Archiv štítku: split

Non Opus Dei / Morowe – Dziwki dwie

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2013
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
I. Non Opus Dei
01. Dziwki dwie
02. Kres hańby
03. Szaleniec, głupiec, opętany

II. Morowe
04. Obustronne oczy patrzą
05. Kat kota
06. Czyj to głos?

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy Non Opus Dei:
facebook / bandcamp

Odkazy Morowe:
web

K recenzi poskytl:
Non Opus Dei

Split alba jsou taková svým způsobem trochu prapodivná kategorie nosičů a vlastně existuje hned několik různých důvodů, z jakých splitka vznikají. Hned na ráně je třeba přátelství nebo i personální spřízněnost mezi zúčastněnými kapelami, kterou muzikanti chtějí nějakým způsobem deklarovat i veřejně, tak proč ne společným nosičem. Nezřídka se objevují i splity, kdy známější kapela pomáhá té méně známé ke zviditelnění… jsou třeba kultovní black metalové formace, které mají na milión splitek s no-name smečkami… kult to nebolí, hodí na to nějakou demo verzi nebo zapadlou archiválii, která se jinde nedá použít, a split je na světě. Další kategorií splity jsou spíš kompilačky klidně i o 50 kapelách, což frčí hlavně grindcoru a pro mě osobně je to ten nejmíň pochopitelný a nejzbytečnější druh split alb. Naopak za ten nejzajímavější považuji případ, kdy se kapely spojí z uměleckého hlediska a na společný nosič zpracují daný koncept – a už je víceméně jedno, zdali každá skupina odvypráví část příběhu, nebo dané téma každá formace ukáže z trochu jiného pohledu. Tak jako tak jde o záležitost, v níž smysl opravdu vidím. A právě do této sorty spadá rovněž počin s názvem “Dziwki dwie”, na němž se potkávají dvě polské kapely Non Opus Dei a Morowe

Tím známějším účastníkem splitu jsou bezesporu Non Opus Dei, kteří fungují již od druhé poloviny 90. let a na kontě mají pěkných pár alb, z nichž to poslední se jmenovalo “Eternal Circle” a vyšlo v září 2010 (jen tak mimochodem, ve vysloveně nádherném CD i LP vydání), přičemž tři skladby, s nimiž Non Opus Dei přicházejí na “Dziwki dwie”, jsou první novým materiálem právě od této desky. Zato historie kolegů z Morowe je o poznání kratší, jelikož skupina má na kontě doposud jen jednu nahrávku “Piekło.Labirynty.Diabły”, ale ani v tomto případě se nejedná o žádné zelenáče, jelikož členové kapely se rekrutují z mnoha jiných zavedených formací (namátkou Furia, Massemord, Cssaba, Strandhogg, Night of the World a další). Snad i díky tomu nebyla zmiňovaná debutová placka žádným amatérským počinem, ale naopak vyzrálou záležitostí, jež před třemi lety musela nadchnout snad každého příznivce avantgardněji laděného black metalu. Dlouhohrající pokračování by ovšem mělo vyjít už v lednu pod jednoduchým názvem “S”

Jak již bylo zmíněno, “Dziwki dwie” stojí na jednotném konceptu, který obě přítomné formace uchopily po svém. Jistě vás napadne, o čem ten koncept tedy pojednává – na to asi není úplně jednoznačná odpověď, nebo možná i je, ale spíš by ji nejlépe zodpověděli členové obou kapel, nicméně se pokusím v rychlosti nastínit svojí vlastní interpretaci. Jestli se mi vše podařilo správně pochopit, středobodem “Dziwki dwie” by měl být souboj mezi neutuchajícím pokrokem a pohodlným zpátečnictvím, mezi progresí a stagnací. Dva naprosto odlišné a opačné ideové směry – odtud také “Dvě děvky”, jak zní název překlad názvu “Dziwki dwie”. Ale jak bylo řečeno, samozřejmě je možné, že jsem to pobral trochu špatně…

“One, two – two whores waiting for you.
Three, four – which one will you go for?”

