Archiv štítku: stoner metal

Sleep – The Sciences

Sleep - The Sciences

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.5.2018
Label: Third Man Records

Tracklist:
01. The Sciences
02. Marijuanaut’s Theme
03. Sonic Titan
04. Antarcticans Thawed
05. Giza Butler
06. The Botanist

Hrací doba: 53:00

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nevím, zda jsem byl jediným, kdo nepostřehl žádné zvěsti o nadcházejícím albu Sleep, ale jeho vydání mě příjemně překvapilo. Samozřejmě jsem věděl, že se Sleep vrátili zpátky, tomu už je ale bezmála deset let. Původního bubeníka Chrise Hakiuse chvíli po návratu nahradil Jason RoederNeurosis, který tak doplnil starou známou dvojici Matt Pike a Al Cisneros. Členové Sleep v období svého spánku nezaháleli, spolky jako Om a High on Fire jsou asi všem dobře známé, ale jejich domovskou základnu probudili opět k plnohodnotnému studiovému životu až po dlouhých dvaceti letech.

Z tvorby Sleep jsem měl vždy nejraději jejich druhou nahrávku „Sleep’s Holy Mountain“. „Jerusalem“ mě nikdy příliš nenadchl, zato poupravený „Dopesmoker“ mám už raději. Přesto mi tam stále něco k absolutnímu blahu chybí. Přisuzuji to ne zrovna dobré situaci v kapele, která se snažila vytvořit jednopísňovou nahrávku, ale nesetkala se s pochopením u vydavatelů. Ostatně to také zapříčinilo jejich rozpad.

O to nadšenější jsem z vydání „The Sciences“ byl, jelikož se v podstatě jedná teprve o třetí album, které kapela nahrála v plně funkčním stavu. A materiál je to vskutku na výsost povedený. Daleko předčil má očekávání. Ono něco jiného je být rád, že nějaká nová deska vůbec vyšla, a něco jiného je být rád, když ta deska ještě k tomu stojí za to. S „The Sciences“ máme co do činění s jedním z nejlepších počinů dosavadního roku 2018.

„The Sciences“ je klasicky tvrdým a pomalým stonerem s monotónností sobě vlastní. Nedochází tu k žádným nečekaným výpadům, Pike se nebojí zasólovat, ale jeho hlavní doménou jsou především riffy, jichž opět vysolil hned několik výborných. Všechno má ten správně podladěný mohutný, ale přitom stále přístupný zvuk, takže navodit atmosféru dalekého vesmíru, kde mají astronauti ve skafandru místo dýchacích přístrojů bonga, se daří dokonale. Navíc poslech v právě probíhajících tropických vedrech dokonale umocňuje všudypřítomný potem zatuchlý odér, jak se na vás umaštěné riffy lepí a zaříkávání Ala Cisnerose způsobuje mrákoty. Zkrátka ideální čas na to užít si právě třeba „The Sciences“, ono se toho stejně moc jiného v tomhle počasí dělat nedá.

Novinka „The Sciences“ obsahuje šest skladeb, přičemž jednu z nich, „Sonic Titan“, známe už z vydání „Dopesmoker“, na kterém se objevila její živá verze ze studia. Té jsem nikdy dříve nevěnoval moc pozornosti, ale v novém hávu se rázem stala mým nejoblíbenějším kusem celého alba. Dvanáct a půl minuty úplného stonerového vesmíru řeže fakt výborně. Z dob tvorby „Dopesmoker“, tedy roku 1996, pochází rovněž následující těžká váha „Antarcticans Thawed“ a opět se trefuje do černého.

Sleep

Stejně tak jsem si oblíbil „Marijuanaut’s Theme“, která je vtipná nejen svým názvem, ale také textem. Ostatně kolem trávy se tu točí úplně všechno, což v případě Sleep není nic nového. Co už je trochu méně obvyklé, jsou odkazy k praotcům žánru – Black Sabbath. Nejenomže se v textu výše zmíněné písně objevuje jakási planeta Iommia a prolétává se Iommosférou, v „Giza Butler“ se v tomto názvosloví pokračuje, no a její jméno asi netřeba dále dovysvětlovat. Instrumentálky „The Sciences“ a „The Botanist“ slouží jako intro respektive outro a vhodně ohraničují hlavní čtyři díla.

Sleep jsou nejenom zakladateli stoner/doomového žánru, ale doposavad platí za jednoho z hlavních představitelů, jenž má i v roce 2018 co říci. Při poslechu si kolikrát říkám, jestli to vlastně není jejich úplně nejlepší deska. Každopádně se toho v daném žánru v posledních letech moc lepšího neudálo, zdali vůbec něco. Kdo by náhodou neměl dost, tak v květnu vyšel také singl „Leagues Beneath“, rovněž solidní záležitost. Zkrátka Sleep do toho letos hrábli pořádně a „The Sciences“ by nemělo rozhodně nikomu utéci.


Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Nikander - Sekyra prohnaná kolenem

Země: Česká republika
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Day After Recrods

Tracklist:
01. Rozpálené suky
02. Set a Distant Lie
03. Ve stínu val
04. Steel Willows
05. Rain of Needles
06. Farewell
07. Tuna tuny z bláta
08. Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se 

Hrací doba: 30:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas objevíte nějakou kapelu úplně náhodou. Třeba tak když listujete katalogem Day After Records a vyskočí na vás upoutávka s vydáním debutového alba tuzemské skupiny. Pak už stačí jen, aby vás zaujal kupříkladu obal, a co ještě lépe, ukázka na Bandcampu, a je to v kapse. V případě Nikander a jejich prvotiny „Sekyra prohnaná kolenem“ se tak stalo ve všech případech na výbornou, takže nezbývalo než se jen těšit na datum vydání.

Soudě dle nabídky oblečení a dokonce limitované edice alba s barevným modrým vinylem to vypadá, že se o ně label Day After Records stará se vší péčí. Na to, že se jedná v podstatě o stále novou kapelu, je to slušná podpora. Nikander měli dosud na kontě pouze eponymní singl/demo z roku 2016, na kterém se objevily dvě skladby – „Steel Willows“ a „Ve stínu val“. Obě prošly menší úpravou a dotáhly to i na dlouhohrající fošnu, jež vyšla koncem dubna.

Čeho si lze všimnout už z názvů dvou uvedených písní, je, že jedna je v angličtině a druhá v češtině. A takhle půl na půl je tomu i v případě „Sekyry prohnané kolenem“. Více po chuti mi jsou ty české, jednak je to sympatické a druhak, když už si k poslechu texty čtu, tak mě to i více zajímá. A ono poslouchat naléhavý krákor zpěvačky Jany o zlomených kloubech, pánvích a vředech hlouposti má taky něco do sebe. Právě vokál, zde tedy ženský, je dalším charakteristickým znamením. Asi nejvíce se přibližuje k blackovému projevu, což v kombinaci se sludgovým/stonerovým základem zní svěže a patří k přednostem desky.

„Sekyra prohnaná kolenem“ je tedy dílem temným, pořádně natlakovaným výbušností a zabaleným do příznačně špinavé krusty, která napomáhá stonerovému zvuku přidat na osobitosti. Jejich zvuk není úplně nepodobný tomu, jímž se prezentovali rozpadnuvší Gospel of the Future, však také v sestavě Nikander figuruje jejich kytarista Mika Koffin. Přesto by tu stále byl prostor pro vybudování tísnivější a ještě hnusnější atmosféry.

Sekyra se prohání hned od začátku, když za tónů úvodního fláku „Rozpálené suky“ a následující dvojice skladeb „Set a Distant Lie“ a „Ve stínu val“ zasekává své ostří hluboko do posluchačovy mysli. Masivní zvuk umocnění hutným riffováním a tvrdou rytmikou putuje od bluesových zahulených vyhrávek až po hrubší tempa. Lze slyšet ten archivní sabbatovský zvuk i drcení nástrojů po vzoru Electric Wizard, ale přesto nezní jako jejich x-tá kopie. V mém uchu jsou v tom ještě namočeni třeba domácí Mörkhimmel, ať už zvukem nebo písněmi samotnými.

Nikander

Trochu méně zajímavá mi přijde táhlá čtyřka „Steel Willows“, zato ostřejší „Rain of Needles“ zase nasazuje jehlu na správnou drážku a z té se až do konce nesjede. Tamburína uvádí „Farewell“, která je stylovým odbočením k post- melancholickým náladám, končící v klasičtější, právě mörkhimmelovské bouři. To „Tuna tuny bláta“ a „Když podmínka odcházení ztrácí se v mlze, na níž zapomíná se“ jsou opět tvrdé těžkotonážní záležitosti nedávající žádnou naději ve světlo na konci tunelu. Právě poslední zářez je tím, jejž jsem slyšel jako úplně první a dosud je asi mým nejoblíbenějším, zejména díky malátnému tempu a tlaku.

Nikander rozhodně doporučuji. Kvalitní hudby z našich luhů a hájů není nikdy dost a „Sekyra prohnaná kolenem“ mezi ni patří. Vše od skladeb, přes produkci až po obal vytvořený Jindřichem Janíčkem tvoří zajímavý materiál žádající si pozornost všech tuzemských fanoušků extrémního metalu. Celé album je volně k poslechu na kapelním Bandcampu, takže směle do toho.


Eagle Twin – The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Eagle Twin - The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Země: USA
Žánr: stoner / sludge / doom metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Quanah Un Rama
02. Elk Wolfv Hymn
03. Heavy Hoof
04. Antlers of Lightning

Hrací doba: 41:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Jsem si vědom toho, že je pěkná hovadina začínat recenzi čehokoliv prohlášením, že recenzovaný žánr neposlouchám. Aby ale mezi námi bylo jasno – stoner prakticky neposlouchám. Zrovna tenhle metalový subžánr mi k srdci nikdy zásadně nepřirostl a to málo, co se mi v něm tu a tam zalíbí, je spíš výjimkou stvrzující obecné pravidlo.

