Archiv štítku: split

Torrid Husk / End – Swallow Matewan

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Země: USA / Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Grimoire Records / Arcane Angels

Tracklist:
I. Torrid Husk
01. Mourning Cloak Spell
02. Carminite
03. Rhododendron

II. End
04. Virga
05. Existential Litany
06. Winter [Amebix cover]

Hrací doba: 40:40

Odkazy Torrid Husk:
facebook / bandcamp

Odkazy End:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Swallow Matewan“ nabízí na poměry split alb docela nadstandardní porci muziky. V tomto případě se totiž nejedná o splitko, kde se dvě kapely spojí na sedmipalcovém vinylu a obě přispějí několika málo minutami hudby, aby byl dodržen formát malého asfaltu. Spojení zámořské formace Torrid Husk s řeckými End patří k těm splitům, které jsou pojaty v epičtějším duchu. Obě skupiny nabízejí něco přes dvacet minut materiálu, takže dohromady se pod vcelku zajímavou malovanou obálkou nachází porce muziky v délce normální dlouhohrající desky.

Vedle toho by možná stálo za zmínku, že vydání „Swallow Matewan“ nebylo ošizeno nejen co do množství obsahu, ale i co do formy. Grimoire Records (jeden ze dvou majitelů labelu se jen tak mimochodem v minulosti podílel na zvukové stránce nahrávek Torrid Husk) totiž do světa pustili CD i audiokazetu a label Arcane Angels pak přidal také dvanáctipalcový vinyl. Má-li tedy někdo zájem, rozhodně nemusí strádat z hlediska absence svého oblíbeného formátu – tedy v případě, pokud zrovna nejste extrémisté, kteří vyžadují pouze pásky pro kotoučák, haha.

Samozřejmě ale stojí za to se zeptat, jestli je „Swallow Matewan“ natolik zajímavé, aby měl člověk mít chuť si to koupit, ať už na jakémkoliv formátu. Jak jistě správně tušíte, přesně tomuhle se na následujících řádcích budeme věnovat – já se pokusím něco vyblít na papír a v ideálním případě si to třeba přečtete. Pojďme na věc!

Jako první se slova ujímají Američané. Torrid Husk mají doposud na kontě jedno album, jednom EP a jeden split s krajany Myopic, tudíž „Swallow Matewan“ je čtvrtým počinem, pod nímž je kapela podepsána, což mimo jiné znamená, že právě oni jsou na nahrávce tou méně zkušenou formací. Metal-Archives u nich hlásí vtipnou škatulku depressive sludge (což je ovšem furt lepší než nějaká smyšlená sračka, kterou si Torrid Husk napsali na Facebook), ale v případě tohoto splitu bych byl s takovým pojmenováním trochu opatrnější. Asi bych se nehádal do krve, pokud by mi někdo tvrdil, že tam lze vliv sludge tu a tam zaslechnout, přesto dle mého hraje hlavní roli black metal. Sice zdaleka ne ortodoxní devadesátky, ale však všichni víme, že tento žánr může nabývat rozličných podob.

Trochu nerozhodný jsem však co se kvalit vlastní hudby týče. Torrid Husk nehrají vůbec špatně a formálně je to vlastně dobré. Skupině nelze upírat, že některé nápady jsou kvalitní a že zjevně vládne schopností víceméně smysluplně složit skladby i relativně delšího rázu (zde se pohybují v rozmezí od šesti do osmi minut). Jenže subjektivně mě jejich produkce nedokázala zasáhnout, a i když proti ní nemám žádných konkrétních výtek, prostě mi to nic moc nedalo a necítím „to“ tam. Ve snaze přijít tomu na kloub jsem navíc po nějaké zjistil, že se mi dvacetiminutovka Torrid Husk dost ohrála, aniž by došlo k onomu kýženému prozření, a nadto se mi mnohé motivy začaly poněkud zajídat. To se týká zejména baskytary, přestože by jinak šlo ocenit, že je v mixu hezky slyšitelná. Některé momenty jsou možná vcelku příjemné, to nepopírám, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě Torrid Husk při dnešní konkurenci zaujali jakkoliv výrazněji nebo abych měl po poslechu „Swallow Matewan“ potřebu jít zkoumat starší tvorbu.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Zato řečtí kolegové mě zaujali o něco víc. Ale to při pohledu na sestavu End není zas takovým překvapením, jelikož zde působí ostřílení borci. Strunné nástroje obstarává bývalý člen Enshadowed, za bicími sedí John VotsisRavencult, Thou Art Lord a donedávna i Dodsferd, zatímco současným americkým zpěvákem není nikdo jiný než Aaron CareyNechochwen, které jste jistě všichni zaznamenali nejpozději v loňském roce s deskou „Heart of Akamon“.

