Archiv štítku: SVK

Slovensko

Tigris argentum – Sol nigra

Tigris argentum - Sol nigra

Země: Slovensko
Žánr: experimental / industrial
Datum vydání: říjen 2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
Side A:
01. nigra columba, corvus albus
02. amplis probitatis vermilionis thetrahedronis
03. crux

Side B:
04. stella rubinus
05. facem
06. sator Arepo tenet opera rotas

Hrací doba: 44:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Slovenský projekt Tigris argentum funguje od roku 2017 a jedná se o vedlejší aktivitu další slovenské formace 900piesek, což je v lokálních podmínkách relativně známé jméno v oblasti experimentální a hlukové hudby. V Tigris argentum ovšem Matúš Mikula nepůsobí sám, jelikož se jedná o dvojčlennou formaci.

Hádám (snad ne špatně), že Mikula bude v Tigris argentum vystupovat pod jménem Figur von Molitan a bude mít na starosti zvukovou stránku věci. Kolegou do dua mu je Skinny Boyfriend, jenž se dle všeho stará o „výrobu“. Čert ví, co všechno to obsahuje, ale zřejmě v tom bude zahrnuta minimálně výroba nosičů. První nahrávka „Sol nigra“ totiž vyšla na audiokazetě, jejíž balení je dost zjevně „handmade“. Ostatně každá z třinácti vyrobených kazet má i svou vlastní tygří malůvku, jejichž kolekci si můžete prohlédnout tady (osobně vlastním kousek vpravo v prostřední řadě – pořadové číslo 8). Prudce limitované, ručně číslované i ručně vyráběné edice nejsou nakonec u Nomad Sky Diaries / Sky Burial Productions nějakým výjimečným úkazem.

Pojďme nicméně zpátky k samotným Tigris argentum. Pro ještě bližší představení projektu si dovolím vypůjčit průvodní text, který mi přijde docela zajímavý. Nemá smysl jej tu převyprávět v trochu odlišné formulaci, proto jej tu uvedu celý (mezi anglickou a slovenskou verzí jsem upřednostnil tu druhou zmiňovanou):

Tigris argentum je akusticky, industrialny diy projekt, ktory vznikol na sklonku leta 2017 za ucelom skumania kovu ako media pre prenos zvukovej vlny. Spaja sa v nom fyzika a matematika s tisic rokov starymi, modifikovanymi gongovymi technikami, s obsesiou vo zvuku, ktory mozno pocut, citit a vnimat prirodzenym sposobom, ako ked ste na vylete v lese a pocuvate zvuk potoka. V realnom svete neexistuju stupnice. Iba velka suhra veci okolo nas, dokonala struktura, dokonaly system..nelinearny chaos. Myslienky nam zabranuju vnimat podstatne.

Tigris argentum je vybuch obrovskej supernovy v bezrozmernom priestore bez casu, ako ked list spadne zo stromu. Ziadny koncept nikdy nebol a nikdy nebude. Jednoduchost. Inverzne slnko dava bytostiam ziaru. Kov je krasny material. Vedie zvuk v uzasnej komplexnosti, ako ziadny iny..“

Takhle zní ta poetická verze toho, o čem „Sol nigra“ je. Já se na to pokusím navázat trochu přízemnějším způsobem:

Poslech Tigris argentum na mě působil hodně meditativním dojmem, z čehož trochu plyne i to, že jsem „Sol nigra“ během společně stráveného času vnímal spíš jako minimalističtější počin. Což je ale trochu zavádějící pocit, neboť na nahrávce se toho děje relativně dost a rozhodně ji nejde obviňovat z toho, že jen bezduše a bezobsažně hučí. Ve skladbách lze cítit vývoj a snaha o gradaci, což mi sice úplně neštymuje s výše citovaným „ziadnym konceptom“, ale nevadí. Jakási meditativnost „Sol nigra“ může někomu připadat trochu paradoxní i s ohledem na to, že určité pasáže (třeba finále „amplis probitatis vermilionis thetrahedronis“ nebo jedna část „stella rubinus“) se dotýkají soft noisu, kterýžto většina z nás asi nemá spojený zrovna s meditací, spíš s katarzí.