Možná, že kdybych recenzi na Eagle Twin přenechal nějakému z kolegů, kteří jsou se stonerem v pohodě a jeho poslech si užívají, dočkalo by se „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nadšenějšího hodnocení. Nicméně není naším cílem poskytovat pouze pochvalné čtení a nekritický fanouškovský náhled na vše. Pokud takový přístup vyžadujete, věřím, že na internetu najdete vhodnější stránky, kam nasměřovat svou pozornost. Já si myslím, že občas nezaškodí na nějaký styl poskytnout i pohled někoho, kdo to takříkajíc nežere horem dolem. Navíc i mě poslech „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nějakým způsobem lákal, což ve finále byla ta primární věc, proč jsem se do třetí řadové nahrávky Eagle Twin pustil.

Jistě si říkáte, že ona lákavost se někde musela vzít, a samozřejmě máte pravdu. Pustil jsem si totiž ukázku a začátek úvodní skladby „Quanah Un Rama“ mi přišel jednoduše skvělý. Dost na to, abych měl zájem zkusit „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ celé. Plus nesmím opomenout, že mě ke zkoušce přesvědčovala i výborná obálka, přinejmenším za ni si kapela pochvalu nepochybně zaslouží.

Všiml jsem si, že nejen artwork novinky, ale i obálky obou předchozích alb „The Unkindness of Crows“ (2009) a „The Feather Tipped the Serpent’s Scale“ pracují s výraznými zvířecími motivy. I to mě nalákalo, abych prozkoumal také textovou stránku „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“. Ty mi přijdou docela zajímavé, jsou plné zvířat severoamerické divočiny a zachycení jejich majestátu prostřednictvím častých, leč srozumitelných metafor. Každopádně, texty na mě dýchly poměrně zvláštní atmosférou, což je fajn.

Po hudební stránce už ale nejsem u takového vytržení. A přitom začátek desky, jak už bylo zmíněno, je zasraně epický. Rozjezd „Quanah Un Rama“ bych se vůbec nebál označit za excelentní, má velkou atmosféru a opravdu upřímně baví. Hromová rytmika, přiškrcené riffy, hrubě odchrchlaná slova a nástup krásné kytarové melodie funguje jako prase. Bohužel jde jen o první cca tři minuty tohoto jedenáct a půl minuty dlouhého fláku. Eagle Twin se posléze uchýlí ke standardnímu dřevnímu stonerovému výrazu, který mě na prdel prostě neposadí.

Eagle Twin

„Quanah Un Rama“ tedy obsahuje zároveň to nejpůsobivější i nejnudnější, co je na „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ k nalezení. Už nikdy potom se nepodaří dosáhnout na úroveň úvodní tříminutovky, byť se musí nechat, že některé vygradované momenty závěrečné „Antlers of Lightning“ k tomu nemají zas tak daleko, stejně tak psychedeličtěji laděná „Elk Wolfv Hymn“ není k zahození, byť bez jedné opětovně echt-stonerové pasáže bych se s klidným srdcem obešel. Stejně tak už se dalším průběhu „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nenajde nic, co by mě nudilo podobně jako střední část „Quanah Un Rama“. Byť nemohu zaručit, že její značná neobliba může pramenit i z toho, o jak velký propad se jedná po výtečném začátku.

Vzato kolem a kolem je tedy pro mě „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ malinko rozporuplná deska. Na jedné straně zde slyším dost momentů, které na mě opravdu zabírají a u nichž mám pocit, že takhle by to rozhodně šlo. Na straně druhé mám ale dojem, že hudba Eagle Twin je místy stále až moc svázána žánrovými okovy. Nicméně je samozřejmě možné, že jde autorský o záměr.

Zakončil bych to tedy tak, že „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ je relativně fajn album, které dýchá sympatickou dřevorubeckou primitivností, ale zároveň má i momenty, které mě nijak neoslovují. Objektivní kvality tomu jistě upřít nelze, a pokud vám na rozdíl ode mě nevadí „stonerování“, Eagle Twin by vás mohli hodně zajímat.


Evoke Thy Lords – Lifestories

Evoke Thy Lords - Lifestories

Země: Rusko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Solitude Productions

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.


Fu Manchu – Clone of the Universe

Fu Manchu - Clone of the Universe

Země: USA
Žánr: stoner rock / metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: At the Dojo Records

Tracklist:
01. Intelligent Worship
02. (I’ve Been) Hexed
03. Don’t Panic
04. Slower Than Light
05. Nowhere Left to Hide
06. Clone of the Universe
07. Il mostro atomico

Hrací doba: 36:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Service PR

S Američany Fu Manchu mám takový zvláštní vztah, kdy nedokážu nějak zjednodušeně popsat jejich dosavadní dráhu. Tím myslím takový základ, jakým třeba bývá označení nejsilnějšího období, nejslabšího období či významný mezník, který například znamená změnu v jejich směřování. Pravda, z hlediska sestavy byl zřejmě klíčový rok 1996, kde došlo k výrazné obměně, ale na stylu kapely se to tak zásadním způsobem neprojevilo. Za období klasické, tedy chcete-li nejsilnější, lze označit právě to počínaje zmíněným rokem a konče začátkem dvacátého prvního století. Mně osobně však nepřijde o nic horší ani lepší než předešlá, ani následující tvorba, „Clone of the Universe“ nevyjímaje.

