Archiv štítku: supernatural horror

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Země: USA
Rok vydání: 2021
Žánr: supernatural / satanic horror

Originální název: The Conjuring: The Devil Made Me Do It
Český název: V zajetí démonů 3: Na Ďáblův příkaz

Režie: Michael Chaves
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson

Hrací doba: 112 min

(Budou spoilery.)

Říkal jsem to tu už několikrát, ale nemám problém to zopakovat znovu. Série „The Conjuring“, svému komerčnímu úspěchu navzdory, není moc dobrá. Všechny ty spin-offy jako „Annabelle“, „The Nun“ nebo „The Curse of La Llorona“ jsou přinejlepším průměr. Řemeslně dobře udělaný a produkčně zvládnutý, ale obsahově nanejvýš průměr a leckdy s hodně odřenýma ušima. A někdy ani to ne, protože třeba první „Annabelle“ anebo „Annabelle Comes Home“ se fakt nepovedly.

Oba ústřední díly celého univerza, tedy „The Conjuring“ a „The Conjuring 2“, lze nicméně považovat za to rozumnější, co na poli moderního nadpřirozeného hororu postaveném na lekačkách vzniklo. Jasně, oba bijáky měly svoje mouchy. Jednička se mi v první polovina zdála hrozně nudná a natahovaná a dojem zachránilo až vyšponované finále. Dvojka mě i přes delší hrací dobu nenudila tak moc, ale celkově nepochybně byla o něco slabší a standardnější. Přesto svou subžánrovou konkurenci jasně převyšují.

Třetí „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ se ovšem na první pohled tvářilo mnohem průměrněji a obyčejněji. Povšechně se mi sice líbí posun od strašidelného baráku někam jinam, ale už z upoutávek se mi to zdálo takové nemastné, neslané. Příliš nadějí nevzbuzovala ani skutečnost, že James Wan, režisér prvních dvou dílů a prakticky otec celého univerza, se tentokrát vybodnul na režii a na projekt dohlížel jen z pozice producenta. Jistě, Wan není zrovna vizionář, ale rozhodně má talent a schopnosti vytřískat dobrou podívanou i z klasického schématu, což ostatně v „The Conjuring“ a „The Conjuring 2“ dokázal. „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ se nicméně ujal Michael Chaves, jenž má za sebou jeden z předešlých příspěvků do série, nijakou mexickou polednici „The Curse of La Llorona“.

Tahle výměna je na „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ hodně znát, protože i navzdory posunu tématu k satanismu a obřadům – což samo o sobě považuji za dobrý krok – se výsledek kvalitou blíží spíš k průměru k spin-offů. Což je samozřejmě špatná zpráva a oproti jedničce a dvojce výrazný pokles.

Mimoto, tematický posun se na náladě a směřování snímku nijak zásadně nepodepsal, takže ve finále jde pocitově o pořád tu samou písničku. To plyne i z toho, že místní satanista nechává lidi pomocí obřadu posednout, takže nakonec stejně uvidíte bubáka, vymítání a tak dál. Tohle by samo o sobě nemuselo nutně vadit, ale vzhledem k propadu kvality si člověk rád rýpne, že jo…

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Největší problém totiž vězí v tom, že „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ nedokáže navodit pořádnou atmosféru, neumí vytvořit napětí, dokonce ani těch pár pokusů o lekačku nefunguje. Dokonce diváka vlastně ani moc nezajímá, jak to celé dopadne. Proč by taky, když se ve filmu nenachází jediná pořádně zajímavá, neřkuli hororová scéna. I ty, které zcela očividně mají člověkem pohnout, protože se v nich odehrává nějaké bububu případně vraždička, nedělají lautr nic. Asi nejvíc v tomhle ohledu bolí finále, s nímž „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ rozhodně nevrcholí. Skoro jsem chtěl říct, že právě naopak, ale o tolik horší než ten zbytek to zas nebylo. Celou dobu se totiž jede v pohodlném šedivém průměru bez přidané hodnoty.

Když chybí atmosféra, napětí i lekačky, co nám tedy zbude? Zívací dvouhodinová honba za kultistou. Manželské duo paranormálních vyšetřovatelů Eda a Lorraine Warrenových pomáhá další rodině s posednutým špuntem. Nejdřív se zdá, že se vymítání povedlo, ale ono né, zlobivec démon přeskočil na jiného klacka a ten posléze zakuchá nožem majitele psího útulku. Warrenovi dál pátrají, objeví ve sklepě oltář z kostí, a pak pátrají dál, než se konečně dopátrají, kdo za to může. Jako zase bych přeháněl, kdybych tvrdil, že závěrečné titulky znamenaly vysvobození, ale daleko k tomu nebylo…

The Conjuring: The Devil Made Me Do It (2021)

Uděláte lépe, když si něco přečtete o skutečném případu, jímž se „The Conjuring: The Devil Made Me Do It“ inspiruje.


Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: supernatural horror

Originální název: Stir of Echoes: The Homecoming
Český název: Ozvěny mrtvých: Návrat

Režie: Ernie Barbarash
Hrají: Rob Lowe, Marnie McPhail, Ben Lewis

Hrací doba: 89 min

(Budou velké spoilery.)

„Stir of Echoes: The Homecoming“ je typický příklad dvojky, o niž se nikdo neprosil, nikdo ji nepotřeboval a nikdo ji nechtěl, a přece jsme ji dostali. A dle očekávání – nikomu její natočení neprospělo. První „Stir of Echoes“ z roku 1999 se asi nedá považovat za žánrovou klasiku, ale byl to dost v pohodě biják na to, aby si nezasloužil podobné umělé natahování, protože dvojka na svého předchůdce důstojně nenavazuje ani v nejmenším.

Hlavně ale byla jednička „Stir of Echoes“ pevně uzavřeným snímkem, v němž se všechno vyřešilo. Šlo na něm poznat, že jakékoliv pokračování se rozhodně nezamýšlelo. Tím spíš pak „Stir of Echoes: The Homecoming“ působí samoúčelně a neopodstatněně.

„Stir of Echoes: The Homecoming“ je takové to typické pokračování, co jde rovnou na video. Natočí se to za každou cenu, spoustu let po původním filmu, s vidinou vytřískání nějakých chechtáků na povědomém jméně, na nějž si spousta lidí bude určitě pořád pamatovat. Návaznost na jedničku tu prakticky není s výjimkou naprosto základního prvku „vidím duchy“ a vlastně docela nesmyslného návratu jedné postavy (synek hlavní postavy jedničky) v jediné scéně, která žádnou zásadní roli v příběhu nehraje (ani ta postava, ani ta scéna).

