Archiv štítku: SVK

Slovensko

Ceremony of Silence – Oútis

Ceremony of Silence - Oútis

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal / black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Willowtip Records

Tracklist:
01. Invocation of the Silent Eye
02. Ceremony of a Thousand Stars
03. Trance of Void
04. Upon the Shores of Death
05. Black Sea of Drought
06. Arising of No Man
07. Into the Obscure Light

Hrací doba: 34:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“.

Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče. Zajímavé je také vydavatelství, u něhož „Oútis“ vyšlo – Willowtip Records, což je nemalá stáj, stojící za několika zvučnými jmény.

Ceremony of Silence vznikli z nesourodých improvizací, a z toho také hudba na Oútis dále vychází. V dnešní době tak populární fúze black a death metalu tu dostává kontury veličin jako Gorguts, Deathspell Omega i scény od protinožců. V mých uších se Ceremony of Silence více drží v death metalu, avšak i vzhledem k původu obou borců je tu black metal cítit znatelně. Ponurá atmosféra, technická vytříbenost i chaotické disharmonie, to vše je Ceremony of Silence vlastní. Za zmínku stojí také produkční práce, která je na vysoké úrovni a chladnou hudbu dobře vystihuje.

Asi není překvapením, že tvorba Ceremony of Silence není žádná jednohubka a k dostatečnému porozumění je třeba se proposlouchat. To nemusí být tak náročné, protože tu jsou i pasáže, které osloví na první dobrou. Občasné psychedelické vlivy či lehce industriální podtóny ve zvuku také přijdou vhod. „Oútis“ rozhodně s každým poslechem roste, takže věnovaný čas se vrátí v podobě kvalitního zážitku.

Předností je vhodně nastavená stopáž, zhruba 35 minut, což bývá tak akorát k dostatečnému naplnění nosiče, eliminaci hluchých míst a zajištění té správné intenzity. Deska se poslouchá jako jednolitý celek, ovšem přítomno je i několik momentů, které si říkají o zvláštní pozornost (skvělé riffy v úvodní „Invocation of the Silent Eye“, hypnotické až „azagthothovské“ tremolo v „Ceremony of a Thousand Stars“ atd.). Celkově se ale „Oútis“ nese na vlně monotónnosti, což je vzhledem ke značné technické schopnosti překvapivé, ale ne nutně špatně. Ta je nabourána, a to zcela zásadně, prostředním kusem „Upon the Shores of Death“. Toto mrazivé náladotvorné intermezzo narušuje dosavadní průběh desky a daří se mu to dobře. Následující trojice skladeb už zase pokračuje v klasickém rozpoložení nastoleném úvodní trojicí.

Ceremony of Silence

Možná, že za tou jednotvárností stojí zpěv, jenž je patřičně hluboký, ale ne moc výrazný. Svojí technikou mě ze všech nástrojů upoutal nejméně, a je tak vlastně jedinou menší slabinou nahrávky. Vzato kolem a kolem, deska je to silná, ale pro stoprocentní zaujetí jí něco málo schází. I přesto se však stále bavíme o velice zdařilém počinu, jichž v československých luzích a hájích moc nevychází.

Debut Ceremony of Silence je tak určitě albem, které byste měli slyšet. Ostatně, troufám si tvrdit, že v mém ročním zúčtování, vzhledem k nevysoké kadenci kvalitních tuzemských desek a rovněž k nevelkému počtu placek, k nimž se sám dostanu, bude mít v příslušné kategorii svoje místo. Ono totiž když si to srovnám s posledními řadovkami Portal nebo Ulcerate, tak vlastně Ceremony of Silence v ničem moc nezaostávají. Ba naopak, „Oútis“ mě kolikrát baví více. Uvidíme jak s odstupem času, nyní je to za mě skvělá deska, která bude letos patřit k tomu nejlepšímu z technického death metalu.


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.


Theatrum Spirituum – Wastelands

Theatrum Spirituum - Wastelands

Země: Slovensko
Žánr: dark ambient / neoclassical / spoken word
Datum vydání: 8.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Terra Incognita
02. Daymare – Alone in the Dark
03. The Grayest Place on Earth… Earth Alone
04. Daymare – Of Sight Without a Glow
05. A Desolating Embrace
06. Daymare – Fading
07. Derealization
08. Coloring the Skies

Hrací doba: 52:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Theatrum Spirituum

Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“.

Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

Nebudu kolem toho našlapovat po špičkách a oddalovat, co nakonec stejně musí padnout – kamenem úrazu je naprosto příšerný vokál. Ten se mi nejenže nelíbí, on mě při poslechu bez nadsázky absolutně vysíral. Sjet album na jeden zátah mi díky tomu činilo značné obtíže. A nebudu vás lakovat. Myslím, že se mi to bez přestávky nepodařilo snad ani jednou.

To máte tak. Theatrum Spirituum tvoří dvojice Diavliv a Alpenanch, kteří se oba starají o instrumentální stránku. První jmenovaný pak i o nějaký ten vokál, nicméně jestli mi něco neuniklo, nemělo by se jednat o nic zásadního, spíš jen sem tam nějaký skřek či šepot. „Wastelands“ je ovšem koncepčním albem s texty (krátký popis konceptu si v případě zájmu přečtěte na Bandcampu). Aby Theatrum Spirituum koncept dotáhli do určitější podoby, rozhodli se využít služeb vystudovaného herce Adama Hericha.

Výsledkem je mluvené slovo, které se objevuje přesně v polovině z nabízených osmi písní, což ale bohatě stačí na to, aby to zprznilo celou nahrávku. Nechci se pana herce dotknout, nemám sebemenší ponětí, co má nebo nemá za sebou, ale co se týče jeho projevu na „Wastelands“, je to něco mezi afektovaností a přehráváním. Doteď jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mi to zní trapně, nechtěně směšně, jenom hrozně, anebo ode všeho trochu. Vím ale jistě, že poslouchat se to kurva nedá a během povinného náslechu před recenzí jsem trpěl jako zvíře. Vrcholem zmaru je pak recitace v písni „Derealization“, kterážto se tím pádem stává vyvrcholením desky – akorát v tom špatném slova smyslu.

Netvrdím však, že celé album zmrvil výhradně Herich sám – přinejmenším stejný, ne-li větší díl viny padá i na hlavy Theatrum Spirituum, protože nakonec právě pod jejich jménem „Wastelands“ vyšlo a oni tohle na svojí desku nechali projít.

Theatrum Spirituum

Čistě instrumentální songy jsou oproti těm mluveným balzámem na uši. U stop s recitací mě to přednášení tak sere, že prakticky ani nevnímám instrumentální stránku a soustředím se prakticky jen na tom, abych to kvůli recenzi nějak přetrpěl a nezavolal na pomoc pana Skipa (ne vždy se to podařilo… občas jsem povolal do akce rovnou pana Stopa). V těch instrumentálních skladbách je to snesitelnější. Především tedy v „Daymare – Of Sight Without a Glow“ a „Daymare – Fading“, které jsou obě nejminimalističtější, a to je nejspíš důvodem, proč mi jako jediné z desky alespoň trochu sedly.

Zbylé dvě instrumentálky už taky nejsou takový zázrak – „Coloring the Skies“ má v sobě hodně neoklasických elementů, což není úplně můj šálek kávy, ale tady samozřejmě sportovně uznávám, že nejspíš jde jen o můj subjektivní problém. Někomu jinému to třeba bude vyhovovat. „Daymare – Alone in the Dark“ mě pak z nějakého důvodu trochu rozčiluje – i když ani zdaleka takovým způsobem jako recitace – a nebaví. Nejsem ovšem paranoidní, takže to považuji za náhodu, přestože i zde se v jednom momentě mluva na chvíli ozve (polemiku o tom, nakolik lze tím pádem „Daymare – Alone in the Dark“ řadit k instrumentálkám, si vetkněte za klobouk).

Theatrum Spirituum se na album pokusili sehnat finance pomocí crowdfundingu, což se nakonec těsně – požadováno €800, vybralo se €801 – podařilo (ačkoliv jen díky anonymnímu dárci, jenž na poslední chvíli poskytnul €544… mám trochu podezření, že si to tam doposlala sama kapela, ale to je samozřejmě bohapustá spekulace). To celé bych okomentoval asi tak, že kdybych na „Wastelands“ v předstihu přispěl a dostal tohle, byl bych krutě nasrán. Důvody jsou snad patrné z předcházejících odstavců. Za stávající situace mě poslech jenom tak nevinně prudil. Tak či onak, „Wastelands“ mi prudce nesedlo a doporučit jej rozhodně nemohu.