Středobodem strany End je více jak jedenáctiminutová kompozice „Virga“. Ta se zpočátku rozjíždí trochu „cheesy“ pasáží, ale po dvou minutách přijde krátký předěl, od něhož už se skladba začne odvíjet o poznání zajímavěji. End dokážou budovat příjemné napětí i atmosféru, a i když „Virga“ až do svého konce projde ještě několika proměnami (aby také ne při takové stopáži), kvalitativní laťku už se daří držet nahoře a jedná se o výborný poslech. Velmi dobře pokračuje i další „Existential Litany“, která se již odklání od black metalu a působí mírně experimentálnějším dojmem. Smysl mi to ale dává a vlastně by to klidně mohlo být i delší než dvě minuty, protože takhle „Existential Litany“ působí spíš jako předěl k finální „Winter“, což je ve skutečnosti předělávka od kultovní crust/punkové smečky Amebix. Abych byl ale upřímný, tak předlohu bych v tom tedy nepoznal, ani kdyby mě mučili, a pokud bych si danou informaci nepřečetl, ani by mě nenapadlo, že je to předělávka a navíc zrovna od Amebix. Vnitřně to tedy beru spíš jako další song End, a jestli to vezmete stejně, pak se vám dostane důstojného zakončení celé nahrávky.

„Swallow Matewan“ ve finále není hloupé splitko. End jsou dobří a jejich strana je zajímavá. Torrid Husk mě zaujali méně, ale do jisté míry to může být čistě jen subjektivní záležitost, protože jistou kvalitu Američané také mají. Navíc si cením i toho, že z muziky (obou skupin) mám podobné pocity jako z přebalu „Swallow Matewan“, což je věc, která člověka potěší snad vždy.

Nakonec bych to uzavřel svou odpovědí na otázku, již jsem vyřkl výše někde zkraje recenze. „Swallow Matewan“ určitě není tak dobré, abych byl ochoten platit šílenou dopravu z Marylandu, kde sídlí Grimoire Records, protože poštovné na Bandcampu vychází dvakrát dráž než samotné CD (u MC rovněž). Pokud bych ale na splitko narazil v nějakém evropském distru za rozumný peníz (což cena sedmi amerických dolarů, kolik si říkají Grimoire za CD, po mém soudu splňuje), nakonec bych si to klidně vzal. Protože prostě proč ne, minimálně tu stranu End si nejspíš ještě někdy pustím.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan


Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il VuotoFailor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.


Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Drudkh / Hades Almighty - Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Země: Ukrajina / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Season of Mist / Dark Essence Records

Tracklist:
I. Drudkh
01. Золотий кінь
02. Вогняний змій

II. Hades Almighty
03. Pyre Era, Black!
04. Funeral Storm
05. Bound

Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Hades Almighty:
web / facebook

Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.

Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s NeigemAlcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.

Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.

V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.

Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.

To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.

Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).

A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.


Aeon Winds / Concubia Nocte – Poslední vlci

Aeon Winds / Concubia Nocte - Poslední vlci

Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: duben 2016
Label: Eastside / Asgard Hass / Tryzna Production

Tracklist:
I. Aeon Winds
01. Echoes of Battle
02. The Path of Devouring Flames
03. In Times of Old
04. Inno a Satana [Emperor cover]

II. Concubia Nocte
05. Tok
06. Vlčou krvou
07. Močiare
08. Večná vôľa
09. S posledným lúčom slnka

Hrací doba: 40:33

Odkazy Aeon Winds:
facebook

Odkazy Concubia Nocte:
facebook

K recenzi poskytl:
Tryzna Production

Mám takový pocit, že jsem si na sebe s těmi splitky upletl bič. No, než abych tu zase mudroval o jejich smyslu, pojďme rovnou k věci, a to společnému titulu slovenských Aeon Winds & Concubia Nocte zvaném „Poslední vlci“. To je s ohledem na historii obou kapel vcelku příhodný název, kvůli participaci členů v takzvaném U.B.M.R., což bývalo uskupení spřízněných slovenských pagan/black kapel s cílem „zvelebit“ tamější scénu (teda, tak nějak si to pamatuji z jednoho článku o slovenské scéně, který se před lety objevil na Mortemzine). Kvalita zúčastněných spolků byla dosti kolísavá, i když žádný ostudný fail typu Slavjane se tam neobjevoval, nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Avšak nejvýrazněji na mě zapůsobila činnost labelu Tryzna Production spravovaném některými členy Aeon Winds a Concubia Nocte. O ofišl tributu Emperor musel u nás slyšet snad každý a kompilace mapující historii slovenského metalového undergroundu byla rovněž sympatická. Takovou tečku za výše načrtnutou historií bych pak spatřil právě v tomto splitu. CD verze sice vychází u polských Eastside a vinyl bude mít později na svědomí jiný label, ale není těžké se dovtípit, že to je právě Tryzna, „who gets the shit done“.

Aeon Winds jsem v čase vydání prvního dema „Aeon“ vnímal jako nejslibnější slovenskou kapelu, avšak veškeré mé nadšení odumřelo s debutem „Those Who Remain Silent Forever“, kde bylo dle mého názoru špatně snad skoro všechno. Naživo si Aeon Winds u mě mírně napravili reputaci, což znatelně přispělo k tomu, proč jsem si nakonec tohle splitko vzal na starost. Chtěl jsem vědět, jak na tom skupina v současnosti je. A výsledek? Nic moc…

Kapele se musí přiznat, že vyspěla. Co se řemeslné/technické stránky týče, je porce skladeb Aeon Winds opravdu na dobré úrovni. Problém mám ovšem s tím, že je zde přítomna pouze jedna vlastní blackmetalová skladba a ta je veskrze průměrná. Na čem tuhle „pomluvu“ zakládám? Na absolutní absenci jakékoliv emoční odezvy posluchače, v tomto případě mě. „The Path of Devouring Flames“ se tváří jako nordický hymnus, ale riffy jsou plané, agrese v sypačkách bezzubá. Případná epika a atmosféra jsou pak nedostatečné na to, aby ostatní neduhy přebily.

