Archiv štítku: SVK

Slovensko

Ramchat – Karpaty

Ramchat - Karpaty
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.11.2014
Label: HladoHlas

Tracklist:
01. Večné Jarilo, živ nás!
02. Žalm
03. V ríši vlkov
04. Karpaty

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

První pohled (H.):

Sice předpokládám, že všichni (anebo přinejmenším většina z vás) víte, odkud a jak se Ramchat vzali a kdo za nimi stojí, přesto si na začátek dejme menší opáčko. Hlavní postavou této formace je kytarista Pavel Baričák, jinak znám též jako Hirax, což samozřejmě není nikdo jiný než někdejší lídr slovenské avantgardně metalové formace Lunatic Gods, jejíž tvorbu jsem měl vždy v obrovské oblibě. Nicméně v roce 2013, nedlouho po vydání desky „Vlnobytie“, se Hirax – z pohledu zvenčí hodně nečekaně – rozhodl své dítko opustit a pokračovat v jiné skupině a v odlišném žánrovém i textovém pojetí. A právě to jsou Ramchat.

Rozdíly mezi oběma kapelami jsou na první pohled zřejmé – zatímco na posledních deskách Lunatic Gods to byla excelentní avantgardní jízda natřískaná množstvím nápadů a skvělých momentů, Ramchat je přímočařejší a zdánlivě jednodušší pagan black metal, jehož lyrická stránka se točí okolo slovanství a pohanství. Mně osobně se zdá, že kapela místy tuhle filozofii tlačí až příliš na sílu, viz třeba takřka nonstop agitace na Facebooku Ramchat, ale to nic nemění na tom, že debutové EP „Bes“, které vyšlo v roce 2013, bylo hudebně dost povedené a bavilo mě. Nebyl tedy důvod se domnívat, že to tak nemělo být i na druhém EP s názvem „Karpaty“

„Karpaty“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu jako „Bes“ a zdánlivě jsou na stejné laťce i co se kvality týče, přesto si nemohu pomoct a novinka z dílny Ramchat mě neoslovuje takovým způsobem, jako tomu bylo v případě prvního ípka. Jak už tomu tak bývá, formálně je samozřejmě všechno v pořádku a především kytarová stránka je opětovně kvalitní. Albu nechybí hned několik povedených momentů a motivů, a to v úplně každé ze čtyř přítomných skladeb. Zejména když se objeví kytarové melodie a vyhrávky, je to takřka ve všech případech velmi dobré. Přesto si nemůžu pomoct a jako celek mi to tentokrát přijde takové suché.

Jediná písnička, která mě na nahrávce skutečně dokázala chytnout, je závěrečná titulní věc „Karpaty“, v níž se objevuje několik výtečných pasáží a také v ní konečně cítím něco, co by se dalo nazvat nějakou atmosférou, konečně to v člověku vzbudí nějakou náladu a vyvolá nějaké pocity. Ostatním třem songům vlastně nemám technicky vzato moc co vytýkat, ani nemůžu tvrdit, že by se mi nějak vyloženě nelíbily nebo že mám problém je poslouchat, akorát mi to nic moc nepředává.

Na druhou stranu považuji za dobrý tah to, že byly oproti „Besu“ značně omezeny mluvené pasáže, které byly zábavné maximálně tak na první, druhý poslech, ale na ty další už spíš obtěžovaly. Na „Karpatech“ se něco takového nachází pouze ve třetím tracku „V ríši vlkov“ a opětovně to má stejný efekt – kdyby to tam nebylo, osobně bych byl radši. Především díky těm proslovům je totiž právě tenhle song z minialba asi nejméně záživný.

„Karpaty“ nejsou špatným počinem, ani to není nahrávka, jež by snad Hiraxovi (potažmo Ramchat) dělala ostudu, přesto se pro mě osobně jedná o menší zklamání a nemyslím si, že k tomuhle EP budu v budoucnu vracet. Navzdory většímu počtu poměrně otravných proslovů u mě bez většího zaváhání vyhrává „Bes“ (o Hiraxových deskách s Lunatic Gods ani nemluvě), ačkoliv vlastně ani nedokážu přesně říct proč. Je to spíš jen pocitová záležitost, přesto je jednoznačná.


Druhý pohled (Kaša):

Když Hirax před lety opouštěl řady Lunatic Gods, bylo celkem brzy jasné, že v rámci svého nového působiště Ramchat se zaměří na mnohem přímočařejší a agresivnější metalovou tvorbu bez avantgardních prvků, než jak tomu bylo právě v řadách Lunatic Gods. To však neznamená, že by tvořil méně působivou hudbu, čehož byl krátkohrající debut „Bes“ celkem obstojným důkazem a i s odstupem času si jej pouštím relativně často a rád (minimálně v porovnání se „Slnovraty“ Lunatic Gods). A jsem rád, že cestu bezbožného pagan black/death metalu následují Ramchat i na dalším EP „Karpaty“, které ve všech důležitých ohledech navazuje právě na „Bes“. Čtyři písně, tuna hrubozrnných riffů a našlapaných temp nenechávají nikoho na pochybách, že Hirax stále umí, a přestože mi chybí na „Karpatech“ vyloženě zabijácký vál ve stylu pecky „Mor ho!“ z debutu, tak nemám problém užívat si tento v téměř celé jeho délce.

Ačkoli jsem si během prvních poslechů říkal, že mezi skladbami není žádný propastný rozdíl, tak nyní s odstupem několika poslechů řadím o něco výš úvodní „Večné Jarilo, živ nás!“ a druhý „Žalm“, které své dvě kolegyně lehce zastiňují. Zejména druhá jmenovaná je jako postavená pro živá vystoupení a její krkolomné změny temp mě nenechávají chladným. Skvělá pecka, jež oproti následující slabší roztahané „V ríši vlkov“ nakopává prdel až někam do nebeských výšin. Jasně, nemá cenu zastírat, že pocitově je mi předchozí „Bes“ o něco blíže, ale díky papírové vyrovnanosti bych se zdráhal označit „Karpaty“ jako zklamání. Na to je mi hudba tohoto slovenského neznaboha a jeho party Ramchat hodně po chuti.


Třetí pohled (Zajus):

„Karpaty“ ukazují, že si Ramchat už na druhém EP dokázali vybudovat unikátní identitu. Jestliže „Bes“ byl Hiraxovou ukázkou, že dokáže obstát i bez Lunatic Gods, na „Karpatech“ již nikoho přesvědčovat nemusí. Na čtveřici skladeb mě hned na první poslech zaujal zvuk, o mnoho lepší, než jaký měl zahuhlaný „Bes“. Naopak vokálně mi přijdou (právě v kontrastu ke svému předchůdci) „Karpaty“ trošku slabší, neboť mi příliš nesedl hrubý growling a výše posazený řev je tentokrát spíše výjimkou. Stejně tak texty přecházím jen s mírným podivením. Ne snad, že by byly plné onoho „Slované sobě“ bullshitu, jak jsem se původně bál, jsou spíš jen pohansky pohádkové jako posledně (ostatně i to bude patřit k identitě Ramchat, což není ve výsledku vůbec na škodu).

