Archiv štítku: stoner metal

Egypt – Cracks and Lines

Egypt - Cracks and Lines

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.6.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Final Heist
02. Cracks and Lines
03. Dirge
04. Watchin’ You [Kiss cover]
05. What Lights this Ocean

Hrací doba: 38:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí.

Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.

Egypt nehrají nijak náročnou hudbu. Nejsou tou stonermetalovou kapelou s těžkotonážními riffy, hutnou atmosférou či nabroušeným vokálem. Jejich kytarová a vůbec celá rytmická hra je uvolněná, dost vychází ze starých kořenů a tím myslím až z těch bluesových. Lze si všimnout třeba přítomnosti vlivu klasických ZZ Top či žánrově podobnějších Corrosion of Conformity. Tvoření různých nálad se tu samozřejmě děje, ale opět se jedná spíš o uklidnění a odpočinek než o navození zkázy a apokalypsy. A konečně zpěv, ten představuje jednu z priorit této placky. Basák Aaron Esterby dokáže naladit drsnější hlasivky, ale jak slyšíme hned v úvodní „Final Heist“, nebojí se ani čistých melodických pasáží a zrovna v této písni se fakt povedly.

Jak už bylo napsáno, „Cracks and Lines“ startuje kouskem nazvaným „Final Heist“. Dost možná také tím nejlepším. Kytarový riff postupně dotváří všechny části skladby a skvěle se doplňuje se zpěvem. Není to tak tvrdé, jak by člověk čekal, a v refrénu se jedná o docela chytlavou záležitost, právě díky čistému zpěvu Esterbyho. Houpavé groovy tempo se po mezihře zrychlí, což mi přijde už trochu zbytečně natahované, jelikož se nejedná o nic extra. Titulní dvojka „Cracks and Lines“ je rovněž vedena melodickou kytarou, zpěv je tu přesně v kontrastu s prvním zásekem, jelikož je čistý ve slokách a právě v refrénech naopak hrubší. Nutno podotknout, že stopáž je zde jedenáct minut, takže už tu dochází k výraznějším změnám nálad. Právě v polovině se celá skladba utiší a nastává klasické tripové prázdno se zastřeným vokálem v ozvěnách. Docela se to daří, ale lépe na mě v tomto ohledu působí až následující „Dirge“, tříminutovka celá přesně v tomto duchu. Má zvláštně smířlivou atmosféru a pěvecký projev, co chytne za ucho.

Pomyslnou druhou polovinu nahrávky načíná předělávka „Watchin‘ You“ od Kiss pocházející z alba „Hotter Than Hell“ z roku 1974. Egypt jí dali trochu tvrdší ráz, zpomalili tempo a přidali surovější zpěv. Neurazí, ale ani nepřekvapí, už jsem slyšel i povedenější interpretace této skladby. O konec se stará třináctiminutový epos „What Lights This Ocean“. Opět se jedná o výletový kousek, tentokrát však v plné stopáži. Poklidnou náladu začne narušovat až postupná gradace začínající kolem deváté minuty. S jejím vyvrcholením mělo zjevně nastat magické okouzlení atmosférou, avšak ve střízlivém stavu mě to nechalo celkem klidným.

„Cracks and Lines“ je nahrávkou, jíž si můžete bez problémů poslechnout. Třeba osloví právě vás. Na žánrové poměry jde o klasickou věc splňující všechny zavedené normy. Nepřináší zhola nic nového, ale to co předvádí, předvádí obstojně. Na základě „Final Heist“ a „Dirge“ lze usuzovat, že Egypt více sluší kratší kusy. Přeci jenom v minulosti pouze jednou překročili desetiminutovou hranici a nyní rovnou dvakrát. Tyto dlouhé kompozice nejsou vyloženě špatné, ale něco jim chybí a Egypt nejsou schopni držet posluchačovu pozornost po celou dobu. Ke statutu skvělé desky je tedy co vylepšovat, tak třeba příště.


Cities of Mars – Temporal Rifts

Cities of Mars - Temporal Rifts

Země: Švédsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Doors of Dark Matter Pt 1: Barriers
02. Envoy of Murder
03. Gula, a Bitter Embrace
04. Children Of The Red Sea
05. Caverns Alive!