A dál? Máme tu jedno intro „Echoes of Battle“, které zní dobře, ale je zbytečně dlouhé, a jeden „ambientní“ song „In Times of Old“. Klávesový pseudo-ambient jsem nikdy nedocenil, akustická kytara za půlkou nijak okouzlující tóny neloudí a ta lidová halekačka (nebo co to má být) na konci navodila pouze rozpaky. Závěr půlky Aeon Winds náleží coveru „Inno a Satana“, který je asi tak o třídu slabší než v podání Setherial na tributu (vokálně o dvě). Až na úvod (bez kytar – pouze bicí a klávesy) je jinak cover fajn, ale ten song by byl dobrý i v podání 8 Bit Mayhem.

Takhle fakt ne.

Concubia Nocte mám zkušeností méně. Full-length „Sekerou Peruna a kladivom Thora“ jsem neslyšel a na nějaké skladby z dema jsem narazil na YouTube, kde dobrý pocit z některých povedených motivů dokonale pohřbil katastrofální zvuk. Ke skladbám Concubia Nocte jsem tak přistupoval prakticky bez očekávaní.

Až na intro, co zní, jako když fanda NSBM dostane poprvé pod stromeček klávesy, se strana Concubia Nocte vydařila mnohem, mnohem lépe. Osobně mi nesedí třeba taková „Večná vôľa“ kvůli příliš „veselým“ riffům, pár dalších poklesků by se také ještě našlo. Např. vokály, na kterých se vystřídalo několik hostů (zde odkazuji na M-A), nejsou ani v jednom případě nic světoborného. A také příliš nerozumím zvukové úpravě. Při letmém studiu obou kapel, před dokončením recenze, jsem totiž na YouTube Tryzny narazil na „Vlčou Krvou“ z předchozího, stejnojmenného EP (a také se vlastně objevila na výše zmíněné kompilaci). Skladba je hudebně zcela totožná s verzí na tomto splitku, ale má z mého pohledu mnohem lepší a temnější mix. Musím přiznat, že mi tento „objev“ poněkud zkalil dojem ze zdejší produkce. Původně jsem totiž ani neměl zapotřebí se o ni otírat.

Ale jinak se Concubia Nocte podařilo, co Aeon Winds nikoliv. Vytasili se s více BM songy a těm rozhodně nechybí ani koule ani atmosféra. Pochmurná agrese „Vlčou krvou“ a „S posledným lúčom slnka“ mě dovede zvednout ze židle a v „Močiare“ se atmosféra hudby a její slova dokonale doplňují, přesvědčte se sami.

Takhle ano.

Závěrem to tedy vezměme stručně. Samostatné vydání zdejších skladeb Concubia Nocte ve zvukovém hávu předchozího EP bych si klidně koupil.


Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

ban_aevangelist_split

Země: Francie / USA
Žánr: occult advanced audio research
Datum vydání: 17.6.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
I. Blut aus Nord
01. Evanescent Hallucinations
02. Resonnance(s)
03. The Parallel Echöes
04. Infra-Voices Ensemble

II. Ævangelist
05. Threshold of the Miraculous

Hrací doba: 41:49

Odkazy Blut aus Nord:
facebook / bandcamp

Odkazy Ævangelist:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

O tom, co může vést dvě kapely k společnému splitku, jsme se bavili už v minirecenzi Aosoth / Order of Orias. Nepochybuju, že v dnes recenzovaném splitu měl prsty label Debemur Morti, ale přeci jen je na zdejším spárování něco víc, co je oběma kapelám velice vlastní a blízké. Inspirace je nepostradatelný aspekt tvůrčího procesu a onen pocit, kdy z vás samovolně tryskají slova, vize nebo tóny, je úžasný. Ten se ale nedostavuje pokaždé a ruku na srdce, není ho potřeba vždy, své nezastupitelné místo má samozřejmě i tvrdá, vůlí poháněná práce a nezbytný um. Některé kapely mají ono propojení na vyšší sféry inspirace poněkud silnější a mezi takové bych zařadil právě Blut aus Nord a Ævangelist.

U Blut aus Nord o tom netřeba polemizovat. Vindsval sám v rozhovoru pro webzine Steel for Brains zdůrazňoval význam čiré, až posvátné inspirace, s níž, poté co má ujasněnou vizi a koncept, tvoří hudbu. Není-li inspirace dostatečná může dojít i k úplnému smazání dosud stvořeného. Samozřejmě nelze ve finále opomenout jeho hlubokou znalost hudební teorie, svých nástrojů a nesporný skill ve hře. Příkladem budiž černý monolit „What Once Was… Liber II“, který byl vytvořen a nahrán během jednoho dne, za téměř totální improvizace. Anebo éterická „Epitome II“ ze „777 – Sect(s)“ složená během několika minut. Zde musela být opěvovaná „vyšší inspirace“ opravdu silná. Ale teď již k nové hudbě.