Všechno by se ale dalo alespoň do určité míry odpustit, kdyby „Stir of Echoes: The Homecoming“ bylo dobrým filmem, a to v jakémkoliv významu tohoto slova. I kdyby to třeba jednalo o píčovinu jak mraky, ale zábavnou, aby se u toho člověk zasmál. Vezměte si třeba, co za brakové srance produkuje jak na běžícím páse Syfy, a to jim také není cizí prznění starších filmů – ale je to prdel, tak proč kurva ne. „Stir of Echoes: The Homecoming“ ovšem nenaplňuje definici dobrého ani v tomhle obecnějším slova smyslu. Jde jen o nudnou a nuznou televizní břečku pro vyplnění hracího času pozdě v noci, kdy už většina slušných lidí dávno spinká, protože na druhý den vstává do rachoty.

Každopádně, pojďme na to. Sledujeme kořena, co se jmenuje Ted Cogan. Je to voják a právě si kroutí svoji misi v nějaké pouštní díře, dle roku vzniku bych tipoval asi Afghánistán nebo Irák. K základně jede dodávka, nereaguje na výzvy, tak ji hoši v maskáčích odpálí, aby se ukázalo, že tam byla nějaká místní rodinka. Pak zpoza kopce vykoukne frajer s turbanem a pošle pozdrav z RPGčka. Ted to přežije se zraněními, zůstane mu brutální traumička a vrací se domů.

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Tohle se stane v příšerně natočeném intru s hovadským filtrem a trhaným obrazem. Ted je doma a pokouší se jej kontaktovat ohořelá mrtvola. Schopnost mluvit s mrtvými v něm probudil zážitek z války. Dál se odehrává to samé co v jedničce. Hlavní hrdina musí zjistit, co se komunikující mrtvolce stalo, a následně křivdu napravit předáním pachatelů spravedlnosti. Jediný rozdíl tkví v tom, že tentokrát se vrah neskrývá v idylickém sousedství, nýbrž ve vlastní rodině.

Film se sice jakoby pokusí načrtnout morální dilema mezi spravedlností a láskou k rodině, ale za řeč to moc nestojí. Ted si tohle dilema vyřeší bez větších nesnází prakticky hned. Ve výsledku se tedy jedná o stejně trapný pokus o zpracování psychické roviny jako ve zbytku filmu s traumatem z války. Ta myšlenka by tam snad někde úplně hluboko i byla, ale maximálně tak náznakem a její zpracování je diletantské.

Stir of Echoes: The Homecoming (2007)

Hlavně taky celý film čumíte na absolutně nesympatického herce, který hraje jak ponocný. Problémy jeho postavy mi byly úplně u zádele. Navrch se tam vlastně nic moc neděje a snímek ubíhá strašně nudně v unaveném duchu. A vlastně i ti duchové jsou taky unavení a stojí za pytel. Osobně mi bylo naprosto jedno, jak to celé dopadne, spíš jsem doufal, ať už to hlavně nějak dopadne a budu moct jít dělat něco zajímavějšího. Strašně z toho smrdí takové to levné televizní zpracování. Určitě víte, o čem mluvím. V takovém případě se kvalita musí dohnat aspoň na scénáři, ale to se ve „Stir of Echoes: The Homecoming“, jak už jste asi pochopili, neděje.

Výsledkem je tedy maximálně nezajímavé rozblemcané nic, které jen parazituje na jméně staršího filmu. Neexistuje jediný důvod, proč byste se tímhle shitem měli zabývat.


Stir of Echoes (1999)

Stir of Echoes (1999)

Země: USA
Rok vydání: 1999
Žánr: supernatural horror

Originální název: Stir of Echoes
Český název: Ozvěny mrtvých

Režie: David Koepp
Hrají: Kevin Bacon, Kathryn Erbe

Hrací doba: 99 min

(Budou velké spoilery.)

Na duchařiny tu pičuju docela často. To jste si už asi zvykli, pokud se ve zdejším filmovém koutku hrabete pravidelněji. Sice dost často dodávám, že i mezi supernatural horory se tu a tam najdou slušné kousky, ale konkrétní příklady jsem tušil nikdy nedal, ani jsem tu žádný takový doposud nepředstavil, tudíž by se mohlo zdát, že se jedná o alibistickou floskuli, abych nevypadal zaujatě. Ale ono pár solidních počinů skutečně existuje. A nyní konečně nastal čas, abychom se zde podívali i na něco rozumnějšího z toho subžánru.

Ústřední postavou „Stir of Echoes“ je Tom Witzky. Obyčejný kořen od rodiny na předměstí, žije v baráku se svou manželkou a synkem. Chodí do práce, občas se účastní sousedských akciček a kalbiček, sem tam jde na fotbalový zápas. Docela typický a nijak zvlášť zajímavý, leč v určité míře poměrně spokojený život.

Jedná taková sousedská kalbička mu nicméně dost nečekaně obrátí život vzhůru nohama. Jeho manželka Maggie má totiž trochu crazy sestru Lisu, která žere všechny ty spirituální a esoterické sračky. Z alkoholického tlachání a dohadů o tématu vznikne nápad, že se Tom nechá zhypnotizovat. Na konci seance Lisa Tomovi přikáže, aby víc otevřel svou mysl, čímž nechtěně aktivuje jeho do té doby dobře skryté schopnosti dorozumívat se s mrtvými.

Mrtví ale nechodí jen tak na pokec. Ozývají se, jen když něco chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Tom Witzky to brzo pozná na vlastní kůži, protože jeden duch zrovna něco chce. Chtěl to už po synkovi, jenž je ale moc malý na to, aby cokoliv zvládnul, takže duch přesune svou pozornost k probuzenému tatíkovi, jemuž nenechá klidu, dokud nevykope jednoho kostlivce ve skříni zdánlivě idylického sousedství a neučiní zadost spravedlnosti vůči těm, co v jeho domě kdysi zabili.

Nezní to jako nějaká velká hitparáda, ale ve skutečnosti je „Stir of Echoes“ natočené dost zručně a docela zábavně. Zejména v té části, kde ještě není úplně jasné, o co přesně ve filmu nakonec půjde, „Stir of Echoes“ boduje a navzdory určité dávce klišé mu toho vlastně nejde zas tak moc vyčítat. Líbí se mi i to, že podání je spíš komornější, neobjevují se žádné pokusy o velké strašení a bafání, natožpak laciné lekačky. Dokonce bych si i dovolil říct, že „Stir of Echoes“ má svým pojetím blíže k thrilleru říznutému kriminálkou, v němž se náhodou objevuje i nějaký nadpřirozený prvek, než ke klasickému supernatural hororu. Aspoň tedy k tomu, jak jej podávají filmaři v poslední dekádě a něco. Výsledek tedy stojí primárně na hercích, jimž s přehledem vládne Kevin Bacon v hlavní roli, jenž dokázal skvěle podat, jak jeho postavě postupně začíná šibat a nedokáže přestat s odhalováním pravdy i za cenu ztráty zaměstnání a odcizení se od vlastní rodiny.

