Archiv štítku: split

Minirecenze

Akral Necrosis / Marchosias – (Inter)section

Napsat komentář
Akral Necrosis / Marchosias - (Inter)section
Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Loud Rage Music

Hrací doba: 33:25

Odkazy Akral Necrosis:
facebook / bandcamp

Odkazy Marchosias:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Loud Rage Music

Na splitku „(Inter)section“ se potkávají dvě rumunské blackmetalové formace Akral Necrosis a Marchosias. Obě dvě již za sebou něco málo – kde „něco málo“ znamená pár let fungování a pár počinů na kontě – mají. Těmi zkušenějšími jsou v tomto případě Akral Necrosis, kteří letos hrají již jednu dekádu a na rozdíl od svých kolegů už stihli vydat i jedno dlouhohrající album.

Já osobně jsem však ani o jedné z těchto dvou kapel doposud nevěděl, a tudíž logicky neznám ani předcházející tvorbu. Poslech „(Inter)section“ jsem tím pádem pojal jako první seznámení s oběma skupinami, které by mohly být potenciálně zajímavé. Nicméně potenciálně znamená pouze to, že tu existuje nějaká možnost toho, že půjde o dobrou muziku, nikoliv však jistota. A jak se záhy prostřednictvím „(Inter)section“ ukázalo, o nic vyloženě dobrého se zde nejedná – a to ani v jednom případě.

V případě splitek je většinou záhodno počin při hodnocení rozdělit na samostatné části příslušné jednotlivým zúčastněným kapelám. Nicméně u „(Inter)section“ to snad ani není třeba, protože bude plně stačit, když prohlásím, že jak Akral Necrosis, tak i Marchosias hoblují úplně obyčejný black metal. Obě kapely to sice hrají tak, že to člověka neurazí, ale to je pomalu všechno, protože jinak jde prostě o nefalšovaný průměr. A vlastně jsou si obě formace docela podobné, takže tím pádem se už vůbec celý počin trochu slévá a těch 33 minut subjektivně působí delším dojmem, protože to díky nezáživnosti ubíhá pomalu. Konkrétně třeba Marchosias o sobě tvrdí, že hrají experimentální black metal, ale nevěřte tomu ani za mák. Přinejmenším na „(Inter)section“ tomu tak není a jde standardní a neobjevné podání žánru. Pár kytarových melodií fakt není experiment, sorry.

Akral Necrosis i Marchosias nejprve představí dva vlastní nové tracky (u Akral Necrosis je ten druhý, „The Purge“, koncertním záznamem, ale upřímně to moc poznat není, a kdyby mi to nikdo neřekl, ani by mě nenapadlo, že jde o živák) a navrch pak přihodí předělávku od druhé zúčastněné kapely. Paradoxně právě jeden z těchto coverů je na celém „(Inter)section“ nejzábavnější. Jmenovitě mám na mysli „Slay the Whore“ původně od Akral Necrosis, zde v podání Marchosias. Což je jen tak mimochodem song, který Akral Necrosis asi docela ždímají, jelikož se prozatím objevil na úplně každém počinu, jaký tihle Rumuni doposud vydali. Úsměvné je, že ta verze Marchosias je díky přidané povedené melodii v refrénu lepší než originál, který jsem pro srovnání zkusil.

Celkově vzato je „(Inter)section“ úplně obyčejná placka, jež za moc pozornosti nestojí. Poslouchat to jde, ale je to jednoduše neviditelný a ničím nevybočující standard, který nemá co nabídnout a čím zaujmout. Na rovinu – je to prostě nuda.

Recenze

Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light

Napsat komentář
Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light
Země: Kanada
Žánr: symphonic black metal / doom metal
Datum vydání: 10.8.2015
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Nachtterror
01. The Breath of the World Ablaze
02. Upon Ashen Shores
03. Fall of the Sabbath
04. Belial

II. Altars of Grief
05. In Dying Light
06. Your Heaven
07. Room of Angel

Hrací doba: 46:00

Odkazy Nachtterror:
facebook / bandcamp

Odkazy Altars of Grief:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Úplně na rovinu, kapel jako Altars of Grief nebo Nachtterror bych si za normálních okolností nevšiml. Oba spolky se netváří nijak výjimečně, slova chvály na jejich účet adresovaná jsem nezaznamenal a nebýt kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records, o jejich existenci bych jednoduše nevěděl. Jenže už v minulosti se prokázalo, že ignorovat nahrávky tohoto sympatického lejblíku se nevyplácí, a když z Kanady přišla i žádost na recenzi splitka výše zúčastněných, rád jsem vyhověl.

Altars of Grief a Nachtterror kromě kanadského původu a jednoho personálního propojení spojuje ještě fakt, že zde větší zkušenosti hledat nelze. Služebně starší kapela, Nachtterror, sice na scéně působí již od roku 2006, ale diskografie spíš ukazuje na nárazové paběrkování. Dvě minialba, žádná řadovka, za deset let žádná hitparáda. Naopak o sedm let mladší Altars of Grief už mají dlouhohrající debut za sebou a zatímco u Nachtterror to vypadá na živoření, tábor Altars of Grief, zdá se, plnohodnotně žije. No a muzika? Mimoto, že pro další řádky bude klíčovým slovem termín metal (konkrétně jeho blacková a doomová větev), tak řeč výrazně přijde třeba na klávesy. Zato vizuální stránku nahrávky raději nechme být. Nechci si kazit den…

O první polovinu splitu se postarali symfonicky blackoví Nachtterror, což, dovolím si poznamenat, není úplně šťastná volba. Pomineme-li teď kvalitativní stránku – k té se ještě dostaneme –, kapela válcuje své nepospíchající kolegy velmi svižným tempem a sálající energií. Onen symfonický black metal z pera Nachtterror navíc splňuje většinu předpokladů pro to, aby se mi líbil. Není přehnaně bombastický, hlavní roli hrají stále kytary a ani skladatelsky nejde o marnou práci, což jde s absencí zbytečného klávesového nánosu tak trochu ruku v ruce.