Okultní audio výzkum strany Blut aus Nord se v úvodu navrací k již známému, zhutnělému Godflesh-soundu obohaceném o zkušenosti Vindsvala s atonalitou a mikrotóny, které nabyl při tvorbě svých nejzásadnějších desek. S každou další skladbou metalový lomoz zdánlivě ustupuje, aby část Blut aus Nord vyvrcholila s „Infra-Voices Ensemble“, jež sama o sobě působí spíše jako biomechanické techno (?) z pekla než industriální (black) metal. Tahle minimalistická tepačka proložená hnusnými hlasy je opravdu nepříjemná a zlověstná, zvlášť za pozměněných stavů vědomí, cha. Přesto je ale potěšující, že Blut aus Nord zas vykročili do „neznáma“.

Ale nejen v této závěrečné skladbě je znatelný ještě jiný posun. Tentokrát je jiná hlavně rytmika. Vindsval mírně osvěžil zvukovou banku, bicí jsou opět syntetické, heavy jak prase, rytmicky pravidelnější a super. Taková směs staré dobré dekadentní polyrytmiky, jak ji známe z „MoRT“ nebo „sedmiček“, a přímočařejší Thornsovy hry na posledních titulech (zejména na splitku s P.H.O.B.O.S.). Čtyři nové skladby Blut aus Nord na posluchače působí silně, ale je tomu hlavně díky mocné, atypicky temné atmosféře než nápady samotnými. Kromě čtyřky si vlastně žádný song, žádný motiv nijak extra nevybavuji, a to jsem nový materiál sjížděl opravdu důkladně a mnohokrát. I přesto nemám výhrad. Ke zdejším skladbám se budu vracet často a tak trochu doufám, že na podobný sound naváže Yərûšəlem (plánovaný ritualistický projekt Vindsvala a bubeníka Sinmara / Slidhr).

Blut aus Nord

Jak jsem psal již v posledním eintopfu, vůči Ævangelist mám dosti ambivalentní vztah. Teoreticky by to mohla být moje oblíbená kapela, ale v reálu se tomu tak nestalo. Samotná idea kapely je zajímavá. Na každém titulu, jejž jsem prozatím od Ævangelist slyšel, jsem si našel výborné pasáže, ale celek vždy zbytečně působil unáhleně, nedotažený do formy, kterou by si nápady doopravdy zasloužily. Navzdory mé mírné averzi vůči přílišné vydavatelské kadenci, jsem ale přesvědčen, že se Matron Thorn a Ascaris také dokáží napíchnout na proud čiré inspirace, podobně jako Blut aus Nord. Škoda jen, že ji také tak nedokáží zpracovat.

Ævangelist nabízí jednu dvacetiminutovou skladbu „Threshold of the Miraculous“, ze které zpočátku opravdu nemám pocit, že by snad byla hodna sdílet prostor s Blut aus Nord. Úvodní disharmonická linka poněkud nudí, zvuk bicích mě sere, muzikou se opět prolíná atmosférický „hluk“, ten je ale zamíchán do celku s rozumem. Naštěstí Ævangelist brzy začnou sestupovat. Kam? Někam, kde jsem s nimi ještě necestoval. Je třeba přiznat, že jako poslední jsem slyšel full-length „Writhes in the Murk“ a EP „Dream an Evil Dream“, takže netuším, zda kapela nerozvíjí nějaké nedávné nápady, ale cesta to je opravdu proměnlivá a ve své delirické nepříjemnosti docela fascinující. Ævangelist metamorfují mezi formami extrémního metalu a přibližně v půlce se dokonce vydají i do sfér jakéhosi podivného „trip/hip-hopu“ (výborná pasáž mimochodem), kde dojde i k jinému, důležitějšímu předělu. Ze zajímavé, slušné muziky se totiž stane hypnotický, jednoduše opracovaný monolit, od něhož nelze odtrhnout pozornost. A rázem se „Threshold of the Miraculous“ stává i tím nejlepším dílem, které jsem od Ævangelist slyšel a rovnocenný partner na splitku.

Ævangelist

Přijetí půlky Blut aus Nord bude záležet na tom, co vlastně od kapely očekáváte/vyžadujete, ale nezapomínejte, že vaše přání jsou absolutně nedůležitá. Fanoušci Ævangelist si přijdou na své. Pokud náhodou kapelu ještě neznáte nebo ji nemáte v oblibě, je možné, že se něco změní. Splitko jako celek je podle mého názoru výborné a vaši pozornost si zasluhuje. „Bow down and pray.“


Druhý pohled (H.):

Blut aus Nord mají ve své (už poměrně rozsáhlé) tvorbě jen minimum zaváhání, z nichž asi nejkřiklavějším je zcela zbytečné EP „Debemur MoRTi“, které prostě zní, jako kdyby Vindsval & spol. vymetli šuplík, aby něco mohli věnovat svému labelu k výročnímu vydání. Takové věci jsou však naštěstí jen výjimečné. Obecně vzato je totiž celá diskografie Blut aus Nord lahůdkou pro každého milovníka avantgardního black metalu. A nejnovější nahrávka „Codex obscura nomina“ to jen potvrzuje.

