Archiv štítku: SVK

Slovensko

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Bölzer, Svartidauði, Eggs of Gomorrh

Datum: 27.9.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði

O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.

Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!

Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.

Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.

Bölzer

Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.

Svartidauði

U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


Enema Shower – She Asked for It

Enema Shower - She Asked for It

Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Bizarre Leprous Production

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

O slovenských řeznících Enema Shower jsme si zde už kdysi povídali, když vyšlo jejich ípko „In the Name of Sadism“. Nyní se na ně podíváme znovu, byť venku nemají žádnou novou placku. V loňském roce ovšem vydali svou první řadovku „She Asked for It“, přičemž právě ona je tou vyvolenou nahrávkou, na niž se dnes podíváme.

Hudební náplň „She Asked for It“ svým způsobem ani nemá cenu moc rozebírat. Kdybych byl hodně velký cynik, tak bych vás jen odkázal na dobovou recenzi „In the Name of Sadism“, kde byste se dočetli vše podstatné, poněvadž řadovka nenabízí žádný posun. A popravdě řečeno, opak by byl překvapením. „She Asked for It“ je samozřejmě grindcorový chlívek… a to je vlastně vše.

Enema Shower stojí kdesi na půl cesty mezi standardním grindcorem a tupa-tupa tancovačkou. Tempo „She Asked for It“ je povětšinou valivé – v tomto ohledu jistě potěší, že „basturbace“ (crossover baskytary a masturbace) jsou adekvátně hlasité. Nějaká ta sypačka se ovšem taktéž objeví, kupříkladu ta v „Rapecontest“ je docela bestiální. Samply se tentokrát šetří, ale něco málo se rovněž najde. Všechny milovníky oldschoolových trashových explotation / splatter céček jistě potěší úryvek z kultovní prasárny „The Incredible Torture Show“ / „Blood Sucking Freaks“ (film má dva názvy, v češtině jako „Divadlo hrůzy“) z produkce legendárních Troma Entertainment v tracku „Bondaged in Barbwire“. Což je jen tak mimochodem jeden ze tří songů, který se objevil už na „In the Name of Sadism“ a nyní si dává reprízu. Zkrátka ale nepřijdou ani milovníci pornografického umění – kompozice jako „Anal Meeting“ či „Sasha Grey“ budiž důkazem.

Snad netřeba zmiňovat, že „She Asked for It“ nepostrádá ani další typické grindcorové atributy jako prasečí chrochtání nebo kraťoučkou stopáž – v tomto případě 28 minut.

Jestli vám z toho vychází, že Enema Shower nepředvádějí nic výjimečného, pak máte pravdu. Na „She Asked for It“ se nenachází nic, co byste už neslyšeli jinde. Na domácí poslech to moc vhodné není, ačkoliv několikrát se fošna otočit dá. Jenže všichni víme, že síla podobných uskupení tkví především v živém vystupování, kde se to pod pódiem může mlátit hlava nehlava. A k takovým kratochvílím Slováci hrají důstojný doprovod. A když na to přijde, myslím, že Enema Shower téma zvrácených sexuálních praktik zpracovávají zábavnějším a uvěřitelnějším způsobem než například čeští kolegové Felisha, jejichž debut jsem tu vyhejtoval začátkem roku.

Vzato kolem a kolem je však „She Asked for It“ záležitostí pouze pro fandy stylu, kteří touží mít doma každý prasečák pod sluncem. Pro nás ostatní smrtelníky je to album, jaké k životu nepotřebujeme.


Wastage – Slave to the System

Wastage - Slave to the System

Země: Slovensko
Žánr: thrash metal / hardcore
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.

Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.

Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.

Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.

O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.

Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.

Wastage

Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.


Aeon Winds / Concubia Nocte – Poslední vlci

Aeon Winds / Concubia Nocte - Poslední vlci

Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: duben 2016
Label: Eastside / Asgard Hass / Tryzna Production

Tracklist:
I. Aeon Winds
01. Echoes of Battle
02. The Path of Devouring Flames
03. In Times of Old
04. Inno a Satana [Emperor cover]

II. Concubia Nocte
05. Tok
06. Vlčou krvou
07. Močiare
08. Večná vôľa
09. S posledným lúčom slnka

Hrací doba: 40:33

Odkazy Aeon Winds:
facebook

Odkazy Concubia Nocte:
facebook

K recenzi poskytl:
Tryzna Production

Mám takový pocit, že jsem si na sebe s těmi splitky upletl bič. No, než abych tu zase mudroval o jejich smyslu, pojďme rovnou k věci, a to společnému titulu slovenských Aeon Winds & Concubia Nocte zvaném „Poslední vlci“. To je s ohledem na historii obou kapel vcelku příhodný název, kvůli participaci členů v takzvaném U.B.M.R., což bývalo uskupení spřízněných slovenských pagan/black kapel s cílem „zvelebit“ tamější scénu (teda, tak nějak si to pamatuji z jednoho článku o slovenské scéně, který se před lety objevil na Mortemzine). Kvalita zúčastněných spolků byla dosti kolísavá, i když žádný ostudný fail typu Slavjane se tam neobjevoval, nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Avšak nejvýrazněji na mě zapůsobila činnost labelu Tryzna Production spravovaném některými členy Aeon Winds a Concubia Nocte. O ofišl tributu Emperor musel u nás slyšet snad každý a kompilace mapující historii slovenského metalového undergroundu byla rovněž sympatická. Takovou tečku za výše načrtnutou historií bych pak spatřil právě v tomto splitu. CD verze sice vychází u polských Eastside a vinyl bude mít později na svědomí jiný label, ale není těžké se dovtípit, že to je právě Tryzna, „who gets the shit done“.