Kvalita počinů těchto rockerů je konstantní po celou dobu jejich fungování, což je poměrně ojedinělá záležitost. Jasně, jsou alba, která se někomu líbí více či méně, ale na žádné nejde říci něco ve stylu – jak se ti může líbit zrovna tohle. Prostě to akceptujete. To klasické období představuje dobu, kdy byla kapela na vrcholu popularity, tedy podobně jako celý stonerový žánr, takže možná i proto je na tyto nahrávky dnes nahlíženo trochu jinou optikou.

Styl, jemuž se Fu Manchu věnují, tedy stoner rock / metal, je v jejich podání takřka stále totožný, občas přihodí psychedelii, jindy více tvrdosti, ale kolem a kolem je to pořád stejný zvuk. Většina jejich skladeb se pohybuje kolem tří minut a jede se buďto ve středním nebo rychlém tempu. Do pomalých vod občas tu a tam zabřednou také, ale není to jejich doménou. Ne náhodou jsou často spojování s kulturou skateboardistů, takže jestli si je chcete užít naplno, hurá na prkno.

Co se tu a tam mění, je nálada nahrávek. Tu lze vlastně jednoduše rozpoznat už z obalů desek, takže stačí zvolit, na co máte zrovna chuť. Zatímco na některých starších albech bylo průzračné nebe s palmami, sporťáky či právě skateboardista v akci, s posledním „Clone of the Universe“, ale třeba i minulým „Gigantoid“ převládá téma vesmíru a neprobádaných světů. Na hudbě se to zas tak neprojevuje, ale ta atmosféra z toho je znát a to je dobře.

Přestože „Clone of the Universe“ představuje obvyklé Fu Manchu, objevuje se tu také jedno menší (nebo spíše větší) překvapení. Tím je poslední, skoro 19minutový zásek „Il mostro atomico“. Takže tu máme rekordmana, co se stopáže týče. A aby toho nebylo málo, tahle skladba má ještě hosta, kterým je rovněž docela překvapivě člen legendárních Rush, kytarista Alex Lifeson. Celé to vzniklo údajně z jamování na jeden zátah, do něhož následovně zasáhl Lifeson svou hrou a různými efekty.

Fu Manchu

Tato poslední píseň od samého začátku zní jako outro v němž se ale stihne vystřídat hned několik poloh a nápadů, což ve mně evokuje jakési ohlédnutí za celou poutí Fu Manchu, jelikož tu najdete snad všechno, čím se kdy prezentovali. Rozhodně se jedná o nejzářivější kousek z novinky, hlavně pak pasáž kolem riffu z deváté minuty je super. Vyjma tohoto opusu je zbytek „Clone of the Universe“ v tradičním rozpoložení. Není tu žádná špatná věc, ale ani nic co by nadchlo. Chybí pecky typu „Evil Eye“ nebo „Squash That Fly“, ale baví mě třeba uvolněná „Intelligent Worship“ či sabbathovská titulka „Clone of the Universe“. Vrchol ale přichází se závěrečnou „Il mostro atomico“, tam se jim prostě povedlo vtěsnat všechno, co na nich mám rád.

Jestli jsou pro vás Fu Manchu neznámou, je takřka jedno jestli pro seznámení sáhnete po „Clone of the Universe“ nebo čemkoliv jiném. „Clone of the Universe“ jsou jednoduše Fu Manchu se všemi svými klady i zápory. Jestliže máte jejich tvorbu rádi, novinka vás jistě potěší. Překvapit zde dokáže jen „Il mostro atomico“, a to spíše jen svojí rozmáchlou kompozicí než něčím dříve neslyšeným. Mně tohle album docela sedlo a je stále zajímavé vidět, jak má tahle skupina svůj styl najetý a přesně ví, jak co udělat, aby nepodlezla svoji letitou laťku.


Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard

Electric Wizard - Wizard Bloody Wizard

Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. See You in Hell
02. Necromania
03. Hear the Sirens Scream
04. The Reaper
05. Wicked Caresses
06. Mourning of the Magicians

Hrací doba: 42:51

Odkazy:
web / facebook

Britové Electric Wizard představují už takřka tři dekády stěžejní jméno doommetalového, potažmo stonermetalového žánru. Svou pozici si vybojovaly osmi řadovými alby, především pak těmi z devadesátých let a přelomu tisíciletí. S novějšími počiny se už nedá mluvit v superlativech, avšak stále se jedná o hodnotná díla splňující všechny normy. Oni sami si nejspíš uvědomili, že další „Dopethrone“ už nenatočí, a tak se ho v posledních letech už ani nesnaží napodobit a dali se na trochu jinou trať.

Už z názvu nové placky je vidět, odkud pramení hlavní inspirace. Asi nemusím říkat, jakou desku „Wizard Bloody Wizard“ parafrázuje. Právě od zlomového alba z roku 2007, „Witchcult Today“, se kroky Electric Wizard ubírají směrem k sedmdesátkovému rocku. Přidalo se více psychedelie a takové té rockové přímočarosti, takže kapela místy působí jako klasická okultní partička hrající si se zvukem a zavedenými postupy skupin let minulých. Těžkotonážní rytmika a apokalyptická atmosféra „Dopethrone“ zmizela. Přesně v tomto trendu pokračuje také „Wizard Bloody Wizard“, které, bych řekl, je ještě více tradiční, ale na druhou stranu zase tvrdší než poslední opusy.

