Země: Slovensko Žánr: power / heavy / black / death / folk metal Datum vydání: 1.6.2014 Label: Gothoom Productions Tracklist: 01. In regio septentrionalis 02. Glory Ride 03. Praedictum ex tenebrae 04. Shadowless 05. New Heroes Rise 06. Old Tavern Song 07. Through Waters Untamed 08. Lost in Dungeons of Ungor-Hell 09. In Dark Remembrances 10. Sign of Light 11. March of Terror 12. Anthem Hodnocení: 2,5/10 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Gothoom Productions

Občas zjišťuji, že i když bych měl být dávno zocelen mnohaletým poslechem nějaké té tisícovky alb, vlastně jsem stále dost naivní človíček. Předtím, než jsem se vrhnul do poslechu alba “Septentrionalis” od slovenské skupiny Achsar, pro niž je to po sérii demosnímků první dlouhohrající počin, mrknul jsem se na nejmocnější tvrdě-hudební stránku a internetovou bibli každého metalisty, Encyclopaedia Metallum, kde jsem se dočetl, že bych měl očekávat black/death metal. A já byl upřímně tak naivní, že jsem ten black/death fakt čekal.

Ona to tedy není chyba kapely, že to tam je napsané, to je jasné. Ona sama o sobě na svých profilech tvrdí, že hraje prostě metal, což sice člověku prd řekne, ale ani se proti tomu nedá cokoliv namítat. Stejně tak to nemusí být ani špatně, že Achsar nehrají něco, co si většina z nás pod pojmem black/death metal představí… nemusí, ale v tomhle případě vlastně je.

I když… jak tak o tom přemýšlím, ono tvrdit něco o black/death metalu zas tak od věci není, protože oba žánry na “Septentrionalis” jsou a vlastně jsou i formálně ve většině, ačkoliv ta blacková složka má fakt daleko do Mayhem a ta deathová má zase fakt daleko do Death, ale to nutně nemusí vadit. Kdybychom však chtěli být striktní, měli bychom tu vysypat další ranec žánrů, jaké na “Septentrionalis” uslyšíte – určitě minimálně heavy metal, folk metal a power metal. Přičemž obzvláště ten třetí je kamenem úrazu… a ten druhý vlastně většinou taky. Když tedy pominu fakt, že úplně košer není ani to, že Achsar mezi těmihle žánry hopkají jak zajíc po poli, takže výsledek zní malinko poslepovaně. Tedy… spíš kurevsky hodně poslepovaně.

Přejděme však radši ke konkrétním skladbám, protože v tomhle případě to bude užitečnější. Desku otevře intro “In regio septentrionalis”, které začíná trochu plíživě s přednesem vypravěče, což dává tušit, že zbytek placky se asi ponese v nějakém pokusu o jakýsi epický příběh. Poté nastoupí druhá půle intra s bušením do bubnů, což proti té první působí jako pěst na oko, až jsem se toho napoprvé trochu lekl (ne ovšem tolik, abych si znesvětil spodní prádlo), jenže jak si člověk zvykne, tak dejme tomu. Následující “Glory Ride” však okamžitě nasadí klávesový začátek jak z ukázkového kinder black metalu, na který pak naváže ukázkově debilní power metalové trylkování. Když mi navíc název songu okamžitě připomněl “Into Glory Ride” od Manowar a text plný steelů, kingů, swordů, shieldů, kingdomů, darknessů atp. tenhle pocit jen znásobil, začal jsem hodně rychle tušit, že tady asi bude něco špatně – a následný poslech to jen potvrdil.