Svěžesti materiálu prospívá nejen nezávadné množství užitých orchestrací, ale rovněž dvojice atributů spojující oba zainteresované spolky. Zaprvé – občasné přizpůsobení tempa doomovým kolegům. I když nejde o nic velkého, na potřebné obměny nálad to stačí. Zadruhé – čisté vokály. Ty totiž obstarává stejná persóna jako v Altars of Grief, takže propojovací element tu je dokonce i fyzický. Navíc ono fyzično zpívá velmi dobře a potrhuje tak fakt, že strana Nachtterror se velmi dobře poslouchá, navíc příjemně rychle plyne. Slabších míst sice není nejmíň, ale kolem a kolem, určitě jsem se nenudil.

Zatímco Nachtterror své pozice vyklízí skrze monumentální „Belial“, doomovější Altars of Grief přichází ve skromnosti. Svou část kapela otvírá pro death/doom klasickou kytarovou akustikou, která metalový zbytek pravidelně střídá ještě několikrát. Nechybí obligátní střídání čistých vokálů a řevu, ani všudypřítomná zádumčivá atmosféra. Krom docela slušné atmosféry ale nosných nápadů moc není. V metalových pasážích nepředvádí kytary, ani bicí sekce nic přesvědčivého, a vše tudíž zůstává na klávesovém podmáznutí a vokálech. Asi nejsvětlejší moment přichází spolu s „Your Heaven“, kde si Altars of Grief dobře pohrávají gradací. Právě tady hledejme úsek, kdy si kapela zaslouží přízvisko nadprůměrná. Zbylé minuty však bohužel ukazují spíš na opačné vody a celkový pocit ze strany Altars of Grief končí někde u solidně poslouchatelného silnějšího podprůměru.

Pakliže bych měl vybírat, strana Nachtterror se mi zamlouvá víc. Nejde o nějaký enormní nadprůměr či něco vybočujícího, ale vzhledem k tomu, že já obecně symfonické metaly ne úplně rád a tohle mi přišlo víc než poslouchatelné, tak zvedám ruku právě pro Nachtterror. Ani Altars of Grief nijak nezklamali, poslouchá se to taktéž slušně, ale v mých očích jsou pro tentokrát těmi druhými. Obdobně mohu zhodnotit i split jako celek. Zařazení obou kapel na jednu nahrávku dává smysl, celé splitko se dobře poslouchá, ovšem opět musím užít onu dvojici slov „ti druzí“, Nachtterror nyní nevyjímaje. První liga se nehraje ani na jedné straně, nadprůměrné momenty pravidelně střídají ty podprůměrné a celkově musím poznamenat, že účinek hudby obou těles byl krátkodobý. Vše se totiž začalo vypařovat až příliš rychle.

Minirecenze

Twilight Fauna / Jennifer Christensen – split

Napsat komentář
Twilight Fauna / Jennifer Christensen - split
Země: USA
Žánr: black metal / neoclassical
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Red River Family Records

Hrací doba: 14:39

Odkazy Twilight Fauna:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Jennifer Christensen:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Musí se nechat, že když nic jiného, tak se na tomto splitku potkává poměrně zvláštní kombinace žánrů. Twilight Fauna je jednočlenný black metalový projekt USA, který začal své první nahrávky vydávat v roce 2012 a od té doby stihl Ravenwood (což je onen jediný člen) vytvořit a vydat pět dlouhohrajících alb a ještě o něco málo větší počet neřadových počinů, především splitů…

Zatím to asi nezní jako něco, co by na našich stránkách mělo být nějak ojedinělé, nicméně ona zvláštní žánrová kombinace přichází s druhým účinkujícím. Tím je americká (mimo jiné) cellistka Jennifer Christensen, jež zde vystupuje sólově pod svým vlastním jménem, ale jejím asi nejznámějším působištěm je neofolková skupina Disemballerina, která má v současnosti na kontě dvě desky (ta aktuální, „Poison Gown“, je venku opravdu čerstvě – vyšla začátkem tohoto měsíce).

