Archiv štítku: Svart Crown

Redakční eintopf – březen 2017

Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats


H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit


Brutal Assault zahušťuje sestavu Clawfinger, Einherjer, The Lurking Fear, Samael!

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř

Festival Brutal Assault hlásí další jména do sestavy pro rok 2017! Legendární Švédi Clawfinger se sice po svém posledním vystoupení na BA před čtyřmi lety rozpadli, nicméně od té doby se tu a tam objeví na některé akci. Výjimkou nebude ani Brutal Assault 2017! Festival ale oznamuje i další jména!

Ruský pohanský kmen Arkona, veden a založen zpěvačkou a skladatelkou Mashou Arkhipovovou přesně před patnácti lety, je tím nejlepším z folk metalu, postaveného na typicky slovanských melodiích a pohanském mysticismu. Born Of Orisis jsou taktéž třešničkou na dortu, ovšem na dortu zcela jiném – a to progresivně death metal / corovém. Taktéž již téměř patnáct let patří k vedoucím kapelám tohoto směru a na svých nahrávkách vždy hledí vstříc novým horizontům.

Kurz směr horizont taktéž nabraly dračí lodě Norů Einherjer, spoluzakladatelů viking metalu, kteří se taktéž vracejí ke svému debutu, aby jej přivezli v nové osvěžující formě.

Brutal Assault

Jen výjimečně opakujeme kapely dva roky po sobě, v případě Gruesome však po loňském fantastickém koncertu děláme výjimku, aby si jej mohli užít i ti, co jej loni minuli. Gruesome dokonale živují duch Chucka Schuldinera a to nejlepší z éry alba Leprosy. Svůj návrat na Brutal Assault ohlašují také metalcoroví Walls Of Jericho.

Malignat Tumour vloni oslavili 25 let na scéně novým albem s jednoduchým názvem The Metallist! Jejich sdělení přetrvává a hrnou ho v nastaveném swingujícím motorheaďácky špinavém rock’n’rollovém stylu. Mourning Beloveth patří k vybranému irskému metalovému exportu a tak jako jejich krajané, kteří v metalovém světě prorazili, mají zřejmě patent na těžkotonážní, depresivní a mučivý sound.

The Lurking Fear jsou novou deathmetalovou kapelou. Abyste věděli, co čekat, stačí se podívat na sestavu: Tomas Lindberg (At The Gates, Disfear, Skitsystem), Jonas Stålhammar (God Macabre, Crippled Black Phoenix), Fredrik Wallenberg (Skitsystem), Andreas Axelsson (Tormented, Disfear, ex Edge Of Sanity, ex Marduk), Adrian Erlandsson (At The Gates, The Haunted, ex Paradise Lost, ex Cradle Of Filth).

Na závěr jsme velmi poctěni, že s námi svých třicet let existence speciálním setem oslaví švýcarští páni temnot Samael, kteří se objeví po boku francouzských atmosférických experimentátorů na poli black a death metalu Svart Crown.

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

YouTube:
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE

Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70

[tisková zpráva]


Svart Crown: nové album v březnu

Očekávané čtvrté album francouzských Svart Crown nese jméno „Abreaction“ a 3. března ho Century Media Records vypustí do světa ve formě limitované digipak edice, která se budu rozkládat do tvaru kříže, a chybět také nebude klasické CD a vinyl či možnost si album za poplatek stáhnout. Obal z mysli Stefana Thanneura (Chaos Echoes) si můžete prohlédnout na Facebookovém profilu kapely a na první hudební ukázku bude nutné vyčkat do 13. ledna. Následuje tracklist:

01. Golden Sacrament 02. Carcosa 03. The Pact: To the Devil His Due 04. Upon this Intimate Madness 05. Khimba Rites 06. Tentacion 07. Orgasmic Spiritual Ecstasy 08. Transsubstantion 09. Emphatic Illusion 10. Lwas 11. Nganda