Tigris argentum - Sol nigra

I přes zmínku noisu byste si ale neměli představovat hlukovou nahrávku, jakkoliv „Sol nigra“ občas „skřípe“, občas lomozí nebo „cinká“. Vyznění je spíše „ambientní“, ačkoliv i tenhle pojem musíte brát s rezervou, poněvadž skutečnou podstatu ambientu „Sol nigra“ naplňuje jen ve velmi omezené míře. Ale to samé by se nakonec dalo tvrdit i o dronu – určitě se na desce nechají nalézt pasáže, které mají ten dronový feeling a formálně se žánru dotýkají, ale mluvit o „Sol nigra“ jako o dronovém albu by bylo poněkud zavádějící.

Shrnul bych to asi, že se jedná o abstraktní, industriálně-experimenální cosi. Jak už to ale bývá, důležitější než stylová příslušnost je poutavost a ta se „Sol nigra“ upírat nedá. Jde totiž o zajímavé album se zvláštní aurou, které by vyznavačům akustického experimentu mohlo stát za poslech.


V/A – Vinylized Vol.7 (2018)

V/A - Vinylized Vol.7 (2018)

Země: Slovensko
Žánr: electronica / techno
Datum vydání: 19.5.2018
Label: 4mg Records

Tracklist:
01. Martin Huba – A Glimpse of Joy
02. MÖÄN – Indigo
03. Daikin – Basic
04. MISSandTROOPS – Self
05. Deleske – Girl
06. Martin Albrecht & Michal Kochanik – Night Song
07. Kurkus – Cardo
08. Attic Squad – Epi Fit
09. Stephen Face – Full Moon
10. Bartek – Klaus s ms2005
11. ImiAFan – Pod čiarou (Maraki’s za čiarou mix) 03:58

Hrací doba: 40:23

K recenzi poskytl:
Sky Burial / Nomad Sky Diaries

„Vinylized Vol.7“ je kompilace vydaná slovenským labelem 4mg Records, které představuje slovenské undergroundové skupiny z různých elektronických žánrů. Samotný název kompilačky prozrazuje hned dvě věci – pro 4mg Records nejde o ojedinělé vydání, protože už se jedná o sedmý takový výběr. Zároveň titul prozrazuje, že skladby jedenácti projektů byly vyryty v podobě drážek do asfaltu. To mi na poměr kompilací nepřijde úplně běžné a za zmínku to asi stojí, i když se jedná jen o černý vinyl v obyčejné bílé kapse. V neposlední řadě asi stojí za upozornění, že nejde o nejčerstvější záležitost – kompilace vyšla v květnu 2018 a od té doby se už objevila i osmička (březen 2019). Tuhle placku jsem dostal k balíku od Sky Burial / Nomad Sky Diaries a v rámci filozofie, že všechny zaslané fyzické nosiče se recenzují, sem právě přistává tenhle vejblitek.

Odmítám procházet všechny songy po jednom. Namísto toho radši zmíním jen těch pár, co z nějakého důvodu za zmínku stojí, protože mě něčím zaujaly a ze zbytku určitým způsobem vystupují.

Na celé kompilaci jsem v předstihu znal jediný projekt, a to Kurkus. O nich jsem se dozvěděl díky tomu, že před několika lety v Rock Café předskakovali české EBM legendě Vanessa na jejím posledním rozlučkovém koncertě (jak už ale nyní víme, byl to kec a o poslední vystoupení nešlo). Jejich „Cardo“ se mi z celé nahrávky líbí suverénně nejvíc, což neříkám kvůli tomu, že jsem je jako jediné znal předem. Jde o chytrou elektroniku s výbornou melodií ve zpěvu.

„Cardo“ pro mě docela zásadně převyšuje vše okolo a snad jediné, co ustojí srovnání, je „Self“ od MISSandTROOPS s hezky posmutnělou náladou. Mohli byste si myslet, že tyhle songy vyzdvihuji kvůli tomu, že se díky zpěvu i stylu vymykají okolnímu technu, ale není to tak úplně pravda, poněvadž třeba melancholický „Night Song“ od Martina Albrechta a Michala Kochanika mě vůbec nebere.

Největší klystýr kompilace nicméně přichází hned v jejím úvodu. „A Glimpse of Joy“ od Martina Huby je neposlouchatelná mrdka. Tohohle pozitivního kýčovitého hnusu jsem se napoprvé tak leknul, že jsem elpíčko okamžitě zastavil a nějakou chvíli se mi vůbec nechtěl zkoušet ten zbytek s obavou, že by to snad celé mohlo být v podobném duchu.

