Archiv štítku: supernatural horror

Frightmare (1983)

Frightmare (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: slasher / supernatural / gothic horror

Originální název: Frightmare
Český název: Frightmare: Legenda hororů

Režie: Norman Thaddeus Vane
Hrají: Ferdy Mayne, Luca Bercovici, Nita Talbot

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Na „Frightmare“ jsem se z nějakého prapodivného důvodu docela těšil. Asi víc, než jsem se těšit měl. Čekal jsem od toho staré, trochu zapadlé zábavné béčko, které by se mi díky všem právě zmíněným vlastnostem mohlo strefit do vkusu…

Což o to, staré to nepochybně je. Dokonce ještě o trochu starší než 1983, kdy film vyšel, protože byl natočen již v roce 1981. Zapadlé to je myslím taky – neřekl bych, že „Frightmare“ patří k nějakým známým flákům, spíš naopak. Béčkovost se taky daří plnit, protože výsledku nechybí ten pověstný omšelý vizuál a v jistém slova smyslu také naivita a lacinost (což nutně nemusí znamenat negativa). Akorát ta zábavnost… s tou je to tentokrát mnohem horší.

Stručně řečeno, „Frightmare“ rozhodně není žádný zázrak. Jedná se o neškodné a nezajímavé béčko, jehož sledování sice nijak zásadně nebolí, ale nakonec nedokáže nabídnout nic, kvůli čemu byste si jej měli zapamatovat. Gore je na nule, ale to bych tak nějak očekával, poněvadž nastavené směřování nahrávalo spíš víc atmosférické podívané. Nicméně i větší krvavost bych si dokázal představit, protože vraždy tu jsou. Akorát strašně cudné. Rozhodně bych si na absenci násilí nestěžoval, pokud by to „Frightmare“ dokázalo vyvážit tou atmosférou, jenže ani to nepodařilo. Jde o takovou unavenou hodinku a půl bez jakýchkoliv zásadnějších výkyvů směrem ke kvalitě.

Na „Frightmare“ se mi zdá nejzajímavější základní nápad. Hlavní postavou je vysloužilý hororový herec a někdejší hvězda Conrad Radzoff (Ferdinand Mayne). Jako správný umělec je pořádně ješitný, takže se neštítí shodit z balkónu a zabít mladého režisérského hejska, jenž si na něj dovolí otvírat hubu. Svou ješitnost pak projeví i po smrti, kdy se po okázalém pohřbu nechá vystavit ve speciálně vybudované kryptě plné rekvizit.

Mohlo by se zdát, že právě takhle skončila někdejší hororová legenda, ale Conradova cesta ještě bude pokračovat. Tělo z krypty totiž ukradne banda výrostků a odnese si jej do nějakého baráku (v němž – ne náhodou – Conrad za svého života natáčel), protože jedině kalba s mrtvolou je to pravé vzrůšo. Ještě než zemřelého stihnou vrátit na místo jeho původního odpočinku, krádež se rozkřikne a nasraná Conradova stará společně se spiritistkou vyvolají hercova ducha a nechají jej na dálku obživnout. Dál už následuje přímočarý vývoj – Conrad vstane z rakve a začne postupně mordovat holomky, kteří šlohli jeho mrtvolu.

Osobně si – snad ne naivně – myslím, že z takového krásně béčkového námětu šlo vytřískat mnohem víc než tuhle uspávačku, která se prostě jenom odehraje, aniž by nabídla jakýkoliv pamětihodný moment. A přitom Mayne v hlavní roli má svoje charisma; ani mě zásadně nemrzelo, že si part nestřihl Christopher Lee, jenž byl původně zamýšlen a jehož nepříliš známý kousek „Tempi duri per i vampiri“ se ve „Frightmare“ objevuje jakožto krátká ukázka Conradovy slavné tvorby. Ani omladina zralá na porážku není jalová – dvě holky jsou hezké a příjemně se na ně dívá, jednoho z teenagerů hraje Jeffrey Combs („Re-Animator“) ve své hororovém debutu. Také potenciálně zajímavá subžánrová kombinace slasheru, gotického hororu a supernatural hororu nakonec nemá valného dopadu a výsledku nijak zvlášť nepomáhá.

Frightmare (1983)

Věřím, že kdyby „Frightmare“ dostal na starost nějaký talentovanější režisér, jenž by dokázal z temných scén na půdě nebo ve sklepě vytřískat atmosféru a jenž by se nebál trochu přitvrdit při vraždách, které nyní působí zbytečně neškodně, mohlo by se jednat o povedený kousek. Na kdyby se ale samozřejmě nehraje. „Frightmare“ mi bohužel přijde jako promrhaný potenciál, horší průměr až podprůměr a právem polozapomenutá záležitost, jejíž plakáty jsou nakonec lepší než film sám.


Books of Blood (2020)

Books of Blood (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology / supernatural horror

Originální název: Books of Blood

Režie: Brannon Braga
Hrají: Britt Robertson, Anna Friel, Rafi Gavron, Yul Vazquez

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

Narazit v loňském roce na nějaký seriózní horor byl docela problém – a tím na mysli takový, který by byl seriózně zamýšlený a zároveň se i dal brát seriózně. Anebo třeba jen blbě hledám. Anebo třeba už nedokážu brát tolik bijáků seriózně. Uznávám a přiznávám se, že poslední dobou na spoustu hororů koukám spíš jako na komedie.

Každopádně, „Books of Blood“ se snaží působit jako jeden z těch hororů, u nichž se divák smát nemá, a dokonce ani jeho úroveň není nechtěně blbá, aby se tomu člověk i přesto vysmál. Jak už název napovídá, film si bere inspiraci ze stejnojmenné známé antologie od britského spisovatele Clivea Barkera. Povídkový formát dodržuje i samotný snímek a předkládá tři příběhy. Každý nese název podle své hlavní postavy. Jen dva z nich jsou ovšem založeny na Barkerově práci, navíc ještě volně. Třetí vznikla přímo pro film, ale sám Barker na to dohlížel, takže se dá chrabře předpokládat, že mu snad ani ta ostudu neudělá.

„Books of Blood“ otvírá krátké intro, které nasměruje postavu ze třetího příběhu na cestu, a pak se rozjede první story Jenna. Sledujeme holku, jež si prožila ve škole nějaké trauma (zatím nevíme jaké, ale nebojte, do konce bijáku se to dozvíte) a nyní kvůli tomu trpí jakousi poruchou, kdy nesnese žádné zvuky. Když se dozví, že zazobaná matka ji chce poslat zpátky do nějakého sanatoria, udělá tu jedinou logickou věc, jakou jetá holka v náctiletém věku může udělat – vybrakuje mamče peněženku a zdrhne z rodinné haciendy do širého světa. Doputuje do nějakého baráku, kde postarší dvojce manželů pronajímá pokoje. Akorát že manželé jsou až podezřele přívětiví a hodní.