Stir of Echoes (1999)

Dejme tomu, že první polovina až dvě třetiny se tedy dost povedly. Snímku bohužel začíná docházet dech v momentě, kdy by měl naopak vrcholit, a jakmile se události začnou trochu vyjasňovat, lehce se to rozpadá pod vlivem naprosto průhledné a neobjevné pointy. I přesto „Stir of Echoes“ stále považuji za jednu z těch snesitelnějších filmových duchařin, s nimiž jsem měl tu čest.

I navzdory svým kvalitám se mi „Stir of Echoes“ zdá trochu přehlížené, ne úplně doceněné a také ve své době nebylo nějak zásadně úspěšné. Člověk nemusí být úplně génius, aby na přišel na důvod. Snímku výrazně uškodilo, že šel do kin jen měsíc po extrémně úspěšném „The Sixth Sense“, s nímž sdílí mnohé podobnosti, například motiv dítěte, které vidí mrtvé lidi. Díky nadpřirozenému nadání dostupnému jen malému procentu populace pak „Stir of Echoes“ připomene také další hororovou klasiku „The Shining“ od Stephena Kinga.

Stir of Echoes (1999)

Svým způsobem je ale trochu podpásovka mlátit filmu tyhle spojitosti o hlavu. „Stir of Echoes“ totiž vzniklo na základě románu „A Stir of Echoes“ od amerického spisovatele Richarda Mathesona. Kniha vyšla v roce 1958, tedy dlouho předtím než vzniklo „The Sixth Sense“, a dokonce i dlouho předtím, než King napsal „The Shining“. Na to se ale historie neptá. Načasování nasazení „Stir of Echoes“ do kin se jednoduše moc nepovedlo, a snímek tak zůstal ve stínu slavnějšího kolegy.

Na názor většiny ale samozřejmě sere pes. Pokud máte chuť na solidní žánrovku, která jde trochu jiným směrem než novodobé supernatural horory à la „The Conjuring“, klidně „Stir of Echoes“ dejte šanci. Není to šleha, z níž byste si měli káknout do trenýrek, ale na jedno podívání zafunguje a na hodinku a půl poslouží jako důstojná společnost.


Darkness (2002)

Darkness (2002)

Země: USA / Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: supernatural horror

Originální název: Darkness
Český název: Temnota

Režie: Jaume Balagueró
Hrají: Anna Paquin, Lena Olin, Iain Glen, Giancarlo Giannini

Hrací doba: 102 min

(Budou velké spoilery.)

Španělský režisér Jaume Balagueró se postupem času stal na poli hororu docela známým jménem. Proslavil se především díky zombie / found footage filmu „[Rec]“, který se dočkal i dalších tří pokračování, z nichž Balagueró točil ještě dvojku a čtyřku. Řekl bych, že se dodnes jedná o jeho nejznámější a co do dopadu nejvýraznější počin. My se dnes ale podíváme na jeden kousek z ranější tvorby, jeho celkem druhý celovečerák „Darkness“.

Pod tímhle nepříliš originálním názvem se ukrývá pokus o komorní atmosférický horor. Což na první dobrou může znít slibně, ale realita je bohužel taková, že zůstalo spíš u toho pokusu. Vyšel z toho průměrný a nevýrazný kousek, který se z hlavy vypaří velmi snadno. Na filmu je sice vidět nějaká snaha a také určitá elementární dávka talentu, díky čemuž by asi bylo zbytečně příkré mluvit o tom jako o úplně bezkrevném spotřebním žánrovém zboží, přesto je evidentní, že tady se nic moc zajímavého neodehrává.

„Darkness“ se zpočátku tváří jako standardní duchařský kousek a také používá mnoho známých propriet z portfolia tohoto žánru. Máme tu divný dům, do nějž se čerstvě nastěhuje čtyřčlenná rodinka. V divném domě se dějí divné věci. Pastelky samovolně mizí pod postel, sem tam zabliká světlo… prostě klasický výběr fakt mega husťácky strašidelných věcí (tohle byla ironie, chápeme?). Taky nesmí chybět nějaká ta temná minulost, víš jak. Rodinku rovněž tvoří obligátní sestava – divně se chovající chlapeček (samozřejmě, že kreslí divné obrázky!), starostlivá starší sestra, trochu ignorantská máma (všechno je v pohodě, nic se neděje) a fotřík, kterému postupně začíná lehce jebat.

Filmu sice docela slouží ke cti, že nakonec to není prachobyčejná neinvenční duchařina, ale vyklube se z toho spíš sekta / rituály, i když na pojetí „Darkness“ se to příliš neprojeví a pocitově a průběhem má výsledek pořád blíž klasickým supernatural hororům. Ale nebojte, příběhově se ani tak nejedná o žádnou perličku; odhadovat následující události lze docela bez problémů a žádný posun v ději (tvůrci odhalí další kartu, přijde další střípek do mozaiky celého mystéria) mě nijak nepřekvapil, prakticky všechny jsem tušil už s předstihem. Líbilo se mi nicméně, že snímek neskončí happy endem, což mi u tohohle druhu hororu přijde jako vzácnost.

Ani závěrečné rozuzlení ovšem nemůže plně vyspravit pachuť z předešlých minut, během nichž občas přijde na návštěvu mrška nuda. Napětí nebo atmosféru se daří tvořit jen lokálně a jen ve velmi omezené míře. Kvůli pádu do letargie v těch nudnějších scénách vám je stejně všechno docela jedno. Člověk spíš jen čeká a doufá, že se kurva konečně začne dít něco pořádného, někdo zdechne nebo prostě cokoliv. Dočkáte se až v závěrečném klimaxu a i tam je to celé docela cudné. Výsledek je o to horší, pokud jste stejně jako já okolnostmi donuceni se na snímek koukat v tragickém a nepřirozeně znějícím českém dabingu.

Darkness (2002)

Pro „Darkness“ každopádně nemám moc slova chvály. Možná, že někde v úplně základu se tam ukrývá ucházející nápad, ale výsledek nijak neohromí, schází mu charisma a výraznější zpracování. Nejedná se o vyložená škvár, nad nímž by si měl člověk znechuceně odplivnout, ale není sporu o tomu, že snímek ani zdaleka nedostál ambicím, které měl. Výsledkem je tedy nijaký, nezajímavý a šedivý průměr, jenž za vidění nestojí.