Hrací doba: 35:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

„Thunder rolling on the plains of the red sand
Storm is howling across this dead land
mountain of the gods rise into the dark sky
spires of Bahb-Elon loom in eternal night“
(The Third Eye)

Začalo to v létě roku 2015, kdy o sobě tohle švédské trio dalo poprvé vědět singlem „Cyclopean Ritual / The Third Eye“. Vlastně jinak… začalo to v roce 1971, kdy vesmírná agentka KGB Nadia přistála na Marsu, na němž objevila starodávnou pohřbenou civilizaci v posvátné hoře Bahb-Elon a nechtěně z dlouhého spánku probrala pána věků. Tehdy nám byl také odkryt malý kousek mýtu sahajícího mnoho tisíc let před Krista. Další kousky mýtu i příběhu Nadi nám byly poodhaleny dalšího roku na EP „Celestial Mistress“, kde sledujeme, jak se agentka KGB noří stále hlouběji a hlouběji do starých tunelů protkávajících zemi pod povrchem Marsu a blíží se k nehynoucímu pánovi věků očekávajícího dlouho ztracenou lásku, jež má podle proroctví přijít z hvězd. Také se dozvídáme o válce mezi Marsorozenými a Starými pány Země, která se kdysi dávno na písčitých pláních rudé planety odehrála. A tak se postupně dostáváme až k „Temporal Rifts“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu poodhalujícího roušku mýtu zase o něco víc.

Musím říct, že Cities of Mars mi přijdou hodně zajímaví už konceptem, který celou jejich tvorbu propojuje. Předkládaný příběh je totiž neotřelý a zároveň potěší každého fanouška starších scifáren, jelikož vás nechá rozpomenout na taková díla jako „Robinson Crusoe na Marsu“, s jejichž odkazem pracuje velice citlivě. Je však o to bohatší, že nesledujeme pouze osud Nadi, ale zároveň se dozvídáme historii Marsu, sahající momentálně až do roku 6883 před Kristem, a historii jeho civilizace. Ostatně o této historii se na „Temporal Rifts“ dozvídáme primárně a příběh Nadi zcela chybí. Myslím, že ať už by hudba Cities of Mars byla v budoucnu sebehorší (o čemž ale pochybuji), sledoval bych je dál už kvůli textům.

„I heed the call of the demon’s eye
ashes of a world that dies
gateways open incantations, songs of nothingness
I will see the edge of the universe“
(Doors of Dark Matter, Pt. 1: Barriers)

Přestože se to poměrně nabízí a u kapel, které se v textech zabývají vesmírnými tématy a jejichž prezentace je výrazně scifoidně laděna, je to trendem, v hudbě tohohle švédského tria se téměř nesetkáte s žádnými syntezátory ani samply (výjimkou budiž „Children of the Sea“ a „Caverns Alive!“, ani v těch se ale nejedná o příliš výrazný faktor). Vlastně nás celým albem provází snad nejtypičtější seskupení kytara, basa, bicí (zpěvem přispívají všichni zúčastnění). Ale dělá to sakra dobře a myslím, že vícero syntezátorových serepetiček by bylo na škodu a spíše by naředilo hutnou atmosféru vytvářenou rozvážným tempem, těžkotonážními kytarovými riffy a mírně monotónním zpěvem, která rudé písečné duny halí do převalující se tmy věčné noci.

Cities of Mars

Pokud vám to náhodou zní až moc typicky stoner/doomově, tak se nebojte, protože není, alespoň ne úplně. Stonerové riffy jsou zde totiž obohaceny o progresivní přístup a na několika místech má člověk až dojem, že slyší Mastodon (které společně s The Obsessed, The Sword a Tool uvádějí Švédi jako hlavní zdroje inspirace) z jejich nekomerční éry – přesto si Cities of Mars drží dostatečný odstup a na stonerové scéně jsou, řekl bych, až nadprůměrně osobití a s vesmírně laděnými uskupení jako Howling Giant, Void Cruiser nebo Spaceslug si je rozhodně nespletete.

Oproti minulosti doznal zlepšení také hlasový projev Danne Palma, jenž na „Cyclopean Ritual / The Third Eye“ působil mírně otravně. Teď – a vlastně už na „Celestial Mistress“ – je ale jedním z prvků napomáhajících k odlišitelnosti Cities of Mars.

„Revelations of the underworld
Essence of red light
Extractions of the burning
Elixirs of insight“
(Caverns Alive!)

Mně osobně imponuje téma konceptu, protože sci-fi já můžu, a to o to víc, že s přibývajícími alby má potenciál nabobtnat do olbřímích rozměrů kdejakého literárního fantasy světa, a fantasy světy můžu ještě víc. Když si k tomu navíc přičtete mysteriózně laděné podání celého příběhu skrze abstrakcí poznamenané texty a to vše v lákavém balíčku ne úplně typického stoneru, nemůže vám vyjít nic jiného než má naprostá spokojenost.