Jenna a její příběh se rozjíždí dost pomalu. Nebo spíš takhle – ze začátku to ještě jde, protože čekáte, co z toho vyleze, ale postupně tahle povídka upadá do letargie. Naštěstí ale v momentě, kdy už fakt pomalu začíná nudit, se konečně něco začne dít. Ačkoliv jde o jedinou třetinu „Books of Blood“, u níž jsem se chvíli vrtal z nudy v zadku (neberte doslova), nakonec mi přijde nejlepší. Nápad se mi zdál fajn a to pomalé ukolébání diváka nakonec tady mělo svoje opodstatnění. Hlavně se mi ale líbilo, že Jenna se jako jediná obejde bez nadpřirozena a celá se nese v duchu, že tohle by se teoreticky fakt mohlo stát.

Druhá povídka se jmenuje Miles, ale její titulní postava zde slouží spíš jako katalyzátor událostí než jako skutečný protagonista. Miles je sedmiletý chlapec, jenž zemře na leukémii. Příběh se věnuje víc jeho matce Mary, univerzitní profesorce. Ta ráda nachytává všechny podvodníky, kteří o sobě tvrdí, že mají nadpřirozené schopnosti. Její racionální přístup podkope Simon, jenž o sobě tvrdí, že umí komunikovat s mrtvými, což se hned následně pokusí dokázat předáváním zpráv od Milese. No, a Mary jakožto správný zástupce vědy po podání důkazů začne přehodnocovat svůj pohled. Samozřejmě v tom nakonec bude háček, ale zas vám nechci vykecat všechno, že jo…

Books of Blood (2020)

Bennett z poslední třetiny se vydává hledat takzvanou Knihu krve, o jejíž existenci jej spravil zadlužený knihovník v intru, než jej Bennett odpravil. Zatímco u Milese byla aspoň nějaká pointa a rozuzlení, Bennett bohužel klesá ještě o kousek níž a má nejblíž k duchařině. Víc než jako plnohodnotná povídka poslední příběh slouží jako lepidlo pro spojení všech tří dílků do jednoho celku. Samostatně ovšem neobstojí a ze všech tří je výrazně nejhorší. S Bennettem ale „Books of Blood“ ještě nekončí, protože následuje outro, v němž se film vrací na začátek a dotahuje do konce nevyřešené věci z úvodní třetiny.

Sestupná tendence „Books of Blood“ samozřejmě škodí. Kouzlo filmu se opírá primárně o náměty a nápady – ty jsou poměrně fajn. Jejich zpracování nicméně občas lehce pokulhává a hlavně v případě Bennetta už kulhá dost. Bez výhrad se ovšem neobešel ani jeden příběh. Z toho všeho mi vyplývá, že „Books of Blood“ mělo navíc a nedokázalo stoprocentně naplnit svůj potenciál. Možná, že kdyby to dostal do ruky zkušenější režisér, vypadalo by to jinak, protože pro Brannona Bragu jde o celovečerní debut, jinak je to především scénárista a do té doby režíroval jen pár dílů nějakých seriálů.

Books of Blood (2020)

Na jedno podívání se „Books of Blood“ přesto strávit dá a fandové hororu to klidně mohou zkusit. Ohromen ale bude jen ten, kdo nemá nijak vysoké nároky, protože o víc jak neurážející a ve finále spíš průměrnou jednohubku prostě nejde. Škoda.


The Dark and the Wicked (2020)

The Dark and the Wicked (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: satanic / supernatural horror

Originální název: The Dark and the Wicked

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Marin Ireland, Michael Abbott Jr.

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

První pohled (Dantez):

Nedlouho poté, co horrorová streamovací služba Shudder zveřejnila čtvrtý zásek Bryana Bertina „The Dark and the Wicked“, začal snímek sbírat vesměs pozitivní ohlasy. Nenápadný horror s rurálním zasazením a krvavým obráceným křížem na plakátě si na Rotten Tomatoes vysloužil okolo úctyhodných 80 % a i kritici chválou nešetřili – mnozí z nich film svou atmosférou a přístupem přirovnávají k novodobým triumfům jako „Hereditary“ nebo „The Lodge“.

„The Dark and the Wicked“ mě proto zaujalo, s nadšením jsem ovšem zachovával skepsi. Filmů, které se derou do škatule takzvaných „grief horrorů“ – často s religiózním či okultním přesahem – kvapem přibývá a jejich kvalita začíná klesat. Dodnes se zotavuji třeba z tristního „Girl on the Third Floor“, které se snažilo pojmout vypořádávání se se smrtí z pohledu sociopatického zmrda.

Během ohlédnutí za skromnou filmografií Bertina pocit nedůvěryhodnosti roste. Tvůrcovo portfolio vyvolává dojem, že se režisér rád chytá hororových trendů a na jejich základě vaří něco, co se sveze na vlně popularity. Smradlavým přístupem zavání už debutový „The Strangers“ (2008) stavějící na tématice home invasion, která byla před rokem 2010 na vzestupu.

„The Strangers“ zabodoval. Díky hvězdné Liv Tyler si film získal fanoušky i mimo hororovou škatuli a z hlediska filmařiny nejde tvrdit, že by šlo o průser. Následující „Mockingbird“ na tom byl podstatně hůře – béčko se snahou profitovat na popularitě found footage filmů, klaunské estetice, zato bez kýžené star-power, absolutně propadl. Výrazně se nezadařilo i „The Monster“ z roku 2016 – horroru se Zoe Kazan v hlavní roli, který staví na subžánru zřejmého z názvu.

Nevyvážené režisérské kvality a krysí kontinuitu potvrzuje i „The Dark and The Wicked“. Film pojednává o sourozencích, kteří se vracejí do rodného Texasu, kde jejich matka udržuje při životě umírajícího manžela. Podle matky ovšem fotr nepodstupuje přirozený skon – dětem se snaží sdělit, že barák ověnčují zlé síly, které nechtějí zabít pouze jeho, ale každého, kdo se okolo domu motá příliš dlouho. Sourozenecké duo postupně nadpřirozené jevy dosvědčuje a pokouší se jim čelit.

Toť zhruba vše. Film sice občas zabrnká na křesťanskou strunu, lehce si pohraje se symbolikou, nikdy ne však natolik, aby divákovi umožnil hlubší ponor. „The Dark and the Wicked“ nedrží pohromadě žádná vyšší myšlenka jako v „Hereditary“ a nezaujme ani zajímavým settingem, jímž bodoval „The Lodge“ či „The Wind“. Zároveň nezkoumá téma zármutku tak zevrubně jako třeba „Babadook“. Navzdory patrné plytkosti je však jasné, že „The Dark and the Wicked“ tyto filmy vykrádá. V jistých děsivých scénách kopírování celkem bije do očí – ať už jde o přilepené lidi na strop nebo creepy naháče.

The Dark and the Wicked (2020)

Přes zjevný kalkul „The Dark and the Wicked“ nabízí i pár kvalit. Bertino umí pracovat s napětím a atmosférou. Většina scén, při nichž má divákovi zatrnout, funguje i včetně pomalých build-upů. Na ploše necelých devadesáti minut navíc filmu neubližuje ani pomalejší tempo, byť v závěru film ničím zásadní neodmění. „The Dark and the Wicked“ sluší i zažloutlý, lehce zrnitý vizuál, který souzní se zasazením do amerického venkova.

