Archiv štítku: Stellar Descent

Stellar Descent – The Future Is Dark

Stellar Descent - The Future Is Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.9.2018
Label: Sol y Nieve

Tracklist:
01. The Future Is Dark

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré.

Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut. Výsledek byl nicméně hypnotický a krásně podmanivý. Ačkoliv jsem viděl i negativní ohlasy (vzpomínám si na jednu recenzi, kde „Fading“ krutě sepsuli a vysmáli se mu za kachní krákání), ale mně osobně se to fakt líbilo.

Stellar Descent – od roku 2016 nikoliv jednočlenná, nýbrž již dvoučlenná formace – od té doby vydali splitko „Second Sequence“ s žánrově spřízněnými krajany Aylwin (2017) a podíleli se na kompilaci „Dipaka I: Igniting Ictus“ (rovněž 2017). V obou případech jde o počiny, jimž jsem pozornost nevěnoval. Když jsem se ale dozvěděl, že se chystá další klasická řadovka „The Future Is Dark“, docela jsem se na ni i těšil. Obzvláště v momentě, kdy jsem zjistil, že i ona bude obsahovat jedinou předlouhou píseň, byť tentokráte „pouze“ v délce 46 minut.

U podobně stavěných nahrávek se jen těžko popisuje, v čem jsou nebo naopak nejsou dobré. Jejich přístup totiž bývá prakticky stejný – jsou dlouhé a monotónní, drtivou většinu času v nich zabírá ústřední motiv, který se mění jen velice pozvolna a kolem nějž se postupně objevují a zase mizí další menší motivy. Někdo by třeba mluvil o stereotypu, ale takovým lidem taková hudba asi není souzena (není myšleno pejorativně – každému co jeho jest). Takové bylo „Fading“ a takové je i „The Future Is Dark“. Přesto jsem hned na první poslech poznal, že letošní novinka prostě není tak strhující, jako byl její předchůdce.

Netvrdím, že je „The Future Is Dark“ špatné album. Naopak se to poslouchá dost příjemně a vesměs proti tomu nic moc nemám. Jedná se o solidní atmo-black, nálada je ucházející a těch 46 minut v jednom songu se dá zvládnout naprosto v pohodě. Novinka nicméně nedokáže vtáhnout takovým způsobem, jakým se to dařilo „Fading“, které si tu mojí pozornost zvládlo urvat mnohem více.

Nebudu se tentokrát vymlouvat na nějaké hovadiny a zahrávat to do autu s tím, že mě „The Future Is Dark“ třeba nezastihlo v optimální náladě, protože vím, že to tak není. Nové album je prostě slabší. Sice pořád relativně solidní, ale vím docela jistě, že na rozdíl od „Fading“ mě nic nebude nutit, abych se sem zpětně vracel.

Nad Stellar Descent hůl nelámu. Myslím, že příští dlouhohrající nahrávku si také pustím. Pokud bych vám měl ovšem něco doporučit, asi je jasné, že vás pošlu spíš na adresu „Fading“. To byla totiž výborná nahrávka. „The Future Is Dark“ naproti tomu není nic zvláštního.


Redakční eintopf – září 2018

Voivod – The Wake
Nejočekávanější deska měsíce:
Voivod – The Wake


H.:
1. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
2. Kommandant – Blood Eel
3. Stellar Descent – The Future Is Dark

Onotius:
1. Sumac – Love in Shadow
2. Voivod – The Wake
3. Madder Mortem – Marrow

Metacyclosynchrotron:
1. P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis
2. Archgoat – The Luciferian Crown
3. Dakhma – Hamkar Atonement

Cnuk:
1. Voivod – The Wake
2. Deicide – Overtures of Blasphemy
3. Clutch – Book of Bad Decisions

H.