Na druhou stranu, spojení Jennifer s black metalovou kapelou v rámci splitu vlastně není zas až tak nelogické, protože tahle holka má zjevně blízko i k černému kovu, protože dále vede svůj osobní projekt Møllehøj, v jehož rámci produkuje syrový black metal. Na kontě má prozatím jedno demo (které jen tak mimochodem najdete zdarma na Bandcampu). Na bezejmenném splitu, na jehož počest tento článek vznikl, ale Jennifer Christensen nechala kytaru kytarou a nabízí téměř sedmiminutovou skladbu jen se smyčcovými nástroji… nicméně, to trochu předbíháme, začneme s příspěvkem Twilight Fauna…

Ravenwood na počin dodal bezmála osmiminutovou píseň „Crossing the Threshold“, která se nese v duchu syrového atmosférického black metalu. Zajímavé je, že tato je postavena jenom na kytaře. A tím myslím opravdu jenom na kytaře, protože o úder na bicí tu ani nezakopnete. Možná – upozorňuji, že skutečně jen možná – tam s trochou představivosti kdesi vzadu uslyšíte náznak kláves nebo zaječení, ale klidně se mi to může jen zdát, jelikož v té mrazivé garáži to nejde moc rozeznat. S výjimkou jednoho krátkého zvolnění (v němž se už cosi jako vokál skutečně ozve) se tak jedná o jeden dlouhý syrový „včelín“.

Píseň „Sickness Unto Death“ od Jennifer Christensen je na tom vlastně skoro stejně. I přes dočista jiné styly totiž z obou songů plyne takřka totožná atmosféra, jako by se Jennifer pokoušela o něco podobného jako Ravenwood, jen k tomu namísto kytary používala smyčcové nástroje. Avšak právě díky nim je její příspěvek o něco čitelnější a na rozdíl od kolegy z Twilight Fauna, u nějž veškeré nuance (jsou-li tam vůbec nějaké) zanikají jako oběť bohu syrovosti, funguje „Sickness Unto Death“ opravdu jako skladba, nikoliv jen jako nástrojová etuda. Několik melodií je tu dost povedených a už jen díky tomu mě strana Jennifer baví více.

Obecně vzato je však tento split stále poměrně interesantní a jako celek mě zaujal, neboť mezi tunou obyčejných splitek se něčím odlišuje. Skoro až škoda, že ten počin vychází v USA, takže je částka za dopravu vyšší než za samotný nosič, protože jinak bych reálně uvažoval i o koupi sedmipalce.

Recenze

Predatory Light / Vorde – split

Napsat komentář
Predatory Light / Vorde - split
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Fallen Empire Records / Psychic Violence Records

Tracklist:
I. Predatory Light
01. Bathed in Tongues
02. Death Essence

II. Vorde
03. Seven Forms
04. Husks in Cosmic Afterbirth

Hrací doba: 37:15

Odkazy Predatory Light:
bandcamp

Odkazy Vorde:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Fallen Empire Records

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna příznivcem split alb. Jedním z těch důvodů bude jistě i to, že mnohdy jsou tyhle počiny takové… nechci říkat přímo odfláknuté, ale mám prostě takový pocit, že spousta splitek vychází jen proto, aby se něco vydalo, aby ty kapely mohly říct, že mají společný nosič, aby nějaké známější jméno pomohlo se zviditelněním méně proslulým kolegům. A také, co si budeme nalhávat, není žádnou výjimkou, že na takovýchto nosičích končí takový trochu béčkový materiál, jenž se na standardní tvorbu skupiny v rámci dlouhohrající desek jednoduše nechytá. Takových případů už jsem bohužel slyšel nepočítaně.

Na druhou stranu, nemůžu tvrdit, že by neexistovala i kvalitní a velice zajímavá split alba. Má dlouholetá pozorování a naposlouchávání mě sice nutí prohlásit, že takovéhle splity jsou v menšině, ale přece jenom — jsou. A když člověk na nějaký takový narazí, tak je to úplně stejná radost, jako když narazíte na skvělou dlouhohrající desku. Nejenže se lze tímhle způsobem dostat relativně lehce k novým a výborným kapelám, ale také má člověk další nahrávku, k níž se třeba i rád bude vracet. A když na takový případ narazíte tam, kde byste to vůbec nečekali, pak je ta radost o to větší.

Hned zkraje mohu prozradit, že počin, o němž si dnes budeme povídat, patří do té druhé a méně početné skupiny, kdy se jedná o skutečně zajímavý a dle mého skromného názoru i skutečně dobrý split. A aby toho náhodou nebylo málo, je to rovnou onen split překvapivý, protože když jsem si tuhle placku pouštěl poprvé, nečekal jsem od toho nic zvláštního a už vůbec jsem nečekal, že mě tahle záležitost takhle odstřelí…

Na tomto bezejmenném splitu se totiž sešly dvě zámořské black metalové skupiny, jejichž jména mi byla až doposud utajená, nicméně se není čemu divit, jelikož v obou případech se nejedná o nějaké známé smečky. Těmi zdánlivě zkušenějšími jsou Vorde, protože ti mají kromě demíček na kontě i jednu regulérní desku — je eponymní a vyšla na podzim loňského roku. Oproti tomu pro kolegy z Predatory Light je tato nahrávka doposud tím největším, co pustili do světa, jelikož vedle tohoto splitu už jejich diskografie čítá pouze několik málo demo zářezů. Jinými slovy řečeno, konstelace při pohledu zdálky nevypadala nějak zvlášť lákavě – a přesto je to skvělé. Nakonec jenom dobře, že stopáž tohoto počinu dosahuje délky klasické desky a nejedná se o nějakou desetiminutovou jednohubku…

Jako první se slova ujímají Predatory Light, kteří si pro sebe uzmuli něco málo přes 17 minut hrací doby. A právě oni se pro mě stali o kousek zajímavějším účastníkem splitu. Jejich black metal je hodně členitý, vrstevnatý… nechci říkat, že je to vyloženě chaotické, protože to není to správné slovo, ale rozhodně se tomu nedá upřít velká dávka nepřehlednosti. Predatory Light se sunou svými poměrně dlouhými skladbami (7 a půl minuty; bezmála 10 minut) naprosto zkušeně a bez jakéhokoliv škobrtání a daří se jim tvořit opravdu výtečnou tíživou atmosféru. Přestože i bicí, baskytara a zastřený vokál jsou bezesporu zajímavé, tím hlavním, co hudbu Predatory Light táhne kupředu, je absolutně nemocná kytarová práce, díky níž jsem si vzpomněl na šílenosti z dílny Negative Plane. V několika málo chvilkách se zase ozvou mocné melodie, při nichž zpoza rohu vykoukne stín Blut aus Nord.