Převážná chvála, již „The Dark and the Wicked“ sklízí, mi ale přijde přehnaná. Jde sice o jeden z lepších hororů, který lze v období pandemického sucha vidět. Z širšího pohledu však Bertino stvořil průměrný slow-burn bez přesahu, kterému na kvalitě ubírají patrné sklony k parazitování.

The Dark and the Wicked (2020)


Druhý pohled (H.):

Přijde mi, že ohledně filmů se s Dantezem dost často neshodneme. Obzvlášť u (samozvaně?) uměleckých hororů. No, v případě „The Dark and the Wicked“ to konečně vidíme podobně. Hodlám nicméně klasicky hrát toho většího burana, takže použiju méně vzletné formulace a ostřejší slovník. Pičo.

Nebudu se zabývat příběhem, protože to bezdějové málo, o co se „The Dark and the Wicked“ pokouší, už kolega sesumíroval. Já stran tohohle konstantního nicnedělání dodám jen jednu věc:

Chápu, oč tvůrcům šlo. Pomalý horor postavený na husté atmosféře a plíživém nepříjemném pocitu. Takové pojetí vypadá na papíře fajn, ale realita tomu nemusí odpovídat a také neodpovídá. Ačkoliv je autorský záměr patrný, neznamená to, že se jej podařilo dotáhnout do konce. Jinými slovy, „The Dark and the Wicked“ možná vykročilo správným směrem, ale do cíle rozhodně nedorazilo.

The Dark and the Wicked (2020)

Oukej, taky jsem teď trochu vzlet(n)ěl a zbytečně jsem okecal zjevný fakt: „The Dark and the Wicked“ je po většinu času dost nudná jebka, která se snaží brnkat na náladové struny a navodit hustnou atmošku, ale zůstává leda tak u té snahy. Od půlky jsem začal sledovat časomíru a poslední půlhodinu jsem jen netrpělivě vyčkával titulky. Rádoby zdrcující události nebo úmrtí jsem přecházel bez většího zájmu, protože už jsem pomalu začínal vymýšlet vtipy do recenze. Priority musí být, víš jak.

Asi nejvíc mě ale na bijáku točily jiné věci. Snímek se snaží působit dojmem něčeho chytrého, ale ani hovno, ve skutečnosti se jedná o dost přímočarou záležitost bez jakékoliv hlubší mytologie a hlavně – bez zajímavosti. Snaží se hrát si na umění, a přitom sebevědomě předkládá žánrová klišé jako světlo, co se samo rozsvěcuje. To nechceš. Když tam jebneš smyčcovou muziku a strááášně dlooouuuhééé a statickééé záááběry kamery, tak to ještě neznamená umění. Ale někomu to zjevně ke štěstí stačí, protože jak už zmiňoval kolega, intelektuální publikum u toho onanuje, až ejakulát oblečený ve flanelce létá vzduchem.

The Dark and the Wicked (2020)

Jasně, teď už si z toho dělám prdel, ve skutečnosti „The Dark and the Wicked“ není až takový průser (rozhodně však nehodlám tvrdit, že jde o jeden z lepších hororů, co jsme letos měli možnost vidět, protože podle mě nejde). Základní pojetí mělo potenciál a místy to i ujde, ale přijde mi, že zde jednoduše chyběly schopnosti na dotáhnutí ideje do zdárného konce a občas to není pomalé, nýbrž utahané.

Ústřední herecká dvojice mi sice byla vcelku sympatická, ale nic nezachrání, protože scénář jim po většinu času káže jen sedět v kuchyni, sedět v ložnici, ležet v ložnici a občas se jít projít do stodoly, kde se zaklepou podkovy na řetězu. A toho se máš bát. Bububu, zaklepal se řetěz. Mně to teda přijde dost málo, a proto dávám palec dolů.


Ghosts of War (2020)

Ghosts of War (2020)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural / war horror

Originální název: Ghosts of War

Režie: Eric Bress
Hrají: Brenton Thwaites, Kyle Gallner, Alan Ritchson

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

O své nelibosti k duchařinám jsem zde hovořil již několikrát. Mohlo by se tedy zdát, že jejich vědomým sledováním si buď ukájím masochistické choutky, anebo jen trpím neodbytnou potřebou si na něco z plna hrdla zanadávat. Ani jedna možnost ale není správná.

Ve skutečnosti se sledování duchařských hororů snažím vyhýbat – právě proto, že vím, že nejde o subžánr pro mě, protože mě to prostě většinou nebaví. Když do něčeho takového jdu, má to svůj důvod. Film musí něčím zaujmout a vypadat, že by mohl být něčím zajímavý. Doufání v to, že půjde o opravdu dobrou záležitost, už jsem pro jistotu opustil, ale tím spíš mě pak výsledek může překvapit, že jo. A přesto typicky překvapen nebývám a zpravidla odcházím s pocitem, že jsem zabil další hodinu a půl života u bezcenné blbosti plné klišé.

Bohužel ani „Ghosts of War“ tohle prokletí neláme.

Určitě vás bude zajímat, proč jsem si vybral ke sledování právě tenhle kousek mezi tím množstvím duchařských hororů, které se pořád točí (netvařme se, že tenhle subžánr aktuálně není populární). Odpověď je jednoduchá: tvůrci se rozhodli zasadit děj do 2. světové války. Jistě, nejde o nejoriginálnější nápad všech dob; válečné horory existují už nějakou dobu a tenhle subsubžánr už světu dal i pár vcelku slušných snímků. Vzpomenout mohu třeba „Deathwatch“ z 1. světové války. Pořád se však jedná o docela atraktivní záležitost, přinejmenším tedy pro mě, a právě proto jsem se rozhodl dát „Ghosts of War“ šanci.

Nějaké úvodní kraviny klidně přeskočíme. Gró „Ghosts of War“ vězí v dějství, kdy se naše sledovaná pětice hrdinných vojáků dostane do zámečku, jejž má ohlídat. Předešlá hlídka svoje pozice vyklidí podezřele rychle, což dává něco tušit, ale kdyby odjeli pomalu jak šneci, stejně by divák tušil, co se bude dít, protože není debil a ví, že si pustil duchařinu, že jo.

No, nadpřirození obyvatelé nemovitosti na sebe nenechají dlouho čekat a hned první noci se pustí do díla. Jak asi tušíte, zpočátku se chovají docela cudně, ale postupně začnou bafat jakože intenzivněji. Z „Ghosts of War“ se v téhle části naneštěstí stává přesně to, co vždycky doufám, že se nestane, čili standardní mysteriózní bububu, jakých člověk viděl už hromady.

