Archiv štítku: Steven Wilson

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Steven Wilson – 4 ½

Steven Wilson – 4 ½
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Kscope

Tracklist:
01. My Book of Regrets
02. Year of the Plague
03. Happiness III
04. Sunday Rain Sets In
05. Vermillioncore
06. Don’t Hate Me

Hrací doba: 37:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

O tom, že Steven Wilson má za sebou mimořádně úspěšný rok netřeba diskutovat. Vydal velmi dobře přijatou desku „Hand. Cannot. Erase.“, vyrazil na úspěšné turné a na přelomu loňského a letošního roku začal sbírat jedno ocenění za druhým v žebříčcích nejlepších alb sezóny, a to nejen v oblasti progresivního rocku. Od vydání posledního alba Porcupine Tree uběhlo koncem roku 2015 již dlouhých šest let a vzhledem k tomu, v jaké pozici se tento britský umělec aktuálně nachází, nelze očekávat, že by se na hybernujícím stavu, k němuž byla jeho kdysi domovská kapela uložena, mělo něco měnit.

Ostatně i on sám v jednom loňském rozhovoru uvedl, že ačkoli není motivován penězi a úspěchem jako takovým, tak jeho sólových desek se prodává víc než kteréhokoli jiného alba Porcupine Tree v minulosti. I když mu v tomhle věřím, tak už jen z komerčního hlediska by byl sám proti sobě, kdyby uložil skvěle rozjetou sólovou kariéru k ledu. A o tom uměleckém pak ani nemluvě. Jasně, mám rád Porcupine Tree a věřte, že jejich alba poslouchám velmi často, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že to nejvyspělejší, co Steven Wilson prozatím vytvořil, je ukryto spíše na jeho vlastních plackách, než je tomu na deskách britské progrockové veličiny přelomu minulého a aktuálního tisíciletí.

O důvodech, které vedly k vydání aktuálního počinu „4 ½“ ani ne rok po vydání zmíněného „Hand. Cannot. Erase.“ by se daly vést diskuze. Jedni to chápou jako snahu prodloužit aktuálního bláznovství, které kolem Wilsonovy studiové tvorby panuje, jiní zase jako vyprázdnění šuplíků před nahráváním příští plnohodnotné desky. Ono totiž „4 ½“ není myšleno jako regulérní řadové album. Obsahuje kompozice, které tomuto Britovi zbyly z let minulých a které doplnil o novou verzi jedné starší písně ještě z dob Porcupine Tree. A přestože je to spíš takové delší EP, na němž se recyklovaly starší nápady, tak jsem se nebál toho, že by to byl vyložený výškrabek zbytků, které minule nebyly dost dobré a nad nimiž se Stevenu Wilsonovi zželelo, a rozhodl se je tak bez důvodu vydat.

Kdepak. Pokud vezmu jen skladby, které jsou představeny nově a kterých je na „4 ½“ celkem pět, tak se jedná spíše o kompozice, jež by se na minulá alba svou atmosférou příliš nehodily, a tím se taky dostávám k hlavnímu nedostatku „4 ½“. Jako celek tahle nahrávka totiž příliš nefunguje. Jednotlivě nemají ty písně žádnou závažnější chybu a třeba „My Book of Regrets“ je vynikající progrocková rozmáchlost, jimiž Wilson na posledních albech nešetří, ale budeme-li za „4 ½“ hledat nějakou vodící linku, která by posluchače provedla i takto nedlouhou hrací dobou, tak narazíme. Já vím, že to není album stvořené k jednomu určitému datu a vyjadřující tak aktuální náladu a rozpoložení hlavního skladatele, ale přesto je v tomto „4 ½“ lehkým zklamáním.

Steven Wilson

Úvodní „My Book of Regrets“ představuje bezesporu ten hlavní důvod, kvůli němuž se vyplatí „4 ½“ poslouchat. Tahle progrocková suita, která se natáhla až na dlouhých deset minut, mi evokuje náladu pozdějších alb Porcupine Tree a třeba kytarový motiv v polovině třetí minuty jako by vypadl na zem při skládání „Time Flies“„The Incident“. Přesto se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelné vykrádání sebe samého. Až popově odlehčený refrén skladbu pročišťuje a díky častým změnám nálad není dlouhá hrací doba na obtíž. Neustále se v ní něco děje a mně se líbí předěl mezi první a druhou polovinou, která je oproti úvodu melancholičtější a minimalističtější. V prostřední pasáži se kytary lehce přiostří a opět evokují pozdní tvorbu Porcupine Tree.

Následuje akustická „Year of the Plague“, která vznikla ve stejném období jako album „The Raven That Refused to Sign (and Other Stories)“, tedy před nějakými čtyřmi lety. Tato velmi jednoduchá a atmosférická záležitost je postavena hlavně na čisté akustické kytaře a klávesových plochách stejně jako „Sunday Sets in Rain“. Ačkoli druhá v pořadí se na krátký moment utrhne z teskných kytarových z tónů ke kraťoučkému progmetalovému výletu, tak v obou případech se jedná o písně instrumentální a velmi poklidné. Svým způsobem dokážu pochopit, proč se spolu s „Vermillioncore“ na předešlá alba nevešly a skončily tak na „4 ½“. „Vermillioncore“ se vymyká už jen tím, že oproti zbylým songům je vedená velmi výraznou baskytarou. Tato skladba je jako odměna pro ty, jimž by „4 ½“ přišlo až moc načichlé pop-rockovými melodiemi, protože ve „Vermillioncore“ se výrazně přitvrdí.

„Happiness III“ je ve své podstatě obdobou „My Book of Regrets“, jen s tím rozdílem, že veškeré progrockové motivy byly zapomenuty někde v dáli a na plochu čtyř minut byly vměstnány jen pop-rockové prvky v čele s typicky zvonivou kytarou a s fantastickým refrénem. Ten je tak vtíravý, že hned po prvním poslechu této hitovky, která vznikla spolu s předchozím albem „Hand. Cannot. Erase.“, jsem věděl, že ji z hlavy jen tak nedostanu. Přestože je to píseň strukturou jednoduchá, tak i zde vynikne pestré nástrojové obsazení a vrstevnatost, s jakou Wilson svou muziku komponuje.

No, a jako poslední si na album našla cestu nová verze písničky „Don’t Hate Me“ z alba „Stupid Dream“, jež vyšlo pod hlavičkou Porcupine Tree v roce 1999. Verze z „4 ½“ byla nahrána na posledním turné a právě živé nahrávky posloužily jako základ pro následné studiové dodělávky. Nejedná se o úplně doslovnou reprodukci starší verze a je upravena současnému vyznění Stevenovy doprovodné kapely, což je svým způsobem dobře, protože i tahle nová podoba má svou výhodu. Zajímavostí je pak fakt, že vokálu se krom Stevena Wilson ujala hostující zpěvačka Ninet Tayeb, jež se představila už na loňské placce a jejíž podmanivý hlas si Wilson nevybral jen tak pro nic za nic.