Nicméně, ani v jednom případě se nejedná o žádné vykrádačky a podání Predatory Light je stále dostatečně svojské a hlavně – působivé. Již jsem jmenoval atmosféru, která je vážně skvělá a natolik silná, že lze ty dva songy poslouchat mnohokrát a opakovaně a stejně se člověk nepřejí. Především druhá „Death Essence“ je síla jako prase. Co si budeme povídat – Predatory Light mě vážně zaujali, získali si mě na svou stranu a jejich další kroky si rozhodně pohlídám.

Kolegové z Vorde zde ovšem nevycházejí jako ti slabší z tohoto důvodu, že by snad jejich produkce byla špatná, nýbrž jen proto, že Predatory Light jsou prostě tak skvělí. Nicméně, i podání Vorde je obecně vzato výtečné a hodně se mi líbí. Obě skupiny od sebe vlastně zas až tak vzdálené nejsou, jelikož i druhá smečka hraje nepřívětivý black metal, kolem něhož se prostírá silná okultní atmosféra. A aby toho nebylo málo – i v tomto případě hraje prim především kytara, jejíž linky jsou vysoce povedené, akorát to provedení Predatory Light je o chlup chorobnější a uhrančivější. Avšak, obě skladby (jež dohromady čítají cca 20 minut) jsou parádní, a i když taková „Seven Forms“ dosahuje téměř 13 minut, rozhodně se stále jedná o poutavý poslech plný výborných nápadů.

Predatory Light / Vorde - split

Co se mě týče, já tenhle počin mohu jenom doporučit. Jak jsem již vyzradil v úvodu, nejsem zrovna fanouškem splitek, ale tohle konkrétní je regulérně skvělé a rozhodně stojí za to věnovat mu pozornost. Řeknu to upřímně – v předstihu jsem doufal alespoň v průměr, ale obě kapely mě setsakra překvapily, protože i přes nepříliš rozsáhlou diskografii je jejich produkce excelentní, a speciálně Predatory Light mi fakt vytřeli zrak. Velké a hodně příjemné překvapení, k němuž se rád budu vracet i zpětně.

Minirecenze

Human Bodies / Leather Chalice – split

Napsat komentář
Human Bodies / Leather Chalice - split
Země: USA
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 22.9.2015
Label: Broken Limbs Recordings / Prison Tatt Records

Hrací doba: 09:48

Odkazy Human Bodies:
facebook / bandcamp

Odkazy Leather Chalice:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Abych řekl pravdu, ani jednu z kapel, které se účastní tohoto splitu, jsem až doposud neznal. Nicméně se není moc co divit, jelikož obě formace prozatím žádnou velkou díru do undergroundové scény neudělaly…

Human Bodies i Leather Chalice jsou na tom vlastně docela podobně. Obě kapely vydaly své první, demáčové počiny v roce 2013, obě mají na kontě jeden řadový počin z loňského roku („No Life“ v případě Human Bodies, „Sweet Perfume of Coffin Air“ v případě Leather Chalice), ale vzhledem k počtu odkroucených let je diskografie obou relativně bohatá díky množství demosnímků, splitek a dalších neřadovek. I stylově jsou si obě skupiny blízké, protože obě produkují špinavý a neurvalý black metalový underground, který své vlivy chlemtá i z misek s nápisy punk nebo crust. Snad jediný rozdíl tedy tkví v tom, že Human Bodies dle všeho fungují jakožto regulérní kapela s vícečlennou sestavou, zatímco Leather Chalice je jednočlenný projekt, za nímž stojí Jann z Ramlord (což už na crust/blackové scéně není neznámý pojem, ačkoliv já osobně jsem se z jejich poslední fošny „Crippled Minds, Sundered Wisdom“ na zadek moc neposadil).

Od všech čtyř přítomných songů (každá kapela přispěla dvěma) lze tedy očekávat jen jedno – syrový, primitivní a rychlý pankáčský black metal. Ani nemá cenu doufat v nějaké budování atmosféry nebo tak něco, protože splitu vládnou triviální akordy, splašená rytmika, uvřískané vokály a – samozřejmě! – zahuhlaný garážový sound. Všechno cca dvě a půl minuty dlouhé, nemilosrdné vypalovačky, přesně dle hesla „žádné sraní s mladou paní“.

O něco lépe z pomyslného splitového souboje vycházejí Human Bodies. Jejich „Only the Sigh“ ani „Malice Prepense“ sice nejsou žádné vyložené majstrštyky, ale nedá se tomu upřít, že to má docela koule a třeba bicí v „Malice Prepense“ docela zodpovědně nakopávají prdele. A v neposlední řadě, to jejich podání není až taková primitivnost – myšleno tedy „primitivní“ ve smyslu „hloupý“. Jasně, fakt pochybuju, že se k tomu budu někdy v budoucnu vracet, ale poslouchat se to určitě dá.