Když si odmyslíte, že postavy na sobě mají uniformy, tak se jede těžký standard. Klišé, laciné lekačky, které zpravidla nefungují, tajemné náznaky pokřivené historie místa / původních obyvatel a další vyloženě lajdácké pokusy o strašení (lidi z fotky zmizí, vidiny, obrys ducha v pozadí). Počáteční skepse hrdinů, poté neochotné připuštění, že tady fakt straší, a nakonec se hledá řešení, jak by se dalo duchům (kteří mimochodem vypadají dost lacině) pomoct. Krátkým vysvobozením je snad jen příjezd nácků a přestřelka, tedy jediný náznak válečného žánru v celém filmu. Velkoryse pominu, že náglové jsou tupí jak motyky a střílejí snad ještě hůře než stormtroopeři ve „Star Wars“. Duchařská část jako celek je každopádně zoufalost.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ má ovšem v rukávu ještě jednu věc, jejíž přijetí se ve velké míře podepíše na tom, co si o filmu budete myslet. Dost těžko se o tom mluví, aniž bych pointu propálil na plnou hubu, ale prostě na konci přijde zvrat, jenž veškeré dosavadní dění filmu kompletně obrátí naruby. Svým způsobem se jedná o poměrně odvážné rozuzlení a osobně jsem nečekal, že by se „Ghosts of War“ mohlo zvrhnout tímhle směrem, protože předešlé minuty se nesly v tak neinvenčním a obyčejném stylu, až z toho člověk pomalu začne klimbat.

Věřím, že někoho tenhle obrat nasere. Dokážu si ale představit i scénář, že to pro někoho film zachrání. U mě ale nastala třetí možnost – bylo mi to úplně jedno. Překvapilo mě to, ano, ale ze všechno předtím jsem se dostal do takové letargie, že zlepšit dojem nemohlo absolutně nic. A navíc si vůbec nejsem jistý, jestli tenhle konec mohl cokoliv vylepšit, protože je nečekaný, ale ne nutně dobrý.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ tím pádem považuji za hluboce podprůměrný počin. Hororová složka je jalová jak prase a diskutovaný zvrat rozpačitý… a i kdyby rozpačitý pro někoho nebyl, dosavadní mizérii zachránit nedokáže. Snaha byla, o tom se nehádám, ale snaha sama o sobě nic neznamená. Všehovšudy tedy ke koukání jednoznačně nedoporučuji.


Death of Me (2020)

Death of Me (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: Death of Me

Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Maggie Q, Luke Hemsworth

Hrací doba: 94 min

(Budou velké spoilery.)

Tušil jsem už v předstihu, že „Death of Me“ bude strašná hovadina, ale vždycky se u takových očekávání rád zmýlím. No, v případě „Death of Me“ jsem se tedy nemýlil ani za mák. Bohužel.

Jak už tomu často bývá, základní premisa nezní zas tak špatně. Manželský pár si užívá dovolenou na tropickém ostrově u Thajska. Jednoho večera proběhne kvalitní mejdlo v místní knajpě, kde si oba dají do nosu nějakou domorodou samohonkou. U staré dobré něcovice z Moravy se vám stane, že prostě a jednoduše oslepnete, jak se na rozumný alkohol sluší a patří. Ne tak u téhle pálenky, kde se kromě ovoce destiluje i primitivní magie.

Stručně řečeno, Christine (Maggie Q) a Neil (Luke Hemsworth) se probudí druhý den u sebe v pokoji a víc než kocovina je trápí skutečnost, že si ani jeden z nich nemůže ani za boha vzpomenout, co se to včera večer sakra událo. Což o to, tohle není zas až tak výjimečný důsledek nezřízeného chlastání. Kdo z nás si někdy během noci neodjebal dekel jak kokot a druhý den neměl okno, ať hodí ledvinovým kamenem. Naše manželská dvojice má ovšem ten problém, že na své kameře najde záznam z noční jízdy, na němž kromě domácího porna uvidí i to, jak Neil svou choť uškrtí a zahrabe na zahradě. No, alespoň už si holka dokáže vysvětlit, proč má na krku takové podlitiny.

Hele, tohle by vlastně nemuselo být špatné, protože se podle mého jedná o relativně slibně rozehranou zápletku. Akorát, že to je špatné fest. Christine hned vzápětí začne zvracet trávu, na krku má nějaký dementní talisman a neví, kde ho vzala, a jakmile si ho sundá, udělá se jí brutálně špatně, vytáhne si z huby hada a tak podobně.

Jistě už správně tušíte, že se „Death of Me“ zvrhne v nadpřirozenou blbost – skeptičtí zápaďáci versus domorodá víra. Tohle už žádný objevný koncept není, to už jsme viděli tolikrát, že to snad ani nespočítáš. O onen relativně svěží nápad se smrtí natočenou na kameru, tam nakonec vlastně ani moc nejde.

Což o to, i když se „Death of Me“ vydalo tímhle směrem, pořád z toho nemusel vylézt průser. Jenže to by se putování Christine a Neila po pravdě nesmělo odehrávat v tak šablonovitém a plytkém podání, v jakém se odehrává. Dvojice se tak nějak bezcílně potuluje po ostrově. Chvíli jsou v baráku, pak jdou k doktorovi, pak jdou do krámu u pokérované rajdy, pak jdou do hospody, pak jsou zase v baráku, kde se Neil zabije (jediná jakž takž gore scénka ve filmu – výsledek však rozhodně nezachrání), takže Christine si dá opět kolečko doktor, krám u tetované roštěnky, hospoda, barák. Průběžně u toho občas omdlí a probere se o kus jinde a po posledním omdlení konečně skončí na domorodém rituálu.

Death of Me (2020)

Čím déle „Death of Me“ běží, tím víc tohle bezcílné putování po třech, čtyřech stejných lokacích ubíjí. Rozumně vyhlížející premisa se rozmělní a začne z toho lézt brutální, ale fakt brutální a nemilosrdná nuda. Biják trvá hodinu a půl, ale pocitově je mnohem delší, protože se táhne tak zoufale, až to hezké není.

Což o to, samozřejmě, že ne vždycky je nutné mít na obrazovce vědra krve, vnitřností a usekaných končetin, ani není nutné, aby akce střídala akci. Když už to ale chci udělat pomalejší, musím to bezpodmínečně vyvážit nějakou atmosférou, tajemnou aurou, pocity nejistoty, prostě čímkoliv, co by diváka udrželo v pozoru a co by hlavně diváka donutilo k tomu, aby se o osud hlavní postavy alespoň trochu zajímal. Nic takového se v „Death of Me“ nedaří. Vzniká tedy jakési bezdějové vakuum. Člověk jen doufá, aby už domorodci tu blbku konečně chytili a vykuchali, aby mohly narolovat závěrečné titulky. Nakonec jsem se toho chycení dočkal (vykuchání bohužel nikoliv), ale bolelo to kurevsky.

Death of Me (2020)

Tady není co řešit. „Death of Me“ je prostě strašná slabota a podprůměrné spotřební zboží bez jakékoliv hodnoty. Rejža Darren Lynn Bousman, jenž stojí za třemi díly „Saw“, „Repo! The Genetic Opera“ nebo remakem „Mother’s Day“, se tentokrát moc nevytáhnul. Což se dá ostatně říct o všech zúčastněných. No, abych to zkrátil, prostě je to sračka a nekoukejte se na to.