Aeon Winds jsem v čase vydání prvního dema „Aeon“ vnímal jako nejslibnější slovenskou kapelu, avšak veškeré mé nadšení odumřelo s debutem „Those Who Remain Silent Forever“, kde bylo dle mého názoru špatně snad skoro všechno. Naživo si Aeon Winds u mě mírně napravili reputaci, což znatelně přispělo k tomu, proč jsem si nakonec tohle splitko vzal na starost. Chtěl jsem vědět, jak na tom skupina v současnosti je. A výsledek? Nic moc…

Kapele se musí přiznat, že vyspěla. Co se řemeslné/technické stránky týče, je porce skladeb Aeon Winds opravdu na dobré úrovni. Problém mám ovšem s tím, že je zde přítomna pouze jedna vlastní blackmetalová skladba a ta je veskrze průměrná. Na čem tuhle „pomluvu“ zakládám? Na absolutní absenci jakékoliv emoční odezvy posluchače, v tomto případě mě. „The Path of Devouring Flames“ se tváří jako nordický hymnus, ale riffy jsou plané, agrese v sypačkách bezzubá. Případná epika a atmosféra jsou pak nedostatečné na to, aby ostatní neduhy přebily.

A dál? Máme tu jedno intro „Echoes of Battle“, které zní dobře, ale je zbytečně dlouhé, a jeden „ambientní“ song „In Times of Old“. Klávesový pseudo-ambient jsem nikdy nedocenil, akustická kytara za půlkou nijak okouzlující tóny neloudí a ta lidová halekačka (nebo co to má být) na konci navodila pouze rozpaky. Závěr půlky Aeon Winds náleží coveru „Inno a Satana“, který je asi tak o třídu slabší než v podání Setherial na tributu (vokálně o dvě). Až na úvod (bez kytar – pouze bicí a klávesy) je jinak cover fajn, ale ten song by byl dobrý i v podání 8 Bit Mayhem.

Takhle fakt ne.

Concubia Nocte mám zkušeností méně. Full-length „Sekerou Peruna a kladivom Thora“ jsem neslyšel a na nějaké skladby z dema jsem narazil na YouTube, kde dobrý pocit z některých povedených motivů dokonale pohřbil katastrofální zvuk. Ke skladbám Concubia Nocte jsem tak přistupoval prakticky bez očekávaní.

Až na intro, co zní, jako když fanda NSBM dostane poprvé pod stromeček klávesy, se strana Concubia Nocte vydařila mnohem, mnohem lépe. Osobně mi nesedí třeba taková „Večná vôľa“ kvůli příliš „veselým“ riffům, pár dalších poklesků by se také ještě našlo. Např. vokály, na kterých se vystřídalo několik hostů (zde odkazuji na M-A), nejsou ani v jednom případě nic světoborného. A také příliš nerozumím zvukové úpravě. Při letmém studiu obou kapel, před dokončením recenze, jsem totiž na YouTube Tryzny narazil na „Vlčou Krvou“ z předchozího, stejnojmenného EP (a také se vlastně objevila na výše zmíněné kompilaci). Skladba je hudebně zcela totožná s verzí na tomto splitku, ale má z mého pohledu mnohem lepší a temnější mix. Musím přiznat, že mi tento „objev“ poněkud zkalil dojem ze zdejší produkce. Původně jsem totiž ani neměl zapotřebí se o ni otírat.

Ale jinak se Concubia Nocte podařilo, co Aeon Winds nikoliv. Vytasili se s více BM songy a těm rozhodně nechybí ani koule ani atmosféra. Pochmurná agrese „Vlčou krvou“ a „S posledným lúčom slnka“ mě dovede zvednout ze židle a v „Močiare“ se atmosféra hudby a její slova dokonale doplňují, přesvědčte se sami.

Takhle ano.

Závěrem to tedy vezměme stručně. Samostatné vydání zdejších skladeb Concubia Nocte ve zvukovém hávu předchozího EP bych si klidně koupil.


Goatcraft – Όλεθρος

Goatcraft - Όλεθρος
Země: Slovensko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.12.2015
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Isle of the Dead
02. Temples of the Underworld
03. Cataclysmic Monuments
04. Graveless
05. Abominations
06. At the Nightside Dawn
07. Morbid Call
08. Deathrite
09. Chthonic Crevices
10. Down Below
11. Invocation of Death
12. Dreadful Dimensions
13. Far from Elysian Fields

Hrací doba: 25:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není UG jako UG. Spousta „muzikantů“ (zne)užívá nálepku pravého undergroundu jako zástěrku své neschopnosti či nedostatku soudnosti. Pak své nepodarky nahrané v PC chrlí do světa, aby se po několika lajcích na facebůčku, který měli založený ještě před nahráním prvního rozladěného riffu, mohli cítit jako mistři světa. Případní kritici jsou samozřejmě odbyti jako závistiví nepřátelé lokálního UG (!!!) snažení. A pak tu jsou maniaci, kteří naopak nápady (či alespoň snahou) oplývají a tvrdě, klidně i celé roky, jim vytvářejí co nejhonosnější formu. Kolikrát se i stane, že mnohdy slibné projekty, o kterých ví jen pár zasvěcenců, zůstanou ku naší smůle skryty…

