Archiv štítku: SVK

Slovensko

Catastrofy

Catastrofy – Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal

Otázky: Kaša, H.
Odpovědi: Boris, Jano
Počet otázek: 20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Zdravíme na Slovensko! Na rozjezd bychom mohli začít třeba několika otázkami o vaší dosavadní historii. Úplně na začátku jste krátkou dobu fungovali pod jménem Bastards. Proč jste se tehdy rozhodli jméno kapely tak rychle změnit a proč zrovna Catastrofy? Skrývá se za jménem Catastrofy nějaký hlubší význam, nebo je to spíš hra se slovem „katastrofa“?

Boris: Čau. Meno Bastards sme zvolili podľa albumu Motörhead. Plánovali sme totiž byť ich cover bandom. To nás ale po pár mesiacoch prešlo a začali sme skladať vlastné songy, ktoré boli (tak ako je u začínajucej kapely zvykom) totálny prúser – katastrofa. Songov bolo viac, takže katastrofy. Čerešnička navrchu bola v zmene začiatočného písmena a vznikla slovensko-anglická skomolenina Catastrofy.

Všiml jsem si, že v počátcích kariéry jste zpívali výhradně v angličtině, přičemž s příchodem EP „Tento štát sa musí zničit!“ jste přešli na slovenštinu. Z jakého důvodu přišla tato změna? Na jednu stranu se říká, že díky angličtině mají kapely větší šanci se prosadit na mezinárodním trhu, ale na druhou stranu může být mateřština skupiny pro lidi zvenčí zajímavější (což vidím i na sobě – mám třeba rád, když např. norská skupina zpívá norsky). Jak to vidíte vy? Máte nějaké ambice se venku prosadit, anebo chcete dát přednost spíš Slovensku a případně České republice?

Boris: Neviem na koľko je pre ľudí zo zahraničia lákavá Slovenčina, ale nás sralo, že nám nerozumeli ľudia doma. Jak sopliaci sme sa videli na turné so Slayer, ale časom sme dosadli znova na zem a uvideli reálnejšiu cestu v zabávaní našich domorodcov. Každej kapele, čo spieva po anglicky a vidí sa na tom turné so Slayer, držíme palce. Nám sa viac páči, keď našemu odkazu ľudia rozumejú a tým pádom nám stačí ČS scéna, prípadne blízke okolie, napríklad Poľsko.

Když už jsme nakousli to zahraničí… máte nějaké ohlasy na „Zbojnícky tanec“ (případně i předcházející nahrávky) i zpoza českých a slovenských hranic? Zkoušel jsem Google a žádných zahraničních recenzí jsem si nevšimnul…

Boris: Asi nemáme.

Na druhou stranu, v rámci České republiky a Slovenska už recenzí na „Zbojnícky tanec“ vyšlo poměrně dost… Sledujete to nějak zevrubněji, co na fošnu říkají kritici? Jste spokojeni se způsobem, jakým lidi album přijali? Narazil jsem snad jen na jednu recenzi s lehce podprůměrným hodnocením – žere vás to, když vám muziku někdo v recenzi zdrbe, anebo nad tím jen mávnete rukou s tím, že se to nemůže líbit všem?

Jano: Kritici je pekné slovo. Skoro jak keby si nás nazval profi kapelou. Haha. Vo všeobecnosti to vychádza asi 8:2, viac je tých pozitívnych. Teší nás, že sa doska páči, ale viac jak nejaká recenzia na nete nás teší, keď nám niekto osobne do huby povie že sa mu to páči. Že nás nepoznal, ale dostal sa k nemu nový album alebo si ho stiahol dakde z uložto, a že ho to odjebalo. Podaktorí sú dosť odvážni a tvrdia, že by sa za to nemusela hanbiť ani zahraničná kapela. Ale to posúďte sami.

Svůj dlouhohrající debut „Zbojnícky tanec“ jste vydali vlastně až po celé dekádě fungování – proč to trvalo tak dlouho? Vím, že tam byly nějaké personální rošády, ale i tak se nabízí se zeptat – proč k vydání první full-length placky nedošlo už dříve?

Boris: Personálne zmeny nám to vždycky rozjebali. Keď došiel nový člen, trebalo ho začať učiť songy. Kým sa ich naučil, ubehlo polroka. Začali sme skladať nové songy, ale kým sme stihli spraviť viac, tak odišiel iný. A dokolečka. Keď sme sa potom po rokoch ohliadli za niektorými staršími pesničkami, už sme s nimi neboli natoľko spokojní a začali sme tvoriť nové. Keď tu zrazu – dakto od nás zasa odišiel!!! Až teraz, necelé tri roky, sme spolu v tejto zostave a to bol asi potrebný čas na zloženie toľkého materiálu.

Jak dlouho vlastně trval celý proces vzniku desky, tedy i se samotným skládáním?

Jano: +- 2 roky

Catastrofy

Při poslechu mě zaujal skvělý zvuk. Jakým způsobem nahrávání ve studiu Shaark probíhalo? Jedná se o výsledek „živého“ hraní, kdy jste byli všichni v jedné místnosti, nebo si každý o samotě nahrával své vlastní party, aby mu do toho ostatní nekecali? Šli jste do studia s materiálem perfektně secvičeným ze zkušebny, nebo se ještě něco ve studiu nahrávalo „z voleje“?

Jano: Cvičili sme to v skúšobni do nemoty, aby sme sa zohrali čo najviac a nahrali to potom rýchlo a čo možno najpresnejšie. To sa nám, až na malé úpravy, aj podarilo a celkom to odsýpalo. Za pochodu sme vymysleli len pár blbostičiek v speve alebo do „Anciáša“ sme nahrali ozembuch, ktorý sa váľal v štúdiu. Inak sme mali všetko do detailov pripravené.

Nahrávali sme oddelene, každý sám. V réžii sme sedeli vždycky všetci a pozorne počúvali, či niekde niečo nehapruje, prípadne sa hecovali k lepším výkonom.

Album otevírá folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“. Nechci vypadat jako úplný debil, ale mohli byste člověku bez hlubší znalosti slovenštiny vysvětlit kdo nebo co je ten/ta „Anciáš/a“?

Boris: Anciáš je ľudovo povedané ancikrist. Ak by si vyrástol na Slovensku a sral svoju babku, tak aspoň raz v živote by ti vynadala: „Anciáša tvojho!!!“. U mojej babky, tak ľudia nadávali aj na robotu, keď sa im nedarila: „Anciáša tam!“. A môžeš tým dačo komentovať, tak jak my v intre: „Anciáša, zmráka sa!“, čo v preklade znamená: „Kurva, mraky idú, bude pršať jak hovado!“.

Zůstanu chvilku u vašich textů, které jsou podle mě jedním z poznávacích znamení hudby Catastrofy. Mně osobně přišla lyrická složka na „Zbojnickém tanci“ na můj vkus až příliš jednoduchá a – abych tak řekl – pubertálně prostá. Leze to z vás samo, nebo se jedná o záměr jak podpořit až pouliční živelnost, která je z hudby Catastrofy patrná?

Boris: Ja by som sa nebál nazvať texty detinskými, ba dokonca až infantilnými. Termín pubertálna prostota môže zavádzať čitateľov. Keď chceš poetiku, pusti si Majster Kat. Keď chceš primitívnu zábavu a bez obalu povedané veci do papule, pusti si Catastrofy.