The Call (2020)

The Call (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Call

Režie: Timothy Woodward Jr.
Hrají: Lin Shaye, Tobin Bell, Chester Rushing

Hrací doba: 97 min

(Budou velké spoilery.)

Horůrek se vcelku obyčejným názvem „The Call“ se snaží sebe sama prodat především skrze účast dvou známých hororových veteránů. Lin Shaye nikdy nepatřila k hvězdám, ale svoje roličky, byť někdy docela epizodní, si odkroutila i ve velkých a zavedených sériích jako třeba „Critters“, „A Nightmare on Elm Street“, „Insidious“, „The Grudge“ nebo „2001 Maniacs“. Jejího manžela zde hraje Tobin Bell, jenž toho má na kontě taky víc, ale o jeho nejvýraznějším zářezu, jehož prostřednictvím si zajistil žánrovou nesmrtelnost, není třeba diskutovat – samozřejmě mám na mysli Jigsawa ze série „Saw“.

Účast těchto dvou platí za suverénně největší tahák „The Call“ a také ji film okázale dával na odiv prakticky kdekoliv a kdykoliv mohl. No, jak se asi dalo čekat, o moc víc toho snímek nedokáže nabídnout…

Tak pojďme na věc. V „The Call“ sledujeme partu čtyř fakanů: dva bráchové, jedna holka a jeden jouda, co zrovna dorazil na maloměsto. Rozhodnou se dát si další díl svojí oblíbené zábavy, kterážto tkví v šikanování páru důchodců (Shaye a Bell). Babka totiž měla kdysi údajně zabít mladší sestru zmiňované holčiny, takže fakani jakože berou spravedlnost do svých rukou. Pokud už teď tušíte, že pravda bude trochu jinde, tušíte správně.

Jenže po téhle poslední srandě se babča odporoučí na onen svět. Kdyby vzal její vdovec do rukou motorovou pilu, sekeru, nůž nebo klidně vidle pro mě za mě a šel ty zmetky vykuchat, bylo by to mnohem lepší. On namísto toho plní poslední vůli své manželky, čtveřici výtečníků pozve domů a dá jim úkol. Po jednom musí jít do pokoje a zavolat telefonem na přiložené číslo. Druhý telefon se nachází v rakvi nebožky babičky.

Protože se ale nacházíme hororu, tak se skutečně někam dovolají a babča jim ze záhrobí začne dávat nadpřirozený čoud. Každý z povedené čtyřky má nějakého kostlivce ve skříni, takže materiálu pro pomstu se najde víc než dost.

Až do téhle doby se „The Call“ netváří nijak slavně, ale ještě se to tak nějak dá strávit, poněvadž člověk čeká, co z toho vyleze. Jakmile se ale film překlopí do toho hlavního a konečně začne to slavné strašení, s nímž mělo „The Call“ vrcholit, stane se pravý opak. Snímek se tady zvrhne v obyčejnou šablonovitou nudu. Na každého ze čtyř kreténů vytáhne záhrobní nadpřirozeno režírované šikanovanou babičkou jeho trauma, kretén zdechne a jde se na dalšího blba.

O kvalitách strašící části „The Call“ asi dostatečně vypoví sdělení, že za pár týdnů už jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, co a jak přesně se tam vlastně odehrávalo, takže jsem na to kvůli psaní recenze musel jak debil čumět podruhé. Jestli si tedy z tohohle článku máte něco odnést, pak jedině vědomí, jaké oběti jsem ochoten kvůli místním článkům podstupovat. Uznávám, že „The Call“ zdaleka není to nejhorší, na co jsem se kvůli psaní díval podruhé, ale pořád je to příliš velká nuda na to, aby si ty zasloužilo byť i jedno podívání, natožpak dvě.

The Call (2020)

Podobné horory podle mě nemůžou nikdy fungovat, protože postavy, o jejichž životy na obrazovce běží, jsou nesympatické a jsou to hajzlové, co pravidelně šikanovali dva důchodce. Ani nemluvě o tom, že jeden z nich, jak se ukáže, je navíc double kunda ještě nad rámec házení předmětů do oken, ale to už asi spoileruju moc. Každopičopádně, jedná se o „hrdiny“, jimž smrt spíš přejete, než nepřejete. I s tím by se dalo teoreticky žít, ale v takovém případě musí jejich mordování poskytnout alespoň pořádnou satisfakci. Asi jste pochopili, že nic takového se neděje.

Víc to asi nemá smysl prodlužovat. „The Call“ je podprůměr jak bič a s výjimkou dvou žánrových matadorů v něm není nic, co by stálo za řeč. Podobných nijakých nevýrazných hororů vznikají každý rok hromady a „The Call“ se mezi nimi jednoduše ztratí. Za vidění nestojí.

The Call (2020)


Anything for Jackson (2020)

Anything for Jackson (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: satanic / supernatural horror

Originální název: Anything for Jackson

Režie: Justin G. Dyck
Hrají: Sheila McCarthy, Julian Richings, Konstantina Mantelos

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Čím jsem starší, tím víc mě serou horory s otravnými teenagery. Nesere mě a priori to, že se jedná o mladé, ale brutálně mě točí, když se někdo chová jak afektovaný kretén. Spousta hororových tvůrců si pak bohužel představuje, že právě takové chování definuje člověka v náctiletém věku. Smutné je, že do určité míry mají i pravdu. Když si vzpomenu na sebe na střední, tak jsem byl hroznej kokot. Ale to přece neznamená, že nyní, když už jsem zmoudřel a začal pomalu fotrovatět, mě to nemůže srát, že jo.

No, a aby toho nebylo málo, tak právě mladí a hezcí lidé dost často bývají hlavními postavami hororových filmů. Dokonce si zřejmě i nějací tvůrci představují, že by těmhle otravným kundám měl divák fandit. Pche, jebat! Typicky to dopadá tak, že fandím čemukoliv hororovému – ať už je to zabiják, nadpřirozená entita, zmutovaná zvířata nebo obskurní oživlé věci typu pneumatika či kondom – aby to ty debily odpravilo co nejrychleji.

Pokud jste na tom podobně jako já a už vás nebaví furt dokola čumět na bandů volů, jejichž jedinou prioritou je zachlastat, zahulit a zašukat (v libovolné kombinaci a pořadí), mohli byste v tomto ohledu ocenit „Anything for Jackson“. Hlavními postavami snímků  je totiž postarší manželský pár, jehož žebříček životních priorit tkví v něčem jiném. Audrey a Henry mají velký dům, Henry pracuje jako lékař a vlastně by se mohli mít dost dobře, kdyby se v jejich rodině nevyskytla tragédie, v jejímž důsledku přišli o milované vnouče.