Trefou do černého bylo již minulé splitko „Triunity“, na němž se Blut aus Nord podíleli s krajany P.H.O.B.O.S. Novinka, v jejímž rámci Francouzi spojili své síly s americkým projektem Ævangelist, ovšem nijak nezaostává. V momentě, kdy se poprvé rozjede „Evanescent Hallucinations“, to tam jednoduše je a je to tam až do úplného konce. Elektrizující atmosféra, nezaměnitelný sound a v neposlední řadě samozřejmě nadpozemské melodie, jaké prostě neumí žádná jiná skupina na světě.

Blut aus Nord

Jistěže lze vystopovat podobnost s nějakými staršími nahrávkami Blut aus Nord (už jen proto, že ten rukopis si splést nelze). Mně osobně třeba materiál na „Codex obscura nomina“ atmosférou docela připomíná „777 – The Desanctification“ v poněkud zvrhlejší verzi. Nicméně pozor – i tak má tohle splitko v diskografii Blut aus Nord stále svůj ksicht, a jak je u téhle kapely dobrým zvykem, není to prostě zaměnitelné s jejich dalšími počiny. Může to znít jako klišé, ale jsou to pořád Blut aus Nord, a přesto je to zase trochu jinde. Stačí si ostatně poslechnout třeba „Infra-Voices Ensemble“, protože takovýhle bez přehánění až „taneční“ rytmus snad Blut aus Nord ještě nikdy neměli. Ale je to úplně zkurveně skvělé, o tom žádná!

Z toho, co jsem doposud napsal, je asi docela zřejmé, že „Codex obscura nomina“ vnímám především jako nahrávku Blut aus Nord, což je možná lehce nefér vůči druhé zúčastněné kapele, ale tak to je. Tak či onak, tvorbu Ævangelist znám asi méně, než bych rád a než by si zřejmě zasloužili. Dlouhou dobu jsem nějak neměl chuť to poslouchat, jelikož jsem se bál nekvality způsobené brutální nadprodukcí Matrona Thorna (že toho Ævangelist nevydali zas tolik… ha, podívejte se, kolik má dalších projektů a jak velké jsou diskografie některých z nich, příkladně třeba Benighted in Sodom). Nicméně postupem času jsem přece jenom něco zkusil a líbilo se mi to. A „Threshold of the Miraculous“, tedy jediná (avšak více jak dvacetiminutová) skladba, s níž Ævangelist na „Codex obscura nomina“ vyrukovali, tento pocit stvrzuje.

Ævangelist

Hlavní hvězdou nahrávky jsou stále Blut aus Nord, to bezesporu, ale ani Američané si ve společnosti avantgardních bohů neutrhli ostudu. „Threshold of the Miraculous“ sice (samozřejmě?) není tak výlučná, jako je tomu v případě předchozích čtyř kusů z francouzské provenience, ale i tak se dá atmosféra krájet, spoustu momentů lze považovat za silné a velmi dobře fungují i experimentálnější výlety do jiných žánrů (např. pasáž, jež začíná na konci 12. minuty, je vpravdě mocná). Jako celek mě to rozhodně baví, a když „Codex obscura nomina“ poslouchám, nemám důvodu to zapíchnout po „Infra-Voices Ensemble“, naopak si to s chutí vyslechnu až do konce včetně Ævangelist. Za sebe tedy mohu s albem vyhlásit bez obav spokojenost, je to po čertech povedená placka a jedno z těch splitek, jimž se vyplatí věnovat pozornost i čas.


Gurthang / Beyond Life – Melodies of Sorrow

Gurthang / Beyond Life - Melodies of Sorrow

Země: Polsko
Žánr: black metal / drone
Datum vydání: 14.7.2015
Label: Cimmerian Shade Recordings

Hrací doba: 35:16

Odkazy Gurthang:
facebook / bandcamp

Odkazy Beyond Life:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jakkoliv splitka stále nejsou – a tuším, že už asi nikdy nebudou – hlavním předmětem mého zájmu, v některých případech se člověk i na takovou nahrávku rád podívá. Příslibu nálože experimentální muziky se ne neříká, takže hurá na věc, pojďme si „Melodies of Sorrow“ představit…

Jako první se na počinu ujímají slova Poláci Gurthang, jejichž tvorba, jak se lze dočíst, se dle všeho během těch šesti let od vzniku kapely žánrově přelévá z místa na místo mezi doom metalem, extrémnějším doom metalem a black metalem, přičemž to, jaký z těchto stylů má zrovna navrch, se odvíjí od toho, jaké jejich album si zrovna pustíte.

Na „Melodies of Sorrow“ Gurthang nabízejí tři skladby, z nichž zajímavé jsou dvě, první a třetí. „Illuminate“ a „LCVI“ táhne kupředu rituální rytmika, letmý dronový podmaz a zatěžkaná atmosféra. Přesně v téhle poloze jsou Poláci nejpřesvědčivější a přesně zde má jejich projev potenciál nějak zapůsobit a získat si posluchače na svou stranu. A dokonce bych si dovolil tvrdit, že oba jmenované kusy jsou natolik povedené, že se ono získání posluchače na svou stranu daří. Přinejmenším tedy mě to vcelku baví a tyhle dva songy jsou vlastně tím nejzajímavějším na celém splitku. Třeba „LCVI“ dokáže navodit sugestivní náladu, dobře vygradovat ve třech čtvrtinách a v závěru jen potichu doznít, aby si člověk mohl tu atmosféru dovychutnat. Horší už je to ale s prostřední vypalovačkou „Arice“, která má dle mého mnohem blíže k death metalu, a ačkoliv se taktéž snaží navodit nepřátelské emoce, oproti okolním dvěma skladbám selhává – formálně extrémnějšímu výrazivu navzdory.