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.


Ufomammut – 8

 Ufomammut -8

Země: Itálie
Žánr: sludge / stoner / doom metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Babel
02. Warsheep
03. Zodiac
04. Fatum
05. Prismaze
06. Wombdemonium
07. Psyrcle

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

„Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od konce září na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy na ramena, odmění ho intenzivním zážitkem.

„I am your light
Dark sun in your sky“

Hlavní rozdíl mezi novinkou a dva roky starým vesmírným putováním je v přístupu k posluchači. Zatímco „Ecate“ bylo vstřícné a rychle si získávalo podmanivými riffy, novinka je zprvu hádanka. Jakmile ale člověk tuhle hádanku vyřeší, o to lépe rozumí sdělení. To, co zprvu bylo roztříštěné má najednou koncept. Pravda, předchůdce možná držel pohromadě o něco víc, jenomže „8“ se obejde bez jejích berliček jdoucích vstříc posluchači. Ku prospěchu novinky hraje navíc perfektně barvitý zvuk a méně oposlouchané rytmy a riffy.

„Devotion and fear
A blind submission“

Až v říjnu na Sedmičce spustí kousky z novinky, bude to znát. Esence současných Ufomammut je zde koncentrována do nebývalých proporcí. Když vládne pasáži rytmika, pak nekompromisně drtí, když synťáky, tak hypnotizují. Basa ukázkově bublá a Urlo občas do zpěvu dává i nádech nasranosti Scotta Kellyho. A konotací s Neurosis u mě naskakuje povícero. Například celkové vyznění nahrávky stavím pomyslně hned vedle posledního „Fires Within Fires“ od oaklandských nestorů. Zřejmě na tom bude mít zásluhu produkce, koneckonců Ufomammut také spadají pod Neurot Recordings, případně podobný způsob recepce. Zprvu rozpačitost – „Fires Within Fires“ také za začátku působilo jako nekoncepční monolit – posléze velká spokojenost.

„Obey and destroy
Your own blood lineage“

Ufomammut

Vzhledem k vyrovnanosti materiálu se sice velmi těžko hledá vrchol, ale hlavním highlightem je pro mě asi dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“ kvůli své specifické návaznosti a oněm úderným, Kylesu evokujícím pasážím na přechodu mezi nimi. Dále ovšem nejde nezmínit krásně vypointovanou „Prismaze“ či úvodní, zpočátku disharmonickou „Babel“. A takhle by se dalo pomalu vyjmenovat takřka vše. Songwriting je nebývale pestrý a zvukové inženýrství dovoluje vychutnávat kontrasty. Ubylo na roztahované repetitivnosti, přibylo na barvitosti, ale výsledek netrpí na absenci postupného psychedelického gradování, jen k němu Ufomammut dospějí pokaždé trochu jinak.

Beg, pray, implore
Me, your divine need“

Italští šamani nás opět přišli navštívit s riffy masivními jak mamut, se samply evokující vzdálené galaxie. Na novince „8“ přinesli ještě neprostupnější masiv zvuku, ještě barevnější nuance. Zprvu neotesané, s každým poslechem lákavější a lákavější dílo tak nakonec bude bavit zřejmě ještě nějaký pátek. Máte chuť na zhudebněné putování z hlubin bahenní lázně až do dalekého vesmíru? Ufomammut – your divine need!


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Void Cruiser – Wayfarer

Void Cruiser - Wayfarer

Země: Finsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 27.2.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. A Day on Which No Man Was Born
02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have
03. As We Speak
04. Madonnas and Whores
05. Seven Years Late
06. All Over Nowhere
07. Maailman Kallein Kaupunki

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

Void Cruiser

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.


Altar of Betelgeuze – Among the Ruins

Altar of Betelgeuze - Among the Ruins

Země: Finsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. The Offering
02. Sledge of Stones
03. No Return
04. New Dawn
05. Absence of Light
06. Advocates of Deception
07. Among the Ruins

Hrací doba: 49:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Venku prší, slunce nesvítí, myslím, že je ideální čas na porci doom metalu. Altar of Betelgeuze je finské kvarteto fungující od roku 2010. Svůj debut si odbyli o čtyři roky později, kdy vydali desku s názvem „Darkness Sustains the Silence“. Nevím, jestli jste jí zaznamenali, já ne, tedy nemohu porovnávat, zdali kapela prodělala nějaká výraznější změny. Každopádně nyní před sebou máme novinku „Among the Ruins“ a ta by rozhodně neměla uniknout zvídavým uším a už vůbec ne vyznavačům metalu zkázy.

