Archiv štítku: SVK

Slovensko

Persona Grata

Persona Grata - Reaching Places High Above
Země: Slovensko
Žánr: progressive rock

Otázky: H.
Odpovědi: Timotej Strieš
Počet otázek: 11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Slovenská progresivní formace Persona Grata se v loňském roce blýskla velice povedenou deskou “Reaching Places High Above”, která zaujala nejednoho fanouška i kritika progresivního rocku. Ovšem nejen o tomto albu, ale i o pár dalších záležitostech jsme si s kapelou povídali v rozhovoru. Odpovědí na naše dotazy se ujal baskytarista Timotej Strieš…


Zdravím na Slovensko! Uznávám, že tohle je hned na začátek možná trochu blbá a klišovitá otázka, ale mohli byste nám nějak ve stručnosti shrnout, jak se to má s historií vaší kapely? Ptám se především z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen, že “Reaching Places High Above” je váš debut, a tudíž toho pod hlavičkou Persona Grata nebudete mít zas tolik za sebou, ale rok založení 1999 na vašem Facebooku mi tuhle teorii trochu nabořil. Po troše pátrání to vypadá, že by tam měla být nějaká demíčka a dokonce i změna názvu, je to tak? Zkuste v tom prosím laikům v oboru historie Persona Grata udělat trochu jasno, jak šel s vaší skupinou čas…

Jano Šteňo a Martin Stavrovský sa stretli niekedy v roku 2000. Ja (Timotej Strieš) som do kapely prišiel na inzerát o pár mesiacov neskôr. Začínali sme ako klasická mládežnícka skupina, t. j. hrávali v škole na požičanej aparatúre, učili sme sa rockové pecky od Led Zeppelin, Deep Purple či Jimiho Hendrixa. Ale hneď od začiatku sme sa snažili robiť aj vlastné veci. Časom prišli nové inšpirácie v podobe kapiel hrajúcich progresívny rock ako Dream Theater či Emerson, Lake & Palmer alebo legendárnych Fermáta a Collegium Musicum. Odvtedy sme sa aj na skladanie piesní pozerali trochu inak. Viac sme skúmali rytmickú a harmonickú stránku. Skladby sa predlžovali, opúšťali sme klasickú štruktúru, hľadali sme vlastný zvuk a výraz.

Ďalší veľký posun nastal príchodom nových členov – virtuóznej flautistky a speváčky Janky Vargovej, klaviristu Adama Kuruca a gitaristu Martina Hubu, vynikajúcich hudobníkov, s ktorými sme dali dokopy náš prvý album “Reaching Places High Above”. Veľká etapa nastala príchodom Mateja Mikloša – súčasného klávesáka, a gitaristu Petra “Piťu” Luhu, tiež úžasných muzikantov. Na našu veľkú radosť sa Janka po určitej odmlke tiež do kapely vrátila. Spolu robíme na ďalšom albume.

Při výše zmiňovaném pátrání jsem narazil na to, že vám měl už v roce 2006 vyjít demosnímek “Reaching Places High Above”, tedy se stejným názvem jako vaše dlouhohrající deska a dokonce i s totožnými skladbami – s výjimkou dvou meziher “Istanbul” a “Venice”. Debutové album je tedy vlastně přepracované a znovu natočené demo? To by ovšem znamenalo, že na desce vlastně vyšel materiál starý cca sedm let. Pokud tomu tak je, neměli jste třeba problém se s takovým odstupem s písničkami ztotožnit? Jaké změny jste v kompozicích na album oproti demu udělali?

Nie, ide o totožný materiál/album. Základ sme nahrali v dnes už neexistujúcom štúdiu v Lieskovci pri Bratislave za asistencie Martina Čemu a Ďuriho Velčovského. Treba poďakovať aj Jožkovi Šimčákovi, ktorý vlastne nahrávanie albumu inicioval. Všetky ďalšie plochy, spevy, vokály a aranžmány sme si robili sami. S celkovým zvukom sme však neboli úplne spokojní, tak sme to dali minulý rok komplet “premiešať” zvukovému majstrovi Michalovi Kolejákovi. Stopu po stope sme mixovali nanovo, bolo s tým naozaj dosť práce, ale ten album si zaslúžil dobrý zvuk… Album sme teda oficiálne vydali až minulý rok.

Co se mi tak podařilo zachytit, váš debut “Reaching Places High Above” zatím sklízí hodně dobrou, až nadšenou kritiku. Předpokládám, že jste tedy s ohlasem prozatím spokojeni, je to tak? Dokonce i podle zahraničních článků se deska venku dost líbí. Došly vám vůbec třeba nějaké recenze, které by mluvily o průměru, nebo dokonce nějaké čistě negativní kritiky?

Kritiky a ohlasy na album sú výborné. Naozaj takmer všade sme dostali vysoké hodnotenie. Vo viacerých článkoch náš album zaradili medzi najlepšie albumy roku 2013. Recenzií bolo už pomerne dosť a nechcem, aby to vyznelo neskromne, ale nespomínam si ani na jednu s priemerným hodnotením. Tiež nás teší predaj albumu. Nejde o milióny predaných nosičov, ale záujem je z rôznych kútov sveta. Z tohto celého máme veľmi príjemné pocity.

S výjimkou již jmenovaných meziher “Istanbul” a “Venice” jsou všechny skladby na “Reaching Places High Above” delšího rázu, v případě závěrečné “I Am You” téměř až čtvrt hodiny. Otázka je jasná – proč to? Krátké songy vás nelákají? Myslíte, že by pod hlavičkou Persona Grata mohlo někdy dojít i na řekněme písničkovější album? Nebo se i do budoucna hodláte držet složitějších a rozsáhlejších kompozic?

A to ešte uvediem na pravú mieru, že “Istanbul” a “Venice” je intro a outro k “Orient Express”, vlastne je to jedna skladba rozdelená do troch trackov (smiech). Ale späť k otázke, prečo také dlhé skladby? Možno aj preto, že sme minutáž skladieb nikdy neriešili. Pri skladaní sa v ničom neobmedzujeme. Skladby sú z nášho pohľadu kompozície. V každej jednej sa vystrieda viacero motívov, rytmov a nálad. Ale nemáme žiaden problém spraviť krátku pesničku, keď to tak budeme cítiť.

Persona Grata

Někdy mi přijde, že když se v progressive metalu nebo progressive rocku objeví nějaká nová formace, většina kritiků ji hned začne srovnávat se známějšími kapelami, především s Dream Theater, kteří jsou už něco skoro jako takovým měřítkem pro všechny ostatních prog skupiny. I v drtivé většině recenzí na “Reaching Places High Above”, které jsem četl, jejich jméno opravdu padlo. Neštve vás to někdy trochu, když nahrajete vlastní desku a následně ji všichni takřka ihned začnou k něčemu přirovnávat a automaticky házet do škatulky “něco jako Dream Theater” (byť tohle je, zdá se, takový evergreen všech kritiků píšících o progresivní muzice)?

Ano je to až trochu klišé, Dream Theater akoby bol etalón pre všetky progresívne kapely. Pri tom tento žáner je bohatý a nájdete v ňom skupiny, čo majú od DT ďaleko. Nemáme problém priznať inšpiráciu v DT, ale rovnako musím dodať, že tých inšpirácií je omnoho viac. Myslím, že aj náš prvý album si ide svojou cestou a skôr sa prikláňa ku klasickému progu než progmetalu. Ale keď budem úprimný, spomínaný Dream Theater nepatrí medzi moje najobľúbenejšie formácie (smiech), aj keď ich za ich kvalitnú robotu absolútne rešpektujem.

