Archiv štítku: stoner metal

Четыре Мужика – Вой

Четыре Мужика - Вой

Země: Rusko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: CSBR Records

Tracklist:
01. Китовая
02. Лихо
03. Мустанга
04. Вой

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
OsamPromoBridage PR

S ruským stoner/sludge metalem se popravdě setkávám zcela poprvé. Kapela Четыре Мужика funguje od roku 2015 a vzešla z ne příliš úspěšné moskevské prog-rockové kapely Kevin Carter’s Apology. Podle provedené rešerše nejsou v moskevském undergroundu úplnou neznámou, účastní se místních žánrových festivalů a jsou pod labelem CSBR Records. Dnešní recenze se zabývá prvním EP této čtveřice s názvem „Вой“.

Na EP se nachází celkem čtyři skladby přesahující lehce tři minuty a všechny zpívané rodnou ruštinou. Právě ruského jazyka jsem se v kombinaci s hřmoucím rockem obával. Jak jsem později zjistil, nebylo proč. Přestože je produkce nastavená tak, že nejvýrazněji působí právě vokál, nijak mě to do hlavy netlouklo a zpěv přirozeně doplňoval muziku. Jinak produkce je asi taková, jakou byste v tomto žánru čekali, tedy špinavá, hlasitá, trochu zastřená a omámená. Bere si příklad ze zavedených západních jmen, a to také hudebně. Nejvíce mi Четыре Мужика asi připomínají Američany Red Fang.

Na hypnotickém stonerovém riffu stojí úvodní „Китовая“, jejíž vokály jsou táhlé a frázované obdobně, jako je tomu často právě v případě Red Fang. V psychedelicky zasněném refrénu zase připomínají nálady Mastodon v jejich novější tvorbě. Také po textové stránce je možné si všimnout inspirace od jiných, v tomto případě skladba pojednává o setkání rybáře s velrybou, ostatně v překladu název zní „Velrybí píseň“. To druhá „Лихо” se pomalu proplétá intrem k vygradovanému hitovému refrénu, avšak z klidných poloh se skutečně dostane až ve svém drásavém závěru, kdy se Четыре Мужика utrhnou ze řetězu v rytmu agresivního hardcoru. Tomuto pár-sekundovému obratu předchází ještě vydařené sólo, nicméně po většinu času je píseň, na rozdíl od té první, spíše ospale nudná.

Příjemná změna přichází s třetí „Мустанга“. Ta je postavena na trochu nečekané rytmice, kdy se pohupuje až ve funkovém rytmu, mezi nímž se průběžně vrací zpět ke standardním stonerovým postupů. Z počátku mi to přišlo jako zvrácený úlet, ale po čase to celé začne docela bavit právě svojí živočišností. Ve své polovině se tvrdým riffem a nakopávajícími bubny zlomí do nejzajímavějšího momentu EPčka. Tenhle přechod je doplněn o saxofonové výjevy, které se nesou tu a tam celou skladbou. Každopádně právě druhá polovina „Мустанга“ je tím nejlepším z „Вой“. Opět se zde přiloží pod kotel, trochu zaexperimentuje a vůbec celá písnička zní hravě a svěže. Ještě je třeba dodat, že lyricky se text opírá o příběh vylitého individua, co běží nahaté džunglí. Ačkoliv to působí vtipně, stejně jako ostatní texty, i tento má hororový nádech různých strašidelných báchorek.

Poslední titulka „Вой“ je opět v klasičtějším našláplém tempu ve stylu Red Fang, avšak s nepříliš povedeným utahaným refrénem. Trochu připomíná první song, ale kvalitou zůstává za ním. To nejlepším co na tomto nosiči může Четыре Мужика nabídnout, tak je ona „Мустанга“. Možná, že to mají hoši v krvi ještě z předchozí kapely, ale ty drobné experimenty rozhodně prospěly a nebylo by na škodu jich využít v plné míře či je rozprostřít do více písní. Zatímco zbylé tři skladby působí tak nějak standardně, „Мустанга“ vyčnívá a ukazuje, kam až mohla čtveřice zajít.