Zbytek kompilace je vesměs standardní techno, které se sice dá poslouchat, ale žádný song mi teda koule neurval. Snad jedině „Epi Fit“ od Attic Squad má trochu něco do sebe a „Klaus S Ms2005“ od Bartek(a?) je docela přísný diktát, který mi trochu připomněl časy strávené poslechem německé rychty Shnarph!. Na závěr ještě dodám, že Imiafan je projektem majitele 4mg Records. Patří mu poslední stopa „Pod čiarou“, zde prezentovaná v mixu od MarakihoAttic Squad.

Celkově vzato pro mě „Vinylized Vol.7“ moc zajímavou plackou není. Poslech kompilací většinou považuji za ztracený čas a tuhle konkrétní jsem valil jen z povinnosti. Pár songů je oukej, ale opravdu dobré tak jeden (Kurkus) až dva (MISSandTROOPS), zbytek mi byl vlastně docela u fekálu. Ale jasně, určitě nejsem úplně cílovka a tyhle věci poslouchám víc okrajově než aktivně. Na druhé straně bylo zajímavé se dozvědět, že i na Slovensku se tomuto druhu muziky věnuje tolik interpretů, o čemž jsem doteď neměl tušení. Ne snad, že bych tuhle informaci ke svému životu úplně potřeboval…


Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia, Goatcraft

Malokarpatan poster 2019

Datum: 23.11.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Goatcraft, Malokarpatan, Sacrilegia, Vircolac

Slovensko-irské setkání kapel Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia a Goatcraft v díře Underdogs’ se mi už od samého začátku pozdávalo dosti lákavé, a přestože blíže znám pouze první dvě jména, kdy se navíc na Malokarpatan chystám také na jaře spolu s Cult of Fire, nahodilé poslechy Sacrilegia a Goatcraft mě přesvědčily, že tito méně známí by také mohli stát za viděnou. Po vstupu do klubu jsem bohužel zjistil, že podobně to příliš lidí zřejmě necítilo, protože účast byla slabá.

Jelo se téměř podle jízdního řádu, takže první Goatcraft nastoupili krátce po sedmé. Pódium zdobila výstavka v podobě svíček, lidských i zvířecích lebek a dalších propriet, a prostorem se táhla aromatická vůně. Occult black hadr. Upřímně jsem si myslel, že toto aranžmá si nachystaly všechny kapely dohromady, ale poté, co tito Slováci opustili stanoviště a začali výzdobu balit, bylo jasné, že se jedná o jejich soukromou sbírku. Každopádně to byl poutavé. Svíčky takřka nahradily zadní osvětlení, které bylo použito jen velice slabě, takže co se atmosféry týče, bylo všechno dobře našponované a projevu Goatcraft to výrazně pomáhalo.

Jejich neohrabané zlo znělo živě velice intenzivně. Bylo tu několik skvělých okamžiků, kdy se to správně zvrhlo do násilného mrdu, stejně jako rozvážnějších temp, ze kterých občas vylézala ne úplně jistá souhra. Ale docela to nahrávalo celkovému pojetí jejich metalu, i když ta falešně skřípající kytara v intru závěrečné „Horrendous Light“ trhala uši ne zrovna způsobem, jakým bylo žádáno. Podobné nedostatky však vyvažovali svým zápalem a až fanatickým nasazením, které jim i pod rouškou tmy zářilo z černě podmalovaných očí. Jejich vystoupení hodnotím velice kladně a určitě si je pečlivěji doposlouchám.

Druzí na řadě byli Sacrilegia z Dublinu. Ti už mají na kontě na rozdíl od Goatcraft i řadovku, tedy placku „The Triclavian Advent“. Tu jsem sice celou neslyšel, ale těch prvních pár pecek znělo fajn, avšak na neustálé domácí rotace to pro mě asi není. Vystoupení to bylo skromnější, klasičtější, stejně jako jejich hudba. Zvuk Sacrilegia putuje někde od kanálních začátků Sodom po první vlnu black metalu. Skladby byly hodně na první dobrou, výrazně se od sebe nelišily, ale obsahovaly i několik kulervoucích riffů, na něž byla povinnost minimálně zahrozit. Trojice si svoje sousto odsypala bez problémů a až překvapivě rychle. To jsem ještě netušil, že celá sestava Sacrilegia je i součástí následujících Vircolac, haha. Nedostatkem jejich koncertu byl notně přehulený zvuk, v němž bylo kolikrát sakra těžké rozeznat, co že se to vůbec hraje. Kytary často přehlušovaly vše ostatní, takže z toho byl slušný maglajz a konečnému dojmu z vystoupení to uškodilo.