Audrey a Henry si ale získávají sympatie ještě v jedné věci. Nerozhodli se svůj žal utápět v modlitbách nebo prostě a jednoduše držet smutek, namísto toho se pokoušejí se situací něco dělat a svého vnoučka získat zpátky. A s pomocí se obrátili na rohatého strejdu tam dole. Začali docházet do satanistické sekty, vzhledem ke svým prostředkům si dokázali sehnat nějaký zaprášený grimoár, sehnali si oběť – mladou těhotnou ženu, do níž hodlají svého vnuka přivolat –, mysleli na všechno, zabezpečili svůj dům a pustili se do díla.

Bohužel, s vyvoláváním pekelných mocností z prastarých knih nemají úplně zkušenosti, takže se jim to trochu vymkne z ruky. Okolo se nich se začnou kupit úmrtí a do baráku se jim nastěhují duchové. Když staroušci konečně pochopí, že jejich nápad ochočit si pekelné mocnosti nebyl nejlepší nápad jejich života, pozvou si na pomoc kolegu ze satanistických seancí, jenž veškerý svůj volný čas tráví studiem teorie, takže se rád chopí příležitosti své znalosti otestovat i v praxi.

Audrey a Henry nejsou klasičtí hrdinové, protože objektivně dělají něco, co dle standardních měřítek není úplně v cajku. Přesto se jedná o docela sympatické postavy, jejichž jednání lze pochopit, a člověk jim vlastně fandí. To mi přišlo fajn, protože jak už jsem diskutoval výše, hlavní figury v hororech mě častěji serou než naopak.

Anything for Jackson (2020)

Snímek samotný je spíš pomalejší a snaží se o trochu jiné pojetí supernatural hororu, než je v poslední desetiletce zvykem. Sice i odsud nějakým způsobem čerpá a někteří bubáci na moderní duchařiny nechají vzpomenout, ale naštěstí se nejedná o klasickou báchorku s barákem, v němž straší. No, a taky tihle bubáci paradoxně patří k nejslabším chvílím „Anything for Jackson“. Nějakou větší parádu nadělají až v úplném závěru, kdy dojde na pokus o vyhrocené finále.

Svým způsobem je tedy „Anything for Jackson“ relativně fajn a neobtěžovalo mě to, ale nezanedbatelné problémy se tu určitě najdou. Film se nikdy nedokáže vyhoupnout nad laťku „dá se na to v klidu koukat“, a to bohužel ani v lokálních momentech. Jak už jsem řekl, hororové pasáže dokonce patří k tomu horšímu. Jakž takž funguje jen první pokus o bububu, protože je první, ale jakmile člověk zjistí, že nikomu vlastně nebezpečí nehrozí a bubák sám zmizne, protože se to všechno musí pohrotit až na konci, tak ty další bafačky už jsou o ničem. Závěr už toho nedokáže moc vylepšit, i když působí lépe, a finální vyústění do ztracena mě taky zásadně nenadchlo, i když uznávám, že šlo asi o nejrozumnější variantu.

Anything for Jackson (2020)

„Anything for Jackson“ mě tím pádem – uznávám, že trochu humorně – nejvíce bavilo tehdy, kdy se film drží při zemi a namísto nadpřirozených prvků pracuje s lidským dramatem, které se může opřít o dobré herce (ne, že by tohle v žánru bylo pravidlem). Celkově se bavíme o menším nenápadném kousku, jenž nenabízí nic zvláštního. Máte-li však náladu na podobně laděnou záležitost, nejde o vyloženě špatnou volbu. Jestli bych to ale přímo doporučil? To asi ne, na to mi „Anything for Jackson“ přišlo moc průměrné…


Frightmare (1983)

Frightmare (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: slasher / supernatural / gothic horror

Originální název: Frightmare
Český název: Frightmare: Legenda hororů

Režie: Norman Thaddeus Vane
Hrají: Ferdy Mayne, Luca Bercovici, Nita Talbot

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Na „Frightmare“ jsem se z nějakého prapodivného důvodu docela těšil. Asi víc, než jsem se těšit měl. Čekal jsem od toho staré, trochu zapadlé zábavné béčko, které by se mi díky všem právě zmíněným vlastnostem mohlo strefit do vkusu…

Což o to, staré to nepochybně je. Dokonce ještě o trochu starší než 1983, kdy film vyšel, protože byl natočen již v roce 1981. Zapadlé to je myslím taky – neřekl bych, že „Frightmare“ patří k nějakým známým flákům, spíš naopak. Béčkovost se taky daří plnit, protože výsledku nechybí ten pověstný omšelý vizuál a v jistém slova smyslu také naivita a lacinost (což nutně nemusí znamenat negativa). Akorát ta zábavnost… s tou je to tentokrát mnohem horší.

Stručně řečeno, „Frightmare“ rozhodně není žádný zázrak. Jedná se o neškodné a nezajímavé béčko, jehož sledování sice nijak zásadně nebolí, ale nakonec nedokáže nabídnout nic, kvůli čemu byste si jej měli zapamatovat. Gore je na nule, ale to bych tak nějak očekával, poněvadž nastavené směřování nahrávalo spíš víc atmosférické podívané. Nicméně i větší krvavost bych si dokázal představit, protože vraždy tu jsou. Akorát strašně cudné. Rozhodně bych si na absenci násilí nestěžoval, pokud by to „Frightmare“ dokázalo vyvážit tou atmosférou, jenže ani to nepodařilo. Jde o takovou unavenou hodinku a půl bez jakýchkoliv zásadnějších výkyvů směrem ke kvalitě.

Na „Frightmare“ se mi zdá nejzajímavější základní nápad. Hlavní postavou je vysloužilý hororový herec a někdejší hvězda Conrad Radzoff (Ferdinand Mayne). Jako správný umělec je pořádně ješitný, takže se neštítí shodit z balkónu a zabít mladého režisérského hejska, jenž si na něj dovolí otvírat hubu. Svou ješitnost pak projeví i po smrti, kdy se po okázalém pohřbu nechá vystavit ve speciálně vybudované kryptě plné rekvizit.

Mohlo by se zdát, že právě takhle skončila někdejší hororová legenda, ale Conradova cesta ještě bude pokračovat. Tělo z krypty totiž ukradne banda výrostků a odnese si jej do nějakého baráku (v němž – ne náhodou – Conrad za svého života natáčel), protože jedině kalba s mrtvolou je to pravé vzrůšo. Ještě než zemřelého stihnou vrátit na místo jeho původního odpočinku, krádež se rozkřikne a nasraná Conradova stará společně se spiritistkou vyvolají hercova ducha a nechají jej na dálku obživnout. Dál už následuje přímočarý vývoj – Conrad vstane z rakve a začne postupně mordovat holomky, kteří šlohli jeho mrtvolu.