Nyní už ovšem k samotné hudbě. Posluchači, kteří jsou obeznámeni s předcházející tvorbou obou přítomných formací, asi nemůžou být překvapeni rozdíly, které jsou mezi oběma polovinami “Dziwki dwie” zcela jasně slyšitelné hned na první poslech. Non Opus Dei nabízejí o poznání agresivnější, rychlejší a přímočařejší black metal s poměrně znatelným nádechem death metalu. Když ovšem říkám, že jde o přímočařejší black metal, je nutné jedním dechem dodat, že tomu tak je pouze v porovnání s Morowe, protože z obecného hlediska je i muzika Non Opus Dei dost nápaditá a ani omylem se nejedná o nějakou bezhlavou hoblovačku. Kapela se rozhodně nebojí svou muziku zajímavě ozvláštňovat, nechybí (na black metal) relativní technická náročnost, změny tempa, spousta povedených vyhrávek. I přes onu zmiňovanou agresi, která je asi tím hlavním, co si člověk z poloviny Non Opus Dei odnese po prvním poslechu, tomu nechybí velký počet melodií. Z čeho tedy ten pocit agrese pramení? Podle mého názoru především z rytmiky, která je hodně zběsilá; bubeník Gonzo do svého nástroje řeže opravdu kvalitně a všechny skladby vyloženě žene kupředu. Ovšem ani zbylí členové nezůstávají pozadu a každý z nich si někdy urve díl pozornosti – vždy však logicky a přirozeně v rámci celku

Musím říct, že ačkoliv pro mě Non Opus Dei nejsou neznámou a některé jejich desky znám (netvrdím ovšem, že všechny do jedné), přesto mi z nějakého důvodu trvalo docela dlouho, než jsem se do jejich třech písní dostal, jakkoliv jsem již od začátku cítil, že v tom je kvalita a spousta skvělých momentů. Možná v tom hrálo roli i to, že Non Opus Dei ve všech třech skladbách v poměrně vysokém tempu střídají velké množství motivů, mnohdy vás skoro ani nenechají nějakou pasáž trochu vstřebat a už tam sypou další. Nic z toho samozřejmě není negativum, Non Opus Dei prostě takhle hrají, a byť mě to třeba na “Eternal Circle” oslovilo rychleji a asi i s větší razancí (snad i díky tomu, že šlo o nahrávku čistě o Non Opus Dei a jejich muzika se zde “nemlátila” s Morowe), i zde je to výtečné, stačí tomu jen dát trochu čas, než se člověk začne orientovat.

A jak jsou na tom Morowe? Jestli Non Opus Dei nabídli přesně dle očekávání tu brutálnější polovinu “Dziwki dwie”, část Morowe je přesně dle toho samého očekávání avantgardnější a co do rychlosti umírněnější. A přestože právě na jejich příspěvek jsem se obzvláště těšil, neboť “Piekło.Labirynty.Diabły” byla (vlastně stále je) vážně excelentní fošna, kterou stále s obrovskou radostí tu a tam protočím, ani zde nebyl zpočátku účinek přítomných skladeb tak velký jako v případě vlastního dlouhohrajícího počinu. Avšak i tady se nakonec ukázalo, že jednoduše bylo nutné dát hudbě trochu času, aby si sedla, a pak už z toho také začala vylézat ta uhrančivost, jakou s naprostou suverénností vládlo “Piekło.Labirynty.Diabły”. V případě “Dziwki dwie” je asi nejvíce cítit v prostřední a také nejdelší “Kat kota” se spoustou extrémně skvělých momentů – a zcela po právu se tak právě tento song stal mým osobním vrcholem celého splitu, byť třeba výtečná táhlá melodie, která se proplétá celou druhou polovinou “Obustronne oczy patrzą” nebo našlapaný závěr “Dziwki dwie” od Non Opus Dei také ani omylem nejsou k zahození.

Non Opus Dei / Morowe - Dziwki dwie

Musím se přiznat, že po nějakých dvou, třech posleších jsem si pomyslel cosi o tom, že jsem od “Dziwki dwie” čekal asi trochu víc, ale nakonec ten počin moc příjemně vyrostl, a přestože je na první pohled tvořen dvěma dost nesourodými polovinami, ve výsledku drží pohromadě a baví. Stručně řečeno – další vysoce kvalitní nahrávka z vysoce kvalitní polské black metalové scény.


