Archiv štítku: supernatural horror

Death of Me (2020)

Death of Me (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: Death of Me

Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Maggie Q, Luke Hemsworth

Hrací doba: 94 min

(Budou velké spoilery.)

Tušil jsem už v předstihu, že „Death of Me“ bude strašná hovadina, ale vždycky se u takových očekávání rád zmýlím. No, v případě „Death of Me“ jsem se tedy nemýlil ani za mák. Bohužel.

Jak už tomu často bývá, základní premisa nezní zas tak špatně. Manželský pár si užívá dovolenou na tropickém ostrově u Thajska. Jednoho večera proběhne kvalitní mejdlo v místní knajpě, kde si oba dají do nosu nějakou domorodou samohonkou. U staré dobré něcovice z Moravy se vám stane, že prostě a jednoduše oslepnete, jak se na rozumný alkohol sluší a patří. Ne tak u téhle pálenky, kde se kromě ovoce destiluje i primitivní magie.

Stručně řečeno, Christine (Maggie Q) a Neil (Luke Hemsworth) se probudí druhý den u sebe v pokoji a víc než kocovina je trápí skutečnost, že si ani jeden z nich nemůže ani za boha vzpomenout, co se to včera večer sakra událo. Což o to, tohle není zas až tak výjimečný důsledek nezřízeného chlastání. Kdo z nás si někdy během noci neodjebal dekel jak kokot a druhý den neměl okno, ať hodí ledvinovým kamenem. Naše manželská dvojice má ovšem ten problém, že na své kameře najde záznam z noční jízdy, na němž kromě domácího porna uvidí i to, jak Neil svou choť uškrtí a zahrabe na zahradě. No, alespoň už si holka dokáže vysvětlit, proč má na krku takové podlitiny.

Hele, tohle by vlastně nemuselo být špatné, protože se podle mého jedná o relativně slibně rozehranou zápletku. Akorát, že to je špatné fest. Christine hned vzápětí začne zvracet trávu, na krku má nějaký dementní talisman a neví, kde ho vzala, a jakmile si ho sundá, udělá se jí brutálně špatně, vytáhne si z huby hada a tak podobně.

Jistě už správně tušíte, že se „Death of Me“ zvrhne v nadpřirozenou blbost – skeptičtí zápaďáci versus domorodá víra. Tohle už žádný objevný koncept není, to už jsme viděli tolikrát, že to snad ani nespočítáš. O onen relativně svěží nápad se smrtí natočenou na kameru, tam nakonec vlastně ani moc nejde.

Což o to, i když se „Death of Me“ vydalo tímhle směrem, pořád z toho nemusel vylézt průser. Jenže to by se putování Christine a Neila po pravdě nesmělo odehrávat v tak šablonovitém a plytkém podání, v jakém se odehrává. Dvojice se tak nějak bezcílně potuluje po ostrově. Chvíli jsou v baráku, pak jdou k doktorovi, pak jdou do krámu u pokérované rajdy, pak jdou do hospody, pak jsou zase v baráku, kde se Neil zabije (jediná jakž takž gore scénka ve filmu – výsledek však rozhodně nezachrání), takže Christine si dá opět kolečko doktor, krám u tetované roštěnky, hospoda, barák. Průběžně u toho občas omdlí a probere se o kus jinde a po posledním omdlení konečně skončí na domorodém rituálu.

Death of Me (2020)

Čím déle „Death of Me“ běží, tím víc tohle bezcílné putování po třech, čtyřech stejných lokacích ubíjí. Rozumně vyhlížející premisa se rozmělní a začne z toho lézt brutální, ale fakt brutální a nemilosrdná nuda. Biják trvá hodinu a půl, ale pocitově je mnohem delší, protože se táhne tak zoufale, až to hezké není.

Což o to, samozřejmě, že ne vždycky je nutné mít na obrazovce vědra krve, vnitřností a usekaných končetin, ani není nutné, aby akce střídala akci. Když už to ale chci udělat pomalejší, musím to bezpodmínečně vyvážit nějakou atmosférou, tajemnou aurou, pocity nejistoty, prostě čímkoliv, co by diváka udrželo v pozoru a co by hlavně diváka donutilo k tomu, aby se o osud hlavní postavy alespoň trochu zajímal. Nic takového se v „Death of Me“ nedaří. Vzniká tedy jakési bezdějové vakuum. Člověk jen doufá, aby už domorodci tu blbku konečně chytili a vykuchali, aby mohly narolovat závěrečné titulky. Nakonec jsem se toho chycení dočkal (vykuchání bohužel nikoliv), ale bolelo to kurevsky.

Death of Me (2020)

Tady není co řešit. „Death of Me“ je prostě strašná slabota a podprůměrné spotřební zboží bez jakékoliv hodnoty. Rejža Darren Lynn Bousman, jenž stojí za třemi díly „Saw“, „Repo! The Genetic Opera“ nebo remakem „Mother’s Day“, se tentokrát moc nevytáhnul. Což se dá ostatně říct o všech zúčastněných. No, abych to zkrátil, prostě je to sračka a nekoukejte se na to.


Dead End (2003)

Dead End (2003)

Země: Francie / USA
Rok vydání: 2003
Žánr: supernatural horror

Originální název: Dead End
Český název: Smrt přichází v bílém

Režie: Jean-Baptiste Andrea, Fabrice Canepa
Hrají: Ray Wise, Lin Shaye, Alexandra Holden, Mick Cain

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Kdysi jsem čítával časopis DVDMag, který, jak už jeho název napovídá, recenzoval filmy nově vycházející na DVD. Později se z něj celá redakce trhla a založila nový časák Filmag. To bylo všechno ještě předtím, než naběhla móda levných DVD v pošetkách, která dost změnila do té doby standardní prodej DVDček, zničila DVD půjčovny a vlastně zlomila vaz i podobným časopisům.

