Archiv štítku: splatter horror

The Body Shop (1973)

The Body Shop (1973)

Země: USA
Rok vydání: 1973
Žánr: splatter horror

Originální název: The Body Shop

Režie: J.G. Patterson Jr.
Hrají: J.G. Patterson Jr., Jenny Driggers, Roy Mehaffey

Hrací doba: 75 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

Záliba v obskurních a divných filmech mě tentokrát zavedla na adresu s názvem „The Body Shop“. Tenhle americký kousek z roku 1973 je, dovolím si tvrdit, prakticky neznámý a mnoho lidí jej asi nevidělo, o čemž kupříkladu svědčí malé počty hodnocení na všech běžných filmových databázích. Někdy byste na tenhle biják mohli teoreticky narazit i pod názvy „Doctor Gore“ nebo „Shrieks in the Night“ (titul pro video vydání ve Spojených státech amerických).

Hlavním hrdinou příběhu je doktor Don Brandon, známý plastický chirurg a vědec, jemuž právě zemřela žena v autonehodě. A protože svou drahou nyní-už-ex-choť strašně miloval a nedokáže bez ní žít, udělá přesně to, co byste asi tak čekali – s pomocí svého lehce retardovaného poskoka s monstrózním hrbem na zádech vykope svou někdejší něžnější polovičku z hrobu a pokusí se ji oživit. Řbitov zviřátek sice po ruce zrovna nemá, zato má ve sklepení svého luxusního zámku laboratoř, která se zrovna na tyhle účely hodí.

Starou tedy obalí do alobalu a s nadějemi do ní pustí elektřinu, jestli se neprobere. A neprobere. Zhrzený vědátor tedy zmršené tělo své bývalé lásky shodí do bazénu s kyselinou (protože bazén s kyselinou je běžné vybavení zámeckých sklepů, víš jak) a začne dumat nad nějakým alternativním řešením. Doktor je samozřejmě hlavička a dostane geniální nápad – novou manželku si postaví! Z různých holek si odřízne ty nejlepší kousky, poskládá je dohromady jak lego, udělá zas svojí vědátorskou magii – a hle, nový objekt touhy bude na světě!

Tady začíná nejzábavnější pasáž filmu, protože místy je to mega vtipné. Doktor začne shánět holky. Jednu už mrtvou si nechá dovézt poštou (kdoví, kde se tenhle matroš dá objednat, haha!), další ojede na pláži a pak utopí. Zbylé balí jak pán pomocí hypnózy, jednu v baru, další v nějaké kanceláři. Všechny ale čeká stejný osud – zabití, přesun mrtvoly do sklepa, odřezání potřebných částí a jejich uschování v lednici. A když náhodou nějaká ještě žije a probere uprostřed operace, není problém, lze ji dorazit i na operačním (nebo pitevním?) stole.

Po sešití posbíraných částí těl je frankensteinovský komplex finálně ukojen oživením nové dívky. Tentokrát úspěšně. A v téhle chvíli se film zlomí a stane se z něj zamilovaný slaďák, v němž doktor a sešitá roštěnka Anitra jen tokají, vodí se za ručičku po lese, pořádá piknik, líbají se u zapadajícího sluníčka, jezdí na loďce… a u toho hraje cukrkandlová muzika. Prostě rychta.

Není nicméně všem dnům konec. Poskok má po oživení zakázáno chodit ze sklepa nahoru, ale Anitra jednou vleze dolů a hrbáče uvidí. Za což doktor svého přisluhovače zabije… kyselina v ksichtě, sekera v zádech a pak kyselinová koupel. Poté si Brandon potřebuje odjet, načež skončí ve vězení, a k němu domů přijede (asi?) instalatér, a protože Anitru nikdo nenaučil nic jiného, než že muž a žena mají souložit, tak samozřejmě zaleze s instalatérem do jeho auta si zaskotačit. A pak už je konec.

