Jak známo, dnešní doba a její nezměrné možnosti umožňují kapelám tvořit způsobem, o jakém si ještě před nějakými 20 lety mohli muzikanti nechat jenom zdát. S tím, jak je to jednoduché, ale zákonitě vyvstal fenomén statisíců a miliónů zcela zbytečných rychlokvašek, tedy mladých kapel, které se sotva dají dohromady a už vydávají album. Že to až na vzácné výjimky většinou stojí slušně řečeno za vyližprdel, asi není třeba dodávat…
Jestli si ale myslíte, že tohle filosofické povzdechnutí mělo připravit půdu pro sestřelovací recenzi jednoho takového počinu, tak se pletete. Když nic jiného, April Weeps z Dunajské Stredy totiž rozhodně nemohou být považováni za horečný produkt doby – počátek existence kapely se datuje dlouhých deset let nazpět, a ať už je to důsledkem vleklých obtíží se sestavou nebo snad vůlí vydat pouze takový materiál, který je pro vydání zralý, deska “Outer Calm, Pain Within” je pro April Weeps řadovým debutem.
Hudební náplň alba tvoří takový mix gothic metalu, lehké progrese, moderny a kdoví čeho ještě a musí se nechat, že první dojmy hrají jednoznačně ve prospěch April Weeps. Elegantnímu digipacku, jehož parádní vizuál má na svědomí všeuměl Sachtikus, lze jen těžko něco vyčítat a podobně dobře zapůsobí i první letmý poslech. Deska je zvukově precizní, kompozičně i technicky bohatá, působí sebejistě a ve všech ohledech dotaženě. Jenže tohle zní trochu moc idealisticky na to, aby v tom nebyl žádný zádrhel, a také že tam je.
Ten nejdůležitější shledávám určitě v jisté schizofrenii, kterou “Outer Calm, Pain Within” trpí. Ono je sice pravda všechno, co padlo v předchozím odstavci – ta muzika zní promakaně, komplexně, je z toho jasně slyšet, že je kapela plná schopných hráčů, kteří svoje nástroje umí ovládat, a celé dohromady se to tváří vážně světově. Jenže právě proto docela zamrzí, že se pod vychytanými aranžemi a vší tou slávou skrývá sice ne úplně moc, ale taky ne úplně málo momentů, které znějí vyloženě amatérsky, nezkušeně a člověka, který už má něco naposloucháno, rozhodně praští do uší.
Projevuje se to pochopitelně v samotném jádru muziky, protože tam se to prostě neokecá. Zejména struktura některých riffů, kytarových přechodů nebo melodií je na úrovni podprůměrné lokálky vezoucí se na chvostu popularity některého z mainstreamovějších žánrů, a když na vás něco takového vybafne z desky, která byla podle všeho dělaná s velkou pečlivostí a perfekcionismem, je do docela pěst na oko a je na tom vidět, že přese všechno ostatní nejsou April Weeps zdaleka tak zkušení skladatelé, jak to zpočátku dělalo dojem.
Co se týče zpěvu, ani tam není vše úplně růžové. Growl je v pohodě, ale zpěvačka Marta – ač obdařena hezkým a silným hlasem – zjevně také není úplně ideálně vyzpívaná a ve spodních polohách to zkrátka není úplně ono. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že když se dostane trochu výše a muzika jí dovolí rozbalit to naplno, je to vážně paráda a právě její pasáže, které se nacházejí v “Buried” nebo v titulce “Outer Calm, Pain Within”, jsou pro mě rozhodně vrcholy alba.
A podobně je to vlastně se vším okolo téhle desky – má to sice své mouchy (a občas to jsou pěkné masařky, jen co je pravda), ale jindy je to zase až překvapivě slušné a dohromady se to poslouchá dost příjemně a na zřetelný nadprůměr to úplně v pohodě stačí. Když totiž přivřu oči nad těmi kompozičními přešlapy, které na “Outer Calm, Pain Within”April Weeps propašovali, zbývá mi materiál, v němž se skrývá zřetelný, sem tam dokonce v realitu proměněný potenciál. Upřímně doufám, že se April Weeps do příště trochu polepší, protože potom bychom se mohli dočkat něčeho opravdu dost dobrého. Zatím je to jen za solidních šest, ale zato s velkým příslibem do budoucna.
Lunatic Gods pro mě vždy bývali jednou z nejzajímavějších slovenských kapel… vlastně bych se je společně s Algor v žádném případě nebál označit za svou nejoblíbenější formaci od našich východních sousedů. A čím pozdější období, tím víc se mi jejich nahrávky líbí – aniž bych chtěl snižovat kvality starších počinů, které jsou samozřejmě také velice dobré, obzvláště poslední dvě desky “Ante Portas” (2007) a “Vlnobytie” (2012) jsou z mého pohledu – nebojím se říct – skvosty natřískané fantastickými momenty.
O to větší byl ovšem šok, když začátkem loňského roku skupinu opustil kytarista Hirax, zakladatel a dosavadní hlavní skladatel i textař. Například obě výše zmiňovaná alba stála především na jeho materiálu, takže rozhodně vyvstala otázka, jakou budou Lunatic Gods bez něj hudebně fungovat…
Osamostatněný Hirax dal dohromady novou formaci Ramchat, v jejímž rámci se pustil do přímočařejší muziky z hájemství pagan black metalu. Na sklonku roku skupina vydala debutové EP “Bes”, na němž se ukázalo, že Hirax prostě umí a je to pan hudebník. Jemu samotnému tedy rozdělení cest nijak zvlášť neuškodilo, protože prokázal, že jeho nové působiště smysl má. Nyní ovšem přišel čas, aby to samé prokázali rovněž samotní LunaticGods…
Podobně jako Ramchat, i Lunatic Gods jako první počin nové éry zvolili krátké, +/- čtvrthodinové minialbum, které se jmenuje “Slnovraty”. Předně je v případě této nahrávky nutno zmínit jednu věc, jež je podle mého názoru naprosto úžasná – samozřejmě mám na mysli formu, v níž EP vychází. Lunatic Gods totiž “Slnovraty” vydali v nádherné, ručně vyráběné knize z pravé kůže a navrch přihodili i plakát a amulet. Sice by si někdo mohl stěžovat, že je to díky větším rozměrům trochu neskladné, ale to mi nevadí, protože jsem si na podobně atypické počiny už dávno založil speciální polici… jednoduše řečeno, co do balení se jedná o naprostou pecku, protože to vypadá skvěle. Pokud bychom tedy hodnotili formu, bylo by to pomalu i na deset bodů, ale tou stěžejní otázkou naší recenze je to, zdali se podobnými superlativy dá častovat také samotný obsah…
Z materiálu je ihned na první poslech cítit několik věcí. První z nich je to, že se kapela snažila si udržet svůj sound v tom smyslu, že “Slnovraty” jsou podobně nejednoduchá a poměrně členitá záležitost, ačkoliv v trochu jiném smyslu a přece jenom už to není taková avantgarda. Není to takový vodopád nápadů, jako byly třeba některé skladby na “Vlnobytie”, z jistého úhlu pohledu to snad je i trochu usedlejší, ale stále se nejedná o vyloženě triviální muziku a je chvályhodné, že je stále poznat, že to jsou Lunatic Gods.
Druhá věc se týká celkové nálady materiálu. Již na “Vlnobytie” byl hodně cítit znatelný příklon k jistému folklórnímu výrazivu a motivům. Samotný Hirax tento směr v rámci Ramchat dotáhl ještě o kousek dál a zbytek Lunatic Gods se taktéž vydal podobným směrem, akorát ne k pagan black metalu, nýbrž k folk metalu. “Slnovraty” jsou prostě folkovější… rozhodně to nejfolkovější, co kdy pod hlavičkou skupiny vyšlo, hudebně i tematicky, až bych se u nich vůbec poprvé nezdráhal vytáhnout škatulku folk metal (samozřejmě ne úplně čistokrevný, ale pořád smíchaný s black metalem, nějakou tou netradičností atd., což ostatně souvisí s tím, co padlo v předešlém odstavci).
Celé toto folklórnější vyznění ve velké míře podporuje i fakt, že Lunatic Gods do své sestavy vyjma nového kytaristy Míry přibrali rovněž houslistku Evaliu, což je podle mého názoru dobrý tah, protože housle v novém materiálu nehrají bezvýznamnou roli a odvádějí velký kus práce. Také to značí to, že tímhle folkovým směrem Lunatic Gods nejspíš hodlají jít i do budoucna, což mi nijak nevadí. Klidně bych se nebál dát příště houslím ještě trochu větší prostor, protože tenhle nástroj dokáže v metalové hudbě dělat vážně divy, když se to s ním umí.
Pochvalu si rozhodně zaslouží ještě jedna věc, a sice to, v co jsem v případě tohoto EP doufal především – Lunatic Gods ukázali, že ani bez Hiraxe nejsou odepsaní a dokážou složit smysluplnou a kvalitní nahrávku. A to “Slnovraty” rozhodně jsou. V žádném případě se minialbu nedá upírat fakt, že se na něm nachází nemalé množství hodně výtečných nápadů, a to ve všech vrstvách a složkách hudby. Najdou se tu skvělé klávesové motivy, naprosto parádní vokální linky, baví mě i záblesky ryzích black metalových sypaček, na nichž to sice nestojí, ale celý materiál to příjemně osvěžuje. Líbí se mi, že to trvá 15 minut, ale děje se tam toho opravdu hodně, je to členité, je to vysoce zábavné a ani po dvojciferném počtu poslechů se to nijak zvlášť neoposlouchalo, což je věc, kterou v dnešní době bohužel nemohu říct o obrovské spoustě dlouhohrajících desek, natožpak čtvrthodinových kraťasů. To všechno je super, já to uznávám a zcela upřímně říkám, že se mi výsledek líbí.
Přesto tohle všechno, přes všechny nesporné kvality novinky a i přesto, že se bezesporu podařilo navázat důstojně, si ovšem říkám, že tomu ještě kousíček chybí, že starší počiny prostě měly ještě něco navíc, co z nich pro mě dělá cosi lepšího. Samozřejmě, je to první nahrávka bez dosavadního výhradního skladatele, takže se dá ještě leccos odpustit, stejně tak na rovinu říkám, že “Slnovraty” dopadly lépe, než jsem doufal a než se mi zdálo po prvním poslechu, ani nepopírám, že díky tomu až plnohodnotná řadovka opravdu ukáže, ale i tak se prostě neubráním pocitu, že Hiraxův rukopis mi možná trochu chybí.
