Archiv štítku: Steelwing

Metalfest Open Air 2012 (neděle)

Metalfest Open Air 2012
Datum: 10.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Blind Guardian, Death Angel, Ensiferum, Fleshgod Apocalypse, Hate, Heidevolk, Soulfly, Steelwing

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.

Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že VaderBehemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.

H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti BehemothVader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.

Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.

H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.

Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…

H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…

Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!

H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!

Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…

H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.

Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…

H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.

Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…


Zhodnocení:

Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.

H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…

Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.

H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…

Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.

H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!

Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.

H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock

Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.

H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.

Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.

Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!


Steelwing – Zone of Alienation

Steelwing - Zone of Alienation
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.1.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. 2097 A.D.
02. Solar Wind Riders
03. Full Speed Ahead!
04. Breathless
05. Tokkotai (Wind of Fury)
06. Zone of Alienation
07. The Running Man
08. They Came from the Skies
09. Lunacy Rising
10. 2097 A.D. (Extended Cut) [bonus]
11. Hit ‘Em Hard! (2010 Demo) [bonus]

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Mladá švédská parta na mě při vší úctě působí poněkud rychlokvašeným dojmem. Vynořili se v podstatě odnikud v roce 2009, vydali první album, které sklidilo až mimořádné ovace, vykoplo je na stránky renomovaných metalových magazínů a poslalo předskakovat takovým jménům jako Blind Guardian, Sabaton či Accept. Fanoušci a optimisti mohou tvrdit, že to je nespornou kvalitou tvorby. Cynikové a konspirátoři v tom zase budou hledat “tlačenku” a zákulisní nitky.

Faktem je, že tu máme kapelu, která jako by z oka vypadla ikonám heavy metalu z 80. let. A to ovšem téměř doslova. Když jsem se s nimi střetl poprvé na pražském koncertě, můj první dojem byl, že jde o nějaké Judas Priest revival. Tento názor bych možná při podrobnějším poslechu přehodnotil, zvlášť protože nové album, v pořadí druhé, které se fanouškům dostává do rukou nyní, vůbec ze všeho nejvíc přípomíná staré dobré osmdesátkové Iron Maiden. Dalo by se tomu snad říct i “vykrádačka”. Když budu schovívavější, tak řeknu, že Steelwing, potažmo jejich manažer, vsadili na osvědčenou kvalitu a poptávku metalového posluchačstva po “klasickém hevíku britské školy”. Ten jim servírují v řádném a neředěném množství a ať už si o tom myslí kdo chce, co chce, sklízejí s ním úspěch.

Management a promo rozhodně kapele šlape na výbornou. Vedle toho nelze než pochválit a vyzdvihnout výkony zpěváka Rileyho. Svými kvalitami a zvučným hlasem mě dokázal upoutat hned během prvních pár okamžiků. Na úspěchu Steelwing má z mého pohledu lví podíl, byť samozřejmě ostatní chlapíci zodpovědní za jednotlivé instrumenty odvádějí svou práci taktéž zodpovědně a kvalitně. Po autorské stránce už to tak valné není. Osobně bych za tím ale neviděl ani tak nedostatek samostatné tvůrčí invence, jako spíš pevně daný záměr držet se prověřených postupů s cílem oslovit co nejširší publikum. Težko říct, jak se k tomu postavit jakožto pravověrný metalový fanda, který se vyhýbá “mainstreamu” zaměřenému na tvorbu záměrně líbivé “komerční” hudby. Zřejmě bych mu měl doporučit utéct od Steelwing co nejdál.

Ti z vás, co jste ještě neutekli, vězte, že po hudební stránce se můžete těšit na čtyřicetiminutovou nálož příjemně odsýpajícího heavy metalu. Vliv Iron Maiden je ovšem více či méně znatelný takřka na každém kroku. Sem tam se člověku připomenou i jiní interpreti a minimálně dvakrát jsem měl pocit, že “tohle už jsem přece musel někde slyšet”, ale ani po konzultaci s kolegou H. jsme si na prapůvodce našich pocitů nevzpomněli. Konkrétně to bylo u riffu z druhé minuty “Tokkotai (Wind of Fury)” (velmi podobný se pak objevuje ještě v “Lunacy Rising”) a u refrénu sedmé “The Running Man”. Pokud někdo odhalí viníka, budiž odměněn mou nekonečnou vděčností ;)