Beyond Life jsou rovněž z Polska a shodou okolností fungují cca stejně dlouho jako Gurthang a úplně stejně za těch pár let dokázali vypálit do světa až kontraproduktivně velký počet neřadových nosičů (od vydání „Melodies of Sorrow“ už stihli naservírovat další ípko a další splitko). Jejich příspěvek začíná velice slibně, jelikož „Psychopath’s Mind“ je hutná atmosféra na pomezí dark ambientu a dronu a společně s „LCVI“ a „Illuminate“ od Gurthang je vlastně tím jediným, co na „Melodies of Sorrow“ stojí za pozornost. Zbytek už tak slavný není. „Heavy Rain“ a „The Burial Rite“ se zdánlivě taktéž snaží o nějaký hudební hnus, ale ve finále z toho nevylezlo nic jiného než trochu průměrný a nevýrazný DSBM, který je díky kytarovým melodiím místy skoro až otravný. Závěr pak obstarává mdlý a fádní klavírní kousek „Driven by Melancholy“.

Vzhledem k tomu, jak bylo „Melodies of Sorrow“ předem avizováno, tak jsem čekal mnohem větší experiment – v základě jsou však obě kapely spíš metal s (leckde nenaplněnou) ambicí. Tři skladby (dvě a jedna) jsou poměrně příjemné, docela mě baví a ukazuje se v nich potenciál, ale zase ne až tak moc, abych měl potřebu prozkoumávat další tvorbu obou skupin… anebo nadále poslouchat tohle splitko. Celkově je „Melodies of Sorrow“ stravitelné, ale když to neuslyšíte, váš život nebude ochuzen o nic zásadního.


Chains / Suton – Balkanian Narko Doom

Chains / Suton - Balkanian Narko Doom

Země: Slovinsko / Srbsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Ordo MCM

Hrací doba: 51:36

Odkazy Chains:
facebook / bandcamp

Odkazy Suton:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si posvítíme na další splitko, tentokráte pravověrně doommetalové a balkánské – což lze asi vcelku očekávat od počinu, jehož název zní „Balkanian Narko Doom“. Stylové zaměření tohoto splitu zpochybňovat nelze a původ už vůbec ne. Je ovšem otázkou do pranice, zdali je výsledek tak dobrý, aby skutečně působil tak hypnoticky jako narkotika, jak se nám název snaží napovědět…

Tím zkušenějším jménem na „Balkanian Narko Doom“ je formace Chains ze Slovinska – původně jednočlenný projekt, nicméně později přibyli i další členové, přičemž jedním z nich je i Hylinn Aleks, člověk stojící za Suton. Kruh se uzavírá a spojení mezi oběma kapelami je tudíž zřejmé. Pro pořádek se však sluší dodat, že Suton je (na rozdíl od Chains) novou kapelou a první ukázka její tvorby je prezentována právě zde, na „Balkanian Narko Doom“.

Jako první se slova ujímají Chains, kteří hned na rozjezd nabídnou velmi povedenou doomovou hymnu „Fire Walk with Me“. Té vedle příjemné dávky špinavosti vládne především výtečná okultní atmosféra plynoucí z opilých riffů, líné rytmiky a relativně osobitého vokálního projevu. Když jsem si „Balkanian Narko Doom“ pouštěl, tak jsem ani nedoufal, že by se zde mohl nacházet takto povedený kousek, ale skutečně je to tak – „Fire Walk with Me“ mě zcela upřímně baví, a kdyby se celý počin nesl v takhle vysoké kvalitě, tak by šlo o po čertech zajímavý kousek. Jak se ovšem záhy ukáže, tato píseň je předčasným vrcholem celého splitu.

Ani samotní Chains totiž dále nedokážou dorovnat laťku, již sami s prvním songem nastavili. Popravdě řečeno, hned s druhým kusem „Red Moon Bloody Moon“ mou pozornost naopak zabijí, jakkoliv formálně by tato píseň měla být zajímavější – je méně předvídatelná, žánrově nejednoznačnější, objektivně experimentálnější. Přesto nefunguje a ztracenou pozornost se již do konce hrací doby příliš nedaří nakopnout, jelikož „Catodic Church Celebration“„Medieval Art of Sorcery“ se nesou v obdobném duchu. Abych ale úplně nekecal, u poslední jmenované aspoň trochu zaujme vcelku sympatické ambientnější ladění.

Před chvílí jsem prohlásil, že se pozornost nepodaří nakopnout ne do konce strany Chains, ale do konce hrací doby, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že ani část Suton není žádným velkým trhákem. Jedná se o relativně pohodový hutný doom až doom / death, který vyvrcholí průměrně odvedeným coverem „The Sun Has Turned to Black“ od Electric Wizard. Poslouchatelné to je rozhodně, ale o žádné velké terno se nejedná.