Nicméně, vedle srandiček typu „Ančine cecky“ se v některých písních objevují i vážnější témata. Jak vy sami Catastrofy vnímáte – jako kapelu se seriózními texty, nebo kapelu, která je spíš o té srandě? Přijde mi, že na „Zbojníckém tanci“ je to tak nějak půl na půl…

Boris: Kamoško. Teší ma, že to zatiaľ všetko chápeš a vidíš presne tak, jak sme pôvodne zamýšľali. Songy sa na preskačku striedajú: veselý/vážny/veselý/vážny… a tie veselé sú spravidla zbojnícke. Máme radi srandu, radi sa bavíme, vypustíme negatívne myšlienky. Tak vyzerá aj naša cesta na koncert, kedy sa v aute smejeme na nezmyselných pičovinkách a aj koncert samotný je pre nás zábava. Na druhej strane samotný život niekedy prinesie drsné a neveselé situácie, ktoré takisto zažívame a chceme sa o ne podeliť. Album teda dopadol rovnako jako my – schyzofrenicky pol na pol.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Kazimír z písně, „Kazimír“, který se objevil i ve „Zbojnících apokalypsy“, je skutečně žijící člověk, nebo se jedná o čistě fiktivního postavu? Pokud platí první možnost, tak proč se mu „všichni smáli, že je prijebaný“?

Boris: Je to reálna postava slovenskej histórie, o ktorej sa píše v Príručke mladých svišťov v kapitole ,,Ozajstné bytosti, alebo podrvh?“ medzi Yetim a Lochneskou. Smiali sa mu preto, lebo bol iný než oni. Vlastnosť stará, jak ľudstvo samé.

Ještě by mě zajímalo (a věřím, že nejen mě), o čem se to zpívá v poslední písni „Krik a beznádej“? Má ten song vůbec nějaký text?

Jano: To je cover fínskej hardkorpankovej legendy Öttergät. Text je o tom, jak fínsky zbojník Bändittäs beží o zlomkrky lesom v ústrety modernej civilizácií. Stret nedopadne veľmi dobre.

Dá se vůbec říct, jak vypadá typický fanoušek Catastrofy? Metalista, pankáč…? Ve vaší hudbě je slyšet thrash metal, punk, hardcore, takže si osobně představuji spíš takový mix, kde je od každého něco. Jak to na koncertech z pódií vidíte vy?

Jano: Tak jak píšeš. Hráme mix a tak aj máme radi zmiešané publikum. Sami chodievame na akcie od stoneru cez crust až po grind, takže keď robíme vlastné showky, snažíme sa to tiež mixovať. Je zbytočné separovať sa v tejto malinkej scéne.

I vzhledem k té hudební směsici, kterou hrajete, by mě zajímalo, jaké kapely vás při tvorbě inspirují? Mě napadají zejména Municipal Waste nebo Warbringer… sledujete tyto party? A co říkáte na mladou thrash metalovou vlnu, která vrcholila před několika lety a která se ve své tvorbě obrací ke klenotům z dávných 80. let a staví na tom svoji existenci?

Jano: Sledujeme obe bandy (a takisto kopec ďalších), no každý z nás má iný obľúbený žáner. Sám za seba môžem povedať, že pre mňa to je väčšinou HC, čo sa týka energie. Medzi technickejšie bandy u mňa jednoznačne vedie Sylosis. Čo sa mladej vlny týka, asi ako každý registrujem bandu Lost Society, to je docela pecka, alebo taký Crisix je tiež celkom morda. Samozrejme registrujem, že tých kapiel je stále viac a viac a že ožíva thrash (niektorí vraveli, že mŕtvy žáner – pche). Tešíme sa z toho.

Catastrofy

Ke „Zbojníckému tanci“ jste natočili videoklip „Bastardi spoločnosti“ – proč jste si vybrali zrovna tenhle song? Máte v plánu i nějaké další klipy? Mimochodem, zdá se mi, že je u videa „Bastardů spoločnosti“ na YouTube strašně utlumený zvuk, takže to zní trochu divně… není to škoda?

Boris: Týpek, čo nám postrprodukoval finál klipu je hluchý. My sme to neporovnávali so zvyškom našich videí na youtube a nevšimli si dostatočne skoro, že hlasitosť je nižšia. Teraz to už nebudeme prehadzovať, lebo by sme prišli o tisíce videní a to likehunteri jako my nemôžu dopustiť. Dá sa to ale vyriešiť celkom jednoducho. Na repráku je také kolečko – volume. Otočením doprava sa zdvíha hlasitosť. Dosť často to dokáže pomôcť.

Vizuál a myšlienka klipu najviac korešponduje s daným songom. Kopec bastardov zo scény nahádzaných v jednom klipe. Teraz točíme ďalší klip na vyššie spomenutý „Krik a beznádej“. Neviem kedy vychádza tento rozhovor, možno už je ten klip vonku.

Pokud se nemýlím, tak se text „Bastardů spoločnosti“ týká lidí z různých subkultur… a podle klipu i vašeho stylu mi přijde, že je to mířeno především na lidi z metalové, punkové a hardcorové scény, je to tak? Jaký máte názor na jiné další subkultury, hlavně tedy z hudebního ranku, například gotiku nebo hip-hop?

Jano: Sme radi, že existuje široké spektrum subkultúr, aspoň to žije alternatívou. Pravého gotika som ešte asi ani nestretol. Pravdepodobne nechodia do tých klubov a na akcie kam my, čiže neviem to posúdiť. Rap počúva väčšina z nás. Viac ale inklinujeme k tomu, čo má podobný názor jak my. Kopec raperov sa názorovo od našej scény veľmi nelíši. Napríklad Strapovi na novom albume hosťoval Boris v jednom songu. Nevadí nám takéto spájanie žánrov. Text ale pojednáva o fandoch žánrov, ktoré si spomenul, lebo výzor je pre spoločnosť nestráviteľný. Hiphopový fandovia nestrašia babky na ulici tak, jak pokérovaný pankáči s čírom.

V nedávné době u nás v ČR probíhal projekt Kmeny, který se věnoval právě subkulturám – nejprve v knižní, posléze i v televizní podobě v rámci dokumentů, z nichž jeden se týkal i thrash metalu. Já osobně jsem to sledoval spíš okrajově, ale co jsem zachytil, tak na ty televizní dokumenty byly ve všech případech hodně špatné ohlasy, díl o thrash metalu nevyjímaje. Viděli jste to? Pokud ano, jaký na to máte názor (ať už na epizodu o thrash metalu nebo na celý projekt?

Boris: Knihy som nečítal, ale videl som ich hrúbku a po letmom prelistovaní som si utvoril obraz o obšírnom obsahu. V dokumentoch nebolo toľko priestoru, takže chápem sklamanie divákov. Ja som videl skoro všetky diely a bol som spokojný. Nečakal som, že sa za 20 minút dozviem v kocke všetky informácie o tom alebo tom kmeni. Vladimir [518 z PSH, jedna z hlavních postav projektu Kmeny – pozn. redakce] v rozhovoroch hovoril, že je to pohľad na pár ľúdí z danej subkultúry, pohľad do ich súkromia, ako prežívajú bežný deň. Ľudia na thrash pičovali, ale podľa mňa to presne hentak vyzerá na 95% akcií. Áno, sú aj koncerty organizované pre charitu, zvieracie útulky a to tam ukázané nebolo, lenže to je zlomok z celku a ten často vyzerá presne tak, jak v dokumente.