Kdo již byl seznámen s tvorbou Electric Wizard, moc dobře ví co čekat. Ta formule je už léta stejná a ani nyní se nic nemění. Jestli vám nevoní táhlá hypnotická tempa pohybující se dlouhou dobu ve stále stejném rytmu, zkreslená kytarová sóla či ztrápeně kňouravý zpěv, pak se tomuto obloukem vyhněte. „Wizard Bloody Wizard“ dá bohužel za pravdu všem těm, kteří tvrdí, že tohle není nic víc než natahovaná nuda, což je obecně nepravda, ale v případě tohoto alba pravda.

Nedá se říci, že by bylo „Wizard Bloody Wizard“ rovnou špatné, jako spíš že je nudné, což je možná ještě horší. Najdou se tu světlé momenty, třeba až nezvykle chytlavá „Necromania“ nebo předposlední tvrdá kompozice „Wicked Caresses“ s povedenou riffáží a úderným refrénem. I tak je to ale málo. Většina skladeb rychle vyprchá z mysli a i po několika přehráních ani pořádně nevíte, co jste to slyšeli, jelikož vás písně nedokážou patřičně usadit do křesla a přimět se naplno věnovat poslechu.

Hlavním problémem je nedostatek silných nápadů a opakování už dříve slyšeného. Electric Wizard nepřichází s ničím novým a jedou zdánlivě na jistotu. Tak, tak však dostáli svého standardu, jestli vůbec. Nenalézá se tu nic, co by nějak nadchlo a nutilo k vícero poslechům. Spíš se zde ukáže, že hrát umí, ale tuhle formu „jejich“ metalu nám už dříve ukázali několikrát a daleko lépe. Asi nejvýraznější je absence jakékoliv atmosféry, kde tedy kromě revivalu na 70. léta nemá deska žádnou tvář a nevyvolává takřka žádné pocity, což jak jistě uznáte, je u stoner / doom metalu docela problém. Takže žádná zkáza, žádný konec všech dnů, dokonce ani žádná výraznější drogová opojení („The Reaper“ je spíš takovou snahou). Prostě nemastné, neslané. Jestliže se kapele objektivně dařilo držet formu poměrně vysoko, s „Wizard Bloody Wizard“ a vlastně už i s minulým „Time to Die“ poněkud skomírají a začíná to vypadat, že již nemají co říct.

Ukazuje se, že i tříletá pauza byla na stvoření skutečně silného materiálu zřejmě málo. „Wizard Bloody Wizard“ můžete celkem bez výčitek přejít a věnovat se zábavnějším činnostem. Je možné, že nadchne skalní příznivce, kteří berou vše, co Electric Wizard vydají, ale kromě nich marně přemýšlím o dalších potencionálních zájemcích. Na svůj žánr je to průměr, na tvorbu těchto klasiků podprůměr. Bral bych z toho všehovšudy pár minut, víc ne.


Corrosion of Conformity – No Cross No Crown

Corrosion of Conformity - No Cross No Crown

Země: USA
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Novus Deus
02. The Luddite
03. Cast the First Stone
04. 1. No Cross
05. Wolf Named Crow
06. Little Man
07. Matre’s Diem
08. Forgive Me
09. Nothing Left to Say
10. Sacred Isolation
11. Old Disaster
12. E.L.M.
13. 2. No Cross No Crown
14. A Quest to Believe (A Call to the Void)
15. Son and Daughter

Hrací doba: 57:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pepper je zpátky. Zpráva, která před třemi lety potěšila nejednoho příznivce Corrosion of Conformity. Naposledy v sestavě figuroval v roce 2006, kdy se celá kapela uložila k ledu, aby se zase o čtyři roky později probudila k životu, tentokrát však pouze jako trojice – Woody, Deana Mullin. Takto fungovali už v osmdesátých letech, tedy ještě za časů crossover/hardcorové horečky, a tak by kdekdo předpokládal, že se k tomuto stylu také vrátí. To se ovšem úplně nestalo, namísto toho připravili dvě sludgově zemitá a nakonec vlažně přijatá alba navazující spíše na Pepperovu éru.

I proto se velmi často z řad fanoušků ozývaly výzvy k návratu tehdejšího frontmana. Ono není divu. Právě díky Pepperu Jay Keenanovi, jak zní jeho rodné jméno, se Corrosion of Conformity dostalo v devadesátých letech větší pozornosti a zaznamenali i komerční úspěch. Do kapely přišel jako kytarista, který ale už na svém prvním albu s kapelou, „Blind“, složil singl „Vote With a Bullet“, jejž i sám nazpíval. To jako by předznamenalo pozdější události, kdy brzy převzal hlavní kormidlo. Tím docela pootočil, což přineslo ovoce v podobě desek „Deliverance“ a „Wiseblood“, na něž je dnes pohlíženo jako na zásadní placky těchto Američanů.

