Archiv štítku: Summoning

Summoning: nový song

Už nějakou dobu není tajemstvím, že Rakušané Summoning vydají začátkem roku 2018 svou další desku „With Doom We Come“. Pokud se na ni těšíte, jistě vás potěší ukázkový song „With Doom I Come“, jejž si můžete pustit v přiloženém přehrávači.


Summoning – Old Mornings Dawn

Summoning - Old Mornings Dawn
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 5.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Evernight
02. Flammier
03. Old Mornings Dawn
04. The White Tower
05. Caradhras
06. Of Pale White Morns and Darkened Eyes
07. The Wandering Fire
08. Earthshine

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Epický black metal a “Pán prstenů”. Víc snad netřeba říkat, aby většina příznivců černého kovu poznala, že se jedná o rakouskou legendu Summoning. Uběhlo dlouhých sedm let od doby, kdy bylo vydáno album “Oath Bound”, načež se po SilenioviProtectorovi slehla zem. Není divu, že ohlášení sedmé řadovky rozvířilo moře příznivců spolehlivěji než kterýkoliv z über záporáků Středozemě. Osobně jsem ani po tak dlouhé pauze neočekával nic jiného než cirkulárku místo kytary, naprogramované bicí a vůbec epický nášup, ono ostatně očekávat od Summoning cokoliv jiného by bylo přinejmenším naivní. Přesně to jsem také dostal, ačkoli forma je od alb předchozích o trochu odlišná.

Nemusíte se bát, od prvního tónu jsou to stoprocentní Summoning, ničím neředění, ničím nepančovaní, epika až na půdu. Nezaměnitelný rukopis si prostě nemůžete splést, ani kdyby vás ve dvě ráno vytáhli z postele a chtěli po vás, abyste uhodli název alba podle příslušného songu. Ale… SileniusProtectorem se postarali o to, aby jejich nový počin byl zase o něco jiný než počiny předchozí. “Old Mornings Dawn” je minimalističtější, než jeho starší sourozenci, vsází spíše na ambientní složku, než na bombastičnost a nadsázku, která je epice vlastní. Ve srovnání s “Oath Bound” mi současné vyznění Summoning přijde střízlivější, vyzrálejší a svým způsobem nad věcí. Šeptavé intro “Evernight” jako by předznamenávalo, že pánové do své hudby přimíchali kus elfské vznešenosti a klidu, což potvrzují nejen ve “Flammier” nebo v “The White Tower”, ale i v kterékoliv skladbě, kterou si napříč deskou vyberete. Z celého alba na mě dýchá melancholie jako z žádného jiného dosavadního počinu, jakási odevzdanost, smíření s osudem provázející odchod elfů ze Středozemě na západ a poslední plachtu pomalu padající za obzor viditelný z mol Šedých přístavů.

Příčina mých dojmů z “Old Mornings Dawn” tkví především v klávesách, jež minimalisticky koketující s ambientem. Z typického výraziva rakouského dua nezmizelo skoro nic, od fanfár přes chorály až po melodické smyčce, jen to všechno postrádá průbojnost, neusadí vás silou na prdel, ale spíš vás pohladí po tváři a líně projedou vlasy, coby večerní vánek – což rozhodně není špatně a upřímně se mi současná podoba Summoning v mnohém zalíbila. Samozřejmě, najdete tu i vskutku velkolepé kousky, titulní “Old Mornings Dawn” nebo opravdu uhraničvou “Caradhras“, to by snad jinak ani nebyli Summoning, ale většina skladeb se nese v klidnějším duchu. I kytary, ač místy skutečné cirkulárky, jsou podle mého názoru mnohem zastřenější a klidnější, jejich zabarvení jde spolu s melancholicky znějícími klávesami ruku v ruce a vytváří kompaktní celek, podbarvovaný programovanými bicími. Blackový skřehot obou pánů se naopak nikterak nezměnil. Vedle něj najdete i hlouběji posazené chorály a do několika písní se vrátil ženský vokál. Ten sice spíše recituje, než vyloženě pěje, jako tomu je třeba ve “Where Hope and Daylight Die” z geniálního “Stronghold“, ale jeho přítomnost mne potěšila.

Co zůstalo kompletně nezměněno, je struktura skladeb, délka každého z osmi kousků se pohybuje do deseti minut a v žádném případě tuto hranici nepřekračuje, po stránce skladatelské to jsou naprosto klasičtí Summoning. Tady shledávám snad jediné úskalí celého alba, totiž některé melodie, rytmy, přechody a obraty museli znalci diskografie slyšet během předchozí tvorby už několikrát a Summoning tak poněkud vykrádají sami sebe. Což od minula v podstatě také není žádná změna, SileniusProtectorem prostě a jednoduše došli do fáze, kdy lze jen těžko vymyslet nové, neohrané věci, aniž by se příliš museli vzdálit od tradičního rukopisu Summoning. A ruku na srdce, koho z fanoušků to trápí, když to jsou ti Summoning, které mají tak rádi? Já sám jsem rád za to, že se pánové nepustili do nesmyslného experimentování s vlastní tvorbou, která by v tomto případě opravdu nemusela dopadnout příliš dobře a raději zůstali menších změn především v rámci zvuku.