Přebal i další grafika „Zbojníckého tanca“ mi přijde dost zajímavá, taková komiksově folklórní, což se mi líbí. Na druhou stranu, v samotné muzice nic takového (s výjimkou již zmiňovaného intra „Anciáša, zmráka sa!“) není. Nepřemýšleli jste někdy o tom, že byste mohli zkusit nějakou kombinaci folklóru a thrashe, když už máte takovouhle grafiku (která vlastně byla i na ípku „Tento štát sa musí zničiť!“)? Určitě by to byl přinejmenším zajímavý mix, který tady asi ještě nebyl… Abych řekl pravdu, při prvním pohledu na obálku jsem tak trochu doufal, že by to tak mohlo znít…

Boris: Fujaru, ktorú je počuť v „Anciášovi“, sme chceli natrepať do viacerých songov, lenže potom sme rozmýšľali nad tým, jak to kurva nazvučíme na koncertoch, kde je často problém nazvučiť dobre dve gitary. Chceme pôsobiť autenticky a to čo nahráme v štúdiu chceme predviesť naživo, tak sme sa na to vysrali. Kapely to robia tak, že majú milión stôp v nahrávke, ale naživo to nevedia dať a potom to tam chýba.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Pomalu se blížíme ke konci, takže obligátní otázka – jak vypadá nejbližší budoucnost Catastrofy? Přemýšlíte už pomalu o dalším albu, nebo je ještě příliš brzy mluvit o nové hudbě?

Jano: Koncom októbra (října) ideme do štúdia nahrať 4 nové fláky na avizované splitko s Kaar a Exorcizphobia – našimi českými bratmi. Na scéne sme rovnako dlho, od 2005 a poznáme sa od 2010, tak si k tejto desaťročnici a päťročnici darujeme spoločný album. Okrem toho nejaké koncerty na obzore, ďalšie sa chystajú, nejaké pribudnú… klasika.

Inu, jdeme do finiše. Na úplný závěr bych vás požádal, jestli byste se nepodělili o nějakou šílenou historku z kapelního života – ať už z cest, z nahrávání nebo ze zkušebny. Díky za vaše odpovědi a ať se daří!

Boris: Pred nedávnom sme hrali v Nitre a po koncerte sme stáli vonku, kecali s ľuďmi a jeden z nich mal poloprádzny pohár s pivom. Uprostred rozhovoru vytiahol cicinu a dochcal si až po rysku. Hecovali sme ho dovtedy, kým si neodpil takých 5 – 6 logov, na čo nám odvetil, že to neni špatné, len trochu slané! Kráľ. Týmto ho zdravíme a tebe ďakujeme za priestor, otázky a podporu. Vážime si to!


Doomas – LaMuerte

Doomas - LaMuerte
Země: Slovensko
Žánr: melodic doom / dark metal
Datum vydání: březen 2015
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Insorcism
02. LaMuerte
03. Consumed by the Ocean: Depresy
04. They
05. Dark Ritual
06. Life
07. Forlorn

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní.

Přesně proto nedokážu říct, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků už Doomas pomalu začíná táhnout na výročí završení první dekády, ale co do vydaných nosičů se prozatím Slováci nijak zvlášť nepřetrhli. To v překladu znamená, že krátce po svém vzniku natočili demosnímek „Lost Angels“, poté solidní debutovou desku „Seven Sins“… a pak dlouhé ticho…

Jistě, nedá se tvrdit, že by se Doomas ztratili z povrchu zemského, rozhodně tu byli vidět. Ostatně už jen díky tomu, jak se v posledních letech rozjelo vydavatelství Gothoom Productions a festival Gothoom Open Air, v jejichž čele stojí právě Peter Beťko, se z očí neztratili, nicméně to trvalo celých sedm roků, než konečně došlo k vydání druhého studiového alba. To bylo pojmenováno „LaMuerte“ a vyšlo na jaře (a asi nikoho nepřekvapí, že pod značkou Gothoom Productions)…

Dalo by se ovšem říct, že novinka měla na co navazovat. „Seven Sins“ nebyl nějaký ultimátní opus, jenž by člověku zahýbal s jeho pohledem na hudbu, ale šlo o relativně příjemnou nahrávku. Vzpomínám si, že jsem ji svého času poměrně točil, což mě sice posléze přešlo a během celých těch sedmi let jsem ji tuším neslyšel ani jednou, ale když jsem ji nyní oprášil kvůli téhle recenzi, opětovně mě docela bavila. A přesně takové nároky jsem měl i na „LaMuerte“ – chtěl jsem pohodovou, melodickou žánrovku, s níž se bude dát strávit pár poměrně zábavných chvil. A to myslím není přístup, který by album stavěl do nevýhodné pozice v podobě přehnaných očekávání, ani přístup, jenž by počin předem podceňoval a odsuzoval.

Nicméně, prvních poslechy „LaMuerte“ s sebou přinesly nepříjemnou pachuť zklamání. „Seven Sins“ fakt nebylo žádné geniální dílo, prostě jen taková pohodová normálka, ale i proti tomu mi „LaMuerte“ zpočátku znělo jako chudý příbuzný. Po větším počtu poslechů se dojem naštěstí o malinko vylepšil, ale rozhodně ne tolik, abych musel vytáhnout takové ty klasické hlášky recenzenta o tom, jak to vyrostlo a jak to chce čas. Problém je totiž v tom, že až na jednu výjimku v podobě jednoho konkrétního elementu hudby Doomas nepředvádějí vůbec nic, co by posluchače chytilo za srdeční sval – tedy alespoň v případě, že jsem tím posluchačem já.

Není to nijak vyloženě blbé, ale ani nijak vyloženě dobré… prostě takové obyčejné, neurážející doomové řemeslo. Riffy a rytmika jsou přesně takové, growling samotného vrchního principála mi pak připadá regulérně nezáživný, byť stále poslouchatelný, když nic jiného. Většina alba je z mého pohledu jednoduše těžce nevýrazná… „LaMuerte“ si rozhodně nemůže stěžovat, že by v mém přehrávači nedostalo příležitost, ale nedá se svítit – nic to se mnou nedělalo, když jsem si to pustil poprvé, nic to se mnou nedělalo, když jsem to měl už mírně zajeté, a nic to se mnou nedělá ani v době, kdy jsem to slyšel tolikrát, že to znám pomalu zpaměti. Prostě to hraje, neuráží mě to, ale nic mi to nedává.

Na „LaMuerte“ je pouze jedna věc, jež celou nahrávku alespoň nějak drží nad vodou a která nabízí alespoň nějaké momenty, při nichž se lze bavit a díky nimž se poslech neslévá v nijakou amorfní nudu. Je to právě onen jeden výše zmiňovaný element, jímž je melodika. Ten zbytek mi připadá ryze obyčejný, ale aspoň v téhle oblasti Doomas prokázali výraznější skladatelský um, protože cit pro napsání kvalitní melodie jim evidentně nechybí. Úplně nejvíce mě v tomto ohledu baví titulní „LaMuerte“ a některé linky v „They“. Nicméně vzhledem k tomu, že se nějaký pěkný motiv nachází v téměř každé písničce (snad jedině „Consumed by the Ocean: Depresy“ a „Life“ se mi zdají nevýrazné i v tomto ohledu), se dá deska poslouchat bez větších obtíží.

Může se zdát, že Doomas dostali dost do těla. Možná ano, ale nemůžu si pomoct – takhle to vidím. Myslím, že by bylo spíš kontraproduktivní zbytečně zveličovat hudební kvality jen proto, že je kapela a její „přidružené“ aktivity (myšleno Gothoom) sympatická. „LaMuerte“ prostě není nic víc než ucházející průměrná placka, která se dá bez obtíží poslechnout, ale několik povedených melodií z toho album roku prostě neudělá.