O co tu jde v první řadě, je však hudba a právě zde Ramchat ukazují svou sílu. Tvrdé a přitom zábavné jsou všechny skladby bez výjimky, o něco přeci jen vyčnívá silný závěr „V ríši vlkov“ a celá titulní „Karpaty“. Rytmika jede na plné obrátky prakticky sto procent hrací doby, přitom výsledné vyznění není nijak uspěchané a místo zběsilého házení palicí tak Ramchat vyzývají jen k poklidnému pokyvování. O to víc se „Karpaty“ zařežou do paměti a vyzývají k dalšímu poslechu. Psát hudbu Hirax prostě umí.


Holotropic – Permeate

Holotropic - Permeate
Země: Slovensko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Judge
02. Scintillate
03. Rupture
04. Wysinati
05. Traveller
06. Tantrums
07. Filters
08. Hunch
09. Integral

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Holotropic

Pokud mi na československé scéně něco chybělo, byla to progresivní extrémní muzika, která by měla nápad, nezaváněla na sto honů amatérismem a zároveň nebyla jen zbytečnou onanií, progresí pro progresi. Ne, že bych se k takovým žánrům uchyloval nějak zvlášť často, nicméně čas od času mě přepadne chuť na technické ujetosti ražení kanadských Unexpect. Upřímně nevím, jestli můj dojem z domácí scény není způsoben tím, že zrovna tuhle hudební škatuli nesleduji nijak intenzivně, nicméně to nic nemění na tom, že mě debutovka slovenských Holotropic velmi příjemně překvapila.

Už během prvních vteřin od pomyslného představení to na vás “Permeate” vybalí se vší parádou. Úvodní skladba se sice na pár vteřin tváří, že by mohla být atmosférickým otevírákem s příchutí orientu, nicméně vzápětí se přelije do zběsilé, značně komplikované rubanice. V zásadě pro posluchače definuje ráz zbytku alba, což se potvrzuje s každou následující skladbou. Pro tuhle prvotinu je charakteristická brutální hravost v tom nejlepším slova smyslu. Holotropic s lehkostí střídají bluesové vyhrávky a suverénní, občas těžko stravitelný náklep. A jestli mě na “Permeate” něco skutečně baví, pak je to právě očividná vyzrálost.

Kořeny, z nichž Holotropic čerpají, jsou jasně čitelné a nejsem si jist, zda by bylo namístě prohlásit, že jejich kombinace je unikátní, protože jazz, blues a extrémní technický metal přece jen není žádnou novinkou. Skladby jsou ale opravdu chytře poskládané, vrstevnaté a nestálé, vyžadují soustředěný poslech, aby vám neunikla řada detailů. Chaotická souhra kytar, baskytary a bicích tu a tam zavoní (téměř) čistým kabaretem. Doménou kratších skladeb je proměnlivost, střídání prvků a následná evoluce skrze jejich kombinace. Opačným případem jsou dva opusy “Traveller” a “Integral”, značně řízlé sakrálnem a dálným orientem, čímž mi připomínají industriální deathaře Seth.ECT. Delší kompozice rozvíjí své motivy pomaleji, zato do větší, mohutnější podoby. Mohlo by se zdát, že stejné množství nápadů, které Holotropic nacpali do kratších skladeb, tu roztahují na více než dvojnásobek délky, nicméně díky větší ploše jsou schopné vybudovat masivní atmosféru. Té se menším celkům poněkud nedostává, nicméně komprimovanost nápadů na menší ploše vede k větší proměnlivosti a je to čtveřice skladeb pohybujících se kolem čtyř, pěti minut, která desku agresivně sune kupředu.

Důležité je, že “Permeate” baví od začátku do konce. Každá jednotlivá píseň má něco, do sebe, není zbytečná a netočí se jen kolem honění kytar. Nemá cenu dál rozebírat konkrétní detaily alba, protože pokud bych se jimi měl více zaobírat, mohl bych popsat klidně ještě další dvě strany. Holotropic mají dost nápadů, kterými bez problémů vyplní celou desku, a je vidět, že to není parta zelenáčů. Pokud máte něco naposloucháno, na prdel vás nejspíš neusadí, ačkoliv u kratších skladeb jsem občas neměl daleko k tomu, abych díky technickému umu a kytarovým zběsilostem sbíral bradu ze země. Přinejmenším uznalé pokývnutí je ovšem na místě. K silnějšímu zážitku by ale desce pomohla větší sevřenost. Ne, že by to byl kdovíjaký problém, ale některé písně jsou od sebe odděleny zbytečně násilně a klidnější úvody skladeb si vyloženě říkají pevnější provázání jednotlivých kompozic. Stejně tak by možná neškodilo desku trochu učesat a jednotliviny přizpůsobit celkovému rázu, který se díky víceméně náhodné kombinaci jazzu, bluesu a arabských melodií rozpadá na několik částí, u nichž postrádám logickou návaznost. Skladby poskakují od tématu k tématu a občas není úplně zřejmé, kudy se chce album ubírat nebo co chce sdělit.

Naštěstí se to týká druhotných vlivů, nicméně i ty jsou občas dost silné a výrazně promlouvají do kompozice skladeb, což ústí v tematickou roztříštěnost. I přesto by ale bylo silně nefér tvrdit, že kapela neví kudy kam. Ví to víc než dobře, o čemž svědčí úroveň samotných skladeb, stejně jako excelentní výkony všech hráčů a jejich sehnranost. To, co dokázali na necelých 45 minutách vymyslet, je na debutovou desku vskutku úctyhodné a výbornému dojmu přispívá i parádní zvuk. Uznávám, víc by se mi placka líbila, kdybych nemusel psát předchozí odstavec, nicméně své výtky spíše vidím jako slabiny bránící “Permeate” být ještě lepší, než je, a že i tak stojí za to. Jednotlivé skladby jsou hravé a mají tah na bránu, což je výbušná směs bránící jakékoliv nudě bez ohledu na to, že by celek mohl být dotaženější. Jsem upřímně zvědavý, s čím se Holotropic vytasí příště, protože potenciál mají bez nadsázky jako hrom.


Revenge Division – The New Generation

Revenge Division - The New Generation
Země: Slovensko
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 13.11.2014
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. My Sweet Revenge
02. Oceania
03. Satan’s Bride
04. “Snake”
05. In the Middle of Nowhere
06. For Rose/Intermezzo
07. Mediocracy
08. Like a Drill
09. The Secret of Palms Sheets
10. The New Generation
11. The Temple of Sin

Odkazy:
facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska “The New Generation”.

Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na “The New Generation” neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější – celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.

Nejlepší ale na celém “The New Generation” je očividná profesionalita hudebníků. To přišpívá k neuvěřitelné rozmanitosti a propracovanosti materiálu. Ať už jde o podmanivé kytarové linky nebo výborně dynamické bicí, v žádné písni nešlápnete vedle. Ve skutečnosti jde o nejlépe napsané a zahrané album, se kterým jsem se v posledních měsících na naší scéně setkal. Pochválit musím také vokál, s nímž jsem měl sice zpočátku trochu problém, ale čím více jsem “The New Generation” poslouchal, tím více jsem si jej oblíbil. Změny tempa, growl nebo thrashové řičení – nic není problém. Neříkám, že by nebylo co vylepšovat, ale zpěv frontmana Jeremyho na mě opravdu zapůsobil.

Novinku startuje “My Sweet Revenge”, která odbrzdí rychlík jménem Revenge Division a pošle jej plnou rychlostí přímo do sluchového ústrojí. Už v úvodu kapela dokazuje své skladatelské kvality a použité kytarové melodie jsou kompozičně na vysoké úrovni. Následuje tvrdší “Oceania” s excelentním pomalým refrénem. “Satan’s Bride” okouzlí především výborným refrénem s bravurním ženským vokálem v pozadí. Ve “Snake” a “In the Middle of Nowhere” frontman dokazuje, že je dokonale všestranným vokalistou. “For Rose/Intermezzo” plní překlenovací instrumentální funkci a je takovým symbolickým oddechem před další částí desky.

Druhou půlku otevírá thrashová “Mediocracy” a následuje “Like a Drill” s fantasticky démonickým vokálem a promakaným kytarovým sólem ve druhé třetině. “The Secret of Palms Sheets” je má oblíbená hlavně kvůli častému střídaní tempa, které ale nepůsobí zmateně, nýbrž solidně a dotaženě. Titulka “The New Generation” umístěná téměř na samý konec desky naštěstí není odpadkovou vycpávkou, jak to u mých recenzí ke vší smůle často bývá, ale překvapivě jde zřejmě o nejlepší a nejpropracovanější song alba. Promyšlené melodie a kytarové linky, výborný refrén, zábavná sóla. Takhle by to mělo vypadat, přátelé. Závěr patří více než devítiminutové (ale určitě ne nudné nebo nenápadité) “The Temple of Sin”.

Z Revenge Division a jejich “The New Generation” jsem nadšen více, než bych zprvu vůbec předpokládal. Jejich energická a zároveň promyšlená muzika má potenciál do budoucna a už teď mohu říci, že se těším na cokoliv, co tahle parta vypustí do světa nového. Doufám, že budu mít někdy v brzku tu čest také živě.


Čad – Čertova kovadlina

Čad - Čertova kovadlina
Země: Slovensko
Žánr: crust / thrash metal
Datum vydání: 10.7.2014
Label: Vandal Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
bandzone

Neúnavná trojice Čad pravidelně zásobuje svou početnou fanouškovskou základnu silnými deskami a v tomto duchu se nese taky novinka “Čertova kovadlina”. Prosté jako facka a hned je jasné, že Pišta a spol. nadrtili další porci zničujícího materiálu, ve kterém se mísí až punk/crustová intenzita s thrash metalovou energičností. Pro fanouška nového by se mohla “Čertova kovadlina” zdát na první poslech jako deska až zbytečně jednoduchá a nedlouho trvanlivá, ale Čad mají patent na to, jak i zdánlivě primitivní řežbu učinit zajímavou na více poslechů.

Stejně jako minule na “Ťažký kov” se konečné zvukové kontury ladily na Floridě ve studiu Mana, což je opět zárukou perfektně hutného soundu, jemuž se na slovenské poměry nedá nic vytknout. Stačí si poslechnout úvodní titulní pumelici, která je jako úder pěstí. Metalově přesná rytmika v pekelném tempu s ostrými kytarami, které si s sebou nesou špetku punkové neučesanosti a nad tím vším skvělý Pišta s povedenými texty (“Vyvrhel” je v tomto ohledu pecka). Oproti poslednímu albu přibylo pomalejších momentů a je jasné, že cílem “Čertovy kovadliny” není jen bezhlavě ničit, ale třeba v “Démon samoty” se hudba příjemně odlehčí a zpomalí, nicméně hned následující “Demolačná čata” dostává svému titulu a rychle vás hodí do neurvalé směsice výše uvedených stylů.

Při pohledu na seznam skladeb si jistě všimnete čtveřice bonusů, jejichž význam nechápu už jen z toho hlediska, že jsou ošetřeny jiným zvukem a třeba poslední “Tourbus Terror” je záznamem ze zkušebny. Pokud se však zaměřím na jádro nahrávky, které tvoří desítka regulérních skladeb (plus jedno kratší intro “Vyhňa pekiel”), tak se opět ukazuje, že Čad patří ke špičce na poli česko-slovenské metalové scény, protože při poslechu “Čertovy kovadliny” si člověk říká, že takových desek není nikdy dost. Skvělá placka, jíž vévodí titulní hitovka spolu s dvojicí “Vyvrheľ” a “V krku krv”.


Tribe – Endless Apocalypse

Tribe - Endless Apocalypse
Země: Slovensko
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Tribe

Slovenští Tribe, jejichž současný věkový průměr je nějakých 20 let, patří mezi relativně nadupané spolky. Tedy alespoň podle materiálu, který nabízí jejich loňský počin “Endless Apocalypse”. Ten zaujme už jen povedeným obalem. Pod pokličkou skrývá osm skladeb (vlastně sedm a “Intro”), z nichž dýchá silná inspirace Cavalerovským metalem a Ektomorf. Materiál tedy může sice vyznívat mírně nepůvodně, ale přesto obsahuje dostatek šťávy a osvěžujících nápadů, tudíž jde nakonec o dost zábavný materiál.

Kytaristé David Danko“Ečko” Mikula mají thrash/deathové klasiky i s přídavkem moderny pevně v paži. Divoké i strojově sekané riffy, harmonicky někdy velice umně propojené a podpořené i melodickými linkami. Takový heavy metalový odér se mihne například ve “Fucking Money”. Rytmická sekce také vyzařuje jistotou a je jedno, jestli se sype death metal či upaluje v thrash metalovém tempu. S čím jsem měl v průběhu poslechu trochu problém, byl monotónní vokál, ale chápu, že ne vždy se může podařit jej nahrát zrovna ideálně, a možná že takový je záměr, mě to jako posluchače příliš nezaujalo. Některým pasážím by zkrátka slušela větší vokální variabilita, jet pořád v jedné poloze atraktivitě materiálu zrovna nepomůže.