Další názory:

Nejsem žádným znalcem black metalu, ale i tak tuším, že polská black metalová scéna bude v Evropě patřit mezi nejsilnější. Není proto divu, že když se spojí ke společnému EP dvě z nejznámějších tamních kapel, půjde přinejmenším o zajímavou záležitost. K poslechu “Dzwiki dwie” jsem přistupoval s obstojnou znalostí tvorby Morowe, ovšem o Non Opus Dei jsem do té doby vždy slyšel jen od redakčních kolegů. Nejvíce mě tak překvapila veliká rozdílnost mezi oběma kapelami, a to jak v jejich hudebním směřování, tak v jeho výsledku. Přímý přístup Non Opus Dei se totiž z mého pohledu kompletně míjí účinkem. Během tří skladeb jen těžko identifikuji nějaký zajímavější moment. Nelze sice mluvit o bezhlavém nářezu, ovšem ke složitější hudbě mají Non Opus Dei daleko. Jako spása tak působí následné tři skladby Morowe. Ty jsou inteligentní, nápadité a navíc rozmanité. Black metal používají jako podklad pro výlety do dalších žánrů a lze je tak snadno označit za progresivní. Morowe své kolegy překonávají rozdílem třídy, jejich tři skladby jsou možná i lepší než ty z povedeného alba “Piekło.Labirynty.Diabły”. Pokud však budu hodnotit split jako celek, musím jít se známkou níž, než kdybych mohl Morowe hodnotit odděleně.
Zajus


Shining / Monumentum – Pale Colours / The River

Shining / Monumentum - Pale Colours / The River
Země: Švédsko / Itálie
Žánr: metal / gothic rock
Datum vydání: 31.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Tracklist:
01. Shining – Pale Colours
02. Monumentum – The River (three drowned voices version)

Odkazy Shining:
web / facebook / twitter

Odkazy Monumentum:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Musím se přiznat, že z nějakého těžko vysvětlitelného (ale ne úplně nevysvětlitelného – pouze se s tím nechci příliš zdržovat, neboť to není hlavním předmětem tohoto článku) důvodu nemám příliš v lásce jakékoliv neřadové počiny a dovolím si tvrdit, že více jak 90 % hudby, kterou poslouchám, vstřebávám v podobě dlouhohrajících desek. Nepohrdnu ani minialbem s kompletně novou muzikou a v případě začínajících skupin jsem samozřejmě ochoten vzít na milost i demosnímky, tím to ovšem obecně řečeno končí, vše ostatní vcelku úspěšně až na naprosté výjimky ignoruji. Zcela na rovinu vám řeknu, že kdybych to nedostal jako promo na recenzi, zcela jistě bych ignoroval i tento nový split depresivních Švédů Shining a dnes již nefungujících Monumentum z Itálie, který vychází jako sedmipalec v limitaci 300 kusů, přičemž obě uskupení se zde prezentují jednou skladbou, nebo přesněji řečeno coverem, což by pro mě osobně bylo na první pohled ještě větší znamení, proč se do poslechu dobrovolně nepouštět. Nicméně potom, co jsem se do poslechu tohoto splitu přece jenom zakousnul, musím pokorně uznat, že jsem rád, že jsem svůj sluch těmto osmi a půl minutám věnoval.

Předně je nutné zmínit, že ShiningMonumentum se rozhodli předělat nemetalové písničky, které – a to je teprve to opravu zajímavé – jsou v originálních podáních naprosto fenomenální a oplývají naprosto specifickou atmosférou. Shining si vybrali skladbu “Pale Colours” z alba “Where Pain Comes to Die” z roku 2000 od švédské gothic rockové skupiny Bay Laurel; Monumentum k obrazu svému přetvořili britskou zpěvačku PJ Harvey a její píseň “The River” z roku 1998 z desky “Is This Desire?”. Jedna věc je jistá – v obou případech jsou originální verze lepší, než jaké nabídli ShiningMonumentum, přesto se však nedá tvrdit, že by si kterákoliv z obou kapel utržila ostudu, naopak se obě svých předloh zhostily relativně zajímavým způsobem a rozhodně obstály se ctí.

Ačkoliv o Shining už se pěkných pár let nedá tvrdit, že by byli typickou metalovou skupinou, právě naopak je na jejich posledních deskách znát trend čím dál tím bližšímu koketování s rockem, “Pale Colours” je v jejich podání mnohem metalovější než éterický originál, předně v rytmice je to znát, což ovšem z mé strany není problém. Ohledně vokálu podle mě jednoznačně vede předloha, protože zastřený vokál Rikarda Iöfgrena k atmosféře skladby pasuje o mnoho lépe. Shining však naštěstí zachovali to nejdůležitější, co “Pale Colours” nabízí, a sice naprosto úžasnou gradaci, která funguje v obou verzích. Celkově je znát, že se Shining s písní nepokoušeli zbytečně experimentovat a zvolili přístup v podstatě věrného přepracování, jen se svým vlastním zvukem.