Poslední větu minulého odstavce bych vlastně mohl zarámovat a vystavit ji zde i na závěr, jelikož to platí nejen o straně Suton, ale nakonec i o celém „Balkanian Narko Doom“. Jeden song je sice povedený, ale bude vám stačit si jej pustit na YouTube, protože zbytek je vlastně jen stravitelný, i když poctivě zahraný doommetalový průměr. Ve finále však nepříliš výrazná placka, jíž se příliš pozornosti právem nedostane.


Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.


Aosoth / Order of Orias – split

Aosoth / Order of Orias - split
Země: Francie / Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.10.2015
Label: World Terror Committee

Hrací doba: 23:51

Odkazy Aosoth:
facebook

Odkazy Order of Orias:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Nevím, jak to máte s oblibou splitek vy, ale já je k životu zrovna nepotřebuji. Tedy pokud nenabízí něco opravdu exkluzivního, čímž zrovna nemyslím live záznamy pofidérní kvality či nesmíchané verze skladeb, které jsou k sehnání i jinde. Sběratelem Agathocles, Nunslaughter nebo Sabbat se asi nikdy nestanu, haha. Ale k věci, máme tu totiž split album, které za pozornost prostě stojí.

O francouzských Aosoth bylo napsáno už hodně. S třetí a čtvrtou deskou se radikálně vymanili z věčného srovnávání se spřízněnými Antaeus a utvořili si sakra výrazný vlastní ksicht. Po vydání jedovaté „IV: An Arrow in Heart“ se kapela rozhodla vytvořit a vydat celkem tři „dodatky“, které přemostí sound čtyřky vstříc chystané další desce. „Appendix A“ vyšel na splitku s americkými Kommandant a z letmého poslechu bych řekl, že zde Aosoth předvedli poněkud deathmetalovější tvář. Céčko vyšlo teprve nedávno jako samostatné ípko u Agonia Records a tento „Appendix“ bych popsal prostě jako další song Aosoth. Což znamená sice kvalitu, ale nic co bychom už neslyšeli. A jak je na tom „Appendix B“?

Song začne v klasickém negativním hnusostylu Aosoth; rytmicky spíše kvapík nežli utahaná deprese. Pomalejší střed proložený jakýmsi samplem někoho bude asi trochu nudit, ale jakmile se začnou halucinogenní kytary pomalu vrstvit a gradovat, přestává veškerá legrace. „Apendix B“ se totiž brzy zvrhne v takový vyjebaný námrd, až z toho zůstává rozum stát, a i když se pak song navrátí k motivům ze začátku skladby, to napětí a síla nepoleví ani o kokot. Pro mě v mnoha směrech asi nejdestruktivnější skladba Aosoth. Smrt.

Další kapely ke splitku někdy dohazují zainteresované labely, jindy si vybírají samotné kapely, ať už na základě jakéhosi přátelství, respektu či obdivu, a někdy prostě proto, že ten krátký song nebo dva nikdo nechce vydat samostatně. Zde si myslím, že platí první dva argumenty a touha na výtečné, avšak trestuhodně opomíjené Order of Orias trochu upozornit. Musím přiznat, že  nová skladba „Ruinous Hope“ stojí ve stínu „Appendix B“ a dokonce i dřívější tvorby Order of Orias, ale i přesto je ve své naléhavosti naprosto zlovolná a mocná. Intenzita s ubíhající minutami klesá, předěl cca za půlkou mi taky pod fousy moc neleze, ale to na hodnotě songu tolik neubírá. Malý ptáček mi navíc pošeptal, že bychom na druhé album už nemuseli dlouho čekat. Pokud bude nějakým umným způsobem skloubena hypnotická magie debutu „Inverse“ a razantnost „Ruinous Hope“, tak se mám(e) na co těšit…

Není co dodat. Pokud se považujete za fanoušky Aosoth, je tohle splitko povinnost. No, a jestli jste o Order of Orias dosud nezakopli, prokažte si laskavost a prožeňte je sluchovody.


Lucifer / Katarze – Underwoods

Lucifer / Katarze - Underwoods

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: srpen 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Lucifer – …Still Alive, But Already Dead…
01. As the Falcon Flies
02. Immortal
03. Grunwald
04. Rozklovou nás havrani a vrány
05. Suck My Blood [Beherit cover]

II. Katarze – Underwoods
01. V kraj vstoupil čas ledu
02. Volání rodu
03. Obnažené kosti kraje
04. Černoboh

Hrací doba: 50:36

Odkazy Lucifer:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Katarze:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Katarze

O společném splitku dvou domácích undergroundových kapel Katarze a Lucifer se hovořilo před poměrně dlouhou dobou, konkrétně už někdy v roce 2013. Nicméně realizace společného počinu se vlekla takovým způsobem, až k ní nakonec vlastně nedošlo a Lucifer svou stranu vydali sami v digitální formě jako EP pod názvem „…Still Alive, But Already Dead…“, což se stalo někdy v polovině roku 2014. V průběhu toho stejného roku pak to samé učinila i Katarze a materiál původně určený pro splitko rovněž pustila ven v digitální podobě jako EP „Underwoods“ (jak se původně měla jmenovat nejen strana Katarze, nýbrž i celý split).