Nicméně – nejspíš i trochu v souvislosti s předcházejícím dotazem – by možná stálo za to se zeptat, jaké kapely vás ovlivnily, díky komu jste (obrazně řečeno) vzali do ruky nástroje a řekli si něco jako: “Taky chci hrát prog!”? Sami na svém webu jmenujete Yes, Jethro Tull, Meshuggah, Muse nebo i ty výše propírané Dream Theater. Proč myslíte, že zrovna tyhle skupiny? Především ti Meshuggah jsou v té společnosti trochu jako pěst na oko (smích). Je tu ještě někdo další, koho byste – byť třeba jen částečně – mohli označit jako svůj vliv?

Tak to je zaujímavá otázka. Gitaru a neskôr basu som zobral do ruky určite kvôli Beatles, ktorých milujem dodnes. Ale ten zlom, keď sme ako kapela začali hrať progresívny rock, nastal, keď sme objavili DT a ďalšie progresívne kapely spomínané vo vašej otázke. To sú akési “piliere”, na ktorých stojí naša kapela. Meshuggah veľmi svojská kapela, na prvý pohľad na míle vzdialená od nás, má úžasnú rytmiku – veľká inšpirácia. Každý jeden z nás počúva množstvo rozmanitej hudby a žánrov. Ani ja sa neobmedzujem len prog, počávam od popu cez elektroniku, RNB, funky, soul, hip-hop, metal, punk až po džez. Menovať jednotlivé skupiny asi ani nemá význam…

Už jste ohlásili přípravu další desky, která naváže právě na “Reaching Places High Above”. Mohli byste nám prozradit nějaké bližší detaily o novince? Jestli tedy už je co prozrazovat. Především by nás asi zajímalo, v jaké fázi se aktuálně práce na albu nacházejí a hlavně na kdy přibližně byste tak odhadovali, že by se mohl finální počin objevit mezi lidmi…

Áno, pracujeme na nových veciach. Štyri skladby máme hotové, tie sme už aj zaradili do koncertného repertoáru. Rozpracovaných máme vecí veľa ďalších. Nový album bude určite trochu iný ako prvý. Jednak sme rokmi málinko “podrástli”, ale hlavne momentálne mame iné zloženie kapely. Môžem prezradiť, že na pripravovanom novom albume budú okrem dlhých kompozícií aj kratšie – pesničkovejšie veci. Určite však ostávame v intenciách poctivého progresívneho rocku.

Zdá se mi, že toho čistého prog metalu nebo prog rocku, jaký hrajete vy, je v České republice i na Slovensku vlastně úplné minimum, stejně tak mi občas přijde, že když pomineme ty nejznámější zahraniční veličiny, nemá tu tento žánr ani pořádné publikum… ale možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož se obyčejně pohybuji v docela odlišných vodách, než je progressive rock. Jak slovenskou a českou progresivní scénu vnímáte vy sami? Myslíte si, že tu je nějaká solidní úroveň? A proč jste se na prog dali vy sami?

Progresívny rock je menšinový žáner, ale nemyslím si, že je to nejaký hendikep. Kvalitnú rockovú hudbu vie oceniť aj širšie publikum a nemusia to byť vyslovene iba priaznivci progresívneho rocku. Napríklad i ja chodím na koncerty rôznych kapiel, nemusia to byť iba progresívne bandy… Okrem toho hranice sú otvorené a nám nič nebráni hrať aj za humnami Slovenska či Česka.

U nás aj v Česku je zopár výborných progresívnych kapiel ako Castaway, Sic, One Second Hotel či naša sesterská skupina Sisterhood of Klangpedal (kapela nášho klávesáka Mateja Mikloša a bubeníka Jana Šteňa).

Pre nás je progresívny rock najlepšia platforma na vyjadrenie nášho chápania hudby. Pri skladaní máme úplnú slobodu, do skladieb môžeme dať, čo chceme. Jednak môžeme experimentovať s rytmom a čo sa týka hormonií, máme voľné ruky. Na druhej strane je dobré, že vo finále majú skladby presne skomponovanú štruktúru. Tak, ako sú skladby zložené, ich aj hrávame na koncertoch.

Progresivnímu rocku a metalu je nezřídka vyčítáno až přílišné lpění na technické stránce věci, že se hudebníci – ačkoliv třeba jen zdánlivě – více soustředí na předvedení svých instrumentálních schopností než na samotnou kompozici. Myslíte si, že je na tom něco pravdy? Přece jenom, jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu… Snažíte se třeba vy osobně si nějak hlídat, aby se muzika Persona Grata nezvrhla v přehlídku toho, co všechno kdo dokáže zahrát?

Samoúčelné sólovanie a prílišný muzikantský exhibicionizmus nemám v obľube ani ja bez ohľadu na žáner. Iste, progresívny rock je hráčsky náročnejší a vyžaduje si určitú úroveň. Je už len na samotnom hudobníkovi, či to ukazuje v každej skladbe, alebo či dokáže svoje umenie zakomponovať do zaujímavých pasáží. Naše skladby sú postavené na motívoch, melódiách a rifoch. Sólové party sú vždy súčasti nejakého celku a majú svoju jasnú funkciu. V kapele máme fenomenálnych sólistov – Janku Vargovú, Petra Luhu a Mateja Mikloša, avšak nejakých bezbrehých vyrývačiek sa nedočkáte :).

Zatímco jiné debutující skupiny si jen kliknou profil na Facebooku a pomalu ho ani neaktualizují, vy máte snad všechny sociální sítě, hezky udělaný blog, všechno pravidelně aktualizované, což je samozřejmě super a také mě to přivedlo na jednu otázku, která s tím tak trochu souvisí. S touhle propagací “na úrovni” se zdá, že svojí tvorbu rozhodně berete vážně, takže by možná stálo za to vědět, kam sahají vaše ambice, kam byste to chtěli jako kapela lidově řečeno dotáhnout? Je mi jasné, že tohle může být trochu horší na zodpovězení, aby z toho člověk nevyšel ani jako namyšlenec, ani jako někdo, kdo svojí muzice nevěří, ale možná právě o to to může být zajímavější…

Ďakujem, že ste ocenili naše komunikačné kanály. Prezentácia kapely je veľmi dôležitá. Popri hudbe je to jedna z kľúčových vecí. Plány sú veľké, poviem to však jednoducho – koncerty a komponovanie ďalšej dobrej muziky :).

Za všetko však spomeniem čerstvý úspech, ktorý postretol našu kapelu – o mesiac budeme hrať najväčšom festivale progresívneho rocku Progressive Nation at Sea. Je to festival, kde zahrá úplná elita progresívneho rocku ako Jon Anderson, Transatlantic, Flower Kings, Pain fo Salvation, Spock’s Beard a iné chuťovky http://www.progressivenationatsea.com/lineup/. Na toto fantastické podujatie nás vybral samotný Mike Portnoy (zakladateľ festivalu), proste sen sa stal skutočnosťou. Máme z toho neuveriteľnú radosť.

Poslední otázka bude takové trochu klišovitá, ale nevadí, alespoň to bude na konec trochu odlehčení. Podle latinského slovníku “Persona Grata” znamená “Důležitá osoba”. Proč jste si pro svou kapelu vybrali právě tohle jméno? Díky za rozhovor a ať se daří!

Rozhodne sme nechceli budovať imidž VIP kapely (smiech)… Začínali sme ako Persona Non Grata – nežiaduca osoba. Vtedy sme riešili hlavne fonetickú stránku, aby názov znel dobre a zaujímavo. Neskôr sme sa názov zmenili na súčasný Persona Grata – želaná osoba. Dôvodov bolo viacero, ale hlavne išlo o akýsi nový začiatok, keď sme naplno začali hrávať progresívny rock.