Opakuji znovu, že se mi “Slnovraty” stále hodně líbí, ostatně 7/10 je výborná známka… ale “Vlnobytie” jsem svého času dal 9/10 a stále si myslím, že oprávněně, takže asi tak… Nicméně i tak jsem zvědavý na další pokračování a rozhodně jsem na Lunatic Gods po odchodu Hiraxe nezanevřel…
Další názory:
Koncepční EP “Slnovraty”, se kterým Lunatic Gods otevírají novou kapitolu své existence, je rozhodně žhavým tématem, protože po Hiraxově odchodu se na kapelu upíraly nejedny zraky plné otazníků. A i když se nový materiál od svého ceněného předchůdce “Vlnobytie” rozhodně liší, dobrou zprávou je, že Lunatic Gods jsou i bez Hiraxe více než schopni vdechnout život kvalitní hudbě. “Slnovraty” jsou oproti “Vlnobytie” rozhodně tvrdší a metalovější, a to tak trochu na úkor avantgardního rozměru, který předchozí řadovku z velké části definoval. Co naopak zůstává, to je silné zapracování folklórních motivů (byť zde kvůli posunu v celkovém výrazu hudby vyznívají poněkud odlišně než posledně) a hlavně nápaditá kompozice, díky níž není o původu “Slnovratů” nejmenších pochyb. Osobně mi k srdci přirostla víc skladba “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)”, protože ve skladbě druhé mě maličko irituje pár drobností, ale přesto nemám důvod se o EP vyjadřovat jinak než pochvalně. Lunatic Gods na “Slnovratech” přinášejí vysoce kvalitní hudbu, které nečiní problém sebe samu obhájit i před náročným posluchačem, a i když ve srovnání se skvostem, jakým “Vlnobytie” bezesporu je, rozhodně ztrácí, není sporu o tom, že Lunatic Gods ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Tahle jednohubka je velice výživná, takže jsem náramně zvědavý, co se urodí dále… Ježura
Asi jako všichni ostatní jsem byl i já zvědavý, jak se Lunatic Gods poperou s odchodem Hiraxe, který s “Bes” ukázal, že si poradí i sám, a musím říct, že jeho bývalým kolegům to nejde o nic hůř. “Slnovraty” jsou k mému vlastnímu překvapení rezolutním prohlášením, že s touhle partou je třeba i nadále počítat. Hirax – neHirax. Stále jsou to Lunatic Gods, jaké jsem si oblíbil díky “Vlnobytie”, i když jsou na “Slnovraty” slovansky folkovější. To však není výtka, protože výsledek je vynikající. Skvělé housle v “Part II. Kupalo (Slnovrat letný)” bych dokonce označil za můj nejoblíbenější moment z celého EP. Propracovanější “Part I. Kračúň (Slnovrat zimný)” je mi sice díky propojení agrese a melodie o něco bližší, ale není nutno dělat mezi oběma skladbami nějaké zásadní rozdíly, protože jako celek je na malé ploše plno skvělých momentů. Ke stopáži snad jen tolik, že 15 minut je mi málo, ale co se dá dělat. Jako upoutávka věcí budoucích jsou “Slnovraty” přesně tím, čím být mají, takže se těším na plnohodnotnou řadovku. Kaša
Na rozdíl od kolegů jsem spíše než se zvědavostí k novému kráťasu Lunatic Gods přistupoval s nedůvěrou. Představa, že kapela po odchodu hlavního skladatele udrží nesmírně vysokou laťku předchozích alb, vůbec nepřicházela na mysl. První poslechy toto tušení ostatně potvrdily, “Slnovraty” na mě působily jako skořápka, která se sice navenek tváří jako neporušené vejce, ovšem při prvním tlaku se zhroutí do své vnitřní prázdnoty. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Lunatic Gods jen imitují svůj vlastní zvuk, a ani to nedělají moc dobře. Jenže jak poslechy přibývaly, začínal jsem “Slnovratům” přicházet na kloub a někdy okolo desátého poslechu se vše změnilo a já konečně dokázal jeho kvality docenit. Rázem se mi zjevily i nové prvky, které při prvních posleších zůstaly skryty – výraznější klávesy, folkovější nádech a hlavně skvělé housle. Menší důraz na kytary kapele nakonec vůbec neuškodil, i když zde i tak hrají mnoho zajímavých a nepostradatelných motivů. Abych však nezakončil hodnocení příliš pozitivně, musím podotknout, že mi na “Slnovratech”, stejně jako kolegům, něco chybí. Pocit prázdnoty uvnitř alba již po mnoha posleších zeslábnul, ale pořád mi chybí to, co dělalo z “Vlnobytie” a “Ante Portas” skvělá alba. Asi je to však jen náznak Hiraxova šíleného génia, bez něhož se Lunatic Gods a jejich posluchači budou muset naučit žít. Zajus
Země: Slovensko Žánr: alternative metal Datum vydání: 25.9.2013 Label: Gothoom Productions
Tracklist:
01. Into the Mirror
02. Reflections
03. Pretending
04. The Judge
05. Open Your Mind
06. This Is Not My Fate
07. Ember Eyes
08. Mr. Nobody
09. Mind Corruption
10. Take Your Freedom
11. Contact With Myself
12. Shameless
Ačkoli se o banskobystrických Brainscan asi nedá hovořit jako o kdovíjakých mazácích, za šest let své existence se pánové dovedli na scéně poměrně slušně etablovat, a i když je někdo přímo nezná, dost určitě už jméno téhle kapely alespoň zaslechl či zahlédl někde na plakátu. A jelikož je to už pár měsíců, co Brainscan vypustili do světa v pořadí čtvrtou vlaštovku jménem “Reflections”, je nejvyšší čas se jí podívat na zoubek.
Když se člověk koukne, jak povedený grafický kabátek Brainscan svému novému dítku nadělili, a postaví to vedle té relativní proslulosti, kterou si kapela stihla za těch pár let vybudovat, prvotní očekávání nejsou nijak překvapivá – i člověk tvorbou Brainscan zcela nepolíbený dost určitě zavětří potenciálně zdařilou desku, která by mohla příjemně překvapit, a pokud ne překvapit, tak alespoň jakž takž uspokojit. Snad to na začátek nebude moc velký spoiler, když řeknu, že těmto očekáváním se Brainscan na jejich novém počinu dostát podařilo.
První, čeho si člověk na “Reflections” všimne, je jistá autorská ruka, jakou byla deska uvedena do současného stavu. Je zde jasně znát cílevědomost, s níž album vzniklo a díky níž celek působí dotaženě a uceleně. Projevuje se to ale i prakticky v každé jednotlivině, na kterou lze ukázat. Vokály jsou velice zdařilé, práce kytaristů zkušená a místy nečekaně nápaditá, rytmika a frázování veskrze funkční a zvuk tak akorát sytý. Jak vidno, ty řeči o etablovanosti tedy nejsou jen prázdným tlacháním na natažení recenze, neboť Brainscan to minimálně v tomto směru dokazují více než dostatečně a zjištění je to rozhodně příjemné. A příjemné je vlastně celé “Reflections”, akorát to trochu kazí vědomí, že by to mohlo být ještě příjemnější.
Jak tak totiž desku poslouchám, zjišťuji, že některé pasáže nebo rovnou celé songy jsou vážně dost zábavný materiál, a fungovat “Reflections” stejně na celé ploše svých pětačtyřiceti minut, pak už bychom se tu mohli bez přehánění bavit o výtečné žánrové nahrávce. Nicméně ono se tak úplně neděje a ve výsledku je to o něco menší sláva, než na jakou podle mě Brainscan mají ve svých silách dosáhnout.
V čem je zakopaný pes? Je to vcelku prosté – ten alternativní metal, se kterým Brainscan bojují o přízeň posluchačů, prostě místy nebaví až tak, jak by se slušelo. Nenapadá mě žádný konkrétní příklad, na kterém bych to mohl názorně předvést, protože kvalita tam je prakticky neustále, ale nedostatek opravdu slušných nápadů či melodií se holt sem tam projeví a pak si člověk říká, že by to prostě šlo líp. No, a taková věc celkový dojem určitě nevylepšuje, na tom se asi shodneme. A pak je tu ještě jedna záležitost, která “Reflections” trochu škodí, a tou je určitá jednotvárnost. V žádném případě nechci tvrdit, že ty songy znějí jeden jako druhý, to opravdu ne, ale když se na to člověk vyloženě nesoustředí, zůstane mu v paměti tak maximálně zčásti akustický a zcela instrumentální kraťas “Ember Eyes”, neurvalý násyp “Mind Corruption”, pár hitových pasáží jako třeba refrén “Mr. Nobody”, ale to mezi tím už jaksi splývá. A je to sakra škoda, protože ať se na to dívám z jaké chci strany, muzika je to prostě solidní.
A solidní, to je asi nejvýstižnější přívlastek, jaký se dá na “Reflections” vztáhnout. Brainscan jeho prostřednictvím rozhodně potvrzují, že je s nimi třeba počítat a posluchačsky jde o záležitost, která dovede zabavit na nejedno protočení. I přes několik škobrtnutí to šlape dost příjemně a nadprůměrné hodnocení je zde zcela na místě. Nakonec tedy za šest a půl, ačkoli se přiznám, že jsem docela dlouho váhal, jestli neohodnotit ještě o chlup lépe. Takhle je to ale správně, šest a půl je koneckonců hodně pěkná známka a já věřím, že příště už to aspoň na tu sedmičku dopadne. “Reflections” totiž nenechává nikoho na pochybách o tom, že jeho tvůrci na to mají.
Na poli brutálně death metalové scény patří slovenská smečka se značně romantickým jménem Perversity se už dávno řadí ke stálicím. Ačkoliv co do vydávaných nosičů tahle čtveřice nepatří mezi úplně nejaktivnější formace široko daleko, i tak mají Perversity od poloviny 90. let, kam se jejich vznik datuje, pěkných pár placek a spoustu zkušeností na kontě.