Steven Wilson

Není pochyb o tom, že Steven Wilson je velký umělec, a abych pravdu řekl, tak „4 ¼“ tuto reputaci nijak neohrožuje, protože i přes dílčí výtky, které k albu jako takovému mám, jsou jednotlivé písně ukázkou jeho vysokého standardu. A tak je třeba k „4 ¼“ nutno přistupovat. Jako k dílu, které je slepencem rozličných skladeb a kterými Wilson ukracuje čekání na své páté sólové album. V tom případě funguje bez problému, ale v přímém srovnáním s regulérními studiovými alby přeci jen ztrácí.


Redakční eintopf #85.2 – speciál 2015 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2015:
1. Armored Saint – Win Hands Down
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
4. Amorphis – Under the Red Cloud
5. David Gilmour – Rattle That Lock

CZ/SVK deska roku:
1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Neřadový počin roku:
Anathema – A Sort of Homecoming

Artwork roku:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:
Halestorm – Into the Wild Life

Koncert roku:
Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015

Videoklip roku:
Slayer – Repentless

Potěšení roku:
Iron Maiden – The Book of Souls

Zklamání roku:
úmrtí Lemmyho

Top5 2015:

1. Armored Saint – Win Hands Down
V žádném případě bych si nevsadil na to, že v roce, kdy svá nová alba vydají A Forest of Stars a Steven Wilson, se ani na jedno z těchto jmen nedostane při jmenování nejlepšího počinu právě skončivšího roku. Armored Saint mě se svým loňským zářezem „Win Hands Down“ dokonale zaskočili a od kapely, od níž jsem to už ani nečekal, jsem dostal placku, jež se může směle rovnat s tím nejzásadnějším, co kdy z jejich pera vzešlo. Slušelo by se říct, že tohle je deska, která se povede maximálně jednou za život, ale Armored Saint se to po „Symbol of Salvation“ podařilo podruhé a troufám si říct, že „Win Hands Down“ je ještě o chloupek lepší. Tracklist je od začátku do konce nabitý bezchybnými kusy a já i po mnoha posleších nemám důvod album odkládat stranou. Takhle se dělá heavy metal z říše snů s odkazem na vlastní minulost a myslí otevřenou současným vlivům.

2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Briští A Forest of Stars jsou mi rok od roku bližší. Díky tomu, jak se gentlemanský klub pomalu a jistě stáčí od progresivního black metalu a stále častěji sahá po přehlednějších melodiích a letmo i po britském folku, mě nepřestává udivovat a jejich poslední počin „Beware the Sword You Cannot See“ je v mých očích tím úplně nejlepším výtvorem, s jakým se dosud vytáhli. Albu jako celku vládne podmanivá atmosféra a spousta geniálních momentů, díky čemuž se jedná o opravdu čarokrásnou jízdu, jež mě baví i dlouhé měsíce po svém vydání. Ústřední motiv druhé poloviny čtvrté části majestátní „Pawn on the Universal Chessboard“, „An Automaton Adrift“, je pak mým nejoblíbenějším hudebním momentem celého roku. Naprostá fantazie.

3. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
Svým způsobem bych mohl „Hand. Cannot. Erase.“ pasovat do role zklamání roku, protože očekávání z mé strany byla opravdu vysoká a situaci, že ze čtvrté sólovky Stevena Wilsona nebude událost roku, jsem si nepřipouštěl. Přesně k tomu však ve výsledku došlo, ovšem když se na toto dílo podívám očima oproštěnýma od předchozí placky, na niž „Hand. Cannot. Erase.“ nemá, tak Steven Wilson i s albem, jež jsem v recenzi označil jako sázku na jistotu, ukázal, jak se v roce 2015 má dělat progresivní rock. „Hand. Cannot. Erase.“ je vyvážená a příběhově zajímavá nahrávka, která si své místo v mém osobním Top5 bezesporu zaslouží. Ne proto, že ji vytvořil můj nejoblíbenější umělec, ale proto, že lepších alb tady loni prostě a jednoduše zas tak moc nebylo. Já sám napočítal dvě.

4. Amorphis – Under the Red Cloud
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do stádia, kdy budu placku severských melodiků uvádět v našem výročním eintopfu jako jedno z pěti nejlepších alb daného roku. Amorphis jsem v posledních letech uznával, jejich alba si v přiměřené míře užíval, ale nikdy to nebyla taková pecka, abych k výše uvedenému měl důvod. To se s „Under the Red Cloud“ změnilo. Oproti nedávné minulosti po „návratu“ s příchodem Tomiho Joutsena je forma obsažená na „Under the Red Cloud“ dotažená do dokonalosti. Silné skladby v celé hrací délce, žádná vata a navrch skvělá kombinace vzletných melodií, death metalových kořenů a poprašek folku. Vše do sebe zapadá s absolutní sebejistotou a já musím smeknout před perfekcionismem, s jakým Amorphis připravili své nejvyzrálejší album, jež jsem letos nemohl opomenout.

Amorphis

5. David Gilmour – Rattle That Lock
Vybrat obsazení prvních čtyř míst je stejně jako minule vcelku jednoduchou záležitostí, ale zkompletovat celou pětku byl do poslední chvíle obrovský oříšek. Dobrých alb bylo loni mnoho a já se v souvislosti s pátým místem do poslední chvíle rozhodoval mezi Iron Maiden„The Book of Souls“ a „Rattle That Lock“ Davida Gilmoura. Zatímco ještě před týdnem bych napsal Železnou pannu, tak dnes upřednostním Davida Gilmoura, ačkoli zítra tomu může být zase naopak. Je to totiž opravdu o prsa africké vytrvalkyně. David Gilmour o malý kousek vyhrál osvědčenými ingrediencemi: nezaměnitelným zvukem kytary, vokálem a nádherně podmanivými skladbami, jež mě svou barvitostí docela překvapily. V každém případě se jedná o album, které dostává velikosti jména, jež je pod jeho vznikem podepsáno, a v kontextu ostatních počinů z tohoto žebříčku se nijak neztrácí.

CZ/SVK deska roku:

1. Catastrofy – Zbojnícky tanec
Slovenský thrashový uragán letos neměl žádnou mocnější konkurenci, která by v mém výběru narušila jeho pevnou pozici, nicméně tím nechci „Zbojníckému tanci“ ubírat na kvalitách, protože tohle album je zatraceně povedené. Když jsem si dnes „Zbojnícky tanec“ po delším čase pustil, tak jsem si jeho poslech užíval přinejmenším tak dobře jako v době, kdy jsem jej naposlouchával kvůli recenzi. Přímočaře, přesto však místy chytře a hlavně pekelně chytlavě. To jsou hlavní zbraně Catastrofy, díky kterým jim to loni vyšlo na jedničku.