Ďakujem, pozdravujem do českých zemí a tešíme na sa u vas na koncerty :)


Ramchat – Bes

Ramchat - Bes
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 2013
Label: Hladohlas

Tracklist:
01. Mor ho!
02. Mogdaneč
03. Údolie šialenstva
04. Bes
05. Posledný pohan

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Zajus – 7,5/10
Atreides – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

Asi jsem nebyl sám, koho hodně překvapilo, když začátkem loňského roku opustil řady slovenských veteránů Lunatic Gods kytarista Pavel Baričák alias Hirax, který kapelu hluboko v 90. letech zakládal a byl hlavním autorem muziky. Jen na posledních dvou deskách “Vlnobytie” (2012) a “Ante Portas” (2007) složil drtivou většinu hudby a napsal veškeré texty. Ačkoliv těsně potom, co se tato zpráva dostala na veřejnost, jsem si říkal, jak asi budou znít Lunatic Gods bez Hiraxe v budoucnu, netrvalo dlouho a objevila se druhá otázka – jak bude znít Hirax bez Lunatic Gods?

Zatímco Lunatic Gods na oficiální vydání prvního počinu nové éry, minialba s názvem “Slnovraty”, teprve čekají, ačkoliv už je online k dispozici k poslechu, Hirax již debut své nové kapely stihl vydat v prosinci. Ta kapela dostala jméno Ramchat a onen debut, jímž je shodou okolností rovněž minialbum, dostal název “Bes”. Jak to tedy dopadlo?

Hned na začátek se samozřejmě přímo nabízí se zeptat, jak a jestli se vůbec se hudební produkce Ramchat liší od toho, co Hirax páchal pod hlavičkou Lunatic Gods. Záměrně neříkám jen od Lunatic Gods, protože “Bes” a “Slnovraty” porovnávat nebudu – jednoduše už jen z toho důvodu, že “Slnovraty” nemám doposud najeté, jelikož odmítám poslouchat alba z přehrávače na Bandzone a v záchvatu staromódnosti si počkám až na originální nosič. Když se ale vrátíme k porovnání “Bes” a desek Lunatic Gods posledních let, je odpověď hodně jednoduchá a jasná – Ramchat v žádném případě není Lunatic Gods 2.

Oproti “Ante Portas” a “Vlnobytie”, které obě zdobila velká otevřenost, kladný vztah k různorodosti a avantgardnosti, je materiál, jaký se nachází na “Bes”, mnohem přímočařejší a agresivnější. Nenazval bych to přímo nějakým oldschoolem, který by se měl vracet o dvacet roků nazpět, nicméně čistě z hudebního hlediska se Ramchat na své prvotině představují jako čistě pagan black metalová skupina… pagan i v textech, protože právě pohanství a nelibost ke křesťanství je z lyrické stránky cítit opravdu silně.

Méně avantgardní přístup však nemusí nutně znamenat méně zajímavou hudbu, což je naštěstí i právě tento případ, neboť “Bes” je i přes velmi krátkou hrací dobu hodně kvalitním materiálem. EP obsahuje tři regulérní skladby “Mor ho!”, “Údolie šialenstva” a “Posledný Pohan” a všechny tři všechny jsou opravdu výborné. Ve skutečnosti nejde o nějakou vyloženě originální záležitosti, ale ty songy prostě fungují, jsou zábavné, relativně pestré, mají hlavu a patu, jsou uvěřitelné a mají dobrý odpich. Ačkoliv třeba takový bubeník Mišo “Golbiško” Goldberger sype také zodpovědně, materiál pro mě táhnou především kytary v podání Hiraxe a Viťo Kotríka a také zpěvák Tomáš “Lečo” Jakubec, jehož death metalový chropot i black metalový skřehot se mi opravdu líbí – a mimo jiné si také cením toho, že je mu naprosto parádně rozumět každé slovo. Asi nejotevřenějším kusem z těchto tří je ten závěrečný, tedy “Posledný Pohan”, v němž se ozve také čistý zpěv (předpokládám, že jde o dílo hosta) nebo housle, ale když tak o tom přemýšlím, neoznačil bych tuto píseň za vrchol alba, i když by to k tomu díky oné větší rozmanitosti mohlo svádět. Důvodem je to, že si u mě všechny tři písně stojí na úplně stejné pozici.

O malinko horší je to s mluvenými intry (nebo chcete-li mezihrami), které jsou také tři (pokud by vám nevycházely počty, první z nich je součástí “Mor ho!”). Ne, že by mě při poslechu vyloženě obtěžovaly nebo bych je musel přeskakovat, to ne, ale opravdu zajímavé pro mě byly možná tak během prvních dvou, tří poslechů, při pozdějších posleších nahrávku trošku brzdí. Samozřejmě to není žádný průser, který by dojem z EP jakkoliv snižoval, ale osobně by mi asi tyto mluvené pasáže pro dokreslení příběhu stačily jen jako text v bookletu.

Nicméně i přes tuto malinkou mušku, která ve výsledku zas tolik nevadí, na mě “Bes” zanechalo výborný dojem. Jak vidno, Hirax prostě dobrou muziku napsat umí, díky čemuž Ramchat oproti jeho předchozímu působišti i přes změnu stylu laťku nesnižuje. Finální resumé je tedy jednoduché – “Bes” je hodně povedená nahrávka a není sebemenší důvod se netěšit na další pokračování (snad už v podobě dlouhohrající desky)…


Další názory:

Slovenští Lunatic Gods vydali předloni hodně silné album “Vlnobytie”, kterým navázali na velice plodnou kariéru. Shodou okolností bylo “Vlnobytie” mým prvním setkáním s kapelou, a o to víc mě tak mrzela zpráva o odchodu jejich nejvýraznějšího člena, kytaristy Hiraxe. EP “Bes” pro mě tak bylo možná očekávanějším počinem než další tvorba samotných Lunatic Gods a moje očekávání byla do puntíku vyplněna. “Bes” představuje tvrdší a přímočařejší stránku Hiraxovy tvorby. Stojí převážně na klasických metalových instrumentech, a přesto v sobě nese přesně ten charakter, který jsem na posledních albech Lunatic Gods obdivoval. Ze tří plnohodnotných skladeb mě nejvíce zaujala rozmanitá píseň “Posledný Pohan” se skvělým dvojhlasným refrénem. Co naopak musím mírně zkritizovat, je přehršel mluvených inter – pokud by se ve stejném množství nacházely na dlouhohrajícím albu, bylo by vše v naprostém pořádku, ovšem mezi třemi skladbami tvoří značnou část hrací doby, kvůli čemuž EP ztrácí souvislý tok a posluchač koncentraci. I tak je ale “Bes” hodně silným prvním počinem, jsem velice zvědav na dlouhohrající album.
Zajus

Tvorbu slovenských Lunatic Gods, předchozího působiště Hiraxe, neznám (a to ani v případě vyzdvihovaného “Vlnobytie”), takže v podstatě nemám ani první EPko “Bes” s čím srovnávat v rámci tvorby, v níž má Hirax prsty. Začnu tím lepším, a to hudební stránkou. Solidně zahraný black metal disponuje dostatkem agresivity, správně odsýpá a chrlí jeden povedený riff za druhým, občas přidá melodickou nebo folkovou vložku. Sic jde o žánrový standard, jde o zatraceně dobrý standard, který se rozhodně řadí do toho lepšího, co v žánru vzniklo. Zejména “Údolie šialenstva” je parádní řežba, která se neštítí vám vyhnat maz z uší. V tomto ohledu Hiraxovi náleží všechna čest, stejně jako drsnému projevu Tomáše Jakubce, jenž do hudby prostě sedne. Skvělý growl, dobré frázování, zejména silný refrén v “Posledném Pohanovi” za doprovodu Janky Thomkové je skvostný, až člověka pomalu mrazí v zádech. Tím se pomalu dostávám k prvnímu problému, který mi trhá uši – nesmírně klišovité texty. Prostý střet nepochopených pohanů a zlých křesťanů snad ani klišovitější být nemůže, a ač je mi pohanství v mnoha ohledech velmi blízké, přes tohle se prostě nepřenést nedokážu, v mých očích (uších) to zkrátka sráží desku dobře bod, bod a půl níže. A tím se dostávám k problému číslo dvě: obšírné vyprávění, které tříští desku na tři skladby, mezi nimiž působí proslovy téměř jako vystřižené z dokumentárního filmu – je sice odvedeno opravdu na úrovni, ale jinak je docela mimo a úspěšně likviduje atmosféru budouvanou ve skladbách. A to je ještě horší než první výtka, protože když Ramchat hrají, hrají vážně dobře a to se nějaká klišovitost textů dá sem tam odpustit. Ale když nehrají a jen se žvaní, stojí to za pendrek, a proto nezbývá, než ještě o trochu ubrat na hodnocení, které by jinak mohlo být výrazně vyšší.
Atreides