The Body Shop (1973)

Na jednu stranu je to krásně amatérské a ještě navíc pekelně staré, a tudíž ve výsledku dost vtipné. Tyhle staré levné, evidentně na koleně dělané horory bývají dobrým zdrojem zábavy, v čemž ani „The Body Shop“ neselhává. Je tu spousta směšných věcí, počínaje bouřkou uprostřed dne, konče špatně udělanými záběry. U topení holky v jezeře je vidět, že podvodní záběr na topiče se natáčel v místnosti a snad v umyvadle; policista, který navštíví zámek, protože se někde doslechl o nekalé činnosti (vysvětlení kde, jak, od koho nečekejte), evidentně stojí někde úplně jinde než před tím barákem atd. Ze všech nejvíc ale asi vede zmiňovaný fousatý hrbatý poskok, jenž nemluví, ale jenom hýká jak dement. Což je dvojnásob vtipné vzhledem k faktu, že šlo prý o jediného skutečného herce na place – a to nemá jediný dialog. I když je pravda, že velkou konkurenci má třeba v momentě, kdy v záběru finálního filmu zůstala klapka.

Na straně druhé má ale „The Body Shop“ i svoje klady. Gore mi přišlo dost dobře udělané, takže je škoda, že ho tam nebylo ještě víc. To je mimochodem věc, která mě trochu zklamala, protože jsem čekal, že tu bude víc krve a víc erotiky než jen pár záběrů na kozy. Pochválit nicméně můžu i hudbu s docela vlezlou ústřední melodií. Nevím, jestli je pro film původní, anebo je odněkud vykradená, ale určitě by měla potenciál i v nějakém ambicióznějším snímku.

The Body Shop (1973)

Vzato kolem a kolem se jednalo o svým způsobem zajímavou podívanou (což neznamená dobrý film), kterou si ale užijou nejspíš jen fajnšmekři, co se rádi mrknou na kdejaký škvár. Běžnému dnešnímu publiku „The Body Shop“ není určeno ani omylem. Osobně mi nijak nevadí, že jsem to viděl, ale upřímně jsem doufal v o něco větší zvrhlost. Ve finále jde o docela neškodnou srandu s několika kvalitně udělanými krvavými záběry.


Bloodsucking Freaks (1976)

Bloodsucking Freaks (1976)

Země: USA
Rok vydání: 1976
Žánr: torture / splatter horror

Originální název: Bloodsucking Freaks / The Incredible Torture Show
Český název: Divadlo hrůzy

Režie: Joel M. Reed
Hrají: Seamus O’Brien, Luis De Jesus, Viju Krem

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

Legendární – nebo možná bych měl říct: nechvalně proslulé – „Divadlo hrůzy“ patří k filmům, které dalece předchází jejich pověst. Tenhle snímek – původně natáčený pod názvem „Sardu: Master of the Screaming Virgins“, při originálním vydání přejmenovaný na „The Incredible Torture Show“ a později po odkoupení společností Troma Entertainment znovu přejmenovaný na „Bloodsucking Freaks“ – vzešel ve známost jako jeden z nejkontroverznějších a nejzvrácenějších snímků, jaké kdy hororová produkce vyvrhla na nebohou diváckou obec.

Pověst a realita se ovšem mohou rozcházet a v tomto případě tomu tak rozhodně je. Nenechte se zmýlit, „Divadlo hrůzy“ bezesporu patří k hodně úchylným počinům, které se rozhodně nebojí krvavých efektů, zvrhlých nápadů (právě ty mnohdy mají ještě větší dopad než samotná krvavá lázeň) a explicitní nahoty. Na rok svého vzniku – nacházíme se v polovině 70. let, tedy ještě několik let třeba před další legendární brutalitou „Cannibal Holocaust“ – se bezesporu jednalo o tvrdou sodu, která ve své době musela těžce šokovat.

Na druhou stranu, asi nemá význam z toho dělat víc, než čím to je. Pořád existují i brutálnější filmy a ani ve své době nebylo „Divadlo hrůzy“ průkopníkem, před nímž by nic takhle hnusného nebylo. Vzpomenout můžeme třeba na o několik let starší „Dværgen“, kde se mimochodem také objevil zvrhlý lilipután, anebo na další krvavý kult „Blood Feast“ pocházející dokonce z roku 1963, bad taste scéna i žánry jako women in prison nebo nazisploitation už v téhle době také existovaly.