Co se týče Monumentum, zde se musím přiznat, že až zas tak podrobný být nemohu, jelikož na rozdíl od Shining nemám jejich vlastní tvorbu nastudovanou, nicméně v porovnání nové a původní verze “The River” opět vyhrává originál, čili PJ Harvey, a sice z jednoduchého důvodu – ve verzi Monumentum chybí její neuvěřitelně podmanivý hlas, na němž je song postaven. Nicméně i tak se Monumentum musí nechat, že i jejich verze je dobrá, a také jim je nutno přičíst k dobru, že na rozdíl od švédských kolegů se nebáli do skladby zasáhnout o něco více a přesto její atmosféru v podstatě zachovali. Jednak zvolili zajímavý koncept, že jeden hlas PJ Harvey odsuplovali hned trojhlasem. Další změnou je, že zatímco v originále hrál vokál zcela zásadní roli, ve svém podání jej Monumentum malinko stáhli do pozadí a nechali do dění více promluvit hudební doprovod, jenž je v této podobě “The River” pestřejší.

Shining

I když jsem několikrát prohlásil, že originály jsou v obou případech lepší (dost dobře možná si to myslím už jen z toho důvodu, že jsou prostě původní), za čímž si stojím, musím zároveň zdůraznit, že i covery od Shining a Monumentum jsou velmi poutavé a pokud by byly na takovéto úrovni provedeny všechny předělávky, hned bych k nim měl obecně menší averzi, než jakou mám nyní. Tento počin se mi ovšem líbí…


Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split
Země: Česká republika / Německo
Žánr: noise
Datum vydání: 2012
Label: Meziprostor / Napalmed ‎/ Vomit Bucket Productions / Puzzle Records / Underground Pollution Records / Rauha Turva / NHDIYSTREC

Tracklist:
01. Paregorik – Pseudo-Intellectual Trauma
02. Ataraxy – In My Four Walls…
03. Napalmed – Tri Dcera Tops (excerpt)
04. Wormhead – Delusions of Persecution

Odkazy Paregorik:
bandcamp

Odkazy Ataraxy:
web

Odkazy Napalmed:
web

Odkazy Wormhead:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Napalmed

Chceme-li vůbec nějak hodnotit žánr jako noise, musíme si ponejprv položit jednu dosti zásadní otázku, a sice jakou optikou se na celou záležitost dívat, jaká měřítka nasadit, jestli vlastně vůbec nějaká? Ačkoliv se to pro nezasvěceného může zdát na první pohled jako trochu uhozené uvažování, není tomu tak, právě naopak, u natolik specifické záležitosti jako noise jsou podobné otázky rozhodně na místě. A pročpak?, ptá se onen nezasvěcenec… Inu, odpověď na otázku, proč si podobné otázky vůbec klást, je vcelku nasnadě – už jen samotný název žánru ji zodpovídá více než dostatečně.

V podstatě žádná ze všech existujících hudebních odnoží svým názvem plně neobsahuje samotnou svou podstatu. Považte sami, vždyť ne všechen death metal je smrtící, ne všechen black metal je temný, ne všechen heavy metal je opravdu heavy atd. Ale noise? Ten je jednou z těch nemnoha výjimek, která už jen svým názvem v plném rozsahu říká, co do této škatulky spadá – hluk. Nic víc, nic míň. Nekontrolovatelné (a mnohdy také nekontrolované) proudy hluku, skřípení, vrzání, nárazy, šum, jednoduše – bordel. Nyní přichází jedna z našich zásadních otázek – lze tohle vůbec považovat za hudbu? Pokud bychom aplikovali prostou teorii, že hudba je pouze to, kde hudebníci hrají tóny na hudební nástroje, pak by noise ve světle výše řečeného neobstál ani v nejmenším. Kdybychom však naši definici toho, co je a co není muzika, rozšířili kromě obligátního “má to noty” i na “umělecká zvuková performance”, hned jsme doma, jelikož sem noise bezesporu patří, na rozdíl například od drtivé většiny komerčního rádiového popu (tedy, ne, že bych já měl něco proti popu, sám si ho rád poslechnu, což se však nevylučuje s tím, že jej nepovažuji za pořádnou hudbu, natožpak za umění).