Fishartcollection – In Oil

Fishartcollection - In Oil
Země: Slovensko
Žánr: hardcore / crossover
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Stop the Sunrise
02. Swan Song
03. Follow
04. Summer Deceives
05. Dancer on the Rocks
06. Hangover of Life
07. Whisper in Terror
08. Best Solutions
09. The Little Match Girl Part I
10. The Little Match Girl Part II
11. Pressed to the Wall
12. Poisonous Nicole [Nicole Scherzinger cover]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Fishartcollection

Fishartcollection? Nějaký ten pátek zpátky jsem si říkal, co že to je za hloupý název pro kapelu a že to beztak bude zase nějaká kravina. A jak se můj názor změnil od doby, kdy jsem jejich debutové album “In Oil” vložil do poprvé do přehrávače? Nadějná kapela, která na slovenské scéně působí jako poměrně neotřelý zástupce moderně pojatého HC, crossoveru, death metalu, math metalu a já nevím čeho všeho ještě, protože Fishartcollection toho na novince předvádí dost a nelze je žánrově popsat v celé jejich šíři, aniž by se v tom člověk řádně nezamotal, takže se do toho radši nebudu pouštět a zůsteme prozatím u označení crossover, protože do něj lze hodit prakticky vše.

K samotné kapele jen velmi krátce, protože vzhledem k tomu, že ona sama svou historii vtipně shrnula prohlášením “Napadlo nás, že by sme mohli spolu dačo skúsiť, tak skúšame…”, toho moc k vyprávění ani není. Ale co, vadit to nebude, hlavní je hudba a ta je v tomto případě dostatečně kvalitní, aby mluvila sama za sebe. Ačkoli by se dle výše uvedeného výčtu hudebních stylů mohlo zdát, že v ní najdete od všeho něco a celkový výsledek vyzní jako neforemný mišmaš, tak Fishartcollection mají úplně jasno v tom, jak chtějí znít, a přesně tak znějí. V několik rovinách se na sebe skládají drsné, či naopak melodicky hypnotické vokály, psychotické kytarové vyhrávky, ostré riffy, hardcorově explozivní bicí a samozřejmě i něco navíc v podobě různých samplů či kláves. To vše je samozřejmě ošetřeno moderním zvukem, který mi sice přišel místy (začátek “Follow”) tak nějak nečitelný a málo dynamický, ale je možné, že to je jen můj osobní dojem.

Zjednodušeně by se dalo říct, že klasická skladba z dílny Fishartcollection má něco přes tři minuty a staví na hodně agresivních, ze řetězů utržených kytarách a sólových vyhrávkách, přičemž tato kombinace zní jako zámořská formulace mathcoru a třeba pro mne osobně nejedna skladba připomínala The Dillinger Escape Plan, případně starší Norma Jean, kterým jsou Fishartcollection ještě blíž. Hlavní kytarové riffy jsou většinou pořádně tvrdé, ovšem při ponechání jisté dávky technického vyznění, takže se nejedná o vyloženě animální atak. Obecně je “In Oil” nahrávka rozmanitá, barevná a přestože jednotlivé skladby znějí na první poslech stejně a takřka bez rozdílů, tak po několika posleších vyplavou na povrch zdánlivě nenápadné momenty, které je odliší. I díky tomu se tak z alba nestala záležitost jednoho, dvou poslechů, po nichž upadá chuť se do něj pouštět, což je jedna z jeho největších předností. Snad jedinou regulérní písní, která bez problémů vyčnívá hned po prvním otočení, je závěrečná “Poisonous Nicole”, což je cover “Poison” popové hvězdičky Nicole Scherzinger. Originál jsem sice poprvé slyšel až takhle zpětně, ale verze od Fishartcollection má neuvěřitelné grády a přesně takhle by se měly dělat předělávky. Tedy nejen slepě následovat vzor, nýbrž vložit do jeho výtvoru svůj vlastní ksicht, a výsledkem v tomto případě budiž největší a nejšlapavější hitovka celé desky.

Přestože je album dostatečně vyrovnané, tak já osobně jsem neměl problém si najít nosné body, které mi hlavně prvních pár poslechů pomáhaly jako průvodce lehce chaotickou náplní, protože takhle mi “In Oil” zpočátku znělo. Jako snaha předvézt co nejvíc na co nejmenší ploše. Víc mne zaujaly tvrdé ataky jako “Dancer on the Rocks” než melodičtější kusy typu “Hangover of Life”. Musím však dodat, že i vypalovačce “Dance on the Rocks” nechybí jakožto klasický protiklad k nervním vyhrávkám a sekaným riffům nějaká ta melodie v refrénu. Zpěvák Peter Hija, který má veškeré zpěvy na starosti, předvádí velmi dobrou práci, jíž nechybí variabilita v podobě klasického střídání hlubokého growlu, kterým odpíchne úvodní “Stop the Sunrise”, nasraného řevu, jímž zaútočí ve “Swan Song”, až po vyloženě zpěvné pasáže, kterými překvapí třeba ve zmíněné “Hangover of Life”. Vzhledem k tomu, že tyto polohy je schopen vystřídat i v rámci skladby jediné, tak máte pocit, že se neustále něco děje. Do jisté míry nepředvídatelná kompoziční stránka tomuto pocitu napomáhá také, takže se nabízí spíš otázka, jestli je na “In Oil” vůbec něco špatně. Popravdě mě nenapadá nic velkého. Přestože jsem si našel skladbu, která mě vyloženě nezaujala (“Summer Deceives”), tak to není na úkor celkového dojmu, protože slabých míst je na albu jen minumum. Těch vyloženě povedených je zaplaťpánbůh víc, přičemž já si jako vrchol budu pamatovat “Whisper in Terror” nebo už zmíňěné pecky “Dancer on the Rocks” a “Poisonous Nicole”.

Nebudu lhát, když řeknu, že pro mne jsou doposud neznámí Fishartcollection jedním z nejzajímavějších moderně metalových uskupeních našich východních bratrů (a vlastně i u nás bych těžko hledal kapele rovného). “In Oil” je totiž album vyspělé, vyrovnané a hlavně je z něj cítit jasná vize udělat něco relativně nového. Nemyslím teď vyloženě v celosvětovém měřítku, protože na to ještě Fishartcollection musí zabrat, ale s omezením se na bývalé Československo by se ztratit neměli a upřímně doufám, že o této skupině ještě v budoucnu uslyším, protože by byla škoda, kdyby zapadla v kopě napodobenin zahraničního metalcoru bez výrazu, k němuž má relativně blízko, a přesto je po chvíli krásně slyšet, jak jsou od něj borci ve všech směrech daleko.


Korium – Do komnát večnej zimy

Korium - Do komnát večnej zimy
Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.8.2013
Label: War Against Yourself Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

Koronas určitě patří mezi nejaktivnější muzikanty na slovenské black metalové scéně, přinejmenším tedy co do počtu vydávaných nosičů, protože těch se pod hlavičkou jeho jednočlenného projektu Korium objeví za rok vždy hned několik, obzvláště od roku 2011 je ta kadence úctyhodná a v diskografii se to jen hemží především minialby a splity. Budeme-li se ovšem bavit pouze o těch počinech, které jsou formálně označeny jako dlouhohrající, je “Do komnát večnej zimy” teprve třetí deskou po nahrávkách “The Pendulum of Sorrow” (2009) a “Csejthe, staré spiace domy” (2012).

