Koronas určitě patří mezi nejaktivnější muzikanty na slovenské black metalové scéně, přinejmenším tedy co do počtu vydávaných nosičů, protože těch se pod hlavičkou jeho jednočlenného projektu Korium objeví za rok vždy hned několik, obzvláště od roku 2011 je ta kadence úctyhodná a v diskografii se to jen hemží především minialby a splity. Budeme-li se ovšem bavit pouze o těch počinech, které jsou formálně označeny jako dlouhohrající, je “Do komnát večnej zimy” teprve třetí deskou po nahrávkách “The Pendulum of Sorrow” (2009) a “Csejthe, staré spiace domy” (2012).
Hudební náplň “Do komnát večnej zimy” se dá vlastně popsat velice jednoduše, až by se mohlo zdát, že je to vlastně poměrně málo na to, aby tím šla smysluplně naplnit tři čtvrtě hodina času, nicméně tenhle konkrétní druh black metalu, jaký najdete právě u Korium, je natolik specifický, že mnohdy odporuje tomu, co by průměrný posluchač odhadoval. “Do komnát večnej zimy” totiž obsahuje tři čtvrthodinové skladby syrového a hodně podzemního black metalu v relativně monotónním duchu a pomalejším tempu; black metalu, v němž se nehraje ani v nejmenším nehraje na nějaké instrumentální výkony nebo chytlavost, ale naprosto vše je podřízeno atmosféře.
Tohle je recept, který i přes svou neoriginalitu fungovat opravdu může, ale ta hranice mezi dobrým a špatným je hodně úzká a dost často jen pocitová. Nicméně v případě desky “Do komnát večnej zimy” je to rozhodně ta lepší možnost, protože se jedná o naprosto excelentní záležitost, jež má i přes zdánlivou primitivnost obrovskou hloubku, dokáže být setsakra uhrančivá a i přesto, že celou tři čtvrtě hodinu více či méně posloucháte “to stejné”, vůbec nenudí.
Samozřejmě je to věc, která prostě nesedne každému a pro běžného fandu metalu to není ani náhodou. I pokud pro vás black metal znamená Dimmu Borgir nebo Cradle of Filth, držte se od tohoto alba dál. Jestli ale považujete třeba takové “Filosofem” za geniální desku, mohli byste si s Korium potykat a užít si jednu hypnotickou atmosféru.
Myslím, že pokud bychom měli zvolit nejočekávanější slovenskou black metalovou desku posledních let, asi bychom se úplně všichni bezezbytku shodli na jednom jediném počinu – druhé desce Algor. Duo Aldaron a Slavfist z Nového Mesta nad Váhom vydalo svůj debut “Úder pohanského hnevu” už v roce 2003; postupem času se album stalo bez přehánění doslova kultovním – a zcela právem, jelikož se jednalo o mrazivý syrový black metal té nejvyšší kvality. S odstupem nyní už jedenácti let bych se tu nahrávku ani omylem nebál označit za jednu z nejlepších metalových desek, které kdo kdy na Slovensku nahrál…
Jenže na pokračování v podobě “Hierofánia” se muselo čekat předlouhých deset let. Pravda, v mezičase Algor vydali něco málo neřadových počinů, avšak i těch bylo na deset let dost málo a navíc – deska je prostě deska. Očekávání tedy byla extrémně vysoko… a když jsem si novinku poprvé pustil, sice tam hned od začátku byla cítit obrovská kvalita a velký skok kupředu od “Úderu pohanského hnevu”, ale říkal jsem si, že jsem asi doufal v ještě víc. Naštěstí to byl jen nic moc neříkající první dojem – jakmile “Hierofánia” dostala prostor, velmi brzy vyrostla do další excelentní nahrávky.