Catastrofy – Zbojnícky tanec

Catastrofy - Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.2.2015
Label: Support Underground

Tracklist:
01. Anciáša, zmráka sa!
02. Zbojnící apokalypsy
03. Sedlák
04. Kazimír
05. Bastardi spoločnosti
06. Ančine cecky
07. Žabomyšie vojny
08. Na detskej oslave
09. Zapadám prachom
10. Krik a beznádej

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Support Underground

Je pro mě vždycky milým překvapením, když jakožto posluchač, jenž lokální (teď budu mluvit o české i slovenské metalové scéně dohromady) hudební rybníček nemá zmapovaný ani zdaleka tak důkladně, jak by se slušelo, narazím na vcelku zajímavou nahrávku, která boří můj osobní předsudek o nevyvinutosti metalové hudby v našich končinách, protože krom těch opravdu velkých jmen, jež zná každý, nemám vnitřní potřebu pátrat po skrytých pokladech zakopaných na území Česka a Slovenska. A jedním z takových pokladů se nakonec ukázali slovenští Catastrofy, kteří na sebe letos důrazně upozornili svým prvním dlouhohrajícím albem „Zbojnícky tanec“.

Ačkoli jsem upozornil, že „Zbojnícky tanec“ je prvním albem Catastrofy, tak historie kapely se pod jménem Bastards začala psát již v roce 2005, takže je jasné, že o naprosté mlíčňáky se nejedná. Navíc za sebou mají dvojici EP „Deep Rotten Nation“ z roku 2010 a „Tento štát sa musí zničit!“, které je o dva roky mladší. Obě již vyšly pod jménem Catastrofy, k němuž se kapela kolem vokalisty Borise uchýlila jen několik měsíců po svém vzniku, díky čemuž měli Bastards vlastně jen jepičí život, ale o to nejde. Samozřejmě, že jde hlavně o hudbu, a ta se povedla.

Catastrofy hrají v jádru celkem obyčejný thrash metal, občas až punkově jednoduše, ovšem ten slovanský dotyk, jejž obstarávají nejen texty v mateřštině, ale i taková blbost jako folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“, je z alba příjemně čitelný a jsem rád, že můžu říct, že nemám co do činění s jednoduchou thrashovou řežbou, která by vzdávala hold starým pardálům. Catastrofy naopak znějí v rámci možností moderně, což je do jisté míry zásluha i studia Shaark, protože takový ten klasický dozvuk post-socialistických končin, jímž mnohdy nahrávky stále trpí, je zcela potlačen, a kdyby Boris spolu se svými kumpány, jež mu pomáhají se sbory, přešli na angličtinu, tak bych zemi původu hádal jen naslepo.

Kapitolou samou o sobě jsou texty, kterým člověk tak nějak automaticky věnuje větší pozornost, když se jedná o jeho (skoro)mateřský jazyk. Boris sice není žádný velký poeta, ovšem vzhledem k hudebnímu směřování jsou ty jednoduché, skoro až pubertální, říkánky vlastně i na místě, ačkoli dokážu pochopit, že ne každému tenhle styl sedne. Poslouchat se dají v pohodě, ovšem nesmíte je brát příliš vážně, protože i když se věnují i vážnějším tématům, tak míra vulgarismů a vtipných průpovídek je degraduje někam na úroveň hospodské zábavovky, ale opakuji, že poslouchat se dají a nahrávku nijak významně neshazují. Třeba taková „Ančine cecky“ se textově vymyká, je vtipná („Anča, chcem byť tvoj kojenec“) a vzhledem ke krátké stopáži a velmi rychlému thrash/punkovému rytmu vyznívá spolu se závěrečnou „Krik a beznádej“, jejíž vokální linka plně reflektuje název skladby, hodně crossoverově.

Zdravým jádrem nahrávky jsou však delší skladby, jež představují klasičtější variaci na thrash metalové téma. Jmenovitě do této sorty patří „Zbojnická apokalypsa“, skvělá „Kazimír“ a „Na dětskej oslave“, jejíž hlavní riff vážně zabíjí a stal se vůbec nejoblíbenějším momentem, který jsem si na „Zbojnickém tanci“ našel. Ne, že by zbylé vály nějak výrazně zaostávaly, protože díky koňské dávce adrenalinu a energie není čas řešit, který song funguje líp a který naopak hůř, ovšem tyto fláky se mi v paměti usadily nejsilněji. Boris deklaruje své texty s jistotou a úderné frázování žene vály jako „Sedlák“ a „Ančine cecky“ suverénně kupředu. Aby to však nevypadalo, že to stojí jen na něm a že by byl tou hlavní hvězdou nahrávky, tak musím upozornit, že jeho kolegové odvádějí taktéž skvělou práci, což platí zejména pro kytarový tandem Beňo/Jano (skvělé kytary v „Na dětskej oslave“ a „Bastardi spoločnosti“).

Catastrofy možná nepřišli s ničím novým, ovšem pokud pominu stylově částečně spřízněné krajany Čad, tak mě nenapadá podobně znějící kapela v Česku a Slovensku, a protože jsou skladby vydařené a album vám ani nedá čas na únavu a nepozornost, tak jsem s výsledkem dost spokojený. Catastrofy jsou jako pověstný uragán, protože během necelé půlhodiny na vás vtrhnou s pořádnou porcí kytarově agresivních momentů a přímočarých textů. Kdybych měl na jinak povedeném albu vypíchnout nějaký zápor, tak to budou částečně ty texty. Pro příště bych klidně uvítal sofistikovanější lyriku, která nebude znít jako od puberťáka, ovšem i přes tuto drobnou výhradu, již jsem s albem po čas našeho společného času místy měl, si „Zbojnícký tanec“ poslechnu hodně rád i v budoucnu.


Ramchat – Karpaty

Ramchat - Karpaty
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.11.2014
Label: HladoHlas

Tracklist:
01. Večné Jarilo, živ nás!
02. Žalm
03. V ríši vlkov
04. Karpaty

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

První pohled (H.):

Sice předpokládám, že všichni (anebo přinejmenším většina z vás) víte, odkud a jak se Ramchat vzali a kdo za nimi stojí, přesto si na začátek dejme menší opáčko. Hlavní postavou této formace je kytarista Pavel Baričák, jinak znám též jako Hirax, což samozřejmě není nikdo jiný než někdejší lídr slovenské avantgardně metalové formace Lunatic Gods, jejíž tvorbu jsem měl vždy v obrovské oblibě. Nicméně v roce 2013, nedlouho po vydání desky „Vlnobytie“, se Hirax – z pohledu zvenčí hodně nečekaně – rozhodl své dítko opustit a pokračovat v jiné skupině a v odlišném žánrovém i textovém pojetí. A právě to jsou Ramchat.