Nijak zvláštní (asi příběhová) mezihra “Praedictum ex tenebrae” a následující “Shadowless” patří k tomu méně otravnému z celého “Septentrionalis”, ale stále nejde o žádné zázraky a rozhodně to není nic, co by mělo dojem vylepšit, zvlášť když ani tady nechybí nejedna kýčovitá melodie. Dobré peklo však přijde s “New Heroes Rise”, u jejíhož intra jsem si říkal, že to konečně začíná znít trochu slušně, ale to by na něj Achsar nesměli naprosto násilně navázat šíleně podprůměrnou hoblovačkou. V dalším průběhu pak nechybí momenty, které jako by vypadly z posledních alb Ensiferum, což rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože jejich poslední alba jsou pěkné sračky. Proti tomu je dokonce i hned další odrhovačka “Old Tavern Song”, jež místy zní jako srážka Korpiklaani s tím nejhorším od Finntroll, o několik levelů lepší.

V písničkové krasojízdě nemá smysl pokračovat, protože i nadále bych jen dokola omílal přídavná jména jako nudný, otravný, blbý, strašný či debilní. Úplně bude stačit, když řeknu, že i nadále mi muzika nejednou připomněla Ensiferum či Equilibrium (to je negativum) a místy jsem si dokonce říkal, jestli náhodou neposlouchám pražské pseudo-pagan pozéry Odraedir (to je ještě větší negativum), jejichž tvorba se pro mě navzdory mládí skupiny stala docela solidním měřítkem nekvality. Těch reminiscencí tam ovšem slyším mnohem víc, například v “In Dark Remembrances” si u jedné pasáže říkám, jestli si ji Achsar náhodou nevypůjčili ze starší tvorby krajanů Galadriel, v “Sign of Light” se zase v sólech vyskytuje tak okaté citování Iron Maiden, až to ani vtipné není, dokonce i baskytara v tomhle momentě po vzoru Stevea Harrise začne bublat, ačkoliv jinak je takřka neslyšitelná. Těch chvilek, kdy mi při poslechu naskočila nějaká jiná kapela, je tam až bolestivé množstí. Upřímně, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel album, u něhož bych si v jednu chvíli vzpomněl na Ador Dorath (“New Heroes Age”), o chvíli později mi to znělo jako vánoční koleda s kytarou (zase “New Heroes Age”) a později (konkrétně v poslední “Anthem”) slyšel riff, který mi zase připomíná “Low Hangin’ Fruit” od Tenacious D (!).

Je vůbec na “Septentrionalis” něco dobrého? Abychom byli féroví, tak ano, na desce se sem tam najde i nějaká ucházející pasáž najde, bohužel jsou však tyto v menšině oproti těm špatným, takže debut Achsar v posluchači zanechá spíš dojem nepovedeného dílka. Nicméně abych byl trochu konkrétní, některé solidní momenty se dají najít třeba v “Lost in Dungeons of Ungor-Hell” a třeba poslední minutu téhle písničky lze bez větších problémů označit za povedenou. Stejně tak v “March of Terror” se něco málo najde a vlastně i v několika dalších kusech se sem tam solidní motiv objeví, i když jej o pět vteřin později Achsar klidně zabíjí nějakým shitem.

Jasně, rozmanitost je dobrá, to určitě, ale “Septentrionalis” není rozmanité, nýbrž splácané. Možná jenom nejsem na takové spirituální úrovni, abych byl schopen docenit metafyzický přesah tohoto veledíla, ale mně to prostě smysl nedává. Naopak, spíš mi připadá, skoro jako kdyby to album natočilo víc kapel najednou, které jsou mezi sebou obrovsky odlišné jak co do stylu, tak co do kvality. Zde totiž není problém ze vteřiny na vteřinu přecházet od epičtějšího melodického black metalu k power metalu tak tupému, že by se za to nemuseli stydět ani Freedom Call, kteří by na tu svojí pošukanou veselou náladu měli mít zbrojní pas. A zatímco u těch nejlepších momentů bych s nadprůměrným hodnocením příliš neváhal, ty nehorší jsou zcela vážně tak na 1/10. Písničku, již bych mohl jako alespoň slušnou označit celou, jsem tu ovšem prostě nenašel. Jednoduše řečeno, “Septentrionalis” mě zcela minulo, a to hodně obrovským obloukem. Třeba na tom budete lépe a deska vás chytne, ale takové koule, abych vám doporučil to zkusit, vážně nemám.