Do onoho druhého, poctivého ranku patří například bratislavští Goatcraft, kteří o své existenci dávají nenápadně vědět už nějakých pět let. Například předskakováním dánským horror metalistům Denial of God v Praze 2014 nebo Maniac Butcher v Bratislavě o dva roky dříve. Goatcraft už tehdy působili velice nadějným dojmem, neboť zde v okolí nikdy nebylo mnoho kapel hrajících skutečný a archaický Metal Smrti. Avšak vyhlížené demo se ne a ne objevit. Bylo nutné si počkat až do 13. listopadu loňského roku, kdy bylo na kazetě a třípalcovém CD vypuštěno ukázkové pětiskladbové promo „Απώλεια“, které doprovázely i zkazky o brzkém vydání třináctiskladbového EP „Όλεθρος“ (dále „Olethros“), které je předmětem této recenze.

Artwork, texty i aura hudby samotné svědčí, že hlavním tématem, které se prolíná tvorbou Goatcraft, je Smrt. Předpokládám, že by se ani samotní členové nebránili škatuli death metal, ale ta může čtenáře a případného posluchače zmást. Takže bude přesnější uvést, že kapela vychází ze surového extrémního metalu osmdesátých let a je celkem jedno, zda kapely jako Venom, Possessed, Bathory, Sarcófago či Hellhammer dnes považujeme za black nebo death. Největší silou Goatcraft je, že nejsou pouhý retro-band a nostalgií přesycené připomenutí časů minulých. Ve zdejší hudbě je totiž něco autentického. Dravost, strhující podproud a poctivá snaha dotáhnout věci do maxima a pokud možno ještě dál, aby dílo v posluchači zanechalo pocit něčeho nepopsatelného a nezemského. Tak jako tomu bylo například u „The Return……“ od Bathory, které hráčsky, zvukově a kompozičně nepůsobí příliš „kvalitně“. Ale přeci je fluidum této kultovní desky doslova démonické a její význam neoddiskutovatelný! Těžce bych pochyboval o každém „blackmetalistovi“, který by si onen stylotvorný zvratek zla troufnul odsoudit jako zbytečný. Této paralely jsem neužil jen tak. Vliv „The Return……“ cítím v „Olethros“ asi nejvíce a není to způsobeno jen „říkankou“ na zadní straně obalu CD.

Fanoušek starého black / death metalu s Goatcraft tedy nešlápne vedle. Slováky s ikonami minulosti srovnávat samozřejmě nelze a na současnou špici také ještě nestačí. To by vyžadovalo mocnější riffy, snad i špetku nápaditosti navíc. Nebo aspoň větší dávku „šílenství“. V delších skladbách jako „Temples of the Underworld“, „Deathrite“ či „Invocation of Death“ se sice najdou slušné nápady, ale nic, co by se opravdu výrazněji zarylo do podvědomí. Obávám se tedy, že kouzlo tohoto EP nevytrvá věčně. Přítomnost celkem 8 ambientních (výjimkou je desátá, akustická skladba „Down Below“) předělů/inter/outer do obecného konceptu „Olethros“ zapadá, ale nijak výrazně jej neobohacuje. Tyto mini-skladby jsou naštěstí dostatečně atmosférické a rozumně dlouhé, takže při poslechu nemám potřebu je přeskakovat.

Goatcraft

Nabízí se jízlivá myšlenka, zdali forma nepřevyšuje obsah až příliš. Zvukovou, vizuální a konceptuální stránku mají Goatcraft zvládnutou takřka prvotřídně, velkým plusem je také zápal se kterým jsou hudba a slova předneseny. Jen bych si přál „lepší“ (míněno hnusnější, zlejší, vzteklejší, špinavější atd.) riffy. Přesto mne „Olethros“ po celých svých 25 minut baví, a to celkem dost. Doufám tedy, že se v rozumné době objeví o něco lepší následovník. Zdejší materiál byl totiž složen v letech 2011-2012 a vzhledem k myšlenkám, ke kterým se Goatcraft podle mého  hlásí, stagnace nepřichází v úvahu.


Catastrofy

Catastrofy – Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal

Otázky: Kaša, H.
Odpovědi: Boris, Jano
Počet otázek: 20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Zdravíme na Slovensko! Na rozjezd bychom mohli začít třeba několika otázkami o vaší dosavadní historii. Úplně na začátku jste krátkou dobu fungovali pod jménem Bastards. Proč jste se tehdy rozhodli jméno kapely tak rychle změnit a proč zrovna Catastrofy? Skrývá se za jménem Catastrofy nějaký hlubší význam, nebo je to spíš hra se slovem „katastrofa“?

Boris: Čau. Meno Bastards sme zvolili podľa albumu Motörhead. Plánovali sme totiž byť ich cover bandom. To nás ale po pár mesiacoch prešlo a začali sme skladať vlastné songy, ktoré boli (tak ako je u začínajucej kapely zvykom) totálny prúser – katastrofa. Songov bolo viac, takže katastrofy. Čerešnička navrchu bola v zmene začiatočného písmena a vznikla slovensko-anglická skomolenina Catastrofy.