Summoning tentokrát nahráli opravdu dobré album, odpovídající stáří kapely samotné. Vyzrálé, dospělé, v jistém ohledu elfsky vznešené, melancholické, snad až chladné, mírně nepřístupné. Oproti předchozím albům mi trvalo docela dlouho, než jsem se “Old Mornings Dawn” dostal pod kůži, ale myslím, že výsledek za to opravdu stojí a i přes hodinovou hrací délku nenudí. Je možná dobře, že vás nepohltí na prvním poslech a posluchač si tak musí k albu vybudovat nějaký vztah a pomalu se do něj ponořit, aby jej docenil. Pokud tak ale učiní, rozhodně zklamán nebude.


Další názory:

Mistři epického black metalu na svou novou řadovku tentokrát nechali čekat možná až nepříjemně dlouho a obzvláště s pocitem, že podle aktuálních zpráv od Summoning půjde i o desku na dlouhou dobu zase poslední, může mít “Old Mornings Dawn” pro skalní příznivce lehce hořkosladkou pachuť, ale to samotnému výsledku na poutavosti nikterak neubírá. Na Summoning se mi vždycky líbilo, že dokázali zhmotnit opravdu epickou a majestátní atmosféru, aniž by na rozdíl od mnohých dalších (vlastně spíše od většiny) zněli pateticky nebo směšně. To je něco, co jsem od Summoning vždycky chtěl a co jsem v jejich tvorbě vyhledával, přičemž “Old Mornings Dawn” to nabízí úplně stejně jako starší alba, přestože možná malinko jiným způsobem. Osobně si ovšem myslím, že je to změna maximálně kosmetická, neboť ten opravdový základ tam stále je, a přestože už jsem slyšel mírně rozčarované názory od některých hardcore fanoušků, z mého pohledu se Summoning i přes propast sedmi let od “Oath Bound” v jádru nezměnili – a tohle je přesně ten případ, kdy je to naprosto v pořádku a kdy by naopak nebylo žádoucí, aby docházelo k nějakým velkým posunům. Summoning v roce 2013 jsou pro mě stále ti staří dobří Summoning, minimálně čistě co do kvality, a za to jsem upřímně rád…
H.

Rakouská legenda klávesového black metalu nachystala po letech odmlky velkolepý návrat. To samozřejmě vybízí k otázce, co se za sedm let v táboře tohoto dua vlastně změnilo a zda dlouhé čekání na novou placku stálo za to. Po opravdu výborném intru “Evernight”, které splňuje všechny parametry potřebné k uvození Tolkienovské fantasy atmosféry, následuje Summoningovská klasika – kytary na podkreslení, majestátnost kláves a co především – tradiční zvuk, který z téhle dříve bezejmenné skupiny utvořil velikána (samozřejmě bráno v rámci undergroundových vod). Že by se za těch x let nic nezměnilo, se rozhodně tvrdit nedá, písně se zdají být posluchačsky čitelnější, což podle mě není u Summoning vůbec špatně, a možná právě tento fakt pomáhá nasát z alba tu kýženou náladu, se kterou se páni autoři snažili na posluchače vyrukovat. Výsledný číselný verdikt cítím mezi osmi a půl a devíti body. Pro vyšší známku jsem se nakonec rozhodl kvůli naprosto nehudebnímu ohledu, a to logu, které je snad mým nejoblíbenějším v rámci celého metalového pole, a jak ho jinak docenit, než že ve výsledném hodnocení Rakušanům přilepším.
Skvrn


Redakční eintopf #51 – červen 2013

Black Sabbath - 13
Nejočekávanější album měsíce:
Black Sabbath – 13


H.:
Pest – The Crowning Horror
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Orphaned Land – All Is One
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 10/10

Stick:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Summoning – Old Mornings Dawn
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Orphaned Land – All Is One
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Children of Bodom – Halo of Blood
Index očekávání: 9/10