V závěrečném shrnutí musím napsat, že „Вой“ je v klidu poslouchatelná záležitost. Mým největším strašákem byla ruština, s níž v rámci hudby nemám moc zkušeností, ale po prvotním zvykání se nad ní už ani nepozastavím. V rámci stoneru jde o průměr, který však chytře používá to dobré od velikánů a snaží se to příjemně obohatit svými nápady. Nicméně by neuškodilo tyto vlastní ideje a představy realizovat naplno a nebát se je nechat rozkvést. Jestliže k tomu třeba na příští desce dojde a přidají ještě trochu více nosných riffů, mohlo by se jednat o povedený debut. Potenciál na to dle mého soudu Четыре Мужика mají, jen ho zatím zcela nevyužili.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedeli doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Heavy Temple – Chassit

Heavy Temple - Chassit

Země: USA
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 19.11.2016
Label: Tridroid Records

Hrací doba: 27:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Možná budu téhle americké partě trochu křivdit, ale nemůžu si pomoct – když slyším nahrávky jako „Chassit“, jen těžko se dokážu ubránit tomu, abych si pomyslel cosi o trendu. Možná, že to tato konkrétní skupina, v níž se vyskytují členové s velice roztomilými jmény jako High Priestess Nighthawk či Arch Bishop Barghest, myslí upřímně. Co já vím. Akorát by mi přišlo jako ohromná náhoda, kdyby se poslední dobou objevilo takhle moc skupin, které tu špinavou retro psychedelii drhnou, jak se říká, fakt od srdíčka…

Heavy Temple nefungují nijak dlouho. Ještě za sebou nemají ani první pětiletku a za dobu svého dosavadního působení dali dohromady dvě minialba. Pilotní bezejmenné EP vyšlo v květnu 2014, ale to jsem neslyšel – a po zkušenosti s jeho nástupcem „Chassit“, jenž bude oficiálně k mání od 19. listopadu, na tomto stavu nehodlám nic měnit.

Heavy Temple svou muziku označují termínem „viscerální tóny“. Může to znít vznešeně, ale realita je o poznání prostší – Američané jedou retro doom / stoner metal s lehkým psychedelickým nádechem a zpěvačkou za mikrofonem. A ano, zní to přesně tak, jak jste si právě představili. Což o to, onen fakt, že to nebude příliš originální, by sám o sobě vadit nemusel. Ostatně, však bych si lhal do kapsy, kdybych tu hlásil, že mi to vadí, poněvadž množství recenzí v našem archivu mě usvědčuje z toho, že tyhle okultní retro doomy se zpěvačkami žeru.

Jenže zrovna „Chassit“ mě prudce nebaví a navíc mě při stoupajícím počtu poslechů mnohé riffy začaly pěkně srát. Jakmile se rozezní úvodní „Key and Bone“, tak ihned pocítím jakousi otrávenost, jelikož motivy téhle písničky mi jednoduše brzy začaly lézt krkem. A to pro Heavy Temple samozřejmě není úplně nejlepší vizitka. Obecně bych si dovolil říct, že ono doom/stonerové riffování mě v podání téhle bandy spíš nudí a jen málokdy jsem ochoten si říct, že to v téhle poloze není úplně blbé, jako se tomu děje třeba v závěru bezmála devítiminutové „Pink Glass“.

Právě delší dvojice skladeb „Pink Glass“ a „Ursa Machina“, které obě trvají vysoko nad osm minut, mi připadají lepší, jelikož v nich Heavy Temple dokážou nabídnout i nějaké trochu zajímavější pasáže – byť o poznání lépe z toho vychází ta první jmenovaná. Na druhou stranu, vždy se jedná jen o marginálie, jelikož o základní poloze Heavy Temple není třeba polemizovat. A v té kapela příliš zábavná není. Je pravda, že to trochu táhne nahoru zpěvačka (a baskytaristka) High Priestess Nighthawk (haha), jejíž hlas sice není nijak výjimečný, kór na poměry stylu, ale pořád je docela dobrý a jistý um holčině upřít nelze. To je však pořád málo.

Vzato kolem a kolem mě „Chassit“ nijak neoslovilo a jakékoliv další poslechy si s radostí odpustím. Možná za nějakých pár roků zkusím dát Heavy Temple druhou šanci s jiným počinem, budou-li v té době stále hrát a vydávat, ale v současné situaci bohužel musím vyřknout nepříliš lichotivé hodnocení: nezáživný průměr.


Psicotaxi – Effect of the Head’s Mass

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock / stoner metal
Datum vydání: listopad 2015
Label: Subsphera

Tracklist:
01. Q Factor
02. Un tram che si chiama pornodesiderio
03. Zingaropoli
04. August in Black
05. Il mondo nuovo
06. Performance

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).

Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.

Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.

Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.

Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.

Psicotaxi

Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.