Všiml jsem si, že v počátcích kariéry jste zpívali výhradně v angličtině, přičemž s příchodem EP „Tento štát sa musí zničit!“ jste přešli na slovenštinu. Z jakého důvodu přišla tato změna? Na jednu stranu se říká, že díky angličtině mají kapely větší šanci se prosadit na mezinárodním trhu, ale na druhou stranu může být mateřština skupiny pro lidi zvenčí zajímavější (což vidím i na sobě – mám třeba rád, když např. norská skupina zpívá norsky). Jak to vidíte vy? Máte nějaké ambice se venku prosadit, anebo chcete dát přednost spíš Slovensku a případně České republice?

Boris: Neviem na koľko je pre ľudí zo zahraničia lákavá Slovenčina, ale nás sralo, že nám nerozumeli ľudia doma. Jak sopliaci sme sa videli na turné so Slayer, ale časom sme dosadli znova na zem a uvideli reálnejšiu cestu v zabávaní našich domorodcov. Každej kapele, čo spieva po anglicky a vidí sa na tom turné so Slayer, držíme palce. Nám sa viac páči, keď našemu odkazu ľudia rozumejú a tým pádom nám stačí ČS scéna, prípadne blízke okolie, napríklad Poľsko.

Když už jsme nakousli to zahraničí… máte nějaké ohlasy na „Zbojnícky tanec“ (případně i předcházející nahrávky) i zpoza českých a slovenských hranic? Zkoušel jsem Google a žádných zahraničních recenzí jsem si nevšimnul…

Boris: Asi nemáme.

Na druhou stranu, v rámci České republiky a Slovenska už recenzí na „Zbojnícky tanec“ vyšlo poměrně dost… Sledujete to nějak zevrubněji, co na fošnu říkají kritici? Jste spokojeni se způsobem, jakým lidi album přijali? Narazil jsem snad jen na jednu recenzi s lehce podprůměrným hodnocením – žere vás to, když vám muziku někdo v recenzi zdrbe, anebo nad tím jen mávnete rukou s tím, že se to nemůže líbit všem?

Jano: Kritici je pekné slovo. Skoro jak keby si nás nazval profi kapelou. Haha. Vo všeobecnosti to vychádza asi 8:2, viac je tých pozitívnych. Teší nás, že sa doska páči, ale viac jak nejaká recenzia na nete nás teší, keď nám niekto osobne do huby povie že sa mu to páči. Že nás nepoznal, ale dostal sa k nemu nový album alebo si ho stiahol dakde z uložto, a že ho to odjebalo. Podaktorí sú dosť odvážni a tvrdia, že by sa za to nemusela hanbiť ani zahraničná kapela. Ale to posúďte sami.

Svůj dlouhohrající debut „Zbojnícky tanec“ jste vydali vlastně až po celé dekádě fungování – proč to trvalo tak dlouho? Vím, že tam byly nějaké personální rošády, ale i tak se nabízí se zeptat – proč k vydání první full-length placky nedošlo už dříve?

Boris: Personálne zmeny nám to vždycky rozjebali. Keď došiel nový člen, trebalo ho začať učiť songy. Kým sa ich naučil, ubehlo polroka. Začali sme skladať nové songy, ale kým sme stihli spraviť viac, tak odišiel iný. A dokolečka. Keď sme sa potom po rokoch ohliadli za niektorými staršími pesničkami, už sme s nimi neboli natoľko spokojní a začali sme tvoriť nové. Keď tu zrazu – dakto od nás zasa odišiel!!! Až teraz, necelé tri roky, sme spolu v tejto zostave a to bol asi potrebný čas na zloženie toľkého materiálu.

Jak dlouho vlastně trval celý proces vzniku desky, tedy i se samotným skládáním?

Jano: +- 2 roky

Catastrofy

Při poslechu mě zaujal skvělý zvuk. Jakým způsobem nahrávání ve studiu Shaark probíhalo? Jedná se o výsledek „živého“ hraní, kdy jste byli všichni v jedné místnosti, nebo si každý o samotě nahrával své vlastní party, aby mu do toho ostatní nekecali? Šli jste do studia s materiálem perfektně secvičeným ze zkušebny, nebo se ještě něco ve studiu nahrávalo „z voleje“?

Jano: Cvičili sme to v skúšobni do nemoty, aby sme sa zohrali čo najviac a nahrali to potom rýchlo a čo možno najpresnejšie. To sa nám, až na malé úpravy, aj podarilo a celkom to odsýpalo. Za pochodu sme vymysleli len pár blbostičiek v speve alebo do „Anciáša“ sme nahrali ozembuch, ktorý sa váľal v štúdiu. Inak sme mali všetko do detailov pripravené.

Nahrávali sme oddelene, každý sám. V réžii sme sedeli vždycky všetci a pozorne počúvali, či niekde niečo nehapruje, prípadne sa hecovali k lepším výkonom.

Album otevírá folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“. Nechci vypadat jako úplný debil, ale mohli byste člověku bez hlubší znalosti slovenštiny vysvětlit kdo nebo co je ten/ta „Anciáš/a“?

Boris: Anciáš je ľudovo povedané ancikrist. Ak by si vyrástol na Slovensku a sral svoju babku, tak aspoň raz v živote by ti vynadala: „Anciáša tvojho!!!“. U mojej babky, tak ľudia nadávali aj na robotu, keď sa im nedarila: „Anciáša tam!“. A môžeš tým dačo komentovať, tak jak my v intre: „Anciáša, zmráka sa!“, čo v preklade znamená: „Kurva, mraky idú, bude pršať jak hovado!“.