Rozdíly mezi oběma kapelami jsou na první pohled zřejmé – zatímco na posledních deskách Lunatic Gods to byla excelentní avantgardní jízda natřískaná množstvím nápadů a skvělých momentů, Ramchat je přímočařejší a zdánlivě jednodušší pagan black metal, jehož lyrická stránka se točí okolo slovanství a pohanství. Mně osobně se zdá, že kapela místy tuhle filozofii tlačí až příliš na sílu, viz třeba takřka nonstop agitace na Facebooku Ramchat, ale to nic nemění na tom, že debutové EP „Bes“, které vyšlo v roce 2013, bylo hudebně dost povedené a bavilo mě. Nebyl tedy důvod se domnívat, že to tak nemělo být i na druhém EP s názvem „Karpaty“

„Karpaty“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu jako „Bes“ a zdánlivě jsou na stejné laťce i co se kvality týče, přesto si nemohu pomoct a novinka z dílny Ramchat mě neoslovuje takovým způsobem, jako tomu bylo v případě prvního ípka. Jak už tomu tak bývá, formálně je samozřejmě všechno v pořádku a především kytarová stránka je opětovně kvalitní. Albu nechybí hned několik povedených momentů a motivů, a to v úplně každé ze čtyř přítomných skladeb. Zejména když se objeví kytarové melodie a vyhrávky, je to takřka ve všech případech velmi dobré. Přesto si nemůžu pomoct a jako celek mi to tentokrát přijde takové suché.

Jediná písnička, která mě na nahrávce skutečně dokázala chytnout, je závěrečná titulní věc „Karpaty“, v níž se objevuje několik výtečných pasáží a také v ní konečně cítím něco, co by se dalo nazvat nějakou atmosférou, konečně to v člověku vzbudí nějakou náladu a vyvolá nějaké pocity. Ostatním třem songům vlastně nemám technicky vzato moc co vytýkat, ani nemůžu tvrdit, že by se mi nějak vyloženě nelíbily nebo že mám problém je poslouchat, akorát mi to nic moc nepředává.

Na druhou stranu považuji za dobrý tah to, že byly oproti „Besu“ značně omezeny mluvené pasáže, které byly zábavné maximálně tak na první, druhý poslech, ale na ty další už spíš obtěžovaly. Na „Karpatech“ se něco takového nachází pouze ve třetím tracku „V ríši vlkov“ a opětovně to má stejný efekt – kdyby to tam nebylo, osobně bych byl radši. Především díky těm proslovům je totiž právě tenhle song z minialba asi nejméně záživný.

„Karpaty“ nejsou špatným počinem, ani to není nahrávka, jež by snad Hiraxovi (potažmo Ramchat) dělala ostudu, přesto se pro mě osobně jedná o menší zklamání a nemyslím si, že k tomuhle EP budu v budoucnu vracet. Navzdory většímu počtu poměrně otravných proslovů u mě bez většího zaváhání vyhrává „Bes“ (o Hiraxových deskách s Lunatic Gods ani nemluvě), ačkoliv vlastně ani nedokážu přesně říct proč. Je to spíš jen pocitová záležitost, přesto je jednoznačná.


Druhý pohled (Kaša):

Když Hirax před lety opouštěl řady Lunatic Gods, bylo celkem brzy jasné, že v rámci svého nového působiště Ramchat se zaměří na mnohem přímočařejší a agresivnější metalovou tvorbu bez avantgardních prvků, než jak tomu bylo právě v řadách Lunatic Gods. To však neznamená, že by tvořil méně působivou hudbu, čehož byl krátkohrající debut „Bes“ celkem obstojným důkazem a i s odstupem času si jej pouštím relativně často a rád (minimálně v porovnání se „Slnovraty“ Lunatic Gods). A jsem rád, že cestu bezbožného pagan black/death metalu následují Ramchat i na dalším EP „Karpaty“, které ve všech důležitých ohledech navazuje právě na „Bes“. Čtyři písně, tuna hrubozrnných riffů a našlapaných temp nenechávají nikoho na pochybách, že Hirax stále umí, a přestože mi chybí na „Karpatech“ vyloženě zabijácký vál ve stylu pecky „Mor ho!“ z debutu, tak nemám problém užívat si tento v téměř celé jeho délce.

Ačkoli jsem si během prvních poslechů říkal, že mezi skladbami není žádný propastný rozdíl, tak nyní s odstupem několika poslechů řadím o něco výš úvodní „Večné Jarilo, živ nás!“ a druhý „Žalm“, které své dvě kolegyně lehce zastiňují. Zejména druhá jmenovaná je jako postavená pro živá vystoupení a její krkolomné změny temp mě nenechávají chladným. Skvělá pecka, jež oproti následující slabší roztahané „V ríši vlkov“ nakopává prdel až někam do nebeských výšin. Jasně, nemá cenu zastírat, že pocitově je mi předchozí „Bes“ o něco blíže, ale díky papírové vyrovnanosti bych se zdráhal označit „Karpaty“ jako zklamání. Na to je mi hudba tohoto slovenského neznaboha a jeho party Ramchat hodně po chuti.


Třetí pohled (Zajus):

„Karpaty“ ukazují, že si Ramchat už na druhém EP dokázali vybudovat unikátní identitu. Jestliže „Bes“ byl Hiraxovou ukázkou, že dokáže obstát i bez Lunatic Gods, na „Karpatech“ již nikoho přesvědčovat nemusí. Na čtveřici skladeb mě hned na první poslech zaujal zvuk, o mnoho lepší, než jaký měl zahuhlaný „Bes“. Naopak vokálně mi přijdou (právě v kontrastu ke svému předchůdci) „Karpaty“ trošku slabší, neboť mi příliš nesedl hrubý growling a výše posazený řev je tentokrát spíše výjimkou. Stejně tak texty přecházím jen s mírným podivením. Ne snad, že by byly plné onoho „Slované sobě“ bullshitu, jak jsem se původně bál, jsou spíš jen pohansky pohádkové jako posledně (ostatně i to bude patřit k identitě Ramchat, což není ve výsledku vůbec na škodu).

O co tu jde v první řadě, je však hudba a právě zde Ramchat ukazují svou sílu. Tvrdé a přitom zábavné jsou všechny skladby bez výjimky, o něco přeci jen vyčnívá silný závěr „V ríši vlkov“ a celá titulní „Karpaty“. Rytmika jede na plné obrátky prakticky sto procent hrací doby, přitom výsledné vyznění není nijak uspěchané a místo zběsilého házení palicí tak Ramchat vyzývají jen k poklidnému pokyvování. O to víc se „Karpaty“ zařežou do paměti a vyzývají k dalšímu poslechu. Psát hudbu Hirax prostě umí.


Holotropic – Permeate

Holotropic - Permeate
Země: Slovensko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Judge
02. Scintillate
03. Rupture
04. Wysinati
05. Traveller
06. Tantrums
07. Filters
08. Hunch
09. Integral

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Holotropic

Pokud mi na československé scéně něco chybělo, byla to progresivní extrémní muzika, která by měla nápad, nezaváněla na sto honů amatérismem a zároveň nebyla jen zbytečnou onanií, progresí pro progresi. Ne, že bych se k takovým žánrům uchyloval nějak zvlášť často, nicméně čas od času mě přepadne chuť na technické ujetosti ražení kanadských Unexpect. Upřímně nevím, jestli můj dojem z domácí scény není způsoben tím, že zrovna tuhle hudební škatuli nesleduji nijak intenzivně, nicméně to nic nemění na tom, že mě debutovka slovenských Holotropic velmi příjemně překvapila.

Už během prvních vteřin od pomyslného představení to na vás “Permeate” vybalí se vší parádou. Úvodní skladba se sice na pár vteřin tváří, že by mohla být atmosférickým otevírákem s příchutí orientu, nicméně vzápětí se přelije do zběsilé, značně komplikované rubanice. V zásadě pro posluchače definuje ráz zbytku alba, což se potvrzuje s každou následující skladbou. Pro tuhle prvotinu je charakteristická brutální hravost v tom nejlepším slova smyslu. Holotropic s lehkostí střídají bluesové vyhrávky a suverénní, občas těžko stravitelný náklep. A jestli mě na “Permeate” něco skutečně baví, pak je to právě očividná vyzrálost.

