 |
| Země: Velká Británie / Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 7.5.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: Hodnocení:
|
První pohled (H.):
Debut Storm Corrosion byl pro fanoušky progresivního rocku jistě jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Jeho tvůrci, tedy Steven Wilson i Mikael Åkerfeldt, si za poslední dvě desetiletí vydobyli pověst talentovaných hudebníků, jejich vzájemné přátelství a hudební souznění bylo známo již dlouho a otázka, jaký tedy bude jejich první opravdu společný projekt, čekala na zodpovězení poměrně dlouhou dobu. Podle samotných autorů má Storm Corrosion být třetím dílem trilogie, jež započala v září loňského roku nahrávkami “Heritage” Åkerfeldtových domovských Opeth a “Grace for Drowning”, druhou sólovou deskou Wilsona. Z těch samých prohlášení ovšem vyplývalo, že spojitost mezi těmito třemi deskami se odehrává spíše pouze v hlavě jejich tvůrců, jelikož hudebně o nějaké výrazné podobnosti mluvit nelze (a to zejména mezi dvěma výše zmíněnými deskami a dnes recenzovanou “Storm Corrosion”).
Jak bude vlastně “Storm Corrosion” znít, byla jedna z nejdůležitějších otázek. Wilson i Åkerfeldt se snažili fanoušky předem připravili na skutečnost, že jejich společné dílo nebude znít jako nic z toho, co oba tvořili v minulosti. Mluvili o tom, jak budou všichni překvapení, čímž bohužel celé překvapení zkazili a alespoň já jsem nebyl překvapený ani trošku. “Storm Corrosion” znělo přesně tak, jak jsem čekal. Při prvních posleších jsem z něj byl navíc vyloženě zklamaný. Dnes ho mám přehráno dost, možná více než padesátkrát, a přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsem do něj ještě dokonale nepronikl. Tím chci říci, že jde o album posluchačsky náročné a každý, kdo si ho bude chtít opravdu užít, mu bude muset věnovat velké množství času ještě předtím, než se mu Storm Corrosion odmění jakýmkoliv posluchačským požitkem. Jak však tuto bariéru překonáte, začnou se před vámi dít nádherné a nezvyklé věci, které za počáteční úsilí jednoduše stojí.
Úvodní “Drag Ropes” zněla ve všech upoutávkách z doby před vydáním alba a také se stala jeho prvním (a tuším, že i posledním) singlem. V temných smyčcích a pomalém tempu se začíná odehrávat příběh předurčený k tragickému závěru (čímž referuji směrem k textu skladby a ne její kvalitě), nádherně převedený do vizuální podoby v povedeném videoklipu. Zásadní pozornost je upřena na harmonickou souhru vokálů obou umělců. Ti se různě střídají a navzájem se výborně doplňují. Smyčce rychle zmizí a vedoucí roli přebere jemná kytara, piano a směs mnohých melodických i nemelodických zvuků. Jedním z na “Storm Corrosion” pravidelně užívaných prvků je výrazný zvrat přibližně v polovině skladby. “Drag Ropes” v tomto není jiná. Ve chvíli, kdy se Åkerfeldtův hluboký zpěv začne prolínat s mnohem výše posazeným hlasem Wilsona a zlověstné smyčce vystřídá jemná kytarová melodie, se nálada změní. Temnota jako by vylezla na povrch. Wilson a Åkerfeldt se proti ní snaží bojovat dojemným kytarovým sólem, jenže depresivní závěr dává najevo, že to byl boj neúspěšný, že tomu dokonce ani nemohlo být jinak. Možná si v tomto místě říkáte, že si už poněkud moc vymýšlím, či že bych byl rovnou zralý na uklidňující prášky a svěrací kazajku, jenže toto přesně je efekt plného prožívání “Storm Corrosion”. V jeho nenápadných změnách nálad, harmoniích a disharmoniích se nachází celé spektrum emocí, které potřebují čas, aby vylezly na povrch.