Svého času jsem tenhle časák dost žral a věřil jeho názorům. Když tam tedy kdysi vyšla nadšená recenze na horor „Dead End“, chtěl jsem ten biják hodně vidět. To se mi v dohledné době nepovedlo, ale nějak jsem si i po těch letech zachoval mindset, že to bude dobrá podívaná, a s tímhle očekáváním jsem se na „Dead End“ nyní šel dívat.

Slibně se ostatně tvářilo i vcelku solidní obsazení. V hlavní roli se představuje Ray Wise, jehož si můžete pamatovat díky kultovnímu seriálu „Twin Peaks“ nebo akční klasice „RoboCop“. Svoje má v hororech odehráno také Lin Shaye, již jste mohli vidět třeba v „Critters“, „2001 Maniacs“„Insidious“ a hromadě dalších.

Sám film se zpočátku skutečně tváří zajímavě. Vypraví o rodince – máma, táta, syn, dcera a přítel dcery – jedoucí na Štědrý den za babičkou na večeři. Po cestě se jim ale začnou dít dost divné věci. Nejdřív potkají holku celou v bílém a vezmou ji do auta i s jejím dítětem, protože vypadá, jako kdyby měla nějakou nehodu. Když se ale rodinka rozdělí a v autě zůstane jen nemluvná dívčina s oním přítelem, ukáže se, že děcko je ve skutečnosti mrtvé. Příště už rodina přítele uvidí uvězněného v podivném odjíždějícím autě a pak jej najde o kus dál na silnici rozsekaného na maděru.

Postupně za podobně zvláštních okolností odpadávají i další členové rodiny nebo jim střídavě začíná jebat, ani nemluvě o dalších nevysvětlitelných událostech jako zastavených hodinkách nebo nekončící cestě bez křižovatek, odboček či benzínových pump.

Zpočátku je „Dead End“ opravdu zábavné. Filmu se daří hezky skloubit mysteriózní tajemno a humor, dokonce i hlášky, aniž by se z toho stala vyložená komedie. Tenhle kontrast se mi líbil a přišlo mi dobré, že se jej podařilo odměřit s takovou lehkostí. Vůbec jsem nečekal, že bych se u toho takovým způsobem zasmál, a přitom tomu nechyběla atmosféra. Ani nemluvě o tom, že nějakou chvíli jsem byl opravdu zvědavý, co se z toho vyklube.

(A jestli nechcete vědět, co se z toho vyklube, přestaňte číst.)

Dead End (2003)

Problém nastává v tom, že jak minuty pomalu přibývají, pomalu vám začne docházet, že z toho nejspíš nic moc nevyleze. Když se pak stopáž začne nebezpečně krátit, z pocitu se stává prakticky jistota – buď z toho nevyleze nic, anebo přijde nějaká dementní pointa à la „někomu se to celé jenom zdálo“.

No a nakonec se ukáže, že přesně tohle je ten případ. Když „Dead End“ dolezlo ke svému rozuzlení, tak už mě to nepřekvapilo a nechápal jsem, jak jsem mohl být tak naivní a čekat od toho cokoliv kreativnějšího a invenčnějšího. Nápověd ostatně snímek poskytl hned několik. Když se nad tím zamyslím, tak svým způsobem to „Dead End“ jasně naznačí hned na svém začátku, člověk jen nesmí ignorovat jeden zdánlivě bezvýznamný detail.

Dead End (2003)

Samozřejmě hodně záleží na tom, jak se k podobným pointám stavíte. Pokud vám nevadí, nebude vám vadit ani „Dead End“, poněvadž v tomhle ranku filmů, které na konci udělají obrat „a všechno je úplně jinak, nic z toho se reálně nedělo“, vlastně není špatné, minimálně první polovina mi přišla docela fajn.

Já osobně ale tenhle druh pointy nemá vůbec rád. Přijde mi to jako hrozné klišé a hlavně mi to přijde jako strašně lenivý a pohodlný způsob, jímž se dá vysvětlit prakticky cokoliv. Navíc se to objevilo už v tolika filmech, že mě spíš namíchne, když to vidím v nějakém dalším. To se bohužel týká i „Dead End“. Pro mě rozuzlení shodilo celý biják, protože jej nejsem úplně schopen docenit. Škoda. Asi nemusím dodávat, že tím pádem jsem si z „Dead End“ ani zdaleka neodnesl tak dobrý pocit, jak jsem v předstihu doufal.

Dead End (2003)


The Wretched (2019)

The Wretched (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Wretched
Český název: Démon zatracení

Režie: Brett Pierce, Drew T. Pierce
Hrají: John-Paul Howard, Piper Curda, Jamison Jones

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Na „The Wretched“ mi přijde mimořádně vtipná jedna věc. Sice se jedná o malý laciný a nízkorozpočtový horůrek (a ještě navíc nevalných kvalit, ale k tomu dostaneme později), přesto se mu podařila věc, jakou se může pochlubit jen málokterý film. Šest týdnů po sobě dokázal ovládnout návštěvnost amerických kin. Jedná se o první snímek od „Avatara“ (2009), jemuž se tohle povedlo.

Není ale úplně těžké si domyslet, jak se něco takového mohlo přihodit. „The Wretched“ si svou premiéru sice odbylo už v červenci 2019 na festivalu, ale do distribuce se film dostal až v květnu 2020, tedy uprostřed pandemie koronaviru. Většina kin ve Spojených státech amerických sice měla zavřeno, ale pořád fungovala autokina a vzhledem k tomu, že v té době se v oběhu nacházelo jen minimum snímků, cesta k nesmrtelnosti byla pro „The Wretched“ velmi jednoduchá. Jenže i když se tvůrci můžou chlubit takovým úspěchem, celkově jejich počin pořád nevydělal žádnou raketu. Na druhé straně, při rozpočtu pouhých 66 000 amerických dolarů se dají i ty tři míče považovat za docela úspěch.

Aby to celé bylo dvojnásobně legrační, tak „The Wretched“ je navíc strašná mrdka, která by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila spíš opovržení, nikoliv jakýkoliv úspěch.