Catastrofy

2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nebudu zastírat, že po „Na svůj příběh jsme sami“ jsem sáhl až relativně nedávno. Stalo se tak zejména z toho důvodu, že jsem tvorbu Heiden léta přehlížel a řekl jsem si, že by bylo fajn, kdybych tuto ignoraci konečně napravil. Ve výsledku jsem tomuto kroku samozřejmě rád, protože povedených alb z českých a slovenských končin jsem letos slyšel zatraceně málo a nebýt Heiden, tak bych druhé místo asi musel nechat volné. Melancholickou atmosférou prolezlý rock těchto Brňáků se mi zalíbil hned na první poslech. Na slova o nové lásce je možná ještě brzy, ale když když už nic, tak mě „Na svůj příběh jsme sami“ zaujalo svou intimní atmosférou natolik, že mám chuť seznámit se i se staršími počiny.

Neřadový počin roku:

Anathema – A Sort of Homecoming
Neřadové počiny nijak cíleně nesleduji, takže prostor, kam můžu sáhnout, je značně omezený, ale Anathema je v posledních letech ve skvělé formě, takže „A Sort of Homecoming“ bylo povinností, již jsem si jednoduše musel splnit. Po zvukové stránce se jedná o záležitost dotaženou do dokonalosti, takže se připravte na skvělé harmonické vokály, teskné kytary a spoustu dojemné atmosféry. Dokonce i zapojení menšího orchestru dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval, tedy skvěle. Obrazový záznam je samozřejmě ještě větším zážitkem a Lasse Hoile je z toho cítit každou vteřinu. Nádherná práce, z níž občas naskakuje husí kůže.

Artwork roku:

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
V jednoduchosti je síla a odpad z kafilérky zabalený v supermarketovém balení, jak tento výjev zobrazila poslední placka britských grinderů Napalm Death, „Apex Predator – Easy Meat“, se mi do paměti zabodl tak hluboko, že ani Steven Wilson a Lasse Hoile„Hand. Cannot. Erase.“, ani propracované „Repentless“ od Slayer jej z prvního místa nemohli sesadit.

Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Shit roku:

Halestorm – Into the Wild Life
Slyšel jsem loni hodně alb, o kterých se dá určitě říct, že jsou špatná. Řada z nich je možná ještě horší než poslední počin zámořských hvězdiček Halestorm, ovšem „Into the Wild Life“ mi díky hudební plytkosti a vlastní naivitě utkvělo v paměti nejvíce. Přehnanou pozorností, jež se této krávovině dostává, nemá konkurenci a ukazuje, jak zvrácený hudební průmysl dokáže být. Tohle je tak špatné, až z toho vážně bolí uši, a s určitostí můžu říci, že čemukoli od této skupiny se budu v budoucnu vyhýbat velikým obloukem.

Koncert roku:

Amorphis: Made of Metal, 15.8.2015
Je to už každoroční kolorit, že díky své koncertní (ne)aktivitě nemám při výběru do této kategorie moc kam sahat, ale koncert Amorphis na druhém ročníku Made of Metal v Hodoníně jsem si vážně užil. Stařičká klasika „Tales from the Thousand Lakes“ v celé své délce doplněná několika staršími vály měla v živém provedení grády, a přestože je mi aktuální tvorba bližší, tak i v tom propoceném vedru byla ta seversky chladná atmosféra hmatatelná.

Videoklip roku:

Slayer – Repentless
Původně jsem měl v plánu zde uvést zcela jiné video fanoušků z italské Ceseny, kteří se pod jménem Rockin’1000 dožadovali koncertu Foo Fighters ve své domovině tak důrazně, až jim Dave Grohl a spol. 3. listopadu vyhověli. Ten příběh na pozadí je prostě tak silný, že minimálně zmínku si tenhle výtvor zaslouží, ovšem obrazové ztvárnění „Repentless“ ze stejnojmenného alba thrashových legend Slayer je jiné maso. Kapela mocně pařící v lochu, vězeňská vzpoura, Danny Trejo a krev. Spousta krve. Zápletka je tak jednoduchá, že se ptám, jestli je třeba něco dodávat? Výsledek je jednoduše pecka jako prase.

Potěšení roku:

Iron Maiden – The Book of Souls
Je to možná tak trochu cena útěchy za to, že se na Iron Maiden nedostalo výše. Ačkoli jsem v posledních letech o kompozičních kvalitách bristké legendy neměl důvod výrazně pochybovat, tak fakt, že s dvojalbem „The Book of Souls“ přinesou natolik silný a vyrovnaný materiál, že budu mít důvod překopávat svůj léta ustálený žebříček nejoblíbenějších alb z jejich diskografie, je dostatečně mocným argumentem k tomu, abych o tomto albu mohl mluvit alespoň jako o potěšení roku.

Iron Maiden

Zklamání roku:

úmrtí Lemmyho
Rok 2015 mi přinesl hned několik hudebních zklamání, nicméně to největší přišlo až v samém závěru roku, když 28. 12. zemřela jedna z největších osobností rock ‘n’ rollové historie, legendární Lemmy Kilmister. Jeho zdravotní stav nebyl v pořádku již dlouhou dobu, ale přesto taková zpráva člověka překvapí, protože Lemmy byl nesmrtelný. Během té doby, co poslouchám metalovou hudbu, jsem si oblíbil mnoho muzikantů, ale Lemmy byl král a Motörhead jedna z mých nejoblíbenějších kapel, takže fakt, že „Bad Magic“ bylo posledním regulérním albem, je prostě smutný.

Zhodnocení roku:

Zamýšlím se a říkám si, proč nebýt s rokem 2015 spokojený? Spousta povedených alb, která jsem letos slyšel, mě přesvědčují o opaku, přechod z blogu na plnohodnotný web dopadl dle mého skromného názoru taky velmi dobře, tak vlastně ani nevím, co lepšího si do roku 2016 přát. Snad jen víc času, abych měl na všechny ty desky čas, protože mi přijde, že loňský rok jsem v tomto ohledu dost úspěšně zazdíval.

Armored Saint


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Steven Wilson: další nahrávka na obzoru

Přestože Steven Wilson vydal svou aktuální desku „Hand. Cannot. Erase.“ letos, už nyní ohlašuje vydání dalšího počinu. Nahrávka s názvem „4 ½“ vyjde 22. ledna a objeví se na ní šest písniček. Čtyři pocházejí právě z období zmiňovaného alba, jedna další je z období předcházejícího dlouhohrajícího počinu „The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)“ (2013) a poslední je nově natočená verze skladby od Porcupine Tree, Wilsonovy dřívější skupiny. Přebal se nachází tady, tracklist následuje:

01. My Book of Regrets 02. Year of the Plague 03. Happiness III 04. Sunday Rain Sets In 05. Vermillioncore 06. Don’t Hate Me


Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.

Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Kscope

Tracklist:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Home Invasion
07. Regret #9
08. Transience
09. Ancestral
10. Happy Returns
11. Ascendant Here On…

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje.

Vždy, když v posledních letech poslouchám nový sólový počin Stevena Wilsona, tak mám pocit, jako bych poslouchal další hřebíček do rakve jeho někdejšího působiště Porcupine Tree. Tato kapela, jíž Steven věnoval více než 20 let svého času, je v současné době ve stádiu dlouhodobé hibernace a nevypadá to, že by tomu mělo být v dohledné době jinak vzhledem ke komerčnímu úspěchu a hudební radosti, která je z jeho alb cítit. Steven Wilson totiž na ploše svých čtyř sólových alb, která za posledních šest let vyšla, vyrostl v opravdu velkého umělce, který je, zdá se, nesvázán nějakými pevně stanovenými hranicemi, takže zatímco minulé “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo jakousi poctou klasickému progresivním rocku 70. let, tak “Hand. Cannot. Erase.” je z tohoto pohledu volnomyšlenkářské a prezentuje tak hned několik tváří Stevena Wilsona, aniž by z výsledku byla citelná rozháranost a nefunkčnost.

Wilson na koncepčně laděném počinu místy opouští progrockové vody a navštívil modernější sféry, které mají silný popový nádech. Není to něco vyloženě nového, přeci jen, když si vzpomenu na alba Porcupine Tree z přelomu tisíciletí, tak zas takový rozdíl oproti současnosti tam nebyl a právě proto mi novinka zní místy jako album Porcupine Tree. Ne v celé délce, ovšem výrazové prostředky nejsou zas tak odlišné a právě tady vidím asi největší zklamání, které s “Hand. Cannot. Erase.” vyvstalo. Steven Wilson je hudebník, který se neustále vyvíjel, a přestože jeho alba zastávala určitou společnou vodící linii, tak minimálně v sólové dráze byly dosavadní počiny odlišné a jedinečné. “Hand. Cannot. Erase.” spojuje několik osvědčených přístupů z minulosti a může tak vyznívat jako sázka na jistotu.

Mimochodem, když už jsem nakousl onen koncept, tak je vhodné věnovat pár řádek i jemu. “Hand. Cannot. Erase.” je psáno z ženské perspektivy a volně popisuje (no, spíše se inspiruje) skutečný příběh ženy, která zemřela ve svém bytě, aniž by si toho někdo po tři roky všiml nebo ji vůbec někdo postrádal. Onen koncept není hudebně příliš uchopitelný (textově tam samozřejmě je a popisuje životní události ženy, která oproti předloze neumírá), čemuž brání třeba jen přílišná odlišnost několika poloh, jež deskou provázejí, protože onen skok od progrockových not ke kontrastním popovým náladám a zase zpět k art rocku je natolik proměnlivý, že ačkoli se na první pocit tváří jako album křehčí, intimnější a prostší na košaté aranže, tak se toho ně něm děje dost. Možná až příliš.

Vcelku obyčejné úvodní intro “First Regret” předchozí slova sice nepotvrzuje, protože je spíše ambientní a nicneříkající, ovšem s příchodem desetiminutové “3 Years Older” je tady tentýž Steven Wilson, který nás před dvěma lety opustil. Krásná zvonivá kytara na úvod, na níž se postupně nabalují ostatní nástroje, z nichž zejména rytmická sekce ve složení Nick Beggs a Marco Minnemann odvádí fantastickou práci. Jen škoda, že od minula se zúžil prostor pro Thea Travise a jeho saxofon, který jsem zaregistroval jen v jedné skladbě. Netrvá to dlouho a tato košatá kompozice se zklidní a s piánem v zádech přichází krásná svěží pasáž uprostřed hrací doby. “Hand. Cannot. Erase.” je klasicky ošetřeno luxusní zvukem, a i když nejsem žádný audiofil s prvotřídní aparaturou, tak mám prostě rád, když album dobře zní, což pro novinku platí do poslední noty. Souhra té spousty nástrojů je vyvážená, vše je krásně čitelné, dynamické a bez (dnes bohužel docela běžné) plochosti odpovídající hrudníku dvanáctileté holky.

Následující titulka “Hand Cannot Erase” spolu s “Perfect Life” a (skoro)závěrečnou “Happy Returns” reflektuje onen příklon k popovým postupům. “Hand Cannot Erase” je velmi písničková a přehledné střídání slok a vlezlého refrénu Wilsonovi stále sluší, ačkoli se mi rychle oposlouchala. To lepší přichází až s blackfieldovsky odlehčenou “Happy Returns” a zejména “Perfect Life”, jež zní, jako kdyby právě vypadla z “Insurgentes”. Začíná vlastně od nuly a první polovina je veskrze minimalistická, ovšem postupně se přidává vokál s ostatními nástroji doprovodné kapely a na konci tak z ní máme plnohodnotnou popovou baladu s lehce elektronickým podkladem.

Tak nějak podobně na mě promlouvá i následující “Routine”, avšak v trochu jiném rozměru a hlavně na mnohem větší ploše. Zastavila se na devíti minutách hrací doby a skvěle se v ní uvedla hostující Ninet Tayeb, jež podtrhuje onen ženský element, který se Wilson snažil na “Hand. Cannot. Erase.” vměstnat. Dokázal bych si však představit, že její vklad bude mnohem větší, když disponuje velmi zajímavým hlasem, ale na zbytku alba se mihne už jen v rozmáchlé “Ancestral”.

Dvojice experimentálnějších kusů v podobě “Home Invasion” a “Regret #9” patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít. Prvně jmenovaná zaujme hodně výraznou rytmikou a metalovými kytarami v úvodu, čímž evokuje v první polovině tvorbu pozdních Porcupine Tree, zatímco druhá půle už je nesvázaná a s nádechem 70. let připravuje půdu pro instrumentální psychedelii “Regret #9”. Ta si v první části vystačí takřka výhradně s rytmikou a syntezátorovým sólem, jež v druhé půli vystřídá kytara. “Transience” je pouze krátký akustický předěl a křehká Wilsonova záležitost, která ve společnosti asi nejvýraznější skladby, “Ancestral”, zapadá. Bouře jménem “Ancestral” je představitelem klasické Wilsonovy architektury delších písní, nic však není navíc a předčasným vrcholem je krásné kytarové sólo v první polovině, po němž přichází mellotronové zklidnění před závěrečnou kytarovou bouří. Škoda, že totéž nemůžu říct o “Routine”, která je při své délce trošku ubíjející a postrádá nějaký zvrat.