Svart Crown – Profane

Svart Crown - Profane
Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 22.4.2013
Label: Listenable Records

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

No, tak tahle deska se pro mě stala obrovským překvapením. Což o to, už minulé “Witnessing the Fall” z roku 2010 bylo hodně dobré, nicméně i přes jeho nepopiratelné kvality a všeobecné nadšení z té desky se mi to “jenom” líbilo, neposadilo mě to však na prdel, byť šlo té nahrávce vytknout jen máloco, v podstatě vlastně nic. Co ovšem nebylo minule, to nastalo letos s celkově třetím dlouhohrajícím albem “Profane”

Svart Crown dali dohromady materiál, který doslova zabíjí, ničí a drtí. Francouzi svou novinkou nemilosrdně cupují veškerou konkurenci a zcela upřímně říkám, že nevím o tom, že by někdo letos v rámci black / death metalu vydal počin alespoň srovnatelných kvalit. Celým “Profane” prostupuje obrovský tlak a všechny skladby do jedné jsou neskutečně intenzivní. Nahrávka – jak po skladatelské, tak i po zvukové stránce – vyznívá vysloveně mohutně a mocně, má úžasnou sílu a opravdu dokáže strhnout.

Přesto “Profane” v žádném případě není bezhlavou řezanicí. To, co albu nasazuje korunu, je totiž působivá a nádherně chorobná atmosféra, s níž se rozhodně nešetří. I přes všechnu zničující sílu je totiž “Profane” stále především inteligentní deska se spoustou excelentních momentů a nápadů nebo výtečných melodií, v některých chaotičtějších momentech se dokonce Svart Crown vydávají až někam na dohled hájemství, kde vládnou tolik proslulé francouzské avantgardní spolky typu Deathspell Omega, zároveň s tím se však ani nebojí místy zvolnit a plíživější pasáží učinit následující výbuch ještě drtivější.

“Profane” je jednoduše dílo, na němž se vydařilo vlastně úplně vše. Hudba je excelentní a má charisma. Brutální a hutný zvuk napsaný materiál nejen podporuje, ale ještě umocňuje. Doslova třešničkou na dortu je pak znepokojující obálka, jež s atmosférou samotné muziky zcela přesně koresponduje. Pokud někomu nestačilo už “Witnessing the Fall”, tak “Profane” jej musí definitivně přesvědčit, že Svart Crown jsou prostě třída.


Druhý pohled (Ježura):

Že Svart Crown nejsou žádná ořezávátka, jsem se přesvědčil již před časem, kdy mě velice mile překvapili svým vystoupením na Brutal Assaultu. Tehdy se psal rok 2010 a Svart Crown měli před vydáním své druhé desky “Witnessing the Fall”, jenže ani to mě nepřinutilo se jim podívat na zoubek blíž, a tak mě zviklaly až zvěsti o tom, že se jejich aktuální novinka “Profane” vážně povedla. Zvěsti nelhaly.

“Profane” je deska, se kterou Svart Crown zcela suverénně vstupují do první death/black metalové ligy. Album je to nesmírně drtivé a tlačí na pilu způsobem, s jakým jsem se pěkně dlouho nesetkal. Nemilosrdný příval divokých rytmů a chaotických riffů, ale přesto nepostrádá organizovanost, která už tak dost smrtící náturu “Profane” dělá ještě intenzivnější. To je ale jen jedna vrstva “Profane”. Stačí totiž jen trocha pozornosti a na povrch vystoupí důležité melodie, které jsou super samy o sobě, ale hlavně mají lví podíl na atmosféře celé desky. Ta je jedním slovem strhující. Je to takové to zneklidňující vědomí všudypřítomného, chorobného a hnilobného zla, které se skrývá pod povrchem, stále sílí a čeká, až bude moct vybuchnout v celé své síle. Tři čtvrtě hodina v jeho společnosti je vážně zážitek…

