Po velmi úspěšném korzování Amerikou se pořadatelé turné dvou, ve svých žánrech silně promlouvajících kapel rozhodli spojení BELPHEGOR a SUFFOCATION přenést i na starý kontinent. Obě kapely vydávané největším metalovým labelem Nuclear Blast pod jménem Europe Under the Black Death Metal Fire na 30 koncertech navštíví 17 zemí.
Již od roku 1993 se rakouští ďábli BELPHEGOR zajímají o nejtemnější stránky čarodějnictví, démonologie a zákoutí, kam není radno strkat nos. Tito krvelační black/death čarodějníci se prezentují vysokorychlostním black/death metalem, který nenachází cestu pro jakékoli kompromisy. Základ aktuálního setu tvoří poslední album „Totenritual”, ale v říjnu vychází album nové, třeba se z něj fanoušci dočkají ochutnávky.
Je třeba představovat legendární „vynálezce“ slamu SUFFOCATION, jednu z nejlepších koncertních kapel a přes 30 let jednoho z nejosobitějších interpretů death metalu? Jejich hudba snese nejpřísnější měřítka, ať se to týká techniky, skladatelství či osobitosti. Každé z jejich 8 alb je unikum a každé z nich posouvalo nejen tvář kapely, ale i celého žánru. Dá se tak říct, že co se death metalu týče, ten se na Suffocation vždy může spolehnout.
Třetí logo, které zdobí plakát turné, náleží z nejvýraznějších polských kapel, která si podobně jako třeba Behemoth vyšlapává cestu neutuchající koncertní pílí a pravidelným vydáváním (diskografie momentálně čítá již 11 řadovek), což je s posledním albem „The Auric Gates of Veles“ od Napalm Records přivedlo ke gigantu Metal Blade. HATE s Behemoth ale spojuje i hudba, neb tihle kozli rovněž mísí black s death metalem, který doprovází atmosféra a místy hymnický nádech.
Aby toho nebylo málo, fanoušci nad tyto tři taháky dostanou ještě další dvě kapely. Šikovné melodic thrash/deathery CARNOSUS ze Švédska, v Praze pak moderní deathmetalisty BETRAYAL a v Košicích naopak řecké SHADOWMASS, kteří thrash obohacují deathem i blackem.
Po oba večery nebude nouze o rychlá tempa, knock-out zasazující riffy, ani temnou atmosféru. Může si milovník extrému přát víc?
Předprodej viz výše, pro Prahu dále v síti Ticketmaster a na předprodejní kase v Lucerna Music Baru, pro Košice v síti Ticketportal.sk a na baru v klubu Collosseum.
Mladá, agilná agentúra Loud Farm Booking si po úspešnom koncerte ORIGIN prichystala ďalšiu dávku extrémneho death metalu v Banskej Bystrici. Pod jej taktovkou sa v srdci Slovenska predstaví legendárna americká veličina SUFFOCATION. Toto spojenie brutality a techniky otrasie základmi Tartaros Rock Clubu už v piatok, 15. júna 2018.
SUFFOCATION z amerického NY sú na scéne už takmer 30 rokov a boli jednou zo zakladajúcich kapiel brutal death metalu. Po trojici zásadných dosiek z prvej polovice 90. rokov (počnúc “Effigy of the Forgotten” a končiac “Pierced From Within”) sa síce na chvíľu vytratili zo scény, ale od roku 2002 sú späť v plnej sile. Od návratového CD “Souls To Deny” (2004) opäť rozosievajú po svete svoje nezastaviteľné blastbeaty, mimoriadne krkolomné technické riffy a celkovo fenomenálne nápady. Jedným z poznávacích znamení SUFFO je jedinečný, brutálne gutturálny vokál frontmana Franka Mullena a hoci ten už s kapelou mimo USA nekoncertuje, náhrada za neho bude nemenej šťavnatá.
Kapela momentálne prezentuje svoj ôsmy album “…Of The Dark Light” (2017), ale na letných európskych zastávkach si určite pripraví aj prierez staršou tvorbou. Koncert pod Urpínom bude navyše oproti festivalom špeciálny tým, že Terrance a spol. si v pozícii headlinera strihnú plnohodnotný klubový set.
Špeciálnym hosťom na tejto akcii budú PROFANITY z nemeckého Augsburgu. Kapela je na scéne od polovice 90. rokov a minulý rok vydala po 17-ročnom čakaní ešte len svoj tretí album “The Art Of Sickness”. Bavori sa pohybujú prevažne v technickejších vodách death metalu, gitarové fidlikanie však vedia okoreniť aj poriadne brutálnym vokálom a tak pred „Suffáčom“ určite nebudú len do počtu. Očakávajte poriadne prepracovaný masaker so všetkým, čo k tomuto štýlu patrí!
