Archiv štítku: Sumac

Redakční eintopf – září 2018

Voivod – The Wake
Nejočekávanější deska měsíce:
Voivod – The Wake


H.:
1. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
2. Kommandant – Blood Eel
3. Stellar Descent – The Future Is Dark

Onotius:
1. Sumac – Love in Shadow
2. Voivod – The Wake
3. Madder Mortem – Marrow

Metacyclosynchrotron:
1. P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis
2. Archgoat – The Luciferian Crown
3. Dakhma – Hamkar Atonement

Cnuk:
1. Voivod – The Wake
2. Deicide – Overtures of Blasphemy
3. Clutch – Book of Bad Decisions

H.

H.:

Na prvním místě, samozřejmě, ty vole, nejde jinak – A Forest of Stars. Britský klub gentlemanů už sice na pozdějších nahrávkách nedosahuje geniality prvních dvou desek, přesto je jejich hudba v porovnání prakticky se vším okolo stále nadpozemská. „Grave Mounds and Grave Mistakes“ už u nás v redakci nějakou dobu zodpovědně točíme a můžu bez obav říct, že komu seděla cesta nastolená „A Shadowplay for Yesterdays“ a „Beware the Sword You Cannot See“, toho ani novinka ani v nejmenším nezklame. Atmosféra je stále unikátní, rukopis stále nezaměnitelný a fantastických momentů opět požehnaně. Rozhodně se máte na co těšit!

Zmínit musím americké Kommandant, jejichž agresivní válečný black metal s totalitní image mě poprvé rozmrdal na „The Draconian Archetype“. „Blood Eel“ sice není album, kvůli němuž bych nemohl dospat, ale jsem si jistý, že rozhodně nevynechám. A hlavně doufám, že mi zas nebude trvat dva roky, než se dokopu k poslechu, jako se mi to povedlo u minulého „The Architects of Extermination“, haha.

Sice mám na září vícero želízek v ohni, ale svůj poslední hlas pošlu zámořskému atmo-blacku Stellar Descent. Z jednoduchého důvodu. Minulé dlouhohrající album „Fading“ je prostě výtečné a moc rád – a možná až překvapivě často – jej poslouchám i zpětně. Velká očekávání k novince pak zapříčiňuje skutečnost, že i „The Future Is Dark“ nabídne pouze jednu velice dlouhou píseň (tentokrát 46 minut). Akorát obal mi připadá vhodný spíš pro DSBM, tak snad se tímhle směrem nestočí i muzika a bude se pokračovat ve stylu předchozího opusu.

Onotius

Onotius:

Ohledně zářijových desek jsem poměrně vysmátý, protože tu, na kterou bych se jinak zdaleka nejvíce těšil, jsem už díky promo kopii slyšel. Viktoriánské psychaře proto teď ponechám stranou. Ale i mimo toho vychází hodně nacpaná porce zajímavých alb, takže příčky hravě zaplním i s jejich vynecháním. Za zmínku jednoznačně stojí noví Sumac, jejichž temný sludge-metalový rámus „What Once Becomes“ byl věru výborná očista, takže do „Love In Shadow“ vkládám velké naděje.

Dále zopakuji to, co už jsem načal v koncertním vydání, a to upozorněním na novinku Voivod. První vypuštěná ukázka disponující překvapivě klidnějším soundem mě zprvu tolik nevzala, ale s dalšími poslechy se dojem vylepšoval, takže nakonec je natěšenost přeci jen slušná. Na třetí příčku po zvážení umístím novinku sympatických progresivců Madder Mortem, docela jsem zvědav, kam se v době blížícího se výročí debutu zase posunou. Předloni to bylo moc příjemné, tak doufejme, že novinka nezklame. No a těch zajímavých nahrávek se chystá i víc, takže určitě ještě doporučím mrknout do archivů nad rámec mých doporučení…

A Forest of Stars

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nezdržujte se čekáním na recenzi a jakmile se někde objeví k poslechu nové album P.H.O.B.O.S., jděte do něj. „Phlogiston Catharsis“ je povinností pro všechny fanoušky godfleshovské tváře Blut aus Nord, ale povrchnímu zdání navzdory to rozhodně není kopírka. Fakt to stojí za poslech! Stejně jako nový Archgoat. Obával jsem se, že „The Luciferian Crown“ bude vařit z vody jako slabé EPko „Eternal Damnation of Christ“, ale skutečnost je trochu jiná, zajímavější. Sice ještě nevím, jaký nad deskou vynesu konečný verdikt, ale album mě s prvními poslechy příjemně překvapilo. Doufám, že se tomu nakonec stane i s Anaal Nathrakh, ale vzhledem k tomu, jak slabé byly vypuštěné ukázky, tak se tady raději zmíním o debutu švýcarských Dakhma, „Hamkar Atonement“. EP „Astiwihad-Zohr“ mě nějakou dobu bavilo fest. Chaotické stěny kytar, sem tam čitelný, ale fakt hnusný riff, vyluzování divných zvuků z hrdla, atmosféra ponuré jeskyně a primitivních krvavých ceremonií… Jsem zvědav, jak to vyzní na ploše 70 minut.

Cnuk

Cnuk:

Inovátoři Voivod s novinkou „The Wake“ navazují na pět let starou výtečnou věc „Target Earth“, což jistě není lehká práce. Ale kdo jiný by to měl zvládnout než právě oni. Ohledně obálky se stále nemůžu rozhodnout, jestli je naprosto geniální, nebo naopak úplně příšerná, zato zveřejněný singl „Obsolete Beings“ mi zcela jasné říká, že opět bude co poslouchat.

Voivod

Rovněž po pěti letech hlásí studiový návrat Deicide. Tady už asi nelze čekat zázraky, ale milerád se nechám překvapit, s čím se Bentonovci na „Overtures of Blasphemy“ vytasí. Minulá placka „In the Minds of Evil“ mě vlastně docela bavila a i ukázky z novinky zní slibně.

Poslední příčku zářijového topfu obsazují další veteráni, tentokrát stonerového žánru, Clutch. Až se mi chtělo napsat, že i oni se vracejí po pěti letech, ale není tomu tak. Skoro bych zapomněl na nepříliš povedené „Psychic Warfare“ z roku 2015. Tady už jsem trochu skeptičtější, protože dosavadní ukázky z „Book of Bad Decisions“ nejsou žádné terno a vypadá to, že povedenému „Earth Rocker“ se ani toto album nepřiblíží.


Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.