Hudební náplň “Do komnát večnej zimy” se dá vlastně popsat velice jednoduše, až by se mohlo zdát, že je to vlastně poměrně málo na to, aby tím šla smysluplně naplnit tři čtvrtě hodina času, nicméně tenhle konkrétní druh black metalu, jaký najdete právě u Korium, je natolik specifický, že mnohdy odporuje tomu, co by průměrný posluchač odhadoval. “Do komnát večnej zimy” totiž obsahuje tři čtvrthodinové skladby syrového a hodně podzemního black metalu v relativně monotónním duchu a pomalejším tempu; black metalu, v němž se nehraje ani v nejmenším nehraje na nějaké instrumentální výkony nebo chytlavost, ale naprosto vše je podřízeno atmosféře.

Tohle je recept, který i přes svou neoriginalitu fungovat opravdu může, ale ta hranice mezi dobrým a špatným je hodně úzká a dost často jen pocitová. Nicméně v případě desky “Do komnát večnej zimy” je to rozhodně ta lepší možnost, protože se jedná o naprosto excelentní záležitost, jež má i přes zdánlivou primitivnost obrovskou hloubku, dokáže být setsakra uhrančivá a i přesto, že celou tři čtvrtě hodinu více či méně posloucháte “to stejné”, vůbec nenudí.

Samozřejmě je to věc, která prostě nesedne každému a pro běžného fandu metalu to není ani náhodou. I pokud pro vás black metal znamená Dimmu Borgir nebo Cradle of Filth, držte se od tohoto alba dál. Jestli ale považujete třeba takové “Filosofem” za geniální desku, mohli byste si s Korium potykat a užít si jednu hypnotickou atmosféru.


Algor – Hierofánia

Algor - Hierofánia
Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.11.2013
Label: Hexencave Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

Myslím, že pokud bychom měli zvolit nejočekávanější slovenskou black metalovou desku posledních let, asi bychom se úplně všichni bezezbytku shodli na jednom jediném počinu – druhé desce Algor. Duo Aldaron a Slavfist z Nového Mesta nad Váhom vydalo svůj debut “Úder pohanského hnevu” už v roce 2003; postupem času se album stalo bez přehánění doslova kultovním – a zcela právem, jelikož se jednalo o mrazivý syrový black metal té nejvyšší kvality. S odstupem nyní už jedenácti let bych se tu nahrávku ani omylem nebál označit za jednu z nejlepších metalových desek, které kdo kdy na Slovensku nahrál…

Jenže na pokračování v podobě “Hierofánia” se muselo čekat předlouhých deset let. Pravda, v mezičase Algor vydali něco málo neřadových počinů, avšak i těch bylo na deset let dost málo a navíc – deska je prostě deska. Očekávání tedy byla extrémně vysoko… a když jsem si novinku poprvé pustil, sice tam hned od začátku byla cítit obrovská kvalita a velký skok kupředu od “Úderu pohanského hnevu”, ale říkal jsem si, že jsem asi doufal v ještě víc. Naštěstí to byl jen nic moc neříkající první dojem – jakmile “Hierofánia” dostala prostor, velmi brzy vyrostla do další excelentní nahrávky.

“Hierofánia” je sice stále black metal, ale jak již padlo, oproti debutu jsou nyní Algor zcela jinde. Zatímco před deseti lety nabízeli syrovou vichřici, dnes jsou hudebně mnohem vyzrálejší, rozmanitější, více sázejí na atmosféru a propracované kompozice (ačkoliv jde stále poznat, že jde o tu samou kapelu, hlavně v rychlých pasážích) – a daří se to, jelikož některé momenty jsou doslova skvostné, například druhá polovina “Stretnutie s posvätnom”, celá “Mysterium tremendum” nebo rozmáchlejší “Pád do dejín” – a to aniž by ten zbytek byl nějak slabší.

I přes menší počáteční nedůvěru z mé strany musím uznat, že Algor na svůj výtečný debut navázali se ctí a vlastně až obdivuhodně, ačkoliv docela jiným způsobem. Rozhodně povinnost pro každého fandu black metalu a zároveň jeden z nejlepších žánrových počinů na československé scéně roku 2013.


Sperm of Mankind – Godzilla

Sperm of Mankind - Godzilla
Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: listopad 2013
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Productions

Slovenští Sperm of Mankind z Bratislavy patří do takřka nekonečného zástupu grindcorových chlívů, kterých jsou stovky a tisíce a které – i když to nejspíš není úplně nejlichotivější způsob, jakým začít recenzi – znějí v podstatě všechny úplně stejně. Nicméně je to prostě tak, a pokud jste už někdy slyšeli nějakou grindcorovou fošnu, měli byste mít dost slušnou představu, jak bude znít i “Godzilla”

První pohled na obálku by možná mohl vzbudit dojem, že by se mohlo jednat o nějakou vážnější formu grindu, ale když si uvědomíte, že se kapela jmenuje Sperm of Mankind, album se jmenuje “Godzilla” a dorazíte to názvy písniček jako “Dildo Baggins”, “Tale from the Dump”, “Your Spermmortal”, “Splachovací systém” nebo “If Someone Doesn’t Get Me a Diaper Right Now”, je hned jasné, v jakých vodách se budeme pohybovat. Jedná se o hodně chytlavý a s nadsázkou podaný grindcore, který doslova přetéká skočnými riffy, rytmikou, která vám roztancuje končetiny do lítého pogování úplně sama, a samozřejmě i obligátním totálně kanálním chrochtáním na pozici vokálu.

Jasně, tahle kombinace už tu byla milionkrát a ještě milionkrát bude, ale svým způsobem je to pořád relativně zábavné, má to tah na bránu a dokáže to chytnout. Je pravda, že tahle muzika není v podání Sperm of Mankind žádný velký zázrak a už jsem v tomhle ranku slyšel i zábavnější desky (abych byl upřímný, klidně bych těm 29 minutám, které “Godzilla” trvá, ještě pár minutek ubral), ale přesto všechno se to poslouchá úplně v pohodě… sice to rozhodně není soustředěný poslech, při němž byste dávali pozor na každý jeden tón, ale když si tuhle placku pustíte k nějaké činnosti, tak si budete sami od sebe klepat nohou do rytmu a bude se vám to líbit.

Nicméně, je také nutné si uvědomit, že tenhle druh muziky asi není určen na domácí poslech… v žádném případě nepochybuji, že stačí v sobě mít pár kousků a stát pod pódiem, kde to Sperm of Mankind zrovna začínají rozjíždět, a hned je z toho apokalypsa…


Persona Grata – Reaching Places High Above

Persona Grata - Reaching Places High Above
Země: Slovensko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 1.8.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ace
02. Edge of Sanity
03. Istanbul
04. Orient Express
05. Venice
06. I Am You

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Persona Grata

Že z luhů a hájů českých i slovenských dokážou vzejít kapely, které minimálně dokážou dosáhnout hranic vyznění na světové úrovni, je nabíledni a vždy potěší, když se s takovou kapelou můžu v rámci své činnosti pro Sicmaggot setkat. Persona Grata jsou právě Slováci hrající progresivní rock/metal. Jejich deska “Reaching Places High Above” sbírá velmi kladné ohlasy a v tiskových materiálech se o ní mluví jako o čerstvém větru na progresivní scéně. Progresivní metal je v současné době totiž dost svérazný hudební styl, který se někdy dá i považovat za vyčerpaný. Především pokud se kapely zapomenou ve spletenci samoúčelných exhibicí, tehdy ztrácí veškerá tvorba význam, celistvost i chytlavost. Jak je tomu u těchto Slováků, to se pokusím rozebrat na následujících řádcích.