Lunatic Gods – Turiec

Lunatic Gods - Turiec

Země: Slovensko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rieka
02. Zabudli sme dýchať
03. Oriana (o Čertovom vrchu)
04. Na Tlstej rastie zlatá tráva
05. Pod Lyscom
06. Ursus Arctos
07. Na Ostrú

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lunatic Gods

Je tomu už pět let, co sestavu slovenských Lunatic Gods opustil kytarista a někdejší tahoun Hirax. To už je poměrně dlouho, tudíž zdánlivě nedává moc smysl se k tomu vracet, nicméně letošní „Turiec“ je první dlouhohrající deskou Lunatic Gods po jeho odchodu a po minialbu „Slnovraty“ teprve druhým studiovým počinem.

Když Hirax svého času kapelu opouštěl, moc jsem Lunatic Gods do budoucna nevěřil a spíše jsem si myslel, že za pozornost bude stát Hiraxova nová formace Ramchat. Realita je nicméně přesně opačná. Zatímco Ramchat se mi hodně rychle znechutili díky sluníčkovo-pohanské agitaci i čím dál tím nudnější hudbě, Lunatic Gods nadále zůstávají relevantní kapelou a dokážou vydávat výborné nahrávky plné silných nápadů. Již „Slnovraty“ byly velice povedené a „Turiec“ jednoznačně potvrzuje, že tahle skupina má stále co říct.

Ještě před samotnou hudební náplní můžeme na chvíli pohovořit o formátu, v němž se „Turiec“ dostal na svět. Balení sice tentokrát není tak nevšední a originální jako ručně vyráběný kožený digipack, jejž si Lunatic Gods vymysleli pro „Slnovraty“, nicméně i tak je vidět, že si kapela dala záležet na tom, aby deska vyšla v reprezentativním balení. „Turiec“ je totiž k mání jako A5 digibook v pevné vazbě ukrytý v kartonové krabičce. Booklet / kniha je pak plná pěkných přírodních fotek, které mi svou atmosférou připomínají, jak se kdysi prezentovala ukrajinská Kroda. Což ovšem neberte jako negativum. Listuje se tím moc příjemně, takže za formu rozhodně palec nahoru.

Hudebně se Lunatic Gods v průběhu let plynule přetransformovali z avantgardně black/death metalového tělesa na prakticky folkmetalovou formaci, nicméně v jejich případě to vůbec nepůsobí nepatřičně. Což ostatně souvisí i s tím, jakým způsobem k folk metalu přistupují. Protože je tahle škatulka bohužel spojena se zástupem značně retardovaných kapel, pro něž folk znamená otravné odrhovačky, možná bych radši mohl říct, že Lunatic Gods hrají folklórní metal. Navíc s výborně podanou slovanskou náladou, což je zaprvé moc příjemná změna oproti modernímu severu, zadruhé to musí být našinci dost blízké.

A vůbec bych se nebál přidat ještě jedno subjektivní tvrzení – Lunatic Gods tento koncept uchopili posluchačsky mnohem lákavějším a celkově působivějším způsobem než třeba čeští Silent Stream of Godless Elegy, jejichž poslední tvorba mě navzdory formálním kvalitám nedokáže úplně uspokojit. Zato „Turiec“, všechna čest, je opravdu radost poslouchat.

Vedle posunu k folklórnímu výrazivu si však Lunatic Gods dokázali ponechat také blackmetalové momenty a nádech dřívějšího avantgardnějšího podání metalu, kterýžto se projevuje skrze celkovou „inteligenci“ materiálu. Řečeno o něco přízemněji, leč srozumitelněji – „Turiec“ je prostě parádně udělaná deska, u jejíhož skládání se evidentně někdo namáhal, a výsledek tomu odpovídá. Hromada skvělých nápadů, krásně vystavěné netriviální kompozice, i skočnější melodie nikdy nesklouznou k podbízivosti a v rámci celku fungují prakticky bez námitek. Co chtít víc? Naprostá spokojenost a jedno z nejlepších metalových alb, která letos na Slovensku nebo v Čechách vyšla.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Porenut / Caeremoni / Warmarch – Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Side A:
01. Porenut
02. Caeremoni (1/2)