“Hierofánia” je sice stále black metal, ale jak již padlo, oproti debutu jsou nyní Algor zcela jinde. Zatímco před deseti lety nabízeli syrovou vichřici, dnes jsou hudebně mnohem vyzrálejší, rozmanitější, více sázejí na atmosféru a propracované kompozice (ačkoliv jde stále poznat, že jde o tu samou kapelu, hlavně v rychlých pasážích) – a daří se to, jelikož některé momenty jsou doslova skvostné, například druhá polovina “Stretnutie s posvätnom”, celá “Mysterium tremendum” nebo rozmáchlejší “Pád do dejín” – a to aniž by ten zbytek byl nějak slabší.
I přes menší počáteční nedůvěru z mé strany musím uznat, že Algor na svůj výtečný debut navázali se ctí a vlastně až obdivuhodně, ačkoliv docela jiným způsobem. Rozhodně povinnost pro každého fandu black metalu a zároveň jeden z nejlepších žánrových počinů na československé scéně roku 2013.
Slovenští Sperm of Mankind z Bratislavy patří do takřka nekonečného zástupu grindcorových chlívů, kterých jsou stovky a tisíce a které – i když to nejspíš není úplně nejlichotivější způsob, jakým začít recenzi – znějí v podstatě všechny úplně stejně. Nicméně je to prostě tak, a pokud jste už někdy slyšeli nějakou grindcorovou fošnu, měli byste mít dost slušnou představu, jak bude znít i “Godzilla”…
První pohled na obálku by možná mohl vzbudit dojem, že by se mohlo jednat o nějakou vážnější formu grindu, ale když si uvědomíte, že se kapela jmenuje Sperm of Mankind, album se jmenuje “Godzilla” a dorazíte to názvy písniček jako “Dildo Baggins”, “Tale from the Dump”, “Your Spermmortal”, “Splachovací systém” nebo “If Someone Doesn’t Get Me a Diaper Right Now”, je hned jasné, v jakých vodách se budeme pohybovat. Jedná se o hodně chytlavý a s nadsázkou podaný grindcore, který doslova přetéká skočnými riffy, rytmikou, která vám roztancuje končetiny do lítého pogování úplně sama, a samozřejmě i obligátním totálně kanálním chrochtáním na pozici vokálu.
Jasně, tahle kombinace už tu byla milionkrát a ještě milionkrát bude, ale svým způsobem je to pořád relativně zábavné, má to tah na bránu a dokáže to chytnout. Je pravda, že tahle muzika není v podání Sperm of Mankind žádný velký zázrak a už jsem v tomhle ranku slyšel i zábavnější desky (abych byl upřímný, klidně bych těm 29 minutám, které “Godzilla” trvá, ještě pár minutek ubral), ale přesto všechno se to poslouchá úplně v pohodě… sice to rozhodně není soustředěný poslech, při němž byste dávali pozor na každý jeden tón, ale když si tuhle placku pustíte k nějaké činnosti, tak si budete sami od sebe klepat nohou do rytmu a bude se vám to líbit.
Nicméně, je také nutné si uvědomit, že tenhle druh muziky asi není určen na domácí poslech… v žádném případě nepochybuji, že stačí v sobě mít pár kousků a stát pod pódiem, kde to Sperm of Mankind zrovna začínají rozjíždět, a hned je z toho apokalypsa…
Že z luhů a hájů českých i slovenských dokážou vzejít kapely, které minimálně dokážou dosáhnout hranic vyznění na světové úrovni, je nabíledni a vždy potěší, když se s takovou kapelou můžu v rámci své činnosti pro Sicmaggot setkat. Persona Grata jsou právě Slováci hrající progresivní rock/metal. Jejich deska “Reaching Places High Above” sbírá velmi kladné ohlasy a v tiskových materiálech se o ní mluví jako o čerstvém větru na progresivní scéně. Progresivní metal je v současné době totiž dost svérazný hudební styl, který se někdy dá i považovat za vyčerpaný. Především pokud se kapely zapomenou ve spletenci samoúčelných exhibicí, tehdy ztrácí veškerá tvorba význam, celistvost i chytlavost. Jak je tomu u těchto Slováků, to se pokusím rozebrat na následujících řádcích.