Z předchozích řádků je snad jasné, že tak omráčený jako minule nejsem. Jestli “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo Wilsonovou mistrovskou práce, jíž složil pomyslný doktorát, tak “Hand. Cannot. Erase.” je v několika ohledech album, jež bych označil jako sázku na jistotu. Neříkám, že to je absolutně špatně, protože vyložená stagnace se zde nekoná, ovšem v kontrastu k předchozímu majstrštyku jsem čekal víc, než jsem nakonec od Wilsonovy čtvrté sólovky dostal. Album roku z toho nebude, nicméně i tak je “Hand. Cannot. Erase.” důkazem mistrovy vysoké kvalitativní laťky, pod kterou se ještě nedostal a špatné album zatím nestvořil. To, že to není taková pecka jako minule, už je něco jiného.


Druhý pohled (Zajus):

Pokud jde o Wilsona, asi nikdy nedovedu být nestranný. Wilson je pro mě spíše náboženská postava než reálný hudebník z masa a kostí. Je můj Ježíš, etalon dokonalosti. O to těžší to s jeho novinkou mám.

“Hand. Cannot. Erase.” mi pomohlo pochopit přinejmenším jednu věc, a totiž, že “The Raven That Refused To Sing (and Other Stories)”, Wilsonovo minulé album, bylo i v jeho diskografii plné skvělých alb výjimečným klenotem. V době jeho vydání jsem o něm prohlásil: “Až čas ukáže, zda je ‘Raven’ věčný, či zda jeho účinek zeslábne…” a po dvou letech se začínám opravdu klonit k oné věčnosti. S Wilsonovou novinkou je tomu však jinak, což v žádném případě neznamená, že jde o špatné album.

Před vydáním Wilson mluvil o potřebě posunout se dál, zbavit se progrockového zvuku a osvojit si nový, moderní. Ne snad, že by s “Hand. Cannot. Erase.” stál jeho autor na místě, na to je moc zkušený a nápaditý skladatel, doufal jsem ale možná o krok o trošku větší. Možná je to i úvodem, kdy album otevře (pominu-li obstojné, ale nijak úchvatné intro “First Regret”) skladba “3 Years Older”, která jako by až na několik dílků pocházela právě ze zmíněného “Ravena”. Přitom právě ve “3 Years Older” je množství úchvatných momentů a při bližším poslechu i nových prvků, z nichž nejzajímavější je jižanský nádech projevující se v prostřední třetině skladby.

Teprve dvojice “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life” mi přijde pro Wilsona neobvyklá. Jejich atmosféra tkví v melancholii, jenže s takovým tím pozitivním nádechem a ve výsledku se tak obě skladby hodně příjemně poslouchají. Jenže u “Routine” jsem rozpolcený. Technicky jde o nesmírně zajímavou a chytrou skladbu s množstvím skvělých momentů. Pocitově mě ale míjí a dokážu si ji užít jedině, když se soustředím na do puntíku propracovanou souhru jednotlivých nástrojů. Její text navíc, jako jeden z mála na albu, prostě vůbec nezapadá do příběhu.

Na koncepční album mi přijde “Hand. Cannot. Erase.” příliš roztříštěné a nikde to není znát tak jako mezi jemným závěrem “Routine” a ostrým nástupem “Home Invasion.” Nejde ani tak o tvrdost samotnou, ale o úplně jiné naladění, kdy po tiché melancholii přichází energická instrumentální pasáž. “Home Invasion” samotná je ale hodně zajímavá, byť jednodušší skladba s ohromně silnou rytmickou základnou. “Regret #9” by mohla klidně být mojí oblíbenkyní, neboť její dvě půle rozdělené do dvou skvělých sól skvěle navazují na “pohodovou” “Home Invasion”. Nejsilnější na “Hand. Cannot. Erase.” je však až jeho závěr.

“Transience” je sama o sobě neúplná. I přes svou krásu a křehkost je stále jen předehrou k monumentální “Ancestral”. “Ancestral” v každém případě představuje to nejlepší užití smyčců, jaké dosud Wilson předvedl. Tichý, jakoby podezřívavý úvod je jen zástěrkou, stejně jako stále hlasitější smyčce, protože první vyvrcholení přijde s hlasitým výbuchem v podání sboru, Wilsonovým řevem a Guthrieho tklivým sólem, emoce se z “Ancestral” valí po vlnách, další vždy větší než ta předchozí. Jenže než se stihnete začít bát o vlastní život, Wilson vytáhne špunt, oceán vypustí a vlny utlumí. Prostřední sekce skladby prostě ztratí náboj a je jedno, že je instrumentálně stejně zajímavá jako všechny ostatní skladby na albu. Naštěstí závěr iniciovaný hrubými údery basy vše napraví. Tvrdé riffování přemostěné krátkou mezihrou připomene výbornou “Somewhere But Not Here” (od jejíhož vzniku už nás dělí neskutečných deset let!) a k dokonalosti už tak chybí snad výrazný Theo Travis, který do už tak komplexního materiálu mohl vnést další špetku saxofonového chaosu.

Jestliže jsem si stěžoval, že přechod mezi “Routine” a “Home Invasion” není dostatečně citlivý, podobný přechod v opačném směru funguje mezi “Ancestral” a “Happy Returns” na jedničku. “Happy Returns” je vůbec úchvatná závěrečná skladba alba, dojemná a přitom silná, s výborným textem s nápaditým posledním veršem, který uzavírá jak fiktivní dopis, tak celé album.

Pokud bych měl vypíchnout tři pozitiva alba, zmíním rozhodně jeho úchvatný, čistý a dynamický zvuk, jeho instrumentální doladěnost, v níž výsledná melodie vzniká z tisíců menších dílků, které lze jeden po druhém donekonečna studovat, a vokální pestrost – na albu se vystřídají čtyři zpěváci a sbor.

Jenže je tu jedno velké negativum. “Hand. Cannot. Erase.” je příliš roztříštěné, nepůsobí “koncepčním” dojmem a v tomto ohledu spadá hluboko pod Wilsonův standard. Když připočtu několik slabších momentů, jen těžko můžu mluvit o perfektním zážitku, jako tomu bylo minule, jakkoli se mu některé momenty blíží.

Moje skepse možná vychází i ze samotného konceptu alba, který mě o své síle bohužel nepřesvědčil. Wilsonovo megalomanské pojetí zachycující všechny možné detaily je obdivuhodné, ostatně ke kterému albu existuje i obsáhlý blog plný zápisků hlavní postavy příběhu, které album dostanete v limitované edici i s deníčkem plným fotek a výstřižků? Jenže příběh samotný mi jednoduše nepřijde dostatečně dobrý pro takový formát, jen minulé album nabídlo lepších příběhů hned několik (text “The Watchmaker” mě dojme i po dvou letech.)