Každopádně zcela s jistotou mohu tvrdit, že při poslechu sloky “Běžícího muže” jsem si vybavil “Be Quick or Be Dead” od Iron Maiden a že v následující instrumentální skladbě “They Came from the Skies” se to motivy typickými pro “Železnou pannu” jenom hemží. Některými zatracovaný čtvrtý song “Breathless” mi dal pro změnu vzpomenout na Alice Coopera a v závěru tohoto kousku jsem zřejmě konečně pochopil, proč se o nových Edguy říká, že už to není žádný pořádný power metal, ale prachmizerný hard rock, protože na okamžik bych přísahal, že jsem právě slyšel zpívat Tobiase Sammeta.

Na albu ovšem jsou i světlé momenty originality. Za nejvýznamnější z nich bych označil intro “2097 A.D.”. Krásně vrací člověka do světa sci-fi 80. let a do světa osmibitových herních zvuků. Nejlepším prvkem jsou bicí se zvláštním efektem evokujícím cosi jako zvuk phaserové palby. Sci-fi atmosféra je navozena dokonale, škoda, že se jí nedaří držet v dalším průběhu. Texty sice jakýsi slibovaný sci-fi příběh evokují, nicméně podle samotné hudby by to klidně mohlo být album třeba o chování slepic. Ještě daleko více vyniká ona intro skladba v dvojnásobně dlouhé a jinak zahrané “extended cut” verzi, která je ovšem pohříchu přítomná pouze na bonusové edici. Za druhý velmi světlý moment považuju závěrečnou “Lunacy Rising”. Je to deset minut dlouhý kousek, i když fakticky sestává z nejméně tří částí, které k sobě pojí zřejmě pouze jakási příběhová linie. Zřejmě se hoši zhlédli v epických zakončeních jednotlivých alb z dílny Rhapsody. Zajímavá je ale zejména ta třetí část, kdy najednou hudba i zpěv začne připomínat nějaký starý francouzský šanson. Je to jenom malé zpestření, ale beru to jako důkaz, že Steelwing mají na víc než pouze otrocky kopírovat staré Iron Maiden.

Při celkovém hodnocení alba, potažmo celé kapely, je kardinální otázkou, zdali vám vadí nebo nevadí ono “půjčování si” hudebních motivů. Steelwing nepřinášejí nic převratně originálního, ale na druhou stranu servírují v podstatě přesně to, co před nějakými pětadvaceti lety spolehlivě bořilo metalové hitparády a co spoustu lidí oprávněně rajcuje do dneška. Pokud se mě zeptáte na nejlepší a reprezentativní skladby, vybral bych “Full Speed Ahead!”, “The Running Man” a coby doporučení pro ty z vás, kteří by uvažovali o pořízení si bonusové edice, ještě “Hit ‘Em Hard!”.


Druhý pohled (H.):

Po velice zajímavém intru “2097 A.D.” kapela spustí ničím výjimečný heavy metal plný toho největší klišé, který se vcelku okatě inspiruje (nebo snad vykrádá?) u klasiků svého žánru. Na první poslech jsou nejčastějším terčem Iron Maiden – ostatně i koncertní image Steelwing přípomíná Iron Maiden z 80. let opravdu hodně. Ale tím to samozřejmě nekončí, Steelwing si berou do huby i další známé kapely. Stačí si vzít například takovou “Breathless”, což je přehlídka toho nejotřepanějšího hard’n’heavy klišé, jaké si jen dokážete představit, a bude vám jasné, co mám na mysli.

Druhá stránka věci je však ta, že i přesto se to prostě poslouchat dá. Není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojem, ale nezvracím z toho. Upřímně vlastně nepochybuji o tom, že by Steelwing s tímhle neměli úspěch zaručený, neboť to je přesně to, co jim nejširší metalová obec bude vždycky zobat z ruky. Jestli bych si měl z fleku tipnout nějakou mladou kapelu, která má vyhlídky na to stát se v budoucnu velmi populární, na Steelwing bych si asi vzpomněl jako na první. Jestli se to ale nese ruku v ruce s opravdu kvalitní a originální muzikou? Ne, nenese, což je bohužel dáno celkovou situací na současné scéně – ale to už je samozřejmě úplně jiné téma, které sem nyní nepatří a na jehož rozebrání tu nemám místo.