Celé se to točí okolo náctiletého klacka Bena, jehož rodiče se zrovna rozvádějí a on přijíždí bydlet k tátovi na maloměsto. V sousedním baráku nicméně žije rodinka, jejíž mamču Abbie posedne hnusná čarodějnice pocházející z místního lesa. To má za to, že srazila srnce a ještě si jeho mrtvolu dovezla domů. Právě z téhle mrtvoly čarodějnice vyleze a začne páchat neplechu.

Tato neplecha tkví v tom, že bosorka žere malé děti. Má na to vymakanou strategii – nejdřív přiměje všechny z rodiny, aby na fakana zapomněli, a pak si ho odtáhne do svého brlohu v lese. Takhle si vyšlápne na oba sviště Abbie a nakonec i malou ségru Benovy nové kámošky. Ben nicméně není až takové jelito, začne tušit něco divného a pokusí se záhadě mizející omladiny přijít na kloub.

Problém tkví v tom, že jeho pátrání po pravdě dost nudí. Jde o takový ten klasický případ, kdy dlouhé minuty sledujete, než postava na plátně konečně přijde na to, co divák věděl už před půlhodinou. Na hororový žánr se tam navíc nachází žalostně málo hororových scén, a když už nějaká náhodou přijde, bývá krátká a typicky ještě nemastná neslaná. Takhle laciné pokusy o bafnutí snad nemůžou pořádně vylekat, natožpak vystrašit ani patnáctileté smrady, jejichž věkové kategorii jsou podobné rádoby horory pravděpodobně určeny.

Taky mi vadilo, že se tam spousta věcí děje strašně na náhodu. Dám jeden příklad. Táta si myslí, že Ben je na drogách, protože se chová divně (v sousedství má čarodějnici, víš jak) a napadl jeho novou partnerku (čarodějnice už se převtělila do ní, ale nikdo to neví). Bena odváží policie na stanici, ale bosorka něco zašeptá strážníkovi do ucha. A teď to přijde. Policajt nedojede na stanici, nýbrž k vodě, kde se pokusí Bena utopit. Zničehonic ale přiběhne zbloudilý pes a hlavního hrdinu zachrání. Policista se potom jen tak zastřelí. To všechno asi jen proto, aby hlavní cucák pro následný souboj s čarodějnicí dostal pistoli.

The Wretched (2019)

Nejvíc mě na „The Wretched“ vlastně bavila dvojice přiopilých týpků v kině, kteří u podobných kvazilekaček s úžasem řvali hlášky „ou shit“ nebo „no do prdele“. Vrcholem filmu pak bylo, když se jeden z nich šel vychcat, ale namísto záchodů si to namířil do křoví vedle plátna, takže se jeho vodopád rozléhal celým letním kinem. Tehdy jsem se docela zasmál, ale pro „The Wretched“ to moc dobrou vizitku neznamená. Zatímco jindy hlučné diváky v kině nenávidím, v tomto případě borci výsledku pomohli, jinak bych tam asi zkapal nudou.

Nějaký rádoby pokus o hororovou scénu objeví až na konci, kdy hlavní hrdinové vlezou do brlohu čarodějnice, aby vysvobodili svoje sourozence. Jenže ani tady se nejedná o nic extra záživného. Celé se to odehrává ve tmě, aby toho bylo ideálně co nejméně vidět, čarodějnice se jen tak mihne, aby nešlo poznat, že vypadá docela trapně (stejně to nepomůže). Skončí to happyendem (nakonec se ukáže, že všechna děcka, o něž jste se jakože měli bát, ve skutečnosti žijou; čarodějnice si je asi schovávala na horší časy), ale aby to bylo jakože strašně hustý, poslední záběr naznačí, že čarodějnice přežila, a vyústí to v otevřený konec. Jeho úroveň je ovšem stejná jako rádoby šokující zvrat před onou scénou v brlohu.

The Wretched (2019)

Abych to zkrátil, „The Wretched“ je prostě povrchní podprůměrné vakuum. Navíc to není ani tak debilní, aby se z toho stala zábavná roztomilá sračka, u níž se člověk může krásně zasmát. Tohle se prostě tváří, že se jedná o seriózní horor, ale jde jen o řemeslně zručně udělané hovno. Tvůrcům prostě chyběl talent i vize a výsledek podle toho vypadá.


The New Mutants (2020)

The New Mutants (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The New Mutants
Český název: Noví mutanti

Režie: Josh Boone
Hrají: Maisie Williams, Anya Taylor-Joy, Charlie Heaton, Alice Braga, Blu Hunt, Henry Zaga

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nebudu vás nijak lakovat – nejsem zrovna fanda moderních komiksovek. Mám rád ty starší, kdy se jednalo o braková béčka (ne-li ještě vzdálenější písmenka abecedy), protože filmový škvár do sebe můžu rvát horem dolem, ale ty novější jakože blockbustery moc nemusím. A platí to i o sérii „X-Men“, jejíž úspěch započatý před dvaceti lety vlastně vyšlapal cestu současnému komiksovému boomu.

Nabízí se jasná otázka – proč kurva lezu do kina na „The New Mutants“, když mě to vlastně nezajímá. Částečně kvůli dlouhotrvajícímu suchu v kinech, kdy není na co chodit, z ještě větší části ale kvůli tomu, že to chtěla vidět přítelkyně. To hádám vezmete jako dostatečný, haha. Každopádně, čekal jsem od toho sračku a sračku jsem taky dostal. A to neříkám jen proto, že nejde o můj oblíbený druh filmu. Říkám to kvůli tomu, že to sračka opravdu je.