Sama kapela se prezentuje jako stoner death metal, což mě osobně zaujalo a bylo hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal k poslechu alba od skupiny, kterou jsem dříve vůbec neznal. Při pohledu na obálku od Césara Valladarese se ve mně probouzejí spíše představy o black metalu, ostatně debut má ještě mrazivější obal. Hudebně je jejich definice celkem přesná. Nejedná se o ten slunečný, pískem zasypaný stoner metal, ale naopak o jeho nihilisticky temnou podobu. O tu se stará také tvrdý doommetalový základ založený na pevně daných postupech. Neočekávejte tedy žádné rychlopalby, ale pořádně těžkotonážní valivou sílu stojící na táhlých riffech. Jakkoliv klasicky to může znít, tito Finové znějí svěže, a jestli se jim něco do tohoto nepřístupného a bahnitého teritoria podařilo vecpat, tak světe div se chytlavost.

Asi hlavním plusem Altar of Betelgeuze jsou vokály. V první skladbě „The Offering“ figuruje hrdelní zpěv, což je asi tak jediné, co tu připomíná onen kapelou zmiňovaný death metal, ale zřejmě to myslí hlavně kvůli tvrdost, kterou deska má. Ovšem pravdou je, že i hudebně ryje „Among the Ruins“ v death/doomovém koridoru. Písně spíš pozvolna přechází podle aktuální nálady mezi jednotlivými styly, důležité však je, že to jako celek sedí. Ale zpátky k tě vokálům. Překvapením byla druhá „Sledge of Stones“, kde se za mikrofon postavil Chris Cornell. Teda ne fakticky, avšak já ho tam slyšel. Altar of Betelgeuze disponují dvěma zpěváky, přičemž Matias Nastolin se mimo baskytary stará o growling a Olli Suurmunne kromě kytary taky čistě zpívá. Právě jeho zpěv je podobný Cornellovi, trochu hlubší, přesto velice podobný. Když to v druhé půlce písničky vyšle do ještě větších výšin, tak ho tam slyším zcela zřetelně. Myslím, že právě tohle mi přirostlo k srdci z celého alba nejvíce, protože ono spojení tohoto pronikavého silného hlasu spolu s hutnou hudbou zní prostě dobře. Občas to připomíná klasický heavy metal, à la Black Sabbath v druhé polovině 80. let, ale v osobitém podání Altar of Betelgeuze.

Ačkoliv je první polovina „Among the Ruins“ o něco napěchovanější, i v její druhé půlce jsou vydařené skladby. Jmenovat mohu předposlední „Advocates of Deception“. S postupem času jsem si oblíbil ty, kde dostává více prostoru Suurmunne, tedy ty s čistým zpěvem. V několika písních se hlasy vzájemně propojují a vždy se spíš těším na ten jeho. Growling v podání Nastolina není vyloženě špatný, ale působí tak nějak standardně, popravdě kdyby bylo celé album nazpíváno takto, asi by ve mně nevzbudilo takový zájem. Také s melodiemi takhle skupina rozhodně umí pracovat a snad každá píseň nabídne nějaké zajímavé momenty. Ne, že by zde, kromě kytarových sól, byly melodické vyhrávky, ale občas zpěv příjemně chytne za ucho. Zkrátka tohle spojení melodie a neústupné tvrdosti se Finům povedlo. Kytaristé dokázali vysolit solidní zásobu riffů, které se v dlouhých kompozicích sice nijak často nestřídají, zkázonosnou atmosféru ovšem spolu s dunícími bicí a basou vytvořit dokážou.

„Among the Ruins” lze jedině doporučit. Ručím, že to nebude ztráta drahocenného času. U mě fungovali Altar of Betelgeuze na první dobrou, až jsem se toho lekl. Možná, že na to musí být nálada, ale v tomhle deštivém počasí mi to zpříjemnilo čas hodněkrát. Ještě spokojenější bych byl, kdyby se nebáli přitvrdit v produkci, přeci jenom se zvukově neponořují do stejných propastí jako hudebně, ale to už je ve výsledném verdiktu pouhý detail.