Na dvacet minutách album servíruje veškeré jasně dané ingredience a musím s potěšením konstatovat, že začínám těšit na novou chystanou desku, protože co jsem se doslechl, je v plánu větší míra progresivity a širší zvukové zužitkování dvou kytar, což by mohlo přinést hodně svěží vítr na československou thrash/deathovou scénu. Když si ještě připočteme divoké mládí, obohacené o stále nové zkušenosti díky dostatečně aktivní koncertní činnosti, nebojím se o jejich budoucnost.


Anthology – The Prophecy

Anthology - The Prophecy
Země: Slovensko
Žánr: power metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The River of the Mystery
02. The Prophecy
03. Lost Dreams
04. Rise Up!
05. Scream into the Darkness
06. Open Your Eyes
07. No Sorrow
08. Inside My Rage
09. Fate in Your Hands
10. The Secret of Midnight
11. No Sorrow (Orchestral version)

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthology

Možná jsem si toho dřív jenom nevšímal a začal jsem to registrovat až relativně nedávno, ale přijde mi, že se v poslední době roztrhl pytel s mladými metalovými kapelami ze Slovenska. To je samozřejmě super, protože těm několika osvědčeným jménům by určitě slušela nějaká společnost, takže jen houšť. A je asi více než zřejmé, že bych takhle nezačínal, kdyby dnes nebyla na řadě deska právě takové kapely, a vskutku – je tomu přesně tak. Tak se pojďme podívat, co si pro nás připravila parta, jejíž většina sídlí v Nižné a která si říká Anthology.

Jak už jsem řekl, Anthology jsou mladá kapela, a to v obou významech toho slova. Věkový průměr muzikantů se pohybuje okolo dvacítky a vznik kapely se datuje do roku 2009, přičemž první demo “Exitus” spatřilo světlo světa ode dneška tři roky nazpět a deska “The Prophecy”, o níž dnes bude řeč, je pro Anthology řadovým debutem. Jak už je ale v dnešní době tak trochu zvykem, ani mládí a asi nepříliš bohaté zkušenosti automaticky neznamenají, že před námi stojí pár čerstvých a náležitě vyklepaných absolventů lidušky, takže předsudky hoďme směle za hlavu a pojďme se na to podívat zcela střízlivýma očima.

Anthology se musí nechat jedna věc – snaha a předpoklady k tomu znít zcela profesionálně. “The Prophecy” totiž z čistě technického úhlu pohledu nejde nic moc vytýkat. Zvuk je dle diktátu doby náležitě vyleštěný, přehledný a vychytaný (aby taky ne, když je pod ním podepsaný Roland Grapow), hráčskými dovednostmi se pak Anthology mohou směle měřit s kdejakou zavedenou kapelou a v celkovém dojmu to desce přidává jak na profesionalitě, tak na takové té povšechné jistotě. No, a když lze stavět na takových základech, to by v tom byl čert, aby to nakonec nedopadlo dobře, ne? Upřímně, ne tak docela.

Anthology hrají klávesami nadopovaný a veskrze melodický power/speed metal, což samo o sobě ještě neznamená vůbec nic, ale pokud přeci jen, s přihlédnutím k výše řečenému by šlo usuzovat alespoň na podařenou nahrávku. A potenciál k tomu, aby to bylo fakt dobré, tu rozhodně nechybí, protože vedle té technické zdařilosti kapele rozhodně nejde upřít schopnost dát dohromady album, které si drží jistou úroveň. Skladby na “The Prophecy” jsou skvěle zahrané, z kompozičního hlediska dávají smysl a nejednou se objeví vyloženě dobré momenty – ať už je to riff nebo třeba nějaká aranžérská vychytávka. Bohužel, značná část desky se skládá z materiálu, který je pod tím leskem trochu (oukej, občas poměrně dost) chudý na dobré nápady a povážlivě sklouzává k těm nejotřepanějším žánrovým klišé zejména co se stavby melodií tyče.

Další problém vidím ve skutečnosti, že album až na pár výrazných momentů (přímočarý start “Inside My Rage”, mužské vokály v “Rise Up!”) prakticky postrádá jakoukoli dynamiku a je to pořád tak trochu na jedno brdo, což znamená jediné – dříve nebo později – podle toho jak to má konkrétní posluchač nastavené – nevyhnutelně nastoupí nuda. A vzhledem k tomu, že má “The Prophecy” skoro hodinu, její nezanedbatelnou část tvoří poněkud nevyzrálý materiál a až na pár výjimek, které se navíc nacházejí skoro výhradně v první půli, se není prakticky čeho chytit, je asi zřejmé, že tohle asi nebude úplně ono. A to si ještě nechávám v záloze asi nejzásadnější výtku, kterou k “The Prophecy” mám.

Věřte mi, neříká se mi to vůbec snadno, protože fakt nerad ukazuju prstem na někoho konkrétního, ale tentokrát to prostě nejde jinak. Na “The Prophecy” se mi zkrátka nelíbí zpěv. Zpěvačka Ľubka sice umí vyloudit hezké tóny, ale rozsah, ve kterém se jí to daří tak, aby to znělo přirozeně, je příliš malý, než aby s tím šlo utáhnout tak dlouhé album, a to tím spíš, že se většinu doby drží mimo něj. Jako jo, třeba takový refrén “Scream into Darkness” (a nejen ten) se vážně povedl a opravdu se mi líbí (ostatně celá ta skladba je dost slušná), ale jinak mi zpěv připadá trochu lámaný přes koleno a najde se i pár míst, kde je to nepokrytě falešné, což rozhodně nedělá dobrotu. Holt ne každý, kdo umí celkem hezky zpívat, uzpívá hlavní vokál v kapele, je mi líto…

Já vím, docela jsem tu nadával a dával jsem Anthology celkem do těla. To všechno – jakkoli si za tím stojím – ale ve výsledku pořád neznamená, že by byla “The Prophecy” špatná deska. Navzdory všem výhradám se mi totiž poslouchala celkem dobře a zejména její instrumentální složka mě nejednou příjemně potěšila. Akorát se na ní asi přeci jen projevuje nezkušenost a nevyhranost kapely. Pokud se ale do příště podaří trochu zahustit nápady, dát tomu nějaký průběh, zajistit opravdu kvalitní zpěv a trochu vystřízlivět co se týče délky, vůbec bych se nedivil, kdyby Anthology přišli s vážně povedenou a svěží nahrávkou, kterých obzvláště v rámci žánru není nikdy dost. Tyhle požadavky možná znějí jako trochu utopický a naprosto univerzální recept na dobrou desku, ale v případě Anthology jsem přesvědčený, že tam ten potenciál je. Jen ho nechat dozrát a pak naplno zúročit…