Strana Leather Chalice mě ovšem moc nezaujala. Což o to, nějaký malý potenciál v tom cítit je a musí se nechat, že se Jann vytasil s – na poměry žánrového směřování – trochu nezvyklou kytarovou melodikou, ale celé snažení v mých očích sráží a veškerý potenciál už v zárodku zabíjí technická stránka. Zní to totiž… no, prostě amatérsky. Nejvíc mě tedy na příspěvku Leather Chalice baví desetivteřinové finále druhého songu „Last Gifts of Worship (Coming Home II)“, které se nese v noisovém duchu. Ale to je trochu málo, zvlášť když ta kapela jaksi nehraje noise…

Split Human Bodies a Leather Chalice je sice učiněná špinavost, ale nejedná se o nic zvláštního. Je to prostě to prostě poměrně obyčejný a nijak zvlášť pamětihodný UG split, jichž po světě vycházejí stovky ročně.

Recenze

Grünt Grünt vs [P.U.T] – split

Napsat komentář
Grünt Grünt vs [P.U.T] - split
Země: Francie
Žánr: grindcore / experimental sludge
Datum vydání: 18.2.2015
Label: P.O.G.O. Records / Bonobo Stomp / Trashfuck Records / THC+DIY Records / Vleesklak Records / Brutal Arratia / Krach Macht Frei

Tracklist:
I. Grünt Grünt
01. 01
02. 02
03. 03
04. 04
05. 05
06. 06

II. [P.U.T]
07. With the Evil
08. Fear
09. Industrial vs. Forest
10. Under Most Darkest Sea

Hrací doba: 26:30

Odkazy Grünt Grünt:
bandcamp

Odkazy [P.U.T]:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
P.O.G.O. Records / [P.U.T]

Na první pohled tohle vypadá jako další obyčejný grindový split (snad jen trochu nezvyklý přebal pro takový druh nahrávek by něco mohl napovědět), ale realita je nakonec trochu jinde. Neříkám, že je to tím pádem automaticky skutečně dobré, ani neříkám, že to je snad chyba… jen říkám, že je to trochu jinde, než jak se to zdálky může jevit…

První stranu tohoto splitu mají na starosti Grünt Grünt, což je francouzská grindcorová zběsilost. Právě i díky tomu začátku, který posluchače uvítá, to zpočátku vypadá prostě na další normální a neviditelné grindcorové splitko. Prvních pět tracků Grünt Grünt drtí neředěnou a bohužel také poměrně bezhlavou grind / powerviolence agresi. Nejdelší z těchto pěti songů má 50 vteřin a hned tři se vejdou do 30 vteřin, takže je vám asi jasné, že není žádný velký čas na vymýšlení čehokoliv. Tihle žabožrouti jedou dle hesla „žádné sraní s mladou paní“ a třískají to hlava nehlava bez většího rozmyslu. Jestli to někoho bere, v pohodě, nic proti tomu, ale mně osobně to podání zrovna od Grünt Grünt připadá úplně o ničem. Nic proti takhle extrémní muzice, ale tohle jsou prostě tři minuty antihudebního bordelu.

Trochu zajímavější jsou Grünt Grünt až ve své šesté písničce, která naopak trvá přes čtyři minuty. Začátek se sice ve stejném duchu jako předcházejících pět mikro-skladeb, ale po nějakých 40 sekundách Francouzi zničehonic spadnou do sludgové bahna, a ačkoliv dále pokračují na jednom nepříliš složitém hutném riffu, do něhož vstupuje nemocné skřehotání, je to o mnoho levelů lepší. Když se pak navíc v závěru připojí další hudební vrstva (samply… možná i klávesy?), pak je to až překvapivě dobré.

To kolegové [P.U.T], jejichž domovina leží „between Brussel and Paris“, na to jdou docela jinak. Jejich hudebním hájemstvím totiž není grindcore, ale jakýsi mírně experimentálnější sludge s nepřehlédnutelnými industriálními vlivy. Ani jejich strana splitu sice není dokonalá a hlavně song „Industrial vs. Forest“ se mi moc nelíbí (rychlejší momenty se dají, ale zbytek se mi prostě zdá trochu tupý), ale zbylé tři písně to naštěstí vyvažují. Ať už je to „Fear“, v níž má industriální složka asi největší roli, „With the Evil“, která se z první poloviny plné kytarového skřípání překlene v pomalou druhou půli, anebo závěrečná „Under Most Darkest Sea“, jež se nese v experimentálnějším a proměnlivějším duchu a která mj. nabídne skvělou rychlou pasáž se splašeným bicím automatem ve třech čtvrtinách.

Vítězem obligátního splitového souboje jsou i přes jeden slabý track jednoznačně [P.U.T], nicméně i Grünt Grünt v rámci „06“ ukázali, že když je vůle, tak to také umějí zajímavě. Něco mi ovšem říká, že tahle píseň bude v jejich tvorbě spíše světlou výjimkou, což mi ostatně potvrdil i letmý poslech několika jejich dalších počinů na Bandcampu.