No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…


The Glorious Rebellion – Euphoric

The Glorious Rebellion - Euphoric

Země: USA
Žánr: noise rock / stoner metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Magnetic Eye Records

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Noise rock žije!“ Pokud se The Glorious Rebellion na svém debutovém ípku „Euphoric“ snaží předat svým posluchačům nějakou zprávu, mohla by znít zhruba takhle. To je docela fajn zpráva a dokonce funguje přinejmenším ve chvíli, kdy hledáte rock, u kterého můžete beztrestně vypnout. Ovšem ve chvíli, kdy začnete hledat noise rock, docela narazíte. Při skládání materiálu tahle kapela sice zabředla hluboko do devadesátek, ovšem brala odevšad, jen ne z odkazů noiserockových kapel.

Hlavní devízou „Euphoric“ je koňská dávka energie, kterou kope do všech kolem sebe. Šestice nařachaných skladeb jde až na dřeň a víc než na hezké kudrlinky sází na upřímnost vyznění, což je (alespoň mně) velmi sympatický přístup. The Glorious Rebellion navíc nemají problém sázet jeden chytlavý riff za druhým a něco podobného mohu tvrdit i o sólech a melodiích. Písně sice většinou mají tradiční strukturu sloka – refrén – vyhrávka – sloka (a její obměny) a nelze v tomhle směru čekat nic převratného, nicméně jsou dostatečně ucelené a zároveň rozmanité – tak akorát, aby fungovaly jak jednotlivě, tak v rámci celku. A na rovinu, kapela by s tímhle materiálem utáhla i větší formát než jen necelých dvacet minut.

Zvuk je rovněž v pořádku – zašpiněný, aby podtrhl syrovost a razanci materiálu, ale stále čitelný a vyvážený. Jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru, aby jejich linky mohly vyniknout a sehrát svoji roli. Jediná věc, která je na tomhle EP naprosto mimo, je škatule, do které se The Glorious Rebellion snaží vecpat. Říct, že hrají noise rock, je přinejmenším lehce nadnesené, spíš až zavádějící tvrzení – v hudbě se docela slyšitelně mísí další žánry od hard rocku přes jižanský stoner metal až po nařvaný hardcore nebo groove metal, přičemž prvky typické pro noise rock by se vešly za nehet. Na druhou stranu, výsledný blend je pořád dost zábavný sám o sobě na to, aby to nějak zvlášť vadilo, takže to spíš berte jako upozornění před rozčarováním, že pánové nedrhnou nic na způsob Swans nebo Melvins.

Kolem a kolem, „Euphoric“ stojí za to slyšet. Už jen s ohledem na to, že jde o prvotinu, která nedopadla špatně. Nejde sice o nic převratného, ale pokud koukáte po mladé krvi, kterou byste si osvěžili playlist, během něhož můžete hodit nohy na horu, případně nerušeně pracovat, nešlápnete vedle. Jen v okamžiku, kdy si budete chtít pustit noise rock, sáhněte třeba OvO nebo po některém z výše zmíněných velikánů – ten totiž na „Euphoric“ najdete jen ve stopovém množství.


Phased – Aeon

Phased - Aeon

Země: Švýcarsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Czar of Bullets

Tracklist:
01. Seed of Misery
02. Burning Paradigm
03. Eternal Sleep
04. Into the Gravity Well
05. (Return of the) Son of the Sun
06. Etched
07. The Atavistic

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Bullets

Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít.

Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky vedlejšímu projektu bubeníka Marko Lehtinena (pokud by vám to jméno nesedělo ke Švýcarsku, tak ano, původem je z Finska). Loni totiž on a jeho manželka Nadine vydali debutovou nahrávku „Ilmasaari“ svého společného projektu Ashtar (recenzi možná vyštracháte v paměti – objevila se tu). Když jsem si tehdy zjišťoval souvislosti a koukal se, odkud se ti dva vzali a co mají za sebou, na jméno Phased jsem musel zákonitě narazit.

Vlastní seznámení s muzikou Phased pak proběhlo prostřednictvím aktuální desky „Aeon“, která vyšla koncem listopadu loňského roku – šest let po svém předchůdci „A Sort of Spasmic Phlegm Induced by Leaden Fumes of Pleasure“. A popravdě řečeno, stačil mi jeden letmý poslech několika náhodných skladeb na Bandcampu, abych věděl, že mi „Aeon“ stojí za poslech i celé.