Měsíc se s měsícem sešel, člověk aby z toho eintopfu pošel. Úděl šéfredaktorů bývá nelehký a vytáhnout ze všech redaktorů jejich eintopfové příspěvky včas bývá občas docela drama, nicméně i tentokrát se to povedlo (až se tomu člověk diví), takže pojďme na to. Zatímco minulý každý střílel do jiného alba, tentokrát je výsledek poměrně jednoznačný – redakčním očekáváním nejvíce cloumá nesmírně očekávaná nová deska Black Sabbath, díky čemuž si “13” s přehledem odnáší prvenství. Na druhém fleku se také vcelku pohodlně usadilo “All Is One” od Izraelců Orphaned Land, na které se nejvíce těší dva redaktoři. Ta část redakce, která nevolila Black Sabbath ani Orphaned Land, dále doporučuje třeba novinku “Halo of Blood” finských Children of Bodom nebo tolkienovské Rakušany Summoning a jejich “Old Mornings Dawn”. V úplném undergroundu pak zalovil pouze šéfredaktor, který největší důvěru vkládá do fošny “The Crowning Horror” švédských raw black metalistů Pest.

H.

H.:

Po extrémně silném květnu mě červnová nabídka příliš nerajcuje a všeho všudy jsou zde jen tři alba, o nichž bych mohl prohlásit, že se na ně relativně těším, ačkoliv ani v jednom případě to není taková ta extrémní natěšenost, že by člověk nemohl dospat. Určitě se podívám na zoubek očekávanému “Old Mornings Dawn” kultovních Rakušanů Summoning, z jejichž muziky jsem sice nikdy neskákal dva metry do vzduchu jako mnozí další, přesto mám jejich tvorbu poměrně rád. Do mého přehrávače si určitě najde cestu i “Legions of the North” od Månegarm ze Švédska, kteří si u mě stojí víceméně stejně jako Summoning, možná o kousek níž. Největší důvěru jsem se však rozhodl vložit do rukou jiných Švédů – Pest. Tahle raw black metalová zvrácenost vždycky uměla nahrát kvalitní peklo, obzvláště poslední desku “Rest in Morbid Darkness”, na níž Pest svou muziku poměrně zkomplikovali, přidali na atmosféře a to vše zalili množstvím skvělých heavy a thrash metalových sól, aniž by jakkoliv opustili svůj agresivní syrový sound, mám hodně moc rád, takže jsem celkem logicky zvědavý, s čím se dvojice Equimanthorn a Necro vytasí po pětiletém čekání. Pokud budou Pest pokračovat ve stylu nastoleném “Rest in Morbid Darkness”, pak by mohlo jít o jednoho z černých koňů června. Nakonec by se ještě slušelo zmínit, že byla na červen odsunuta novinka Graveland, nicméně vzhledem k tomu, že jsem o “Thunderbolts of the Gods” psal již v minulém eintopfu, nebudu se opakovat a nechávám ji “mimo soutěž” (proto je také na začátku psáno tři, nikoliv čtyři alba).

Ježura

Ježura:

Letošní červen zaznamená jednu velkou událost – Black Sabbath vydají svoji očekávanou novinku “13”. Jenže co bych to byl za kazišuka, kdybych po vzoru řady redakčních kolegů i já do eintopfu zvolil právě tohle album… Kdepak, Black Sabbath si i beze mě užijí dost pozornosti, takže mohu s klidem zalovit jinde. A moje volba tentokrát padá na izraelské Orphaned Land, kteří po čtyřech letech přicházejí s novou řadovkou. I když mě ta předchozí nijak zvlášť neuchvátila, novinka “All Is One” se začíná rýsovat v podezřele dobrém světle, takže jsem náramně zvědavý, co z ní nakonec vyleze…

Kaša

Kaša:

Black Sabbath. Je třeba něco dodávat? Nevím, co by se muselo stát, abych v červnovém eintopfu sáhl někam jinam než právě po Black Sabbath a jejich reuniovém albu “13”. Dokonce ani novinka Queens of the Stone AgeDavem Grohlem za bubenickou stoličkou, od které si slibuji ještě víc než od legendy heavy metalu, mě nepřitahuje tolik jako devatenácté album party kolem Tonyho Iommiho. Nemá cenu připomínat, jak dlouho uběhlo od posledního alba s Ozzym za mikrofonem, protože všichni víme, že dlouho, a i díky tomu jsou očekávání neskutečně veliká. První zveřejněná skladba “God Is Dead?” mě hodně baví a zvyšuje tak ve mně naděje na skvělé album. Jediné, čeho se trošku bojím, je stopáž, protože většina skladeb se má pohybovat nad hranicí sedmi minut a nejsem si jistý, zda to kapela utáhne. Spekulace stranou, dočkáme se desátého června, takže do té doby pomalu oprašuji nesmrtelné klasiky jako “Paranoid” či “Sabbath Bloody Sabbath” a připravuji se na jednu z událostí roku.

nK_!

nK_!:

Myslím, že zde jsou jakékoliv komentáře zhola zbytečné. Black Sabbath? Téměř původní sestava? Po takové době? S prvním singlem, který hravě strčí do kapsy téměř vše, co jsme za posledních několik let slyšeli? A vy se ještě ptáte? Už aby bylo desátého června! Nebo ještě lépe sedmého prosince!