A jestli split doporučuji k poslechu? Popravdě řečeno – nevím. Sám se vlastně pořád nemůžu rozhodnout, co si o téhle nahrávce myslet. Špatná navzdory několika výhradám určitě není. Nepřipadá mi ani průměrná, jelikož takový ten šedivý průměr zní přece jenom taky trochu jinak a především tuctověji. Z druhého úhlu pohledu mi to ale stále nepřipadá ani jako nějaká vyložená šleha. Když už, spíše bych společnou placku Grünt Grünt a [P.U.T.] označil jako „docela zajímavou“. Pokud i vám to, co tu až doposud padlo, připadalo nějak zajímavé a přišlo vám, že by vás to mohlo zaujmout, neváhejte to zkusit aspoň v přiloženém přehrávači…

Minirecenze

Dementia Senex / Sedna – Deprived

Napsat komentář
Dementia Senex / Sedna - Deprived
Země: Itálie
Žánr: post-metal / post-hardcore / sludge / black metal
Datum vydání: 13.3.2015
Label: Drown Within Records

Hrací doba: 15:32

Odkazy Dementia Senex:
facebook

Odkazy Sedna:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grindontheroad / Drown Within Records

Po nedávné minirecenzi na spolupráci Abaton a Viscera/// tu máme další společnou nahrávkou dvou zajímavých formací z Itálie. V tomto případě se jedná o kapely Dementia Senex a Sedna, z nichž možná ani jedna ještě neudělala díru do hudebního světa, nicméně ti, kteří sledují i undergroundovou „tichou poštu“, již na obě narazit mohli.

Tím o malinko zajímavějším účastníkem tohoto nosiče je z mého subjektivního úhlu pohledu Sedna. Tahle tříčlenná formace na sebe prozatím nejvýrazněji upozornila na podzim loňského roku, kdy vydala velice zajímavý bezejmenný dlouhohrající debut, na němž nabídla více jako 50minutovou black / sludgovou atmosféru o čtyřech chodech. Oproti tomu Dementia Senex prozatím žádný velký počin na kontě nemají, a jejich doposud nejvýraznější nahrávkou tak stále zůstává minialbum „Heartworm“, jež vyšlo v dubnu roku 2013.

V případě, že již obě skupiny znáte, vás možná zaujalo, že k sobě stylově na první pohled nesedí. Zatímco Sedna produkuje již jmenovaný black / sludge, Dementia Senex na zmiňovaném ípku předváděli spíš takové řekněme avantgardnější pojetí death metalu. V případě společného splitka „Deprived“ se však nějaké žánrové nekonzistence bát nemusíte, jelikož se obě formace srovnaly a vzájemně přizpůsobily. I když… zas až tak vzájemně vlastně ne, neboť „Deprived“ má rozhodně blíže k tomu, co ve své vlastní tvorbě předváděla Sedna. Pouze bych k tomu dodal to, že bylo v tomto případě jejich základní stylové rozpětí navíc rozšířeno o post-metalové vlivy (dokonce tak moc, že právě post-cosi má tentokrát asi navrch). V neposlední řadě pak společnému záměru obou kapel nasvědčují i názvy přítomných skladeb, které jsou „barevně“ sladěné. Dementia Senex tak počin otvírají za pomoci „Blue Dusk“, na což Sedna navazují s „Red Shift“.

Snad i proto „Deprived“ působí jednolitým dojmem, a ačkoliv na tom počinu hrají dvě různé skupiny, výsledná čtvrthodinka dýchá celistvou náladou. Dokonce tak moc, že kdybyste „Deprived“ pustili člověku neznalému poměrů, klidně by mohl tipovat, že je to nahrávka jen jedné kapely, přestože si ty songy zase nejsou podobné jako vejce vejci. Příspěvek Dementia Senex je přece jen o něco metalovější a hlavní náplní „Blue Dusk“ jsou riffy, byť se sem tam nějaké to zvolnění také objeví. Zato „Red Shift“ od Sedny je na tom takřka opačně – pocitově tvoří větší část stopáže post-atmosféra, již doplňují výjezdy do vod kytarového hřmění.

Navíc je provedení od obou formací příjemně kvalitní, díky čemuž je „Deprived“ počinem, který má co sdělit. Není to žádná vyložená šleha, již prostě musíte slyšet, to zase ne, ale poslouchá se to velice dobře a několik poslechů s tím lze naprosto v pohodě strávit. Pokud se vám tedy podobné styly líbí, klidně to zkuste, zklamáni myslím nebudete.

Minirecenze, Recenze

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Napsat komentář
Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.

Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.

Minirecenze

Augurs / Deathgrave – split

Napsat komentář
Augurs / Deathgrave - split
Země: USA
Žánr: crust
Datum vydání: 17.3.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories

Odkazy Augurs:
facebook / bandcamp

Odkazy Deathgrave:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Split alb vychází obrovská spousta a nějaký zvláštní důvod, proč ze všech podobných nahrávek, na nichž se podílejí nějaké neznámé smečky, věnovat pozornost zrovna tomuhle kousku, asi není. Přesto je tenhle bezejmenný nosič, který společně okupují dvě zámořské (v obou případech oblast Bay Area) smečky Augurs a Deathgrave, nakonec zábavnější a lepší, než co jsem očekával, než jsem si to pustil poprvé.