Na “Zone of Alienation” jsou tedy z mého pohledu nejpříjemnější dvě věci: odkaz na kultovního “Běžícího muže” v songu “The Running Man” (i když podle textu Steelwing vycházejí spíše ze stejnojmenného kultovního snímku z roku 1987, nikoliv z původní knižní předlohy) a hlavně již jednou zmiňované “2097 A.D.”. Je to paradox, že právě intro mě na celé desce baví nejvíce – zvláště jeho prodloužená verze, která se nachází na limitované edici “Zone of Alienation” -, protože mi svou atmosférou neskutečně připomíná staré béčkové sci-fi bijáky z osmdesátých let, na nichž jsem svého času vyrůstal. “Útěk z New Yorku” jak vyšitý… akorát samotná ta muzika ve standardních písničkách znatelně pokulhává…


Masters of Rock 2011 (neděle)

Masters of Rock 2011
Datum: 17.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry

H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.

Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!

H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).

H.:Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.

H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.

H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.

Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.

Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…

H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.

H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!

H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.

H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!


Zhodnocení:

H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.

Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…


Sabaton, Alestorm, Steelwing

Sabaton
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Alestorm, Sabaton, Steelwing

7. listopadu 2010, KC Vltavská, Praha 20:00 – toť datum, místo a čas, které všichni příznivci Sabaton nejen z Prahy, ale i blízkého a dalekého okolí očekávali. Byla to však i událost pro příznivce doprovodných kapel Steelwing a Alestorm.

Jako první přišli na řadu švédští Steelwing se svým – jak sami tvrdili – “Fuckin’ pure heavy metal!”. Ne že bych jim chtěl brát iluze, ale zas tak slavné to nebylo. Hudebně to byl hevík, jak má být, nicméně zpěv pokulhával, takže místo Steelwing se šlo na pivo, neb v sále bylo přetopeno a vzduch byl dýchatelný pouze pod úrovní kolen.

Skotští piráti Alestorm, to už bylo jiné kafe. Přišli, začali valit a publikum se začalo i trochu pohybovat do rytmu. Ač jsem od této kapely neznal jedinou skladbu, nebyl problém si pozpěvovat druhé refrény nebo některé pasáže, protože Alestorm jsou velice předvídatelní. To nemění nic na faktu, že jako předkapela jsou obstojní a dobře připravili dav na hlavní událost večera – Sabaton.

Sabaton naběhli na pódium za zvuků intra, které využívají vždy, a bez nějakých keců spustili první song “Ghost Division”. Zpěvák Joakim Brodén byl rád, že je opět doma, a tak měl menší proslov a nakonec nám pověděl, že na četné e-mailové žádosti nám zahrají “The Final Solution”, což byla asi nejlepší skladba tohoto večera, i přestože byli Sabaton celkově ve formě velice dobré. Hrálo se svižně, diváci se dobře bavili, tedy alespoň ti, co byli namačkaní na pódiu, a nemohli se skoro nadechnout, protože vzduch byl už tou dobou absolutně nedýchatelný a všechno oblečení bylo totálně mokré. Ale to nebylo podstatné, když Joakim začal zpívat Kočka leze dírou. Pak přišlo na řadu “Primo Victoria”, lehké vytleskávání, přídavek v podání “Metal Machine”, Joakimův výlet nad hlavy snad všech diváků a na závěr “Metal Crüe”. A byl konec, při němž se všichni snažili dostat ven co nejrychleji. 23:45 a bylo po všem.