Další naše otázka je ovšem ještě o poznání štiplavější – proč noise vůbec poslouchat? Nutno říct, že v tomto případě bude odpověď (dojdeme-li se vůbec k nějaké) ještě méně jednoznačná. Pokud v hudbě hledáte odpočinek a relaxaci, noise vám není určen ani náhodou; jestli chcete v hudbě slyšet příjemné melodie a chytlavé momenty, noise vám není ani v nejmenším; chcete-li slyšet kvalitní muzikantské výkony, noise vám není určen za žádných okolností; jednoduše řečeno – pokud od hudby očekáváte to, co se od ní ve slušné společnosti za normálních okolností očekává, od čehokoliv z oblasti noise dejte urychleně ruce pryč (ačkoliv je zase druhá věc to, že noise je natolik okrajovou hudební formou, že průměrný posluchač se k němu ani nedostane, pročež z něj ani nemusí dávat ruce pryč). Komu je tedy tento žánr vůbec určen? Těžko říct… možná jestli hledáte, co všechno jste ještě schopni zvládnout, budete tu na správné adrese. Pokud si prostě a jednoduše libujete v něčem, co se diametrálně liší od nastolené “normálnosti”, není co řešit, tohle je přímo pro vás. Noise funguje (a to potvrzuji z osobní zkušenosti) i jako mozkový klystýr, když prostě potřebujete vyčistit hlavu od všeho – někteří žánroví interpreti předvádí takovou hlukovou nalejvárnu, že jsou k tomu snad přímo stvořeni. Anebo další možnost… když si prostě jenom chcete způsobit bolení hlavy… Dle libosti a osobního vkusu…

Přejděme k další otázce – je vůbec mezi noisovými hudebníky (anebo snad: “hudebníky”?) nějaký rozdíl? To je setsakra dobrý dotaz, vždyť uvažujme logicky – co je bordel, to je bordel, a v bordelu rozdíl není. Bohužel (bohudík?) to až takhle jednoduché ale není, a jak vidno, i v onom bordelu (tedy, hluku – nebuďme příliš expresivní) rozdíl opravdu je. Ale tím už se pomalu dostáváme k nosiči, kvůli němuž vůbec toto povídání vzniklo – splitku čtyř noisových projektů, dvou domácích a dvou německých. Každý z těchto projektů totiž ukazuje malinko jinou podobu noisu, čímž v rámci jednoho počinu dává jasnou odpověď, posléze aplikovatelnou na celý žánr – není bordel jako bordel!

“Pseudo-Intellectual Trauma” od Paregorik je jasnou ukázkou noisu, jenž si nedává za úkol nic menšího než terorizování ušních bubínků. Je to přesně ta řvavá podobu stylu, v níž to neskutečně skřípá a vrže bez sebemenší známky lítosti k posluchačově psychickému rozpoložení. Ataraxy se na splitu naopak prezentují “šumivým” noisem, minimalistickým až na kost – jeden monotónní zvuk po celou hrací dobu songu “In My Four Walls…” však není na poslech o nic méně náročnější. Noise od Napalmed je noisem veskrze chaotickým, klasickým bordelem, který přes sebe bez ladu a skladu překládá množství zvuků, tvořících jednu velkou masu hluku. Poslední účastník, po Ataraxy druzí Němci Wormhead, jsou pak jakousi kombinací výše zmíněného – šum, skřípení i chaos, to vše v jejich “Delusions of Persecution” najdete. Rozdíly vypadají na první poslech veskrze minimální, protože ve všech čtyřech případech jde o záležitost nelíbivou až (pro někoho) nepříjemnou, jenže tímhle způsobem byste mohli složit většinu žánru, že základ (v tomto případě hluk) je stejný a odlišnosti jsou už jen kosmetickou záležitostí. Tím pádem jsme si vlastně dokázali, že buď v jednotlivých noisových počinech rozdíly opravdu jsou, nebo že v rámci jednotlivých žánrů v hudbě rozdíly nejsou vůbec – to už si rozhodněte sami.