Jako první se slova ujmou Augurs, kteří na tento split přispěli jedním songem dlouhým čtyři a půl minuty, jehož název zní „From Maggots to Flies“, a hned na začátek mohu říct, že právě ten je tím nejzajímavějším, co celý split nabízí. První půle skladby se nese v duchu grind/black/crustové rubanice, která sice není až zas tak extrémně zběsilá oproti jiným obdobně laděným smečkám, ale jinak je pořád agresivní jak parta ožralých neonacistů, nicméně není bezhlavá. Kromě toho stojí za speciální zmínku skutečně zběsilý jekot, protože to je vážně lahůdka pro všechny milovníky extrémních vokálních eskapád. Ještě zajímavější však Augurs budou v druhé polovině „From Maggots to Flies“, kdy se píseň zlomí, zvolní se tempo, nastoupí melodie, které doprovází stále nádherně slyšitelná baskytara, a agresi vystřídá atmosféra.

Já sám jsem to předem taky nepředpokládal, ale ta věc je skutečně mnohem silnější a působivější, než by člověk čekal od kapely, jež má za sebou doposud jen jeden demosnímek a jedno ípko a celkově i s „From Maggots to Flies“ vydala jen nějakých dvacet minut muziky, ale je to tak a vážně je to skvělé. Jestli se nějaký případný dlouhohrající počin Augurs ponese v podobném duchu jako „From Maggots to Flies“, pak si to poslechnu s obrovskou chutí, protože při zachování kvality tohoto songu po celé délce by šlo o jednoznačného černého koně na poli extrémní muziky.

Kolegové z Deathgrave na split nasypali celkem tři vály, jejichž souhrnná hrací doba je však ještě o pár vteřin kratší než příspěvek Augurs. Tím pádem je asi zřejmé, že půjde o kraťoučké agresivní vypalováky – a světe div se, vážně to tak je. Oproti Augurs jsou Deathgrave čistší grind/crust, možná trochu powerviolence, ale určitě tam nenajdete black metalový nádech. Z toho asi nepřímo plyne také to, že právě strana Deathgrave bude ještě o něco agresivnější, a ono to tak fakt je. Naštěstí ani tahle kapela nehraje jen tupou řezanici do nástrojů a opětovně se jedná o zábavný poslech. Je to sice krátké a hodně úderné, ale pořád docela zábavné a vůbec nic proti tomu nemám.

Split je tedy poměrně povedenou jednohubkou – pokud prahnete po ne úplně blbé, přesto však stále extrémní muzice, a chcete mít poslech po devíti minutách za sebou, pak není důvod nesáhnout právě po tomhle. Pro mě nahrávka zafungovala spíše jako solidní ukázka toho, co obě přítomné skupiny dokážou, a vzhledem k tomu, že se mi to obzvláště v případě Augurs líbilo, myslím, že si obě jména zapamatuji. Což je na splitko dvou v podstatě úplně neznámých band pěkný výsledek.

Recenze

Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral – Sed Auiis

Napsat komentář
Nebel über den Urnenfeldern / Eternal Spell / Chiral - Sed Auiis
Země: Německo / Chile / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.3.2015
Label: SixSixSix Music

Tracklist:
I. Nebel über den Urnenfeldern
01. Asche über dem Leidensweg
02. Ein Riss im ewigen Kreis

II. Eternal Spell
03. Black Mysticism
04. Forces of Occult

III. Chiral
05. Queste voci Ch’Eclissano la luce I
06. Queste voci Ch’Eclissano la luce II

Odkazy Nebel über den Urnenfeldern:
facebook / bandcamp

Odkazy Eternal Spell:
bandcamp

Odkazy Chiral:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Chiral

Trochu se mi zdá, že na to, že vlastně nejsem žádný velký fanda split alb a vždy jsem radši dával přednost klasickým dlouhohrajícím deskám, poslouchám podobných počinů poslední dobou vlastně relativně dost. Aktuálně se mi dostala do ruky placka, která se jmenuje „Sed Auiis“ a ukrývá ve svých útrobách ukázky tvorby hned od tří smeček z různých koutů světa.

Všechny tři přítomné formace mají společné dvě věci – jedná se o jednočlenné projekty a ve všech případech je hlavním vyjadřovacím prostředkem black metal. I přesto si však naštěstí při poslechu „Sed Auiis“ nelze stěžovat na jednotvárnost, neboť všechny tři skupiny svůj žánr uchopují trochu odlišným způsobem. Potěšující zprávou je také to, že soudě čistě na základě poslechu „Sed Auiis“, jsou mezi těmi třemi kapelami i jména, jež zřejmě za trochu pozornosti stojí, jelikož se na splitu představují v relativně dobrém světle. Sice to bohužel neplatí o všech třech, ale i tak je to víc, než co člověk od splitu tří takřka bezejmenných smeček v předstihu očekává.

Jako první se slova na „Sed Auiis“ ujímá německý projekt s názvem Nebel über den Urnenfeldern. Sice se jedná o úplně nové jméno na scéně, které začalo hmatatelně (tj. začaly být vidět nějaké hudební výsledky) operovat až v letošním roce, přesto by ten název mohl být někomu povědomý. „Nebel über den Urnenfeldern“ je totiž skladba od kapely Nocte Obducta, jež se objevila na desce „Galgendämmerung – Von Nebel, Blut und Totgeburten“ z roku 2002. A věřte tomu nebo ne, není to náhoda – obě skupiny sice nic společného nemají, ale muzikant C., jenž za projektem Nebel über den Urnenfeldern stojí, se k odkazu staré tvorby svých krajanů hrdě hlásí a nijak se netají tím, že inspiraci pro svou hudbu hledal právě v prvních albech Nocte Obducta.