Vircolac

Vircolac už na tom byl zvukově dobře. Jejich letošní fošna „Masque“ se povedla, takže tady už jsem měl jistá očekávání. A ta se povedlo naplnit. Poprvé za večer dostalo prostor také nějaké to technické hraní, kytarová sóla a promyšlenější kompozice. Tempa nebyla tak zběsilá, projev tak temný, ale přesto to nakládalo, jak má. Vircolac se může pyšnit docela originálním zvukem. Znějí svojsky, ten mix death/black metalu mají podepřený i o trochu experimentování, což se díky vyváženému zvuku povedlo přenést i na koncertní pódium. Vlkodlak mě tak bavil z úvodního trojlístku nejvíce, ale hlavní pozornost se upírala k poslednímu chodu – Malokarpatan.

Slovenský folklórní soubor Malokarpatan je v současnosti jedním z hlavních vývozních artiklů našich končin. Brzy dojde na vydání nového alba „Krupinské ohne“, které to po skvělém „Nordkarpatenland“ nebude mít vůbec lehké. Živě jsem s nimi měl tu čest už na jednom z nedávných Brutal Assaultů, kde zakončovali jeden z festivalových dnů, a moc dobře si pamatuji, že ten rok patřili k tomu nejlepšímu a i přes nepříznivou hodinu zvládli přilákat do stanu slušnou porci fanoušků. Stejně tak v Underdogs’ se před pódiem najednou zjevilo o něco více lidí, i když to bylo stále na úrovni větší rodinné sešlosti.

Malokarpatan

Co si budeme povídat, Malokarpatan je do jisté míry určitý fenomén. Jednak je to hudebně dobře propracovaný a vymyšlený heavy metal, na nějž slyší i příznivci extrémních žánrů, a zároveň také neuvěřitelná prdel s notnou dávkou nadhledu. Na málokoho sedí ono pověstné „hobluj pičo!“ tak, jako na tyto Jánošíky. Tato hláška a také spousta jiných („umaštěnec!“) probíhala mezi pódiem a publikem takřka bez ustání, a jak by taky ne. Málokdo se za zvuků chytlavých kytar ve stylu NWOBHM nezačal svíjet se svým air-guitarem či hrozit ke stropu. Zazněly všechny nejoblíbenější kusy, těžko si z jejich strany na něco stěžovat, jedině snad zvuk Asovi valašky mohl být výraznější, ale vystoupení to bylo jednoduše super.

Občasné zvukové problémy byly vlastně tak jediným výraznějším problémem tohoto večera v Underdogs’. Ta variabilita přístupů k extrémnímu žánru byla zajímavá – od primitivních, pudových forem, přes přemýšlivější a propracovanější pohled až po naprosto zpátečnické pojetí a oslavu samotné metalové podstaty. Povedené složení, povedená akce.


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


Ceremony of Silence – Oútis

Ceremony of Silence - Oútis

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal / black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Willowtip Records

Tracklist:
01. Invocation of the Silent Eye
02. Ceremony of a Thousand Stars
03. Trance of Void
04. Upon the Shores of Death
05. Black Sea of Drought
06. Arising of No Man
07. Into the Obscure Light

Hrací doba: 34:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“.

Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče. Zajímavé je také vydavatelství, u něhož „Oútis“ vyšlo – Willowtip Records, což je nemalá stáj, stojící za několika zvučnými jmény.

Ceremony of Silence vznikli z nesourodých improvizací, a z toho také hudba na Oútis dále vychází. V dnešní době tak populární fúze black a death metalu tu dostává kontury veličin jako Gorguts, Deathspell Omega i scény od protinožců. V mých uších se Ceremony of Silence více drží v death metalu, avšak i vzhledem k původu obou borců je tu black metal cítit znatelně. Ponurá atmosféra, technická vytříbenost i chaotické disharmonie, to vše je Ceremony of Silence vlastní. Za zmínku stojí také produkční práce, která je na vysoké úrovni a chladnou hudbu dobře vystihuje.