Blind Guardian, Steelwing

Blind Guardian
Datum: 17.10.2010
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Blind Guardian, Steelwing

Je s podivem, že taková veličina jako Blind Guardian až do památné neděle 17. října roku 2010 neodehrála na českém území jediný klubový koncert. Po loňském vystoupení na festivalu Masters of Rock se však krefeldská čtyřka rozhodla k nemalé radosti svých českých a slovenských fanoušků poctít svoji návštěvou moravskou metropoli. Čím více se koncert blížil, tím vzrůstala moje očekávání, přičemž nemalou zásluhu na tom měla nesmírně chvályhodná iniciativa kapely – padlo totiž rozhodnutí, že setlisty umístěné na server setlist.fm budou upravovány a doplňovány podle skutečnosti přímo pány muzikanty. Díky tomu jsem měl možnost s předstihem zjistit, že tento koncert bude minimálně co do výběru skladeb skutečně výjimečný…

Vzhledem k tomu, že to měl být můj první brněnský koncert, neměl jsem sebemenší tušení, co mám od Flédy očekávat. Veškeré obavy se nakonec ukázaly jako liché. Řada příjemných zjištění začala hned po příjezdu na místo. Vstup do klubu se totiž nachází v relativně dlouhém průchodu a včasně příchozí tak nejsou zbytečně vystaveni povětrnostním podmínkám (které sice toho dne nebyly nijak apokalyptické, ale je přeci jen příjemnější stát hodinu a půl v závětří, než na ulici). Vstupní dveře se otevřely krátce po sedmé hodině večerní a tou dobou už velmi početný dav se začal pomalu sunout dovnitř. Vedení Flédy se patrně snaží dosáhnout světových standardů – s UV senzitivním razítkem na zápěstí jsem se totiž setkal poprvé. Příjemným překvapením číslo dvě se stala šatna. Slečny za pultíkem se ani nezatvářily kysele, když jsem jim svěřil batoh evidentně nacpaný oblečením, které by vydalo dobře na dvě ramínka a naúčtovaly si jenom dvacet pět korun paušálu. Oproštěn od tíže přebytečných svršků jsme se vypravil dál do klubu. Musím s povděkem kvitovat oddělení pultů s merchandisem – alespoň částečně se tak odlehčilo tomu vytíženějšímu (který pochopitelně náležel Blind Guardian). Hned po vstupu do hlavního prostoru jsem zamířil k jednou ze tří barů, abych ochutnal, jak že to chutná mnohými zatracované “Starobahno” a musím říct, že i přesto, že byly sudy naraženy jen velmi krátce, pití nevyžadovalo žádné sebezapření, ba naopak. To už se ale před pódiem začal tvořit živý zátaras natěšených fanoušků, a tak jsem se s vidinou relativně dobrého umístění připojil.

Setlist Steelwing:
01. Welcome to the Wasteland
02. The Nightwatcher
03. Headhunter
04. The Illusion
05. Sentinel Hill
06. Roadkill (…or Be Killed)

Nakonec z toho kápla příjemná třetí řada. a jelikož nebylo nic lepšího na práci, začal jsem se okázale nudit, protože nástup Steelwing se zdál být v nedohlednu. Z následující půlhodiny se stal jedinou zmíněníhodnou věcí rozměrný větrák na zdi, který jsem vzal na vědomí a uložil ho do paměti pod heslem “To se bude hodit”. Po zdánlivě nekonečné době se ale konečně začalo něco dít na pódiu. Za zvuků jakéhosi intra (které bych jako intro netipoval nebýt toho, že na pódiu ještě nikdo nebyl) přiběhli první a zároveň jediní předskokani – švédští mladíci Steelwing (druhou předkapelou měli být další Švédové Enforcer, kteří však z mně neznámých důvodů účast na turné zrušili). Jejich nástup bych s dovolením popsal pomocí přepisu toho, co se mi honilo hlavou: “Fajn, intro hraje, tak už spusťte. Sláva, konečně se škrábou na pódium! CO TO DOPRDELE JE???” Tuhle explozi údivu měla na svědomí jediná věc – image Steelwing totiž vykazovala takovou výhřevnost, že by s přehledem stačila vytopit menší činžák. Na pódiu se před mými zděšenými zraky zhmotnilo přesně to, co na klasickém heavy metalu osmdesátých let skutečně nesnáším – upnuté leginy, ofiny, bubeník, který vypadal jako bubenice… prostě radost pohledět. Zděšení z vizáže pánů muzikantů mi bohužel zatemnilo necelou polovinu jejich vystoupení, takže jsem nebyl moc schopen vnímat. Když jsem se ale trochu otřepal, zjistil jsem, že to, co se line z reproduktorů není zas tak špatné. Klasický heavy metal – nic víc, nic míň. Plusové body ale pánové zaslouží za skutečně ďábelské nasazení, s jehož pomocí dovedli celkem obstojně rozehřát publikum. Z šesti skladeb, které nám ten večer předvedli, mě zaujala jenom jediná – “Sentinel Hill”. V ostatních se ale tu a tam daly také nalézt zajímavé momenty, a tak jsem docela zvědavý, co se urodí na nějakém budoucím albu. Jestli se totiž pánové rozhodnou stvořit něco jiného, než vývar Iron Maiden, mohlo by z toho vzniknout něco zajímavého. Muzikantská zručnost, chuť ani energie zde totiž nechybí.