A možná proto jsem trochu zklamaný. Marně jsem čekal na zmrtvýchvstání Ježíše, jenže Ježíš nikdy neumřel. Radost, že je stále s námi, mi hatí jen fakt, že jsem nebyl svědkem zázraku. Jenže proč čekat na jeden velký zázrak, když nám Ježíš servíruje malé zázraky každé dva nebo tři roky?


Steven Wilson

Steven Wilson 2015
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Divadlo Hybernia
Účinkující: Steven Wilson

Jsou události, na které se těšíte měsíce dopředu a v den jejich konání jste tak napjatí, že ani nemůžete dospat. Věřím, že každý z nás má nějakého interpreta, u jehož koncertu by se mu přesně tohle mohlo stát. Pro mě by, alespoň teoreticky, tímto interpretem měl být Steven Wilson. Ale přestože jsem ani na vteřinu nezaváhal, zda na koncert jít, rozhodně není pravdou, že bych nemohl dospat. Příliš velká očekávání zabila nejednu věc, a tak jsem k prvnímu pražskému koncertu (alespoň v rámci sólové kariéry) progrockového mága přistupoval spíše s velkou zvědavostí.

Wilson je puntičkář, a tak by ho jistě trápilo, kdyby návštěvníkům jeho koncertů unikl byť jen jediný detail představení. Proto se už na turné k albu “Grace for Drowning” z roku 2011 rozhodl diváky usadit do sedaček. To se ale, kvůli energičnosti celé show, ukázalo jako nepraktické, a tak na druhé polovině turné diváci už zase stáli. Koncept koncertu v divadle však na letošním turné obnovil, a tak se na jeho koncertech po několika letech opět sedělo. Jen je škoda, že se z nezměrného množství hezkých pražských divadel koncert odehrál zrovna v nudné Hybernii, byť ji sám Wilson chválil.

Druhou zvláštností Wilsonových vystoupení je absence předkapely. Je to možná způsobené i samotným sezením (zkuste si sedět čtyři hodiny v kuse), možná by to také kazilo dojem celistvosti koncertu. Každopádně bylo zjevné, že vše je vyladěno jen a pouze pro Wilsonovu kapelu, tak aby zážitek z koncertu byl maximální.

Na několika posledních turné volili Wilsonovi Porcupine Tree strategii dvou “oddělených” koncertů. V prvním odehráli celé nejnovější album a v druhém pak směsici starších písní. Do sólové kariéry si Wilson tento zvyk nepřenesl a já se domníval, že je to hlavně kvůli nedostatku materiálu pro “druhý” koncert. Se čtyřmi sólovými alby a úctyhodným katalogem dalších skladeb na kontě bych čekal, že na současném turné již nastane čas k obnovení starého konceptu. Wilson mě ale zaskočil tím, že sáhl ke kompromisu: novinku “Hand. Cannot. Erase.” odehrál (až na jedinou výjimku) v celé délce, mezi jednotlivé skladby však vložil i starší kousky a na “druhý” koncert tak došlo prakticky jen formou třísklabového přídavku.

Wilsonova kapela je, v porovnání s předešlými roky, chudší o jednoho člena. Už při skládání posledního alba Wilson zjistil, že jazzových elementů v jeho hubě ubývá, a tak na “Hand. Cannot. Erase.” dostal saxofonista Theo Travis jen minimum prostoru. Jeho absence na albu pak vyústila i v absenci na turné a otázka, jak se Wilson vypořádá se skladbami, kde ještě hrál Travis jednu z ústředních rolí, byla jistě namístě. Mimo Travise je však sestava na evropské části turné stejná jako dříve, a na rozdíl od amerických koncertů tak mají evropští fanoušci možnost vidět i Guthrieho GovanaMarco Minnemannem, kteří na amerických koncertech budou chybět.

Koncert začal přesně podle očekávání, tedy videem a zásadně prodlouženou verzí intra “First Regret”, na níž po nastoupení hudebníků na pódium navázala (stejně jako na albu) rozsáhlá “3 Years Older”. Hned první plnohodnotná skladba ukázala, že můj předpoklad perfektního zvuku byl dodržen a snad až na chvílemi méně výrazného Govana bylo vše neskutečně čisté a dynamické. Samotná “3 Years Older” se naživo ukázala být o dost silnější skladbou, než jak se zdá na desce. Právě Govan má jen v této písní více prostoru než na celé desce předchozí, a naživo tak předvedl naprosto precizní práci. Ostatně to platí o celé kapele, prakticky nebylo noty, kterou by (až na ty zcela úmyslně jiné) kapela nezahrála přesně jako na desce. Kupodivu však takový perfekcionalismus nevedl ke sterilitě, a tak i bezchybně nazkoušený koncert bez jediné improvizace působil naprosto živým a vřelým dojmem.

Tak jako na poslední desce pokračovala kapela dvojicí “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life”. Právě při “Perfect Life” jsem poprvé a naposledy měl dojem, že výsledek nezní úplně přesvědčivě. “Perfect Life” je na albu skladba vlastně jednoduchá, jenže na živo její jednotlivé složky nesedly tak dobře dohromady, jak bych čekal. Naštěstí vše zachránil Nick Beggs, který v druhé polovině výborně provětral svůj chapman stick. “Routine” se z alba zdála nešťastně nevyvážená a podobně i při živém provedení kontrastovala slabší prostřední sekce se skvělým energickým závěrem. Poprvé na koncertu navíc projekce přešla z předtočených záběrů k animaci ne nepodobné té, která na minulém albu provázela oba videoklipy. Mám tušení, že právě toto video a tato skladba budou dalším singlem z alba.

Setlist Steven Wilson:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Index
07. Home Invasion
08. Regret #9
09. Lazarus [Porcupine Tree Cover]
10. Harmony Korine
11. Ancestral
12. Happy Returns
13. Ascendant Here On…
– – – – –
14. The Watchmaker
15. Sleep Together [Porcupine Tree Cover]
16. The Raven That Refused to Sing

Vše dosud tedy šlo přesně podle očekávání a to, že “Hand. Cannot. Erase” odehraje Wilson v celé jeho délce, se zdálo být jistotou. Místo energické “Home Invasion” však začala kapela hrát starší “Index”, a to ve značně minimalistické verzi. Wilsonův zpěv (nezvykle hluboký a ještě nezvykleji falešný) doprovázelo jen luskání prsty celé kapely, což v kombinaci s promítaným videoklipem ke skladbě vytvořilo hororovou atmosféru. Druhá polovina písně však již byla identická se studiovou verzí, takže došlo i na další Beggsovo kouzlení s chapman stickem.