Kořeny, z nichž Holotropic čerpají, jsou jasně čitelné a nejsem si jist, zda by bylo namístě prohlásit, že jejich kombinace je unikátní, protože jazz, blues a extrémní technický metal přece jen není žádnou novinkou. Skladby jsou ale opravdu chytře poskládané, vrstevnaté a nestálé, vyžadují soustředěný poslech, aby vám neunikla řada detailů. Chaotická souhra kytar, baskytary a bicích tu a tam zavoní (téměř) čistým kabaretem. Doménou kratších skladeb je proměnlivost, střídání prvků a následná evoluce skrze jejich kombinace. Opačným případem jsou dva opusy “Traveller” a “Integral”, značně řízlé sakrálnem a dálným orientem, čímž mi připomínají industriální deathaře Seth.ECT. Delší kompozice rozvíjí své motivy pomaleji, zato do větší, mohutnější podoby. Mohlo by se zdát, že stejné množství nápadů, které Holotropic nacpali do kratších skladeb, tu roztahují na více než dvojnásobek délky, nicméně díky větší ploše jsou schopné vybudovat masivní atmosféru. Té se menším celkům poněkud nedostává, nicméně komprimovanost nápadů na menší ploše vede k větší proměnlivosti a je to čtveřice skladeb pohybujících se kolem čtyř, pěti minut, která desku agresivně sune kupředu.

Důležité je, že “Permeate” baví od začátku do konce. Každá jednotlivá píseň má něco, do sebe, není zbytečná a netočí se jen kolem honění kytar. Nemá cenu dál rozebírat konkrétní detaily alba, protože pokud bych se jimi měl více zaobírat, mohl bych popsat klidně ještě další dvě strany. Holotropic mají dost nápadů, kterými bez problémů vyplní celou desku, a je vidět, že to není parta zelenáčů. Pokud máte něco naposloucháno, na prdel vás nejspíš neusadí, ačkoliv u kratších skladeb jsem občas neměl daleko k tomu, abych díky technickému umu a kytarovým zběsilostem sbíral bradu ze země. Přinejmenším uznalé pokývnutí je ovšem na místě. K silnějšímu zážitku by ale desce pomohla větší sevřenost. Ne, že by to byl kdovíjaký problém, ale některé písně jsou od sebe odděleny zbytečně násilně a klidnější úvody skladeb si vyloženě říkají pevnější provázání jednotlivých kompozic. Stejně tak by možná neškodilo desku trochu učesat a jednotliviny přizpůsobit celkovému rázu, který se díky víceméně náhodné kombinaci jazzu, bluesu a arabských melodií rozpadá na několik částí, u nichž postrádám logickou návaznost. Skladby poskakují od tématu k tématu a občas není úplně zřejmé, kudy se chce album ubírat nebo co chce sdělit.

Naštěstí se to týká druhotných vlivů, nicméně i ty jsou občas dost silné a výrazně promlouvají do kompozice skladeb, což ústí v tematickou roztříštěnost. I přesto by ale bylo silně nefér tvrdit, že kapela neví kudy kam. Ví to víc než dobře, o čemž svědčí úroveň samotných skladeb, stejně jako excelentní výkony všech hráčů a jejich sehnranost. To, co dokázali na necelých 45 minutách vymyslet, je na debutovou desku vskutku úctyhodné a výbornému dojmu přispívá i parádní zvuk. Uznávám, víc by se mi placka líbila, kdybych nemusel psát předchozí odstavec, nicméně své výtky spíše vidím jako slabiny bránící “Permeate” být ještě lepší, než je, a že i tak stojí za to. Jednotlivé skladby jsou hravé a mají tah na bránu, což je výbušná směs bránící jakékoliv nudě bez ohledu na to, že by celek mohl být dotaženější. Jsem upřímně zvědavý, s čím se Holotropic vytasí příště, protože potenciál mají bez nadsázky jako hrom.


Revenge Division – The New Generation

Revenge Division - The New Generation
Země: Slovensko
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 13.11.2014
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. My Sweet Revenge
02. Oceania
03. Satan’s Bride
04. “Snake”
05. In the Middle of Nowhere
06. For Rose/Intermezzo
07. Mediocracy
08. Like a Drill
09. The Secret of Palms Sheets
10. The New Generation
11. The Temple of Sin

Odkazy:
facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska “The New Generation”.

Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na “The New Generation” neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější – celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.

Nejlepší ale na celém “The New Generation” je očividná profesionalita hudebníků. To přišpívá k neuvěřitelné rozmanitosti a propracovanosti materiálu. Ať už jde o podmanivé kytarové linky nebo výborně dynamické bicí, v žádné písni nešlápnete vedle. Ve skutečnosti jde o nejlépe napsané a zahrané album, se kterým jsem se v posledních měsících na naší scéně setkal. Pochválit musím také vokál, s nímž jsem měl sice zpočátku trochu problém, ale čím více jsem “The New Generation” poslouchal, tím více jsem si jej oblíbil. Změny tempa, growl nebo thrashové řičení – nic není problém. Neříkám, že by nebylo co vylepšovat, ale zpěv frontmana Jeremyho na mě opravdu zapůsobil.

Novinku startuje “My Sweet Revenge”, která odbrzdí rychlík jménem Revenge Division a pošle jej plnou rychlostí přímo do sluchového ústrojí. Už v úvodu kapela dokazuje své skladatelské kvality a použité kytarové melodie jsou kompozičně na vysoké úrovni. Následuje tvrdší “Oceania” s excelentním pomalým refrénem. “Satan’s Bride” okouzlí především výborným refrénem s bravurním ženským vokálem v pozadí. Ve “Snake” a “In the Middle of Nowhere” frontman dokazuje, že je dokonale všestranným vokalistou. “For Rose/Intermezzo” plní překlenovací instrumentální funkci a je takovým symbolickým oddechem před další částí desky.

Druhou půlku otevírá thrashová “Mediocracy” a následuje “Like a Drill” s fantasticky démonickým vokálem a promakaným kytarovým sólem ve druhé třetině. “The Secret of Palms Sheets” je má oblíbená hlavně kvůli častému střídaní tempa, které ale nepůsobí zmateně, nýbrž solidně a dotaženě. Titulka “The New Generation” umístěná téměř na samý konec desky naštěstí není odpadkovou vycpávkou, jak to u mých recenzí ke vší smůle často bývá, ale překvapivě jde zřejmě o nejlepší a nejpropracovanější song alba. Promyšlené melodie a kytarové linky, výborný refrén, zábavná sóla. Takhle by to mělo vypadat, přátelé. Závěr patří více než devítiminutové (ale určitě ne nudné nebo nenápadité) “The Temple of Sin”.

Z Revenge Division a jejich “The New Generation” jsem nadšen více, než bych zprvu vůbec předpokládal. Jejich energická a zároveň promyšlená muzika má potenciál do budoucna a už teď mohu říci, že se těším na cokoliv, co tahle parta vypustí do světa nového. Doufám, že budu mít někdy v brzku tu čest také živě.