Pomalu nejzajímavější na „The New Mutants“ je škodolibé zaujetí tím, jakou smůlu si snímek vyžral, než se konečně dostal do oběhu. Natáčení skončilo už v září 2017 a původně měl jít výsledek do kin už v dubnu 2018. Potom ale začalo několik koleček odsunů – nejdřív kvůli nespokojenosti studia, které si vyžádalo přetáčky (ty nakonec neproběhly). Potom se odsouvalo kvůli akvizici 20th Century Fox Disneym. Potom se „The New Mutants“ muselo klidit, aby nekolidovalo s vydáním „X-Men: Dark Phoenix“ (z něhož se nakonec vyklubal monstrózní finanční propadák). A když už to vypadalo, že film konečně vyjde v dubnu 2020, přišla koronka a odsouvalo se znovu.

Nakonec vydání proběhlo v srpnu 2020 a přišlo mi, že spíš kvůli tomu, aby se prokletého snímku konečně všichni zbavili (a hlavně nový majitel Disney, který mutanty hodlá kompletně resetovat a začlenit do svého MCU) – ze smluvních důvodů totiž „The New Mutants“ údajně muselo jít do kin. Kdyby tam ale nešlo, nikdo by o nic zásadního nepřišel.

„The New Mutants“ bylo od začátku zamýšleno jako boční story v rámci univerza mutantů a lákalo na odlišné pojetí komiksové látky. Zvolil se stejný přístup jako třeba v případě loňského „Brightburn“, tedy pokus o zasazení pravidel komiksového filmu do hororového rámce. Akorát že „The New Mutants“ je ještě méně horor než zmiňovaný „Brightburn“ (jenž jen tak mezi námi taky stál za hovno) a o žánr se olizuje leda tak papírově.

Nebo spíš takhle… formálně „The New Mutants“ parametry hororového snímku vesměs naplňuje a z definice má k tomuto žánru určitě nejblíže. Akorát že hororového na tom není prakticky nic. Film se nese v naprosto neškodném a nekonfliktním duchu, hororová složka je naprostý výsměch a zafungovat může leda tak na třináctiletá děcka, na jejichž věkovou kategorii „The New Mutants“ svým vyzněním a laděním ostatně předpokládám míří. O tom, že navzdory všem kecům a slibům se pořád v jádru jedná víc o komiksovou hovadinu, svědčí i obligátní přepálené finále plné digitálního bordelu.

The New Mutants (2020)

„The New Mutants“ se tedy vydává za horor, jímž ve skutečnosti není ani zdaleka, a z hlediska komiksových filmů zase nenabízí nic, kvůli čemu tenhle žánr diváci v posledních letech hltají po tunách. Výsledkem není nic jiného než plytká břečka bez jakékoliv výpovědní hodnoty, natožpak nějaké vize, o níž se v předstihu hovořilo (ne snad, že bych tomu já osobně někdy věřil).

Výsledek tedy vypadá asi tím způsobem, že tam banda nesympatických fakanů celou dobu řeší svoje mutantní traumičky za dozoru jedné doktorky. Pak se objeví banda naprosto příšerných (zpracováním) bubáků, kteří po chvíli zmizí, aby je nahradil jeden velký bubák v ohavném závěru. A co víc, i ty triky stojí za totální vyližprdel, všechno tam vypadá tak strašně uměle, nepřirozeně a levně. Dokonce i ze sochy andělíčka před nemocnicí bolí oči, jak nechutně z něj čpí pixely.

The New Mutants (2020)

Moje doporučení zní jednoduše: nesnažte se točit horor, když vlastně nechcete, aby byl výsledek hororový. „The New Mutants“ přesně tohle dělá a taky to podle toho dopadlo. Jedná se o nebetyčnou píčovinu, která by vám neměla stát ani za špinavé upirátění.


The Curse of La Llorona (2019)

The Curse of La Llorona (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Curse of La Llorona
Český název: La Llorona: Prokletá žena

Režie: Michael Chaves
Hrají: Linda Cardellini, Roman Christou, Jaynee-Lynne Kinchen

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Když bylo „The Curse of La Llorona“ čerstvým počinem, docela mě překvapil zvolený marketingový přístup. Film patří do „The Conjuring“ univerza, o jehož úspěchu vám předpokládám nemusím moc vykládat, protože se o téhle záležitosti poslední roky mluví často a nahlas. Ostatně, tahle série – aktuálně čítající sedm snímků – v současné době drží titul nejvýdělečnější hororové značky všech dob (pokud tedy do hororu nepočítáte i „Godzillu“ jako někdo, pak by „The Conjuring“ bylo druhé, ale i to se dá myslím považovat za pěkné umístění).

Když má někdo v rukou takhle úspěšnou značku, z komerčního hlediska dává smysl, že ji bude dojit a že s každým novým snímkem bude všem divákům horem dolem cpát informaci, že tohle do jejich oblíbeného univerza také patří, takže by na to rozhodně měli jít. V případě „The Curse of La Llorona“ se tak ale nestalo. V pořadí šestý přírůstek do duchařské rodiny „The Conjuring“ byl celou dobu prezentován jako samostatný film. Až s premiérou v březnu 2019 se provalilo, že tohle ke známé sérii náleží taktéž.

Jistě, náznaky se objevovaly už předtím. „The Curse of La Llorona“ sice jako první stojí trochu mimo hlavní dění, poněvadž jde o první část univerza, která není pokračováním hlavního „The Conjuring“, ani není přímým spin offem – myšleno tak, že ústřední bubák se na rozdíl od „Annabelle“, „The Nun“ nebo nadcházejícího „The Crooked Man“ neobjevil neobjevil v hlavní sérii. Svou náladou a pojetím nicméně se zbytkem dost ladí a podobný feeling šlo cítit už ze samotných upoutávek. Velkou nápovědou určitě dala účast i Tonyho Amendoly (opět k vidění už v traileru), jenž se objevil i v „Annabelle“ z roku 2014. Jeho postava pak o zkušenosti s prokletou panenkou v „The Curse of La Llorona“ přímo hovoří.