Tohle zlo na “Profane” vybuchuje takřka neustále, ale přesto nejde o jednotvárnou desku. S koncem “In Utero: A Place of Hatred and Threat” (která mě z celého alba uzemnila asi nejvíc – skvost!) v jednotlivých skladbách dostávají víc prostoru klidnější pasáže, což albu dodává potřebnou dynamiku. Tato méně agresivní leč stejně působivá tvář “Profane” triumfuje v instrumentální “Venomous Ritual”, po “In Utero: A Place of Hatred and Threat” asi druhém vrcholu alba. Zbytek desky však za touto dvojicí nezaostává a “Profane” je zkrátka strhující nářez od začátku do konce a nic než skvělá práce ve všech ohledech!


Třetí pohled (Stick):

S pojmem Svart Crown jsem se v minulosti několikrát setkal, ale neměl jsem nějak čest s poslechem jejich dřívějšího materiálu. Když jsem však slyšel a četl různé reakce na jejich aktuální materiál “Profane”, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě a řádně se do té death/blackové smršti ponořit. Už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, mě dosti navnadil, protože jsem v poslední době zjistil, že mám pro spolky z této zemičky slabost. Především pokud se nějakým způsobem otírají o black metal.

Když jsem si album pouštěl poprvé, nečekal jsem nic zvláštního. Už vůbec ne smršť, která se na mě po prvních vteřinách vyřítila. Přestože je deska dost tvrdá a jede nekompromisně vpřed, najdou se motivy zvolnění. Zvukově je album naprosto vytříbené a celkově hráčsky promakané. Změny tempa a disharmonické riffy a agresivní vokál vytvářejí atmosférické pnutí ženoucí skladby kupředu.

Přestože Deathspell Omega patří ke skutečným matadorům současného pohledu na black metal, jisté odkazy na ně neminete ani u Svart Crown. Spojovacími prvky alba jsou pocity zmaru a hnusu, plíživé, ale o to dráždivější, zažírající se do mozku a pod kůži. Když se pak do plazivého temna ozvou melodie, nedochází k prosvětlení jednotlivých skladeb, ale naopak, vztek a temnota se zde akorát prohlubují. Skutečně mocná deska, stojí vysoko mezi ostatními extrémními deskami. Má svojský zvuk, postupy i atmosféru, a přesto je to chytlavé a neopouští hlavu na hodně dlouhou dobu.

Připočtěte si povedený obal, skvěle umocňující atmosféru alba, a myslím, že o dalšího adepta do sbírky originálních titulů je vystaráno. Tuhle desku mít doma na poličce musí být radost.


Brutal Assault 16 (pátek)

Brutal Assault 16
Datum: 12.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Benighted, Cannabis Corpse, Cathedral, Debustrol, Decapitated, Dew-Scented, Dordeduh, Einherjer, Excrementory Grindfuckers, Exodus, Hail of Bullets, Katatonia, Курск, Mayhem, Ram-Zet, Satyricon, Scar Symmetry, Soilwork, Svart Crown, The Dillinger Escape Plan, The Exploited, Your Demise

H.: Ráno rychle vstát a honem na grindovou srandu Excrementory Grindfuckers z Německa. Tohle byl jeden z těch koncertů, kde se toho dělo tolik, že to prostě a jednoduše nejde všechno vypsat, takže ve zkratce – grindový bordel, disco rytmy, šílený zpěvák/klávesista/flétnista/trumpetista ve slušivém leopardím oblečku, minimálně desítka rolí toaletního papíru lítajícího v kotli a hlavně obrovská porce zábavy zakončená dosti svérázným coverem “The Final Countdown” od Europe… ona slavná klávesová melodie byla zahraná na trubku s grindovou šupanicí nehrubšího zrna jako podkladem. Tomu říkám probuzení!