Zůstanu chvilku u vašich textů, které jsou podle mě jedním z poznávacích znamení hudby Catastrofy. Mně osobně přišla lyrická složka na „Zbojnickém tanci“ na můj vkus až příliš jednoduchá a – abych tak řekl – pubertálně prostá. Leze to z vás samo, nebo se jedná o záměr jak podpořit až pouliční živelnost, která je z hudby Catastrofy patrná?

Boris: Ja by som sa nebál nazvať texty detinskými, ba dokonca až infantilnými. Termín pubertálna prostota môže zavádzať čitateľov. Keď chceš poetiku, pusti si Majster Kat. Keď chceš primitívnu zábavu a bez obalu povedané veci do papule, pusti si Catastrofy.

Nicméně, vedle srandiček typu „Ančine cecky“ se v některých písních objevují i vážnější témata. Jak vy sami Catastrofy vnímáte – jako kapelu se seriózními texty, nebo kapelu, která je spíš o té srandě? Přijde mi, že na „Zbojníckém tanci“ je to tak nějak půl na půl…

Boris: Kamoško. Teší ma, že to zatiaľ všetko chápeš a vidíš presne tak, jak sme pôvodne zamýšľali. Songy sa na preskačku striedajú: veselý/vážny/veselý/vážny… a tie veselé sú spravidla zbojnícke. Máme radi srandu, radi sa bavíme, vypustíme negatívne myšlienky. Tak vyzerá aj naša cesta na koncert, kedy sa v aute smejeme na nezmyselných pičovinkách a aj koncert samotný je pre nás zábava. Na druhej strane samotný život niekedy prinesie drsné a neveselé situácie, ktoré takisto zažívame a chceme sa o ne podeliť. Album teda dopadol rovnako jako my – schyzofrenicky pol na pol.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Kazimír z písně, „Kazimír“, který se objevil i ve „Zbojnících apokalypsy“, je skutečně žijící člověk, nebo se jedná o čistě fiktivního postavu? Pokud platí první možnost, tak proč se mu „všichni smáli, že je prijebaný“?

Boris: Je to reálna postava slovenskej histórie, o ktorej sa píše v Príručke mladých svišťov v kapitole ,,Ozajstné bytosti, alebo podrvh?“ medzi Yetim a Lochneskou. Smiali sa mu preto, lebo bol iný než oni. Vlastnosť stará, jak ľudstvo samé.

Ještě by mě zajímalo (a věřím, že nejen mě), o čem se to zpívá v poslední písni „Krik a beznádej“? Má ten song vůbec nějaký text?

Jano: To je cover fínskej hardkorpankovej legendy Öttergät. Text je o tom, jak fínsky zbojník Bändittäs beží o zlomkrky lesom v ústrety modernej civilizácií. Stret nedopadne veľmi dobre.

Dá se vůbec říct, jak vypadá typický fanoušek Catastrofy? Metalista, pankáč…? Ve vaší hudbě je slyšet thrash metal, punk, hardcore, takže si osobně představuji spíš takový mix, kde je od každého něco. Jak to na koncertech z pódií vidíte vy?

Jano: Tak jak píšeš. Hráme mix a tak aj máme radi zmiešané publikum. Sami chodievame na akcie od stoneru cez crust až po grind, takže keď robíme vlastné showky, snažíme sa to tiež mixovať. Je zbytočné separovať sa v tejto malinkej scéne.

I vzhledem k té hudební směsici, kterou hrajete, by mě zajímalo, jaké kapely vás při tvorbě inspirují? Mě napadají zejména Municipal Waste nebo Warbringer… sledujete tyto party? A co říkáte na mladou thrash metalovou vlnu, která vrcholila před několika lety a která se ve své tvorbě obrací ke klenotům z dávných 80. let a staví na tom svoji existenci?

Jano: Sledujeme obe bandy (a takisto kopec ďalších), no každý z nás má iný obľúbený žáner. Sám za seba môžem povedať, že pre mňa to je väčšinou HC, čo sa týka energie. Medzi technickejšie bandy u mňa jednoznačne vedie Sylosis. Čo sa mladej vlny týka, asi ako každý registrujem bandu Lost Society, to je docela pecka, alebo taký Crisix je tiež celkom morda. Samozrejme registrujem, že tých kapiel je stále viac a viac a že ožíva thrash (niektorí vraveli, že mŕtvy žáner – pche). Tešíme sa z toho.

Catastrofy

Ke „Zbojníckému tanci“ jste natočili videoklip „Bastardi spoločnosti“ – proč jste si vybrali zrovna tenhle song? Máte v plánu i nějaké další klipy? Mimochodem, zdá se mi, že je u videa „Bastardů spoločnosti“ na YouTube strašně utlumený zvuk, takže to zní trochu divně… není to škoda?

Boris: Týpek, čo nám postrprodukoval finál klipu je hluchý. My sme to neporovnávali so zvyškom našich videí na youtube a nevšimli si dostatočne skoro, že hlasitosť je nižšia. Teraz to už nebudeme prehadzovať, lebo by sme prišli o tisíce videní a to likehunteri jako my nemôžu dopustiť. Dá sa to ale vyriešiť celkom jednoducho. Na repráku je také kolečko – volume. Otočením doprava sa zdvíha hlasitosť. Dosť často to dokáže pomôcť.

Vizuál a myšlienka klipu najviac korešponduje s daným songom. Kopec bastardov zo scény nahádzaných v jednom klipe. Teraz točíme ďalší klip na vyššie spomenutý „Krik a beznádej“. Neviem kedy vychádza tento rozhovor, možno už je ten klip vonku.