A přesně to je na jejich nejnovějším minialbu “Infamy Divine”, které navazuje na tři roky starou řadovku “Ablaze”, hodně znát, že jsou Perversity zkušená a vyhraná kapela, protože jejich brutal death metal drtí s opravdu ukázkovou intenzitou. Vzhledem k faktu, že má “Infamy Divine” jen něco málo přes 17 minut, se na nic nečeká a tři údery do bicích okamžitě odpálí úvodní náser “Vermin”, jenž nasadí patřičně extrémní a nekompromisní tempo, které Perversity povolí jen v klavírním závěru druhé “Angel of Prostitution” a stejně laděném dovětku “Infamous”. Oba tyto momenty jinak neprostupnou hradbu hrubého death metalu hodně příjemně ozvláštňují a osobně bych si jakožto ne úplný fanoušek stylu klidně nechal podobných chvilek líbit více, nicméně chápu, že to asi nebylo záměrem.
Nechci tím ovšem tvrdit, že by samotný death metal v podání Pervesity nějak nudil, vlastně naopak. I přes velkou extrémnost muziky je všude znát, že se v žádném případě nejedná o nudnou rubanici bez hlavy a paty, v níž by se nebylo čeho chytit. Precizní hra, různé nápady, vyhrávky nebo krátká sóla se schovávají na každém rohu a jsou dostatečně kvalitní na to, aby prostě nebyla šance se nudou začít dloubat v nose, např. začátek takové “Supreme Accusation” s táhlými kytarovými melodiemi se fakt povedl.
Ačkoliv to může znít jako klišé, “Infamy Divine” je vysoce kvalitní počin, jenž nemůže zklamat snad žádného fanouška brutal death metalu. Je to zničující buldozer, ale zároveň nejde o samoúčelné honění co nejextrémnějších riffů a má to v sobě myšlenku, což se mně osobně hodně líbí. Velká paráda.
Jak jste si možná před časem přečetli v naší recenzi, z debutové desky “A Tale of Woe” od mladých Slováků Morna se vyklubala nečekaně povedená záležitost. Chytili jsme tedy za pačesy příležitost a do Nové Dubnice poslali rovnou desítku otázek v naději, že odpovědi na ně nám a samozřejmě také vám ještě trochu rozšíří povědomí o kapele, jejích motivacích a cílech. Odpovědí se zodpovědně ujali všichni čtyři členové Morna a výsledek jejich snažení si můžete přečíst níže…
Ahoj! Nejprve nám povězte něco o sobě a své hudební historii. Jak dlouho hrajete na své nástroje? Jste samouci, nebo jste prošli hudební výukou? Je Morna vaším prvním vážným působištěm, nebo jste už dřív působili v nějakých kapelách? A jaká hudba, případně konkrétní kapely utvářely a utvářejí vaše hudební cítění?
Robert:Morna vznikla niekedy v roku 2010 po tom, ako ma chalani (Kubo a Michal) pribrali medzi seba na post gitaristu a vtedy ešte nejasný post speváka/”hroziča”. Chalani už fungovali nejakú dobu predtým, takže po mojom vstupe už bol nejaký materiál hotový a spoločne sme potom pracovali na ucelení tých songov a tvorbe nových, tvorbe textov a plánovaní našej demo nahrávky “Succubus”. Takže, mali sme nejaký smer, obraz o tom, čo chceme robiť a ako to chceme robiť, ale nemali sme názov ani basáka. Po niekoľkotýždňovom hľadaní sme spomedzi rôznych alternatív vybrali názov Morna, ktorý vystihoval naše predstavy. S basgitaristom to bol trochu vážnejší problém, ktorý sme definitívne vyriešili až v lete 2011, keď ku nám prišiel Cvečo, ktorý sa hrdinsky chopil basy aj napriek tomu, že bol pôvodne gitarista a skompletizoval tak našu partiu. Ja osobne si ani nepamätám, kedy som chytil gitaru do ruky prvýkrát. Otec je tiež gitarista a hudobník, takže sa to tak nejak prirodzene na mňa lepilo, všetky tie veci okolo hudby. Základy hry som získal behom 3 rokov v ZUŠ a odvtedy som samouk. Morna je prvá kapela, v ktorej pôsobím ako stály člen. Čo sa môjho hudobného cítenia a vnímania týka, tak tých vplyvov a interpretov je naozaj mnoho. Ale najvýraznejšie moju tvorbu alebo hudobné cítenie ovplyvnili hlavne kapely a umelci ako: Extreme, ZZ Top, The Cure, Pražský výběr, Pearl Jam, Muse, neskôr Mastodon, Opeth, Porcupine Tree a gitaristi Nuno Bettencourt, Guthrie Govan, Zakk Wylde, Tremonti, Hendrix, a v neposlednom rade môj otec.
Kubo: Ako poslucháč a fanúšik sa intenzívne venujem hudbe asi od deviatich rokov. Na bicie nástroje hrám od svojich pätnástich a od počiatku som samouk. Hudobné vzdelanie som síce vždy túžil mať, ale na cestu jeho štúdia sa mi podarilo plnohodnotne dostať až na vysokej škole. Morna je mojim prvým oficiálnym pôsobiskom.
Michal: Na gitare hrám asi od trinástich rokov, kedy ma chytila éra Nirvany a grunge-u. Najskôr to bola lacná akustika a po dvoch rokoch som si kúpil aparát a gitaru, ktoré mám dodnes. Gitare sa venujem ako samouk, ale istý čas som rok navštevoval ZUŠ. Kapela Morna je mojím prvým počinom. Za svoje základy pokladám Nirvanu a Metallicu, neskôr som sa dostal na vlnu melodického death metalu (Gothenburg) a potom rôzne od progresívneho rocku, neo klasike až po elektro.
Tomáš: Na basgitaru hrám od svojich 17, vlastne odo dňa, kedy ma chalani zobrali medzi seba. Pred Mornou som absolvoval zopár koncertov v ZUŠke, kde som chodil tri roky na akustickú gitaru a dva roky tam hral v kapele na elektrickú gitaru. Hrávali sme veci hlavne od Iron Maiden, ktorých tvorba ma ovplyvnila najviac. Okrem nich si rád vypočujem napr. Nirvana, Guns n’ Roses, Led Zeppelin, In Flames, Opeth, Alice in Chains, a mnoho ďalších kapiel zo všelijakých žánrov (okrem punku).
Jak jste spokojeni se svým debutem “A Tale of Woe”? Desku jste nahráli a vydali svépomocí, takže by nebyl žádný div, kdyby ne vše vyšlo zcela podle vašich představ… Museli jste přistoupit na nějaké kompromisy? Víte o něčem, co byste chtěli vylepšit nebo udělat jinak?
Robert: Myslím, že album sa nám vydaril lepšie, ako sme sami očakávali v rámci možností. Určite je veľa vecí, ktoré by každý z nás urobil trochu inak, ale nikdy sme nešli nikomu proti jeho vôli. Vždy sme našli nejaký kompromis a spokojnosť bola na každej strane, či už išlo o stavbu piesní, výsledný zvuk, alebo aranžmán celého albumu. Všetko sme robili spolu a každý sa zameral na to, čo mu ide najlepšie. Mali sme jasný cieľ, urobiť album podľa našich predstáv, a myslím, že sa to aj podarilo. Obrovská vďaka patrí ľuďom, ktorí boli ochotní nám zapožičať aparáty, nástroje a techniku na nahrávanie. Bez nich by ten album ani zďaleka dobre neznel.
Kubo: Myslím, že samotnú metodiku máme zvládnutú dobre. Pokiaľ ide o zlepšovanie, ja osobne vidím priestor hlavne v inštrumentálnych schopnostiach – dostať hru na nástroj na vyšší level.
Když nyní máte téměř roční odstup od vydání, myslíte, že se vám tahle cesta “udělej si sám” vyplatila? Hodláte v tomhle stylu pokračovat i do budoucna, nebo byste dali přednost, aby se vydání další desky ujal třeba byť i malý label? Mimochodem, slyšel jsem, že je celý náklad “A Tale of Woe” již vyprodaný… je to pravda? V jakém nákladu vůbec deska vyšla? A neuvažujete o nějakém případném dolisu?
Robert: Myslím, že sa to určite vyplatilo. Prostriedky na nahrávanie v štúdiu sme nemali. Nemali sme ani žiaden časový limit, ktorý by nás stresoval, čo sa vyplatilo aj pri hľadaní výsledného zvuku, dorábaní niektorých doplnkov do piesní a tvorbe obalu. Zhodli sme sa na tom, že ďalší album si nahráme opäť sami. Avšak čo sa vydania týka, určite by nám prospelo, keby sa toho ujme niektoré vydavateľstvo, či už malé alebo väčšie, vďaka ktorému by sme sa dostali do širšieho povedomia.
Kubo: Forma, akou sme album robili, mi zatiaľ absolútne vyhovuje. Do ďalšej budúcnosti by som však uvítal nejaké menšie vydavateľstvo. Pokiaľ ide o počet CD, mali sme ich päťdesiat a v súčasnosti nemáme už žiadne, ktoré by sme mohli fanúšikom poskytnúť. Aj preto v súčasnosti pripravujeme dotlač ďalších niekoľko desiatok kusov.
Michal: Vlastná réžia je zatiaľ pre nás z môjho pohľadu najlepšia voľba – sloboda času pri tvorbe je základná vec. Vydavateľstvo kvôli propagácii…
S tím souvisí otázka, co se v dohledné budoucnosti bude okolo Morna dít. Od vydání “A Tale of Woe” v květnu 2013 už přeci jen uplynula nějaká doba, takže by mě zajímalo, jestli už pracujete na nějakém novém materiálu. Můžeme na případné nové desce čekat nějaký znatelný posun?
Robert: V prvom rade sa zameriavame na koncerty, ku ktorým je v dnešnej dobe problém sa svojpomocne dostať bez potrebných konexií, prostriedkov na prenajímanie klubov, atď. Takže sme radi za každú príležitosť hrať naživo. V poslednej dobe sa začali veci trochu hýbať, s čím nepochybne súvisí nominácia nášho albumu na Nahrávku roka 2013 v kategórii Hard and Heavy v rámci ocenenia Radio_Head Awards 2013. Začali sme dávať dokopy nové songy, ale nesilíme to. Odkedy sme všetci na vysokých školách, tak sa stretávame menej často, ako keď sme tvorili “A Tale of Woe”. Preto skôr skladáme každý sám a keď sa stretneme, snažíme sa to nejako zladiť. Kvôli tomu sa dá predpokladať, že nasledujúci album môže vyznieť odlišne od “A Tale of Woe”, ale určite mu nebudeme venovať menej pozornosti a úsilia, práve naopak.