Mohlo by se zdát, že tím je situace vyřešena, počiny obou formací jsou venku a hotovo. A přesto to tak není. Dva roky po původním vydání se obě EPčka vracejí do hry a kdysi plánovaný split konečně dochází realizace na CD, a to v limitované edici pouhopouhých 20 kousků, avšak v případě zájmu se prý budou dodělávat další. Vše ale nasvědčuje tomu, že toto vydání probíhá především v režii Katarze, jelikož Lucifer na žádném ze svých webů doposud nemají ani kratičkou zmínku o tom, že se split konečně uskutečnil a vychází na CD. Na začátek úvodní omáčky se ještě sluší dodat, že minialba obou skupin na tomto nosiči vycházejí v nezměněné podobě, jak se objevila už před dvěma lety.

Split otvírají Lucifer, jejichž stranu jsme tu již svého času recenzovali (viz odkaz), když ji kapela vydala jako samostatné EP. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy hodnocení neúčastnil a nechal článek na dvou (dnes již bývalých) kolezích, dovolím si ten luxus, abych o tom vyzvracel několik málo dalších písmenek. Předně jsou tu dvě písničky, které si Lucifer vypůjčili ze svého vlastního demosnímku „Phosphoros“, které vyšlo v roce 2011, jmenovitě jde o „Immortal“ a „Grunwald“. Ty jsou v této podobě o něco lepší – především díky zvuku. Ten sice stále není nějak zvlášť kvalitní, ale poslouchat se to dá. Hudebně je to takový standard mladých blackmetalových kapel, žádný velký zázrak, Lucifer nic neinovují, jen si tak v cajku hoblují. Jestli něco stojí za zmínku, tak je to vcelku slušné kytarové sólo v „Immortal“ a relativně příjemný pomalejší rozjezd „Grunwald“.

Zbytek strany Lucifer již tvoří songy, jež se na demu „Phosphoros“ neobjevily. Z těch je suverénně nejzajímavější hned úvodní „As the Falcon Flies“, s níž kapela projevila i trochu vyšší ambice a pustila se do plochy necelých devíti minut. Problém to ale není a nemám z toho dojem, že by byla skladba zbytečně natahovaná, což je samozřejmě pozitivum. Dokonalá sice není, ale jalová také ne, protože některé riffy i melodie jsou relativně povedené a zvolnění ve střední pasáži rovněž funguje. Česky zpívaná „Rozklovou nás havrani a vrány“ má blíž ke staršímu materiálu a není tak dobrá jako „As the Falcon Flies“, ale vyloženě blbé to pořád není, je tu nějaký pokus o atmosféru a minimálně po kytarové stránce ta písnička jakýs takýs smysl dává. Na závěr pak Lucifer nabídnou cover „Suck My Blood“ od Beherit, který je takový obyčejný… neuráží mě, ale nevím, proč bych si to měl pustit radši než originál z „Engram“.

Poté už nadchází čas Katarze, což je kapela, již jsem kvůli zběsile směšným fotkám (doporučuju projet galerie na Bandzonu skupiny – pobavíte se) nikdy nedokázal brát seriózně, tudíž jsem se jí vždycky snažil spíš vyhýbat. Kdysi dávno jsem slyšel eponymní album, které vyšlo v roce 2009, a to byl bez pardonu naprosto ultimátní fail – black metal, jaký byste z lítosti nejradši zastřelili, kdybyste mohli.

Na „Underwoods“ je Katarze o kus stravitelnější – zatímco u výše jmenované placky měl člověk chuť spáchat rituální harakiri, jak se styděl za to, že něco takového vůbec poslouchá, tyhle čtyři tracky se už přežít dají. Abychom si ovšem plně rozuměli – skutečně říkám jen to, že se to dá přežít, ne že je to dobré, jelikož do něčeho takového má „Underwoods“ (nyní myšleno „Underwoods“ jako příspěvek Katarze) stále daleko. Jejich pojetí black metalu je značně primitivní, a to jak zvukově, tak i co do skladatelské stránky.

Nechci se Katarzi nijak veřejně vysmívat nebo je urážet, ale ta jejich muzika je fakt špatná. Jestli jsem o Lucifer řekl, že nevymýšlejí nic invenčního a (a to jsem sice neřekl, ale myslel jsem si to) že místy je to poskládané trochu naivně, tak o Katarzi to neplatí dvojnásob, nýbrž rovnou trojnásob. Jediným světlým momentem je poslední třetina písně „Volání rodu“ s dobře slyšitelnou baskytarou a ucházejícím kytarovým motivem. Jinak je to ale, s veškerou úctou, zoufalost a přesně ten typ black metalu, kvůli němuž se spousta lidí tomuhle žánru vysmívá. A to i navzdory tomu, že je „Underwoods“ o level výš než eponymní album.

Co si budeme povídat, „Underwoods“ (nyní už myšleno jako celý nosič) zní přesně tak, jak byste asi čekali od splitka dvou obyčejných (v jednom případě až podprůměrných) blackmetalových formací. U Lucifer nějaký potenciál je, ale bez mazání medu kolem huby – pokud chtějí do domácí žánrové scény trochu promluvit, bude to chtít ještě dost zamakat. Co se Katarze týče… tady by asi byl třeba radikálnější zásah do celkového pojetí, protože zde bohužel neslyším ani ten potenciál…

Lucifer / Katarze - Underwoods