Pokud se nemýlím, tak se text „Bastardů spoločnosti“ týká lidí z různých subkultur… a podle klipu i vašeho stylu mi přijde, že je to mířeno především na lidi z metalové, punkové a hardcorové scény, je to tak? Jaký máte názor na jiné další subkultury, hlavně tedy z hudebního ranku, například gotiku nebo hip-hop?

Jano: Sme radi, že existuje široké spektrum subkultúr, aspoň to žije alternatívou. Pravého gotika som ešte asi ani nestretol. Pravdepodobne nechodia do tých klubov a na akcie kam my, čiže neviem to posúdiť. Rap počúva väčšina z nás. Viac ale inklinujeme k tomu, čo má podobný názor jak my. Kopec raperov sa názorovo od našej scény veľmi nelíši. Napríklad Strapovi na novom albume hosťoval Boris v jednom songu. Nevadí nám takéto spájanie žánrov. Text ale pojednáva o fandoch žánrov, ktoré si spomenul, lebo výzor je pre spoločnosť nestráviteľný. Hiphopový fandovia nestrašia babky na ulici tak, jak pokérovaný pankáči s čírom.

V nedávné době u nás v ČR probíhal projekt Kmeny, který se věnoval právě subkulturám – nejprve v knižní, posléze i v televizní podobě v rámci dokumentů, z nichž jeden se týkal i thrash metalu. Já osobně jsem to sledoval spíš okrajově, ale co jsem zachytil, tak na ty televizní dokumenty byly ve všech případech hodně špatné ohlasy, díl o thrash metalu nevyjímaje. Viděli jste to? Pokud ano, jaký na to máte názor (ať už na epizodu o thrash metalu nebo na celý projekt?

Boris: Knihy som nečítal, ale videl som ich hrúbku a po letmom prelistovaní som si utvoril obraz o obšírnom obsahu. V dokumentoch nebolo toľko priestoru, takže chápem sklamanie divákov. Ja som videl skoro všetky diely a bol som spokojný. Nečakal som, že sa za 20 minút dozviem v kocke všetky informácie o tom alebo tom kmeni. Vladimir [518 z PSH, jedna z hlavních postav projektu Kmeny – pozn. redakce] v rozhovoroch hovoril, že je to pohľad na pár ľúdí z danej subkultúry, pohľad do ich súkromia, ako prežívajú bežný deň. Ľudia na thrash pičovali, ale podľa mňa to presne hentak vyzerá na 95% akcií. Áno, sú aj koncerty organizované pre charitu, zvieracie útulky a to tam ukázané nebolo, lenže to je zlomok z celku a ten často vyzerá presne tak, jak v dokumente.

Přebal i další grafika „Zbojníckého tanca“ mi přijde dost zajímavá, taková komiksově folklórní, což se mi líbí. Na druhou stranu, v samotné muzice nic takového (s výjimkou již zmiňovaného intra „Anciáša, zmráka sa!“) není. Nepřemýšleli jste někdy o tom, že byste mohli zkusit nějakou kombinaci folklóru a thrashe, když už máte takovouhle grafiku (která vlastně byla i na ípku „Tento štát sa musí zničiť!“)? Určitě by to byl přinejmenším zajímavý mix, který tady asi ještě nebyl… Abych řekl pravdu, při prvním pohledu na obálku jsem tak trochu doufal, že by to tak mohlo znít…

Boris: Fujaru, ktorú je počuť v „Anciášovi“, sme chceli natrepať do viacerých songov, lenže potom sme rozmýšľali nad tým, jak to kurva nazvučíme na koncertoch, kde je často problém nazvučiť dobre dve gitary. Chceme pôsobiť autenticky a to čo nahráme v štúdiu chceme predviesť naživo, tak sme sa na to vysrali. Kapely to robia tak, že majú milión stôp v nahrávke, ale naživo to nevedia dať a potom to tam chýba.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Pomalu se blížíme ke konci, takže obligátní otázka – jak vypadá nejbližší budoucnost Catastrofy? Přemýšlíte už pomalu o dalším albu, nebo je ještě příliš brzy mluvit o nové hudbě?

Jano: Koncom októbra (října) ideme do štúdia nahrať 4 nové fláky na avizované splitko s Kaar a Exorcizphobia – našimi českými bratmi. Na scéne sme rovnako dlho, od 2005 a poznáme sa od 2010, tak si k tejto desaťročnici a päťročnici darujeme spoločný album. Okrem toho nejaké koncerty na obzore, ďalšie sa chystajú, nejaké pribudnú… klasika.

Inu, jdeme do finiše. Na úplný závěr bych vás požádal, jestli byste se nepodělili o nějakou šílenou historku z kapelního života – ať už z cest, z nahrávání nebo ze zkušebny. Díky za vaše odpovědi a ať se daří!

Boris: Pred nedávnom sme hrali v Nitre a po koncerte sme stáli vonku, kecali s ľuďmi a jeden z nich mal poloprádzny pohár s pivom. Uprostred rozhovoru vytiahol cicinu a dochcal si až po rysku. Hecovali sme ho dovtedy, kým si neodpil takých 5 – 6 logov, na čo nám odvetil, že to neni špatné, len trochu slané! Kráľ. Týmto ho zdravíme a tebe ďakujeme za priestor, otázky a podporu. Vážime si to!