Dead End (2003)

Dead End (2003)

Země: Francie / USA
Rok vydání: 2003
Žánr: supernatural horror

Originální název: Dead End
Český název: Smrt přichází v bílém

Režie: Jean-Baptiste Andrea, Fabrice Canepa
Hrají: Ray Wise, Lin Shaye, Alexandra Holden, Mick Cain

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Kdysi jsem čítával časopis DVDMag, který, jak už jeho název napovídá, recenzoval filmy nově vycházející na DVD. Později se z něj celá redakce trhla a založila nový časák Filmag. To bylo všechno ještě předtím, než naběhla móda levných DVD v pošetkách, která dost změnila do té doby standardní prodej DVDček, zničila DVD půjčovny a vlastně zlomila vaz i podobným časopisům.

Svého času jsem tenhle časák dost žral a věřil jeho názorům. Když tam tedy kdysi vyšla nadšená recenze na horor „Dead End“, chtěl jsem ten biják hodně vidět. To se mi v dohledné době nepovedlo, ale nějak jsem si i po těch letech zachoval mindset, že to bude dobrá podívaná, a s tímhle očekáváním jsem se na „Dead End“ nyní šel dívat.

Slibně se ostatně tvářilo i vcelku solidní obsazení. V hlavní roli se představuje Ray Wise, jehož si můžete pamatovat díky kultovnímu seriálu „Twin Peaks“ nebo akční klasice „RoboCop“. Svoje má v hororech odehráno také Lin Shaye, již jste mohli vidět třeba v „Critters“, „2001 Maniacs“„Insidious“ a hromadě dalších.

Sám film se zpočátku skutečně tváří zajímavě. Vypraví o rodince – máma, táta, syn, dcera a přítel dcery – jedoucí na Štědrý den za babičkou na večeři. Po cestě se jim ale začnou dít dost divné věci. Nejdřív potkají holku celou v bílém a vezmou ji do auta i s jejím dítětem, protože vypadá, jako kdyby měla nějakou nehodu. Když se ale rodinka rozdělí a v autě zůstane jen nemluvná dívčina s oním přítelem, ukáže se, že děcko je ve skutečnosti mrtvé. Příště už rodina přítele uvidí uvězněného v podivném odjíždějícím autě a pak jej najde o kus dál na silnici rozsekaného na maděru.

Postupně za podobně zvláštních okolností odpadávají i další členové rodiny nebo jim střídavě začíná jebat, ani nemluvě o dalších nevysvětlitelných událostech jako zastavených hodinkách nebo nekončící cestě bez křižovatek, odboček či benzínových pump.

Zpočátku je „Dead End“ opravdu zábavné. Filmu se daří hezky skloubit mysteriózní tajemno a humor, dokonce i hlášky, aniž by se z toho stala vyložená komedie. Tenhle kontrast se mi líbil a přišlo mi dobré, že se jej podařilo odměřit s takovou lehkostí. Vůbec jsem nečekal, že bych se u toho takovým způsobem zasmál, a přitom tomu nechyběla atmosféra. Ani nemluvě o tom, že nějakou chvíli jsem byl opravdu zvědavý, co se z toho vyklube.

(A jestli nechcete vědět, co se z toho vyklube, přestaňte číst.)

Dead End (2003)

Problém nastává v tom, že jak minuty pomalu přibývají, pomalu vám začne docházet, že z toho nejspíš nic moc nevyleze. Když se pak stopáž začne nebezpečně krátit, z pocitu se stává prakticky jistota – buď z toho nevyleze nic, anebo přijde nějaká dementní pointa à la „někomu se to celé jenom zdálo“.

No a nakonec se ukáže, že přesně tohle je ten případ. Když „Dead End“ dolezlo ke svému rozuzlení, tak už mě to nepřekvapilo a nechápal jsem, jak jsem mohl být tak naivní a čekat od toho cokoliv kreativnějšího a invenčnějšího. Nápověd ostatně snímek poskytl hned několik. Když se nad tím zamyslím, tak svým způsobem to „Dead End“ jasně naznačí hned na svém začátku, člověk jen nesmí ignorovat jeden zdánlivě bezvýznamný detail.

Dead End (2003)

Samozřejmě hodně záleží na tom, jak se k podobným pointám stavíte. Pokud vám nevadí, nebude vám vadit ani „Dead End“, poněvadž v tomhle ranku filmů, které na konci udělají obrat „a všechno je úplně jinak, nic z toho se reálně nedělo“, vlastně není špatné, minimálně první polovina mi přišla docela fajn.

Já osobně ale tenhle druh pointy nemá vůbec rád. Přijde mi to jako hrozné klišé a hlavně mi to přijde jako strašně lenivý a pohodlný způsob, jímž se dá vysvětlit prakticky cokoliv. Navíc se to objevilo už v tolika filmech, že mě spíš namíchne, když to vidím v nějakém dalším. To se bohužel týká i „Dead End“. Pro mě rozuzlení shodilo celý biják, protože jej nejsem úplně schopen docenit. Škoda. Asi nemusím dodávat, že tím pádem jsem si z „Dead End“ ani zdaleka neodnesl tak dobrý pocit, jak jsem v předstihu doufal.

Dead End (2003)


The Wretched (2019)

The Wretched (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Wretched
Český název: Démon zatracení

Režie: Brett Pierce, Drew T. Pierce
Hrají: John-Paul Howard, Piper Curda, Jamison Jones

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Na „The Wretched“ mi přijde mimořádně vtipná jedna věc. Sice se jedná o malý laciný a nízkorozpočtový horůrek (a ještě navíc nevalných kvalit, ale k tomu dostaneme později), přesto se mu podařila věc, jakou se může pochlubit jen málokterý film. Šest týdnů po sobě dokázal ovládnout návštěvnost amerických kin. Jedná se o první snímek od „Avatara“ (2009), jemuž se tohle povedlo.

Není ale úplně těžké si domyslet, jak se něco takového mohlo přihodit. „The Wretched“ si svou premiéru sice odbylo už v červenci 2019 na festivalu, ale do distribuce se film dostal až v květnu 2020, tedy uprostřed pandemie koronaviru. Většina kin ve Spojených státech amerických sice měla zavřeno, ale pořád fungovala autokina a vzhledem k tomu, že v té době se v oběhu nacházelo jen minimum snímků, cesta k nesmrtelnosti byla pro „The Wretched“ velmi jednoduchá. Jenže i když se tvůrci můžou chlubit takovým úspěchem, celkově jejich počin pořád nevydělal žádnou raketu. Na druhé straně, při rozpočtu pouhých 66 000 amerických dolarů se dají i ty tři míče považovat za docela úspěch.

Aby to celé bylo dvojnásobně legrační, tak „The Wretched“ je navíc strašná mrdka, která by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila spíš opovržení, nikoliv jakýkoliv úspěch.

Celé se to točí okolo náctiletého klacka Bena, jehož rodiče se zrovna rozvádějí a on přijíždí bydlet k tátovi na maloměsto. V sousedním baráku nicméně žije rodinka, jejíž mamču Abbie posedne hnusná čarodějnice pocházející z místního lesa. To má za to, že srazila srnce a ještě si jeho mrtvolu dovezla domů. Právě z téhle mrtvoly čarodějnice vyleze a začne páchat neplechu.