H.:

Na prvním místě, samozřejmě, ty vole, nejde jinak – A Forest of Stars. Britský klub gentlemanů už sice na pozdějších nahrávkách nedosahuje geniality prvních dvou desek, přesto je jejich hudba v porovnání prakticky se vším okolo stále nadpozemská. „Grave Mounds and Grave Mistakes“ už u nás v redakci nějakou dobu zodpovědně točíme a můžu bez obav říct, že komu seděla cesta nastolená „A Shadowplay for Yesterdays“ a „Beware the Sword You Cannot See“, toho ani novinka ani v nejmenším nezklame. Atmosféra je stále unikátní, rukopis stále nezaměnitelný a fantastických momentů opět požehnaně. Rozhodně se máte na co těšit!

Zmínit musím americké Kommandant, jejichž agresivní válečný black metal s totalitní image mě poprvé rozmrdal na „The Draconian Archetype“. „Blood Eel“ sice není album, kvůli němuž bych nemohl dospat, ale jsem si jistý, že rozhodně nevynechám. A hlavně doufám, že mi zas nebude trvat dva roky, než se dokopu k poslechu, jako se mi to povedlo u minulého „The Architects of Extermination“, haha.

Sice mám na září vícero želízek v ohni, ale svůj poslední hlas pošlu zámořskému atmo-blacku Stellar Descent. Z jednoduchého důvodu. Minulé dlouhohrající album „Fading“ je prostě výtečné a moc rád – a možná až překvapivě často – jej poslouchám i zpětně. Velká očekávání k novince pak zapříčiňuje skutečnost, že i „The Future Is Dark“ nabídne pouze jednu velice dlouhou píseň (tentokrát 46 minut). Akorát obal mi připadá vhodný spíš pro DSBM, tak snad se tímhle směrem nestočí i muzika a bude se pokračovat ve stylu předchozího opusu.

Onotius

Onotius:

Ohledně zářijových desek jsem poměrně vysmátý, protože tu, na kterou bych se jinak zdaleka nejvíce těšil, jsem už díky promo kopii slyšel. Viktoriánské psychaře proto teď ponechám stranou. Ale i mimo toho vychází hodně nacpaná porce zajímavých alb, takže příčky hravě zaplním i s jejich vynecháním. Za zmínku jednoznačně stojí noví Sumac, jejichž temný sludge-metalový rámus „What Once Becomes“ byl věru výborná očista, takže do „Love In Shadow“ vkládám velké naděje.

Dále zopakuji to, co už jsem načal v koncertním vydání, a to upozorněním na novinku Voivod. První vypuštěná ukázka disponující překvapivě klidnějším soundem mě zprvu tolik nevzala, ale s dalšími poslechy se dojem vylepšoval, takže nakonec je natěšenost přeci jen slušná. Na třetí příčku po zvážení umístím novinku sympatických progresivců Madder Mortem, docela jsem zvědav, kam se v době blížícího se výročí debutu zase posunou. Předloni to bylo moc příjemné, tak doufejme, že novinka nezklame. No a těch zajímavých nahrávek se chystá i víc, takže určitě ještě doporučím mrknout do archivů nad rámec mých doporučení…

A Forest of Stars

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nezdržujte se čekáním na recenzi a jakmile se někde objeví k poslechu nové album P.H.O.B.O.S., jděte do něj. „Phlogiston Catharsis“ je povinností pro všechny fanoušky godfleshovské tváře Blut aus Nord, ale povrchnímu zdání navzdory to rozhodně není kopírka. Fakt to stojí za poslech! Stejně jako nový Archgoat. Obával jsem se, že „The Luciferian Crown“ bude vařit z vody jako slabé EPko „Eternal Damnation of Christ“, ale skutečnost je trochu jiná, zajímavější. Sice ještě nevím, jaký nad deskou vynesu konečný verdikt, ale album mě s prvními poslechy příjemně překvapilo. Doufám, že se tomu nakonec stane i s Anaal Nathrakh, ale vzhledem k tomu, jak slabé byly vypuštěné ukázky, tak se tady raději zmíním o debutu švýcarských Dakhma, „Hamkar Atonement“. EP „Astiwihad-Zohr“ mě nějakou dobu bavilo fest. Chaotické stěny kytar, sem tam čitelný, ale fakt hnusný riff, vyluzování divných zvuků z hrdla, atmosféra ponuré jeskyně a primitivních krvavých ceremonií… Jsem zvědav, jak to vyzní na ploše 70 minut.