Domácu krv budú reprezentovať dve kapely. V prvom rade CRANIOTOMY, brutal deathová stálica, ktorá v posledných rokoch pritvrdila viac do slamu a úspešne sa prezentuje takmer po celej Európe. Halmovci nám zakvíkajú zrejme to najzvrátenejšie, čo doma máme. Ich zatiaľ posledný počin “Overgorged Flesh Flies Dying Slowly” vyšiel ešte v roku 2015, ale najnovším prírastkom do rodiny je kompilačná reedícia s názvom “Old Poetry of Rotting Flesh” (2018).
A koncertný večer otvoria nováčikovia na scéne, old-schoolovo ladení BLOODY REDEMPTION. Tí prídu odprezentovať klasickú tvár death metalu a svoj zatiaľ jediný album. Minuloročný debut im “Infected Minds” vyšiel pod hlavičkou Support Underground a sentimentálne odkazuje na 90. roky napr. vo Švédsku.
Táto extrémna hudobná jazda sa uskutoční už 15. júna 2018. Miestom činu bude Banská Bystrica – Tartaros Rock Club. Začiatok koncertu je stanovený na 19:00, prvá kapela to odpáli od 19:30.
Vstupenky zakúpite priamo v klube za 17 € a v sieti Predpredaj.sk za 18 €. Vstupné na mieste bude 20 €.
Čtyři kapely a čtyři různé pohledy na metalový extrém! V březnu se v košickém Collosseu a pražském Futuru zastaví Blood Stained Earth Tour 2018 ve složení Venom Inc., Suffocation, Nervosa, Aeternam.
Venom Inc. vznikli v roce 2015 odštěpením od klasických Venom. Očekávat můžete sestavu z desky Prime Evil (1989), klasickou dvojici Mantas a Abaddon tedy doplňuje zpívající basák Demolition Man. Více než dva roky existující projekt vydal v letošním roce desku Ave.
Po dvou letech budou v našich končinách úřadovat také nedostižní Suffocation. Kapela, která do do značné míry definovala deathmetalový zvuk v 90. letech, přiveze čerstvou desku …of the Dark Light.
Na své si přijdou také fanoušci thrash metalu – v sestavě totiž figuruje i brazilský trojlístek Nervosa, pro mnohé jeden z objevů posledního ročníku festivalu Brutal Assault. Sestavu uzavírá symphonic death metal Aeternam z Kanady.
Vstupenky jsou v předprodeji od pondělí 18. prosince 2017, ty nejlevnější jsou k dispozici na www.obscure.cz
Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation
Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.
Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.
Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.
Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.
Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.
Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.
Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…
Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.
Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.
Setlist Red Fang:
01. DOEN
02. Throw Up
03. Malverde
04. Crows in Swine
05. Blood Like Cream
06. Into the Eye
07. Wires
08. No Hope
09. Prehistoric Dog
Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.
Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.
Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.
Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.
Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.
Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.
Setlist Slayer:
01. Hell Awaits
02. The Antichrist
03. Necrophiliac
04. Mandatory Suicide
05. Hate Worldwide
06. War Ensemble
07. Postmortem
08. Captor of Sin
09. Disciple
10. Seasons in the Abyss
11. Dead Skin Mask
12. Raining Blood
13. Black Magic
14. South of Heaven
15. Angel of Death
Ježura:Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…
Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.
Setlist God Is an Astronaut:
01. Echoes
02. The End of the Beginning
03. Calistoga
04. Forever Lost
05. Worlds in Collision
06. From Dust to the Beyond
07. Dark Passenger
08. Red Moon Lagoon
09. Suicide by Star
10. Route 666
Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.
Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.
Setlist Children of Bodom:
01. Silent Night, Bodom Night
02. Hate Me!
03. Bodom Beach Terror
04. Halo of Blood
05. Living Dead Beat
06. In Your Face
07. Angels Don’t Kill
08. Are You Dead Yet?
09. Lake Bodom
10. Hate Crew Deathroll
11. Downfall
Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.
Setlist Architects:
01. Gravedigger
02. C.A.N.C.E.R.
03. Naysayer
04. Early Grave
05. The Devil Is Near
06. Youth Is Wasted on the Young
07. Broken Cross
08. Dead Man Talking
09. These Colours Don’t Run
Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Forsaker
03. Dead Letters
04. Ghost of the Sun
05. Soil’s Song
06. My Twin
07. Lethean
Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).