V naší recenzi na vaši prvotinu (ale nejen tam) zaznělo, že vaše hudba připomíná tvorbu švédských Opeth, která byla pro “A Tale of Woe” zřejmě velkou inspirací. Souhlasíte s tímto tvrzením? A jak s tím hodláte naložit do budoucna? Opravte mě, jestli se mýlím, ale myslím, že žádné kapele asi není příliš po chuti, když ji někdo donekonečna srovnává s někým dalším – byť to někdy může být myšleno i jako kompliment…
Robert: Je pravda, že mnoho ľudí nás k nim prirovnalo, ale tie pomenovania ako “slovenský Opeth” alebo “In Mourning” (ku ktorým nás tiež prirovnali niekoľkokrát) a neustále opakovanie toho, ako veľmi sa naša tvorba na nich podobá, sú prehnané. Je to, samozrejme, pocta byť prirovnaný k takým velikánom, ale fungovať s tou nálepkou nie je jednoduché a môže to zavádzať ľudí, ktorí ešte náš album nepočuli. Tak vznikajú rôzne mylné očakávania a poslucháč je automaticky zaujatý, čo spôsobí, že jeho výsledný dojem z nahrávky je úplne iný. Napríklad kapelu In Mourning som vôbec nepoznal, až kým nám to niekto nenapísal. Snažili sme sa o jedinečnosť a zhudobnenie našich osobných predstáv. Tvorba našej hudby bola dlhodobý proces, počas ktorého každý z nás čerpal inšpiráciu z mnohých zdrojov, nielen metalových, takže každý má v tej hudbe kus seba a jeho hudobnej osobnosti.
Michal: Ťažko sa mi vyjadruje, Opeth nepočúvam a “Hope Leaves” to nezachráni (smiech).
Kubo: S tvrdením, že Opeth boli pre nás veľkou inšpiráciou, tak celkom nesúhlasím. Inšpiráciou možno, ale určite nie veľkou. Myslím si, že ľudia sa tak celkom neubránili potrebe (zrejme prirodzenej) ‘zaradiť si veci’. To, že sme na albume použili veľmi zaujímavé a esteticky atraktívne prvky, akými sú pasáže s akustickými gitarami alebo použitie klávesových nástrojov ako syntetizátory alebo hammondy, neznamená, že sme chceli robiť Opeth. Takejto hudby je vo svete veľa, Opeth je len špičkou ľadovca.
Název kapely i názvy dvou skladeb na “A Tale of Woe” jsou převzaty z Tolkienovy elfštiny. Otázka je jednoduchá – proč zrovna Tolkien? Inspiraci z jeho díla čerpá celá řada kapel (za všechny jmenujme třeba Summoning nebo Blind Guardian), takže určitě nelze tvrdit, že by šlo o nějak originální přístup. Někdo by naopak mohl namítnout, že je na metalové scéně už trochu “přetolkienováno”…
Robert: Osobne som na metalovej scéne nepostrehol až toľko Tolkienových prvkov alebo pomenovaní, ale možno som len málo všímavý. Dôvod, prečo sme sa rozhodli pomenovať kapelu Tolkienovým slovom “morna”, je jednoduchý – chceli sme niečo, čo nebude príliš konkrétne, dlhé alebo zložité, ale bude to vystihovať naše texty a tvorbu. Význam tohto slova je “čierny” alebo “temný”, čo súhlasí s vyznením našich textov, ktoré nie sú príliš optimistické alebo veselé.
Tyto elfské pojmy by mohly napovídat, že je deska nějak koncepčně svázána s příběhy ze Středozemě. Samotné texty se však na první pohled zabývají poměrně obecnými tématy. Zkuste nám trochu osvětlit, jaké příběhy se skrývají v textech “I Amar Prestar Aen” a “Unuhuinë” – nechce se mi totiž věřit, že by tyto názvy byly použity jen proto, že to dobře zní.
Robert: Texty týchto piesní nijak nesúvisia s príbehmi zo Stredozeme. Pomenovanie “I Amar Prestar Aen” (Svet sa zmenil) pre text, ktorý som napísal, som použil preto, lebo vystihuje moje pocity pri písaní toho textu a aj to, očom ten text je. Text vyjadruje môj pohľad na dnešné myslenie ľudí. Na to, aké sú naše priority v tomto svete, na čo zabúdame a čo si o tom všetkom, čím sa dobrovoľne nechávame kŕmiť, myslím. Elfské (v podstate fantasy) pomenovanie tiež súvisí s použitými metaforami v texte.
Kubo: Pôvodne som mal v úmysle napísať “Unuhuinë” celý v elfskom jazyku, ale okamžite som narazil na lingvistický problém. Upustil som od tohto úmyslu a napísal ho v angličtine, s tým, že pôvodný názov som ponechal v elfskom jazyku, ako takú osobnú spomienku a pre zaujímavosť. Meritum sa vlastne skrýva celé v tematike strachu. Text je pomerne dosť zahalený veršovými peripetiami a metaforami. Osobne nerád píšem “priamym spôsobom”, aj keď v poslednej dobe sa lepším (smiech). Nebolo jednoduché moju predstavu formulovať v angličtine a preto som celkom rád, že to nakoniec vyšlo tak, ako to poznáme dnes. Aj štylisticky, aj významovo.
Částečně bych se ještě vrátil k otázce číslo šest, tentokrát ovšem v trochu obecnější rovině… jak se díváte na fantasy žánr z obecného hlediska? Ať u v literatuře nebo třeba i v kinematografii, máte podobné výlety do neexistujících světů rádi, nebo dáváte radši přednost umění s nějakým reálným základem? Dovolím si předpokládat, že k tomu asi budete mít kladný vztah, když jste takto sáhli po Tolkienovi, nebo ne? Máte případně nějaké další oblíbence?
Robert: Osobne som veľkým fanúšikom fantasy žánru, či už sú to filmy alebo knihy. A nie je to len fantasy, k čomu inklinujem, ale aj sci-fi a mysteriózne príbehy, ktoré môžu mať aj reálny základ. Medzi autorov, ktorých obľubujem, patria napríklad H.P. Lovecraft, E.A. Poe a Andrzej Sapkowski. Obzvlášť je to Lovecraft. Tá temná a ponurá atmosféra v jeho poviedkach ma maximálne fascinuje a sčasti mi bola jeho tvorba inšpiráciou pri písaní textov.
Kubo: Výlety do neexistujúcich svetov realizujem v rámci seba samého, takže fantasy ani nijak zvlášť nepotrebujem (smiech). Ale inak sa fantasy žánru obecne nijak nebránim.
Michal: Vždy, keď pozerám nejaký fantasy film, tak žijem s daným prostredím. Je to ako žiť úplne iný život, aspoň na chvíľu. Je to pre mňa úlet z reality a preto ma láka toto prostredie v hudobnom svete.
Z veškeré vaší prezentace a koneckonců i z hudebního projevu je znát, že své počínání myslíte vážně. Vlastní a informačně obsáhlé webové stránky, aktualizované profily na Facebooku a Bandzone, to nemá zdaleka každá mladá kapela… Kam s takovým základem míříte? Je pro vás hudba pořád v první řadě zábava a čert vem všechno okolo nebo se cílevědomě snažíte o co možná nejsilnější pozici na nejen domácím hudebním trhu?
Robert: Myslím, že keď človek niečo robí, tak si za tým musí aj stáť a musí to myslieť vážne. A ja si za našou hudbou jednoznačne stojím, inak si to ani neviem predstaviť, nedávalo by mi to potom zmysel. Čo sa toho online kontaktu s verejnosťou týka, využívame prostriedky, ktoré máme k dispozícii a myslím, že to nie je na škodu. Koniec koncov, ako inak by sa ku nám, okrem koncertov, ľudia dostali? Hudba je pre mňa všetko v jednom. Zábava, relax, výzva, komunikácia, spojenie s ľuďmi, ktorých si cením a mám ich rád. Každý dobrý koncert a úspech, ktorý prežívam, je odmena za to, čo s radosťou robím. To je to, prečo to chcete robiť aj naďalej a zlepšovať sa v tom.
Kubo: V rámci tejto odpovede vyberám pár výrokov, ktoré som kedysi sám uviedol na našom Facebook profile: cieľom je obohatiť domácu a možno aj zahraničnú hudobnú scénu, robiť to pre zábavu, prezentovať samého seba a tiež byť všeobecným prínosom v tejto oblasti. Takže áno, myslím to vážne.
Michal: Všetko, čo robím, sa snažím robiť naplno. Inak tomu nie je ani pri Morne. Rozmach informačných technológii je pri prezentácii mladej kapely veľmi užitočná vec, preto som považoval za vhodné spraviť aj vlastnú webstránku, kde by si fanúšikovia mohli nájsť vždy aktuálne novinky a potrebné informácie. Stále je to celé o zábave na koncertoch a pri tvorení muziky. Nejaký cieľ v diaľke obsadiť domácu hudobnú scénu v tom ale nevidím. Asi aj preto, že metalová scéna na Slovensku nie je až tak rozvinutá a aj to hranie prináša niekedy viac organizačných starostí ako radostí.
Poslední otázku v rozhovorech dáváme s oblibou takovou humornější… tedy, bráno s rezervou, protože náš humor je poměrně pokleslý a infantilní, podle čehož ta otázka také bude vypadat (smích). Když jsme s kolegou hráli hru, co se nám jako první vybaví při jméně Morna, na prvních dvou místech se umístilo “Porna” a název finské black metalové smečky Horna. Finální otázka tedy zní… máte rádi pornografii a máte rádi satanic black metal z Finska (smích)? Každopádně děkujeme za rozhovor a za váš čas a ať se daří!
Robert: Porno bolo, je a bude (smiech). Je to úlet, ktorý si zrejme každý z nás niekedy dopraje, ale tým, samozrejme, nechcem povedať, že preferujem tie drastické odnože pornografie. No a fínsky black metal nepočúvam ani pri porne, ani inokedy. Celkovo proti black metalu nemám nič, kým nehoria kostoly a netečie krv.
