Archiv štítku: stoner metal

Baroness – Yellow & Green

Baroness - Yellow
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
I. Yellow:
01. Yellow Theme
02. Taky My Bones Away
03. March to the Sea
04. Little Things
05. Twinkler
06. Cocanium
07. Black Where I Belong
08. Sea Lungs
09. Eula

II. Green:
01. Green Theme
02. Board Up the House
03. MTNS. (The Crown & Anchor)
04. Foolsong
05. Collapse
06. Psalms Alive
07. Stretchmarker
08. The Line Between
09. If I Forget Thee, Lowcountry

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Baroness svým debutovým albem “Red Album” způsobili v roce 2007 na scéně menší senzaci. Neskromná označení jako “nová Metallica” spolu s oceněními za album roku v renomovaných magazínech na sebe nenechala dlouho čekat. Nic samozřejmě nebylo tak horké, jak se původně zdálo, ale i s odstupem let uznávám, že “Red Album” je dobrá deska pohybující se na pomezí stoner metalu se sludge vlivy a progresivního rocku. Leckdo v jejich výrazivu vidí kopii slavnějších kolegů Mastodon, ale to by bylo ke čtveřici z Georgie celkem kruté. Baroness prostě jen nedosáhli takové slávy jakou by si zasloužili, a proto jsou obecně považováni za “ty druhé”. Na svém druhém albu svou slibně rozjíždějící se kariéru utvrdili skvělým “Blue Record”. Trošku se pročistil zvuk a vlastně i písně jako takové, které najednou byly přímočařejší, a Baroness se pustili do písníčkovější formy stoner metalu. Kupodivu to fungovalo velmi dobře. Otázkou tak zůstává, jestli se chlapcům, kteří museli své aktuální turné přerušit kvůli vážné nehodě tourbusu, při které se zranění nevyhnulo ani členům kapely, podařilo na “žlutozelené” desce dostát věhlasu, který si vybudovali.

Na “Yellow & Green” se Baroness pustili do velice ambiciózního projektu, když zjistili, že mají nápadů na rozdávání a novinku pojali rovnou jako alba dvě, tedy žluté a zelené. U dvojalb je vždy na pováženou, zda se opravu jedná o vyústění přemíry dobrých nápadů, či naopak o ztrátu sebekritiky, kdy kapela prostě vydá vše, co jí přijde jako dobrá skladba. Baroness jsou na tom s “Yellow & Green” blíže druhému případu, a když si třeba vzpomenu, co na dvě alba dokázali napěchovat letos Moonspell, tak pokus Baroness vyznívá spíše jako výkřik do tmy, než deska s velkými ambicemi, za kterou jsem ji před prvním poslechem považoval. Je fakt, že počiny zmíněných kapel lze srovnávat s velkou rezervou hlavně proto, že Moonspell na dvou kotoučích poslední řadovky působili jako den a noc, kdežto Baroness to pojali ve stylu noc a pozdní noc. Výsledkem jisté stereotypností materiálu je, že se nejedná o album na jeden poslech a zpočátku jsem měl nemalé problémy se 75 minutami muziky vůbec prokousat, ale nakonec se podařilo, takže se pojďme jednotlivým diskům podívat trošku blíže na zoubek.

“Yellow” je odstartováno úvodním intrem, trefně pojmenovaným “Yellow Theme”, které pouze připravuje půdu pro singlovou “Take My Bones Away”. V této úderné, stoner metalové skladbě se představují Baroness přesně v takovém světle, jak se dalo očekávat. Hned na úvod se mi zalíbila produkce Johna Colgentona, který s kapelou pracoval již na předchozím albu, takže k žádnému zásadnímu posunu sice nedošlo, ale zvuk, který ctí staré zlaté časy a přesto se nebojí působit moderně, se vyvedl. Na “Yellow” vytáhli Baroness z rukávu všechna esa, protože na prvním disku se šikovně střídají právě energičtější kousky s těmi zasněnými. V “March to the Sea” se trošku zvolní a skvělá kytarová dřevorubecká práce Johna Blaizeyho a Petera Adamse ve spojení s chytlavou vokální linkou jsou poznávacím znamením kapely, a i když to na patent není, zaujmout tím dokážou. Zhruba v půlce první placky se hned za sebou rozprostírají psychedeličtěji laděné kousky “Twinkler”, “Cocanium” a “Back Where I Belong”. Ve třetí v pořadí vidím jeden z vrcholů “Yellow & Green”. Promyšlená gradace drží celou dobu v napětí a člověk jen čeká, co bude následovat. Naléhavá “Sea Lungs” zase trošku zvedne ze židle, zrychlí se na tempu a zjednoduší se skladatelské postupy, aby byl “Yellow” disk ukončen opět pomalejší, rozmáchlou a zvukově bohatou “Eula”, která důstojně uzavírá velice povedenou první půlku celé kolekce. Kdyby v tuto chvíli album skončilo, tak bych sahal v hodnocení velmi vysoko a dost možná bych atakoval postavení “Blue Record”, které mi do této chvíle přišlo neotřesitelné, ale po 40 minutách se začíná od nuly, přichází totiž…

