Archiv štítku: SVK

Slovensko

Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Sorgoth – Impurity

Sorgoth - Impurity

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Post mortem
03. Inhuman
04. Shadow Under Ice
05. Snow of Funeral Ash
06. Scars and wounds 05:49

Hrací doba: 23:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Poslední roky mám pocit, že na poli pravověrného syrového black metalu Česká republika příliš neexceluje a s výjimkou Triumph, Genus a Kultu ofenzivy (za nimiž ovšem stojí titíž lidé) tu nějakou zásadně dobrou a jakž takž fungující formaci z tohoto ranku nevidím (anebo si na ni teď z hlavy nevzpomínám). Spíš si tu jedeme ten svůj „švejkovský“ blek metl à la Master’s Hammer (což není myšleno ve zlém), anebo ty pokusy dopadají ostudně. Chtě nechtě musí našinec přiznat, že slovenští sousedé nás v téhle kategorii porážejí a rodí se u nich zajímavější věci.

Začínající formace Sorgoth z městečka Bytča na severozápadním Slovensku však se svým debutovým počinem „Impurity“ pravděpodobně nebude nejvíc na očích, spíš bych předpovídal, že letos zůstane ve stínu nahrávek jako „Flying Above Ancient Ruins“ od Krolok či „Nordkarpatenland“ od Malokarpatan. Na jednu stranu asi právem, poněvadž „Impurity“ kvalit právě jmenovaných skutečně nedosahuje. Na stranu druhou to ale neznamená, že by Sorgoth hráli špatně a že by snad jejich prvotina zasluhovala podobné opovržení jako zoufalosti od českých sraček typu Katarze nebo Buer. Takhle špatně na tom Slováci rozhodně nejsou.

„Impurity“ je albem, které nepřináší nic nového, inovativního či dosud neslyšeného. Ani nedokáže nabídnout vlastní ksicht, osobitost či nějakou specifickou atmosféru. Vlastně ani nesestřelí nějakým nezemským fanatismem nebo vzteklostí. Tohle nejsou přednosti, jaké byste u Sorgoth měli hledat. Respektive se o to můžete pokusit, ale předem vás upozorňuji na to, že půjde o neúspěšné pátrání.

Přesto všechno je „Impurity“ poctivá nahrávka, která si na nic nehraje. A poctivá takovým způsobem a natolik sympaticky, že to vlastně docela stačí. U špinavého black metalu to může znít podivně a nepatřičně, ale ta deska se poslouchá moc příjemně a navzdory výše zmiňovaným formálním nedostatkům si v ní člověk najde zalíbení, protože Sorgoth černý kov kutají relativně přesvědčivě. Spousta riffů a motivů je povědomá, je znát, že hoši mají základy severského black metalu poctivě naposlouchané, ale když přijdou kytarové vyhrávky v refrénu „Post mortem“, ve „Snow of Funeral Ash“ nebo v závěru „Inhuman“, tak to zní cool a ne že ne.

O trochu horší je to ovšem s trvanlivostí nahrávky. „Impurity“ sice nepatří k počinům, které by zdechly hned po dvou přehráních, nějakou chvilku vydrží, ale ne zas tak dlouho. Desku jsem podrobil relativně intenzivnějšímu poslechu, takže mohu říct, že se prostě ohraje. Sorgoth přece jenom neprodukují nic komplikovaného, a jak to zpočátku chytne, zanedlouho už budete desku znát příliš na to, aby vám měla dál co předávat. Její kouzlo rozhodně vyprchá dříve než třeba u výše jmenovaného „Flying Above Ancient Ruins“, které objektivně vzato rovněž nehýří nějakou velkou originalitou. Relativně brzký dojezd jistě částečně zapříčiňuje i krátká hrací doba, která se vyšplhala na pouhých 23 a půl minuty (z nichž minutu a půl navíc ukrajuje intro stvořené taktéž slovenským projektem 900piesek). V takovém případě je asi docela zřejmé, že nebude problém to proposlouchat skrz naskrz.