Album obsahuje šest skladeb, jejichž délka se pohybuje od minuty (což je případ meziher “Venice” a “Istanbul”) až po čtvrthodinovou hrací dobu. Hned od první skladby “Ace” tak nějak pochopíte, o co Persona Grata jde či kam bude celá deska směřovat. Je zcela evidentní, jaké jsou tu hlavní vlivy, působící na kompozice kapely. Slyšíme tu Dream Theater, Yes a i jiné progresivní veterány. Asi by bylo naivní očekávat vyloženě výtrysk originality přehazující celkové standardy žánru. I tak ale deska obsahuje zajímavé kompozice rostoucí přesně tak, jak žánr káže. Přímočařejší pasáže jsou střídány těmi technicky náročnějšími, v těch se vyřádí především rytmická sekce, ale ani kytary nezůstávají v pozadí a ze strun vytáhnou i mnoho lahůdkových vyhrávek a sól. Hned ve druhé “Edge of Sanity” se dočkáte mnoha změn tempa i nálad a v půlce dojde ke zvolnění s flétničkou a překrásnou melodií. I když jsou skladby celkem dost nepůvodní, jejich kvalitativní laťka je nasazena dostatečně vysoko.

Na nějaký problém původnosti/nepůvodnosti zapomínám například v ostře nastartované instrumentálce “Orient Express”, která se přes orientální motivy může pochlubit vygradovanými sóly, pasážemi a překrásnými melodiemi. Samozřejmě pomyslným vrcholem zůstává skladba nejdelší s názvem “I Am You”. Táhlé plochy s ženským vokálem střídají agresivní rockové polohy se zpěvem Martina Stavrovského. Ten vůbec v průběhu alba prostřídá mnoho rejstříků. Ze začátku jsem si říkal, že je jeho vokál příliš obyčejný, jelikož se blížil spíše polohám blízkým grungovým kapelám, a přišlo mi, že se k takové muzice vůbec nehodí. Ale jak čas plyne, zjišťujete, že se svým vokálem nakládá přesně podle svého uvážení. Každá nota jeho vokálu sedí přesně jako prdel na hrnec a je jednou z velkých devíz celého materiálu.

I když jde o debutové album, je jednoduše velice vyspělé. Zvukově je promakané do nejmenšího detailu a jediný úder do nástrojů nezůstane ošizen. Kytary jsou kapitolou samy pro sebe, je slyšet, že Martin Huba hraje dlouho dobu a jeho vyhranost žene album o další stupínky výše. Používá všechny možné rejstříky a způsoby hraní na svůj nástroj, cituje klasiky i moderní kytaristy. Vše ve vyváženém poměru. Melodický potenciál jeho sól je podporován navíc trefnými (byť možná příliš klasickými) rejstříky kláves Adama Kuruce, který je také většinovým tvůrcem novinkového materiálu. Musím ale přiznat, že zrovna klávesy jsou prvkem, který mě chvílemi na nové desce docela ruší. Jsou jaksi vytažené, a jak už jsem zmínil, zní příliš klasicky. Rytmická sekce, kterou tvoří bubeník Ján Šteňo a baskytarista Timotej Strieš, dokáže řádně přitopit pod kotlem, ale zároveň rytmicky zasekávat a klopýtat a dodávat skladbám šťávu.

Pro milovníky progu – jak starého, tak modernějšího – lze tuto desku doporučit všema deseti. Je to určitě kvalitní materiál, sice to není na absolutorium, protože své výhrady prostě mám. Především je to učebnicové cvičení (ale na vysoké úrovni), a jak už jsem zmínil, určité pasáže mi prostě zas pod vousy úplně nešly. Na druhou stranu zde není čas na nudu, skladby jsou zajímavé, ať už se v nich zpívá či ne. Od slovenské kapely bych takovou solidní nálož nečekal a věřím, že se najde mnoho fanoušků, kteří budou album protáčet pořád dokola. Já si nechám rezervu, protože věřím tomu, že po takovém debutu může přijít teprve opravdová bomba.


Snovonne, Amendfoil, Minority Sound

Snovonne, Amendfoil
Datum: 20.9.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Snovonne, Amendfoil, Minority Sound, Hecate

Páteční večer v pražském klubu Exit-Us sliboval poměrně pestrou směsici žánrů z nejrůznějších koutů světa. Coby hlavní hvězda večera byla oznámena slovensko-americká zpěvačka Snovonne prezentující poslední album “Nightmare Bride” a finská death/thrashová smečka Amendfoil jedoucí turné k letošní desce “Skyline Escape”. K nim se ještě měli připojit slovenští alternativci Hecate a zavedená domácí diskotéka Minority Sound. Ač z celého line-upu jsem znal jen a pouze je, byl jsem zvědavý i na ostatní jména. Především Snovonne slibující mix pestrého vokálu, rockové melodiky a divadelního pojetí vypadala velmi zajímavě nejen podle popisu, ale i podle poslechu skladeb z jejího Bandzone profilu. Nechal jsem se tedy překvapit, s čím každá ze čtyř kapel přijde…

Začátek byl podle všech dostupných informací stanoven zhruba na osmou večerní, přesto jsem vsadil na zpoždění, jež mi v případě Exit-Usu (a většiny hudebních akcí vůbec) přijde spíše jako zavedený standard, nežli nemilá náhoda, jakkoliv nemusí být na vině zrovna klub, jako spíše nešťastné okolnosti – a ty byly ostatně na vině i tentokrát, takže jsem ve výsledku nezameškal vůbec nic, ačkoliv jsem přišel dobře o půl hodiny později. Dopravní problémy, které postihly slovenské Hecate zpozdily jejich příjezd natolik, že začínali ladit hodinu po stanoveném začátku, a aby toho nebylo málo, čekalo se ještě na chybějící části bicí soupravy. Hrát se tedy začalo se značným zpožděním. Jakmile zvuky ze stage začaly u baru připomínat zvuky začínajícího vystoupení a ne zvukové zkoušky, odebral jsem se o patro níže, abych se podíval, co pětice pánů na pódiu předvede. První překvapní byl zvuk, který byl nad očekávání dobrý. Zdaleka ne tak dobrý, jak jsem si ho pamatoval třeba z onoho památného vystoupení Umbrtky, ale vzhledem k předchozím zkušenostem s klubem a časovému presu mě velice potěšil. Metal někde na pomezí (snad) melodického blacku a nezařaditelné moderní alternativy okořeněný slušnou porcí elektronických samplů byl dost živý a energický, překvapily slušně propracované melodie i rytmika. Kapela navíc působila jistě, sehraně a profesionálně. Ostatně korzuje vody československého undergroundu již od roku 1996 a má něco za sebou – o to víc bych ovšem očekával profesionální výkony ve všech ohledech, což zpěv frontmana Mária Maslíka poněkud kazil. Dokud Mário řval a growloval, bylo všechno v pořádku, ale čistý zpěv dost často tahal za uši, občas až nepříjemným způsobem, což byla podobně zásadní vada na kráse jako špatně vyslovovaná angličtina. Česká scéna už dávno není v plenkách a nemyslím si, že po téměř pětadvaceti letech od revoluce se pro mizernou angličtinu najde omluva. Na druhou stranu ale nemůžu Máriovi upřít notnou dávku charismatu a nasazení, které do vystoupení dával, a hádám, že u dámského publika navíc sbíral body i za namakanou postavu. Začátek setu byl tedy našláplý dobře a nijak mi nevadilo, že neznám tvorbu a nevím, co za skladbu zrovna pánové hrají. Ale možná, že kdybych písně znal (a nejspíše hlavně poslední album), užil bych si vystoupení Hecate více do hloubky, protože zhruba po polovině se mi hudba začala slévat v celek, ve kterém skladby sice byly jasně odděleny, přesto se začínaly jedna druhé navzájem nebezepčně podobat. A když jsem k tomu přičetl nepříliš uspokojivý vokál, stage jsem se rozhodl někdy po čtvrté skladbě opustit