Přesto je evidentní, že i „Divadlo hrůzy“ dokáže navzdory laciným trikům pozlobit a jeho status nespadl jen tak ze vzduchoprázdna. Kanibalismus, mučení elektrickými šoky, další druhy tortury, amputace rámovou pilou i motorovou pilou, poprava gilotinou, orální sex s useknutou hlavou (zde mimo záběr) nebo bageta s penisem. Hrají se tu šipky, kde jako terč slouží obnažená zadnice, i vrhcáby o prsty čerstvě usekané sekáčkem na maso. Opomenout samozřejmě nelze ani nejspíše tu nejzhovadilejší scénu s doktorem, jenž své oběti za plného vědomí vyláme zuby, aby nekousala při orálním sexu, poté jí vyholí hlavu, vrtačkou vyvrtá díru do lebky a vysaje mozek brčkem. Navíc jsou v drtivé většině případů týrány, ponižovány, zohavovány a zabíjeny nahé ženy. Z tohoto výčtu je myslím zřejmé, proč se okolo „Divadla hrůzy“ prostírá aura tak moc kontroverzního díla, byť k ní jistě přispěla i skutečnost, že se tenhle kousek na rozdíl od jiných srovnatelných zvrhlostí dočkal relativně velké publicity.

Právě prvoplánová snaha šokovat a odvaha jít do extrému (byť v některých případech jsou obskurní scény jasně naznačeny, ale neukázány na kameru… nepochybuji však o tom, že to byla spíš záležitost rozpočtu než nedostatku troufalosti) se prolíná celým „Divadlem hrůzy“ a je tím hlavním, oč zde běží. Něco jako děj je zcela podružné a nedůležité, ale abyste neřekli…

Bloodsucking Freaks (1976)

Hlavním „hrdinou“ snímku je mistr Sardu, úchylný majitel divadla, jenž týrá či nechává týrat ženy v zákulisí i jako nedobrovolné herečky přímo na pódiu před publikem, které žije v domnění, že jde jen o hru. K ruce mu je neméně perverzní trpaslík Ralphus, jenž svému pánovi v prováděných oplzlostech zdatně sekunduje. Dvojice unese známého divadelního kritika, jemuž se jejich hra nelíbila, aby jej donutili sepsat pozitivní recenzi, a také slavnou baletku, aby ji donutili tančit v připravovaném představení. Po jejích stopách se ovšem vydá její přítel a zkorumpovaný policista. Ale jak říkám – příběh je to poslední, o co tu jde.

„Divadlo hrůzy“ ovšem není totální a čistokrevný trash jen co do explicitnosti. Film provázejí i ochotnické „herecké“ výkony, nesmyslné přehrávání i pitvoření, extrémní levnost čouhající z každého filmového políčka. Ve všech směrem je to naprostý brak a kinematografická stoka. Naprosto paradoxně to ovšem „Divadlu hrůzy“ pomáhá.

Bloodsucking Freaks (1976)

Zní to divně? Vtip tkví v tom, že na tohle se za žádných okolností nemůžete koukat jako na seriózní horor. V takovém případě skutečně uvidíte nepopsatelnou sračku. Když ale budete „Divadlo hrůzy“ sledovat s nadhledem a – ty vole, proč to neříct – spíš jako komedii, pak se můžete královsky bavit. Snímek je v určitých ohledech dotažený do takových extrémů, až je to ohromně (nechtěně?) směšné, kór v kombinaci se všudypřítomnou laciností a demencí. Pokud se naladíte na tu správnou vlnu, pak začnete vidět i černočerný humor ústřední dvojice Sardu / Ralphus. A teprve v takovém momentě začne „Divadlo hrůzy“­… asi ne přímo fungovat, ale jedině takhle dává smysl se na to v dnešní době koukat.

Samozřejmě ve vzduchu visí otázka, jak vyznění filmu zamýšleli samotní tvůrci, jestli byl ten brutální nadhled, jejž pochopí jen ti největší magoři, záměrný nebo nezáměrný. Ale to je do určité míry vlastně jedno. Na každý pád zůstává jisté, že „Divadlo hrůzy“ se ne náhodou zařadilo k vysoce kontroverzním bijákům a v určitých kruzích se dočkalo nefalšovaně kultovního statusu. A to už mu nikdo nikdy nevezme. Navzdory objektivně nulovým kvalitám rozhodně stojí za vidění. Jedno je jisté – nudit se u toho rozhodně nebudete.

Bloodsucking Freaks (1976)


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: splatter zombie horror comedy

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: splatter / zombie horror / comedy

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Fist of Jesus (2012)

Fist of Jesus

Země: Španělsko
Žánr: splatter zombie horror comedy

Rok vydání: 2012
Režie: David Muñoz, Adrián Cardona
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 15 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FistOfJesus.com

Snad ve všech kulturních odvětvích se nachází mainstreamová produkce určená pro masy. Vedle ní však paralelně existuje i menší nezávislá scéna, přičemž je to právě ona, kdo nabízí zajímavější kousky pro náročnějšího posluchače, diváka, kohokoliv… anebo zvrácenějšího diváka. A o filmu to snad platí dvojnásob. Jen mezi nezávisláky totiž může vzniknout taková splatter lahůdka jako „Fist of Jesus“, která prostě musí udělat dobře na srdíčku všem zvrhlíkům.