Doomas – LaMuerte

Doomas - LaMuerte
Země: Slovensko
Žánr: melodic doom / dark metal
Datum vydání: březen 2015
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Insorcism
02. LaMuerte
03. Consumed by the Ocean: Depresy
04. They
05. Dark Ritual
06. Life
07. Forlorn

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní.

Přesně proto nedokážu říct, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků už Doomas pomalu začíná táhnout na výročí završení první dekády, ale co do vydaných nosičů se prozatím Slováci nijak zvlášť nepřetrhli. To v překladu znamená, že krátce po svém vzniku natočili demosnímek „Lost Angels“, poté solidní debutovou desku „Seven Sins“… a pak dlouhé ticho…

Jistě, nedá se tvrdit, že by se Doomas ztratili z povrchu zemského, rozhodně tu byli vidět. Ostatně už jen díky tomu, jak se v posledních letech rozjelo vydavatelství Gothoom Productions a festival Gothoom Open Air, v jejichž čele stojí právě Peter Beťko, se z očí neztratili, nicméně to trvalo celých sedm roků, než konečně došlo k vydání druhého studiového alba. To bylo pojmenováno „LaMuerte“ a vyšlo na jaře (a asi nikoho nepřekvapí, že pod značkou Gothoom Productions)…

Dalo by se ovšem říct, že novinka měla na co navazovat. „Seven Sins“ nebyl nějaký ultimátní opus, jenž by člověku zahýbal s jeho pohledem na hudbu, ale šlo o relativně příjemnou nahrávku. Vzpomínám si, že jsem ji svého času poměrně točil, což mě sice posléze přešlo a během celých těch sedmi let jsem ji tuším neslyšel ani jednou, ale když jsem ji nyní oprášil kvůli téhle recenzi, opětovně mě docela bavila. A přesně takové nároky jsem měl i na „LaMuerte“ – chtěl jsem pohodovou, melodickou žánrovku, s níž se bude dát strávit pár poměrně zábavných chvil. A to myslím není přístup, který by album stavěl do nevýhodné pozice v podobě přehnaných očekávání, ani přístup, jenž by počin předem podceňoval a odsuzoval.

Nicméně, prvních poslechy „LaMuerte“ s sebou přinesly nepříjemnou pachuť zklamání. „Seven Sins“ fakt nebylo žádné geniální dílo, prostě jen taková pohodová normálka, ale i proti tomu mi „LaMuerte“ zpočátku znělo jako chudý příbuzný. Po větším počtu poslechů se dojem naštěstí o malinko vylepšil, ale rozhodně ne tolik, abych musel vytáhnout takové ty klasické hlášky recenzenta o tom, jak to vyrostlo a jak to chce čas. Problém je totiž v tom, že až na jednu výjimku v podobě jednoho konkrétního elementu hudby Doomas nepředvádějí vůbec nic, co by posluchače chytilo za srdeční sval – tedy alespoň v případě, že jsem tím posluchačem já.

Není to nijak vyloženě blbé, ale ani nijak vyloženě dobré… prostě takové obyčejné, neurážející doomové řemeslo. Riffy a rytmika jsou přesně takové, growling samotného vrchního principála mi pak připadá regulérně nezáživný, byť stále poslouchatelný, když nic jiného. Většina alba je z mého pohledu jednoduše těžce nevýrazná… „LaMuerte“ si rozhodně nemůže stěžovat, že by v mém přehrávači nedostalo příležitost, ale nedá se svítit – nic to se mnou nedělalo, když jsem si to pustil poprvé, nic to se mnou nedělalo, když jsem to měl už mírně zajeté, a nic to se mnou nedělá ani v době, kdy jsem to slyšel tolikrát, že to znám pomalu zpaměti. Prostě to hraje, neuráží mě to, ale nic mi to nedává.

Na „LaMuerte“ je pouze jedna věc, jež celou nahrávku alespoň nějak drží nad vodou a která nabízí alespoň nějaké momenty, při nichž se lze bavit a díky nimž se poslech neslévá v nijakou amorfní nudu. Je to právě onen jeden výše zmiňovaný element, jímž je melodika. Ten zbytek mi připadá ryze obyčejný, ale aspoň v téhle oblasti Doomas prokázali výraznější skladatelský um, protože cit pro napsání kvalitní melodie jim evidentně nechybí. Úplně nejvíce mě v tomto ohledu baví titulní „LaMuerte“ a některé linky v „They“. Nicméně vzhledem k tomu, že se nějaký pěkný motiv nachází v téměř každé písničce (snad jedině „Consumed by the Ocean: Depresy“ a „Life“ se mi zdají nevýrazné i v tomto ohledu), se dá deska poslouchat bez větších obtíží.

Může se zdát, že Doomas dostali dost do těla. Možná ano, ale nemůžu si pomoct – takhle to vidím. Myslím, že by bylo spíš kontraproduktivní zbytečně zveličovat hudební kvality jen proto, že je kapela a její „přidružené“ aktivity (myšleno Gothoom) sympatická. „LaMuerte“ prostě není nic víc než ucházející průměrná placka, která se dá bez obtíží poslechnout, ale několik povedených melodií z toho album roku prostě neudělá.