Kubo: Nemôžem povedať, že by som mal rád pornografiu. Skôr ju vnímam, v určitom zmysle, ako nevyhnutnú súčasť tohto sveta – ach, človek a tie jeho neduhy! Čo sa týka black metalu, ten mám obecne rád.
Michal: O porne viem dôležitú věc: netreba ho sťahovať, aby si ho človek pozrel v HDčku. Myslím, že to je najdôležitejšie. Black metal nemusím, Fínsko je pekná krajina (smiech).
Tomáš: Keďže nemám žiaden vzťah k fínskemu satanic black metalu, prejdem rovno k tej pornografii: pornografiu nikto z nás k životu nepotrebuje, lebo máme hudbu, ktorá nás napĺňa (smiech).
Země: Slovensko Žánr: black metal Datum vydání: 23.11.2013 Label: Hexencave Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Zrodenie nešťastnej medzi ľuďmi
03. Trpký návrat k nevinnosti
04. Pasovanie s démonmi
05. Z vlka a ženy zrodený
06. Prislabí na jej svet
Možná je to jen čistě subjektivní pocit, ale zdá se mi, že v posledních několika málo letech se v rámci československé scény značně navýšil počet opravdu vysoce kvalitních desek z black metalového podzemí – ostatně jenom loňský rok je toho důkazem a snad ani netřeba jmenovat, na která jména člověk naráží. V této chvíli je pro nás totiž důležitý fakt, že se svou trošku do mlýna v listopadu rozhodl přidat rovněž slovenský projekt Evil v podobě dlouhohrající prvotiny “Legenda neskrotných živlov”…
Jak již bylo řečeno, formálně je “Legenda neskrotných živlov” velkým debutem Evil, pokud by si ovšem někdo nezasvěcený myslel, že jde tím pádem o mladou a nezkušenou kapelu, bude docela vedle. Evil totiž slovenským podzemím křižují již pěkných pár let a mají na svém kontě pěknou řádku nedlouhohrajících počinů. Mimoto za touto kapelou nestojí nikdo jiný než Dlog, jemuž pomáhá ještě kolega Carpath, přičemž oba patří k hodně aktivním postavám slovenského black metalu, díky čemuž už jakákoliv teze laika o případné nezkušené skupině musí vzít za své, jelikož oba mají s black metalem již dost zkušeností.
A nutno ihned dodat, že podle toho také úroveň “Legendy neskrotných živlov” rozhodně vypadá, protože jde o desku, o níž člověk může bez sebemenšího uzardění prohlásit, že je vyspělá a že je na ní zcela jasně znát, že ji někdo složil a natočil s jasnou představou toho, jak by měl výsledek vypadat, přičemž mu nečiní problém dovést tuto představu až ke zdárnému konci. To všechno tu je a je to bez jakýchkoliv debat chvályhodné, nepředstavujte si pod tím ovšem nějakou obzvlášť originální záležitost. I když mají Evil jistě svůj vlastní ksicht, jak se říká, jejich vyjadřovací prostředky se nesou ve standardních black metalových mantinelech, veškeré použité výrazivo není ničím jiným než black metalem v jeho klasické podobě a formě. Jak už ale bylo řečeno o kousek výše, nijak se to nevylučuje s funkčností či kvalitou samotné muziky.
“Legenda neskrotných živlov” se v drtivé většině své délky nese v rychlém tempu syrovějšího a undergroundové, stále ovšem atmosférického black metalu. Samozřejmě, tu a tam Evil vichřici bicí salvy a rychlých riffů povolí, objeví se zvolnění či dokonce vyloženě melodický moment, vlastně se tak děje v každé skladbě, nicméně jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba “Trpký návrat k nevinnosti”, kde se mi tyto momenty obzvláště líbí. I přesto tyto pasáže však “Legenda neskrotných živlov” vyznívá ne vyloženě monotónně, ale velice jednolitě; pokud se posluchač vysloveně nesoustředí na každý detail a “jenom” se ponoří do celkové nálady desky, pak počin navzdory všem proměnám tempa působí takovým neměnným dojmem. Netvrdím ale, že by to mělo být špatně.
Jak už dávno víme, album rozhodně lze postavit i takovýmhle způsobem a klidně to může být i fantastická záležitost, jenže co hudba ztrácí na nějaké složitosti či proměnlivosti, to musí dohnat na jiné frontě, kterou zpravidla bývá atmosféra. A je potěšujícím faktem, že “Legenda neskrotných živlov” rozhodně patří mezi ty nahrávky, o nichž lze bez váhání říct, že v sobě atmosféru mají. Především díky ní ten počin ve finále funguje na výbornou a má co říct.
Do toho, aby šlo o onu vyloženě fantastickou záležitost, tomu sice ještě kousek chybí, ale to nic nemění na faktu, že je “Legenda neskrotných živlov” svým způsobem velice poutavá a zajímavá nahrávka, přestože do svého žánru nepřináší nic nového. Má ovšem charisma, vnitřní myšlenku (možná by se slušelo dodat, že lyrika desky je inspirována románem “Nevesta hôľ” od slovenského prozaika Františka Švantnera), je ve všech směrech uvěřitelná a působí na mě upřímně a zapáleně, což jsou věci, jichž si osobně stále cením (obzvláště v dnešní době rychlokvašné hudby). Tím pádem je asi naprosto zřejmé, že můj názor na “Legendu neskrotných živlov” je velice kladný…
Ačkoli slovenská metalová scéna nabízí celou řadu znamenitých kapel, většinou jde o formace známé spíše fajnšmekrům a lidem, kteří se rádi probírají undergroundem. A jak už to tak u undergroundu bývá, sem tam se úplně odnikud objeví kapela, která kvalitami své hudební produkce vzbudí docela rozruch. No, a v posledních měsících se této úlohy černého koně ujali novodubničtí progresivní death metalisté Morna, kteří sbírají jeden skvělý ohlas za druhým. Ano, hádáte správně, jejich debut “A Tale of Woe” je předmětem dnešní recenze.
Přiznám se, že když se ke mně doneslo pár zvěstí o tom, jaký zázrak tito “slovenští Opeth” (to prosím není můj výmysl, to jsem si někde přečetl) stvořili, podlehl jsem naději a očekával jsem vybroušený diamant té nejvyšší jakosti, který mě nechá stát v němém úžasu a tak dále, bla bla bla. Po pár týdnech, které jsem ve společnosti desky “A Tale of Woe” strávil ale mohu bez výčitek prohlásit, že s proklamovaným zázrakem tu čest vskutku nemáme. To ovšem ještě automaticky neznamená, že by snad Morna nahráli špatné album. Dojem z “A Tale of Woe” totiž sice doplácí na přehnaná očekávání, ale sama deska na druhou stranu nabízí pořádnou dávku opravdu dobré muziky.
Jedno se těm zvěstem stran Morna potažmo “A Tale of Woe” musí nechat – slovutní Opeth jsou z toho opravdu cítit na sto honů a je naprosto jasné, kde se pánové při skládání inspirovali. Podoba rané tvorby těchto žánrových velikánů s debutem novodubnických mladíků je nezpochybnitelný a projevuje se jak na poli vokálním, tak co se týče kompozice, užitých nástrojů a svérázné melodiky, kterou se deska vyznačuje. Navzdory tomu ale nemohu tvrdit, že bych v recenzovaném díle spatřoval bohapustou vykrádačku. Tou totiž “A Tale of Woe” určitě není, a to hned ze dvou důvodů. Tak předně – kytarová složka alba, která zde zcela dominuje a na níž je celé album postavené, sice páně Åkerfeldtovu hru připomíná celkovou koncepcí a melodickými postupy, ale vlastní rukopis riffů a zejména úroveň jejich propracovanosti jsou někde jinde. Morna na “A Tale of Woe” totiž sice nabízejí spoustu obstojných nápadů a některé pasáže se jim podařilo provést vskutku výtečně, ale jiné jsou zase trochu chudší a repetitivnější, než by se slušelo, a tento dojem se ve výsledku přenáší na celé album.
Podle toho, co jsem v napsal v předchozím odstavci, to teď asi vypadá, že je “A Tale of Woe” takovým nepříliš podařeným pokusem o vykradení Opeth, ale to bych desce křivdil. Objektivně (a místy i naprosto subjektivně) je to totiž materiál více než dobrý a navzdory tomu, co ještě zmíním níže, svým způsobem také docela pestrý. Morna se nebojí ustoupit od klasického riffování a často se dostávají ke slovu melodické a poměrně technické vyhrávky, které celek poměrně úspěšně prosvětlují; pojmy “akustická kytara”, “hammondky” nebo “čistý zpěv” v Nové Dubnici evidentně také neplatí za sprosté výrazy. A ještě že tak, protože kdykoli tyto dva nástroje a čistý zpěv promluví, jedná se o působivý moment a třeba takovou “I Amar Prestar Aen” to katapultuje na samý vrchol nahrávky.
Přesto ale bohužel platí, že (pozor, tady je ten zmiňovaný rozpor a také druhý zásadní rozdíl mezi tvorbou Morna a Opeth) “A Tale of Woe” jako celek dost splývá. I když jsou skladby samy o sobě dobré a v dílčích jednotlivinách se vzájemně liší, jsou v drtivé většině šité podle jednoho mustru, využívají dost podobných postupů a nabízí stále jednu a tu samou náladu, což má při více než hodinové délce alba (když nic jiného, vyhodil bych aspoň instrumentální verzi “Unuhuinë”, která se na desce vyskytuje i v plnohodnotné podobě) za následek, že posluchačova pozornost upadá, a i když si při poslechu říká, že to je dobré, nebaví se asi ani zdaleka tak, jak by papírově mohl nebo snad měl. Škoda – nabídnout Morna trochu barvitější výrazové spektrum, pak už by zásadnějších výtek moc nezbývalo.