H.: I když ani Cannabis Corpse nejsou zrovna úplně na sto procent vážní (už jen ten název…), s Excrementory Grindfuckers se v tomto ohledu rovnat nemohli. Přesto se jejich půlhodinka nesla ve znamení příjemného death metalu, který zapáchal špinavostí, starou školou a hulením. I samotný frontman působil dojmem, jako kdyby si před vystoupením nějakého toho špeka s chutí dal (spíš bych se divil, kdyby ne). Ale bylo to dobré.

H.: Na úplně jinou notu uhodili rumunští mystici Dordeduh, alias současné působiště dvou bývalých kytaristů Negură Bunget, kteří by si čistě po hudební stránce zasloužili čas tak kolem půlnoci, ale na to se bohužel nehraje. Přesto se s ranní hodinou kapela poprala na výbornou (jak prohodil Hupogrammos, za světla hráli vůbec poprvé) a nakonec všechny ty předlouhé zvukomalebné a náladotvorné plochy fungovaly. A pak že se nedá dělat atmosféra v době oběda! Nezasvěcené přihlížející ale asi víc než samotná hudební produkce udivovaly trouby obdivuhodných rozměrů a dřevěná destička, jež sice na první pohled vypadala spíše jen na ozdobu, ale taktéž se na ni hrálo.

H.: Další stylový skok přichází s Your Demise. Oblečení sice byli opravdu strašně (ty kšiltovky mi prostě hlava nepobírá – holt jsem ortodoxní (smích)), ale z nějakého důvodu – a hlavně se mě neptejte proč – to bavilo i mne. Jako žádný extrémní zázrak to nebyl, ale živě podobná muzika funguje, hlavně ve spojitosti s oním energickým vystupováním, jak už jsem to jednou nakousnul v předchozím dni. I Your Demise tam po pódiu běhali a skákali, seč jim síly stačily, dokonce mi občas i přišlo, že více skáčou než hrají, ale zábavné to bylo. A to je myslím to hlavní.

Ježura: Trochu delší vyspávání, než jaké jsem původně zamýšlel, mělo za následek, že se mou první páteční kapelou stali právě Your Demise. A musím říct, že mě takhle rozespalého dovedli nakopnout slušně. Ne, že bych tenhle styl jakkoli vyznával, ale tady mi nečinilo problém trochu zahulákat ani řepou hodit. Korunou všeho budiž velmi sympatický a v závěru i fyzický kontakt s fanoušky. Ano, tohle se mi líbilo.

Ježura: Ještě lépe mohu hovořit o následujících francouzských death/grinderech Benighted. Grind není moje gusto (pro změnu), ale tahle show mě bavila skutečně nesmírně a lituji ty, kteří se na ni vykašlali. Ani jeden z muzikantů si nehrál na žádnou superstar a celé vystoupení se neslo v příjemně odlehčeném duchu. A hlášky typu “Následující skladbu věnuji svému zubaři!” se mi vryly do paměti na dost dlouho.

H.: Před pódium jsem se vrátil až o více jak hodinu později (kromě Benighted jsem ještě vypustil HC v podání First Blood) na domácí veterány Debustrol, jedinou tuzemskou kapelu, která v letošním roce v hlavním programu vystupovala. Kolinsovci přehrávali kompletní kultovní demáč “Vyznání smrti”, což jistě potěšilo všechny pamětníky, ale mám-li mluvit pouze za sebe, mně se to zdálo jako úplně klasické vystoupení Debustrolu jen s jiným setlistem, takže sice dobré, ale nic speciálního. Ale možná to bude tím, že jsem vydání dema nezažil, tak k němu nemám ten potřebný vztah.