II. Side B:
03. Caeremoni (2/2)
04. Warmarch

Odkazy Porenut:
web / bandcamp

Odkazy Caeremoni:

Odkazy Warmarch:

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Hovoříme-li o esenci black metalu, zpravidla míváme na mysli legendární alba, která hrála zásadní roli pro svůj žánr a posunula jej o nějaký kus kupředu. Anebo mluvíme o deskách, které sice nejsou stylotvorné, ale mohou se pochlubit výjimečnými kvalitami. Někdy ji ovšem, alespoň v určité míře, lze nalézt i v nahrávkách daleko menšího významu a hodnoty.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je koncertní splitko tří slovenských formací Porenut, Caeremoni a Warmarch. Jeho záznam byl pořízen 20. prosince 2014 v Bánské Bystrici, k čemuž je prakticky ihned nutné dodat, že se nejedná o záznam profesionální. Jde o bootleg, což je na kvalitě zvukové stopy značně cítit.

Jinými slovy, zvuk „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je prakticky na úrovni kanálu a blíží se podobě nejšpinavějších a nezapadlejších demosnímků. Rozeznávat jednotlivé skladby je poměrně nadlidský úkol, dokonce i poznat, kde končí set jedné kapely a začíná produkce druhé, dá dost zabrat, protože všemu vládne hluková koule. Pojmenování hluková v zde jen tak mimochodem dost sedí, jelikož zvuk je tak špatný, až z toho leze noise. Skoro i bez ironie.

Jedině snad u úvodních Porenut jsem dokázal z hřmícího bordelu vytáhnout a rozeznat nějakou kytarovou vyhrávku. V úvodní „Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt)“ je prý dokonce slyšet „Vyznanie“ od (nečekaně) Mariky Gombitové, ale to nedokážu potvrdit, jelikož tyhle popové cajdáky (naštěstí!) neznám. Že bych ale poznal, že někde v půlce setu měl zaznít cover od Luror? To ani omylem. A u Caeremoni a Warmarch už jsem se vůbec nechytal a jakákoliv eventuální hudebnost jejich produkce mi unikla.

Z hlediska vychutnání poslechu v domácím prostředí je tedy „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ vesměs nepoužitelná nahrávka, pokud někdo nepatří k die-hard příznivcům nějaké z přítomných skupin. Aniž bych ale chtěl jakkoliv ponižovat jejich snažení, kolik takových fanatiků mohou dát Porenut, Caeremoni a Warmarch reálně dohromady? Obávám se, že příliš jich nebude.

Jestli je ovšem „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ v něčem zajímavé, je to právě ona na začátku zmiňovaná blackmetalová aura. Split totiž nefunguje jakožto poslechu-hodný materiál, nýbrž jako manifest podzemního zaměření žánru. „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je kurevsky špinavé, syrové, undergroundové a neurvalé a právě v tom a jedině v tom tkví jeho síla. Přinejmenším PorenutWarmarch (u Caeremoni nemůžu soudit) tu znějí mnohem nebezpečněji a neurvaleji, než ve skutečnosti jsou na svých standardních nahrávkách.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je dle mého názoru nutno brát jako oslavu špíny a agrese. Pak jisté hodnoty má, ačkoliv víc než poskytovaným hudebním p(r)ožitkem vzbuzuje sympatie přístupem. Zdali je to dobře či špatně a zdali je to dost či málo, to už si předpokládám dokážete rozhodnout sami za sebe.

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)


Kompletní tracklist:

Side A:
Porenut: 01. Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt) 02. Sebaklam I 03. Sebaklam II 04. Sebaklam III 05. Hnev zeme (Freezing Moon cover) 06. Inspired by Luror (Cover) 07. Manifest A. D. I. 08. Black Castle 09. Majestátnosť temnota 10. Stena samoty
Caeremoni: 11. Eternal Fires 12. Prayer to Aspects of Death 13. De mortis mysteriis

Side B:
Caeremoni: 14. Creation Upheaval from the Depths 15. Phosphoros
Warmarch: 16. Intro 17. Úsvit zla 18. Pod znamením čierneho slnka 19. Kult smrti 20. Satanic Sadist 21. V hlbinách mŕtveho sveta 22. Under the Carpathian Yoke (Vlad Tepes cover) 23. …and Chaos Its Shall Be 24. Rituál skazy


Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


My Live Evil – Próra v tyči

My Live Evil - Próra v tyči

Země: Slovensko
Žánr: avantgarde / experimental / classical
Datum vydání: 8.2.2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Dein schones Flane und du und du und du
02. Oh Ludwig
03. Zahrad

Hrací doba: 26:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi si představíme zase jednu pozoruhodnou šílenost – anebo spíš šialenosť s ohledem na původ My Live Evil. Tahle slovenská formace se totiž na svém čtvrtém počinu představuje ve víru experimentu, invence a nutkání pojmout věci trochu jinak, než je běžně zvykem. Přitom se ale v případě „Próra v tyči“ nejedná o bezduchou improvizační masturbaci, nýbrž o album, jímž se prolíná ústřední myšlenka. Která je nakonec dost důležitá a bez níž nahrávka nemůže fungovat ani zdaleka tak uspokojivým způsobem, jakým funguje s ní.

Předně si zkusíme rozebrat název „Próra v tyči“, což bude úvodní krůček k uchopení tohoto proudu zvuků, jenž na první poslech zní pouze jako experimentální guláš. Prora je mamutí megalomanský komplex, který v letech 1936-1939 vybudoval nacistický režim na pláži na ostrově Rujána. Ten měl sloužit jako dovolenkový resort pro německé občany a byl vyprojektován, aby dokázal pojmout až neuvěřitelných 20 000 lidí zároveň. Veškeré pokoje byly s výhledem na moře, protože i obyčejný německý dělník měl mít nárok na dovolenou na pláži s výhledem na moře.

Co se oné tyče týče (krásné spojení, ne?), předpokládám, že bude mít souvislost se samotnými My Live Evil a jejich koncertní prezentací, která ostatně přímo souvisí i s „Próra v tyči“, jelikož jde o živé album. Vedle dvou hudebníků, Alexandera Platznera a Miroslava Tótha, je totiž součástí i Shiva, jež na pódiu předvádí pole dance. A myslím, že právě odsud se vzala ona tyč v názvu.

Hudební náplň „Próra v tyči“ ovšem souvisí víc s Prorou. My Live Evil si totiž položili zajímavou otázku – jakou hudbu mohli poslouchat Němci relaxující na dovolené na pláži u Baltského moře, zatímco jejich armáda rozpoutala po celé Evropě válečné peklo?

Odpovědí je právě „Próra v tyči“ – 26minutová magořina, která míchá pasáže skladeb (klasických) německých, rakouských a francouzských skladatelů (Anton Bruckner, Richard Wagner, Serge Gainsbourg) se saxofonovým zvěrstvem. Srážkou dvou zdánlivě protichůdných světů vzniká symfonicko-experimentální eskapáda, v níž se plynule střídá teatrálnost, vzletnost, temnota i hluková kakofonie, přičemž právě poslední jmenovaná poloha má asi ze všech navrch.

Na první poslech z toho jde skutečně hlava kolem a „Próra v tyči“ se tváří jako neuchopitelná nahrávka, na níž je nejsrozumitelnější potlesk publika (live album, pamatujeme?). Stačí se ovšem nenechat odradit, poněvadž prvotní zhrození dost rychle přejde. Přinejmenším v mém případu tomu tak bylo. Záhy jsem zjistil, že čím déle „Próra v tyči“ poslouchám, tím víc nahrávce nejenže rozumím, ale tím víc si ji také užívám.

Na jednu stranu je to nesporně zvrhlé, ale svým způsobem je ta kombinace dost fascinující a lákavá, až jsem si nejednou říkal, že by deska klidně mohla být i delší a vůbec by mi to nevadilo. Prezentovaná sonická avantgarda totiž stojí někde napůl cesty mezi šílenstvím a genialitou. Zcela nepochybně se nejedná o počin, jaký bych musel slyšet každý den, ale jsem si docela jistý, že čas od času se k němu rozhodně vrátím. Na to je „Próra v tyči“ příliš nevšední, aby se na ni jen prášilo v poličce…


Porenut – Manifest

Porenut - Manifest

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.12.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. A.D.I.
02. Manifest

Side B:
03. From Dawn to Death [Luror cover]

Hrací doba: 08:36

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Protože o slovenské formaci Porenut na našich doposud nepadla jediná zmínka, dovolím si dnešní povídání vzniknuvší ku příležitosti vydání sedmipalcového singlu „Manifest“ začít trochu zeširoka, abych kapelu ve stručnosti představil.