Osobně si – snad ne naivně – myslím, že z takového krásně béčkového námětu šlo vytřískat mnohem víc než tuhle uspávačku, která se prostě jenom odehraje, aniž by nabídla jakýkoliv pamětihodný moment. A přitom Mayne v hlavní roli má svoje charisma; ani mě zásadně nemrzelo, že si part nestřihl Christopher Lee, jenž byl původně zamýšlen a jehož nepříliš známý kousek „Tempi duri per i vampiri“ se ve „Frightmare“ objevuje jakožto krátká ukázka Conradovy slavné tvorby. Ani omladina zralá na porážku není jalová – dvě holky jsou hezké a příjemně se na ně dívá, jednoho z teenagerů hraje Jeffrey Combs („Re-Animator“) ve své hororovém debutu. Také potenciálně zajímavá subžánrová kombinace slasheru, gotického hororu a supernatural hororu nakonec nemá valného dopadu a výsledku nijak zvlášť nepomáhá.

Frightmare (1983)

Věřím, že kdyby „Frightmare“ dostal na starost nějaký talentovanější režisér, jenž by dokázal z temných scén na půdě nebo ve sklepě vytřískat atmosféru a jenž by se nebál trochu přitvrdit při vraždách, které nyní působí zbytečně neškodně, mohlo by se jednat o povedený kousek. Na kdyby se ale samozřejmě nehraje. „Frightmare“ mi bohužel přijde jako promrhaný potenciál, horší průměr až podprůměr a právem polozapomenutá záležitost, jejíž plakáty jsou nakonec lepší než film sám.


Books of Blood (2020)

Books of Blood (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology / supernatural horror

Originální název: Books of Blood

Režie: Brannon Braga
Hrají: Britt Robertson, Anna Friel, Rafi Gavron, Yul Vazquez

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

Narazit v loňském roce na nějaký seriózní horor byl docela problém – a tím na mysli takový, který by byl seriózně zamýšlený a zároveň se i dal brát seriózně. Anebo třeba jen blbě hledám. Anebo třeba už nedokážu brát tolik bijáků seriózně. Uznávám a přiznávám se, že poslední dobou na spoustu hororů koukám spíš jako na komedie.

Každopádně, „Books of Blood“ se snaží působit jako jeden z těch hororů, u nichž se divák smát nemá, a dokonce ani jeho úroveň není nechtěně blbá, aby se tomu člověk i přesto vysmál. Jak už název napovídá, film si bere inspiraci ze stejnojmenné známé antologie od britského spisovatele Clivea Barkera. Povídkový formát dodržuje i samotný snímek a předkládá tři příběhy. Každý nese název podle své hlavní postavy. Jen dva z nich jsou ovšem založeny na Barkerově práci, navíc ještě volně. Třetí vznikla přímo pro film, ale sám Barker na to dohlížel, takže se dá chrabře předpokládat, že mu snad ani ta ostudu neudělá.

„Books of Blood“ otvírá krátké intro, které nasměruje postavu ze třetího příběhu na cestu, a pak se rozjede první story Jenna. Sledujeme holku, jež si prožila ve škole nějaké trauma (zatím nevíme jaké, ale nebojte, do konce bijáku se to dozvíte) a nyní kvůli tomu trpí jakousi poruchou, kdy nesnese žádné zvuky. Když se dozví, že zazobaná matka ji chce poslat zpátky do nějakého sanatoria, udělá tu jedinou logickou věc, jakou jetá holka v náctiletém věku může udělat – vybrakuje mamče peněženku a zdrhne z rodinné haciendy do širého světa. Doputuje do nějakého baráku, kde postarší dvojce manželů pronajímá pokoje. Akorát že manželé jsou až podezřele přívětiví a hodní.

Jenna a její příběh se rozjíždí dost pomalu. Nebo spíš takhle – ze začátku to ještě jde, protože čekáte, co z toho vyleze, ale postupně tahle povídka upadá do letargie. Naštěstí ale v momentě, kdy už fakt pomalu začíná nudit, se konečně něco začne dít. Ačkoliv jde o jedinou třetinu „Books of Blood“, u níž jsem se chvíli vrtal z nudy v zadku (neberte doslova), nakonec mi přijde nejlepší. Nápad se mi zdál fajn a to pomalé ukolébání diváka nakonec tady mělo svoje opodstatnění. Hlavně se mi ale líbilo, že Jenna se jako jediná obejde bez nadpřirozena a celá se nese v duchu, že tohle by se teoreticky fakt mohlo stát.

Druhá povídka se jmenuje Miles, ale její titulní postava zde slouží spíš jako katalyzátor událostí než jako skutečný protagonista. Miles je sedmiletý chlapec, jenž zemře na leukémii. Příběh se věnuje víc jeho matce Mary, univerzitní profesorce. Ta ráda nachytává všechny podvodníky, kteří o sobě tvrdí, že mají nadpřirozené schopnosti. Její racionální přístup podkope Simon, jenž o sobě tvrdí, že umí komunikovat s mrtvými, což se hned následně pokusí dokázat předáváním zpráv od Milese. No, a Mary jakožto správný zástupce vědy po podání důkazů začne přehodnocovat svůj pohled. Samozřejmě v tom nakonec bude háček, ale zas vám nechci vykecat všechno, že jo…

Books of Blood (2020)

Bennett z poslední třetiny se vydává hledat takzvanou Knihu krve, o jejíž existenci jej spravil zadlužený knihovník v intru, než jej Bennett odpravil. Zatímco u Milese byla aspoň nějaká pointa a rozuzlení, Bennett bohužel klesá ještě o kousek níž a má nejblíž k duchařině. Víc než jako plnohodnotná povídka poslední příběh slouží jako lepidlo pro spojení všech tří dílků do jednoho celku. Samostatně ovšem neobstojí a ze všech tří je výrazně nejhorší. S Bennettem ale „Books of Blood“ ještě nekončí, protože následuje outro, v němž se film vrací na začátek a dotahuje do konce nevyřešené věci z úvodní třetiny.

Sestupná tendence „Books of Blood“ samozřejmě škodí. Kouzlo filmu se opírá primárně o náměty a nápady – ty jsou poměrně fajn. Jejich zpracování nicméně občas lehce pokulhává a hlavně v případě Bennetta už kulhá dost. Bez výhrad se ovšem neobešel ani jeden příběh. Z toho všeho mi vyplývá, že „Books of Blood“ mělo navíc a nedokázalo stoprocentně naplnit svůj potenciál. Možná, že kdyby to dostal do ruky zkušenější režisér, vypadalo by to jinak, protože pro Brannona Bragu jde o celovečerní debut, jinak je to především scénárista a do té doby režíroval jen pár dílů nějakých seriálů.