Pseudosapiens – Godfail

Pseudosapiens - Godfail
Země: Slovensko
Žánr: metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Gosphell (intro)
02. Nevítaný hosť
03. Kniha bez stránok
04. Fatherfucker
05. Absencia reality
06. Vraždím keď spím
07. Amorove ihly
08. Pomáhať a chrániť
09. Prídi na môj kar
10. Ruská ruleta s plným zásobníkom
11. Život je dar
12. Dig’N’Bass (hip-hrob)

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pseudosapiens

Pod svérázným názvem Pseudosapiens se skrývá mladá smečka ze slovenského města Revúca, které je podle slov kapely docela prdel. Jestli na tom tahle čtyřčlenná smečka něco změní, to těžko říct. Nicméně už jen původ kapely je vzhledem k názvu města slušná slovní hříčka, protože o řvaní a bordel na jejich prvotině rozhodně není nouze. A když jsme u toho, tak o ty slovní hříčky taky ne. Už jen název desky “Godfail” může napovědět, že tu budeme mít nejspíš co dočinění s kritikou (určitého) kusu společnosti a s trochou štěstí u toho nebude chybět ani nějaká ta satira. A když se člověk podívá na to, co o sobě kapela píše na oficiální stránce, může si být jist, že tihle pánové se vážně fakt neberou.

Dvanáct skladeb vydá na velmi sympatických 35 minut, což je ve většině případů stopáž tak akorát, aby člověk nezačal zívat nudou. Nejinak je tomu i v případě “Godfail”, nicméně rozhodně v tom nemá prsty jen přiměřená délka alba. Pánové se s tím totiž moc nemažou a berou to docela poctivě od podlahy, takže jejich energická směska heavy metalu, thrashe a hardcoru má něco do sebe a po většinu skladeb jsem neměl čas se vyloženě nudit, alespoň co se po hudební stránce týče. Velmi příjemně mě překvapilo, že jediným receptem není jen nezřízený náser a jízda, ale skladby mají hlavu a patu a práce kytar je dost na úrovni. Baví mě hlavně první půlka alba, samotný rozjezd v podobě dvou písní “Nevítaný hosť” a “Kniha bez stránok” je hodně solidní a je trochu škoda, že závěr alba už mi přijde poněkud slabší, nicméně pořád alespoň dobrý.

Kytaristi Jaňík a Falusoid docela válí, a zejména když dojde na ostřejší tempa, jsou schopní ze sebe vytáhnout silné riffy, které člověku utkví v hlavě. Basa mi sice nepřijde tak výrazná, jak bych si představoval, na druhou stranu bicman Koza žene skladby vpřed a jeho hře taky nemám moc co vytknout. Nad tím vším od kytary řve, growluje a sem tam i zpívá Falusoid, což mi hlavně v otázce čistého zpěvu přijde jako nejslabší článek. Hrubší projev je v zásadě bez problémů, zpěv mi ale sedí víceméně jen v prvních dvou písních (intro nepočítaje) a třeba v “Prídi na môj kar” (cover “Sleeping in my Car” od Roxette) mi moc nesedí.

Co už je na zvážení každého, to je nadhled, humor a sarkasmus, se kterým kapela střílí do všech od flanďáků až po chlupatý a na nikom nenechá nit suchou. Neříkám, že to je špatně, ale pro mě osobně jsou texty tím jediným, co mě nijak neoslovuje. Beru, že se kluci neberou vážně, ostatně tomu odpovídá i vážně nevážný tón, kterým o sobě kapela píše na svém webu, ale buď je to na mě ještě moc málo chlívácké, nebo možná až zbytečně prvoplánové agro. Třeba takový “Fatherfucker” poslední “Dig’N’Bass (hip-hrob)” nebo právě “Prídi na môj kar” mě díky textům nijak zvlášť nebaví, hlavně poslední jmenovaná, která mi dost připomíná vychlastaná Morčata na útěku. Chápu, že tohle se nedá brát vážně, zkrátka mi to kdovíjak vtipné nepřijde. Naproti tomu je ale kapela schopná napsat i dobré texty, jedním příkladem za všechny může být třeba povedená “Absencia reality”.

I přes nějaké výtky si ale “Godfail” nevede nijak špatně. Na debut jde o hodně dobré album, a vzhledem k tomu, že bylo vydané samonákladem, nelze než smeknout i směrem k velmi slušné produkci. Nejde o nic, co by mě vyloženě usadilo na prdel, ale o to se ostatně Pseudosapiens ani nesnaží. “Godfail” je deska dost pestrá a energická, a sic se sem tam najde něco, co mě na ní nebaví (hlavně díky rozdílnému vkusu pro humor), pořád se najde dost jiných podařených momentů, které si rád pustím. Nadprůměr si Pseudosapiens svým debutem rozhodně zaslouží.


Vortex Unit – Nec Plus Ultra

Vortex Unit - Nec Plus Ultra
Země: Slovensko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.5.2014
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Gnosis
02. Scorned Accuser
03. Not of My Kind
04. Staring Deep
05. Poser Non-Plus Ultra [bonus]

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Na první pohled se Vortex Unit tváří jako úplně nová skupina, ale zdání někdy klame, což je případ právě téhle slovenské smečky, která toho má za sebou vlastně docela dost – akorát pod jinými jménem. Základy totiž byly položeny už v roce 1996, kdy kapela vznikla pod jménem The Cryptopsy, postupem času ale došlo ke krácení názvu na The Crypt – tak či onak, v této staré éře po sobě formace zanechala celkem dvě řadová alba.

Začátkem roku 2011 se ovšem muzikanti rozhodli The Crypt ukončit a někdejší sestava – zpěvák/kytarista Wigo, zpěvák/kytarista Bestial, bubeník Feda a baskytarista Sargon – dala dohromady novou formaci, jíž je (jak jistě všichni správně tušíte) právě hlavní hvězda naší recenze, tedy Vortex Unit. Trojice pak k sobě přibrala novou zpěvačku Siren (což byl parádní tah, ale k tomu až za chvíli). Už v červenci 2011 Slováci dokončili natáčení svého (formálně) debutového minialba s názvem “Nec Plus Ultra”, ale k jeho vydání došlo až po dlouhých letech (především kvůli přesunu několika členů do Anglie na nějakou dobu a také kvůli shánění vydavatele, jímž se nakonec stala čím dál tím agilnější slovenská firma Gothoom Productions).

Hlavním důvodem, proč jsem začal zeširoka tím, že se ve skutečnosti o začínající skupinu nejedná, bylo, abych nyní mohl prohlásit, že je to na výsledku opravdu poznat, protože “Nec Plus Ultra” rozhodně nezní na úrovni, jakou člověk většinou očekává od debutových minialb mladých kapel (což, ruku na srdce, nebývá zrovna moc). Roky zkušeností jsou zde opravdu znát a je to jenom dobře – tohle EP je totiž vskutku povedené.