Následující titulní skladba je hudebně odlišná, přitom na svou předchůdkyni navazuje velmi plynule. Vyvstane jakoby odnikud, Wilson s kytarou zpívá text, který sám o sobě vlastně nenese žádný význam, a přesto posluchači cosi nehmotného předává. Skladba se pomalu probouzí a ve chvíli, kdy se rozezní orientálně znějící perkuse, začne postupně ztrácet svou melodii. Vedení přebere rozladěná kytara a smyčce evokující náladu dobrého hororu. Vše graduje až do momentu, kdy si musíte položit otázku: Kam dál ještě chtějí zajít? Do konce zbývají tři minuty a píseň jako by už neměla kam pokračovat. Vše ovšem vyřeší akustická kytara, která se objeví a přebere posluchačovu pozornost tak násilným způsobem, že vám to bude připadat šokující i po mnoha posleších. Druhá skladba pak končí mnohem pozitivněji než její předchůdkyně, a přitom se ještě před chvíli zdálo, že cestu z pekla, které se v ní odehrává jednoduše nelze nalézt.
Přeskočme nyní dvě stopy (něco si také musíte objevit sami, že?) a podívejme se na pátou “Lock Howl”. Tato píseň má z celého alba asi nejblíže k chytlavosti v konvenčním slova smyslu, a to i přesto, že je jako jediná čistě instrumentální. Její nálada se mění již během první poloviny a není k tomu zapotřebí žádného ostrého zvratu, fanoušek Wilsona jistě pozná jeho charakteristický rukopis. Skladba má jasný rytmus, který se nemění až do přechodu v její polovině. Druhou část započne silná basová melodie a nesmírně návykové tleskání, jenže ani to nemá dlouhého trvání a v poslední třetině se tak píseň zdánlivě restartuje. Začne znovu, velmi podobně jako na začátku, ovšem přeci jen o trochu jinak.
Pokoušet se o popsání hudby Storm Corrosion je zcela marné. Mohu vám pouze předat své dojmy z pozorného poslechu, jenže přitom se ani zdaleka nedotýkám podstaty, proč album tyto dojmy vyvolává. S tím souvisí jeho hodnocení. Jak bych mohl hodnotit něco, čemu stále plně nerozumím? Mohu si vymyslet číslo, které považuji za adekvátní (v tomto případě dejme tomu 9/10), ale mělo by to nějaký význam? Stejně jako mnohá velká umělecká díla byla doceněna nejdříve po letech a někdy až po staletích, tak také debutová deska dua Wilson/Åkerfeldt potřebuje čas. Sám jsem mu ho věnoval mnoho (mnohem více než kterémukoliv jinému albu v poslední době) a přesto mám dojem, že ho stále nebylo dost. A tak vám radím, pokud chcete Storm Corrosion poslouchat, počítejte s tím, že to nebude zadarmo. Všechna ta práce (totiž první poněkud nudné poslechy) se však vrátí. A stojí to za to.
Druhý pohled (Kaša):
“Storm Corrosion” jsem v uplynulých měsících několikrát označil za jedno z nejočekávanějších alb roku. Spojení hlavních mozků mých oblíbenců Opeth a Porcupine Tree přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, ovšem jen částečně. Ne, že by to byl totální průser, to určitě ne, jen jsem čekal víc. Přestože Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt tvrdili, že jejich společný projekt bude někde na půli cesty mezi posledními studiovkou Opeth, “Heritage”, a Wilsonovou sólovkou “Grace for Drowning”, je výsledek poměrně překvapivý. Album je velice minimalistické, a i když je dostatečně temné, působí velice křehce.
Prim na desce hrají především vokál Stevena Wilsona, zasněná akustická kytara Åkerfeldta, piáno a občas dokonce orchestrální aranže. Musím přiznat, že jsem docela zklamaný, že více prostoru nedostal Mikael. Vokálně se předvedl opravdu minimálně, v podstatě pouze v úvodní “Drag Ropes”, která byla uvolněna jako první singl. V ostatních skladbách se zpěvu chopil Wilson, sice mám jeho projev rád, ale těšil jsem se spíš na spojení charakteristických vokálů obou aktérů. Totéž platí po kompoziční stránce, je zjevné, že hlavní otěže dřímal v rukou Wilson, protože “Storm Corrosion” má o velký kus blíže k jeho tvorbě (snad jen s výjimkou “Drag Ropes”, která mi víc pasuje k Opeth). Na ploše celého alba se pak naplno ukázala fascinace obou zúčastněných v sedmdesátkovém prog rocku a psychedelii.
V květnovém eintopfu jsem hádal 10/10, což se bohužel nekoná, natolik mě pánové nepřesvědčili, ale album za zvýšenou pozornost jistě stojí. Možná jsem měl jen přehnané očekávání, kdoví, ale upřímně doufám, že se v budoucnu dočkáme povedenějšího pokračování.