Pochopitelně, že zvláště po odkazu těchto dvou opusů se volalo nejvíce a mohu potvrdit, že na „No Cross No Crown“ jsou tyto vlivy skutečně slyšet. Ještě více však novinka připomíná poslední řadovku vydanou před pauzou, „In the Arms of God“. Corrosion of Conformity se tak opravdu vrátili ke svým „druhým“, Pepperovským kořenům, což je pro mnohé jistě dobrá zpráva. Pojďme se podívat, jak se jim tento návrat vyvedl.

Když se zaměříme na zadní obal „No Cross No Crown“ zjistíme, že se zde nachází 15 skladeb o celkové délce kolem 57 minut. To je takřka totožné se všemi výše zmiňovanými deskami, konkrétně s „Deliverance“ pak snad na chlup stejné. Zároveň lze vytušit, jak bude asi novinka poskládaná. Corrosion of Conformity měli v oblibě různé předehry, mezihry, a také že i tady se jich několik nachází. Já osobně moc nevidím důvod jejich užití, ale asi chtěli mít návrat se vším všudy. Klidně bych se bez nich dokázal obejít.

Co se stylu týče, jak už bylo řečeno, Corrosion of Conformity pokračují tam, kde s Pepperem skončili. Do jejich tvorby tak opět pronikly southern rockové vlivy, větší uvolněnost, silné refrény, neúnavné sólování a samozřejmě jeho charakteristický zpěv. Při promíchání s mohutným podkladem, groovy rytmikou a hutnými riffy dostaneme směs, kterou tato čtveřice uhranula posluchače už před pětadvaceti lety. Ta odlehčenost připomíná období „Deliverance“ / „Wiseblood“, zatímco tvrdý základ a produkce novější „In the Arms of God“.

Přednostmi „No Cross No Crown“ jsou jednoznačně riffy, kterých je tu požehnaně. Tím myslím těch opravdu výborných. Téměř každá skladba disponuje povedeným a dostatečně chytlavým motivem, díky němuž písně nesplývají dohromady a lehce se od sebe rozlišují. Dalším plusem jsou kytarová sóla. Ta zde nejsou rozhodně jen tak do počtu, naopak kolikrát skutečně znamenají vrchol a v případě těch slabších kusů představují právě to nejlepší z nich. Hlavně dávají nějaký smysl, třeba když dotváří nastolenou náladu, takže se nejedná o bezcílné šmrdlikání. WoodyPepperem se zde fakt vytáhli. V případě Peppera ještě nejde nezmínit jeho zpěvy a texty, opět velice chytlavé, dobře se doplňující s hudbou a nabízející několik poloh. Samozřejmě nezaostává ani Deanova basa a Mullinovy bicí, avšak ten kus pozornosti, co na sebe dokáže Pepper a také Woody přenést, je obdivuhodný.

Když se zaměříme na konkrétní skladby, dá se „No Cross No Crown“ rozdělit do několika částí, přičemž použiji tu nejtriviálnější – dobrou a špatnou. Je to celkem častý nešvar a i tato nahrávka jím trpí. První půlka, zhruba tak do sedmého zářezu, je ta dobrá, zbytek ta horší. Ono nelze říct vyloženě špatná, protože atributy k dosažení tohoto označení nenese. Je to ale tak nějak vidět i ze samotného výběru klipovek, což by měly být ty lepší písně, když už mají reprezentovat a dělat albu reklamu. Ty jsou na „No Cross No Crown“ zařazeny hned zkraje, no a taky že patří k tomu nejlepšímu. Ať už tvrdý otvírák „The Luddite“, rychlá jízda „Cast the First Stone“ nebo kytarovka „Wolf Named Crow“, všechno jsou to poctivé fláky a ukazují styl Corrosion of Conformity v plné kráse. Nepočítaje intro a mezihru, jedná se de facto o první tři skladby.

Právě tyto vsuvky mají různé role a jsou uvedeny vždy po dvou plnohodnotných kusech. Třeba úvodní „Novus Deus“ utváří pomocí zvuku tlukotu srdce a jemné kytary napětí, čímž zvyšuje očekávání na věci následující. Čtvrtá „1. No Cross“ je zase temná věc a takový předkrm, jenž vyústí až v titulní třinácté „2. No Cross No Crown“, což je zároveň s bluesovou „Nothing Left to Say“ nejlepší kompozice druhé půlky. „Sacred Isolation“ je pak tripová záležitost opředená zastřeným sólem, zatímco „Matre’s Diem“ jako když má nechat doznít pohodovou atmosféru z „Little Man” a předznamenat podobně laděnou „Forgive Me“. Jak už jsem řekl, minimálně bez dvou posledně jmenovaných bych se obešel.