Abychom si ovšem rozuměli – nechápejte závěr předchozího odstavce tak, že je album nějakým veleopusem, z jehož kvalit se vám podlomí kolena. Tvrdit něco takového by bylo značně nadnesené. „Aeon“ je totiž „jenom“ příjemná desky, nic víc, ale ani o chlup míň. Není v tom vlastně nic moc složitého. Obecně řečeno, Phased své skladby staví především na „opilých“ stonerových riffech s hutnou rytmikou a baskytarou naladěnou proklatě nízko. Občas se ozve nějaké trochu dronové kytarové zakvílení (skladba „Into the Gravity Well“ je na tomto postavena dokonce celá) anebo táhlé sólo, ale to je tak vše, čím Phased svojí muziku ozvláštňují. Navrch to posypte zastřeným vokálem a měli byste mít jakous takous představu, jak by „Aeon“ mohlo znít.

Nicméně i s takovými poměrně minimalistickými prostředky se Švýcarům podařilo zhmotnit hodně sympatickou psychedelickou náladu, jež celou nahrávkou prostupuje a patří k jejím největší přednostem. Jasně, Phased nehrají žádný krautrock nebo nějakou podobnou zkouřenost, takže to vážně není taková ta koňská dávka opiátů a trans až do vedlejší galaxie, ale i přesto „Aeon“ dokáže svého posluchače krásně ukolébat a dát mu dost prostoru, aby se v onom špinavějším stonerovém riffování zavrtal a užil si trochu psychedelické pohody. Pokud se vám líbila třeba poslední deska polských Gallileous (kteří jsou v našich končinách přece jen o něco známější, proto je používám jako příklad), pak si dovolím tvrdit, že „Aeon“ můžete s naprosto klidným srdcem vpálit do přehrávače, protože i to vás bude bavit.

Je sice pravda, že „Aeon“ je silné především zpočátku, protože postupem času se začne mírně ohrávat a později už to není tak úplně ono, ale to nakonec nevadí – ne každé album může být nesmrtelné a nadčasové. Nicméně, u těch prvních poslechů jsem se já osobně hodně bavil, a pokud máte rádi stoner / doom metal s lehce psychedelickou patinou rádi, pak nevidím důvodu, proč bych neměl doporučit, abyste tyto poslechy absolvovali i vy.


Baroness, Closet Disco Queen

Baroness
Datum: 17.3.2016
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Baroness, Closet Disco Queen

Je 17. března kolem osmé hodiny, venku už se dávno setmělo a v pasáži u pražského Lucerna Music Baru ve frontě postává nejeden fanda progresivního stoner / sludge metalu. Tenhle večer bude patřit americkým Baroness, kapele, jež kromě toho, že stojí za nejedním výborným žánrovým zářezem, si před čtyřmi lety prošla celkem nepříjemnou situací. Cestou na koncert v anglickém Southamptonu totiž havarovali se svým tourbusem, který sjel ve špatném počasí z desetimetrového viaduktu. Členové jako zázrakem vyvázli „pouze“ se zlomeninami, avšak pro formaci tento incident znamenal významný milník, jenž vyústil v personální výměnu poloviny sestavy. Hudebníci se však oklepali, začali pracovat na novém materiálu a koncem loňského roku se vytasili s deskou „Purple“. Z rozhovorů Baroness působí neobvykle odpočatě. Jak se tedy zdá, tato neblahá událost je zocelila a dodala jim jistou zkušenost, jež se může odrážet na současné uvolněné atmosféře v kapele, která z čtvrtečního vystoupení v pražském centru sálala.

Ačkoliv mě loňská novinka nenadchla tolik jako její předchůdci v čele se skvělou „Blue Record“, na koncert jsem se těšil, neboť jsem očekával, že přesně to, co mi z aktuální nahrávky připadalo jako sázka na jistotu, v živém provedení vynikne. Přesně tam, kde se totiž na desce přiklánějí k melodičtější a údernější formě na úkor kompoziční pestrosti, tam mohou naživo předvést svou energii a fanoušky strhnout. Navíc vzhledem k tomu, že jsem s Baroness naživo zatím ještě neměl tu čest, svůj čtvrteční program jsem měl zanesen v kalendáři již pár měsíců dopředu. Proto, zatímco se jiní redakční kolegové chystali na elektorinku v podání Perturbator, já zamířil do Lucerna Music Baru. A jak že se tedy nakonec večer vyvedl?