Abychom ale skončili na pozitivnější notě, protože „Impurity“ si žádné opovržení přece jenom nezaslouží, musím říct, že pár příjemných chvilek jsem ve společnosti Sorgoth strávil, byť nepopírám, že zde není žádný důvod, proč by mělo smysl se k počinu zpětně vracet. Jako prvotní ukázka tvorby to ale nakonec funguje obstojně a ukazuje se tu i nějaký potenciál, jejž by šlo v budoucnu rozvinout. I vzhledem k mládí kapely a mládí muzikantů tu ten prostor je, tak doufejme, že jej Sorgoth využijí.


Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Krolok - Flying Above Ancient Ruins

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2017
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Flying Above Ancient Ruins
02. Hunger of Her Eyes
03. Count Von Krolock
04. The Wanderer Ascends (Father of Sorrows and Past)
05. At the End of a New Age

Hrací doba: 34:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krolok se sice v letošním roce prezentují prvním dlouhohrajícím materiálem „Flying Above Ancient Ruins“, přesto nejde o záležitost, jakou až doposud nešlo zachytit. Projekt existuje již několik let, vydal klasickou řádku neřadových nosičů a hlavně – angažují se zde poměrně známá jména slovenského blackmetalového podzemí. Jmenovitě to jsou HVRemmirath, Peter z téže kapely a Miroslav alias Slavfist známý díky Algor a dříve i Hromovlad. A v neposlední řadě jsou všichni tři právě jmenování také členy Malokarpatan.

Ačkoliv to jsou právě Malokarpatan, čí věhlas jde poslední dobou prudce nahoru, naštěstí ani Krolok nezůstávají úplně opomíjeni. O tom myslím dostatečně svědčí skutečnost, že na Bandcampu kapely je u obyčejného jewelcase CD „Flying Above Ancient Ruins“ k dostání posledních pár kusů a všechny ostatní nosiče jsou už delší dobu beznadějně vyprodané. A hnedka zkraje mohu prozradit, že jde o zájem zasloužený, protože skvělá obálka od Dávida Glomby (Cult of Fire, Malokarpatan, Svartidauði, Shrine of Insanabilis ad.) pod sebou skrývá parádní blackmetalovou fošnu.

Asi nebude od věci okamžitě upozornit, že Krolok nejsou určeni těm z vás, kdo za každých okolností vyžadujete originalitu, svěží přístup nebo novátorský náhled na žánr. Takoví Krolok nejsou ani náznakem. Je evidentní, že zde se vzývá black metal ve stylu a formě, jaká byla vlastní devadesátým letům minulého století. To pro někoho může znít lákavě už takhle samo o sobě, pro někoho to naopak bude znít až odpudivě, ale ať už patříte do jakékoliv z obou jmenovaných sort, vězte, že „Flying Above Ancient Ruins“ má navzdory dodržování tradiční receptury vysokou kvalitu i charisma. Z desky je cítit oddanost žánru i zápal, ale zároveň s tím i vysoké schopnosti, díky čemuž se ani zdaleka nejedná o nahrávku, kde by nadšení převyšovalo vlastní obsah. Ve finále je tedy „Flying Above Ancient Ruins“ albem, jehož existence dává smysl i v roce 2017, přestože čerpá z dávno zašlých pramenů.

Nicméně abych nevzbudil špatný dojem a netlačil Krolok někam, kde ve skutečnosti nejsou, musím ještě několik věcí upřesnit. „Flying Above Ancient Ruins“ není ortodoxní vichřicí, ani ambientně laděných derivátem Burzum, ani parazitem na severské atmosféře. Slováci drhnou syrový atmosférický black metal, jehož velkou část zabírají střední tempa (nikoliv však prvoplánová black’n’rollová chytlavost). Skladby jsou relativně delší (čtyři z pěti čítají plus mínus sedm minut), ale jsou dostatečně propracované (kompozice je chytřejší, než se na první poslech může zdát) a mohou se pochlubit dostatečně netriviální strukturou na to, aby dokázaly udržet posluchačovu pozornost. A to i navzdory, že se mnohdy vytasí s až archetypálními žánrovými riffy, z nichž mnohé vám mohou být i povědomé, ale jejich podání má dostatečný šmrnc na to, aby to vůbec ničemu nevadilo.