Asi není překvapením, že tvorba Ceremony of Silence není žádná jednohubka a k dostatečnému porozumění je třeba se proposlouchat. To nemusí být tak náročné, protože tu jsou i pasáže, které osloví na první dobrou. Občasné psychedelické vlivy či lehce industriální podtóny ve zvuku také přijdou vhod. „Oútis“ rozhodně s každým poslechem roste, takže věnovaný čas se vrátí v podobě kvalitního zážitku.

Předností je vhodně nastavená stopáž, zhruba 35 minut, což bývá tak akorát k dostatečnému naplnění nosiče, eliminaci hluchých míst a zajištění té správné intenzity. Deska se poslouchá jako jednolitý celek, ovšem přítomno je i několik momentů, které si říkají o zvláštní pozornost (skvělé riffy v úvodní „Invocation of the Silent Eye“, hypnotické až „azagthothovské“ tremolo v „Ceremony of a Thousand Stars“ atd.). Celkově se ale „Oútis“ nese na vlně monotónnosti, což je vzhledem ke značné technické schopnosti překvapivé, ale ne nutně špatně. Ta je nabourána, a to zcela zásadně, prostředním kusem „Upon the Shores of Death“. Toto mrazivé náladotvorné intermezzo narušuje dosavadní průběh desky a daří se mu to dobře. Následující trojice skladeb už zase pokračuje v klasickém rozpoložení nastoleném úvodní trojicí.

Ceremony of Silence

Možná, že za tou jednotvárností stojí zpěv, jenž je patřičně hluboký, ale ne moc výrazný. Svojí technikou mě ze všech nástrojů upoutal nejméně, a je tak vlastně jedinou menší slabinou nahrávky. Vzato kolem a kolem, deska je to silná, ale pro stoprocentní zaujetí jí něco málo schází. I přesto se však stále bavíme o velice zdařilém počinu, jichž v československých luzích a hájích moc nevychází.

Debut Ceremony of Silence je tak určitě albem, které byste měli slyšet. Ostatně, troufám si tvrdit, že v mém ročním zúčtování, vzhledem k nevysoké kadenci kvalitních tuzemských desek a rovněž k nevelkému počtu placek, k nimž se sám dostanu, bude mít v příslušné kategorii svoje místo. Ono totiž když si to srovnám s posledními řadovkami Portal nebo Ulcerate, tak vlastně Ceremony of Silence v ničem moc nezaostávají. Ba naopak, „Oútis“ mě kolikrát baví více. Uvidíme jak s odstupem času, nyní je to za mě skvělá deska, která bude letos patřit k tomu nejlepšímu z technického death metalu.


Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

Země: Slovensko / Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2018
Label: Beyond Eyes Productions

Tracklist:
01. Haiti – Voodoo
02. Tibet – Sky Burial
03. Scandinavia – Ship Burial
04. New Zealand – Mongrel Mob
05. Egypt – Pharaohs
06. Indonesia – Tana Toraja
07. Czech Republic – Ossuary

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.

Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).

Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).

Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).

Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death KarmaCult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.

Death Karma

Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.

Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.

Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.


Theatrum Spirituum – Wastelands

Theatrum Spirituum - Wastelands

Země: Slovensko
Žánr: dark ambient / neoclassical / spoken word
Datum vydání: 8.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Terra Incognita
02. Daymare – Alone in the Dark
03. The Grayest Place on Earth… Earth Alone
04. Daymare – Of Sight Without a Glow
05. A Desolating Embrace
06. Daymare – Fading
07. Derealization
08. Coloring the Skies

Hrací doba: 52:20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Theatrum Spirituum

Nápad je leckdy cennější zajímavější než jeho finální realizace. Právě takový pocit (mimo jiné) mám z alba „Wastelands“ od dvoučlenného slovenského projektu Theatrum Spirituum. Ten už má něco málo za sebou, i když mnoho těch nahrávek není, ale zachytit se to určitě dalo minimálně díky společnému splitu s krajany 777 Babalon z roku 2013. Mně se to však nepovedlo, já se o Theatrum Spirituum prvně doslechnul až nedávno s vydáním „Wastelands“.

Možnosti podívat se podrobněji na zoubek (relativně) čerstvému albu jsem ale nepohrdl. Dark ambient mám docela rád a (relativně) dlouho už jsem žádný recenzoval, takže proč ne. Výsledek mi však krutě nesednul, skoro bych se nebál říct, že „Wastelands“ je pro mě prakticky neposlouchatelné.