Books of Blood (2020)

Na jedno podívání se „Books of Blood“ přesto strávit dá a fandové hororu to klidně mohou zkusit. Ohromen ale bude jen ten, kdo nemá nijak vysoké nároky, protože o víc jak neurážející a ve finále spíš průměrnou jednohubku prostě nejde. Škoda.


The Dark and the Wicked (2020)

The Dark and the Wicked (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: satanic / supernatural horror

Originální název: The Dark and the Wicked

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Marin Ireland, Michael Abbott Jr.

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

První pohled (Dantez):

Nedlouho poté, co horrorová streamovací služba Shudder zveřejnila čtvrtý zásek Bryana Bertina „The Dark and the Wicked“, začal snímek sbírat vesměs pozitivní ohlasy. Nenápadný horror s rurálním zasazením a krvavým obráceným křížem na plakátě si na Rotten Tomatoes vysloužil okolo úctyhodných 80 % a i kritici chválou nešetřili – mnozí z nich film svou atmosférou a přístupem přirovnávají k novodobým triumfům jako „Hereditary“ nebo „The Lodge“.

„The Dark and the Wicked“ mě proto zaujalo, s nadšením jsem ovšem zachovával skepsi. Filmů, které se derou do škatule takzvaných „grief horrorů“ – často s religiózním či okultním přesahem – kvapem přibývá a jejich kvalita začíná klesat. Dodnes se zotavuji třeba z tristního „Girl on the Third Floor“, které se snažilo pojmout vypořádávání se se smrtí z pohledu sociopatického zmrda.

Během ohlédnutí za skromnou filmografií Bertina pocit nedůvěryhodnosti roste. Tvůrcovo portfolio vyvolává dojem, že se režisér rád chytá hororových trendů a na jejich základě vaří něco, co se sveze na vlně popularity. Smradlavým přístupem zavání už debutový „The Strangers“ (2008) stavějící na tématice home invasion, která byla před rokem 2010 na vzestupu.

„The Strangers“ zabodoval. Díky hvězdné Liv Tyler si film získal fanoušky i mimo hororovou škatuli a z hlediska filmařiny nejde tvrdit, že by šlo o průser. Následující „Mockingbird“ na tom byl podstatně hůře – béčko se snahou profitovat na popularitě found footage filmů, klaunské estetice, zato bez kýžené star-power, absolutně propadl. Výrazně se nezadařilo i „The Monster“ z roku 2016 – horroru se Zoe Kazan v hlavní roli, který staví na subžánru zřejmého z názvu.

Nevyvážené režisérské kvality a krysí kontinuitu potvrzuje i „The Dark and The Wicked“. Film pojednává o sourozencích, kteří se vracejí do rodného Texasu, kde jejich matka udržuje při životě umírajícího manžela. Podle matky ovšem fotr nepodstupuje přirozený skon – dětem se snaží sdělit, že barák ověnčují zlé síly, které nechtějí zabít pouze jeho, ale každého, kdo se okolo domu motá příliš dlouho. Sourozenecké duo postupně nadpřirozené jevy dosvědčuje a pokouší se jim čelit.

Toť zhruba vše. Film sice občas zabrnká na křesťanskou strunu, lehce si pohraje se symbolikou, nikdy ne však natolik, aby divákovi umožnil hlubší ponor. „The Dark and the Wicked“ nedrží pohromadě žádná vyšší myšlenka jako v „Hereditary“ a nezaujme ani zajímavým settingem, jímž bodoval „The Lodge“ či „The Wind“. Zároveň nezkoumá téma zármutku tak zevrubně jako třeba „Babadook“. Navzdory patrné plytkosti je však jasné, že „The Dark and the Wicked“ tyto filmy vykrádá. V jistých děsivých scénách kopírování celkem bije do očí – ať už jde o přilepené lidi na strop nebo creepy naháče.

The Dark and the Wicked (2020)

Přes zjevný kalkul „The Dark and the Wicked“ nabízí i pár kvalit. Bertino umí pracovat s napětím a atmosférou. Většina scén, při nichž má divákovi zatrnout, funguje i včetně pomalých build-upů. Na ploše necelých devadesáti minut navíc filmu neubližuje ani pomalejší tempo, byť v závěru film ničím zásadní neodmění. „The Dark and the Wicked“ sluší i zažloutlý, lehce zrnitý vizuál, který souzní se zasazením do amerického venkova.

Převážná chvála, již „The Dark and the Wicked“ sklízí, mi ale přijde přehnaná. Jde sice o jeden z lepších hororů, který lze v období pandemického sucha vidět. Z širšího pohledu však Bertino stvořil průměrný slow-burn bez přesahu, kterému na kvalitě ubírají patrné sklony k parazitování.

The Dark and the Wicked (2020)


Druhý pohled (H.):

Přijde mi, že ohledně filmů se s Dantezem dost často neshodneme. Obzvlášť u (samozvaně?) uměleckých hororů. No, v případě „The Dark and the Wicked“ to konečně vidíme podobně. Hodlám nicméně klasicky hrát toho většího burana, takže použiju méně vzletné formulace a ostřejší slovník. Pičo.

Nebudu se zabývat příběhem, protože to bezdějové málo, o co se „The Dark and the Wicked“ pokouší, už kolega sesumíroval. Já stran tohohle konstantního nicnedělání dodám jen jednu věc:

Chápu, oč tvůrcům šlo. Pomalý horor postavený na husté atmosféře a plíživém nepříjemném pocitu. Takové pojetí vypadá na papíře fajn, ale realita tomu nemusí odpovídat a také neodpovídá. Ačkoliv je autorský záměr patrný, neznamená to, že se jej podařilo dotáhnout do konce. Jinými slovy, „The Dark and the Wicked“ možná vykročilo správným směrem, ale do cíle rozhodně nedorazilo.

The Dark and the Wicked (2020)

Oukej, taky jsem teď trochu vzlet(n)ěl a zbytečně jsem okecal zjevný fakt: „The Dark and the Wicked“ je po většinu času dost nudná jebka, která se snaží brnkat na náladové struny a navodit hustnou atmošku, ale zůstává leda tak u té snahy. Od půlky jsem začal sledovat časomíru a poslední půlhodinu jsem jen netrpělivě vyčkával titulky. Rádoby zdrcující události nebo úmrtí jsem přecházel bez většího zájmu, protože už jsem pomalu začínal vymýšlet vtipy do recenze. Priority musí být, víš jak.