Четыре Мужика – Вой

Четыре Мужика - Вой

Země: Rusko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: CSBR Records

Tracklist:
01. Китовая
02. Лихо
03. Мустанга
04. Вой

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
OsamPromoBridage PR

S ruským stoner/sludge metalem se popravdě setkávám zcela poprvé. Kapela Четыре Мужика funguje od roku 2015 a vzešla z ne příliš úspěšné moskevské prog-rockové kapely Kevin Carter’s Apology. Podle provedené rešerše nejsou v moskevském undergroundu úplnou neznámou, účastní se místních žánrových festivalů a jsou pod labelem CSBR Records. Dnešní recenze se zabývá prvním EP této čtveřice s názvem „Вой“.

Na EP se nachází celkem čtyři skladby přesahující lehce tři minuty a všechny zpívané rodnou ruštinou. Právě ruského jazyka jsem se v kombinaci s hřmoucím rockem obával. Jak jsem později zjistil, nebylo proč. Přestože je produkce nastavená tak, že nejvýrazněji působí právě vokál, nijak mě to do hlavy netlouklo a zpěv přirozeně doplňoval muziku. Jinak produkce je asi taková, jakou byste v tomto žánru čekali, tedy špinavá, hlasitá, trochu zastřená a omámená. Bere si příklad ze zavedených západních jmen, a to také hudebně. Nejvíce mi Четыре Мужика asi připomínají Američany Red Fang.

Na hypnotickém stonerovém riffu stojí úvodní „Китовая“, jejíž vokály jsou táhlé a frázované obdobně, jako je tomu často právě v případě Red Fang. V psychedelicky zasněném refrénu zase připomínají nálady Mastodon v jejich novější tvorbě. Také po textové stránce je možné si všimnout inspirace od jiných, v tomto případě skladba pojednává o setkání rybáře s velrybou, ostatně v překladu název zní „Velrybí píseň“. To druhá „Лихо” se pomalu proplétá intrem k vygradovanému hitovému refrénu, avšak z klidných poloh se skutečně dostane až ve svém drásavém závěru, kdy se Четыре Мужика utrhnou ze řetězu v rytmu agresivního hardcoru. Tomuto pár-sekundovému obratu předchází ještě vydařené sólo, nicméně po většinu času je píseň, na rozdíl od té první, spíše ospale nudná.

Příjemná změna přichází s třetí „Мустанга“. Ta je postavena na trochu nečekané rytmice, kdy se pohupuje až ve funkovém rytmu, mezi nímž se průběžně vrací zpět ke standardním stonerovým postupů. Z počátku mi to přišlo jako zvrácený úlet, ale po čase to celé začne docela bavit právě svojí živočišností. Ve své polovině se tvrdým riffem a nakopávajícími bubny zlomí do nejzajímavějšího momentu EPčka. Tenhle přechod je doplněn o saxofonové výjevy, které se nesou tu a tam celou skladbou. Každopádně právě druhá polovina „Мустанга“ je tím nejlepším z „Вой“. Opět se zde přiloží pod kotel, trochu zaexperimentuje a vůbec celá písnička zní hravě a svěže. Ještě je třeba dodat, že lyricky se text opírá o příběh vylitého individua, co běží nahaté džunglí. Ačkoliv to působí vtipně, stejně jako ostatní texty, i tento má hororový nádech různých strašidelných báchorek.

Poslední titulka „Вой“ je opět v klasičtějším našláplém tempu ve stylu Red Fang, avšak s nepříliš povedeným utahaným refrénem. Trochu připomíná první song, ale kvalitou zůstává za ním. To nejlepším co na tomto nosiči může Четыре Мужика nabídnout, tak je ona „Мустанга“. Možná, že to mají hoši v krvi ještě z předchozí kapely, ale ty drobné experimenty rozhodně prospěly a nebylo by na škodu jich využít v plné míře či je rozprostřít do více písní. Zatímco zbylé tři skladby působí tak nějak standardně, „Мустанга“ vyčnívá a ukazuje, kam až mohla čtveřice zajít.

V závěrečném shrnutí musím napsat, že „Вой“ je v klidu poslouchatelná záležitost. Mým největším strašákem byla ruština, s níž v rámci hudby nemám moc zkušeností, ale po prvotním zvykání se nad ní už ani nepozastavím. V rámci stoneru jde o průměr, který však chytře používá to dobré od velikánů a snaží se to příjemně obohatit svými nápady. Nicméně by neuškodilo tyto vlastní ideje a představy realizovat naplno a nebát se je nechat rozkvést. Jestliže k tomu třeba na příští desce dojde a přidají ještě trochu více nosných riffů, mohlo by se jednat o povedený debut. Potenciál na to dle mého soudu Четыре Мужика mají, jen ho zatím zcela nevyužili.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…