Upřímně řečeno, vím, že Krolok nepředvádějí žádný zásadní a výlučný příspěvek do blackmetalového žánru, a také vím, že „Flying Above Ancient Ruins“ formálně nenabízí nic převratného. Ale i navzdory tomu mě ta deska ohromně baví a ani vysoký počet poslechů jí neničí fazónu. Někdy je mnohem příjemnější a hodnotnější hrát poutavým způsobem osvědčené postupy než se krkolomně snažit o originalitu lámanou přes koleno. V black metalu se tomu tuším říká feeling a toho mají Krolok na rozdávání. Skvělá záležitost, kterou byste rozhodně neměli minout.


Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Enema Shower – She Asked for It

Enema Shower - She Asked for It

Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Bizarre Leprous Production

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

O slovenských řeznících Enema Shower jsme si zde už kdysi povídali, když vyšlo jejich ípko „In the Name of Sadism“. Nyní se na ně podíváme znovu, byť venku nemají žádnou novou placku. V loňském roce ovšem vydali svou první řadovku „She Asked for It“, přičemž právě ona je tou vyvolenou nahrávkou, na niž se dnes podíváme.

Hudební náplň „She Asked for It“ svým způsobem ani nemá cenu moc rozebírat. Kdybych byl hodně velký cynik, tak bych vás jen odkázal na dobovou recenzi „In the Name of Sadism“, kde byste se dočetli vše podstatné, poněvadž řadovka nenabízí žádný posun. A popravdě řečeno, opak by byl překvapením. „She Asked for It“ je samozřejmě grindcorový chlívek… a to je vlastně vše.

Enema Shower stojí kdesi na půl cesty mezi standardním grindcorem a tupa-tupa tancovačkou. Tempo „She Asked for It“ je povětšinou valivé – v tomto ohledu jistě potěší, že „basturbace“ (crossover baskytary a masturbace) jsou adekvátně hlasité. Nějaká ta sypačka se ovšem taktéž objeví, kupříkladu ta v „Rapecontest“ je docela bestiální. Samply se tentokrát šetří, ale něco málo se rovněž najde. Všechny milovníky oldschoolových trashových explotation / splatter céček jistě potěší úryvek z kultovní prasárny „The Incredible Torture Show“ / „Blood Sucking Freaks“ (film má dva názvy, v češtině jako „Divadlo hrůzy“) z produkce legendárních Troma Entertainment v tracku „Bondaged in Barbwire“. Což je jen tak mimochodem jeden ze tří songů, který se objevil už na „In the Name of Sadism“ a nyní si dává reprízu. Zkrátka ale nepřijdou ani milovníci pornografického umění – kompozice jako „Anal Meeting“ či „Sasha Grey“ budiž důkazem.

Snad netřeba zmiňovat, že „She Asked for It“ nepostrádá ani další typické grindcorové atributy jako prasečí chrochtání nebo kraťoučkou stopáž – v tomto případě 28 minut.

Jestli vám z toho vychází, že Enema Shower nepředvádějí nic výjimečného, pak máte pravdu. Na „She Asked for It“ se nenachází nic, co byste už neslyšeli jinde. Na domácí poslech to moc vhodné není, ačkoliv několikrát se fošna otočit dá. Jenže všichni víme, že síla podobných uskupení tkví především v živém vystupování, kde se to pod pódiem může mlátit hlava nehlava. A k takovým kratochvílím Slováci hrají důstojný doprovod. A když na to přijde, myslím, že Enema Shower téma zvrácených sexuálních praktik zpracovávají zábavnějším a uvěřitelnějším způsobem než například čeští kolegové Felisha, jejichž debut jsem tu vyhejtoval začátkem roku.