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split

Vzhledem k tomu, že tento text již pomalu plyne ke svému konci, si možná řeknete, že samotné nahrávce bylo věnováno minimum prostoru a víc než recenzí se článek stal jakousi úvahou o samotném žánru. Ale tak to prostě je – podle mého názoru ani o oné čtveřici skladeb není víc co říct. Je to prostě… noise. Se vším, co k němu patří, ať už v tom dobrém či v tom špatném slova smyslu. Záležitost na samém okraji hudební scény – natolik divná, že se o ní ve slušné společnosti nejenže nemluví, ale ani se o ní neví; natolik extrémní, že i nejeden tvrdý metalista se před ní poběží schovat do protihlukového krytu; záležitost pro naprosté minimum lidí. A jako takový je noise vlastně nepopsatelný, rozhodně i nehodnotitelný (právě pro tyhle případy byla recenzentům dána možnost odpustit si číselnou známku). Je to prostě… noise… hluk… bordel…


Marnost / Seeds in Barren Fields – Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls
Země: Česká republika / Švédsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.2.2012
Label: ABC Distro ‎/ Panda Banda / Spelling Trouble / Véva Records / Music For Liberation / Carpath Bears

Tracklist:
01. Marnost – Svůdcové lidstva
02. Seeds in Barren Fields – Beneath the Somber Halls

Hodnocení: 9/10

Odkazy Marnost:
web / bandcamp

Odkazy Seeds in Barren Fields:
facebook / bandcamp

Tajuplná formace s lehce nezvyklým jménem Marnost mne velice zaujala už svým loňským prvním demosnímkem “Pukající svět”. Ačkoliv, říct, že mě počin zaujal, je možná ještě trochu slabé a nedostačující pojmenování, popravdě mě vlastně tato nahrávka svého času opravdu položila na kolena neskutečně silnou atmosférou, s níž kapela (projekt?) vyrukovala. Není tedy asi divu, že jsem si jakékoliv další počiny začal hlídat. Jenže to jsem v té době ještě netušil, že to hlídkování bude trvat tak krátce, neboť ještě ten samý rok, co vyšel “Pukající svět”, se objevila i druhá kompozice “Svůdcové lidstva”, která je opět značně delšího rázu (plus mínus zase čtvrthodinka), která vychází v podobě společného splitu se švédskými Seeds in Barren Fields, jejichž příspěvek byl pojmenován “Beneath the Somber Halls”. Počin vyšel nejprve v prosinci 2011 digitálně a začátkem února konečně i na fyzickém nosiči v podobě LP limitovaného na 525 kusů.

Jak již bylo řečeno, polovina Marnosti byla nazvána “Svůdcové lidstva”. Hned na začátku bych se zastavil u textového obsahu (mohu předeslat, že z návaznosti na toto plyne i má jediná výtka ke kompozici – slovům není vůbec rozumět, což je ohromná škoda, vzhledem k oné lyrické stránce, ještěže alespoň psaná forma nechybí). Stejně jako v případě dema, i nyní se jedná o úryvek básně anglického malíře a básníka Williama Blakea, tentokrát vyňatý z díla “Píseň Losova” (1795), přebásněný do českého jazyka. Přestože se tedy nejedná o text původní, osobně to s nadšením kvituji, neboť se v dnešní době už příliš často nestává, aby text toho, co člověk poslouchá, měl takovou uměleckou hodnotu, zvláště ve spojení se samotnou muzikou…

Hudebně “Svůdcové lidstva” na “Pukající svět” navazují v tom smyslu, že hlavním atributem muziky zůstává neuvěřitelně hypnotická a hluboká atmosféra, atmosféra a zase jen atmosféra. Což je sice vše, ale v žádném případě to není málo ani v nejmenším. Nic víc totiž Marnost, ani její posluchači nepotřebují, jelikož jde o něco natolik sugestivního, že tomu nelze nepodlehnout. Přesně v souladu s lyrikou z hudby na všechny strany příští zmar v neředěných proudech a výsledkem je – dovolím si tvrdit – záležitost, která se hned tak neslyší. Není to ovšem trochu málo? – mohl by se zeptat nezasvěcený čtenář. Možná by mohlo být (ale taky nemuselo, to nevíme), jednalo-li by se o dlouhohrající počin, nezapomínejte však, že se pohybujeme v rámci necelých 14 minut, takže je tento přístup plně dostačující k maximálnímu uspokojení ušních receptorů posluchače. Ba co víc, právě možná díky té délce je člověk nucen se ke skladbě neustále vracet a znovu a znovu naslouchat. Ve skutečnosti je totiž výsledná podoba písně naprosto famózní.