V základě by se dalo říct, že Vortex Unit produkují kombinaci black metalu a death metalu, což takhle řečeno asi není nic, co by vás donutilo okamžitě zvednout zadek a běžet si tohle sehnat. Inu, nevadí, tak ještě chvíli seďte a poslouchejte dále. Pozitivní je, že onen black/death metal, jaký Vortex Unit produkují, je opravdu dobrý, kytarám a bicím se toho nedá moc co vytýkat. Vlastně jen že bicí znějí jakoby trochu “vzadu”, ale je možné, že to byl záměr, aby vynikly další prvky muziky, k nimž se dostaneme vzápětí. Akorát teda baskytara mohla být slyšet trochu více, protože přesně dle klasického neduhu většiny současných nahrávek ji v některých momentech maximálně tak tušíte, máte-li štěstí, ale o tom, že byste si její hru opravdu mohli užívat, se bohužel mluvit nedá. Na druhou stranu kytary, na nichž materiál stojí především, jsou dost povedené.

Stále to asi ještě nezní jako něco extra světoborného, ale ještě pořád nejsme u konce, protože “Nec Plus Ultra” toho nabízí ještě trochu víc a právě tohle víc je tím jazýčkem na miskách vah. Tím je totiž právě výše jmenovaná zpěvačka Siren (já říkal, že o ní ještě bude řeč) a jemný orchestrální feeling. Roubovat jakoukoliv symfoniku do metalu je věc opravdu ošemetná, spousta kapel to dělá, ale opravdu málokterá to vážně umí. V tomhle odvětví je fakt jednoduché si namlít hubu a namísto propracované působivé desky posluchačům nabízet lacinými klávesami nadopovaný patos. Důvod se mi přitom zdá docela jasný – spousta skupin se do tohohle pouští dle hesla, že čím víc orchestrací, tím lepší – v překladu to znamená přeplácaný kýč. S opravdu epickými, opulentními a masivními orchestracemi umí pracovat jen několik málo vyvolených.

A právě v tomto ohledu Vortex Unit bodují, protože přesně do tohohle se nepustili. Namísto hesla čím víc, tím líp si zvolili jiné, mnohem přívětivější – méně je někdy více. Tím mám na mysli to, že kapela neměla velké oči a držela se na uzdě, díky čemuž výsledek rozhodně nepůsobí nějak nelichotivě, jak by třeba dle předcházejícího odstavce dopadnout mohl. Výše jsem sice mluvil o jakémsi orchestrálním feelingu, který tu sice je, ale i jemu navzdory je “Nec Plus Ultra” pořád metal, a i když se Vortex Unit výjimečně pustí do nějakého epičtějšího momentu (příkladně třeba úplný závěr “Staring Deep”), pořád to dává smysl a posluchač pořád cítí, že mu nehrají žádné klávesové zpívánky.

A jako třešnička na dortu k tomuhle lehkému symfonickému nádechu je právě Siren se svým vokálem, jehož je tak akorát – ani málo, ale ani se jím neplýtvá. Avšak pokaždé, když dojde k jeho využití, je to hodně velká paráda, především v prvních dvou písničkách “Gnosis” a “Scorned Accuser” je způsob, jakým se její zpěv proplétá s mužským extrémním vokálem, doslova skvělý. Třeba právě “Scorned Accuser” se pro mě nakonec stala mým osobním vrcholem celého “Nec Plus Ultra”, protože právě v ní je tohle prolínání vokálu možná úplně nejlepší – například nástup linky “I am the snake / I am the whore of Babylon” je prostě kvalita.

Co poslouchat je ovšem ve všech čtyřech základních skladbách, u nichž tak nemám sebemenší důvod nechválit. Trochu vachrlatější je to až se závěrečným bonusem “Poser Non-Plus Ultra”, jenž sice není vyloženě špatný, ale z nálady předchozích minut dost vybočuje – nejspíš především díky tomu, že Vortex Unit v tomhle songu rezignovali na onen tolikrát zmiňovaný symfonický feeling, který tu pořád dokola omílám, přestože je vlastně spíš takovým kořením. Tak či onak, “Poser Non-Plus Ultra” zní, jako kdyby se Vortex Unit při jejím psaní nechali hodně inspirovat novější tvorbou Satyricon, což mi přijde trochu zbytečné, když v předchozích skladbách jasně ukázali, že vlastní ksicht jejich hudbě nechybí. Přece jenom – když si budu chtít slyšet Satyricon, pustím si prostě originál. Nicméně zase nejde o nic, co by jinak solidní dojem z EP pokazilo.

S úplně klidným srdcem mohu říct, že mě Vortex Unit na své prvotině zaujali a že mě vlastně “Nec Plus Ultra” baví mnohem víc, než jsem předpokládal. Chytilo mě to hned na první poslech a ani po víc jak desítce nemohu tvrdit, že by mne to omrzelo, což je na půlhodinový materiál velmi pěkný výsledek. Upřímně tedy mohu prohlásit, že v téhle muzice vidím smysl a v kapele rozhodně vidím potenciál do budoucna (čímž jsem nepřímo řekl, že jsem relativně zvědavý na další tvorbu), což bohužel mohu tvrdit o docela malé části debutových nahrávek, které se mi dostanou do ruky… Navzdory tomu, že jde o formální debut, je “Nec Plus Ultra” jednoduše řečeno dospělý a dost povedený počin…


Achsar – Septentrionalis

Achsar - Septentrionalis
Země: Slovensko
Žánr: power / heavy / black / death / folk metal
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. In regio septentrionalis
02. Glory Ride
03. Praedictum ex tenebrae
04. Shadowless
05. New Heroes Rise
06. Old Tavern Song
07. Through Waters Untamed
08. Lost in Dungeons of Ungor-Hell
09. In Dark Remembrances
10. Sign of Light
11. March of Terror
12. Anthem

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Občas zjišťuji, že i když bych měl být dávno zocelen mnohaletým poslechem nějaké té tisícovky alb, vlastně jsem stále dost naivní človíček. Předtím, než jsem se vrhnul do poslechu alba “Septentrionalis” od slovenské skupiny Achsar, pro niž je to po sérii demosnímků první dlouhohrající počin, mrknul jsem se na nejmocnější tvrdě-hudební stránku a internetovou bibli každého metalisty, Encyclopaedia Metallum, kde jsem se dočetl, že bych měl očekávat black/death metal. A já byl upřímně tak naivní, že jsem ten black/death fakt čekal.

Ona to tedy není chyba kapely, že to tam je napsané, to je jasné. Ona sama o sobě na svých profilech tvrdí, že hraje prostě metal, což sice člověku prd řekne, ale ani se proti tomu nedá cokoliv namítat. Stejně tak to nemusí být ani špatně, že Achsar nehrají něco, co si většina z nás pod pojmem black/death metal představí… nemusí, ale v tomhle případě vlastně je.