Jestli jsem v tuto chvíli čekal, že Wilson odehraje několik starších skladeb, aby se následně vrátil ke skladbám z “Hand. Cannot. Erase” a koncert s ním i ukončil, byl jsem rychle vyveden z omylu. Přišla totiž dvojice “Home Invasion” a “Regret #9”, která by dle mého názoru měla být spíše jednou delší skladbou. Chytlavá “Home Invasion” téměř zvedla diváky ze sedaček, “Regret #9” pak předvedla schopnosti Adama Holzmana, jehož klávesové sólo, do puntíku identické s tím na albu, bylo jednoduše esencí dokonalosti.

Tak nějak už jsem čekal vše, ovšem že Wilson sáhne do repertoáru Porcupine Tree mě ani nenapadlo. Přesto z ničeho nic přišla balada “Lazarus”, tedy skladba z období, kdy Porcupine Tree byli plnohodnotnou kapelou. Přesto “Lazarus” zapadla do nového repertoáru bez problémů a připravila prostor pro další “starší” skladbu, tentokrát již však z Wilsonova sólového počinu. “Harmony Korine” byla jednou z těch písní, kterou jsem si opravdu přál slyšet, a mé přání bylo splněno. Zejména její konec, v němž neuvěřitelné věci provádí bubeník Marco Minnemann, neměl chybu.

Zpět však k novému albu, ovšem s drobnou zradou. Wilson se rozhodl přeskočit kraťounkou “Transience” a přistoupit rovnou k monumentální “Ancestral”, přestože právě první z nich je vlastně jen krásným úvodem ke druhé. Moc jeho motivaci nechápu, vždyť k “celistvosti” chybělo tak málo. “Ancestral” samotná však naživo ukázala svou ohromnou sílu. Snad až na slabší střední sekci v ní nebylo momentu, který bych si troufal nazvat nedokonalým. Poprvé (vyjma starších skladeb) dostal hodně prostoru i Marco Minnemann. V závěrečných chvílích skladby, které se vrací k metalovým obdobím Wilsonovy tvorby, už se sedačky zdály být hodně omezující a v sálu bylo asi jen málo lidí, kteří by kolem sebe neocenili trochu více prostoru. Druhá polovina “Ancestral” byla po “Regret #9” dalším vrcholem večera.

Dojemná balada “Happy Returns” je mojí oblíbenkyní na desce a naživo nebyla o nic slabší, překvapila mě však krása prodlouženého outra “Ascendant Here On…”, které na pódiu uzavíral sám Adam Holzman. Hlavní část koncertu skončila a za hudebníky se zatáhla opona. Tedy, opona… Wilson si navykl hrát za tenkou záclonou, na níž se promítá z jedné strany stín hudebníků, ze strany druhé pak videoprojekce. Zatímco na minulých turné se záclonou již začínal, tentokrát se objevila až před přídavkem.

“Druhý rozjezd” koncertu hned od začátku prozradil, jakou skladbou se bude pokračovat. Vrstvené tikání hodin nenaznačovalo “Time” od Pink Floyd, nýbrž “The Watchmaker” z minulého Wilsonova alba. Její nejsilnější moment, při němž Wilson vzal do ruky (ne poprvé) baskytaru, opět neměl chybu. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Hned první tóny prozradili nástup “Sleep Together” z předposledního alba Porcupine Tree. Právě toto album považuji za vrchol kapely a “Sleep Together” je jeho skvělým zakončením. Naživo, i v podání úplně jiné skupiny, než jaká ho nahrála, šlo o fantastický zážitek a rozhodně nejlepší část koncertu. Bohužel, právě v té nejlepší chvíli selhala technika.

Nebyla to naštěstí hudební aparatura, nýbrž technika jevištní – opona, která měla v nejlepším momentu “Sleep Together” spadnout, tvrdošíjně zůstávala na místě. Po několika minutách zmateného běhání se ji sice podařilo sundat, onen “wow” efekt se však nedostavil. Teprve poté mohl koncert pokračovat a skončit, a to v podání tklivé “The Raven That Refused to Sing”.

Jednou z důležitých stránek koncertu byly projekce, které se zobrazovaly hudebníkům za zády (a v případě skladeb s oponou spíše před tvářemi.) Ke skladbám, k nimž měl Wilson videoklip, posloužil právě ten. Pro ostatní buď natočil speciální materiál (zejména první písně alba a koncertu), nebo se obešly zcela bez vizualizací, což ve výsledku také vůbec nevadilo. Speciálním případem byl pak úvod k “The Watchmaker” s obrovskou hlavou hlavní postavy skladby zírající divákům do duší přímo “ze záclony” mezi jevištěm a hledištěm.

Výkony hudebníků jsou téměř na samostatný článek. Dlouho jsem přemýšlel, čím je Wilsonova kapela tak specifická, a dospěl jsem k názoru, že za to může její “muzikantství”. Všichni čtyři hudebníci (nepočítám-li Wilsona samotného) působí dojmem ohromných profesionálů, kteří mají hudbu v krvi, kteří jsou se svým nástrojem srostlí do té úrovně, že je pro ně hraní naprosto samozřejmá činnost, jako pro nás ostatní chůze. Přitom je ale hraní baví a je to na nich znát; přiznejme si, kdo z nás je schopen vnímat a užívat si každý krok, který udělá. Tím jsou všichni čtyři muzikanti specifičtí a na pódiu je to nesmírně znát. Guthrie Govan je možná nejméně excentrický ze všech hráčů a svá sóla navenek prožívá poměrně málo, podobně jako Adam Holzman, jenž ovšem za klávesami působí velice živým dojmem. To rytmická sekce je úplně jiná – Marco Minnemann za svými bubny neustále paří a dělá posunky, Nick Beggs pak při hraní poskakuje a komunikuje s diváky i spoluhráči. Wilson samotný je v takové sestavě vlastně jen dirigentem, který sám kromě zpěvu hraje jen ty nejpodřadnější party.

Na začátku reportu jsem předestřel otázku, jak si kapela poradí s absencí Thea Travise. V první řadě ji vyřešila volbou repertoáru, v němž chyběly písně jako “Luminol”, ve kterých byl Travisův příspěvek klíčový. Když už přeci jen na Travisovy party došlo, vyřešil to jednoduše Adam Holzman, jenž je zahrál na klávesy. Zbyla tak jediná píseň, kde se Travise nahradit nepodařilo a kde výrazně chyběl: “The Watchmaker”.