Čad – Čertova kovadlina

Čad - Čertova kovadlina
Země: Slovensko
Žánr: crust / thrash metal
Datum vydání: 10.7.2014
Label: Vandal Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
bandzone

Neúnavná trojice Čad pravidelně zásobuje svou početnou fanouškovskou základnu silnými deskami a v tomto duchu se nese taky novinka “Čertova kovadlina”. Prosté jako facka a hned je jasné, že Pišta a spol. nadrtili další porci zničujícího materiálu, ve kterém se mísí až punk/crustová intenzita s thrash metalovou energičností. Pro fanouška nového by se mohla “Čertova kovadlina” zdát na první poslech jako deska až zbytečně jednoduchá a nedlouho trvanlivá, ale Čad mají patent na to, jak i zdánlivě primitivní řežbu učinit zajímavou na více poslechů.

Stejně jako minule na “Ťažký kov” se konečné zvukové kontury ladily na Floridě ve studiu Mana, což je opět zárukou perfektně hutného soundu, jemuž se na slovenské poměry nedá nic vytknout. Stačí si poslechnout úvodní titulní pumelici, která je jako úder pěstí. Metalově přesná rytmika v pekelném tempu s ostrými kytarami, které si s sebou nesou špetku punkové neučesanosti a nad tím vším skvělý Pišta s povedenými texty (“Vyvrhel” je v tomto ohledu pecka). Oproti poslednímu albu přibylo pomalejších momentů a je jasné, že cílem “Čertovy kovadliny” není jen bezhlavě ničit, ale třeba v “Démon samoty” se hudba příjemně odlehčí a zpomalí, nicméně hned následující “Demolačná čata” dostává svému titulu a rychle vás hodí do neurvalé směsice výše uvedených stylů.

Při pohledu na seznam skladeb si jistě všimnete čtveřice bonusů, jejichž význam nechápu už jen z toho hlediska, že jsou ošetřeny jiným zvukem a třeba poslední “Tourbus Terror” je záznamem ze zkušebny. Pokud se však zaměřím na jádro nahrávky, které tvoří desítka regulérních skladeb (plus jedno kratší intro “Vyhňa pekiel”), tak se opět ukazuje, že Čad patří ke špičce na poli česko-slovenské metalové scény, protože při poslechu “Čertovy kovadliny” si člověk říká, že takových desek není nikdy dost. Skvělá placka, jíž vévodí titulní hitovka spolu s dvojicí “Vyvrheľ” a “V krku krv”.


Tribe – Endless Apocalypse

Tribe - Endless Apocalypse
Země: Slovensko
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Tribe

Slovenští Tribe, jejichž současný věkový průměr je nějakých 20 let, patří mezi relativně nadupané spolky. Tedy alespoň podle materiálu, který nabízí jejich loňský počin “Endless Apocalypse”. Ten zaujme už jen povedeným obalem. Pod pokličkou skrývá osm skladeb (vlastně sedm a “Intro”), z nichž dýchá silná inspirace Cavalerovským metalem a Ektomorf. Materiál tedy může sice vyznívat mírně nepůvodně, ale přesto obsahuje dostatek šťávy a osvěžujících nápadů, tudíž jde nakonec o dost zábavný materiál.

Kytaristé David Danko“Ečko” Mikula mají thrash/deathové klasiky i s přídavkem moderny pevně v paži. Divoké i strojově sekané riffy, harmonicky někdy velice umně propojené a podpořené i melodickými linkami. Takový heavy metalový odér se mihne například ve “Fucking Money”. Rytmická sekce také vyzařuje jistotou a je jedno, jestli se sype death metal či upaluje v thrash metalovém tempu. S čím jsem měl v průběhu poslechu trochu problém, byl monotónní vokál, ale chápu, že ne vždy se může podařit jej nahrát zrovna ideálně, a možná že takový je záměr, mě to jako posluchače příliš nezaujalo. Některým pasážím by zkrátka slušela větší vokální variabilita, jet pořád v jedné poloze atraktivitě materiálu zrovna nepomůže.

Na dvacet minutách album servíruje veškeré jasně dané ingredience a musím s potěšením konstatovat, že začínám těšit na novou chystanou desku, protože co jsem se doslechl, je v plánu větší míra progresivity a širší zvukové zužitkování dvou kytar, což by mohlo přinést hodně svěží vítr na československou thrash/deathovou scénu. Když si ještě připočteme divoké mládí, obohacené o stále nové zkušenosti díky dostatečně aktivní koncertní činnosti, nebojím se o jejich budoucnost.


Anthology – The Prophecy

Anthology - The Prophecy
Země: Slovensko
Žánr: power metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The River of the Mystery
02. The Prophecy
03. Lost Dreams
04. Rise Up!
05. Scream into the Darkness
06. Open Your Eyes
07. No Sorrow
08. Inside My Rage
09. Fate in Your Hands
10. The Secret of Midnight
11. No Sorrow (Orchestral version)

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Anthology

Možná jsem si toho dřív jenom nevšímal a začal jsem to registrovat až relativně nedávno, ale přijde mi, že se v poslední době roztrhl pytel s mladými metalovými kapelami ze Slovenska. To je samozřejmě super, protože těm několika osvědčeným jménům by určitě slušela nějaká společnost, takže jen houšť. A je asi více než zřejmé, že bych takhle nezačínal, kdyby dnes nebyla na řadě deska právě takové kapely, a vskutku – je tomu přesně tak. Tak se pojďme podívat, co si pro nás připravila parta, jejíž většina sídlí v Nižné a která si říká Anthology.

Jak už jsem řekl, Anthology jsou mladá kapela, a to v obou významech toho slova. Věkový průměr muzikantů se pohybuje okolo dvacítky a vznik kapely se datuje do roku 2009, přičemž první demo “Exitus” spatřilo světlo světa ode dneška tři roky nazpět a deska “The Prophecy”, o níž dnes bude řeč, je pro Anthology řadovým debutem. Jak už je ale v dnešní době tak trochu zvykem, ani mládí a asi nepříliš bohaté zkušenosti automaticky neznamenají, že před námi stojí pár čerstvých a náležitě vyklepaných absolventů lidušky, takže předsudky hoďme směle za hlavu a pojďme se na to podívat zcela střízlivýma očima.

Anthology se musí nechat jedna věc – snaha a předpoklady k tomu znít zcela profesionálně. “The Prophecy” totiž z čistě technického úhlu pohledu nejde nic moc vytýkat. Zvuk je dle diktátu doby náležitě vyleštěný, přehledný a vychytaný (aby taky ne, když je pod ním podepsaný Roland Grapow), hráčskými dovednostmi se pak Anthology mohou směle měřit s kdejakou zavedenou kapelou a v celkovém dojmu to desce přidává jak na profesionalitě, tak na takové té povšechné jistotě. No, a když lze stavět na takových základech, to by v tom byl čert, aby to nakonec nedopadlo dobře, ne? Upřímně, ne tak docela.

Anthology hrají klávesami nadopovaný a veskrze melodický power/speed metal, což samo o sobě ještě neznamená vůbec nic, ale pokud přeci jen, s přihlédnutím k výše řečenému by šlo usuzovat alespoň na podařenou nahrávku. A potenciál k tomu, aby to bylo fakt dobré, tu rozhodně nechybí, protože vedle té technické zdařilosti kapele rozhodně nejde upřít schopnost dát dohromady album, které si drží jistou úroveň. Skladby na “The Prophecy” jsou skvěle zahrané, z kompozičního hlediska dávají smysl a nejednou se objeví vyloženě dobré momenty – ať už je to riff nebo třeba nějaká aranžérská vychytávka. Bohužel, značná část desky se skládá z materiálu, který je pod tím leskem trochu (oukej, občas poměrně dost) chudý na dobré nápady a povážlivě sklouzává k těm nejotřepanějším žánrovým klišé zejména co se stavby melodií tyče.