Setlist Gehenna:
01. The Shivering Voice of the Ghost
02. Death Enters
03. Flames of the Pit
04. Death to Them All
05. Pallbearer
06. Devils Work
07. The Decision
Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.
Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.
Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.
Země: USA Žánr: technical death metal Datum vydání: 15.2.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Cycles of Suffering
02. Purgatorial Punishment
03. Eminent Wrath
04. As Grace Descends
05. Sullen Days
06. Pinnacle of Bedlam
07. My Demise
08. Inversion
09. Rapture of Revocation
10. Beginning of Sorrow
Kapela, která měla nesporný vliv na většinu současných brutálně i technicky laděných death metalových spolků, přichází s novým albem, na něž se čekalo dlouhé čtyři roky. Řeč je o NY veteránech Suffocation, kteří s “Pinnacle of Bedlam” ukazují, jak by měl současný death metal vypadat. V první řadě už obal z dílny Raymond Swanlanda slibuje kvalitní jízdu.
Když se Suffocation v roce 2004 přihlásili s albem “Souls to Deny”, což byla první dlouhohrající nahrávka po devítileté pauze od alba “Pierced from Within”, v řadách fanoušků zavládlo enormní nadšení, které ale posléze poněkud ochladlo s následujícími zářezy “Suffocation” a “Blood Oath”, jež přece jen tak úplně do všech uší nezapadly tak, jak by měly. Myslím, že s letošním počinem se netřeba bát. Kapelu velmi nakopl příchod (návrat?) tlučmistra Davea Culrosse, který s kapelou natloukl patnáct let staré EP “Despise the Sun”. Nemůžu říct, že bych neměl rád hru původního bubeníka Mikea Smithe, ale přece jen silná technická zdatnost Culrosse u téhle desky není na škodu. Jedna technická finesa střídá druhou a v mžiku sází sebejisté klepce.
Že kapela rozhodně není zralá na důchod, je jasné už od první skladby “Cycles of Suffering”, kapela servíruje své typické znaky, brutální, ale přesto technické riffy, na které má trademark už od prvních studiových záseků. Protože nikdo z přítomných není žádný nováček, nepřichází ani stereotyp a většina skladeb je logicky poskládaná a každá pasáž zde má své místo. Kdo měl tendence ovlivňovat novější tvář Suffocation z trendovosti, tady se není čeho bát. Pokud se některé úseky zdánlivě otírají o deathcore, je to jenom tím, že samotný žánr vychází z death metalu, jaký uvedli na scénu právě Suffocation. Přestože se tedy hudebně jedná o klasiku, není nouze o překvapivé momenty (úvod “Sullen Days”, takovou pasáž bych od téhle kapely opravdu nečekal). V klipové “As Grace Descends” mají zase velmi silný tah na branku a oldschoolový feeling. Těžko vyloženě nějakou skladbu vyzdvihovat, i když výše zmiňované zapůsobily na první poslech vcelku spolehlivě.
Co se rozhodně povedlo, je nazvučení, to totiž málokdy bylo silnou stránkou kapely, některé nahrávky se povedlo přímo zprasit. To naštěstí není případ nového alba a vy si můžete Suffocation vychutnat naplno, protože vám jediný zvuk nezůstane skrytý pod balastem špíny. Riffy nezakrývají výborné basové linky v podání Dereka Boyera, který dostane i svých pár vteřin slávy v podobě samostatné vyhrávky. Stejně tak už zmiňované výborné Culrossovy bicí party (jediná výjimka je tvořena tradiční přehrávkou ze zvukově nejzmršenější desky “Breeding the Spawn”, tentokrát jde o skladbu “Beginning of Sorrow”, kterou nahrál původní bubeník Mike Smith, takže lze přímo porovnat styly obou bicmanů) jsou nazvučené bezkonkurenčně. Kytary zní přesně tak, jak by u Suffocation měly znít, pod nánosy riffů přináší i promyšlená sóla, jež patří k jasným plusům nahrávky. Co se týče guturálního projevu Franka Mullena, mám pocit, že zní zatím nejlíp v novodobé historii kapely. Textově je album inteligentně pojato, vycházejíc přitom z tibetské Knihy mrtvých jde o vcelku filozofickou záležitost. Koneckonců, proč ne? Téma pro zpracování je to více než zajímavé.