Jaká je to pro kapelu vizitka? Možná se budete divit, ale vlastně dost dobrá. Těm klukům je okolo dvaceti let, “A Tale of Woe” je jejich plnohodnotný debut a už jen to, že byli schopni přijít s hudbou, která v sobě přese všechny oprávněné výtky nese nesporně vysokou kvalitu, si zaslouží pochvalu. Kvůli výše zmíněnému se “A Tale of Woe” v mém playlistu nejspíš neusadí, ale i tak na mě působí jako velmi důrazná demonstrace potenciálu, který se v Morna skrývá. Jsem si totiž naprosto jistý, že pokud na sobě pánové zapracují, odstraní chyby plynoucí z nezkušenosti a dodají své hudbě i pár dalších tváří, pak budeme mít co dočinění s deskou, která už bude moci směle konkurovat i v celosvětovém měřítku. “A Tale of Woe” je sice zatím jen opatrným příslibem takového vývoje, ale přesto si nižší známku než sedm nezaslouží.
Slovenská progresivní formace Persona Grata se v loňském roce blýskla velice povedenou deskou “Reaching Places High Above”, která zaujala nejednoho fanouška i kritika progresivního rocku. Ovšem nejen o tomto albu, ale i o pár dalších záležitostech jsme si s kapelou povídali v rozhovoru. Odpovědí na naše dotazy se ujal baskytarista Timotej Strieš…
Zdravím na Slovensko! Uznávám, že tohle je hned na začátek možná trochu blbá a klišovitá otázka, ale mohli byste nám nějak ve stručnosti shrnout, jak se to má s historií vaší kapely? Ptám se především z toho důvodu, že jsem byl přesvědčen, že “Reaching Places High Above” je váš debut, a tudíž toho pod hlavičkou Persona Grata nebudete mít zas tolik za sebou, ale rok založení 1999 na vašem Facebooku mi tuhle teorii trochu nabořil. Po troše pátrání to vypadá, že by tam měla být nějaká demíčka a dokonce i změna názvu, je to tak? Zkuste v tom prosím laikům v oboru historie Persona Grata udělat trochu jasno, jak šel s vaší skupinou čas…
Jano Šteňo a Martin Stavrovský sa stretli niekedy v roku 2000. Ja (Timotej Strieš) som do kapely prišiel na inzerát o pár mesiacov neskôr. Začínali sme ako klasická mládežnícka skupina, t. j. hrávali v škole na požičanej aparatúre, učili sme sa rockové pecky od Led Zeppelin, Deep Purple či Jimiho Hendrixa. Ale hneď od začiatku sme sa snažili robiť aj vlastné veci. Časom prišli nové inšpirácie v podobe kapiel hrajúcich progresívny rock ako Dream Theater či Emerson, Lake & Palmer alebo legendárnych Fermáta a Collegium Musicum. Odvtedy sme sa aj na skladanie piesní pozerali trochu inak. Viac sme skúmali rytmickú a harmonickú stránku. Skladby sa predlžovali, opúšťali sme klasickú štruktúru, hľadali sme vlastný zvuk a výraz.
Ďalší veľký posun nastal príchodom nových členov – virtuóznej flautistky a speváčky Janky Vargovej, klaviristu Adama Kuruca a gitaristu Martina Hubu, vynikajúcich hudobníkov, s ktorými sme dali dokopy náš prvý album “Reaching Places High Above”. Veľká etapa nastala príchodom Mateja Mikloša – súčasného klávesáka, a gitaristu Petra “Piťu” Luhu, tiež úžasných muzikantov. Na našu veľkú radosť sa Janka po určitej odmlke tiež do kapely vrátila. Spolu robíme na ďalšom albume.
Při výše zmiňovaném pátrání jsem narazil na to, že vám měl už v roce 2006 vyjít demosnímek “Reaching Places High Above”, tedy se stejným názvem jako vaše dlouhohrající deska a dokonce i s totožnými skladbami – s výjimkou dvou meziher “Istanbul” a “Venice”. Debutové album je tedy vlastně přepracované a znovu natočené demo? To by ovšem znamenalo, že na desce vlastně vyšel materiál starý cca sedm let. Pokud tomu tak je, neměli jste třeba problém se s takovým odstupem s písničkami ztotožnit? Jaké změny jste v kompozicích na album oproti demu udělali?
Nie, ide o totožný materiál/album. Základ sme nahrali v dnes už neexistujúcom štúdiu v Lieskovci pri Bratislave za asistencie Martina Čemu a Ďuriho Velčovského. Treba poďakovať aj Jožkovi Šimčákovi, ktorý vlastne nahrávanie albumu inicioval. Všetky ďalšie plochy, spevy, vokály a aranžmány sme si robili sami. S celkovým zvukom sme však neboli úplne spokojní, tak sme to dali minulý rok komplet “premiešať” zvukovému majstrovi Michalovi Kolejákovi. Stopu po stope sme mixovali nanovo, bolo s tým naozaj dosť práce, ale ten album si zaslúžil dobrý zvuk… Album sme teda oficiálne vydali až minulý rok.
Co se mi tak podařilo zachytit, váš debut “Reaching Places High Above” zatím sklízí hodně dobrou, až nadšenou kritiku. Předpokládám, že jste tedy s ohlasem prozatím spokojeni, je to tak? Dokonce i podle zahraničních článků se deska venku dost líbí. Došly vám vůbec třeba nějaké recenze, které by mluvily o průměru, nebo dokonce nějaké čistě negativní kritiky?
Kritiky a ohlasy na album sú výborné. Naozaj takmer všade sme dostali vysoké hodnotenie. Vo viacerých článkoch náš album zaradili medzi najlepšie albumy roku 2013. Recenzií bolo už pomerne dosť a nechcem, aby to vyznelo neskromne, ale nespomínam si ani na jednu s priemerným hodnotením. Tiež nás teší predaj albumu. Nejde o milióny predaných nosičov, ale záujem je z rôznych kútov sveta. Z tohto celého máme veľmi príjemné pocity.
S výjimkou již jmenovaných meziher “Istanbul” a “Venice” jsou všechny skladby na “Reaching Places High Above” delšího rázu, v případě závěrečné “I Am You” téměř až čtvrt hodiny. Otázka je jasná – proč to? Krátké songy vás nelákají? Myslíte, že by pod hlavičkou Persona Grata mohlo někdy dojít i na řekněme písničkovější album? Nebo se i do budoucna hodláte držet složitějších a rozsáhlejších kompozic?
A to ešte uvediem na pravú mieru, že “Istanbul” a “Venice” je intro a outro k “Orient Express”, vlastne je to jedna skladba rozdelená do troch trackov (smiech). Ale späť k otázke, prečo také dlhé skladby? Možno aj preto, že sme minutáž skladieb nikdy neriešili. Pri skladaní sa v ničom neobmedzujeme. Skladby sú z nášho pohľadu kompozície. V každej jednej sa vystrieda viacero motívov, rytmov a nálad. Ale nemáme žiaden problém spraviť krátku pesničku, keď to tak budeme cítiť.
Někdy mi přijde, že když se v progressive metalu nebo progressive rocku objeví nějaká nová formace, většina kritiků ji hned začne srovnávat se známějšími kapelami, především s Dream Theater, kteří jsou už něco skoro jako takovým měřítkem pro všechny ostatních prog skupiny. I v drtivé většině recenzí na “Reaching Places High Above”, které jsem četl, jejich jméno opravdu padlo. Neštve vás to někdy trochu, když nahrajete vlastní desku a následně ji všichni takřka ihned začnou k něčemu přirovnávat a automaticky házet do škatulky “něco jako Dream Theater” (byť tohle je, zdá se, takový evergreen všech kritiků píšících o progresivní muzice)?
Ano je to až trochu klišé, Dream Theater akoby bol etalón pre všetky progresívne kapely. Pri tom tento žáner je bohatý a nájdete v ňom skupiny, čo majú od DT ďaleko. Nemáme problém priznať inšpiráciu v DT, ale rovnako musím dodať, že tých inšpirácií je omnoho viac. Myslím, že aj náš prvý album si ide svojou cestou a skôr sa prikláňa ku klasickému progu než progmetalu. Ale keď budem úprimný, spomínaný Dream Theater nepatrí medzi moje najobľúbenejšie formácie (smiech), aj keď ich za ich kvalitnú robotu absolútne rešpektujem.
Nicméně – nejspíš i trochu v souvislosti s předcházejícím dotazem – by možná stálo za to se zeptat, jaké kapely vás ovlivnily, díky komu jste (obrazně řečeno) vzali do ruky nástroje a řekli si něco jako: “Taky chci hrát prog!”? Sami na svém webu jmenujete Yes, Jethro Tull, Meshuggah, Muse nebo i ty výše propírané Dream Theater. Proč myslíte, že zrovna tyhle skupiny? Především ti Meshuggah jsou v té společnosti trochu jako pěst na oko (smích). Je tu ještě někdo další, koho byste – byť třeba jen částečně – mohli označit jako svůj vliv?
Tak to je zaujímavá otázka. Gitaru a neskôr basu som zobral do ruky určite kvôli Beatles, ktorých milujem dodnes. Ale ten zlom, keď sme ako kapela začali hrať progresívny rock, nastal, keď sme objavili DT a ďalšie progresívne kapely spomínané vo vašej otázke. To sú akési “piliere”, na ktorých stojí naša kapela. Meshuggah veľmi svojská kapela, na prvý pohľad na míle vzdialená od nás, má úžasnú rytmiku – veľká inšpirácia. Každý jeden z nás počúva množstvo rozmanitej hudby a žánrov. Ani ja sa neobmedzujem len prog, počávam od popu cez elektroniku, RNB, funky, soul, hip-hop, metal, punk až po džez. Menovať jednotlivé skupiny asi ani nemá význam…
Už jste ohlásili přípravu další desky, která naváže právě na “Reaching Places High Above”. Mohli byste nám prozradit nějaké bližší detaily o novince? Jestli tedy už je co prozrazovat. Především by nás asi zajímalo, v jaké fázi se aktuálně práce na albu nacházejí a hlavně na kdy přibližně byste tak odhadovali, že by se mohl finální počin objevit mezi lidmi…
Áno, pracujeme na nových veciach. Štyri skladby máme hotové, tie sme už aj zaradili do koncertného repertoáru. Rozpracovaných máme vecí veľa ďalších. Nový album bude určite trochu iný ako prvý. Jednak sme rokmi málinko “podrástli”, ale hlavne momentálne mame iné zloženie kapely. Môžem prezradiť, že na pripravovanom novom albume budú okrem dlhých kompozícií aj kratšie – pesničkovejšie veci. Určite však ostávame v intenciách poctivého progresívneho rocku.