Vzato kolem a kolem je však „She Asked for It“ záležitostí pouze pro fandy stylu, kteří touží mít doma každý prasečák pod sluncem. Pro nás ostatní smrtelníky je to album, jaké k životu nepotřebujeme.


Wastage – Slave to the System

Wastage - Slave to the System

Země: Slovensko
Žánr: thrash metal / hardcore
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.

Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.

Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.

Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.

O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.

Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.

Wastage

Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.


Aeon Winds / Concubia Nocte – Poslední vlci

Aeon Winds / Concubia Nocte - Poslední vlci

Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: duben 2016
Label: Eastside / Asgard Hass / Tryzna Production

Tracklist:
I. Aeon Winds
01. Echoes of Battle
02. The Path of Devouring Flames
03. In Times of Old
04. Inno a Satana [Emperor cover]

II. Concubia Nocte
05. Tok
06. Vlčou krvou
07. Močiare
08. Večná vôľa
09. S posledným lúčom slnka

Hrací doba: 40:33

Odkazy Aeon Winds:
facebook

Odkazy Concubia Nocte:
facebook

K recenzi poskytl:
Tryzna Production

Mám takový pocit, že jsem si na sebe s těmi splitky upletl bič. No, než abych tu zase mudroval o jejich smyslu, pojďme rovnou k věci, a to společnému titulu slovenských Aeon Winds & Concubia Nocte zvaném „Poslední vlci“. To je s ohledem na historii obou kapel vcelku příhodný název, kvůli participaci členů v takzvaném U.B.M.R., což bývalo uskupení spřízněných slovenských pagan/black kapel s cílem „zvelebit“ tamější scénu (teda, tak nějak si to pamatuji z jednoho článku o slovenské scéně, který se před lety objevil na Mortemzine). Kvalita zúčastněných spolků byla dosti kolísavá, i když žádný ostudný fail typu Slavjane se tam neobjevoval, nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Avšak nejvýrazněji na mě zapůsobila činnost labelu Tryzna Production spravovaném některými členy Aeon Winds a Concubia Nocte. O ofišl tributu Emperor musel u nás slyšet snad každý a kompilace mapující historii slovenského metalového undergroundu byla rovněž sympatická. Takovou tečku za výše načrtnutou historií bych pak spatřil právě v tomto splitu. CD verze sice vychází u polských Eastside a vinyl bude mít později na svědomí jiný label, ale není těžké se dovtípit, že to je právě Tryzna, „who gets the shit done“.

Aeon Winds jsem v čase vydání prvního dema „Aeon“ vnímal jako nejslibnější slovenskou kapelu, avšak veškeré mé nadšení odumřelo s debutem „Those Who Remain Silent Forever“, kde bylo dle mého názoru špatně snad skoro všechno. Naživo si Aeon Winds u mě mírně napravili reputaci, což znatelně přispělo k tomu, proč jsem si nakonec tohle splitko vzal na starost. Chtěl jsem vědět, jak na tom skupina v současnosti je. A výsledek? Nic moc…

Kapele se musí přiznat, že vyspěla. Co se řemeslné/technické stránky týče, je porce skladeb Aeon Winds opravdu na dobré úrovni. Problém mám ovšem s tím, že je zde přítomna pouze jedna vlastní blackmetalová skladba a ta je veskrze průměrná. Na čem tuhle „pomluvu“ zakládám? Na absolutní absenci jakékoliv emoční odezvy posluchače, v tomto případě mě. „The Path of Devouring Flames“ se tváří jako nordický hymnus, ale riffy jsou plané, agrese v sypačkách bezzubá. Případná epika a atmosféra jsou pak nedostatečné na to, aby ostatní neduhy přebily.