I když… jak tak o tom přemýšlím, ono tvrdit něco o black/death metalu zas tak od věci není, protože oba žánry na “Septentrionalis” jsou a vlastně jsou i formálně ve většině, ačkoliv ta blacková složka má fakt daleko do Mayhem a ta deathová má zase fakt daleko do Death, ale to nutně nemusí vadit. Kdybychom však chtěli být striktní, měli bychom tu vysypat další ranec žánrů, jaké na “Septentrionalis” uslyšíte – určitě minimálně heavy metal, folk metal a power metal. Přičemž obzvláště ten třetí je kamenem úrazu… a ten druhý vlastně většinou taky. Když tedy pominu fakt, že úplně košer není ani to, že Achsar mezi těmihle žánry hopkají jak zajíc po poli, takže výsledek zní malinko poslepovaně. Tedy… spíš kurevsky hodně poslepovaně.

Přejděme však radši ke konkrétním skladbám, protože v tomhle případě to bude užitečnější. Desku otevře intro “In regio septentrionalis”, které začíná trochu plíživě s přednesem vypravěče, což dává tušit, že zbytek placky se asi ponese v nějakém pokusu o jakýsi epický příběh. Poté nastoupí druhá půle intra s bušením do bubnů, což proti té první působí jako pěst na oko, až jsem se toho napoprvé trochu lekl (ne ovšem tolik, abych si znesvětil spodní prádlo), jenže jak si člověk zvykne, tak dejme tomu. Následující “Glory Ride” však okamžitě nasadí klávesový začátek jak z ukázkového kinder black metalu, na který pak naváže ukázkově debilní power metalové trylkování. Když mi navíc název songu okamžitě připomněl “Into Glory Ride” od Manowar a text plný steelů, kingů, swordů, shieldů, kingdomů, darknessů atp. tenhle pocit jen znásobil, začal jsem hodně rychle tušit, že tady asi bude něco špatně – a následný poslech to jen potvrdil.

Nijak zvláštní (asi příběhová) mezihra “Praedictum ex tenebrae” a následující “Shadowless” patří k tomu méně otravnému z celého “Septentrionalis”, ale stále nejde o žádné zázraky a rozhodně to není nic, co by mělo dojem vylepšit, zvlášť když ani tady nechybí nejedna kýčovitá melodie. Dobré peklo však přijde s “New Heroes Rise”, u jejíhož intra jsem si říkal, že to konečně začíná znít trochu slušně, ale to by na něj Achsar nesměli naprosto násilně navázat šíleně podprůměrnou hoblovačkou. V dalším průběhu pak nechybí momenty, které jako by vypadly z posledních alb Ensiferum, což rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože jejich poslední alba jsou pěkné sračky. Proti tomu je dokonce i hned další odrhovačka “Old Tavern Song”, jež místy zní jako srážka Korpiklaani s tím nejhorším od Finntroll, o několik levelů lepší.

V písničkové krasojízdě nemá smysl pokračovat, protože i nadále bych jen dokola omílal přídavná jména jako nudný, otravný, blbý, strašný či debilní. Úplně bude stačit, když řeknu, že i nadále mi muzika nejednou připomněla Ensiferum či Equilibrium (to je negativum) a místy jsem si dokonce říkal, jestli náhodou neposlouchám pražské pseudo-pagan pozéry Odraedir (to je ještě větší negativum), jejichž tvorba se pro mě navzdory mládí skupiny stala docela solidním měřítkem nekvality. Těch reminiscencí tam ovšem slyším mnohem víc, například v “In Dark Remembrances” si u jedné pasáže říkám, jestli si ji Achsar náhodou nevypůjčili ze starší tvorby krajanů Galadriel, v “Sign of Light” se zase v sólech vyskytuje tak okaté citování Iron Maiden, až to ani vtipné není, dokonce i baskytara v tomhle momentě po vzoru Stevea Harrise začne bublat, ačkoliv jinak je takřka neslyšitelná. Těch chvilek, kdy mi při poslechu naskočila nějaká jiná kapela, je tam až bolestivé množstí. Upřímně, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel album, u něhož bych si v jednu chvíli vzpomněl na Ador Dorath (“New Heroes Age”), o chvíli později mi to znělo jako vánoční koleda s kytarou (zase “New Heroes Age”) a později (konkrétně v poslední “Anthem”) slyšel riff, který mi zase připomíná “Low Hangin’ Fruit” od Tenacious D (!).

Je vůbec na “Septentrionalis” něco dobrého? Abychom byli féroví, tak ano, na desce se sem tam najde i nějaká ucházející pasáž najde, bohužel jsou však tyto v menšině oproti těm špatným, takže debut Achsar v posluchači zanechá spíš dojem nepovedeného dílka. Nicméně abych byl trochu konkrétní, některé solidní momenty se dají najít třeba v “Lost in Dungeons of Ungor-Hell” a třeba poslední minutu téhle písničky lze bez větších problémů označit za povedenou. Stejně tak v “March of Terror” se něco málo najde a vlastně i v několika dalších kusech se sem tam solidní motiv objeví, i když jej o pět vteřin později Achsar klidně zabíjí nějakým shitem.

Jasně, rozmanitost je dobrá, to určitě, ale “Septentrionalis” není rozmanité, nýbrž splácané. Možná jenom nejsem na takové spirituální úrovni, abych byl schopen docenit metafyzický přesah tohoto veledíla, ale mně to prostě smysl nedává. Naopak, spíš mi připadá, skoro jako kdyby to album natočilo víc kapel najednou, které jsou mezi sebou obrovsky odlišné jak co do stylu, tak co do kvality. Zde totiž není problém ze vteřiny na vteřinu přecházet od epičtějšího melodického black metalu k power metalu tak tupému, že by se za to nemuseli stydět ani Freedom Call, kteří by na tu svojí pošukanou veselou náladu měli mít zbrojní pas. A zatímco u těch nejlepších momentů bych s nadprůměrným hodnocením příliš neváhal, ty nehorší jsou zcela vážně tak na 1/10. Písničku, již bych mohl jako alespoň slušnou označit celou, jsem tu ovšem prostě nenašel. Jednoduše řečeno, “Septentrionalis” mě zcela minulo, a to hodně obrovským obloukem. Třeba na tom budete lépe a deska vás chytne, ale takové koule, abych vám doporučil to zkusit, vážně nemám.