Po krátké přestávce strávené u baru jsem se vrátil zpět do spodní části klubu, abych si nenechal ujít pražskou formaci Minority Sound, kteréou jsem tak konečně viděl i na vlastní oči. Ačkoliv jsou na scéně pár let, stihli vydat již dvě alba, přičemž poslední “The Explorer” nám bylo představeno loni. Setlist ovšem nebyl poskládán jen z aktuálního materiálu, nýbrž i ze starších, přímočařejších skladeb a toho večera nejpočetnějšího publiku se tak dostalo jak propracovanějšího industriálu, tak diskotékových tancovaček. Celý setlist vám tu z hlavy nevysázím, ale zcela určitě zazněly skladby “Load of Destruction”, “The End of All”, “Hostile in Your Skull” z posledního alba nebo “Cyberkitty” a tuším i “Never Enough” ze starší desky “Analysis”. Dobrý výběr skladeb i nasazení celé kapely, obzvláště pak frontmana Guleshe, bylo strhující a ani já se moc nenechal přemlouvat k pohazování hlavou. Nicméně zahanbit se nenechal ani zbytek kapely v čele s kytaristou Otusem, který na sebe rovněž strhával část pozornosti. Už jen proto, že když hrál, hrál seč mohl, a když zrovna nehrál, snažil se vzbudit dojem duševně nemocného člověka na vycházkách – a i to zvládal na výbornou, čímž dodával vystoupení špetku humoru a psychedelie. Technická stránka věci byla skvělá, zvuk měli pánové výborný. Jediná výtka by putovala k utopeným samplům (podobným problémem trpěli i Hecate), které místy nebyly slyšet. Nicméně jak mi bylo posléze vysvětleno, pro velkou rozmanitost a rozsah elektroniky je nejde nazvučit tak, aby byly slyšet vždy a všude a zároveň pod sebou nepohříbvaly vše ostatní. Byly tedy obětovány na úkor zbytku kapely, což se pochopit dá, nic to však nemění na tom, že mi místy docela chyběly a musel jsem si je spíš domýšlet. I přes tento nedostatek to ovšem bylo z mého pohledu nejlepší vystoupení večera a publikum to umělo patřičně ocenit – navíc v případě Minority Sound bylo, jak jsem již naznačil, největší a nejživější, bylo tedy poměrně jasné, na koho lidé přišli především.

Po Minority Sound jsem si dopřál na regeneraci trochu delší pauzu než po prvních Hecate, občerstvil se, prohodil pár slov s kapelou, pročež jsem se na stage odhodlal až zhruba v polovině setu Amendfoil – a dopředu můžu říct, že jejich směska deathu a thrashe nijak nezaujala. Vzhledem k tomu, že žánru zrovna dvakrát neholduji, jsem se šel na podívat spíše ze zvědavosti a po jedné, dvou skladbách znuděný odešel vyčkávat, až na pódium nastoupí Snovonne. Technicky nebylo moc co vytknout, zvuk také stále velmi slušný, avšak první, co mi vytanulo na mysl po pár minutách produkce, bylo něco ve smyslu “další z mnoha”. Zato zpěvačka původem ze Slovenska, v současnosti žijící ve všech možných koutech světa, přišla s mnohem zajímavější hudební náplní i vzevzřením. Dostal jsem víceméně to, co jsem očekával – divadelní kreace v hravém, progrockovém hávu se skvělým pěveckým obsazením. Tahle mladá pěnice má určitě ještě co říci, minimálně během živého vystoupení, kdy narozdíl od alba může nabídnout i poměrně originální pódiovou prezentaci plnou různých propriet (třeba mikrofon skrytý ve starožitně vyhlížejícím sluchátku byl opravdu efektní). Zhruba po polovině vystoupení se ale dostavil podobný efekt, jaký provázel i vystoupení Hecate – jednotvárnost. Tentokrát na tom byla hudba pořád docela dobře, v tom by problém nebyl, ale na první pohled originální show se začínala poněkud zajídat. Snovonne opakující stále ty samé pohyby a pózy přestala být tak přesvědčivá, jak se jí to dařilo na začátku, a ani statická kapela, která si odehrála to své a nic víc, nijak neumocňovala dění na pódiu. Únava nakonec rozhodla, že i díky značně pokročilé době je čas nabrat směr domov, a tak jsem vystoupení opustil hadám ve druhé třetině s tím, že to, co jsem slyšel nebylo marné, ale mohlo by to skončit i dřív namísto toho, aby Snovonne do značně prořídlého publika ládovala jeden song za druhým.

Shrnuto podtrženo, rozhodně to nebyl marný večer (jak by se možná mohlo zdát), ač jasně vévodili domácí Minority Sound, kteří platili za nepsaného headlinera a tento neoficiální statut si skvělým výkonem i sympatickým vystupováním rozhodně zasloužili. A ačkoliv jsem toho od zbytku vystupujících příliš mnoho neočekával, rozhodně mohli podat i lepší výkon, neb k plné spokojenosti vždy něco chybělo


Enema Shower – In the Name of Sadism

Enema Shower - In the Name of Sadism
Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: červenec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are the Rats in Your Cunt
02. I Fucked a Pornstar
03. Bondaged in Barbwire
04. Be My Toilet

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

Cesty hudebního undergroundu jsou nevyzpytatelné a rozbíhají se do všech myslitelných zákoutí. Všechno, co si jen dokážete představit v rozmezí od intelektuálních avantgardních experimentů až po totální výplachy z audio chlíva, zde najdete. K jakému spektru má blíže předmět našeho dnešního povídání, to dozajista velmi přesně odhadnete sami už jen dle jeho romantického názvu “In the Name of Sadism”. Jasně, je to avantgarda…

Vzhledem k tomu, že poslední dobou bohužel zjišťuji, že čím dál tím méně lidí zvládne pochopit nadsázku nebo ironii, tak jen pro jistotu – aniž bych chtěl milého čtenáře podceňovat – dodám, že poslední věta předchozího odstavce byl samozřejmě vtip. Enema Shower drtí brutální a nekompromisní goregrind, který se v odborných kruzích nazývá prasopal. Než se ale vydáme prozkoumat všechna zákoutí hudebního umění kapely, dáme si ještě malé historické okénko…

Začněme s tím úplně nudně a formálně. Enema Shower je goregrind ze Slovenska, kapela funguje od roku 2008 a aktuální počin “In the Name of Sadism” je jejím třetím demáčem. Tím pádem se člověk ani nemusí moc stydět, pokud o skupině neslyšel, což asi neslyšel, pokud není extrémní šílenec do demáčového grindcoru. A klidně se přiznám, že to já osobně nejsem, tudíž jsem s předchozími nahrávkami “The First Enema” a “XXX” neměl tu čest. Na závěr historického okénka by se ještě možná slušelo dodat, že Enema Shower aktuálně chystají i dlouhohrající prvotinu.

Nudnou část máme za sebou, takže teď o té muzice, jak jsem sliboval výše, ne? No, s pravdou ven, vlastně to ani není moc potřeba, jelikož už se tak stalo. Že jste si nestačili všimnout? Dobrá, tak pojďme ještě jednou – Enema Shower hrají goregrind. Tečka. Podobné žánrové vypálovaky jsou totiž tak lehce popsatelné, že stačí napsat jen žánr, řečeno na hulváta je to všechno na jedno brdo. Až takhle jednoduché to je. Netvrdím, že je to špatně, jenom to prostě tak je. Je to takové specifikum tohoto žánru, ale samozřejmě není jediný – třeba já osobně jsem fanda doom metalu, kde je to v zásadě stejně a do jisté míry se ctí určitá forma a daný přednes. Tady je to to samé – řeknete grindcore a hned víte, na čem jste. Je ale nutné dodat, že u obdobných záležitostí stojí na prvním místě především pobavení sebe sama i posluchačů (návštěvníků koncertu) a také tak je k tomu nutné přistupovat, prostě žádné velké umění, ale hudební extrém podaný s nadsázkou a patřičná stylizace (viz přiložená fotka – také hovoří za vše).