Tato neplecha tkví v tom, že bosorka žere malé děti. Má na to vymakanou strategii – nejdřív přiměje všechny z rodiny, aby na fakana zapomněli, a pak si ho odtáhne do svého brlohu v lese. Takhle si vyšlápne na oba sviště Abbie a nakonec i malou ségru Benovy nové kámošky. Ben nicméně není až takové jelito, začne tušit něco divného a pokusí se záhadě mizející omladiny přijít na kloub.

Problém tkví v tom, že jeho pátrání po pravdě dost nudí. Jde o takový ten klasický případ, kdy dlouhé minuty sledujete, než postava na plátně konečně přijde na to, co divák věděl už před půlhodinou. Na hororový žánr se tam navíc nachází žalostně málo hororových scén, a když už nějaká náhodou přijde, bývá krátká a typicky ještě nemastná neslaná. Takhle laciné pokusy o bafnutí snad nemůžou pořádně vylekat, natožpak vystrašit ani patnáctileté smrady, jejichž věkové kategorii jsou podobné rádoby horory pravděpodobně určeny.

Taky mi vadilo, že se tam spousta věcí děje strašně na náhodu. Dám jeden příklad. Táta si myslí, že Ben je na drogách, protože se chová divně (v sousedství má čarodějnici, víš jak) a napadl jeho novou partnerku (čarodějnice už se převtělila do ní, ale nikdo to neví). Bena odváží policie na stanici, ale bosorka něco zašeptá strážníkovi do ucha. A teď to přijde. Policajt nedojede na stanici, nýbrž k vodě, kde se pokusí Bena utopit. Zničehonic ale přiběhne zbloudilý pes a hlavního hrdinu zachrání. Policista se potom jen tak zastřelí. To všechno asi jen proto, aby hlavní cucák pro následný souboj s čarodějnicí dostal pistoli.

The Wretched (2019)

Nejvíc mě na „The Wretched“ vlastně bavila dvojice přiopilých týpků v kině, kteří u podobných kvazilekaček s úžasem řvali hlášky „ou shit“ nebo „no do prdele“. Vrcholem filmu pak bylo, když se jeden z nich šel vychcat, ale namísto záchodů si to namířil do křoví vedle plátna, takže se jeho vodopád rozléhal celým letním kinem. Tehdy jsem se docela zasmál, ale pro „The Wretched“ to moc dobrou vizitku neznamená. Zatímco jindy hlučné diváky v kině nenávidím, v tomto případě borci výsledku pomohli, jinak bych tam asi zkapal nudou.

Nějaký rádoby pokus o hororovou scénu objeví až na konci, kdy hlavní hrdinové vlezou do brlohu čarodějnice, aby vysvobodili svoje sourozence. Jenže ani tady se nejedná o nic extra záživného. Celé se to odehrává ve tmě, aby toho bylo ideálně co nejméně vidět, čarodějnice se jen tak mihne, aby nešlo poznat, že vypadá docela trapně (stejně to nepomůže). Skončí to happyendem (nakonec se ukáže, že všechna děcka, o něž jste se jakože měli bát, ve skutečnosti žijou; čarodějnice si je asi schovávala na horší časy), ale aby to bylo jakože strašně hustý, poslední záběr naznačí, že čarodějnice přežila, a vyústí to v otevřený konec. Jeho úroveň je ovšem stejná jako rádoby šokující zvrat před onou scénou v brlohu.

The Wretched (2019)

Abych to zkrátil, „The Wretched“ je prostě povrchní podprůměrné vakuum. Navíc to není ani tak debilní, aby se z toho stala zábavná roztomilá sračka, u níž se člověk může krásně zasmát. Tohle se prostě tváří, že se jedná o seriózní horor, ale jde jen o řemeslně zručně udělané hovno. Tvůrcům prostě chyběl talent i vize a výsledek podle toho vypadá.


The New Mutants (2020)

The New Mutants (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The New Mutants
Český název: Noví mutanti

Režie: Josh Boone
Hrají: Maisie Williams, Anya Taylor-Joy, Charlie Heaton, Alice Braga, Blu Hunt, Henry Zaga

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nebudu vás nijak lakovat – nejsem zrovna fanda moderních komiksovek. Mám rád ty starší, kdy se jednalo o braková béčka (ne-li ještě vzdálenější písmenka abecedy), protože filmový škvár do sebe můžu rvát horem dolem, ale ty novější jakože blockbustery moc nemusím. A platí to i o sérii „X-Men“, jejíž úspěch započatý před dvaceti lety vlastně vyšlapal cestu současnému komiksovému boomu.

Nabízí se jasná otázka – proč kurva lezu do kina na „The New Mutants“, když mě to vlastně nezajímá. Částečně kvůli dlouhotrvajícímu suchu v kinech, kdy není na co chodit, z ještě větší části ale kvůli tomu, že to chtěla vidět přítelkyně. To hádám vezmete jako dostatečný, haha. Každopádně, čekal jsem od toho sračku a sračku jsem taky dostal. A to neříkám jen proto, že nejde o můj oblíbený druh filmu. Říkám to kvůli tomu, že to sračka opravdu je.

Pomalu nejzajímavější na „The New Mutants“ je škodolibé zaujetí tím, jakou smůlu si snímek vyžral, než se konečně dostal do oběhu. Natáčení skončilo už v září 2017 a původně měl jít výsledek do kin už v dubnu 2018. Potom ale začalo několik koleček odsunů – nejdřív kvůli nespokojenosti studia, které si vyžádalo přetáčky (ty nakonec neproběhly). Potom se odsouvalo kvůli akvizici 20th Century Fox Disneym. Potom se „The New Mutants“ muselo klidit, aby nekolidovalo s vydáním „X-Men: Dark Phoenix“ (z něhož se nakonec vyklubal monstrózní finanční propadák). A když už to vypadalo, že film konečně vyjde v dubnu 2020, přišla koronka a odsouvalo se znovu.

Nakonec vydání proběhlo v srpnu 2020 a přišlo mi, že spíš kvůli tomu, aby se prokletého snímku konečně všichni zbavili (a hlavně nový majitel Disney, který mutanty hodlá kompletně resetovat a začlenit do svého MCU) – ze smluvních důvodů totiž „The New Mutants“ údajně muselo jít do kin. Kdyby tam ale nešlo, nikdo by o nic zásadního nepřišel.

„The New Mutants“ bylo od začátku zamýšleno jako boční story v rámci univerza mutantů a lákalo na odlišné pojetí komiksové látky. Zvolil se stejný přístup jako třeba v případě loňského „Brightburn“, tedy pokus o zasazení pravidel komiksového filmu do hororového rámce. Akorát že „The New Mutants“ je ještě méně horor než zmiňovaný „Brightburn“ (jenž jen tak mezi námi taky stál za hovno) a o žánr se olizuje leda tak papírově.