Ve chvíli kdy ve třičtvrtě na devět začíná předkapela, je onen klubový, více široký než dlouhý sál s půlkruhovým pódiem tak odhadem z poloviny naplněn. Na scéně se tyčí hradba ze zesilovačů a dva chlapíci, jeden odvážně třímající kytaru a druhý sedící za bicí soupravou, jsou připraveni spustit svou verzi stoner rocku. Říkají si celkem vtipně – Closet Disco Queen – a šlape jim to. Pravda, není to nic objevného, často to více těží z rytmické šikovnosti a bluesového feelingu než z nějakých oslnivých nápadů, ale celkem příjemně to zabaví. Místy se mihne nějaká pomalejší atmosférická část, avšak převážně se to nese v klasickém šlapavém tempu. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o kytaru a bicí, zvuk je relativně čitelný, a ačkoliv by kytaře možná prospělo o špetku přidat výšky, celkově rozhodně není na co si stěžovat. Bubeník sází svá tempa velmi precizně a kytarista oděný v tričku Chelsea Wolfe si své účinkování na pódiu užívá. Z publika se čas od času ozve i nějaký nadšený výkřik, z čehož dedukuji, že pro někoho můžou být tito Švýcaři nový objev, avšak já je vnímám jako klasického průměrného předskokana. Účel splnili na jedničku – zabavili, avšak nemám důvod shánět si desku.

Je však jasné, že kvůli duu švýcarských týpků s ulítlým jménem sem asi zrovna moc lidí nepřišlo. Teprve před hlavní hvězdou večera, jak to tak koneckonců bývá zvykem, se sál zaplňuje celý a zatímco je pod pódiem čas na pokec či nedočkavé znuděné zírání do stropu, scéna se reorganizuje a připravuje na americké sympaťáky. A po nějakém tom čekání se konečně setmí, spustí světla a za zvuku intra na pódium napochoduje čtveřice hudebníků – relativně čerství členové (od roku 2013) bubeník Sebastian Thomson a basák Nick Jost (mimochodem ve vtipně infantilním tričku), dále pak kytarista Peter Adams a kytarista a zpěvák John Baizley. A začíná se peckou z nového alba – „Kerosene“. Rytmická složka, tedy basa a bicí, je krásně čitelná, ovšem kytarám by slušely trochu čitelnější výšky. A tahle zvuková konstelace v průběhu večera zůstává – snad až na dvě výjimky, při nichž John vystřídá kytaru. Jinak se však vyhrávky často v porovnání s basy ztrácí, což není úplně ideální. Nicméně skupina tento nedostatek celkem obstojně vyvažuje nasazením, s nímž si ve spojitosti s chytlavými refrény omotává nejednoho fanouška kolem prstu.

Až na výjimky se hraje z posledních dvou desek (respektive tří, neboť „Yellow and Green“ je dvojalbum), což je trochu škoda, neboť vzhledem k délce vystoupení se myslím dal sestavit vyrovnanější setlist i se zastoupením více než jedné pecky ze zbylých desek. Především je mi pak líto, že nezazněla parádní „A Horse Called Golgotha“. Nicméně zase Baroness zahráli pecky „Fugue“, „Try to Disappear“ či z pomalejších například parádní psychedelickou „Cocainum“. Z červeného debutu zazněla pouze „Isak“.

Z pódiové prezentace bylo však evidentní jediné – nálada v kapele je velmi dobrá a hudebníci působili, jako by jim vyhrabání se z autobusové patálie a personálních rošád vlilo novou krev do žil. Plni energie a elánu sázeli jeden song za druhým bez známky únavy a jakýchkoliv pochyb. Přízně diváků si patřičně vážili a odvděčili nás přídavkem, jenž byl uzavřen jednou z největších hitovek kapely – „Take My Bones Away“. Teprve při ní se alespoň na chvíli stává z fanoušků skutečný živel.

Nu, nepopírám, že čtvrteční koncert Baroness přeci jen měl i nějaké ty mouchy, avšak ve výsledku se jednalo o velmi příjemně strávený večer, kterého rozhodně nelituji. Ono možná to mé hnidopišství je zapříčiněno i tak trochu tím, že jsem se předchozí sobotu nechal pěkně rozmazlit naprosto pohlcujícím koncertem Oranssi Pazuzu, který jako by byl z jiné dimenze. Avšak Baroness předvedli velmi poctivé vystoupení, jež i navzdory nevyrovnanému zvuku zanechalo velmi pozitivní dojem, jenž přetrvává do teď. Prezentovali především svou novější tvorbu, což je vlastně celkem pochopitelné, nicméně bych na jejich místě první dvě nahrávky přeci jen do setlistu zařadil trochu hojněji, už jen pro větší vyrovnanost. Ve výsledku jsem však odcházel s dobrou náladou a myslím, že jsem rozhodně nebyl sám.