La llorona neboli kvílející žena je vlastně taková hispánská polednice a v Americe jde o rozšířenou lidovou legendu. U nás tahle postava moc známá není, protože máme vlastní polednici. Princip každopádně mají obě ženštiny společný – kradou děti. Zatímco ta naše úřaduje v poledne a bere děti těm, kdo skrze tuto magickou hodinu pracují namísto odpočinku, la llorona se zase může chlubit historkou o tom, jak utopila své dvě děti a sebe, když načapala svého starého při nevěře. V nebíčku ji samozřejmě poslali do hajzlu, protože tohle se nedělá, a ona tak putuje po zemi, krade děti, a jakmile zjistí, že to nejsou ty její (což zjistí asi vždycky), tak ty fakany utopí.

Pro nadpřirozený horor se každopádně jedná o docela rozumného ducha, což se také odráží v jeho využití na plátně a obrazce. „The Curse of La Llorona“ zdaleka není jediné svého druhu. První film s názvem „La Llorona“ pochází již ze třicátých let, další počiny vznikly třeba v šedesátých letech a v poslední desetiletce se jich vyrojilo dost. Vedle dnes recenzované si nejvíce pozornosti uzmul asi guatemalsko-francouzský kousek „La Llorona“, jenž si odbyl premiéru také v roce 2019 a čerstvě jej uvedla služba Shudder.

The Curse of La Llorona (2019)

Co „The Curse of La Llorona“ týká, tak je to celé vlastně docela jednoduché. Už jsem se zmínil, že snímek pracuje se stejným feelingem a výrazovými prostředky jako ostatní kusy z „The Conjuring“ univerza. „The Curse of La Llorona“ tím pádem přejímá i všechny jejich zápory, jichž po mém soudu není úplně málo (netajím se tím, že nepatřím k fandům značky). Navíc i v rámci univerza se jedná spíš o jeden z těch slabších počinů.

Potenciálně zajímavému tématu strašně podráží nohy právě tahle očividná sázka na jistotu. „The Curse of La Llorona“ je strašně nepřekvapivý, obyčejně působící a ve všech ohledech předvídatelný film. Najde se tu všechno, co byste tak nějak očekávali od moderního supernatural hororu à la „The Conjuring“ (haha), a to v naprosto průměrném, standardním a neinvenčním podání. Ani chlup navíc. Jen odvedené řemeslo bez jakéhokoliv vlastního vkladu nebo ksichtu.

The Curse of La Llorona (2019)

Nejvíc na tohle dle očekávání trpí hororová složka – jako kdyby se tu snad ani žádná nenacházela, jak je „The Curse of La Llorona“ neškodné. Atmosféra na bodu mrazu, ta prakticky neexistuje. To považuji za fatální nedostatek, protože právě na ní by horor (a horor tohoto druhu obzvlášť) měl stavět. Tady se jen klouže po povrchu.

Strašení pak „The Curse of La Llorona“ trapně supluje morem soudobého supernatural hororu – lekačkami. Zcela laciný nástroj, jenž se trpělivě budované hutné náladě nemůže nikdy vyrovnat. Něco rychle přeběhne před kamerou, něco se rychle objeví v zrcadle, do toho film spustí decibely, však to sami znáte. Půda pro každou lekačku se navíc připravuje už na minuty dopředu (všechno se ztiší, aby to prásknutí zvuku mělo dvojnásobný účinek), takže vždycky víte, že to přijde, a tudíž se ani neleknete. Za mě naprostá demence tohle vydávat za horor nebo strašení. Osobně tenhle přístup nesnáším a „The Curse of La Llorona“ staví jenom a pouze na něm.

The Curse of La Llorona (2019)

Všehovšudy se tedy jedná o spotřební hororové zboží, jehož existence je zbytečná. Jestli jste viděli aspoň dva podobné filmy, pak jste viděli i tohle, a to i když jste to ještě neviděli. A to v žádném případě není lichotivá vizitka.


Boogeyman 3 (2008)

Boogeyman 3 (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman 3
Český název: Boogeyman 3

Režie: Gary Jones
Hrají: Erin Cahill, Charles Hittinger, Mimi Michaels

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

„Boogeyman“ je strašně debilní série. Ale fakt strašně moc. U jedničky jsem málem zdechnul nudou, ta se pro mě stala etalonem filmařské impotence a jasnou ukázkou toho, jak by se neměly dělat horory. Jasně, duchařské horory nikdy nepatřily k mým oblíbeným kratochvílím, ale první díl „Boogeymana“ mi přišel tragický i na poměry subžánru. A to je kurva co říct. Doteď nechápu, jak takový hnůj vůbec mohl zplodit nějaká pokračování.

Dvojka byla trochu snesitelnější, ale pořád nic moc. Hlavně se ale klidně mohlo jednat o úplně nesouvisející snímek, protože návaznost na jedničku byla maximálně formální a taky trochu umělá, ani nemluvě o tom, že „Boogeyman 2“ i na férovku změnil žánr, neboť ze supernatural hororu skočil do slasheru. Jako hloupoučká neinvenční vyvražďovačka, na niž během pár dnů zapomenete, se to při velmi nízkých nárocích a vypnutém mozku dalo jakž takž odtolerovat. K něčemu, co by se dalo nazývat dobrým filmem, ale měla i dvojka dost daleko.

Na „Boogeyman 3“ jsem po popisovaných zkušenostech neměl zrovna kdovíjakou náladu. Ale říkal jsem, že když už jsem přetrpěl ty dvě předešlé sračky, nebudu vyměklá moč a ze studijních důvodů dorazím i ten poslední díl, abych teda viděl jakože celou „trilogii“. Uvozovky jsem zvolil záměrně, protože také trojka by klidně mohla být úplně samostatný bubácký biják. Sice se odkazuje zejména na události dvojky a v jednu chvíli tuším padne i jméno hrdiny z jedničky, ale věřte tomu, že kdybyste první dva díly neviděli, zážitek z trojky by to vám to nijak nezkazilo. Ne snad, že by tam na vás nějaký zážitek čekal. Leda tak ten negativní.