Nebo spíš takhle… formálně „The New Mutants“ parametry hororového snímku vesměs naplňuje a z definice má k tomuto žánru určitě nejblíže. Akorát že hororového na tom není prakticky nic. Film se nese v naprosto neškodném a nekonfliktním duchu, hororová složka je naprostý výsměch a zafungovat může leda tak na třináctiletá děcka, na jejichž věkovou kategorii „The New Mutants“ svým vyzněním a laděním ostatně předpokládám míří. O tom, že navzdory všem kecům a slibům se pořád v jádru jedná víc o komiksovou hovadinu, svědčí i obligátní přepálené finále plné digitálního bordelu.

The New Mutants (2020)

„The New Mutants“ se tedy vydává za horor, jímž ve skutečnosti není ani zdaleka, a z hlediska komiksových filmů zase nenabízí nic, kvůli čemu tenhle žánr diváci v posledních letech hltají po tunách. Výsledkem není nic jiného než plytká břečka bez jakékoliv výpovědní hodnoty, natožpak nějaké vize, o níž se v předstihu hovořilo (ne snad, že bych tomu já osobně někdy věřil).

Výsledek tedy vypadá asi tím způsobem, že tam banda nesympatických fakanů celou dobu řeší svoje mutantní traumičky za dozoru jedné doktorky. Pak se objeví banda naprosto příšerných (zpracováním) bubáků, kteří po chvíli zmizí, aby je nahradil jeden velký bubák v ohavném závěru. A co víc, i ty triky stojí za totální vyližprdel, všechno tam vypadá tak strašně uměle, nepřirozeně a levně. Dokonce i ze sochy andělíčka před nemocnicí bolí oči, jak nechutně z něj čpí pixely.

The New Mutants (2020)

Moje doporučení zní jednoduše: nesnažte se točit horor, když vlastně nechcete, aby byl výsledek hororový. „The New Mutants“ přesně tohle dělá a taky to podle toho dopadlo. Jedná se o nebetyčnou píčovinu, která by vám neměla stát ani za špinavé upirátění.


The Curse of La Llorona (2019)

The Curse of La Llorona (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Curse of La Llorona
Český název: La Llorona: Prokletá žena

Režie: Michael Chaves
Hrají: Linda Cardellini, Roman Christou, Jaynee-Lynne Kinchen

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Když bylo „The Curse of La Llorona“ čerstvým počinem, docela mě překvapil zvolený marketingový přístup. Film patří do „The Conjuring“ univerza, o jehož úspěchu vám předpokládám nemusím moc vykládat, protože se o téhle záležitosti poslední roky mluví často a nahlas. Ostatně, tahle série – aktuálně čítající sedm snímků – v současné době drží titul nejvýdělečnější hororové značky všech dob (pokud tedy do hororu nepočítáte i „Godzillu“ jako někdo, pak by „The Conjuring“ bylo druhé, ale i to se dá myslím považovat za pěkné umístění).

Když má někdo v rukou takhle úspěšnou značku, z komerčního hlediska dává smysl, že ji bude dojit a že s každým novým snímkem bude všem divákům horem dolem cpát informaci, že tohle do jejich oblíbeného univerza také patří, takže by na to rozhodně měli jít. V případě „The Curse of La Llorona“ se tak ale nestalo. V pořadí šestý přírůstek do duchařské rodiny „The Conjuring“ byl celou dobu prezentován jako samostatný film. Až s premiérou v březnu 2019 se provalilo, že tohle ke známé sérii náleží taktéž.

Jistě, náznaky se objevovaly už předtím. „The Curse of La Llorona“ sice jako první stojí trochu mimo hlavní dění, poněvadž jde o první část univerza, která není pokračováním hlavního „The Conjuring“, ani není přímým spin offem – myšleno tak, že ústřední bubák se na rozdíl od „Annabelle“, „The Nun“ nebo nadcházejícího „The Crooked Man“ neobjevil neobjevil v hlavní sérii. Svou náladou a pojetím nicméně se zbytkem dost ladí a podobný feeling šlo cítit už ze samotných upoutávek. Velkou nápovědou určitě dala účast i Tonyho Amendoly (opět k vidění už v traileru), jenž se objevil i v „Annabelle“ z roku 2014. Jeho postava pak o zkušenosti s prokletou panenkou v „The Curse of La Llorona“ přímo hovoří.

La llorona neboli kvílející žena je vlastně taková hispánská polednice a v Americe jde o rozšířenou lidovou legendu. U nás tahle postava moc známá není, protože máme vlastní polednici. Princip každopádně mají obě ženštiny společný – kradou děti. Zatímco ta naše úřaduje v poledne a bere děti těm, kdo skrze tuto magickou hodinu pracují namísto odpočinku, la llorona se zase může chlubit historkou o tom, jak utopila své dvě děti a sebe, když načapala svého starého při nevěře. V nebíčku ji samozřejmě poslali do hajzlu, protože tohle se nedělá, a ona tak putuje po zemi, krade děti, a jakmile zjistí, že to nejsou ty její (což zjistí asi vždycky), tak ty fakany utopí.

Pro nadpřirozený horor se každopádně jedná o docela rozumného ducha, což se také odráží v jeho využití na plátně a obrazce. „The Curse of La Llorona“ zdaleka není jediné svého druhu. První film s názvem „La Llorona“ pochází již ze třicátých let, další počiny vznikly třeba v šedesátých letech a v poslední desetiletce se jich vyrojilo dost. Vedle dnes recenzované si nejvíce pozornosti uzmul asi guatemalsko-francouzský kousek „La Llorona“, jenž si odbyl premiéru také v roce 2019 a čerstvě jej uvedla služba Shudder.

The Curse of La Llorona (2019)

Co „The Curse of La Llorona“ týká, tak je to celé vlastně docela jednoduché. Už jsem se zmínil, že snímek pracuje se stejným feelingem a výrazovými prostředky jako ostatní kusy z „The Conjuring“ univerza. „The Curse of La Llorona“ tím pádem přejímá i všechny jejich zápory, jichž po mém soudu není úplně málo (netajím se tím, že nepatřím k fandům značky). Navíc i v rámci univerza se jedná spíš o jeden z těch slabších počinů.

Potenciálně zajímavému tématu strašně podráží nohy právě tahle očividná sázka na jistotu. „The Curse of La Llorona“ je strašně nepřekvapivý, obyčejně působící a ve všech ohledech předvídatelný film. Najde se tu všechno, co byste tak nějak očekávali od moderního supernatural hororu à la „The Conjuring“ (haha), a to v naprosto průměrném, standardním a neinvenčním podání. Ani chlup navíc. Jen odvedené řemeslo bez jakéhokoliv vlastního vkladu nebo ksichtu.

The Curse of La Llorona (2019)

Nejvíc na tohle dle očekávání trpí hororová složka – jako kdyby se tu snad ani žádná nenacházela, jak je „The Curse of La Llorona“ neškodné. Atmosféra na bodu mrazu, ta prakticky neexistuje. To považuji za fatální nedostatek, protože právě na ní by horor (a horor tohoto druhu obzvlášť) měl stavět. Tady se jen klouže po povrchu.