Další problém vidím ve skutečnosti, že album až na pár výrazných momentů (přímočarý start “Inside My Rage”, mužské vokály v “Rise Up!”) prakticky postrádá jakoukoli dynamiku a je to pořád tak trochu na jedno brdo, což znamená jediné – dříve nebo později – podle toho jak to má konkrétní posluchač nastavené – nevyhnutelně nastoupí nuda. A vzhledem k tomu, že má “The Prophecy” skoro hodinu, její nezanedbatelnou část tvoří poněkud nevyzrálý materiál a až na pár výjimek, které se navíc nacházejí skoro výhradně v první půli, se není prakticky čeho chytit, je asi zřejmé, že tohle asi nebude úplně ono. A to si ještě nechávám v záloze asi nejzásadnější výtku, kterou k “The Prophecy” mám.

Věřte mi, neříká se mi to vůbec snadno, protože fakt nerad ukazuju prstem na někoho konkrétního, ale tentokrát to prostě nejde jinak. Na “The Prophecy” se mi zkrátka nelíbí zpěv. Zpěvačka Ľubka sice umí vyloudit hezké tóny, ale rozsah, ve kterém se jí to daří tak, aby to znělo přirozeně, je příliš malý, než aby s tím šlo utáhnout tak dlouhé album, a to tím spíš, že se většinu doby drží mimo něj. Jako jo, třeba takový refrén “Scream into Darkness” (a nejen ten) se vážně povedl a opravdu se mi líbí (ostatně celá ta skladba je dost slušná), ale jinak mi zpěv připadá trochu lámaný přes koleno a najde se i pár míst, kde je to nepokrytě falešné, což rozhodně nedělá dobrotu. Holt ne každý, kdo umí celkem hezky zpívat, uzpívá hlavní vokál v kapele, je mi líto…

Já vím, docela jsem tu nadával a dával jsem Anthology celkem do těla. To všechno – jakkoli si za tím stojím – ale ve výsledku pořád neznamená, že by byla “The Prophecy” špatná deska. Navzdory všem výhradám se mi totiž poslouchala celkem dobře a zejména její instrumentální složka mě nejednou příjemně potěšila. Akorát se na ní asi přeci jen projevuje nezkušenost a nevyhranost kapely. Pokud se ale do příště podaří trochu zahustit nápady, dát tomu nějaký průběh, zajistit opravdu kvalitní zpěv a trochu vystřízlivět co se týče délky, vůbec bych se nedivil, kdyby Anthology přišli s vážně povedenou a svěží nahrávkou, kterých obzvláště v rámci žánru není nikdy dost. Tyhle požadavky možná znějí jako trochu utopický a naprosto univerzální recept na dobrou desku, ale v případě Anthology jsem přesvědčený, že tam ten potenciál je. Jen ho nechat dozrát a pak naplno zúročit…


Pseudosapiens – Godfail

Pseudosapiens - Godfail
Země: Slovensko
Žánr: metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Gosphell (intro)
02. Nevítaný hosť
03. Kniha bez stránok
04. Fatherfucker
05. Absencia reality
06. Vraždím keď spím
07. Amorove ihly
08. Pomáhať a chrániť
09. Prídi na môj kar
10. Ruská ruleta s plným zásobníkom
11. Život je dar
12. Dig’N’Bass (hip-hrob)

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pseudosapiens

Pod svérázným názvem Pseudosapiens se skrývá mladá smečka ze slovenského města Revúca, které je podle slov kapely docela prdel. Jestli na tom tahle čtyřčlenná smečka něco změní, to těžko říct. Nicméně už jen původ kapely je vzhledem k názvu města slušná slovní hříčka, protože o řvaní a bordel na jejich prvotině rozhodně není nouze. A když jsme u toho, tak o ty slovní hříčky taky ne. Už jen název desky “Godfail” může napovědět, že tu budeme mít nejspíš co dočinění s kritikou (určitého) kusu společnosti a s trochou štěstí u toho nebude chybět ani nějaká ta satira. A když se člověk podívá na to, co o sobě kapela píše na oficiální stránce, může si být jist, že tihle pánové se vážně fakt neberou.

Dvanáct skladeb vydá na velmi sympatických 35 minut, což je ve většině případů stopáž tak akorát, aby člověk nezačal zívat nudou. Nejinak je tomu i v případě “Godfail”, nicméně rozhodně v tom nemá prsty jen přiměřená délka alba. Pánové se s tím totiž moc nemažou a berou to docela poctivě od podlahy, takže jejich energická směska heavy metalu, thrashe a hardcoru má něco do sebe a po většinu skladeb jsem neměl čas se vyloženě nudit, alespoň co se po hudební stránce týče. Velmi příjemně mě překvapilo, že jediným receptem není jen nezřízený náser a jízda, ale skladby mají hlavu a patu a práce kytar je dost na úrovni. Baví mě hlavně první půlka alba, samotný rozjezd v podobě dvou písní “Nevítaný hosť” a “Kniha bez stránok” je hodně solidní a je trochu škoda, že závěr alba už mi přijde poněkud slabší, nicméně pořád alespoň dobrý.

Kytaristi Jaňík a Falusoid docela válí, a zejména když dojde na ostřejší tempa, jsou schopní ze sebe vytáhnout silné riffy, které člověku utkví v hlavě. Basa mi sice nepřijde tak výrazná, jak bych si představoval, na druhou stranu bicman Koza žene skladby vpřed a jeho hře taky nemám moc co vytknout. Nad tím vším od kytary řve, growluje a sem tam i zpívá Falusoid, což mi hlavně v otázce čistého zpěvu přijde jako nejslabší článek. Hrubší projev je v zásadě bez problémů, zpěv mi ale sedí víceméně jen v prvních dvou písních (intro nepočítaje) a třeba v “Prídi na môj kar” (cover “Sleeping in my Car” od Roxette) mi moc nesedí.

Co už je na zvážení každého, to je nadhled, humor a sarkasmus, se kterým kapela střílí do všech od flanďáků až po chlupatý a na nikom nenechá nit suchou. Neříkám, že to je špatně, ale pro mě osobně jsou texty tím jediným, co mě nijak neoslovuje. Beru, že se kluci neberou vážně, ostatně tomu odpovídá i vážně nevážný tón, kterým o sobě kapela píše na svém webu, ale buď je to na mě ještě moc málo chlívácké, nebo možná až zbytečně prvoplánové agro. Třeba takový “Fatherfucker” poslední “Dig’N’Bass (hip-hrob)” nebo právě “Prídi na môj kar” mě díky textům nijak zvlášť nebaví, hlavně poslední jmenovaná, která mi dost připomíná vychlastaná Morčata na útěku. Chápu, že tohle se nedá brát vážně, zkrátka mi to kdovíjak vtipné nepřijde. Naproti tomu je ale kapela schopná napsat i dobré texty, jedním příkladem za všechny může být třeba povedená “Absencia reality”.

I přes nějaké výtky si ale “Godfail” nevede nijak špatně. Na debut jde o hodně dobré album, a vzhledem k tomu, že bylo vydané samonákladem, nelze než smeknout i směrem k velmi slušné produkci. Nejde o nic, co by mě vyloženě usadilo na prdel, ale o to se ostatně Pseudosapiens ani nesnaží. “Godfail” je deska dost pestrá a energická, a sic se sem tam najde něco, co mě na ní nebaví (hlavně díky rozdílnému vkusu pro humor), pořád se najde dost jiných podařených momentů, které si rád pustím. Nadprůměr si Pseudosapiens svým debutem rozhodně zaslouží.