A dál? Máme tu jedno intro „Echoes of Battle“, které zní dobře, ale je zbytečně dlouhé, a jeden „ambientní“ song „In Times of Old“. Klávesový pseudo-ambient jsem nikdy nedocenil, akustická kytara za půlkou nijak okouzlující tóny neloudí a ta lidová halekačka (nebo co to má být) na konci navodila pouze rozpaky. Závěr půlky Aeon Winds náleží coveru „Inno a Satana“, který je asi tak o třídu slabší než v podání Setherial na tributu (vokálně o dvě). Až na úvod (bez kytar – pouze bicí a klávesy) je jinak cover fajn, ale ten song by byl dobrý i v podání 8 Bit Mayhem.

Takhle fakt ne.

Concubia Nocte mám zkušeností méně. Full-length „Sekerou Peruna a kladivom Thora“ jsem neslyšel a na nějaké skladby z dema jsem narazil na YouTube, kde dobrý pocit z některých povedených motivů dokonale pohřbil katastrofální zvuk. Ke skladbám Concubia Nocte jsem tak přistupoval prakticky bez očekávaní.

Až na intro, co zní, jako když fanda NSBM dostane poprvé pod stromeček klávesy, se strana Concubia Nocte vydařila mnohem, mnohem lépe. Osobně mi nesedí třeba taková „Večná vôľa“ kvůli příliš „veselým“ riffům, pár dalších poklesků by se také ještě našlo. Např. vokály, na kterých se vystřídalo několik hostů (zde odkazuji na M-A), nejsou ani v jednom případě nic světoborného. A také příliš nerozumím zvukové úpravě. Při letmém studiu obou kapel, před dokončením recenze, jsem totiž na YouTube Tryzny narazil na „Vlčou Krvou“ z předchozího, stejnojmenného EP (a také se vlastně objevila na výše zmíněné kompilaci). Skladba je hudebně zcela totožná s verzí na tomto splitku, ale má z mého pohledu mnohem lepší a temnější mix. Musím přiznat, že mi tento „objev“ poněkud zkalil dojem ze zdejší produkce. Původně jsem totiž ani neměl zapotřebí se o ni otírat.

Ale jinak se Concubia Nocte podařilo, co Aeon Winds nikoliv. Vytasili se s více BM songy a těm rozhodně nechybí ani koule ani atmosféra. Pochmurná agrese „Vlčou krvou“ a „S posledným lúčom slnka“ mě dovede zvednout ze židle a v „Močiare“ se atmosféra hudby a její slova dokonale doplňují, přesvědčte se sami.

Takhle ano.

Závěrem to tedy vezměme stručně. Samostatné vydání zdejších skladeb Concubia Nocte ve zvukovém hávu předchozího EP bych si klidně koupil.


Goatcraft – Όλεθρος

Goatcraft - Όλεθρος
Země: Slovensko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.12.2015
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Isle of the Dead
02. Temples of the Underworld
03. Cataclysmic Monuments
04. Graveless
05. Abominations
06. At the Nightside Dawn
07. Morbid Call
08. Deathrite
09. Chthonic Crevices
10. Down Below
11. Invocation of Death
12. Dreadful Dimensions
13. Far from Elysian Fields

Hrací doba: 25:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není UG jako UG. Spousta „muzikantů“ (zne)užívá nálepku pravého undergroundu jako zástěrku své neschopnosti či nedostatku soudnosti. Pak své nepodarky nahrané v PC chrlí do světa, aby se po několika lajcích na facebůčku, který měli založený ještě před nahráním prvního rozladěného riffu, mohli cítit jako mistři světa. Případní kritici jsou samozřejmě odbyti jako závistiví nepřátelé lokálního UG (!!!) snažení. A pak tu jsou maniaci, kteří naopak nápady (či alespoň snahou) oplývají a tvrdě, klidně i celé roky, jim vytvářejí co nejhonosnější formu. Kolikrát se i stane, že mnohdy slibné projekty, o kterých ví jen pár zasvěcenců, zůstanou ku naší smůle skryty…