Zbývá jen smeknout nad množství rolí, které Wilson na pódiu zastává. Wilson-zpěvák se střídá se Wilsonem-dirigentem, který povzbuzuje ostatní a jen málokdy vlastně přechází do role Wilson-muzikant, neboť i když hraje takřka neustále, nikdy na sebe nestrhává pozornost. Jeho koncert tak nebyl o něm, nýbrž o jeho hudbě, a jako takový neměl chybu. Dvě a čtvrt hodiny čirého perfekcionalismu s duší. Být koncert dvakrát delší, vůbec bych se nezlobil. Sál, který aplaudoval ve stoje ještě několik minut po odchodu hudebníků, by se mnou určitě souhlasil.


Koncertní eintopf #1 – duben 2015

Kayo Dot poster
Nejočekávanější koncert:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.


H.:
1. Lur – Praha, 1.4.
2. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Ježura:
1. Negură Bunget, Panychida, Northern Plague, Grimegod – Plzeň, 3.4.

Atreides:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Zajus:
1. Steven Wilson – Praha, 5.4.

Skvrn:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Onotius:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Přesně jak jsme při spuštění nového webu vyhrožovali, tak se také děje – protřelého veterána redakčního eintopfa (více jak 70 dílů a více jak čtyři roky existence už není úplně málo) doplňuje jeho mladší bratříček koncertní eintopf. Jeho princip je vlastně jednoduchý – je to úplně to stejné jako původní verze, akorát se namísto albům věnuje koncertům.

Na rozdíl od klasického redakčního eintopfu se však tohoto koncertního nemusí každý měsíc účastnit celá redakce, jelikož mezi sebou máme i frajery, kteří živé akce doslova bojkotují (třeba Zajus – važte si toho, že v prvním díle je, protože na další koncert půjde zase nejdřív tak za pět let!). Samozřejmostí je to, že každý redaktor sem může napsat pouze ta vystoupení, na něž se skutečně chystá, a zmínit může maximálně dvě akce. Víc není co dodat, tak hurá na čtení toho, co nás čeká v dubnu!

H.

H.:

Letošek je pro mě na počet koncertů relativně bohatý, ale zdá se mi, že metalové akce jaksi dostávají na frak – jsou totiž v menšině a i ta menšina patří spíš k tomu slabšímu, co jsem letos viděl. Tohle však není ten hlavní důvod, proč se dubnu těším nejvíce právě na Lur. Důvod je ten, že jsem… no, jednoduše a prachobyčejně zvědavý. Vlastně ani jejich tvorbu nijak podrobně neznám, ale zamyslete se nad tím sami – severská loopingová šílenost dvou týpků navlečených v záclonách a ještě na apríla. To snad ani nejde, aby člověk nebyl zvědavý a aby se netěšil. Zároveň ale doufám, že přijde i napravení reputace metalových akcí, byť sestava, která se sejde v pražské vile Štvanice 16. dubna, rozhodně nepatří mezi typické reprezentanty metalu. Tak jako tak, kombinace jazz metalových Kayo Dot, avantgardnosti ?Alos, flórou nasáklého black metalu (s netradičním nástrojovým obsazením) v podání Botanist a domácích zatěžkanců Nod Nod mi zní setsakra zajímavě a také se těším na to, co se tam bude dít…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, moje dubnová koncertní aktivita zřejmě nebude zdaleka tak vydatná, jak tomu bylo doposud, a když se koukám, co že mě to všechno čeká, vychází mi z toho jediná akce, které se zúčastním s jistotou a ochotou. Na mysli mám plzeňské dostaveníčko s rumunskými Negură Bunget, kteří by mě sice samotní až tak nebrali, ale support v podobě domácí Panychidy a polských Northern Plague, kteří mě před časem potěšili svojí výtečnou prvotinou, už tomu přidává na přitažlivosti opravdu solidně. Když k tomu přidám potenciál dalších vystupujících Grimegod překvapit a genius loci plzeňských UG akcí, vychází mi z toho velice lákavý koktejl, na jehož ochutnání se začínám vážně těšit.

Atreides

Atreides:

Měsíc duben je pro mě rámován dvěmi zásadními akcemi, byť těch, na které se chystám nebo bych chtěl jít, je samozřejmě víc. První z nich je návštěva Russian Circles. Na tuhle post-metalovou smečku mám spadeno už delší dobu, takže tuhle příležitost rozhodně neminu. Navíc se setkání odehraje v Podniku, takže vlastně není co řešit, neb klub mi sedí netradičním prostorem i dobrým pivem. Druhou libovkou budiž psychedelické kombo Botanist a Kayo Dot, kteří se publiku představí ve vile na Štvanici, což je pro koncert samo o sobě místo velmi atypické. Neočekávám proto nic menšího než famózní zážitek na nevšedním místě.

Zajus

Zajus:

Není co řešit. Na začátku dubna předvede své nové album “Hand. Cannot. Erase.” v divadle Hybernia progrockový mág Steven Wilson. Taková událost vytáhne mezi lidi i zapřísáhlého misantropa, který větší koncentraci lidí, než jakou nabízí australské vnitrozemí, jen těžce trpí. Wilson se v česky mluvících končinách zastavil naposledy na turné s Porcupine Tree kdysi v roce 2005 a v nečesky mluvící části České republiky byl naposledy s Blackfield v roce 2010 na festivalu Colours of Ostrava. Se svou novou kapelou se nám však dosud vyhýbal. Nezbývá než doufat, že si vedle skladeb z nové desky najde 5. dubna i trochu času ma starší materiál.

Skvrn

Skvrn:

Duben je i pro mě, jakožto člověka, který se někam dokope sotva jednou za půl roku, opravdu výživný. 7. dubna se v Praze zastaví američtí post-metalisté Russian Circles a neméně “postoví” kolegové Helms Alee. Prvně jmenovaní mají údajně přijet i s novou deskou, jejíž podobu po excelentním “Memorial” s napětí vyhlížím. A jak to dopadne naživo? Nečekám málo, tihle Amíci prý koncertně umí. Ještě důležitější událostí je pro mě zastávka experimentálních spolků Kayo Dot a Botanist. Zřejmě nikdo neví, kdy se tu obdobná sestava ukáže (jestli vůbec někdy), a váhání dorazit/nedorazit tudíž nemůže být namístě.

Onotius

Onotius:

Není moc avantgardně metalových kapel, jejichž projev by mohl soupeřit s americkými Kayo Dot. Když jsem poprvé vyslechl jejich předposlední desku “Hubardo” byl jsem unesen tím, kam až se dá zajít s neuchopitelnými kompozicemi plnými jazzové nespoutanosti, na druhou stranu dostatečně hutnou i atmosférickou kreativitou plnou gradací. Navíc má-li jim předskakovat specifický projekt Botanist, jenž se nás snaží již šestým albem přesvědčit, že místo syrové kytary pro black metal bohatě postačí “hammered dulcimer”, o speciální zážitek by mělo být postaráno. Tak doufám, že mi můj plán si tuto akci vychutnat nic nepřekazí, a pokud můžete, také se jděte mrknout…