H.: Ohledně hodnocení Ram-Zet mi asi kalí zrak fakt, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž hudbu poslouchám už dlouhé roky a u níž jsem čekal opravdu strašně dlouho, abych ji mohl vůbec vidět živě, ale nemůžu si pomoct, v mých očích byli Norové jedním z vrcholů Brutal Assaultu. Oháknutí ve slušivé černobílé kombinaci (s vínovými kravatami) josefovskému publiku předvedli severskou avantgardu v té nejlepší podobě. Uznávám sice, že ze studia je jejich hudba ještě působivější, ale ani to nic nezmění na tom, že to bylo natolik skvělé, že jsem Ram-Zet nakonec napsal do festivalové ankety jako jednu ze tří nejlepších skupin. Sice jsem už na jejich set zaslechl i dost negativních ohlasů, ale nevěřte tomu, bylo to vážně super. Celý dojem z kapely navíc ještě později vylepšil velice příjemný pokec s několika členy v areálu o pár hodin později. A že chcete názvy nějakých songů? Takhle z hlavy se mi vybavuje, že zazněly například “King” a “The Fall” z debutu nebo “Addict” z poslední desky “Neutralized”.

Ježura: V okruhu mých známých asi největší kontroverze celého festivalu. O Ram-Zet jsem toho před Brutalem věděl stejně málo jako o Unexpect a stejně, jako Kanaďané mě i Norové rozsekali na prvočinitele. Ať si kdo chce říká co chce, tohle bylo naprosto fantastické a já jsem neskutečně rád, že jsem tuhle unikátní možnost nepropásl. Čert ví, jestli Ram-Zet ještě někdy uvidím…

H.: Na druhou stranu od Francouzů Svart Crown jsem toho čekal o malinko více. Slyšel jsem, že prý na svých koncertech dokážou rozpoutat pořádné peklo, ale v Josefově na něj bohužel nějak zapomněli. Když pomineme denní světlo, které přece jenom black/death metalové formaci moc nepřidá, bylo trochu vidět, že ne úplně všem skupinám velké pódium vyhovuje. Jsem však přesvědčen, že v klubu to tihle čtyři francouzští chasníci opravdu dokážou rozjet a až k tomu bude opět příležitost, s chutí se o tom půjdu přesvědčit, jelikož posledně mi utekli. To by v tom byl čert, aby autoři takového majstrštyku jako “Witnessing the Fall”, z něhož ten den padl nejeden song, hráli živě na prd…

Ježura: A to mně se to teda líbilo dost. I když jsem od Svart Crown nečekal zhola nic a k pódiu jsem se přišoural jenom z nedostatku jiné zábavy, tihle pánové mě dostali. Předvedli neskutečně poctivou show bez zbytečných póz a dav je za to náležitě odměňoval. Jak říká H., jakmile to bude možné, nehodlám si je nechat ujít.

Ježura: Co si však příště rozhodně ujít nechám, to budou Scar Symmetry. Když jsem je před rokem a půl viděl poprvé, naznal jsem, že je to uslintaná nuda bez koulí. Na Brutal Assaultu jsem je vydržel sledovat akorát tak dlouho, abych se ve svém předchozím dojmu utvrdil a následně se radši vydal hledat něco k snědku. Rozhodně lépe strávený čas…

H.:Scar Symmetry vynechal, což se mi málem vymstilo, protože jsem to s tím vynecháváním trochu přehnal a málem zazdil i celé Hail of Bullets, z nichž jsem nakonec viděl jen závěrečných 15-20 minut. No, nevadí, alespoň zabijácké “Tokyo Napalm Holocaust” a “Ordered Eastward” jsem stihl. Jinak vás ale mohu odkázat na to, co jsem napsal už předchozí den u Asphyx – nechyběl maximálně drtivý oldschool death metal s typickým holandským zvukem a opět se samotným Martinen van Drunenem chrlícím do mikrofonu osobně. Ten chlap má v hrdle dynamit!

Ježura: Mí páteční černí koně, nizozemští Hail of Bullets, nezklamali. Setlist rovnoměrně vybíral z obou alb, kapela zahrála precizně a Drunen, který na mě působil lehce podnapilým dojmem, opět svým hlasem rozkládal všechno v okolí. A závěrečná “Ordered Eastward” zničila vše, co po předcházejícím nájezdu ještě zůstalo v celku. Výborně a doufám, že ne naposled!