Do onoho druhého, poctivého ranku patří například bratislavští Goatcraft, kteří o své existenci dávají nenápadně vědět už nějakých pět let. Například předskakováním dánským horror metalistům Denial of God v Praze 2014 nebo Maniac Butcher v Bratislavě o dva roky dříve. Goatcraft už tehdy působili velice nadějným dojmem, neboť zde v okolí nikdy nebylo mnoho kapel hrajících skutečný a archaický Metal Smrti. Avšak vyhlížené demo se ne a ne objevit. Bylo nutné si počkat až do 13. listopadu loňského roku, kdy bylo na kazetě a třípalcovém CD vypuštěno ukázkové pětiskladbové promo „Απώλεια“, které doprovázely i zkazky o brzkém vydání třináctiskladbového EP „Όλεθρος“ (dále „Olethros“), které je předmětem této recenze.

Artwork, texty i aura hudby samotné svědčí, že hlavním tématem, které se prolíná tvorbou Goatcraft, je Smrt. Předpokládám, že by se ani samotní členové nebránili škatuli death metal, ale ta může čtenáře a případného posluchače zmást. Takže bude přesnější uvést, že kapela vychází ze surového extrémního metalu osmdesátých let a je celkem jedno, zda kapely jako Venom, Possessed, Bathory, Sarcófago či Hellhammer dnes považujeme za black nebo death. Největší silou Goatcraft je, že nejsou pouhý retro-band a nostalgií přesycené připomenutí časů minulých. Ve zdejší hudbě je totiž něco autentického. Dravost, strhující podproud a poctivá snaha dotáhnout věci do maxima a pokud možno ještě dál, aby dílo v posluchači zanechalo pocit něčeho nepopsatelného a nezemského. Tak jako tomu bylo například u „The Return……“ od Bathory, které hráčsky, zvukově a kompozičně nepůsobí příliš „kvalitně“. Ale přeci je fluidum této kultovní desky doslova démonické a její význam neoddiskutovatelný! Těžce bych pochyboval o každém „blackmetalistovi“, který by si onen stylotvorný zvratek zla troufnul odsoudit jako zbytečný. Této paralely jsem neužil jen tak. Vliv „The Return……“ cítím v „Olethros“ asi nejvíce a není to způsobeno jen „říkankou“ na zadní straně obalu CD.

Fanoušek starého black / death metalu s Goatcraft tedy nešlápne vedle. Slováky s ikonami minulosti srovnávat samozřejmě nelze a na současnou špici také ještě nestačí. To by vyžadovalo mocnější riffy, snad i špetku nápaditosti navíc. Nebo aspoň větší dávku „šílenství“. V delších skladbách jako „Temples of the Underworld“, „Deathrite“ či „Invocation of Death“ se sice najdou slušné nápady, ale nic, co by se opravdu výrazněji zarylo do podvědomí. Obávám se tedy, že kouzlo tohoto EP nevytrvá věčně. Přítomnost celkem 8 ambientních (výjimkou je desátá, akustická skladba „Down Below“) předělů/inter/outer do obecného konceptu „Olethros“ zapadá, ale nijak výrazně jej neobohacuje. Tyto mini-skladby jsou naštěstí dostatečně atmosférické a rozumně dlouhé, takže při poslechu nemám potřebu je přeskakovat.

Goatcraft

Nabízí se jízlivá myšlenka, zdali forma nepřevyšuje obsah až příliš. Zvukovou, vizuální a konceptuální stránku mají Goatcraft zvládnutou takřka prvotřídně, velkým plusem je také zápal se kterým jsou hudba a slova předneseny. Jen bych si přál „lepší“ (míněno hnusnější, zlejší, vzteklejší, špinavější atd.) riffy. Přesto mne „Olethros“ po celých svých 25 minut baví, a to celkem dost. Doufám tedy, že se v rozumné době objeví o něco lepší následovník. Zdejší materiál byl totiž složen v letech 2011-2012 a vzhledem k myšlenkám, ke kterým se Goatcraft podle mého  hlásí, stagnace nepřichází v úvahu.