Setlist Blind Guardian:
01. Sacred Worlds
02. Welcome to Dying
03. I’m Alive
04. Nightfall
05. Fly
06. Time Stands Still (at the Iron Hill)
07. Valhalla
08. Time What Is Time
09. Past and Future Secret
10. Lost in the Twilight Hall
11. Tanelorn (Into the Void)
12. Imaginations from the Other Side
– – – – –
13. And Then There Was Silence
14. The Bard’s Song – In the Forest
15. Lord of the Rings
16. Mirror Mirror

Po Steelwing následující půlhodina příprav uběhla až podezřele svižně, atmosféra stihla za tu dobu pořádně zhoustnou a ve vzduchu visel stále tmavnoucí mrak očekávání. Pak sál potemněl a z reproduktorů se začaly linout první tóny otevírací skladby “Sacred Worlds”. Nástroje pražských filharmoniků ale takřka zanikly v ohlušující vlně nadšení, kterou vyvolal nástup bardů na pódium. V tu chvíli mi začalo být jasné, že občasný neduh českého publika, tedy přijetí vlažnější, než by si nastupující kapela zasloužila, se zde konat nebude. Mocná odezva se přelila v ještě mocnější sborový zpěv vzletného refrénu, který se stačil zapsat do paměti fanoušků výrazně lépe, než jsem očekával, a celé vystoupení tak nabralo grády, které neztratilo po celou dobu trvání. Zástupce posledního alba následovala řada klenotů původem v devadesátých letech – namátkou povinný “Nightfall, I’m Alive” (která v rámci “Sacred Worlds and Songs Divine Tour” zazněla vůbec poprvé) nebo fantastická skladba “Time Stands Still (at the Iron Hill)”. Výsledkem nebylo nic jiného než zcela bezbřehá euforie publika, které se zhusta účastnilo zpěvu, a Hansi se tak nemusel trápit nad případným výběrem jedné z překrývajících se vokálních linek. Já osobně jsem neměl nejmenší důvod dělat výjimku a pěl jsem z plných plic, nicméně i přesto všechno mi začalo docházet, že oproti loňskému vystoupení na Masters of Rock 2009 je to letošní na zcela jiné kvalitativní úrovni. Především pěvec Hansi Kürsch podával naprosto neuvěřitelný výkon a jeho zpěv ani v nejmenším nezaostával za kvalitou studiových nahrávek. Ano, všechny ty hrubé i sametově jemné výšky, které všichni milujeme, se mu podařilo podat bez sebemenšího zaváhání a s neskutečnou silou.

Klobouk dolů, Hansi, padám k tvým nohám a prosím o odpuštění při pomyšlení, že jsem byl schopen byť na vteřinu uvěřit, že nejsi na koncertě schopen uzpívat všechny svoje party. Přesvědčil jsi mne, že jsi skutečně mistrem svého řemesla, a budu se bít s každým, kdo by se opovážil tvrdit opak…

Hansi zpíval srdcem a bylo to poznat. Energie, která z něj vycházela, byla skutečně všeobjímající, a když k tomu připočtu brilantní komunikaci a přímý kontakt s publikem nebo inteligentní a přitom vtipný komentář mezi skladbami, obraz perfektního frontmana začíná dostávat velmi jasné tvary.

Byla by škoda, kdybych se nepozastavil nad zvukem. Jak nebyl při vystoupení Steelwing moc vyvážený, tak v případě Blind Guardian bylo všechno v nejlepším pořádku, a to dokonce i v předních řadách. Nevím, jestli si bardi přivezli vlastního zvukaře (zřejmě ano), ale ať tak či onak, musím mu složit poklonu.