H.: Decapitated je s prominutím kapela, kterou si doma nepustím ani náhodou, protože technický death metal vážně nebyl vymyšlen pro moje uši (ačkoliv výjimky se jako vždy najdou, Decapitated to však nejsou), ale naživo tihle Poláci neskutečně zabíjí. Strhující tempo, krkolomné riffy, rotující dredy zpěváka Rafała – nic z toho nechybělo. Právě Rafał Piotrowski na sebe strhával veškerou pozornost a takříkajíc “dělal show”; navíc se do řevu svých partů vkládal tak obětavě, že měl natolik rudý obličej, až jsem myslel, že mu ta hlava praskne. Sice nakonec nepraskla, ale i tak to bylo jedničku. Návrat Decapitated na scénu zjevně nebyl zbytečný ani náhodou.

H.: Absolutní bomba byli Курск – ti mě svým doomem totálně zdělali. Sice jsem se trochu u takovéhle skupiny obával světelných podmínek, ale kapela svou muziku prožívala s takovou vervou, že to snad ani nemohlo nestrhnout. Osobně bych možná uvítal o jeden kousek více z debutové fošny “Черно” na úkor songu “Бардак”, avšak na druhou stranu všechno totálně rozmetala geniální “Товарищам” z novinky “Ниже”, cover “Black Sabbath” (nazvaný krásně “Chernyi Sabbath”) a samozřejmě finální hymna “Сталинград”. A kytara ve tvaru AK-47 a jednostrunná baskytara? Ano, ani ty nechyběly.

H.: Kupodivu se mi hodně líbili i punkeři The Exploited. Hudebně mi to sice neříká zhola nic, ale na koncertě to mělo obrovské koule. Docela dost mne ovšem zklamala následující Katatonia. Je pravda, že jsem jejich hudbě na chuť přece jenom nikdy moc nepřišel, ale doufal jsem, že s koncertech se to spraví a že by mi konečně mohli zachutnat. Nestalo se. Určitě se našli tací, kteří si je užili, na můj vkus to však bylo moc ubrečené.

Ježura: Tak třeba já si vystoupení Katatonia nadmíru užil. I když jsem neměl ponětí, co od toho čekat, dostalo se mi melancholického, oduševnělého ale přesto nikoli patetického výkonu, který pasoval Katatonii do pozice mého nového průvodce depresivními stavy. Nemám, co bych vytkl.

H.: Exodus byla thrash metalová pumelice přímo do držky! Nekompromisní mela od začátku do konce. Všichni kapelníci třepali palicemi jako blázni, zpěvák Rob Dukes řval, nadával a fuckoval vše okolo a šílenstvím stižený kotel se mohl pozabíjet. Bez debaty nejlepší thrash metal ročníku!

H.: Na The Dillinger Escape Plan jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti, jestli jsou to doopravdy takoví blázni, jak se o nich říká. Jsou. Hlava mi nebere, jak jsou schopni hrát v takovém obrovském nasazení (až jsem si říkal, jestli někoho z nich třeba nestihl epileptický záchvat nebo tak něco) tak technicky a zároveň tak precizně. Vezměte si všechno, co si jen dokážete představit pod úslovím “ten nejenergetičtější koncert na světě”, vynásobte to dvěma a budete možná tak na polovině toho, co The Dillinger Escape Plan předvedli. Skoky do lidí a výlet po konstrukci pódia patřil ještě k těm konvenčnějším a normálnějším kratochvílím. Srovnání s podobně bláznivými Converge minulý rok se přímo nabízí.