Strašení pak „The Curse of La Llorona“ trapně supluje morem soudobého supernatural hororu – lekačkami. Zcela laciný nástroj, jenž se trpělivě budované hutné náladě nemůže nikdy vyrovnat. Něco rychle přeběhne před kamerou, něco se rychle objeví v zrcadle, do toho film spustí decibely, však to sami znáte. Půda pro každou lekačku se navíc připravuje už na minuty dopředu (všechno se ztiší, aby to prásknutí zvuku mělo dvojnásobný účinek), takže vždycky víte, že to přijde, a tudíž se ani neleknete. Za mě naprostá demence tohle vydávat za horor nebo strašení. Osobně tenhle přístup nesnáším a „The Curse of La Llorona“ staví jenom a pouze na něm.

The Curse of La Llorona (2019)

Všehovšudy se tedy jedná o spotřební hororové zboží, jehož existence je zbytečná. Jestli jste viděli aspoň dva podobné filmy, pak jste viděli i tohle, a to i když jste to ještě neviděli. A to v žádném případě není lichotivá vizitka.


Boogeyman 3 (2008)

Boogeyman 3 (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman 3
Český název: Boogeyman 3

Režie: Gary Jones
Hrají: Erin Cahill, Charles Hittinger, Mimi Michaels

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

„Boogeyman“ je strašně debilní série. Ale fakt strašně moc. U jedničky jsem málem zdechnul nudou, ta se pro mě stala etalonem filmařské impotence a jasnou ukázkou toho, jak by se neměly dělat horory. Jasně, duchařské horory nikdy nepatřily k mým oblíbeným kratochvílím, ale první díl „Boogeymana“ mi přišel tragický i na poměry subžánru. A to je kurva co říct. Doteď nechápu, jak takový hnůj vůbec mohl zplodit nějaká pokračování.

Dvojka byla trochu snesitelnější, ale pořád nic moc. Hlavně se ale klidně mohlo jednat o úplně nesouvisející snímek, protože návaznost na jedničku byla maximálně formální a taky trochu umělá, ani nemluvě o tom, že „Boogeyman 2“ i na férovku změnil žánr, neboť ze supernatural hororu skočil do slasheru. Jako hloupoučká neinvenční vyvražďovačka, na niž během pár dnů zapomenete, se to při velmi nízkých nárocích a vypnutém mozku dalo jakž takž odtolerovat. K něčemu, co by se dalo nazývat dobrým filmem, ale měla i dvojka dost daleko.

Na „Boogeyman 3“ jsem po popisovaných zkušenostech neměl zrovna kdovíjakou náladu. Ale říkal jsem, že když už jsem přetrpěl ty dvě předešlé sračky, nebudu vyměklá moč a ze studijních důvodů dorazím i ten poslední díl, abych teda viděl jakože celou „trilogii“. Uvozovky jsem zvolil záměrně, protože také trojka by klidně mohla být úplně samostatný bubácký biják. Sice se odkazuje zejména na události dvojky a v jednu chvíli tuším padne i jméno hrdiny z jedničky, ale věřte tomu, že kdybyste první dva díly neviděli, zážitek z trojky by to vám to nijak nezkazilo. Ne snad, že by tam na vás nějaký zážitek čekal. Leda tak ten negativní.

Tohle odtržení jednotlivých dílů, přestože trojka události dvojky zmiňuje poměrně často, způsobuje mimo jiné sám titulní strašák. Velké hororové série stojí hlavně na skvělém a zapamatovatelném záporákovi. Kdo z vás dokáže vyjmenovat hrdiny z jednotlivých části „Friday the 13th“? Já tedy ne. Jestli si ale pamatuju, jak Jason Voorhees vypadal v kterém díle, kde si připsal spacákovou vraždu a kde přeseknul kebuli vozíčkářovi? Jasná páka, vole, to ví přece každej!

Boogeyman je nicméně strašně necharismatické a neosobní monstrum. Obyčejný bubák bez jakýchkoliv jasných poznávacích znamení, trademarků, kultovních mordů nebo pořádného příběhového pozadí. Samotný strašák je stejně rozblemcané nic jako jeho filmy. Navíc v každém díle vypadá jinak a chová se jinak. V jedničce se vlastně skoro ani neobjevil a v těch pár záběrech jej suploval digitální blivajz. Ve dvojce se vlastně neobjevil vůbec, protože tam vraždil nějaký náhodný kuřbuřt s traumičkou z dětství.

Boogeyman 3 (2008)

Ve trojce už se konečně objeví, ale snad by lépe udělal, kdyby se na to vysral. V některých záběrech se opět jedná o digitální maglajz, avšak kromě nich už se tvůrci odhodlali i k namaskovanému chlápkovi. Výsledek je ovšem zoufalý jak sexuální život poustevníka v celibátu. Boogeyman tu vypadá jak retardovaný brácha Sadako„Ringu“.

Navíc jsem za ty tři díky pořád nepochopil, kde, jak a proč se bubák zjevuje. Myslel jsem, že se objevuje v šatnících. Tady se ale neštítí vyskočit i zpod postele, ze spíže v kuchyni nebo zaútočit ve větrací šachtě. „Boogeyman 3“ se sice snaží divákovi vnutit nějakou rádoby mytologii o tom, že strašák je skutečný, jen když tomu člověk věří, ale zdá se mi, že tahle teorie dost podkopává některá zabití z prvního dílu.

Boogeyman 3 (2008)

S vraždami se Boogeyman ve trojce taky dvakrát nepředvede. Nějaké by tu sice byly, viz probodnutí ksichtu střepy od bongu nebo narvání buzíka do kufru. Dokonce i pokusy o krev by se našly. Nicméně vzhledem k tomu, že celý film a vlastně i celá série vypadá tak hrozně lacině (a tím myslím jak obsah, tak formu), i ta elementární snaha se míjí účinkem. Naneštěstí se pak najdou i nechtěně vtipné momenty jako třeba zabití kluka hlavní hrdinky. Ten šulin v masce bubáka teda přehrává jak debil konstantně, ale jeho skok ze zálohy v tomhle případě mě fakt uzemnil. V tom špatném slova smyslu. Kromě vražd se objeví i pár pokusů o lekačky, ale s výjimkou jedné stojí i tohle za vyližprdel.

„Boogeyman 3“ mi určitě přijde slabší než dvojka. I ta je sice jalová, ale srala mě nejméně ze všech. Navzdory všem negativům si ale myslím, že trojka dopadla lépe než naprosto katastrofální jednička. Což je podle mě velký paradox, protože myslím, že nenajdete moc sérií, kde jednička představuje to naprosto nejhorší a navíc s takovým přehledem. Ve trojce aspoň hrají docela pohledné roštěnky a některé z nich ukážou i cecíky, takže už jen na tohle „Boogeyman 3“ nad jedničkou vítězí.

Boogeyman 3 (2008)

Ale jasně, už trochu začínám vařit z vody. Ani všechny kozy světa totiž nic nezmění na tom, že „Boogeyman 3“ je pořád strašná mrdka. Zlatej Jim Wynorski, ta jeho zetka jsou aspoň zábavná. „Boogeyman“ je sterilní kus hovna, jenž za sledování určitě nestojí. To si radši objeďte bradavky šmirgl papírem. Bolet to bude cca stejně, chytré to taky bude nastejno a zabere to méně času.