Přestože se Marnost věnují v základu atmosférickému black metalu, nebojí se ani dalších přesahů. Začátek “Svůdcové lidstva” se nese až v dronem načichlém vazbení kytar a sludgovém bahnu, po několika minutách však nastoupí uhrančivá kytarová melodie za stále probíhajícího šnečího tempa. V této chvíli Marnost nemají daleko například k takovým Wolves in the Throne Room. To vše ovšem berte jaksi s rezervou, veškeré ingredience totiž přímo pracují pro celek a podporují celkovou náladu. Excelentní pasáž se nachází přibližně v polovině “Svůdcové lidstva” s čistou deklamací. Song se dále nese v dechberoucím duchu, který je značně neveselý, jenže samotný závěr se láme do užití akustiky a dalo by se říct, že náladu svým způsobem odlehčuje, byť se stále jedná o něco velice působivého. Co si však budeme povídat, těžko se lze popisovat písničky takového rozsahu, tudíž výše řečené neberte nijak dogmaticky. Že se ale jedná o fantastickou věc, o tom netřeba diskutovat.

Z nějakých dejme tomu patriotických, ale i osobních důvodů (přece jen Marnost je ten hlavní a jediný důvod, proč jsem se po nosiči sháněl) dostala větší prostor česká polovina, švédské kolegy Seeds in Barren Fields vezmeme malinko stručněji, ačkoliv i je se pokusím neošidit…

“Beneath the Somber Halls” je sama o sobě další skvělá záležitost se výbornou atmosférou, i tato skladba je posluchačsky velice přitažlivá a zejména její druhá půle je excelentní. To vše je do puntíku pravda a stojím si za tím, ovšem musím jedním dechem dodat, že ve světle české strany splitu “Beneath the Somber Halls” znatelně ztrácí – to je asi největší slabina skladby Seeds in Barren Fields. Jinak ale také není v podstatě co vytýkat. Obě kapely si nezadají v tom, že sázejí především na atmosféru a že se jim to oběma daří bezezbytku. Jako důkaz v “Beneath the Somber Halls” nám může posloužit závěrečná monotónní pasáž (cca posledních šest minut), jež je opravdu výtečná. Přiznám se bez mučení, že jinak o předcházející tvorbě Seeds in Barren Fields ponětí nemám, takže soudit nemohu, na splitu však předvádějí výbornou práci.

Marnost / Seeds in Barren Fields - Svůdcové lidstva / Beneath the Somber Halls

Zatímco Marnost je především čistý atmospheric black metal, kde sem tam probleskne moment líznutý jinými vlivy (viz zmiňovaný začátek “Svůdcové lidstva”), Seeds in Barren Fields jsou od základu rozkročeni nad více žánry a nemají s tím žádný problém, aby to drželo pohromadě. I v jejich případě – jak již bylo řečeno – ale hraje prim nálada a celkově vyznění “Beneath the Somber Halls”, čemuž je podřízeno vše ostatní – a je to jen ku prospěchu věci. Na závěr se sluší také dodat poznámku o textu, jenž rovněž vychází z básně, a sice z básně “Flow” kohosi se jménem Ronja Paolo, o němž (také se přiznám bez mučení) jsem v životě neslyšel a pan Google také nějaké inteligentní výsledky neposkytuje, tudíž to nebudu dále komentovat. Jen dodám, že příloha obsahuje báseň v původním znění, i samotný text, jenž se v ní inspiruje (to platí i pro Marnost – přítomen je jak originál, tak český ekvivalent úryvku).

Ke zkompletování článku již chybí jen jedna věc, a to závěrečné hodnocení, které ale nebude nijak těžké – máme co dočinění se dvěma rozsáhlejšími skladbami s chvílemi nevídanou náladou, což rozhodně není málo, právě naopak. “Svůdcové lidstva”“Beneath the Somber Halls” jsou sice trochu těžší věci na poslech, avšak odměnou za trpělivost budou kompozice vpravdě působivé, které jsou navíc na hony vzdálené každodenní povrchní hudbě. Vinyl – na němž ve velkém formátu extrémně vyniká úžasný artwork – je pak už jen třešničkou na dortu pro všechny fajnšmekry. “Svůdcové lidstva” – 9,5/10; “Beneath the Somber Halls” – 8,5/10.