“Green”. To sice není úplně na chlup stejné jako “Yellow”, ale bohužel nejsou písně tak rozmanité, kvalitní a neobsahují tolik nápadů, aby si člověk po 60 minutách nezačal říkat, že už to začíná být nuda. Možná, že kdyby vyšlo “Green” samostatně, s odstupem času, tak bych na něj měl úplně jiný názor, ale to se nestalo, takže je potřeba brát jej jako druhou stranu “Yellow & Green”. Začíná se opět instrumentálně, tentokrát již ne ve formě dvouminutového intra, nýbrž regulérní instrumentálkou “Green Theme”, ve které Baroness předvedli svou zručnost, že nejsou žádná ořezávátka, snad připomínat nemusím. Hlavně kytarová linka, kdy se postupně přechází od jemného vybrnkávání po stoner metalové hřmění se vyvedla na jedničku, a přestože má plnit funkci takového toho úvodu, který má nastolit atmosféru dalším skladbám, tak hned tady Baroness vystříleli všechny náboje. Nechci říct, že žádná ze skladeb už není poslouchatelná, ale vatovitost takové “MTNS. (The Crown & Anchor)”, která se svou náladou dotkne i Red Hot Chili Peppers, je až zarážející. Totéž bych se nebál říci i o “Foolsong” či psychedelicky laděných “Collapse” a “Psalms Alive”. Ostatní skladby při poslechu prostě tak nějak propluly a nezanechaly ve mně žádný hlubší dojem. Výjimkou, krom úvodní “Green Theme”, jsou “Board Up the House” a “The Line Between”, které, když už ničím, zaujmou alespoň chytlavými refrény a rockovou jednoduchostí. Toť z druhého disku vše.

Baroness si ukousli větší kus chleba, než jsou schopni pozřít, a skvělé “Yellow” je v tomto případě až nebezpečně potápěno zoufalým “Green”. Snaha o nejambicióznější počin skončila přesně na půli cesty a pro příště bych Baroness poradil zaměřit se spíš na kvalitu nežli kvantitu, protože 70 minut je opravdu hodně a zuby by si na tom vylámala i leckterá, řekněme, kvalitnější kapela. Kdybych měl hodnotit každé album zvlášť, tak bych v případě prvního disku sahal někam k devíti bodům, v případě druhého pak zhruba ke čtyřem. Protože však lepší dojmy z “Yellow” vysoce převládají nad těmi negativními z ležérního a nedotaženého “Green”, prostou matematikou jsem se rozhodl zprůměrovat konečné hodnocení na slušných sedm. Nejde o vyložené zklamání, ale na víc to není v žádném případě, níž to vzhledem ke kvalitě první půlky také nejde, takže asi tak.


Další názory:

Musím se přiznat, že na rozdíl od kolegy s předchozí tvorbou Baroness zkušenosti prozatím nemám, doposud jsem se jen chystal na to, že si je někdy poslechnu. Jak už tomu tak zpravidla bývá, aktuální album je vždy vhodnou příležitostí k tom, aby se na tom něco změnilo, což se v mém případě týká i “Yellow & Green”. Vzhledem k pověsti Baroness jsem byl natěšen na opravdu kvalitní muziku, nicméně konečná podoba dvojalba mě poněkud zklamala. “Yellow” jisté kouzlo má, to nepopírám a uznávám, ani tak mě ovšem z nějakého důvodu moc nedokázalo chytnout, byť kvalitu v tom vidím. Oproti tomu ospalé “Green” mě už však nebaví v podstatě vůbec. Možná, že kdybych “Yellow & Green” viděl v kontextu “Red Album” a “Blue Record”, díval bych se minimálně na jeho první půli třeba jinak, takto však bohužel nemohu jít nad 6 bodů, ačkoliv je možné, že to vůči Baroness není tak úplně spravedlivé…
H.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.


