 |
| Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.3.2015 Label: Naturmacht Productions Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
S muzikou norského projektu Svadilfare jsem se prvně setkal prostřednictvím předcházející desky „Makt til uskyld“, jež vyšla v říjnu 2013. Musím však říct, že jsem si z toho tenkrát na zadek zrovna nesednul. „Jednoduše to není žádný zázrak,“ napsal jsem v dobové minirecenzi. Šlo o vcelku poslouchatelný, ale jinak tuze neobjevný syrový black metal ve středním tempu. Přesně takový ten druh hudby, která se dá bez sebemenších problémů strávit, ale o tom, že by vás to duševně nějak obohatilo, se nedá mluvit ani v nejmenším.
Uběhl nějaký ten pátek, dokonce uběhlo i pár sobot a nedělí, a Svadilfare se hlásí opětovně o slovo – tentokrát se svým celkově třetím dlouhohrajícím počinem, jehož název zní „Krig i kunst“. Přestože ve mně „Makt til uskyld“ žádný hluboký dojem nezanechalo, nakonec jsem se rozhodl dát Svadilfare ještě šanci na reparát – když nic jiného, aspoň mě ta muzika posledně neznechutila, tak nakonec proč ne.
Nejprve však menší představení, co že je Svadilfare vlastně zač. Jedná se o osobní jednočlenný projekt jistého Ildsinta, též známého jako Svartmunin. Není to žádný velikán black metalové scény – ostatně nejvíc toho prozatím dokázal právě se Svadilfare. Dále se podílel ještě na dvou dalších skupinách (už ne jednočlenných), jmenovitě Gandreid a Blodstaur, které mají obě na kontě po jednom albu. Nicméně ta deska prvních jmenovaných je na tom podobně jako Svadilfare, a to jak hudebně, tak i kvalitou – jednoduše takový průměrný syrovější black metal. Fakt, že Blodstaur jsem při takové konstelaci prozatím neměl chuť zkoušet, vás asi nepřekvapí.
Nastala s vydáním „Krig i kunst“ nějaká změna, ideálně k lepšímu? Inu, vlastně spíše ne. „Krig i kunst“ mi sice přijde o něco lepší než „Makt til uskyld“ (a vlastně i lepší než „Nordens skalder“ od Gandreid), ale až takový propastný rozdíl, aby šlo prohlásit, že to musíte slyšet, než umřete, to vážně není.
Nejzákladnější gró hudby samozřejmě zůstalo neměnné, tudíž i v případě „Krig i kunst“ je hlavní náplní placky syrový severský black metal v povětšinou středním tempu. Ten hlavní důvod, proč je tentokrát výsledek o něco lepší než posledně, je ten, že novinka disponuje o něco málo silnější atmosférou. Ne vyloženě silnou, ale některé momenty jsou stále relativně povedené a stačí to k tomu, aby se nahrávka dala bez újmy na zdraví poslechnout. Tu a tam se vyskytnou poměrně dobré kytarové melodie (například „Naar det indre partner“, „Alt vinden stryker“ nebo „Soga“) a nic moc se nedá namítat ani proti občasným klávesám v pozadí. I když… mohly by být přece jen o chlup výraznější a vlastně by možná neškodilo, kdyby se vyskytovaly o něco častěji, protože jich tam je vlastně minimum, i když to byl asi záměr.
Album však obsahuje i některé slabší songy. Mě osobně suverénně nejvíc dráždí šestá „Total hjernevask“, z jejíchž některých pasáží páchne tak okatá inspirace deskou „Stormblåst“ od Dimmu Borgir, až to nemá daleko k vykrádání. Ono obecně jsou z toho trochu cítit staří Dimmu Borgir bez kláves, ale zrovna v téhle písničce je to nejkřiklavější.
Úplně největším problémem „Krig i kunst“ je však dost nesmyslně přepálená délka, která i s bonusem „Despair, Depression and Contempt“ dosahuje strašidelných 65 minut. Samotným obsahem je však tohle deska, jejíž hrací doba by „správně“ měla lehce přesáhnout půlhodinku. Díky stopáži je i těch několik solidnějších nápadů zbytečně roztahaných a ve druhé půli už se „Krig i kunst“ slévá v amorfní masu syrové kytary a jakoby chladných melodií. Ta přítomná atmosféra není ani omylem tak působivá, aby dokázala utáhnout více jak hodinu času, takže ve finále tou stopáží trpí i ona, protože je prostě naředěná.
Inu, řekněme si to upřímně – „Krig i kunst“ má fakt daleko do nějakého opusu a žádný „masterpiece“, jak visí na aktuální úvodní fotce Facebooku Svadilfare, to není ani omylem. Musím sice uznat, že je novinka hudebně o něco lepší než její předchůdce a že sračka to zase není, jenže když na druhé straně stojí těžce neodhadnutá délka, naředěnost materiálu, okatá inspirace u známějších jmen a fakt, že jakýkoliv pokus o vybočení se míjí účinkem a spíš dojem kazí (viz závěr „Soga“), tak to stále znamená album, které člověk může s klidným srdcem nechat plavat. Jednoduše řečeno – čistý průměr.
