Archiv štítku: Spiritual Beggars

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


Redakční eintopf #87 – březen 2016

Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá


H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, KvitrafnWardruny a Ivar BjørnsonEnslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…


H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.


Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela AmottaArch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.


nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.


Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím AidanLeah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.


Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar BjørnsonEnslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.


Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.


Spiritual Beggars: info o albu

Švédové Spiritual Beggars odhalili zbývající detaily o své studiové novince „Sunrise to Sundown“, jež vyjde 25. března u InsideOut Music. Obal prohlížejte tady, tracklist se nachází níže.

01. Sunrise to Sundown 02. Diamond Under Pressure 03. What Doesn’t Kill You 04. Hard Road 05. Still Hunter 06. No Man’s Land 07. I Turn to Stone 08. Dark Light Child 09. Lonely Freedom 10. You’ve Been Fooled 11. Southern Star


Novinky 12-6-15

>>> Americká kapela Butcher Babies, v jejímž čele stojí hned dvě zpěvačky, ohlásila první detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Take It Like a Man” a vyjde 21. srpna pod hlavičkou Century Media Recods. První song z nahrávky, „Monsters Ball“, můžete poslouchat na YouTube, obal pak najdete tady.

>>> Gloryhammer, což je vedlejší projekt Christophera Bowese z Alestorm, mají před vydáním své druhé desky. Její název zní „Space 1992: Rise of the Chaos Wizards“ a k mání bude od 25. září u Napalm Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Infernus ad astra 02. Rise of the Chaos Wizards 03. Legend of the Astral Hammer 04. Goblin King of the Darkstorm Galaxy 05. The Hollywood Hootsman 06. Victorious Eagle Warfare 07. Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress! 08. Universe on Fire 09. Heroes (of Dundee) 10. Apocalypse 1992

>>> Zámořští black metalisté Kult ov Azazel s okamžitou platností ukončili svou činnost (všechny nadcházející koncerty byly zrušeny). Zpěvák a kytarista Xaphan, který byl posledním zakladatelem v sestavě, se nechal slyšet, že důvodem je především nedostatek motivace některých členů. Poslední velkou nahrávkou skupiny je „Destroying the Sacred“ z roku 2009.

>>> Vypadá to, že další deska Meshuggah by mohla vyjít v příštím roce. Kytarista Mårten Hagström v rozhovoru prohlásil, že po létě by se kapela měla soustředit na psaní materiálu a na přelomu letošního a příštího roku začít s nahráváním.

>>> Sepultura pustila do světa nové lyric video k songu „Sepultura Under My Skin“, který pochází z nového stejnojmenného singlu. Sledujte na YouTube.

>>> Švédové Spiritual Beggars pilně pracují na svém studiovém počinu. Ten by měl podle všeho vyjít někdy v roce 2016.

>>> Američané The Black Dahlia Murder ohlásili vydání svého dalšího, celkově již sedmého studiového alba. „Abysmal“, jak se novinka bude jmenovat, vyjde 18. září pod značkou Metal Blade Records. Přebal najdete na odkazu.

>>> Rakušané Tulsadoom vydají svůj druhý dlouhohrající počin 30. června. Jmenovat se bude „Storms of the Netherworld“, jeho obal se nachází zde a tracklist najdete níže. Titulní song můžete poslouchat na Bandcampu kapely.

01. Storms of the Netherworld 02. Skulls 03. Nightwind 04. Riders of Doom 05. Shadows Over Lemuria 06. Tyrantfall 07. Stormride 08. Dustlands 09. The Coal of Blue Fire 10. Subraion Xan 11. Final Cataclysm