Sparzanza – Folie à cinq

Sparzanza - Folie à cinq
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / stoner metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Temple of the Red-Eyed Pigs
02. Alone with a Loaded Gun
03. Mr Fish
04. Follow Me
05. Crone of Bell
06. Phoenix Down
07. Night of the Demons
08. Eyes Wide Shut
09. Hell Is Mine
10. Devil’s Rain
11. The Reckoning

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne.

Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) alba. Kapela pochází ze Švédska, kde započala svou cestu za slávou již v roce 1996. Po patnácti letech tuhého stoner metalu přišel čas na v pořadí páté studiové album, které jen čeká, až ho pořádně protáhneme CD přehrávači.

Předchozí alba díru do velkého světa sice neudělala, ale vzbudila celkem záviděníhodný dojem v lokálních podmínkách mrazivého a v hokeji věčně třetího Švédska. Oficiální motto nové placky by se dalo slovem laika popsat přibližně jako: “Teď do toho pořádně řízneme a tu díru prostě vytvoříme, děj se co děj.” A nutno podotknout, že se nedá označit za přehnané nebo namyšlené. Možná právě naopak.

Nikde jsem se nedočetl, co by měl nebo má znamenat název alba, který je zřejmě francouzsky, tak jsem sáhl po osvědčeném google překladači. Ten vyplivl “Pět šílenství”, což je vzhledem k obalu i samotnému obsahu celkem pochopitelné. Texty se točí převážně kolem všelijakých psychóz, psychopatie, sebevražd nebo i pekla. Skutečně nejde o zrovna povzbudivé poslouchání, ale v dnešním světě, který je výše zmíněnými neduhy kompletně protkán, se není ani moc čemu divit. Osobně mi taková témata nevadí, ba naopak. Je ale na každém, jestli je ochotný ponořit se do kalných vod smutných veršů, nebo se naopak zaměřit na poměrně kontrastní vokál. Je až zajímavé, jak se dá z podstaty duše pochmurné téma zabalit do svěžího a příjemného vánku uchopitelného hlasového projevu. Každopádně má text hlavu a patu a některé pasáže určitých písní jsou vyloženě vynikající. Konkrétněji se více rozpovídám za chviličku.

Technicky a zvukem album prakticky nevybočuje ze zavedené klasiky. Kytara místy řvavá a utržená ze řetězu, jindy působící skoro až akustickým dojmem podkreslená dynamickým nebo naopak jemným bicím nástrojem. Vokály, jak jsem již zmínil, příjemné, čisté a snadno poslouchatelné. Při pohledu na tento odstavec a celkové hodnocení asi zůstává rozum stát. Nevím čím to, pravdou však zůstává, že dohromady jako celek se celé album poslouchá nadmíru excelentně. Výborný mix, celkové vyznění nebo magie? Nechám posoudit každého případného nového posluchače.

Téměř na konec bych si dovolil vypíchnout několik písniček, které stojí minimálně za týdenní nepřetržitý poslech. Prvním je první song na albu, klipová “Temple of the Red-Eyed Pigs“. Celá deska začíná tímto rychlejším kusem, který vyniká především působivým refrénem a místy ne zrovna čistým vokálem. Pokračujeme hned kusem číslo dva, který si říká “Alone with a Loaded Gun“. Již z titulu je jasné, že se nejedná zrovna o veselou záležitost na červánkový podvečer. Přeskočíme několik dalších kousků (neznamená, že ne výborných) a podíváme se podrobně na “Hell Is Mine“. Myslím, že se jedná o nejlepší pecku celé kompilace. Nejvýraznější je refrén, který prostě nemá obdoby. Jen tak dál a houšť i na dalších fošnách. Celé album uzavírá středně rychlá “The Reckoning“, která se přesně hodí na konec pelotonu. Dovolím si ocitovat kousek textu: “I have heard it all before, now you are face against the wall, as I finish with your lies…” Bravurní.

Poslední zářez na pažbě dlouhohrající mašiny Sparzanza ve mně na delší čas zanechá příjemné, byť díky textům poněkud mrazivé vzpomínky. To samozřejmě neznamená, že bych jej měl již naposlouchán. Naopak mám za to, že přede mnou skrývá ještě mnohá tajemství, která odhalí několik dalších (desítek) poslechů. Hlavně díky textové stránce projektu. Doporučuji.