Majster kat – Memento…

Majster kat - Memento...
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Support Underground

Tracklist:
01. Úsvit
02. Spoveď kňaza
03. Kto si bez viny
04. Sudca a kat
05. Hodnoty
06. Podlé slova
07. Zlo v nás
08. Zvony
09. Na smetisku civilizácie
10. Disko oksid [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Je tomu již 13 let, kdy na Slovensku vznikla kapela Majster kat. Ačkoli je “Memento…” mým prvním setkáním s její hudbou, rozhodně nemohu říci, že bych o ní nikdy neslyšel. Majster kat si totiž získali přízeň mnohých již po vřele přijatém debutu “Svätá zvrhlosť” a jejich jméno pak nezapadlo ani při dlouhém čekání na druhé album. Memento…, které vyšlo po sedmi letech od debutu, je právě tím druhým albem.

Po velice krátkém úvodu půjdu rovnou na věc, k čemuž mě inspirovala kapela samotná. Ta totiž po minutovém intru (ke kterému se ještě vrátím) začne zostra postupem, který později zopakuje hned v několika dalších písních. Z druhé písně “Spoveď kňaza” si tak udělám jakousi případovou studii, na níž přiblížím, jak Majster kat na Mementu… postupují. Po velice krátkém rozjezdu nasadí kapela obvykle pěkné melodické kytarové sólo, které po několika málo desítkách vteřin vystřídá instrumentálně složitý, jinak však dosti přímočarý riff. Okolo něj se pak vše točí a tak je dobrá zpráva, že na povedené riffy mají Majster kat čuch.

Po rychlém rozjezdu dojde řada na vokály a zde je první problematický bod. I po mnoha posleších totiž nevím, jak se k Slymákově hlasu postavit. Těžko hledám, ke komu jeho hlas připodobnit, zevrubně si ho však lze snad představit jako hrubý, dobře srozumitelný chraplák, který působí mírně opileckým dojmem. Je to možná tím, že většina toho, co Slymák zpívá, láká posluchače ke společnému halekání. S vokály pak kapela dále pracuje, v pozadí slyšíme další dva hlasy – jeden čistý a jeden výrazně hrubší – které po Slymákovy opakují slova ve slokách či ho doplňují v refrénech. Díky této vychytávce tak vokální stránku Mementa… ve výsledku vnímám pozitivně, přestože jsem se Slymákovým hlasem jednoduše nesžil.

“Dávaš si zbytočnú námahu, čo si si zasial to máš
chce to len silu a odvahu ak chceš byť skutočný Mesiáš”
(Na smetisku civilizácie)

Vrstevnatost, jíž Majster kat využívají při práci s vokály, se projevuje na více místech alba. Dobrým příkladem jsou kytary. Ačkoli jsou v sestavě kapely jen dva kytaristé, je na albu mnoho momentů, kde zřetelně uslyšíte tři rozličné kytarové stopy. Jedna tvoří běžný, ničím nevýrazný riff, druhá se pohybuje v říši mnohem zajímavějších a techničtějších riffů a ta třetí ve změti kudrlin lítá kolem a povedeně sóluje. Pokud dále dodám, že i basa je na Mementu… opravdu výborná (basák Tapyr buď pronásleduje složité party svých kytarových kolegů, nebo provádí dobrodružné výlety na vlastní pěst), vyjde vám z toho, že minimálně z pozice instrumentální zde mluvíme o nesmírně vydařeném počinu.

Je ovšem na čase vytasit největší výtku, kterou k desce mám. “Spoveď kňaza”, “Kto si bez viny”, “Podlé slova” či “Zlo v nás” jsou všechno výtečné skladby samy o sobě, ovšem při poslechu v kuse jsem trošku znaven relativně neměnnými postupy kapely. Přitom v každé z nich jsou výborné momenty: refrén “Kdo si bez viny” a následné sólo, souboj dvou sólujících kytar v “Podlé slova”, vyřvávání “homo homini lupus” a krátká akustická vložka ve “Zlo v nás”, to vše je prostě kvalitně odvedená práce. Když se však neměnný postup objeví v celkově slabší písni (v porovnání se zmíněnými), jako je tomu například v “Sudca a kat” či “Zvony”, je mi trochu líto té promarněné příležitosti, které se Majster kat zejména v úvodu desky ujali s plným nasazením.

Před několika odstavci jsem zmínil, že k intru “Úsvit” se ještě vrátím, a právě nyní nastává ten moment. Ten mě totiž spolu s instrumentálkou “Hodnoty” nesmírně potěšil. Já vím, oba dohromady netvoří ani desetinu hrací doby alba, ovšem takhle povedenou práci s akustickými kytarami jsem již dlouho neslyšel. Na pozadí obou písni zaslechneme povedené klávesy, které výborně podkreslují nádherné melodie, jež akustické kytary kouzlí. Zejména v případě dvouminutové “Hodnoty” zde hovoříme o kombinaci, kterou bych byl schopen poslouchat hodiny a která prozrazuje, jak ohromný cit pro melodie Majster kat mají, když vystoupí ze své obvyklé thrash metalové ulity.

Téměř až na závěr si však šetřím ještě další bonbónek. Je jím nejdelší píseň “Na smetisku civilizácie”, jež konečně boří zajetou strukturu a navíc nabízí hned dva hostující vokalisty. “Na smetisku civilizácie” začne pomalu, akusticky, s klidným zpěvem, který je i díky střídání více hlasů velice povedený. Díky delší stopáži se nikam nespěchá a skladba se naplno rozjede až po třech minutách, navíc i v této rychlejší sekci Majster kat nasázeli to nejlepší, co na desce najdete. Jinými slovy, “Na smetisku civilizácie” je o řád výš zbytek alba, a to samo o sobě je již dost vysoko.

“Za stokou postáva
v temnote postava
duše chce miasť, otázky klásť”
(Sudca a kat)

Co se týče zvuku, je Memento… tak nějak typicky thrash metalové. Na jednu stranu je vše dobře slyšet, na druhou stranu je zvuk možná zbytečně řezavý a umím si představit, že hutnější a modernější kabát by albu seděl o něco víc. Několikrát mě také napadlo, zda by, vzhledem ke složité kytarové práci na celé desce, neuškodilo maličko ubrat na hlasitosti vokálů, které v některých momentech kytary až moc zastiňují. Výtky jsou to však malé a s takovým zvukovým kabátkem, jaký Memento… dostalo, se Majster kat nemají za co stydět.

Jak tedy druhé album Majster kat hodnotit? Rozhodně pozitivně. Své výtky k němu mám, v minulých odstavcích ostatně dostaly dostatek prostoru. Obecně zde však mluvíme o povedené desce, na níž vyniká hlavně několik výborných písní, za něž by se nemusely stydět ani větší a známější kapely. Zejména pak ve výtečné “Na smetisku civilizácie” kapela předvedla, že by to šlo i líp. I přesto je Memento… velice povedeným albem, které se pravděpodobně zařadí mezi nejlepší (skoro)domácí nahrávky roku.