Nebudu kolem toho našlapovat po špičkách a oddalovat, co nakonec stejně musí padnout – kamenem úrazu je naprosto příšerný vokál. Ten se mi nejenže nelíbí, on mě při poslechu bez nadsázky absolutně vysíral. Sjet album na jeden zátah mi díky tomu činilo značné obtíže. A nebudu vás lakovat. Myslím, že se mi to bez přestávky nepodařilo snad ani jednou.

To máte tak. Theatrum Spirituum tvoří dvojice Diavliv a Alpenanch, kteří se oba starají o instrumentální stránku. První jmenovaný pak i o nějaký ten vokál, nicméně jestli mi něco neuniklo, nemělo by se jednat o nic zásadního, spíš jen sem tam nějaký skřek či šepot. „Wastelands“ je ovšem koncepčním albem s texty (krátký popis konceptu si v případě zájmu přečtěte na Bandcampu). Aby Theatrum Spirituum koncept dotáhli do určitější podoby, rozhodli se využít služeb vystudovaného herce Adama Hericha.

Výsledkem je mluvené slovo, které se objevuje přesně v polovině z nabízených osmi písní, což ale bohatě stačí na to, aby to zprznilo celou nahrávku. Nechci se pana herce dotknout, nemám sebemenší ponětí, co má nebo nemá za sebou, ale co se týče jeho projevu na „Wastelands“, je to něco mezi afektovaností a přehráváním. Doteď jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mi to zní trapně, nechtěně směšně, jenom hrozně, anebo ode všeho trochu. Vím ale jistě, že poslouchat se to kurva nedá a během povinného náslechu před recenzí jsem trpěl jako zvíře. Vrcholem zmaru je pak recitace v písni „Derealization“, kterážto se tím pádem stává vyvrcholením desky – akorát v tom špatném slova smyslu.

Netvrdím však, že celé album zmrvil výhradně Herich sám – přinejmenším stejný, ne-li větší díl viny padá i na hlavy Theatrum Spirituum, protože nakonec právě pod jejich jménem „Wastelands“ vyšlo a oni tohle na svojí desku nechali projít.

Theatrum Spirituum

Čistě instrumentální songy jsou oproti těm mluveným balzámem na uši. U stop s recitací mě to přednášení tak sere, že prakticky ani nevnímám instrumentální stránku a soustředím se prakticky jen na tom, abych to kvůli recenzi nějak přetrpěl a nezavolal na pomoc pana Skipa (ne vždy se to podařilo… občas jsem povolal do akce rovnou pana Stopa). V těch instrumentálních skladbách je to snesitelnější. Především tedy v „Daymare – Of Sight Without a Glow“ a „Daymare – Fading“, které jsou obě nejminimalističtější, a to je nejspíš důvodem, proč mi jako jediné z desky alespoň trochu sedly.

Zbylé dvě instrumentálky už taky nejsou takový zázrak – „Coloring the Skies“ má v sobě hodně neoklasických elementů, což není úplně můj šálek kávy, ale tady samozřejmě sportovně uznávám, že nejspíš jde jen o můj subjektivní problém. Někomu jinému to třeba bude vyhovovat. „Daymare – Alone in the Dark“ mě pak z nějakého důvodu trochu rozčiluje – i když ani zdaleka takovým způsobem jako recitace – a nebaví. Nejsem ovšem paranoidní, takže to považuji za náhodu, přestože i zde se v jednom momentě mluva na chvíli ozve (polemiku o tom, nakolik lze tím pádem „Daymare – Alone in the Dark“ řadit k instrumentálkám, si vetkněte za klobouk).

Theatrum Spirituum se na album pokusili sehnat finance pomocí crowdfundingu, což se nakonec těsně – požadováno €800, vybralo se €801 – podařilo (ačkoliv jen díky anonymnímu dárci, jenž na poslední chvíli poskytnul €544… mám trochu podezření, že si to tam doposlala sama kapela, ale to je samozřejmě bohapustá spekulace). To celé bych okomentoval asi tak, že kdybych na „Wastelands“ v předstihu přispěl a dostal tohle, byl bych krutě nasrán. Důvody jsou snad patrné z předcházejících odstavců. Za stávající situace mě poslech jenom tak nevinně prudil. Tak či onak, „Wastelands“ mi prudce nesedlo a doporučit jej rozhodně nemohu.