Jedna věc je jistá – v obou skladbách od Nebel über den Urnenfeldern, tedy v „Asche über dem Leidensweg“ i „Ein Riss im ewigen Kreis“, je onen vliv starších Nocte Obducta skutečně silně cítit, jak po hudební, tak po zvukové stránce. Očekávejte tedy atmosférický black metal s lehce zašpiněným soundem (ale zase ne nějaký kanál), v němž nechybí množství povedených vyhrávek, předělů nebo zajímavých momentů. V tomto ohledu Nebel über den Urnenfeldern vlastně obstál, jelikož u obou přítomných písní lze tvrdit, že jim atmosféra skutečně nechybí, a abych řekl pravdu, je to právě tento německý příspěvek, který mě z celého „Sed Auiis“ baví nejvíce. Jediné, co lze tedy Nebel über den Urnenfeldern úspěšně vytýkat, je právě ona inspirace u známějšího jména. Trochu víc osobitosti by neškodilo, ale jinak se jedná o poměrně povedenou záležitost a dokážu si představit, že budu mít chuť si pustit i případné další počiny Nebel über den Urnenfeldern.

Oproti tomu druhá přítomná formace je – proč to neříct hned a na plnou hubu – absolutně příšerná. Jedná se o projekt Eternal Spell, za nímž stojí Tons. Místo původu: Chile, Jižní Amerika. Chilská metalová scéna je taková nenápadná, jak v globálním měřítku, tak i jen v rámci Jižní Ameriky, ale několik zajímavých skupin se zde jistě najde. Eternal Spell však do téhle sorty nepatří ani omylem. Eternal Spell totiž předvádí totálně oldschoolovou black/thrash metalovou špínu, z níž na všechny strany doslova křičí fakt, že Tons bude asi fanda Venom. Hodně velký fanda Venom.

Právě styl téhle britské kultovky je totiž alfou i omegou toho, co se v muzice Eternal Spell děje. Jenže… já vám nevím, vždyť tohle je v roce 2015 těžká nuda i v podání samotných Venom. Jak to asi vypadá, když se o to samé pokusí podprůměrná záležitost z Chile, to si nejspíš dokážete představit. Ani nadprůměrný výskyt „ugh“ totiž nijak nezakryje fakt, že hudba Eternal Spell je při vší úctě blábol. Pro Chile je sice na „Sed Auiis“ vyhrazen nejkratší čas, jelikož „Black Mysticism“ i „Forces of Occult“ (obě se jen tak mimochodem objevily i na loňském demosnímku – víc songů zatím pod hlavičkou Eternal Spell ani nevyšlo) dohromady trvají 8 minut, ale pocitově to ubíhá nejpomaleji.

Úkolu celý split zakončit se ujal poloostrov ve tvaru vysoké boty. Nebo přesněji řečeno projekt Chiral, který pochází právě z Itálie a je – opětovně – jednočlenný. I když všude různě najdete tlachy o tom, že se jedná o elitní black metal, prog black metal, že tam jsou vlivy kapel jako Opeth nebo dokonce Porcupine Tree, věřte mi, že to jsou všechno kraviny. Chiral je totiž docela normální black metal, který je zcela solidní, ale do toho, aby mělo smysl jej nazývat elitním, má pěkně daleko. Muzika je tak napůl rozkročena mezi klasickým pojetím black metalu a jeho atmosférickou podobou, jež vlastně nemá zas až tak daleko k výše jmenovanému kolegovi z Nebel über den Urnenfeldern. Na něj sice Chiral dle mého nemá a první místo tak stále drží Německo, ale po žumpě od Eternal Spell spraví italský příspěvek chuť, jelikož špatné to také není.

První „Queste voci Ch’Eclissano la luce I“ nabízí spíše rychlejší podobu muziky Chiral, a i když rozjezd nebo krátká pasáž před poslední sypačkou tempo zvolní, většina songu se nese převážně ve vyšších obrátkách. Bezhlavé kopání brambor to naštěstí není a nějaké ty nápady se urodily, ale o něco zajímavější je přece jenom druhý track „Queste voci Ch’Eclissano la luce II“. Ten je mírně delší (přes sedm minut), nese se ve středním tempu a vcelku znatelně se snaží klást důraz víc na atmosféru, a i když to není žádná extratřída a člověk si z toho na prdel nesedne, výsledek je poměrně dobrý a zábavný.

Celkově vzato je „Sed Auiis“ poslouchatelný počin, především díky Nebel über den Urnenfeldern a částečně i díky Chiral. Naopak jalová hoblovačka Eternal Spell sráží dojem výrazně dolů. Stejně tak je dobré se na tu nahrávku dívat spíše jako tři různé ukázky hudby tří kapel, jelikož brát „Sed Auiis“ jako jeden ucelený celek, nutně by muselo dojít ke kritizování roztříštěnosti. Splitu však nelze upřít to, že v případě prvního a třetího jména ukazuje přítomnost nějakého potenciálu, byť – a to si zase řekněme upřímně – nečekám, že by se od nich někdy objevil nějaký skutečný majstrštyk.