Zdá se mi, že toho čistého prog metalu nebo prog rocku, jaký hrajete vy, je v České republice i na Slovensku vlastně úplné minimum, stejně tak mi občas přijde, že když pomineme ty nejznámější zahraniční veličiny, nemá tu tento žánr ani pořádné publikum… ale možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož se obyčejně pohybuji v docela odlišných vodách, než je progressive rock. Jak slovenskou a českou progresivní scénu vnímáte vy sami? Myslíte si, že tu je nějaká solidní úroveň? A proč jste se na prog dali vy sami?
Progresívny rock je menšinový žáner, ale nemyslím si, že je to nejaký hendikep. Kvalitnú rockovú hudbu vie oceniť aj širšie publikum a nemusia to byť vyslovene iba priaznivci progresívneho rocku. Napríklad i ja chodím na koncerty rôznych kapiel, nemusia to byť iba progresívne bandy… Okrem toho hranice sú otvorené a nám nič nebráni hrať aj za humnami Slovenska či Česka.
U nás aj v Česku je zopár výborných progresívnych kapiel ako Castaway, Sic, One Second Hotel či naša sesterská skupina Sisterhood of Klangpedal (kapela nášho klávesáka Mateja Mikloša a bubeníka Jana Šteňa).
Pre nás je progresívny rock najlepšia platforma na vyjadrenie nášho chápania hudby. Pri skladaní máme úplnú slobodu, do skladieb môžeme dať, čo chceme. Jednak môžeme experimentovať s rytmom a čo sa týka hormonií, máme voľné ruky. Na druhej strane je dobré, že vo finále majú skladby presne skomponovanú štruktúru. Tak, ako sú skladby zložené, ich aj hrávame na koncertoch.
Progresivnímu rocku a metalu je nezřídka vyčítáno až přílišné lpění na technické stránce věci, že se hudebníci – ačkoliv třeba jen zdánlivě – více soustředí na předvedení svých instrumentálních schopností než na samotnou kompozici. Myslíte si, že je na tom něco pravdy? Přece jenom, jak se říká – na každém šprochu pravdy trochu… Snažíte se třeba vy osobně si nějak hlídat, aby se muzika Persona Grata nezvrhla v přehlídku toho, co všechno kdo dokáže zahrát?
Samoúčelné sólovanie a prílišný muzikantský exhibicionizmus nemám v obľube ani ja bez ohľadu na žáner. Iste, progresívny rock je hráčsky náročnejší a vyžaduje si určitú úroveň. Je už len na samotnom hudobníkovi, či to ukazuje v každej skladbe, alebo či dokáže svoje umenie zakomponovať do zaujímavých pasáží. Naše skladby sú postavené na motívoch, melódiách a rifoch. Sólové party sú vždy súčasti nejakého celku a majú svoju jasnú funkciu. V kapele máme fenomenálnych sólistov – Janku Vargovú, Petra Luhu a Mateja Mikloša, avšak nejakých bezbrehých vyrývačiek sa nedočkáte :).
Zatímco jiné debutující skupiny si jen kliknou profil na Facebooku a pomalu ho ani neaktualizují, vy máte snad všechny sociální sítě, hezky udělaný blog, všechno pravidelně aktualizované, což je samozřejmě super a také mě to přivedlo na jednu otázku, která s tím tak trochu souvisí. S touhle propagací “na úrovni” se zdá, že svojí tvorbu rozhodně berete vážně, takže by možná stálo za to vědět, kam sahají vaše ambice, kam byste to chtěli jako kapela lidově řečeno dotáhnout? Je mi jasné, že tohle může být trochu horší na zodpovězení, aby z toho člověk nevyšel ani jako namyšlenec, ani jako někdo, kdo svojí muzice nevěří, ale možná právě o to to může být zajímavější…
Ďakujem, že ste ocenili naše komunikačné kanály. Prezentácia kapely je veľmi dôležitá. Popri hudbe je to jedna z kľúčových vecí. Plány sú veľké, poviem to však jednoducho – koncerty a komponovanie ďalšej dobrej muziky :).
Za všetko však spomeniem čerstvý úspech, ktorý postretol našu kapelu – o mesiac budeme hrať najväčšom festivale progresívneho rocku Progressive Nation at Sea. Je to festival, kde zahrá úplná elita progresívneho rocku ako Jon Anderson, Transatlantic, Flower Kings, Pain fo Salvation, Spock’s Beard a iné chuťovky http://www.progressivenationatsea.com/lineup/. Na toto fantastické podujatie nás vybral samotný Mike Portnoy (zakladateľ festivalu), proste sen sa stal skutočnosťou. Máme z toho neuveriteľnú radosť.
Poslední otázka bude takové trochu klišovitá, ale nevadí, alespoň to bude na konec trochu odlehčení. Podle latinského slovníku “Persona Grata” znamená “Důležitá osoba”. Proč jste si pro svou kapelu vybrali právě tohle jméno? Díky za rozhovor a ať se daří!
Rozhodne sme nechceli budovať imidž VIP kapely (smiech)… Začínali sme ako Persona Non Grata – nežiaduca osoba. Vtedy sme riešili hlavne fonetickú stránku, aby názov znel dobre a zaujímavo. Neskôr sme sa názov zmenili na súčasný Persona Grata – želaná osoba. Dôvodov bolo viacero, ale hlavne išlo o akýsi nový začiatok, keď sme naplno začali hrávať progresívny rock.
Ďakujem, pozdravujem do českých zemí a tešíme na sa u vas na koncerty :)
Asi jsem nebyl sám, koho hodně překvapilo, když začátkem loňského roku opustil řady slovenských veteránů Lunatic Gods kytarista Pavel Baričák alias Hirax, který kapelu hluboko v 90. letech zakládal a byl hlavním autorem muziky. Jen na posledních dvou deskách “Vlnobytie” (2012) a “Ante Portas” (2007) složil drtivou většinu hudby a napsal veškeré texty. Ačkoliv těsně potom, co se tato zpráva dostala na veřejnost, jsem si říkal, jak asi budou znít Lunatic Gods bez Hiraxe v budoucnu, netrvalo dlouho a objevila se druhá otázka – jak bude znít Hirax bez Lunatic Gods?
Zatímco Lunatic Gods na oficiální vydání prvního počinu nové éry, minialba s názvem “Slnovraty”, teprve čekají, ačkoliv už je online k dispozici k poslechu, Hirax již debut své nové kapely stihl vydat v prosinci. Ta kapela dostala jméno Ramchat a onen debut, jímž je shodou okolností rovněž minialbum, dostal název “Bes”. Jak to tedy dopadlo?
Hned na začátek se samozřejmě přímo nabízí se zeptat, jak a jestli se vůbec se hudební produkce Ramchat liší od toho, co Hirax páchal pod hlavičkou Lunatic Gods. Záměrně neříkám jen od Lunatic Gods, protože “Bes” a “Slnovraty” porovnávat nebudu – jednoduše už jen z toho důvodu, že “Slnovraty” nemám doposud najeté, jelikož odmítám poslouchat alba z přehrávače na Bandzone a v záchvatu staromódnosti si počkám až na originální nosič. Když se ale vrátíme k porovnání “Bes” a desek Lunatic Gods posledních let, je odpověď hodně jednoduchá a jasná – Ramchat v žádném případě není Lunatic Gods 2.
Oproti “Ante Portas” a “Vlnobytie”, které obě zdobila velká otevřenost, kladný vztah k různorodosti a avantgardnosti, je materiál, jaký se nachází na “Bes”, mnohem přímočařejší a agresivnější. Nenazval bych to přímo nějakým oldschoolem, který by se měl vracet o dvacet roků nazpět, nicméně čistě z hudebního hlediska se Ramchat na své prvotině představují jako čistě pagan black metalová skupina… pagan i v textech, protože právě pohanství a nelibost ke křesťanství je z lyrické stránky cítit opravdu silně.
Méně avantgardní přístup však nemusí nutně znamenat méně zajímavou hudbu, což je naštěstí i právě tento případ, neboť “Bes” je i přes velmi krátkou hrací dobu hodně kvalitním materiálem. EP obsahuje tři regulérní skladby “Mor ho!”, “Údolie šialenstva” a “Posledný Pohan” a všechny tři všechny jsou opravdu výborné. Ve skutečnosti nejde o nějakou vyloženě originální záležitosti, ale ty songy prostě fungují, jsou zábavné, relativně pestré, mají hlavu a patu, jsou uvěřitelné a mají dobrý odpich. Ačkoliv třeba takový bubeník Mišo “Golbiško” Goldberger sype také zodpovědně, materiál pro mě táhnou především kytary v podání Hiraxe a Viťo Kotríka a také zpěvák Tomáš “Lečo” Jakubec, jehož death metalový chropot i black metalový skřehot se mi opravdu líbí – a mimo jiné si také cením toho, že je mu naprosto parádně rozumět každé slovo. Asi nejotevřenějším kusem z těchto tří je ten závěrečný, tedy “Posledný Pohan”, v němž se ozve také čistý zpěv (předpokládám, že jde o dílo hosta) nebo housle, ale když tak o tom přemýšlím, neoznačil bych tuto píseň za vrchol alba, i když by to k tomu díky oné větší rozmanitosti mohlo svádět. Důvodem je to, že si u mě všechny tři písně stojí na úplně stejné pozici.
O malinko horší je to s mluvenými intry (nebo chcete-li mezihrami), které jsou také tři (pokud by vám nevycházely počty, první z nich je součástí “Mor ho!”). Ne, že by mě při poslechu vyloženě obtěžovaly nebo bych je musel přeskakovat, to ne, ale opravdu zajímavé pro mě byly možná tak během prvních dvou, tří poslechů, při pozdějších posleších nahrávku trošku brzdí. Samozřejmě to není žádný průser, který by dojem z EP jakkoliv snižoval, ale osobně by mi asi tyto mluvené pasáže pro dokreslení příběhu stačily jen jako text v bookletu.