H.: Satyricon taktéž zahráli opravdu skvěle, což však nic nemění na tom, že jsem už od nich viděl i o třídu lepší koncerty. Jenže zrovna Satyricon jsou ten typ kapely, u níž i méně povedená a do jisté míry rutinní show znamená hodně silný prožitek; ten, kdo je ten večer viděl poprvé, musel být jistě nadšen minimálně dvakrát tolik jako já. Avšak nemohu zapírat, že mi udělal opravdu velkou radost navolený setlist, v němž kromě výtečné “To the Mountains” a těch nejznámějších hitovek jako “Fuel for Hatred”, “The Pentagram Burns” či “Black Crow on a Tombstone” nechyběly ani opravdové vykopávky, čímž nemám na mysli jen povinnou “Mother North”, ale ještě starší skladby. Hned na úvod svého setu Satyr & spol. vystřihli kultovní “Walk the Path of Sorrow” z 18 let starého debutu “Dark Medieval Times” a v polovině koncertu zazněla ještě ukázka druhé desky “The Shadowthrone”, song “Hvite krists død”. Tleskám! Okolo mne stálo spoustu lidí s trikem Satyricon a řeknu vám, že čučeli jak sůvy z nudlí, co že to tam hrají za pekla (smích). Tak to holt vypadá, když někdo zná jen “Mother North” a ten nový rock’n’roll…

Ježura: Od The Dillinger Escape Plan jsem naživo vydržel jednu písničku a radši jsem šel čekat na následující Satyricon. A věřte nebo ne, norská legenda mi na oplátku předvedla naprosto geniální koncert, jaký jsem s bídnou znalostí její diskografie vůbec nečekal. Naprosto profesionální, precizně odehrané, se zápalem prožité a co je důležité – k fanouškům uctivé vystoupení (ještě jsem neviděl, aby živoucí black metalová legenda tleskala davu)! Za mě jeden ze dvou vrcholů celého Brutal Assaultu!

H.: Soilwork mě absolutně nijak nezaujali. Neříkám, že byli úplně na draka – protože kdyby ano, tak bych tam celý set nevydržel ani náhodou, což jsem vydržel -, ale i tak mě nijak výrazně nebavili. Možná hrály roli i okolnosti jako moje už trochu vygumovaná hlava po velké spoustě koncertů, únava nebo také tak minimální znalost tvorby Soilwork, že ji snad ani nelze vydávat za znalost. Výsledek je ale každopádně takový, že tak za měsíc už si z toho nebudu pamatovat lautr nic (popravdě už teď, pár dní potom, mám docela problém vyštrachat v paměti, jak to tam v průběhu Soilwork vlastně vypadalo). Nejzábavnějším momentem vystoupení tak bylo, když chtěl Björn Strid po lidech, aby skákali do vzduchu, a oni si začali sedat na zem, pročež je zpěvák opět zvedal se slovy: “This is no fucking Slipknot!” To mě věru pobavilo.

Ježura: Co se Soilwork týče, jsem na tom dost podobně jako H. Znám od nich jednu písničku a o celý žánr se zajímám jen okrajově, takže jsem celé vystoupení strávil klimbajíc na tribuně. Většinu jsem ale jakž takž vnímal a proto můžu říct, že to nebylo špatné, ale zároveň nic, co by mě zvedlo ze židle. Jsem holt špatný materiál…

H.: I když se to může zdát divné, po zívačce Soilwork, která by papírově měla být energická, mě opět do rauše nakopli doom metaloví matadoři Cathedral, kteří by naopak papírově měli uspávat. Jenže veskrze primitivní riffy v kombinaci s mocným psychedelickým odérem – mnohem hustším než mlha, jež se v průběhu celého setu linula z pódia – se zadíraly do hlavy s takovou neodbytností, že se nedalo ubránit. O rozmanitost se postaral výběr songů ze všech období – od rockovějších kousků až po ultra pomalé umíráčky – přičemž to tam všechno originálním způsobem dirigoval sám Lee Dorian, jedna z kultovních persón svého žánru… toho chlapa byste prostě museli vidět, co on tam vyváděl. Návod, jak udělat hodně muziky za málo peněz nebo také jak vytřískat z absolutního minimalismu totální maximum v přímém přenosu. Jestli tohle bylo opravdu poslední vystoupení Cathedral na našem území, jakože bylo, tak to byla rozlučka jak hovado.