Pokud by to ale nikdo náhodou nevěděl, na čem jste, když se řekne goregrind, tak to vezmeme trochu pomaleji. “In the Name of Sadism” nabízí osm a čtvrt minuty hudebního náseru. Žádné velké přemýšlení, Enema Shower nasadí tempo a hoblují brutální grind. Je to v pohodě, bezezbytku to splňuje veškerá specifika svého stylu, a pokud vám nevadí, že jste přesně tohle samé už nejspíš x-krát slyšeli někde jinde, tak proč ne. Nicméně vzhledem k povaze muziky je asi docela zřejmé, že cílovka Enema Shower nebude nikde jinde než ve skalních příznivcích grindu a právě pro ně “In the Name of Sadism” splňuje veškerou “normu”, byť je tohle přesně ten druh muziky, která je mnohem víc koncertní než poslechová. Pro normálního smrtelníka je to přece jenom asi moc velký underground a kromě uvození písniček hláškami z (asi) filmů (skoro bych si i vsadil, že začátek “Bondaged in Barbwire” je z kultovního “The Incredible Torture Show”, známého rovněž jako “Blood Sucking Freaks”, v Čechách pod názvem “Divadlo hrůzy”) moc záchytných bodů nenajde. Bicí sypou, kytara i basa sypou, vokál extrémní, jak zákon káže – a to je, milé děti, všechno…


Galadriel – The 7th Queen Enthroned

Galadriel - The 7th Queen Enthroned
Země: Slovensko
Žánr: dark / doom metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Evilution
02. Crucifixion DeLuxe
03. Still Not Dead Enough
04. This World Is War
05. The Last Time
06. Labyrinth
07. Mother Is Dying
08. Eosphorus

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Galadriel vždy patřili mezi kapely, které jsem měl rád; když tak o tom přemýšlím, tak v rámci slovenské scény jsou vlastně dlouhodobě jedním z mých největších favoritů. Trojici starých desek “Empire of Emptiness”, “The Mirror of Ages” a “Oblivion” bych se ani náhodou nebál označit za skvělé věci s výbornou atmosférou, jež bez sebemenších problémů stále funguje i v dnešní době, ačkoliv samotné nahrávky jsou možná z obecného hlediska malinko zapomenuté a vzpomenou si na ně už jen staří fanoušci. I následující dvě alba, “From Ashes & Dust” a “World Under World”, která mnohým svého času příliš nesedla, jelikož přinesla odklon od předchozí tvorby – v případě prvního jmenovaného ještě relativně malý, v případě druhého díky koketování s lehkou elektronikou na některých místech již docela velký – jsem si dost oblíbil a také je mám rád. Šestá deska “Renascence of Ancient Spirit” už mne však bohužel zklamala… nebyla vyloženě špatná a další posun ve výrazu Galadriel nebylo to, co by mi dělalo problém, rozhodně mi z principu nevadilo, že už to není ten zastřený a neobvyklou atmosférou obklopený dark/doom, nicméně jsem do toho v uvozovkách rockovějšího pojetí prostě nedokázal dostat, díky čemuž si “Renascence of Ancient Spirit” odneslo nepříliš příznivý titul první nahrávky Galadriel, jež mě nebavila…

Tím spíš jsem ovšem vyhlížel další počin “The 7th Queen Enthroned”, na nějž Galadriel nechali své posluchače čekat prozatím nejdéle ve své historii, celých pět let. Mírnou naději, že by se skupina mohla alespoň částečně navrátit k tomu, co jí kdysi tak šlo, budil i návrat kytaristy Tomaxe Gabrise, jenž s výjimkou debutu “Empire of Emptiness” nahrál všechna alba před “Renascence of Ancient Spirit”. Novinka však – a musím říct, že z mého pohledu bohužel – víceméně pokračuje v cestě nastolené albem z roku 2007. V překladu to znamená, že v té hudbě sice nadále zůstávají základní vztyčné body zvuku Galadriel, avšak celkově nahrávka působí trochu odlehčeněji. Atmosféra již zdaleka není tak hutná, jak tomu bylo na starších deskách, a tudíž ani není tak působivá. Vlastně bych se jak v případě “Renascence of Ancient Spirit”, tak v případě “The 7th Queen Enthroned” docela zdráhal vůbec o nějaké vyložené atmosféře mluvit. Album relativně příjemně ubíhá, poslouchá se úplně v pohodě, ale na rozdíl od starší tvorby už mně osobně nic moc nedává – a právě v tom vidím ten největší problém současných počinů Galadriel. Právě tím jsem také myslel výše zmiňované “rockovější” pojetí, jelikož se jedná o notně lehčí záležitost, která však ani zdaleka člověka nedostane takovou atmosférou.

Z technického hlediska není “The 7th Queen Enthroned” vlastně co vytknout, čímž nemám na mysli pouze věci jako zvuk nebo instrumentální a vokální výkony, ale třeba i fakt, že kapela nepřešlapuje na místě a je v její tvorbě cítit nějaký vývoj směrem kupředu, což jednoznačně považuji za klad. Čistě z pocitového hlediska se však u mě “The 7th Queen Enthroned” s jakoukoliv deskou do roku 2004 nemůže příliš srovnávat. Na druhou stranu je ovšem nutno podotknout, že kdo starší věci nastudované nemá, ten by s “The 7th Queen Enthroned” rozhodně nemusel mít takový problém, jaký mám já. Zcela dobrovolně přiznávám, že mně prostě kalí úsudek vzpomínka na majstrštyky jako “The Mirror of Ages” nebo “Oblivion”; uznávám, že je to vůči “The 7th Queen Enthroned” možná trochu nespravedlivé, bohužel si však nemohu pomoct. Nevylučuji však, kde se na novince s Galadriel setká poprvé, mohl by být i nadšený.

I přesto “The 7th Queen Enthroned” nepovažuji za špatnou nahrávku a rozhodně nemůžu tvrdit, že by album nemělo své silné momenty. Jedním z nich je zcela jistě “Still Not Dead Enough”, jež zezačátku trochu paradoxně boduje právě svým odpichem – určitě tomu napomáhá i na Galadriel docela neobvyklý efekt, který ale určitě není nezajímavý. Kromě toho se skladba blýskne i hostujícím vokálem Sakise Tolise z řeckých black metalových veteránů Rotting Christ, jehož charakteristický zpěv člověk nemůže přeslechnout, ani když nemá tušení, že na “The 7th Queen Enthroned” hostuje. V paměti také utkví i hned následující “This World Is War”, která je v porovnání se zbytkem písniček trochu ostřejší… i když se v podobném duchu nese třeba i nejkratší “Labyrinth”, “This World Is War” mě osobně zaujala více. Za vrchol “The 7th Queen Enthroned” bych však označil trochu rozmáchlejší “Eosphorus” v samotném závěru.

Galadriel

Ve finálním verdiktu v podstatě jen musím zopakovat to, co již bylo řečeno výše – “The 7th Queen Enthroned” rozhodně není špatné album a pokud bych jej měl hodnotit bez znalosti předchozí tvorby, hodnotil bych jej mnohem kladněji; ve světle toho, jak dobré desky mají Galadriel na kontě z minulosti, ovšem musím bohužel trochu přitvrdit… ačkoliv na druhou stranu, oproti “Renascence of Ancient Spirit” se určitě jedná o zlepšení. Přesto všechno se však stále jedná o solidní a bezpochyby nadprůměrnou práci… kdybych to měl vyjádřit polopaticky, i přes výše řečené si to album stejně časem koupím, když nic jiného už jen z toho důvodu, abych si doplnil sbírku…