Stick

Stick:

Jako velký fanda těchto stavitelů základů tvrdé muziky samozřejmě s napětím očekávám jejich nový počin. Škoda rozchodu s Wardem, ale evidentně už by to stejně nezvládal, i tak zásadní trio zůstává. Bohužel mé nadšení trochu zchladila nová skladba “God Is Dead?”, která mě o svých kvalitách zrovna dvakrát nepřesvědčila, takže doufám, že zbytek materiálu se ponese v lepším duchu. Zanedlouho nicméně tyto úvahy budou pasé, protože již budeme moci tuto desku hltat od začátku do konce. Věřím tomu, že Ozzy, Tony a Geezer své věrné nezklamou a ukážou omladině, že pořád vědí, jak na to.

Atreides

Atreides:

Už to bude nějaký ten pátek, co jsem zvukovody prohnal vznešenou epiku z dílny pánů Protectora a Sileniuse. A je to už drahně let, kdy vypustili do světa své zatím poslední album “Oath Bound”, které nabízí jednu z mnoha výprav do fantastických světů nejen na motivy Tolkienova veledíla, “Pána Prstenů”. V dlouhé pauze věnovalo rakouské duo mnoho pozornosti svým soukromým, veskrze ambientním projektům, nicméně nadešel čas se připravit na výpravu další. Má volba pro červen je nad slunce jasná, netřeba se zaobírat dalšími alby, jež pomalu plynou k obzoru, a nezbývá než doufat, aby výsledný dojem nebyl stejně studenou sprchou, jakou nám počasí v posledních dnech nabízí.

Zajus

Zajus:

Začínám být k obsahům svých eintopfů poněkud skeptický. Tradičně si každý měsíc projdu seznam alb, jež mají vyjít, vyberu si ta, která mě zajímají, napíšu o nich nadšeně do eintopfu a následně si je vůbec neposlechnu. Tedy, pochopitelně ne všechny, ale velkou část. Pojďme na to tedy jinudy. Která alba si v červnu zaručeně neposlechnu? Tak třeba Megadeth. Ani ne tak kvůli samotné hudbě, jako kvůli postavě jejich frontmana. Určitě si neposlechnu Children of Bodom, protože mi už není patnáct. Neposlechnu si Amon Amarth, protože nevěřím, že jejich nové album nebude znít jinak než to minulé, které znělo stejně jako předminulé a tak dále. Budu ignorovat i The Black Dahlia Murder, protože od dob “Nocturnal” nevytvořili nic, co by mě zaujalo. Naopak dám nejspíše šanci nové sólovce Serje Tankiana, přestože je každé jeho album jen dalším zklamáním. Možná si pustím i nové Black Sabbath, už jen z úcty k legendě. Šanci jistě dostanou Deafheaven se svým druhým albem “Sunbather”. Jejich debut “Roads to Judah” jsem sice ocenit nedokázal, ovšem přijde mi, že chyba byla tenkrát spíše na mé straně. Na co se těším, je živák “Untouchable” božské Anathemy a zejména pak další počin izraelských velikánů progresivního metalu Orphaned Land, jež nese jméno “All Is One”. Jinými slovy, červen bude měsíc nabitý hromadou nahrávek, ale opravdu natěšený jsem jen na dvě posledně zmíněné.

Skvrn

Skvrn:

Chystaná deska dětí od bodomského jezera pro mě byla ihned po nahlédnutí do seznamu, která alba to v červnu vyjdou, jasnou volbou. Avšak po nedlouhé úvaze nad tím, zda si Finové opět nevyberou slabší chvilku a do světa pustí “Blooddrunk II”, se tato selekce sázce na jistotu rozhodně nerovná. Každopádně tajně doufám, že se “Halo of Blood” podaří a kvalitativně napodobí “Follow the Reaper”, kterou považuji za dosavadní vrchol Children of Bodom. Pakliže bych měl zvolit desku, po jejímž poslechu zaručeně nebudu zklamán, můj výběr padne na novinku Summoning, “Old Mornings Dawn”. Problém je ten, že už měsíc běhá po netu, a zvolit ji po dvaceti posleších jako nejočekávanější desku následujícího měsíce prostě nejde. Mojí pozornosti neunikne ani novinka Amon Amarth, od které si však opravdu nic neslibuji a přinese patrně jen jednu věc stejně tak jako její předchůdci – zajímavé peníze Metal Blade Records. S originalitou to bude zřejmě o poznání horší. O třináctce Black Sabbath se není třeba zmiňovat, vše podstatné již bylo rozebráno výše.