Catastrofy – Zbojnícky tanec

Catastrofy - Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.2.2015
Label: Support Underground

Tracklist:
01. Anciáša, zmráka sa!
02. Zbojnící apokalypsy
03. Sedlák
04. Kazimír
05. Bastardi spoločnosti
06. Ančine cecky
07. Žabomyšie vojny
08. Na detskej oslave
09. Zapadám prachom
10. Krik a beznádej

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Support Underground

Je pro mě vždycky milým překvapením, když jakožto posluchač, jenž lokální (teď budu mluvit o české i slovenské metalové scéně dohromady) hudební rybníček nemá zmapovaný ani zdaleka tak důkladně, jak by se slušelo, narazím na vcelku zajímavou nahrávku, která boří můj osobní předsudek o nevyvinutosti metalové hudby v našich končinách, protože krom těch opravdu velkých jmen, jež zná každý, nemám vnitřní potřebu pátrat po skrytých pokladech zakopaných na území Česka a Slovenska. A jedním z takových pokladů se nakonec ukázali slovenští Catastrofy, kteří na sebe letos důrazně upozornili svým prvním dlouhohrajícím albem „Zbojnícky tanec“.

Ačkoli jsem upozornil, že „Zbojnícky tanec“ je prvním albem Catastrofy, tak historie kapely se pod jménem Bastards začala psát již v roce 2005, takže je jasné, že o naprosté mlíčňáky se nejedná. Navíc za sebou mají dvojici EP „Deep Rotten Nation“ z roku 2010 a „Tento štát sa musí zničit!“, které je o dva roky mladší. Obě již vyšly pod jménem Catastrofy, k němuž se kapela kolem vokalisty Borise uchýlila jen několik měsíců po svém vzniku, díky čemuž měli Bastards vlastně jen jepičí život, ale o to nejde. Samozřejmě, že jde hlavně o hudbu, a ta se povedla.

Catastrofy hrají v jádru celkem obyčejný thrash metal, občas až punkově jednoduše, ovšem ten slovanský dotyk, jejž obstarávají nejen texty v mateřštině, ale i taková blbost jako folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“, je z alba příjemně čitelný a jsem rád, že můžu říct, že nemám co do činění s jednoduchou thrashovou řežbou, která by vzdávala hold starým pardálům. Catastrofy naopak znějí v rámci možností moderně, což je do jisté míry zásluha i studia Shaark, protože takový ten klasický dozvuk post-socialistických končin, jímž mnohdy nahrávky stále trpí, je zcela potlačen, a kdyby Boris spolu se svými kumpány, jež mu pomáhají se sbory, přešli na angličtinu, tak bych zemi původu hádal jen naslepo.

Kapitolou samou o sobě jsou texty, kterým člověk tak nějak automaticky věnuje větší pozornost, když se jedná o jeho (skoro)mateřský jazyk. Boris sice není žádný velký poeta, ovšem vzhledem k hudebnímu směřování jsou ty jednoduché, skoro až pubertální, říkánky vlastně i na místě, ačkoli dokážu pochopit, že ne každému tenhle styl sedne. Poslouchat se dají v pohodě, ovšem nesmíte je brát příliš vážně, protože i když se věnují i vážnějším tématům, tak míra vulgarismů a vtipných průpovídek je degraduje někam na úroveň hospodské zábavovky, ale opakuji, že poslouchat se dají a nahrávku nijak významně neshazují. Třeba taková „Ančine cecky“ se textově vymyká, je vtipná („Anča, chcem byť tvoj kojenec“) a vzhledem ke krátké stopáži a velmi rychlému thrash/punkovému rytmu vyznívá spolu se závěrečnou „Krik a beznádej“, jejíž vokální linka plně reflektuje název skladby, hodně crossoverově.

Zdravým jádrem nahrávky jsou však delší skladby, jež představují klasičtější variaci na thrash metalové téma. Jmenovitě do této sorty patří „Zbojnická apokalypsa“, skvělá „Kazimír“ a „Na dětskej oslave“, jejíž hlavní riff vážně zabíjí a stal se vůbec nejoblíbenějším momentem, který jsem si na „Zbojnickém tanci“ našel. Ne, že by zbylé vály nějak výrazně zaostávaly, protože díky koňské dávce adrenalinu a energie není čas řešit, který song funguje líp a který naopak hůř, ovšem tyto fláky se mi v paměti usadily nejsilněji. Boris deklaruje své texty s jistotou a úderné frázování žene vály jako „Sedlák“ a „Ančine cecky“ suverénně kupředu. Aby to však nevypadalo, že to stojí jen na něm a že by byl tou hlavní hvězdou nahrávky, tak musím upozornit, že jeho kolegové odvádějí taktéž skvělou práci, což platí zejména pro kytarový tandem Beňo/Jano (skvělé kytary v „Na dětskej oslave“ a „Bastardi spoločnosti“).

Catastrofy možná nepřišli s ničím novým, ovšem pokud pominu stylově částečně spřízněné krajany Čad, tak mě nenapadá podobně znějící kapela v Česku a Slovensku, a protože jsou skladby vydařené a album vám ani nedá čas na únavu a nepozornost, tak jsem s výsledkem dost spokojený. Catastrofy jsou jako pověstný uragán, protože během necelé půlhodiny na vás vtrhnou s pořádnou porcí kytarově agresivních momentů a přímočarých textů. Kdybych měl na jinak povedeném albu vypíchnout nějaký zápor, tak to budou částečně ty texty. Pro příště bych klidně uvítal sofistikovanější lyriku, která nebude znít jako od puberťáka, ovšem i přes tuto drobnou výhradu, již jsem s albem po čas našeho společného času místy měl, si „Zbojnícký tanec“ poslechnu hodně rád i v budoucnu.