Tohle odtržení jednotlivých dílů, přestože trojka události dvojky zmiňuje poměrně často, způsobuje mimo jiné sám titulní strašák. Velké hororové série stojí hlavně na skvělém a zapamatovatelném záporákovi. Kdo z vás dokáže vyjmenovat hrdiny z jednotlivých části „Friday the 13th“? Já tedy ne. Jestli si ale pamatuju, jak Jason Voorhees vypadal v kterém díle, kde si připsal spacákovou vraždu a kde přeseknul kebuli vozíčkářovi? Jasná páka, vole, to ví přece každej!

Boogeyman je nicméně strašně necharismatické a neosobní monstrum. Obyčejný bubák bez jakýchkoliv jasných poznávacích znamení, trademarků, kultovních mordů nebo pořádného příběhového pozadí. Samotný strašák je stejně rozblemcané nic jako jeho filmy. Navíc v každém díle vypadá jinak a chová se jinak. V jedničce se vlastně skoro ani neobjevil a v těch pár záběrech jej suploval digitální blivajz. Ve dvojce se vlastně neobjevil vůbec, protože tam vraždil nějaký náhodný kuřbuřt s traumičkou z dětství.

Boogeyman 3 (2008)

Ve trojce už se konečně objeví, ale snad by lépe udělal, kdyby se na to vysral. V některých záběrech se opět jedná o digitální maglajz, avšak kromě nich už se tvůrci odhodlali i k namaskovanému chlápkovi. Výsledek je ovšem zoufalý jak sexuální život poustevníka v celibátu. Boogeyman tu vypadá jak retardovaný brácha Sadako„Ringu“.

Navíc jsem za ty tři díky pořád nepochopil, kde, jak a proč se bubák zjevuje. Myslel jsem, že se objevuje v šatnících. Tady se ale neštítí vyskočit i zpod postele, ze spíže v kuchyni nebo zaútočit ve větrací šachtě. „Boogeyman 3“ se sice snaží divákovi vnutit nějakou rádoby mytologii o tom, že strašák je skutečný, jen když tomu člověk věří, ale zdá se mi, že tahle teorie dost podkopává některá zabití z prvního dílu.

Boogeyman 3 (2008)

S vraždami se Boogeyman ve trojce taky dvakrát nepředvede. Nějaké by tu sice byly, viz probodnutí ksichtu střepy od bongu nebo narvání buzíka do kufru. Dokonce i pokusy o krev by se našly. Nicméně vzhledem k tomu, že celý film a vlastně i celá série vypadá tak hrozně lacině (a tím myslím jak obsah, tak formu), i ta elementární snaha se míjí účinkem. Naneštěstí se pak najdou i nechtěně vtipné momenty jako třeba zabití kluka hlavní hrdinky. Ten šulin v masce bubáka teda přehrává jak debil konstantně, ale jeho skok ze zálohy v tomhle případě mě fakt uzemnil. V tom špatném slova smyslu. Kromě vražd se objeví i pár pokusů o lekačky, ale s výjimkou jedné stojí i tohle za vyližprdel.

„Boogeyman 3“ mi určitě přijde slabší než dvojka. I ta je sice jalová, ale srala mě nejméně ze všech. Navzdory všem negativům si ale myslím, že trojka dopadla lépe než naprosto katastrofální jednička. Což je podle mě velký paradox, protože myslím, že nenajdete moc sérií, kde jednička představuje to naprosto nejhorší a navíc s takovým přehledem. Ve trojce aspoň hrají docela pohledné roštěnky a některé z nich ukážou i cecíky, takže už jen na tohle „Boogeyman 3“ nad jedničkou vítězí.

Boogeyman 3 (2008)

Ale jasně, už trochu začínám vařit z vody. Ani všechny kozy světa totiž nic nezmění na tom, že „Boogeyman 3“ je pořád strašná mrdka. Zlatej Jim Wynorski, ta jeho zetka jsou aspoň zábavná. „Boogeyman“ je sterilní kus hovna, jenž za sledování určitě nestojí. To si radši objeďte bradavky šmirgl papírem. Bolet to bude cca stejně, chytré to taky bude nastejno a zabere to méně času.


Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


The Grudge (2020)

The Grudge (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Grudge
Český název: Nenávist

Režie: Nicolas Pesce
Hrají: Andrea Riseborough, Demián Bichir, John Cho

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Série „Ju-on“, přestože patří k nejznámějším asijským hororovým značkám, mi k srdci nikdy nepřirostla. Asijské divnosti mám sice obecně docela rád, ale duchařiny obecně mě moc neoslovují a ani tahle není výjimkou. Snímek z roku 2002, který „Ju-on“ vyslal k výšinám, ačkoliv nebyl první (jde o předělávku o dva roky staršího televizního filmu), je nicméně docela oukej a (po)dívat se na něj určitě dá. Hromadě dalších pokračování, ať už těch japonských nebo americkému remaku (a jeho pokračování), jsem už pozornost nikdy nevěnoval, i když to pořád mám na seznamu bijáků, které bych mohl někdy v budoucnu dokoukat.

Už druhý americký remake by tedy neměl být ničím, co by mě mělo zajímat. A nebudu vám kecat – fakt mě to moc nezajímalo. Nicméně vzhledem ke svému zvyku chodit do kina na prakticky všechny horory jsem rozhodl dát „The Grudge“ šanci, přestože tenhle film zaváněl průserem už dost dopředu. K remakům se člověk vždycky staví trochu s despektem. Obzvlášť když se jedná o druhou americkou předělávku značky, která je dneska už dost vyčichlá. Navzdory tomu, co padlo výše, nepopírám, že byly doby, kdy se „Ju-on“ těšil velké oblibě a jednalo se o důstojnou alternativu k pravděpodobně ještě známějšímu „Ringu“. Tyhle doby už jsou ale dávno pryč a zas tak velká škoda to není. Ani nemluvě o tom, že i sám o sobě nejnovější přírůstek do světa „Ju-on“ působil lacině a hlavně – naprosto zbytečně.