Ježura: Pokud jsem si před Brutalem nedovedl představit, co znamená pojem stoner doom, tak teď už je mi to nad slunce jasné. Bohužel, není to nic, co by mi bylo nějak extra po chuti. Kytarová práce sice vcelku zajímavá, ale dost zvláštní vokální projev mi moc po chuti nebyl. Tahle labutí píseň legendy mě prostě nudila.

H.: Netvrdil bych, že Mayhem zahráli dobře. Ale to podle mě ani oni sami nechtěli. Zahráli, řekněme, kontroverzně, což je pro někoho jako oni mnohem větší pochvala. Veškerá proklamovaná speciálnost show sice spočívala pouze a jenom v tom, že Attila Csihar vyváděl podobné obskurní blbosti jako vždycky (tentokráte celou dobu požitkářsky máchal dvojící lebek, jež “čirou náhodou” našel na malém připraveném oltáři se svíčkami), zvěsti o přehrávání kompletního “De mysteriis dom Sathanas”, které jsem zaslechl, byly rozhodně liché. Ale i tak to bylo vystoupení hodné Mayhem. Nějaké to ouchylné divadélko k Attilovi prostě patří, na to si už asi všichni zvykli, ale skupina tu svou kontroverznost proklamuje spíše skrze vpravdě extrémní muziku, což ovšem ne každý byl schopen vydýchat, takže spousta lidí znechuceně odcházela. Jak totiž spustí takovou primitivní nenávistnou sbíječku typu “Ancient Skin”, i otrlému grinderovi se může udělat mdlo (smích). Já jsem byl však spokojen. Jak říkám, nebylo to vyloženě dobré, ale bylo to Mayhem. A to není málo. Nejvíce mě zničila “My Death”, která je v živém podání stokrát chorobnější než z CDčka!

Ježura: Další black metalová legenda pátečního večera, slovutní Mayhem, mě donutili zhlédnout jejich vystoupení už jen díky statutu, který je provází. Co na tom, že jejich tvorbu trestuhodně opomíjím už nějaký ten pátek. Při téhle konstelaci podmínek jsem si z vystoupení odnesl vesměs pozitivní dojmy a naprostou konsternovanost nad vokálním extempore Atilly Csihara. Ten člověk je totální maniak!

H.: Jelikož norští ďáblové vyhrazený čas hodně přetáhli, stejně jako Soilwork, dostal se program v závěru do velkého skluzu, díky čemuž pořadatelé vyháněli následující Dew-Scented z pódia dřív, než si stihli odehrát to svoje. Zpěvák Leif Jensen však není žádné ořezávátko, takže je hezky na férovku poslal do prdele s tím, že si prostě zahrají všechno, co slíbili, takže nakonec tu svou thrash-deathovou káru tlačili dále než do třetí hodiny ranní. Ale i přes pozdní čas jasně ukázali, zač je toho loket, a zcela po právu nejednoho přihlížejícího dokázali svojí hoblovačkou rozhýbat. Kdyby hráli poslední, tak bych prohlásil, že to byl super nářez na dobrou noc, jenže na programu byl ještě jeden účinkující…

H.: Skluz v programu nakonec odnesl norský viking metalový kult Einherjer, což mě opravdu mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se na ně obzvláště těšil, neboť je už roky považuji za absolutně to nejlepší, co v žánru hraje, jednak protože jejich set byl z mého pohledu bez přehánění geniální. Opět to byl jeden z těch koncertů, který byť působí minimalisticky, má neskutečně hypnotickou a nepopsatelnou atmosféru, již umocňoval ještě lehký déšť. Einherjer však bylo dovoleno kromě inter zahrát pouhopouhé čtyři skladby (“Dragons of the North” ze stejnojmenného skvostného debutu, novou “Norrøn kraft” a dvojici nejznámějších “Far Far North” a “Ironbound”) a byl konec. Tohle chce zopakovat! A ne jednou!