„Lazarus, rise up and walk!“

„Fist of Jesus“ ve své podstatě nabízí kousek příběhu o Ježíšovi, akorát jej ukazuje… hm… v poněkud alternativní verzi. Krátkometrážní snímek začíná vcelku nenápadně, kde Ježíš káže na hoře hrstce svých posluchačů. Vtom ale přiběhne Jákob s tím, že jeho syn Lazar je mrtev. Ježíš se rozhodne učinit zázrak a přivést Lazara zpět k životu. Všimněte si, že film tímhle respektuje události (nebo spíš děj, hehe) Bible. Vzkříšení Lazara tak, jak jej známe v klasické verzi, se ovšem nekoná, protože proces oživování se poněkud zvrhne…

No, u „Fist of Jesus“ nejde o příběhové zvraty nebo pointy, takže vám to nebudu zatajovat. Z Lazara se stane zombie, okamžitě skočí na nejbližší osobu a začnou se tahat první střeva z těl. Jenže pozor, trocha krve těsně po vzkříšení je pouhou letmou ukázkou toho, co na diváka ještě čeká. Následuje ještě menší příběhová chvilka s několika povedenými vtípky a až poté přijde vrchol…

„Judas, do you have something I can use as a weapon?“
„I only have a fish.“

Více jak polovinu „Fist of Jesus“ totiž zabírá arci-epická scéna, kdy se Ježíš a Jidáš pustí do vyřizování účtů s armádou zombies. Teprve tady začnou ty pravé splatter hody. Tvůrci David Muñoz a Adrián Cardona si neberou žádné servítky a rozjedou ultimátní řežbu, v níž vzduchem létají hektolitry krve (oranžové!) a tuny masa, vnitřností a končetin. Těch pár minut se podařilo natřískat kurevsky velkým počtem zvrhlých nápadů a vtípků, nad nimiž se lze královsky bavit i po několika zhlédnutích. Ostatně už jen sama skutečnost, že Ježíš a Jidáš nemrtvé mlátí rybami, je docela k popukání. Když se k tomu navíc přidá kousavá piraňa, napichování na mečouna, řezání údů rybí kostí a dalších kopa chuťovek…

Pro znalce takový vývoj „Fist of Jesus“ nebude překvapením. Jmenovaná španělská dvojice už se totiž o pár let dříve blýskla jiným podobně laděným a taktéž velmi povedeným kraťasem „Brutal Relax“. Novější dílko s Ježíšem je ovšem ještě krvavější a ještě zábavnější. Za vidění však stojí oba kousky. Jenže pozor, sice se jedná o nesvázanou gore zábavu, na níž je trochu vidět, že byla dělaná na koleně, ale to neznamená, že si tvůrci se snímkem skutečně nevyhráli. Zmiňovanou vysokou kadencí nápadů počínaje, pokračuje dobrou hudbou, parádními maskami konče. Ono se stačí podívat jen na plakát, na němž název filmu okamžitě připomene legendárního „Ben Hura“, aby bylo jasné, že se někdo u výroby filmu hodně dobře bavil a dal si na tom záležet.

Fist of Jesus

Samozřejmě „Fist of Jesus“ není zábava pro všechny. Musíte mít smysl pro černý humor, abyste ocenili gore hostinu, jakou Španělé servírují. Když ale na hru přistoupíte, čeká na vás skutečně excelentní chuťovka hodná toho, abyste si ji zařadili ke svým oblíbeným kraťasům. Pro fanoušky „Braindead“ a podobných kultovek naprostá povinnost. Doporučuje deset křesťanů z deseti!

„In the end… we didn’t evangelize anyone.“
„At least we sent a great number of souls to the Kingdom of Heaven.“

P. S. Závěr titulků slibuje, že David Muñoz a Adrián Cardona chystají s Ježíšem a Jidášem i celovečerák „Once Upon Time in Jerusalem“. Pokud k tomu skutečně někdy dojde, tak natěšenost jako svině!