Myslím si, že Suffocation přišli s albem, které se v očích fanoušků death metalu vyhoupne (v mnoha případech už neotřesitelně na tomto piedestalu stojí) velmi vysoko, a troufám si to říct, přestože se rok teprve rozjíždí. Dle mého velice silná deska, která se ale trochu hůř naposlouchává, zpočátku se totiž skladby mohou poněkud slévat dohromady, než začne posluchač vnímat ty hlavní nosné motivy písní, podle nichž je dokáže od sebe rozeznat. Některé občas jen tak prošumí i po delší době, tudíž lze počítat, že občas vaše pozornost zaškobrtne. Jakmile jsem ale dozrál do stadia, kdy už mám desku v krvi, dokážu ty slabší momenty vstřebat a plně si vychutnávat ty nejsilnější chvíle bez nějakého pocitu výrazného poklesu kvality.
Další názory:
Death metaloví veteráni Suffocation si pro letošek nachystali sedmé studiové album, které je tak klasické, jak jen to jde. “Pinnacle of Bedlam” obsahuje typické prvky jejich smrtící tvorby a není důvod jim vyčítat, že si tahle partička jede to svoje, protože to stále znamená nadprůměrné album. Trošku mě zamrzel odchod legendárního bijce Mikea Smithe, který si ještě na rozlučku zabouchal v poslední skladbě, ale Dave Culross se jeho stoličky zhostil se ctí. Po předchozím, z vody vařícím “Blood Oath” je novinka zase krokem k lepším zítřkům a rozhodně větším nářezem. Kratší stopáž a údernější skladby udělaly své a pecky jako “Cycles of Suffering” a “Eminent Wrath” za sebou nechávají všechny zbylé kousky, které jsou na poměry kapely standardem, jež neurazí, ale že bych si zase sedl na prdel, to ne. Prostě další album Suffocation, ze kterého půjdou skalní fanoušci do kolen. Pro mě zůstávají zárukou dobře odvedené práce v žánru, který kdysi pomáhali utvářet. Kaša
Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…
…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.
Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.
Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.
Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.
Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.
Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of Rage i Psychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.
Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu…
Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.
Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.
Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.
Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.
Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.
Zhodnocení:
Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.
Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…
Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.
Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.
Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.
Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…
Suffocation – jméno, které by mělo být každému metalovému fanouškovi povědomé – se vrací s šestým albem, nesoucím název “Blood Oath”, a zároveň třetím albem po jakémsi reunionu kapely. Proč by měl to jméno každý znát? Jen pomyslete, co by asi dělal metal kdyby tihle chlapíci nezačali a neproslavili se s tvrdými, technickými riffy, superrychlými bicími a nechutným vokálem? Kam by se metal ubíral kdyby se tihle hoši nepodíleli na založení brutal death metalu? Fanoušci metalu, kteří si ovšem naserou do plen hned po prvních tónech opravdového death metalu, ať radši nečtou dál.
Ovšem i přesto, že Suffocation je opravdu brutalitka, nezapomíná se ani na melodie, kterých je v albu stejná dávka jako tvrdosti a techničnosti hraní. Kapela si opravdu dokáže pohrát se svými instrumenty/hlasem a vymýšlí super riffy a harmonie kytar. Kytarové duo Hobbs/Marchals se opravdu vyznamenalo a jeho práce je opět hlavním prvkem, nezapomínám ani na báječná kytarová sóla. Dalším důležitým prvkem je určitě vokál Franka Mullena, který je tvrdý, dostatečně nechutný a brutální, ale zároveň jsou mu (v rámci možností) i celkem dobře rozumět jednotlivá slova.
Ostatní se také předvedli skvěle, bicí jsou rychlé, technické, tvrdé a není možné si od bubeníka takovéto kapely přát víc. Baskytara je sice potichu, s troškou hledání a soustředění ovšem nezaniká a basákův skill je taky hodně slyšet, ale ještě aby ne, v takové čisté produkci. Ta je na celém albu asi to nejlepší, neunikne žádný tón, všechno absolutně bez jakéhokoliv šumu.
Co dál napsat? Celé album uteče jako voda, deset skladeb po +/- čtyřech minutách skončí dost rychle. Sotva začnete pořádně mlátit hlavou do rytmu prvního songu, už naskakuje druhý. Někdy možná přestanete vnímat a songy do sebe úplně zaniknou, což je jedním z mínusů. Vážně se mi občas zdá, jako bych to už slyšel před pěti minutami, ale moc to na kvalitě neubírá, právě teď poslouchám “Blood Oath” už potřetí za dnešek. Kdo ale neholduje death metalu, ať jde prosím zvracet za roh.