Cnuk

Cnuk:

Inovátoři Voivod s novinkou „The Wake“ navazují na pět let starou výtečnou věc „Target Earth“, což jistě není lehká práce. Ale kdo jiný by to měl zvládnout než právě oni. Ohledně obálky se stále nemůžu rozhodnout, jestli je naprosto geniální, nebo naopak úplně příšerná, zato zveřejněný singl „Obsolete Beings“ mi zcela jasné říká, že opět bude co poslouchat.

Voivod

Rovněž po pěti letech hlásí studiový návrat Deicide. Tady už asi nelze čekat zázraky, ale milerád se nechám překvapit, s čím se Bentonovci na „Overtures of Blasphemy“ vytasí. Minulá placka „In the Minds of Evil“ mě vlastně docela bavila a i ukázky z novinky zní slibně.

Poslední příčku zářijového topfu obsazují další veteráni, tentokrát stonerového žánru, Clutch. Až se mi chtělo napsat, že i oni se vracejí po pěti letech, ale není tomu tak. Skoro bych zapomněl na nepříliš povedené „Psychic Warfare“ z roku 2015. Tady už jsem trochu skeptičtější, protože dosavadní ukázky z „Book of Bad Decisions“ nejsou žádné terno a vypadá to, že povedenému „Earth Rocker“ se ani toto album nepřiblíží.


Stellar Descent – Fading

Stellar Descent - Fading

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Fading

Hrací doba: 67:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Stellar Descent je dalším z mnoha a mnoha jednočlenných blackmetalových projektů. Tento konkrétní pochází z Oregonu ve Spojených státech amerických (byť na Facebooku skupiny je jako místo původu uvedeno – „Earth“) a stojí za ním chlapík, jenž si říká jednoduše A. O co kratší je však jeho přezdívka (hádám, že půjde o zkratku jména Anthony, což by měl údajně mít v občance v kolonce křestního jména), o to delší jsou jeho skladby. A zrovna ta, o níž si nyní budeme povídat, je bez přehánění kolosální…

Nicméně nepředbíhejme – nejprve něco málo stručných faktografických údajů. Náš milý A. už dle všeho v minulosti měl nějaké ty jednočlenné projekty, z nichž žádný ale díru do světa moc neudělal. Vše nasvědčuje tomu, že všechny tyto projekty patří minulosti a že A. veškerý svůj čas soustředil právě do Stellar Descent a s touto skupinou již povydával hned několik nahrávek. Jenže pozor – tvrdit, že to opravdu vydal, je v tomto případě lehce ošemetné. Některé demosnímky sice existují, ale nebyly vydány, zatímco jiné další počiny sice vyšly, ale v extrémně limitovaných nákladech (většinou jde tak o 15 kusů), někdy pouze pro úzký okruh přátel. V nějakém slušnějším počtu kopií doposud vyšel snad jen počin „Accretion“ z roku 2012, na němž se objevila jedna bezmála 50minutová skladba.

Zdá se vám, že 50 minut na jednu píseň je docela vražedné? Pokud ano, věřte tomu, že toto pro Stellar Descent rozhodně není strop. Kapely se v loňském roce ujalo italské vydavatelství Dusktone, které do světa vypustilo další profesionálně ošetřenou nahrávku „Fading“ – což je přesně ta, jejíž náplní se tu máme zabývat. A v jejím rámci A. neváhal zvednout stopáž o dalších takřka dvacet minut. Ano, domýšlíte si to naprosto správně – „Fading“ obsahuje jednu jedinou kompozici, jejíž délka se zastavila jen kousek před hranicí 70 minut. Už chápete, proč jsem o tomhle drobečkovi výše tvrdil, že je to něco kolosálního?

Jistě vás napadlo, že na utáhnutí takto obrovské plochy, navíc v rámci jedné jediné stopy, bude nutno mít v záloze doslova studnici nápadů. Ve skutečnosti bych tomu ale takhle určitě neříkal. Popravdě, až napíšu, jak „Fading“ zní, tak to takhle na papíře bude vypadat, že ta deska nemůže fungovat ani ve snu. A přesto už v předstihu říkám, že se mi ten počin upřímně líbí a baví mě.