Lunatic Gods – Turiec

Lunatic Gods - Turiec

Země: Slovensko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 20.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rieka
02. Zabudli sme dýchať
03. Oriana (o Čertovom vrchu)
04. Na Tlstej rastie zlatá tráva
05. Pod Lyscom
06. Ursus Arctos
07. Na Ostrú

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lunatic Gods

Je tomu už pět let, co sestavu slovenských Lunatic Gods opustil kytarista a někdejší tahoun Hirax. To už je poměrně dlouho, tudíž zdánlivě nedává moc smysl se k tomu vracet, nicméně letošní „Turiec“ je první dlouhohrající deskou Lunatic Gods po jeho odchodu a po minialbu „Slnovraty“ teprve druhým studiovým počinem.

Když Hirax svého času kapelu opouštěl, moc jsem Lunatic Gods do budoucna nevěřil a spíše jsem si myslel, že za pozornost bude stát Hiraxova nová formace Ramchat. Realita je nicméně přesně opačná. Zatímco Ramchat se mi hodně rychle znechutili díky sluníčkovo-pohanské agitaci i čím dál tím nudnější hudbě, Lunatic Gods nadále zůstávají relevantní kapelou a dokážou vydávat výborné nahrávky plné silných nápadů. Již „Slnovraty“ byly velice povedené a „Turiec“ jednoznačně potvrzuje, že tahle skupina má stále co říct.

Ještě před samotnou hudební náplní můžeme na chvíli pohovořit o formátu, v němž se „Turiec“ dostal na svět. Balení sice tentokrát není tak nevšední a originální jako ručně vyráběný kožený digipack, jejž si Lunatic Gods vymysleli pro „Slnovraty“, nicméně i tak je vidět, že si kapela dala záležet na tom, aby deska vyšla v reprezentativním balení. „Turiec“ je totiž k mání jako A5 digibook v pevné vazbě ukrytý v kartonové krabičce. Booklet / kniha je pak plná pěkných přírodních fotek, které mi svou atmosférou připomínají, jak se kdysi prezentovala ukrajinská Kroda. Což ovšem neberte jako negativum. Listuje se tím moc příjemně, takže za formu rozhodně palec nahoru.

Hudebně se Lunatic Gods v průběhu let plynule přetransformovali z avantgardně black/death metalového tělesa na prakticky folkmetalovou formaci, nicméně v jejich případě to vůbec nepůsobí nepatřičně. Což ostatně souvisí i s tím, jakým způsobem k folk metalu přistupují. Protože je tahle škatulka bohužel spojena se zástupem značně retardovaných kapel, pro něž folk znamená otravné odrhovačky, možná bych radši mohl říct, že Lunatic Gods hrají folklórní metal. Navíc s výborně podanou slovanskou náladou, což je zaprvé moc příjemná změna oproti modernímu severu, zadruhé to musí být našinci dost blízké.

A vůbec bych se nebál přidat ještě jedno subjektivní tvrzení – Lunatic Gods tento koncept uchopili posluchačsky mnohem lákavějším a celkově působivějším způsobem než třeba čeští Silent Stream of Godless Elegy, jejichž poslední tvorba mě navzdory formálním kvalitám nedokáže úplně uspokojit. Zato „Turiec“, všechna čest, je opravdu radost poslouchat.

Vedle posunu k folklórnímu výrazivu si však Lunatic Gods dokázali ponechat také blackmetalové momenty a nádech dřívějšího avantgardnějšího podání metalu, kterýžto se projevuje skrze celkovou „inteligenci“ materiálu. Řečeno o něco přízemněji, leč srozumitelněji – „Turiec“ je prostě parádně udělaná deska, u jejíhož skládání se evidentně někdo namáhal, a výsledek tomu odpovídá. Hromada skvělých nápadů, krásně vystavěné netriviální kompozice, i skočnější melodie nikdy nesklouznou k podbízivosti a v rámci celku fungují prakticky bez námitek. Co chtít víc? Naprostá spokojenost a jedno z nejlepších metalových alb, která letos na Slovensku nebo v Čechách vyšla.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Porenut / Caeremoni / Warmarch – Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Side A:
01. Porenut
02. Caeremoni (1/2)