Corrosion of Conformity

Právě s „Matre’s Diem“ se deska láme do své druhé poloviny, kde už se písním dá vytknout řada věcí. Poněkud chladný dojem zanechává „Old Disaster“, stejně tak další „E.L.M.“ neboli „Eternal Losing Mind“ a také předlouhá „A Quest to Believe (A Call to the Void)“. Ani závěrečná psychedelická „Son and Daughter“ to už pak výrazně nevylepší, zkrátka tuhle pasáž „No Cross No Crown“ se moc vychytat nepodařilo. Často jsem měl v těchto momentech nutkání koukat, kdy už přehrávač přeskočí na další stopu, a to rozhodně není dobré znamení. Je však nutné podotknout, že jsem se do celé nahrávky dostával poměrně dlouho a s prvními poslechy mě nijak zvlášť nezaujala ani první půlka, ale jsem si jist, že u té druhé už se to jen tak nezmění. Možná mám trochu přísný metr, zmíněnou pětici totiž nelze brát jako škvár, ale ty ostatní jednoduše baví víc.

Výsledný verdikt je i přes slabší chvilky v druhé půli kladný a „No Cross No Crown“ můžu označit za dobré album s několika silnými skladbami, které se skutečně blíží klasickým kouskům Corrosion of Conformity. Už kvůli nim se vyplatí do této nahrávky investovat svůj čas. Pepper je zpátky a kapele to jenom prospělo. Jak se s oblibou mezi jejich příznivci říká, všechno chutná lépe s trochou pepře. Povedený návrat podpořený kvalitním studiovým materiálem.


Egypt – Cracks and Lines

Egypt - Cracks and Lines

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.6.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Final Heist
02. Cracks and Lines
03. Dirge
04. Watchin’ You [Kiss cover]
05. What Lights this Ocean

Hrací doba: 38:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí.

Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.

Egypt nehrají nijak náročnou hudbu. Nejsou tou stonermetalovou kapelou s těžkotonážními riffy, hutnou atmosférou či nabroušeným vokálem. Jejich kytarová a vůbec celá rytmická hra je uvolněná, dost vychází ze starých kořenů a tím myslím až z těch bluesových. Lze si všimnout třeba přítomnosti vlivu klasických ZZ Top či žánrově podobnějších Corrosion of Conformity. Tvoření různých nálad se tu samozřejmě děje, ale opět se jedná spíš o uklidnění a odpočinek než o navození zkázy a apokalypsy. A konečně zpěv, ten představuje jednu z priorit této placky. Basák Aaron Esterby dokáže naladit drsnější hlasivky, ale jak slyšíme hned v úvodní „Final Heist“, nebojí se ani čistých melodických pasáží a zrovna v této písni se fakt povedly.

Jak už bylo napsáno, „Cracks and Lines“ startuje kouskem nazvaným „Final Heist“. Dost možná také tím nejlepším. Kytarový riff postupně dotváří všechny části skladby a skvěle se doplňuje se zpěvem. Není to tak tvrdé, jak by člověk čekal, a v refrénu se jedná o docela chytlavou záležitost, právě díky čistému zpěvu Esterbyho. Houpavé groovy tempo se po mezihře zrychlí, což mi přijde už trochu zbytečně natahované, jelikož se nejedná o nic extra. Titulní dvojka „Cracks and Lines“ je rovněž vedena melodickou kytarou, zpěv je tu přesně v kontrastu s prvním zásekem, jelikož je čistý ve slokách a právě v refrénech naopak hrubší. Nutno podotknout, že stopáž je zde jedenáct minut, takže už tu dochází k výraznějším změnám nálad. Právě v polovině se celá skladba utiší a nastává klasické tripové prázdno se zastřeným vokálem v ozvěnách. Docela se to daří, ale lépe na mě v tomto ohledu působí až následující „Dirge“, tříminutovka celá přesně v tomto duchu. Má zvláštně smířlivou atmosféru a pěvecký projev, co chytne za ucho.

Pomyslnou druhou polovinu nahrávky načíná předělávka „Watchin‘ You“ od Kiss pocházející z alba „Hotter Than Hell“ z roku 1974. Egypt jí dali trochu tvrdší ráz, zpomalili tempo a přidali surovější zpěv. Neurazí, ale ani nepřekvapí, už jsem slyšel i povedenější interpretace této skladby. O konec se stará třináctiminutový epos „What Lights This Ocean“. Opět se jedná o výletový kousek, tentokrát však v plné stopáži. Poklidnou náladu začne narušovat až postupná gradace začínající kolem deváté minuty. S jejím vyvrcholením mělo zjevně nastat magické okouzlení atmosférou, avšak ve střízlivém stavu mě to nechalo celkem klidným.

„Cracks and Lines“ je nahrávkou, jíž si můžete bez problémů poslechnout. Třeba osloví právě vás. Na žánrové poměry jde o klasickou věc splňující všechny zavedené normy. Nepřináší zhola nic nového, ale to co předvádí, předvádí obstojně. Na základě „Final Heist“ a „Dirge“ lze usuzovat, že Egypt více sluší kratší kusy. Přeci jenom v minulosti pouze jednou překročili desetiminutovou hranici a nyní rovnou dvakrát. Tyto dlouhé kompozice nejsou vyloženě špatné, ale něco jim chybí a Egypt nejsou schopni držet posluchačovu pozornost po celou dobu. Ke statutu skvělé desky je tedy co vylepšovat, tak třeba příště.