Večer dosáhl prvního vrcholu v okamžiku, kdy se sálem rozlehly první tóny nesmrtelného songu z alba “Follow the Blind” – řeč je tu o “Valhalla”. Člověk neznalý poměrů si dovede jen stěží představit, jak to při téhle písni vypadá, ale přál a doporučoval bych všem bez rozdílu hudebního vkusu, aby alespoň jednou zakusili tu nepopsatelnou atmosféru. Právě tady dalo publikum plně vyniknout svému entuziasmu, a když se zrovna hromadně nezpívalo, stejně nikdo nezůstal v klidu a dával tou nejlepší formou (skandování, headbang, ŽIVOT!!!) najevo svůj postoj ke kapele. Říkám si, že je až dojemné, s jakou urputností se publikum snaží snad při každém koncertu Blind Guardian přiblížit se legendárnímu výkonu svých kolegů, kteří měli tu čest účastnit se natáčení DVD “Imaginations Through the Looking Glass”. Zde se to podařilo beze zbytku a “Valhalla” se rozléhala sálem ještě notnou chvíli po skončení…

Když dozněla skladba “Imaginations from the Other Side”, Blind Guardian se rozloučili a opustili pódium. Snad všem ale bylo jasné, že ten odchod nebude mít dlouhého trvání. Hromové skandování nakonec kapelu přimělo k návratu a ta nám dala možnost užít si naživo čtrnáctiminutový opus “And Then There Was Silence”. Nádhera – jak jinak. Hned vzápětí ale přišel druhý vrchol – geniální, milovaný, nádherný “The Bard’s Song – In the Forest”. V ten moment bych dal cokoli za to, abych se mohl na onu třiapůlminutu ocitnout v kůži kohokoli na pódium. Ten pocit, když pět set lidí zpívá vaši píseň, musí být úžasný… Po této posvátné chvíli už se další dvě písně nesly v dokonale uvolněném duchu. Blind Guardian se s námi rozloučili prostřednictvím další klasiky “Mirror Mirror” a sen skončil…

Jak už jste asi vytušili, tento koncert se v rámci mých měřítek směle zařadil mezi ty nejlepší, kterých jsem měl tu čest se účastnit. K absolutní dokonalosti mu ale přeci jen dvě drobnosti chyběly. Zaprvé jsem se nedočkal svojí milované “Bright Eyes”, jejíž absenci ale bohatě vyvážil zbytek setlistu, jehož složení bylo skutečně fenomenální a bardům za něj patří můj upřímný dík. Druhou vadou na kráse byl jakýsi dobytek, který se v přestávkách nespočetněkrát a bohužel dost nahlas dožadoval skladby “Goodbye My Friend”, přičemž přes jeho řev nebylo Hansimu rozumět slovo. Jeho zanedbatelná inteligence se naplno projevila v okamžiku, kdy zahulákal něco jako “Hobluj, píčo!”, čehož si Hansi všiml a odpověděl v tom smyslu, že z oné věty rozuměl akorát jedinému slovu. Díky za skvělou reklamu, ty kreténe…

Když ale pominu tyto zanedbatelné a do značné míry subjektivní drobnosti, jednalo se o skutečně nezapomenutelný zážitek. Opět se musím hluboce poklonit jak před kapelou, tak před publikem, které prokázalo, že fanoušci Blind Guardian patří k tomu nejlepšímu, na co lze v metalových vodách narazit. Zvláštní úctu si však podle mého zaslouží také dva muži, o kterých se moc nepíše – basák Oliver Holzwarth a klávesák Michael Schüren. I přesto, že nejsou stálými členy kapely, odvádějí již třináct let obrovský kus práce a na pódiu je jasně vidět, že to dělají s láskou…

Posledním obrazem, který mi z této akce utkvěl v paměti, se až symbolicky stal kytarista André Olbrich, který se sklenkou červeného v jedné ruce, lahvinkou téhož v druhé a blaženým výrazem na tváři procházel mezi odcházejícími fanoušky a tu a tam s někým prohodil slovo, zapózoval na fotografii nebo se podepsal. A ležérnost gentlemana, se kterou tak činil, jen vkusně korunovala moje dojmy z celého koncertu…