Black metal v podání Stellar Descent je monotónní až na kost. Ano, to v překladu znamená, že celých těch 67 minut „Fading“ se skutečně odehrává bez výraznějších změn. S nadsázkou řečeno, celá deska (skladba) je postavena na jednom motivu, jednom riffu, jednom tempu – od začátku do konce a nikdy jinak. Není sporu o tom, že tohle z „Fading“ dělá záležitost, jež mnoho lidí neosloví ani náhodou – ostatně, ani kritika není vůči Stellar Descent úplně shovívavá, takže se album dočkalo i recenzí, které to odsoudily jako píčovinu na kvadrát. Což vlastně plně chápu, jakkoliv mě osobně to baví – může to znít obehraně, ale tohle je vážně věc, k níž si buď najdete cestu a necháte se pohltit, anebo jste v pytli a během deseti minut to začnete ze zvědavosti proklikávat a přetáčet, jestli se to jakože fakt vůbec nemění, a když zjistíte, že vážně nemění, tak to znechuceně vypnete a tím pro vás existence Stellar Descent přestane být relevantní. Pokud ovšem máte hypnotizující monotónní black metal v krvi, pak „Fading“ rozhodně má na to, aby vás bavilo.

Výše jsem řekl, že s nadsázkou celá deska stojí na jednom motivu. Když si to nyní řekneme už bez nadsázky, tak to tvrzení samozřejmě nebylo tak úplně pravdivé. Monotónní to je, bezesporu, ale jak už tomu tak u takových záležitostí bývá, onen ústřední leitmotiv se v průběhu času vyvíjí, pomalinku se obměňuje. Objevují se zde přechody, ale když se změní tempo, riff nebo melodie zůstávají; když se změní riff, zůstává tempo… a i všechny tyto přechody se dějí velice pozvolně, po mnoha minutách. A právě to budí dojem neměnnosti a stálosti.

Stellar Descent - Fading

Nicméně, všichni víme, co je na takové hudbě stěžejní – atmosféra. A tu „Fading“ zcela jistě má a není zde slabá. Album zní v desáté minutě stejně jako ve třicáté a ve třicáté stejně jako v padesáté a v padesáté zní zase stejně, jako znělo v páté, dvacáté nebo jakékoliv jiné minutě a jak bude znít i za dalších deset minut, ale právě díky té atmosféře to drží pohromadě a není problém se do toho ponořit a nechat se unášet. Hodně se mi líbí, že „Fading“ není ospalou záležitostí, jak by leckdo čekal, naopak se po celou dobu daří držet konstantní tlak, který není tak zdrcující, aby to posluchače zničilo a odradilo, ale je dost velký na to, aby to udrželo v napětí a nepustilo.

To má za následek to, že „Fading“ – přinejmenším tedy v mém případě – prostě nejde vypnout, ani zastavit, ani nemůžete odběhnout. Celých 67 minut v kuse na jeden zátah, pak ta budovaná nálada funguje a je skvělá. Pokud ji násilně přerušíte, ve své křehkosti se zboří jak domeček z karet v silném větru a zbude pachuť nedopovězeného – ale to není chyba nahrávky, to je vaše chyba, když to useknete v půlce. Je nutno nechat „Fading“ působit v celé jeho délce, dokud samo neskončí – pak si totiž člověk řekne, že to uběhlo nějak podezřele rychle a že by si to měl pustit znovu.

Stellar Descent - Fading

Beru, že se to spoustě lidem nebude líbit ani náhodou. Beru i to, že spousta lidí bude kroutit hlavou nad tím, jak se to někomu může líbit a jak se to může líbit mně. Ale to, co Stellar Descent na „Fading“ předvádí, je přesně moje krevní skupina, takovýhle druh muziky mě ohromně baví a ta deska je dostatečně silná na to, abych ji rád přijal za svou.