Asi nejvíc mě ale na bijáku točily jiné věci. Snímek se snaží působit dojmem něčeho chytrého, ale ani hovno, ve skutečnosti se jedná o dost přímočarou záležitost bez jakékoliv hlubší mytologie a hlavně – bez zajímavosti. Snaží se hrát si na umění, a přitom sebevědomě předkládá žánrová klišé jako světlo, co se samo rozsvěcuje. To nechceš. Když tam jebneš smyčcovou muziku a strááášně dlooouuuhééé a statickééé záááběry kamery, tak to ještě neznamená umění. Ale někomu to zjevně ke štěstí stačí, protože jak už zmiňoval kolega, intelektuální publikum u toho onanuje, až ejakulát oblečený ve flanelce létá vzduchem.

The Dark and the Wicked (2020)

Jasně, teď už si z toho dělám prdel, ve skutečnosti „The Dark and the Wicked“ není až takový průser (rozhodně však nehodlám tvrdit, že jde o jeden z lepších hororů, co jsme letos měli možnost vidět, protože podle mě nejde). Základní pojetí mělo potenciál a místy to i ujde, ale přijde mi, že zde jednoduše chyběly schopnosti na dotáhnutí ideje do zdárného konce a občas to není pomalé, nýbrž utahané.

Ústřední herecká dvojice mi sice byla vcelku sympatická, ale nic nezachrání, protože scénář jim po většinu času káže jen sedět v kuchyni, sedět v ložnici, ležet v ložnici a občas se jít projít do stodoly, kde se zaklepou podkovy na řetězu. A toho se máš bát. Bububu, zaklepal se řetěz. Mně to teda přijde dost málo, a proto dávám palec dolů.


Ghosts of War (2020)

Ghosts of War (2020)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural / war horror

Originální název: Ghosts of War

Režie: Eric Bress
Hrají: Brenton Thwaites, Kyle Gallner, Alan Ritchson

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

O své nelibosti k duchařinám jsem zde hovořil již několikrát. Mohlo by se tedy zdát, že jejich vědomým sledováním si buď ukájím masochistické choutky, anebo jen trpím neodbytnou potřebou si na něco z plna hrdla zanadávat. Ani jedna možnost ale není správná.

Ve skutečnosti se sledování duchařských hororů snažím vyhýbat – právě proto, že vím, že nejde o subžánr pro mě, protože mě to prostě většinou nebaví. Když do něčeho takového jdu, má to svůj důvod. Film musí něčím zaujmout a vypadat, že by mohl být něčím zajímavý. Doufání v to, že půjde o opravdu dobrou záležitost, už jsem pro jistotu opustil, ale tím spíš mě pak výsledek může překvapit, že jo. A přesto typicky překvapen nebývám a zpravidla odcházím s pocitem, že jsem zabil další hodinu a půl života u bezcenné blbosti plné klišé.

Bohužel ani „Ghosts of War“ tohle prokletí neláme.

Určitě vás bude zajímat, proč jsem si vybral ke sledování právě tenhle kousek mezi tím množstvím duchařských hororů, které se pořád točí (netvařme se, že tenhle subžánr aktuálně není populární). Odpověď je jednoduchá: tvůrci se rozhodli zasadit děj do 2. světové války. Jistě, nejde o nejoriginálnější nápad všech dob; válečné horory existují už nějakou dobu a tenhle subsubžánr už světu dal i pár vcelku slušných snímků. Vzpomenout mohu třeba „Deathwatch“ z 1. světové války. Pořád se však jedná o docela atraktivní záležitost, přinejmenším tedy pro mě, a právě proto jsem se rozhodl dát „Ghosts of War“ šanci.

Nějaké úvodní kraviny klidně přeskočíme. Gró „Ghosts of War“ vězí v dějství, kdy se naše sledovaná pětice hrdinných vojáků dostane do zámečku, jejž má ohlídat. Předešlá hlídka svoje pozice vyklidí podezřele rychle, což dává něco tušit, ale kdyby odjeli pomalu jak šneci, stejně by divák tušil, co se bude dít, protože není debil a ví, že si pustil duchařinu, že jo.

No, nadpřirození obyvatelé nemovitosti na sebe nenechají dlouho čekat a hned první noci se pustí do díla. Jak asi tušíte, zpočátku se chovají docela cudně, ale postupně začnou bafat jakože intenzivněji. Z „Ghosts of War“ se v téhle části naneštěstí stává přesně to, co vždycky doufám, že se nestane, čili standardní mysteriózní bububu, jakých člověk viděl už hromady.

Když si odmyslíte, že postavy na sobě mají uniformy, tak se jede těžký standard. Klišé, laciné lekačky, které zpravidla nefungují, tajemné náznaky pokřivené historie místa / původních obyvatel a další vyloženě lajdácké pokusy o strašení (lidi z fotky zmizí, vidiny, obrys ducha v pozadí). Počáteční skepse hrdinů, poté neochotné připuštění, že tady fakt straší, a nakonec se hledá řešení, jak by se dalo duchům (kteří mimochodem vypadají dost lacině) pomoct. Krátkým vysvobozením je snad jen příjezd nácků a přestřelka, tedy jediný náznak válečného žánru v celém filmu. Velkoryse pominu, že náglové jsou tupí jak motyky a střílejí snad ještě hůře než stormtroopeři ve „Star Wars“. Duchařská část jako celek je každopádně zoufalost.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ má ovšem v rukávu ještě jednu věc, jejíž přijetí se ve velké míře podepíše na tom, co si o filmu budete myslet. Dost těžko se o tom mluví, aniž bych pointu propálil na plnou hubu, ale prostě na konci přijde zvrat, jenž veškeré dosavadní dění filmu kompletně obrátí naruby. Svým způsobem se jedná o poměrně odvážné rozuzlení a osobně jsem nečekal, že by se „Ghosts of War“ mohlo zvrhnout tímhle směrem, protože předešlé minuty se nesly v tak neinvenčním a obyčejném stylu, až z toho člověk pomalu začne klimbat.

Věřím, že někoho tenhle obrat nasere. Dokážu si ale představit i scénář, že to pro někoho film zachrání. U mě ale nastala třetí možnost – bylo mi to úplně jedno. Překvapilo mě to, ano, ale ze všechno předtím jsem se dostal do takové letargie, že zlepšit dojem nemohlo absolutně nic. A navíc si vůbec nejsem jistý, jestli tenhle konec mohl cokoliv vylepšit, protože je nečekaný, ale ne nutně dobrý.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ tím pádem považuji za hluboce podprůměrný počin. Hororová složka je jalová jak prase a diskutovaný zvrat rozpačitý… a i kdyby rozpačitý pro někoho nebyl, dosavadní mizérii zachránit nedokáže. Snaha byla, o tom se nehádám, ale snaha sama o sobě nic neznamená. Všehovšudy tedy ke koukání jednoznačně nedoporučuji.