Nicméně i přes tuto malinkou mušku, která ve výsledku zas tolik nevadí, na mě “Bes” zanechalo výborný dojem. Jak vidno, Hirax prostě dobrou muziku napsat umí, díky čemuž Ramchat oproti jeho předchozímu působišti i přes změnu stylu laťku nesnižuje. Finální resumé je tedy jednoduché – “Bes” je hodně povedená nahrávka a není sebemenší důvod se netěšit na další pokračování (snad už v podobě dlouhohrající desky)…
Další názory:
Slovenští Lunatic Gods vydali předloni hodně silné album “Vlnobytie”, kterým navázali na velice plodnou kariéru. Shodou okolností bylo “Vlnobytie” mým prvním setkáním s kapelou, a o to víc mě tak mrzela zpráva o odchodu jejich nejvýraznějšího člena, kytaristy Hiraxe. EP “Bes” pro mě tak bylo možná očekávanějším počinem než další tvorba samotných Lunatic Gods a moje očekávání byla do puntíku vyplněna. “Bes” představuje tvrdší a přímočařejší stránku Hiraxovy tvorby. Stojí převážně na klasických metalových instrumentech, a přesto v sobě nese přesně ten charakter, který jsem na posledních albech Lunatic Gods obdivoval. Ze tří plnohodnotných skladeb mě nejvíce zaujala rozmanitá píseň “Posledný Pohan” se skvělým dvojhlasným refrénem. Co naopak musím mírně zkritizovat, je přehršel mluvených inter – pokud by se ve stejném množství nacházely na dlouhohrajícím albu, bylo by vše v naprostém pořádku, ovšem mezi třemi skladbami tvoří značnou část hrací doby, kvůli čemuž EP ztrácí souvislý tok a posluchač koncentraci. I tak je ale “Bes” hodně silným prvním počinem, jsem velice zvědav na dlouhohrající album. Zajus
Tvorbu slovenských Lunatic Gods, předchozího působiště Hiraxe, neznám (a to ani v případě vyzdvihovaného “Vlnobytie”), takže v podstatě nemám ani první EPko “Bes” s čím srovnávat v rámci tvorby, v níž má Hirax prsty. Začnu tím lepším, a to hudební stránkou. Solidně zahraný black metal disponuje dostatkem agresivity, správně odsýpá a chrlí jeden povedený riff za druhým, občas přidá melodickou nebo folkovou vložku. Sic jde o žánrový standard, jde o zatraceně dobrý standard, který se rozhodně řadí do toho lepšího, co v žánru vzniklo. Zejména “Údolie šialenstva” je parádní řežba, která se neštítí vám vyhnat maz z uší. V tomto ohledu Hiraxovi náleží všechna čest, stejně jako drsnému projevu Tomáše Jakubce, jenž do hudby prostě sedne. Skvělý growl, dobré frázování, zejména silný refrén v “Posledném Pohanovi” za doprovodu Janky Thomkové je skvostný, až člověka pomalu mrazí v zádech. Tím se pomalu dostávám k prvnímu problému, který mi trhá uši – nesmírně klišovité texty. Prostý střet nepochopených pohanů a zlých křesťanů snad ani klišovitější být nemůže, a ač je mi pohanství v mnoha ohledech velmi blízké, přes tohle se prostě nepřenést nedokážu, v mých očích (uších) to zkrátka sráží desku dobře bod, bod a půl níže. A tím se dostávám k problému číslo dvě: obšírné vyprávění, které tříští desku na tři skladby, mezi nimiž působí proslovy téměř jako vystřižené z dokumentárního filmu – je sice odvedeno opravdu na úrovni, ale jinak je docela mimo a úspěšně likviduje atmosféru budouvanou ve skladbách. A to je ještě horší než první výtka, protože když Ramchat hrají, hrají vážně dobře a to se nějaká klišovitost textů dá sem tam odpustit. Ale když nehrají a jen se žvaní, stojí to za pendrek, a proto nezbývá, než ještě o trochu ubrat na hodnocení, které by jinak mohlo být výrazně vyšší. Atreides
Země: Slovensko Žánr: hardcore / crossover Datum vydání: 2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Stop the Sunrise
02. Swan Song
03. Follow
04. Summer Deceives
05. Dancer on the Rocks
06. Hangover of Life
07. Whisper in Terror
08. Best Solutions
09. The Little Match Girl Part I
10. The Little Match Girl Part II
11. Pressed to the Wall
12. Poisonous Nicole [Nicole Scherzinger cover]
Fishartcollection? Nějaký ten pátek zpátky jsem si říkal, co že to je za hloupý název pro kapelu a že to beztak bude zase nějaká kravina. A jak se můj názor změnil od doby, kdy jsem jejich debutové album “In Oil” vložil do poprvé do přehrávače? Nadějná kapela, která na slovenské scéně působí jako poměrně neotřelý zástupce moderně pojatého HC, crossoveru, death metalu, math metalu a já nevím čeho všeho ještě, protože Fishartcollection toho na novince předvádí dost a nelze je žánrově popsat v celé jejich šíři, aniž by se v tom člověk řádně nezamotal, takže se do toho radši nebudu pouštět a zůsteme prozatím u označení crossover, protože do něj lze hodit prakticky vše.
K samotné kapele jen velmi krátce, protože vzhledem k tomu, že ona sama svou historii vtipně shrnula prohlášením “Napadlo nás, že by sme mohli spolu dačo skúsiť, tak skúšame…”, toho moc k vyprávění ani není. Ale co, vadit to nebude, hlavní je hudba a ta je v tomto případě dostatečně kvalitní, aby mluvila sama za sebe. Ačkoli by se dle výše uvedeného výčtu hudebních stylů mohlo zdát, že v ní najdete od všeho něco a celkový výsledek vyzní jako neforemný mišmaš, tak Fishartcollection mají úplně jasno v tom, jak chtějí znít, a přesně tak znějí. V několik rovinách se na sebe skládají drsné, či naopak melodicky hypnotické vokály, psychotické kytarové vyhrávky, ostré riffy, hardcorově explozivní bicí a samozřejmě i něco navíc v podobě různých samplů či kláves. To vše je samozřejmě ošetřeno moderním zvukem, který mi sice přišel místy (začátek “Follow”) tak nějak nečitelný a málo dynamický, ale je možné, že to je jen můj osobní dojem.
Zjednodušeně by se dalo říct, že klasická skladba z dílny Fishartcollection má něco přes tři minuty a staví na hodně agresivních, ze řetězů utržených kytarách a sólových vyhrávkách, přičemž tato kombinace zní jako zámořská formulace mathcoru a třeba pro mne osobně nejedna skladba připomínala The Dillinger Escape Plan, případně starší Norma Jean, kterým jsou Fishartcollection ještě blíž. Hlavní kytarové riffy jsou většinou pořádně tvrdé, ovšem při ponechání jisté dávky technického vyznění, takže se nejedná o vyloženě animální atak. Obecně je “In Oil” nahrávka rozmanitá, barevná a přestože jednotlivé skladby znějí na první poslech stejně a takřka bez rozdílů, tak po několika posleších vyplavou na povrch zdánlivě nenápadné momenty, které je odliší. I díky tomu se tak z alba nestala záležitost jednoho, dvou poslechů, po nichž upadá chuť se do něj pouštět, což je jedna z jeho největších předností. Snad jedinou regulérní písní, která bez problémů vyčnívá hned po prvním otočení, je závěrečná “Poisonous Nicole”, což je cover “Poison” popové hvězdičky Nicole Scherzinger. Originál jsem sice poprvé slyšel až takhle zpětně, ale verze od Fishartcollection má neuvěřitelné grády a přesně takhle by se měly dělat předělávky. Tedy nejen slepě následovat vzor, nýbrž vložit do jeho výtvoru svůj vlastní ksicht, a výsledkem v tomto případě budiž největší a nejšlapavější hitovka celé desky.
Přestože je album dostatečně vyrovnané, tak já osobně jsem neměl problém si najít nosné body, které mi hlavně prvních pár poslechů pomáhaly jako průvodce lehce chaotickou náplní, protože takhle mi “In Oil” zpočátku znělo. Jako snaha předvézt co nejvíc na co nejmenší ploše. Víc mne zaujaly tvrdé ataky jako “Dancer on the Rocks” než melodičtější kusy typu “Hangover of Life”. Musím však dodat, že i vypalovačce “Dance on the Rocks” nechybí jakožto klasický protiklad k nervním vyhrávkám a sekaným riffům nějaká ta melodie v refrénu. Zpěvák Peter Hija, který má veškeré zpěvy na starosti, předvádí velmi dobrou práci, jíž nechybí variabilita v podobě klasického střídání hlubokého growlu, kterým odpíchne úvodní “Stop the Sunrise”, nasraného řevu, jímž zaútočí ve “Swan Song”, až po vyloženě zpěvné pasáže, kterými překvapí třeba ve zmíněné “Hangover of Life”. Vzhledem k tomu, že tyto polohy je schopen vystřídat i v rámci skladby jediné, tak máte pocit, že se neustále něco děje. Do jisté míry nepředvídatelná kompoziční stránka tomuto pocitu napomáhá také, takže se nabízí spíš otázka, jestli je na “In Oil” vůbec něco špatně. Popravdě mě nenapadá nic velkého. Přestože jsem si našel skladbu, která mě vyloženě nezaujala (“Summer Deceives”), tak to není na úkor celkového dojmu, protože slabých míst je na albu jen minumum. Těch vyloženě povedených je zaplaťpánbůh víc, přičemž já si jako vrchol budu pamatovat “Whisper in Terror” nebo už zmíňěné pecky “Dancer on the Rocks” a “Poisonous Nicole”.
Nebudu lhát, když řeknu, že pro mne jsou doposud neznámí Fishartcollection jedním z nejzajímavějších moderně metalových uskupeních našich východních bratrů (a vlastně i u nás bych těžko hledal kapele rovného). “In Oil” je totiž album vyspělé, vyrovnané a hlavně je z něj cítit jasná vize udělat něco relativně nového. Nemyslím teď vyloženě v celosvětovém měřítku, protože na to ještě Fishartcollection musí zabrat, ale s omezením se na bývalé Československo by se ztratit neměli a upřímně doufám, že o této skupině ještě v budoucnu uslyším, protože by byla škoda, kdyby zapadla v kopě napodobenin zahraničního metalcoru bez výrazu, k němuž má relativně blízko, a přesto je po chvíli krásně slyšet, jak jsou od něj borci ve všech směrech daleko.