Obavy se potvrdily do puntíku, film nepřekvapil. Skutečně se jedná o zcela zbytečný počin. „The Grudge“ uspokojí jen diváka, jenž si z nějakého chorého důvodu pěstuje sebemrskačskou zálibu ve sterilních (tohle slovo podtrhuju) duchařinách bez koulí, bez charismatu, bez atmosféry… bez čehokoliv alespoň trochu zábavného.

Přijde mi trochu paradoxní, že víc než remake na mě nové „The Grudge“ působí jako pokračování nějaké z předešlých částí. Opět se vracíme do japonského domu, kde straší duchové bílí jak křída… tedy lépe řečeno se vrátíme na jeho zápraží a asi tak na minutu. Poslouží to totiž jako vysvětlení důvodu, proč se kletba přesunula do Spojených států amerických.

Dál už je to ale klasika. Sledujeme několik odlišných časových rovin a odlišných obětí nenávisti, aby se to všechno na konci zcela předvídatelným a neinvenčním způsobem propojilo. Hlavní hrdinkou je detektivka Muldoon, která se zrovna přistěhovala do města a které nedávno zařval manžel. Hned po příchodu se svým novým parťákem Goodmanem natrefí na mrtvolu v lese. Ukáže se, že tato bude mít souvislost se starším případem, kde matka (ta, co se objevila v oné japonské minutě) vyvraždila svojí rodinu.

Detektivka v současnosti je hlavní linkou. Dál tu máme: a) realiťáka s těhotnou manželkou, co se strašidelný dům po vyvraždění rodiny snaží prodat; b) postarší páreček s umírající manželkou, který v domě aktuálně bydlí a k němuž se ještě přidá sociální pracovnice, co měla pomoct s asistovanou sebevraždou; c) předešlé policejní vyšetřování, během něhož Goodmanovu bývalému parťáku jeblo, na základě čehož skončil na psychiatrii. O nic zajímavého se nejedná. Srovnat si různé časové roviny rychle dokáže i člověk po lobotomii, stejně jako odhadovat, co přijde za chvíli a jak to celé dopadne.

The Grudge (2020)

Sterilita „The Grudge“ se ovšem neprojevuje jen v příběhu plném klišé, ale také v absolutně neinvenčním a nefunkčním přístupu ke strašení. Atmosféra se pohybuje okolo bodu mrazu, napětí tu také nenajdete ani pod mikroskopem. O nic takového se snímek nesnaží ani náznakem. „The Grudge“ podobně jako většina ostatních moderních supernatural hororů staví pouze na laciném lekání, ale jde o pokus tak nepovedený, že ani ty lekačky nemakají.

Není divu, poněvadž se jedná o dávno provařený koncept; tenhle film jej navíc využívá v té nejprůměrnější podobě, jakou už předvedly mnohé bijáky před ním a lépe. Jinými slovy, každou lekačku tušíte na minuty dopředu, a když už to teda jakože přijde, beztak se většinou neleknete. A jestli člověk občas na sedačce poskočí, tak jen proto, že se z repráků vyvalí asi tak milion decibelů. Toho se kurva lekneš i ve večerníčku a nedá se to považovat za nějaké strašení nebo hororovost. To je jednoduše diletantství a lenost cokoliv vymýšlet vydávaná za strašení. Pořádně to nefungovalo nikdy a nefunguje to ani teď. Nechybí ani obligátní zhasínání světel nebo zapínání domácích spotřebičů. Co kdy do psí pochvy někomu přišlo strašidelného na tom, že se sama od sebe zapne televize?

The Grudge (2020)

Pokud jste se navíc těšili aspoň na nějakou krev kvůli proklamovanému Rkovému ratingu, tak i tady se můžete hodit do klidu. Ve filmu se objeví krátké záběry asi na čtyři mrtvoly (některé pro jistotu víckrát), jedny uřezané prsty a jednou vyšťouchnuté oči. Všechno se ale ukáže rychle asi tak na vteřinu, aby to náhodou někomu fakt nevadilo.

To takzvané strašení i takzvané krvavé záběry navíc ve filmu tvoří jen zlomkovou část stopáže. I duchům tu je dán minoritní prostor – tak malý, že si pomalu člověk ani nestačí prohlédnout jejich design. Většinu času zabírá neustálé tlachání, které asi mělo posloužit jako rozvíjení charakterů (což se vůbec nedaří, stejně vám budou všechny postavy u prdele). Prostě a jednoduše je to nuda, velká nuda. Furt se jen kecá, pak se udělá trapné a zoufale nefunkční bububu (zhasnou světla a tak, však to znáte) a jde se na další scénku. Takhle celých devadesát minut, které jsou pocitově mnohem delší.

The Grudge (2020)

Bez dalších keců – „The Grudge“ verze 2020 je slaboučký a podprůměrný žánrový plevel, o nějž se nikdo neprosil. Po všech stránkách úplně zbytečný biják, na který se možná budete chtít kouknout kvůli jménu, abyste to viděli všechno, ale po konci i ten největší fanda „Ju-on“ musí uznat, že tohle za to sakra nestálo.


Annabelle Comes Home (2019)

Annabelle Comes Home (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: Annabelle Comes Home
Český název: Annabelle 3

Režie: Gary Dauberman
Hrají: Mckenna Grace, Madison Iseman, Katie Sarife

Hrací doba: 106 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

S výjimkou prvního „The Conjuring“ a dejme tomu ještě druhého „The Conjuring“ se mi prakticky žádný film z tohoto nyní již docela rozsáhlého duchařského univerza vyloženě nelíbil, některé z nich dokonce považuji za vyloženě špatné. Větev o posedlé panence Annabelle, která už v počtu dílů předběhla ústřední sérii, není výjimkou. Spíš naopak – právě ona podle mého názoru táhne celkovou kvalitu univerza dolů.