Cities of Mars – Temporal Rifts

Cities of Mars - Temporal Rifts

Země: Švédsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Doors of Dark Matter Pt 1: Barriers
02. Envoy of Murder
03. Gula, a Bitter Embrace
04. Children Of The Red Sea
05. Caverns Alive!

Hrací doba: 35:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

„Thunder rolling on the plains of the red sand
Storm is howling across this dead land
mountain of the gods rise into the dark sky
spires of Bahb-Elon loom in eternal night“
(The Third Eye)

Začalo to v létě roku 2015, kdy o sobě tohle švédské trio dalo poprvé vědět singlem „Cyclopean Ritual / The Third Eye“. Vlastně jinak… začalo to v roce 1971, kdy vesmírná agentka KGB Nadia přistála na Marsu, na němž objevila starodávnou pohřbenou civilizaci v posvátné hoře Bahb-Elon a nechtěně z dlouhého spánku probrala pána věků. Tehdy nám byl také odkryt malý kousek mýtu sahajícího mnoho tisíc let před Krista. Další kousky mýtu i příběhu Nadi nám byly poodhaleny dalšího roku na EP „Celestial Mistress“, kde sledujeme, jak se agentka KGB noří stále hlouběji a hlouběji do starých tunelů protkávajících zemi pod povrchem Marsu a blíží se k nehynoucímu pánovi věků očekávajícího dlouho ztracenou lásku, jež má podle proroctví přijít z hvězd. Také se dozvídáme o válce mezi Marsorozenými a Starými pány Země, která se kdysi dávno na písčitých pláních rudé planety odehrála. A tak se postupně dostáváme až k „Temporal Rifts“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu poodhalujícího roušku mýtu zase o něco víc.

Musím říct, že Cities of Mars mi přijdou hodně zajímaví už konceptem, který celou jejich tvorbu propojuje. Předkládaný příběh je totiž neotřelý a zároveň potěší každého fanouška starších scifáren, jelikož vás nechá rozpomenout na taková díla jako „Robinson Crusoe na Marsu“, s jejichž odkazem pracuje velice citlivě. Je však o to bohatší, že nesledujeme pouze osud Nadi, ale zároveň se dozvídáme historii Marsu, sahající momentálně až do roku 6883 před Kristem, a historii jeho civilizace. Ostatně o této historii se na „Temporal Rifts“ dozvídáme primárně a příběh Nadi zcela chybí. Myslím, že ať už by hudba Cities of Mars byla v budoucnu sebehorší (o čemž ale pochybuji), sledoval bych je dál už kvůli textům.

„I heed the call of the demon’s eye
ashes of a world that dies
gateways open incantations, songs of nothingness
I will see the edge of the universe“
(Doors of Dark Matter, Pt. 1: Barriers)

Přestože se to poměrně nabízí a u kapel, které se v textech zabývají vesmírnými tématy a jejichž prezentace je výrazně scifoidně laděna, je to trendem, v hudbě tohohle švédského tria se téměř nesetkáte s žádnými syntezátory ani samply (výjimkou budiž „Children of the Sea“ a „Caverns Alive!“, ani v těch se ale nejedná o příliš výrazný faktor). Vlastně nás celým albem provází snad nejtypičtější seskupení kytara, basa, bicí (zpěvem přispívají všichni zúčastnění). Ale dělá to sakra dobře a myslím, že vícero syntezátorových serepetiček by bylo na škodu a spíše by naředilo hutnou atmosféru vytvářenou rozvážným tempem, těžkotonážními kytarovými riffy a mírně monotónním zpěvem, která rudé písečné duny halí do převalující se tmy věčné noci.

Cities of Mars

Pokud vám to náhodou zní až moc typicky stoner/doomově, tak se nebojte, protože není, alespoň ne úplně. Stonerové riffy jsou zde totiž obohaceny o progresivní přístup a na několika místech má člověk až dojem, že slyší Mastodon (které společně s The Obsessed, The Sword a Tool uvádějí Švédi jako hlavní zdroje inspirace) z jejich nekomerční éry – přesto si Cities of Mars drží dostatečný odstup a na stonerové scéně jsou, řekl bych, až nadprůměrně osobití a s vesmírně laděnými uskupení jako Howling Giant, Void Cruiser nebo Spaceslug si je rozhodně nespletete.

Oproti minulosti doznal zlepšení také hlasový projev Danne Palma, jenž na „Cyclopean Ritual / The Third Eye“ působil mírně otravně. Teď – a vlastně už na „Celestial Mistress“ – je ale jedním z prvků napomáhajících k odlišitelnosti Cities of Mars.

„Revelations of the underworld
Essence of red light
Extractions of the burning
Elixirs of insight“
(Caverns Alive!)

Mně osobně imponuje téma konceptu, protože sci-fi já můžu, a to o to víc, že s přibývajícími alby má potenciál nabobtnat do olbřímích rozměrů kdejakého literárního fantasy světa, a fantasy světy můžu ještě víc. Když si k tomu navíc přičtete mysteriózně laděné podání celého příběhu skrze abstrakcí poznamenané texty a to vše v lákavém balíčku ne úplně typického stoneru, nemůže vám vyjít nic jiného než má naprostá spokojenost.


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.