II. Side B:
03. Caeremoni (2/2)
04. Warmarch

Odkazy Porenut:
web / bandcamp

Odkazy Caeremoni:

Odkazy Warmarch:

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Hovoříme-li o esenci black metalu, zpravidla míváme na mysli legendární alba, která hrála zásadní roli pro svůj žánr a posunula jej o nějaký kus kupředu. Anebo mluvíme o deskách, které sice nejsou stylotvorné, ale mohou se pochlubit výjimečnými kvalitami. Někdy ji ovšem, alespoň v určité míře, lze nalézt i v nahrávkách daleko menšího významu a hodnoty.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je koncertní splitko tří slovenských formací Porenut, Caeremoni a Warmarch. Jeho záznam byl pořízen 20. prosince 2014 v Bánské Bystrici, k čemuž je prakticky ihned nutné dodat, že se nejedná o záznam profesionální. Jde o bootleg, což je na kvalitě zvukové stopy značně cítit.

Jinými slovy, zvuk „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je prakticky na úrovni kanálu a blíží se podobě nejšpinavějších a nezapadlejších demosnímků. Rozeznávat jednotlivé skladby je poměrně nadlidský úkol, dokonce i poznat, kde končí set jedné kapely a začíná produkce druhé, dá dost zabrat, protože všemu vládne hluková koule. Pojmenování hluková v zde jen tak mimochodem dost sedí, jelikož zvuk je tak špatný, až z toho leze noise. Skoro i bez ironie.

Jedině snad u úvodních Porenut jsem dokázal z hřmícího bordelu vytáhnout a rozeznat nějakou kytarovou vyhrávku. V úvodní „Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt)“ je prý dokonce slyšet „Vyznanie“ od (nečekaně) Mariky Gombitové, ale to nedokážu potvrdit, jelikož tyhle popové cajdáky (naštěstí!) neznám. Že bych ale poznal, že někde v půlce setu měl zaznít cover od Luror? To ani omylem. A u Caeremoni a Warmarch už jsem se vůbec nechytal a jakákoliv eventuální hudebnost jejich produkce mi unikla.

Z hlediska vychutnání poslechu v domácím prostředí je tedy „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ vesměs nepoužitelná nahrávka, pokud někdo nepatří k die-hard příznivcům nějaké z přítomných skupin. Aniž bych ale chtěl jakkoliv ponižovat jejich snažení, kolik takových fanatiků mohou dát Porenut, Caeremoni a Warmarch reálně dohromady? Obávám se, že příliš jich nebude.

Jestli je ovšem „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ v něčem zajímavé, je to právě ona na začátku zmiňovaná blackmetalová aura. Split totiž nefunguje jakožto poslechu-hodný materiál, nýbrž jako manifest podzemního zaměření žánru. „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je kurevsky špinavé, syrové, undergroundové a neurvalé a právě v tom a jedině v tom tkví jeho síla. Přinejmenším PorenutWarmarch (u Caeremoni nemůžu soudit) tu znějí mnohem nebezpečněji a neurvaleji, než ve skutečnosti jsou na svých standardních nahrávkách.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je dle mého názoru nutno brát jako oslavu špíny a agrese. Pak jisté hodnoty má, ačkoliv víc než poskytovaným hudebním p(r)ožitkem vzbuzuje sympatie přístupem. Zdali je to dobře či špatně a zdali je to dost či málo, to už si předpokládám dokážete rozhodnout sami za sebe.

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)


Kompletní tracklist:

Side A:
Porenut: 01. Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt) 02. Sebaklam I 03. Sebaklam II 04. Sebaklam III 05. Hnev zeme (Freezing Moon cover) 06. Inspired by Luror (Cover) 07. Manifest A. D. I. 08. Black Castle 09. Majestátnosť temnota 10. Stena samoty
Caeremoni: 11. Eternal Fires 12. Prayer to Aspects of Death 13. De mortis mysteriis

Side B:
Caeremoni: 14. Creation Upheaval from the Depths 15. Phosphoros
Warmarch: 16. Intro 17. Úsvit zla 18. Pod znamením čierneho slnka 19. Kult smrti 20. Satanic Sadist 21. V hlbinách mŕtveho sveta 22. Under the Carpathian Yoke (Vlad Tepes cover) 23. …and Chaos Its Shall Be 24. Rituál skazy