Jednička i dvojka „The Conjuring“ bodovala především díky umu talentovaného Jamese Wana. Ten sice pracoval s hororovými klišé, ale umí z nich vytřískat atmosféru i slušné jump scary. Ty spin-offové větve už režírují o poznání méně výrazní tvůrci, což se na výsledcích silně podepisuje. První „Annabelle“ z roku 2014 doteď považuji za úplně nejslabší příspěvek do celého tohoto filmového vesmíru, protože takhle nudnou, sterilní a bezpohlavní duchařinu aby jeden pohledal. Dvojka byla o něco stravitelnější, ale kvalitou na tom byla cca podobně jako další spin-off „The Nun“ – obyčejný průměr. Spotřební bijáky, které nemají šanci (a nejspíš ani ambice) zůstat v paměti déle jak týden.

Od třetího pokračování „Annabelle Comes Home“ jsem tím pádem nečekal žádné zázraky. A taky jsem žádné nedostal. Trojka jede na stejné brdo a opět se jedná o unylou spotřební duchařinu pro náctileté publikum do kin. Nic, na čem by si měl smlsnout hororový fanoušek.

„Annabelle Comes Home“ se v trilogii odehrává jako poslední a v celém univerzu jí chronologicky patří místo mezi „The Conjuring“ a „The Curse of La Llorona“. Snímek začíná intrem z nedaleké minulosti, kde paranormální vyšetřovatelé Ed a Lorraine Warrenovi získají Annabelle a odvezou si ji do svého kutlochu plného démonických předmětů. Což přímo navazuje na jednu scénu z „The Conjuring“. Už v intru se objeví nejen propojení na „The Curse of La Llorona“, ale také se ukáže, že panenka má být oproti ostatním artefaktům o něco hustší, což bude pro následující minuty samozřejmě stěžejní zjištění. Přesto se Annabelle podaří v pohodě zamknout do bedny z nějakého požehnané skla a všechno je v cajku. Prozatím. Můžeme se přesunout o pár let kupředu.

Warrenovic dcera v mezičase o něco povyrostla, ale ne o tolik, aby už nepotřebovala hlídání, když se její rodiče vypraví řešit další případ. Přijde tedy chůva a s ní i její nepozvaná kamarádka, kterou nenapadne nic lepšího než se jít mrknout do démonického sklepa a otevřít skříňku s Annabelle. Film se to sice pokouší vysvětlit tím, že se holka snaží spojit se svým mrtvým fotříkem, což ale nic nemění na to, že je to blbá kráva. Annabelle probudí k životu všechno okolo a kvazi-strašení může začít.

Annabelle Comes Home (2019)

Film má nicméně několik zásadních problémů. Než k tomu strašení vůbec dojde, divák musí protrpět skoro hodinu totální nudy, kdy se absolutně nic neděje. Místy dokonce „Annabelle Comes Home“ působí spíš jako pubertální vztahová komedie, což považuji za absolutní přešlap. Jednoznačně v tom vidím úlitbu již zmiňovanému náctiletému publiku, což akorát potvrzuje moji domněnku, že právě na tuhle věkovou kategorii univerzum cílí. Osobně si ale myslím, že otřepané rádoby fórky, že se holce líbí kluk a stydí se mu říct, aby ji zvířecky omrdal (nebo tak něco), v takovém hororu nemají co dělat. A když už, rozhodně by neměly mít prakticky stejný prostor jako pokusy o strašení.

Říkám pokusy o strašení, čímž de facto poukazuji na další velkou minelu „Annabelle Comes Home“. Duchové to naplno rozjedou až ve finální půlhodině, ale ani v té se vlastně nekoná nějaké velké vzrůšo. Je to takové příliš hodné a umírněné, už dopředu víte, že se nikomu nic nestane a že všechno dobře dopadne. Chcípnout tu nemůže ani moucha, natožpak aby zařvala nějaká postava. Na to, že ten barák má být plný démonů a posedlých předmětů, které panenka všechny přivede k životu, tak toho teda moc nepředvedli, protože si ty nadpřirozené síly nedokázaly poradit se třemi teenagery (ještě dorazí ctitel chůvy) a jedním dítětem. Hanba. Dokonce ani ty lekačky prakticky nejsou. Pár chabých pokusů se najde, ale kdo viděl předešlé snímky z univerza, ten se snad ani leknout nemůže, protože se jede podle totožné šablony a člověk už dopředu ví, kdy to přijde.

Annabelle Comes Home (2019)

Popravdě mi „Annabelle Comes Home“ přišlo spíš jako taková investice do budoucnosti série. Warrenovi zde hrají vedlejší role a do popředí se dostává jejich dcera, aby měl kdo převzít štafetu, až herci hrající dospělé vyšetřovatele zestárnou. Dokonce si film připravil půdu i pro jejího budoucího manžela, jenž se zde objevuje jako další děcko, které naši dívku šikanuje ve škole. To je první věc. Druhou investici vidím v představení velkého počtu dalších duchů a předmětů, z nichž by případně bylo možné nasypat další spin-offy. Napočítal jsem tuším čtyři, které tu hrály nějakou větší roli (svatební šaty, samurajská zbroj, převozník, vlkodlak) a u nichž by se ty filmy daly zajebat z fleku, ale při velkém hladu po mamonu by jich studio určitě našlo i víc (faun, televize předpovídající budoucnost, posedlá deskovka, opička).

Snímek sám o sobě ovšem moc dobrý není, skoro si až říkám, že označení průměr je pro „Annabelle Comes Home“ přespříliš milosrdné. Jde o ztělesnění všeho, co je na současném mainstreamovém hororu špatně, a už jen kvůli tomu si film respekt nezaslouží. Jako by to ale nestačilo, i v rámci vesmíru „The Conjuring“ jde o jeden z nejslabších článků, společně s první „Annabelle“ jednoznačně ten úplně nejslabší. A to ne, že by „Annabelle: Creation“ nebo „The Nun“ byly nějaké zázraky…

Annabelle Comes Home (2019)


The Nun (2018)

The Nun (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Nun
Český název: Sestra

Režie: Corin Hardy
Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

The Nun (2018)

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

The Nun (2018)

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.