„Povedal mi: ‚Napíš manifest!‘
No tak som ceruzu zovrel v päsť
v rezolútnom odhodlaní,
že vydolujem dogmy z hlavy…“
(Manifest)

Čtveřici tvoří lidé, pro něž Porenut není jediným želízkem v undergroundovém ohýnku. Kupříkladu zakladatel Porenut se dále angažuje v Satanic Vomit a hrával v živé sestavě Warmarch, s nimiž (a dále ještě s Caeremoni) Porenut ostatně sdíleli i koncertní kazetové splitko „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ z roku 2015. Bubeník Svjatogor zase hrával v relativně známých Nevaloth, než se skupina rozpadla, a věnuje se i grafice.

Co se tvorby týče, mají Porenut na kontě jednu desku „Mislife“ z roku 2013 a několik dalších neřadových záležitostí, z nichž asi nejvýraznější je o rok mladší EP „Sebaklam“. Aktuálně Slováci pracují na druhém řadovém albu „Post-Nihil Era“, čímž se plynule dostáváme k „Manifestu“, jenž vyšel na sedmipalcovém vinylu u Nomad Sky Diaries v limitované edici 44 kopií (13 černých, 31 průhledných)…

Singl totiž mimo jiné obsahuje jednu ukázku z chystaného alba. Ačkoliv to nebylo explicitně specifikováno (přinejmenším já si toho nevšiml), předpokládám, že půjde o titulní věc. Vedle toho se zde nachází i starší materiál, „čo zaberal miesto na HDD“. V jednom případě jde o vlastní song (ač s převzatým textem) a ve druhém o předělávku.

Strana A začíná výbornou skladbou „A.D.I.“, pro jejíž text posloužila báseň „Chci-li zmizet beze stopy“ od J. H. Krchovského. Jde o záležitost ve středním tempu a silnou atmosférou, která postupně houstne, jak se na ústřední kytarovou linku nabalují další vrstvy. Za mě parádní song, který si vydání rozhodně zasloužil.

„Debilnosť rýmov sa vyčerpáva,
tekutý mozog scelí káva.
Červivé jablko jak naschvál padá,
samozrejme, jeb do pohára… Kurva!“
(Manifest)

Titulní „Manifest“ už představuje Porenut v pozici blíže tomu, co bychom mohli pocitově nazvat standardním blackmetalovým výrazem. Naštěstí ale ne úplně standardním. Opět se ukazuje, do jakých směrů a v jakých detailech lze ohýbat blackmetalová dogmata, aby to neznělo všechno stejně, a přitom to ani o píď neuhnulo z akustické estetiky žánru. Kupříkladu práce na bicích je v dobrém slova smyslu zvláštní a poměrně daleko od typického blast beatu. Porenut navíc dokážou vytvořit auru určitého nadhledu a absurdity, ale ne v tom smyslu, že by se jednalo jen o vtípek či parodii. Svůj podíl má na tom určitě i zábavný text, jenž předešlé písni nezůstává mnoho dlužen. Nakonec možná právě textové stránky si na celém „Manifestu“ cením nejvíce.

Porenut – Manifest

B strana vinylu pak ukrývá nejméně zajímavou položku tracklistu – předělávku „From Dawn of Death“ od německého seskupení Luror. Track pochází z první řadovky „The Iron Hand of Blackest Terror“, kterou řadím ke svým oblíbeným. Ale tím spíš nemám moc důvod, proč bych se měl po tomhle coveru utlouct. Podání Porenut nezní ani zdaleka tak syrově a nenávistně jako originál, což mi v tomto případě přijde jako krok zpět.

Jinými slovy, B strana „Manifestu“ mě vlastně ani nezajímá. Zato strana A, o niž tu jde především, je povedená a lze ji bez obav považovat za solidní jednohubku ze slovenských luhů a hajů.

„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom,
nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
(Manifest)