Album obsahuje šest skladeb, jejichž délka se pohybuje od minuty (což je případ meziher “Venice” a “Istanbul”) až po čtvrthodinovou hrací dobu. Hned od první skladby “Ace” tak nějak pochopíte, o co Persona Grata jde či kam bude celá deska směřovat. Je zcela evidentní, jaké jsou tu hlavní vlivy, působící na kompozice kapely. Slyšíme tu Dream Theater, Yes a i jiné progresivní veterány. Asi by bylo naivní očekávat vyloženě výtrysk originality přehazující celkové standardy žánru. I tak ale deska obsahuje zajímavé kompozice rostoucí přesně tak, jak žánr káže. Přímočařejší pasáže jsou střídány těmi technicky náročnějšími, v těch se vyřádí především rytmická sekce, ale ani kytary nezůstávají v pozadí a ze strun vytáhnou i mnoho lahůdkových vyhrávek a sól. Hned ve druhé “Edge of Sanity” se dočkáte mnoha změn tempa i nálad a v půlce dojde ke zvolnění s flétničkou a překrásnou melodií. I když jsou skladby celkem dost nepůvodní, jejich kvalitativní laťka je nasazena dostatečně vysoko.
Na nějaký problém původnosti/nepůvodnosti zapomínám například v ostře nastartované instrumentálce “Orient Express”, která se přes orientální motivy může pochlubit vygradovanými sóly, pasážemi a překrásnými melodiemi. Samozřejmě pomyslným vrcholem zůstává skladba nejdelší s názvem “I Am You”. Táhlé plochy s ženským vokálem střídají agresivní rockové polohy se zpěvem Martina Stavrovského. Ten vůbec v průběhu alba prostřídá mnoho rejstříků. Ze začátku jsem si říkal, že je jeho vokál příliš obyčejný, jelikož se blížil spíše polohám blízkým grungovým kapelám, a přišlo mi, že se k takové muzice vůbec nehodí. Ale jak čas plyne, zjišťujete, že se svým vokálem nakládá přesně podle svého uvážení. Každá nota jeho vokálu sedí přesně jako prdel na hrnec a je jednou z velkých devíz celého materiálu.
I když jde o debutové album, je jednoduše velice vyspělé. Zvukově je promakané do nejmenšího detailu a jediný úder do nástrojů nezůstane ošizen. Kytary jsou kapitolou samy pro sebe, je slyšet, že Martin Huba hraje dlouho dobu a jeho vyhranost žene album o další stupínky výše. Používá všechny možné rejstříky a způsoby hraní na svůj nástroj, cituje klasiky i moderní kytaristy. Vše ve vyváženém poměru. Melodický potenciál jeho sól je podporován navíc trefnými (byť možná příliš klasickými) rejstříky kláves Adama Kuruce, který je také většinovým tvůrcem novinkového materiálu. Musím ale přiznat, že zrovna klávesy jsou prvkem, který mě chvílemi na nové desce docela ruší. Jsou jaksi vytažené, a jak už jsem zmínil, zní příliš klasicky. Rytmická sekce, kterou tvoří bubeník Ján Šteňo a baskytarista Timotej Strieš, dokáže řádně přitopit pod kotlem, ale zároveň rytmicky zasekávat a klopýtat a dodávat skladbám šťávu.
Pro milovníky progu – jak starého, tak modernějšího – lze tuto desku doporučit všema deseti. Je to určitě kvalitní materiál, sice to není na absolutorium, protože své výhrady prostě mám. Především je to učebnicové cvičení (ale na vysoké úrovni), a jak už jsem zmínil, určité pasáže mi prostě zas pod vousy úplně nešly. Na druhou stranu zde není čas na nudu, skladby jsou zajímavé, ať už se v nich zpívá či ne. Od slovenské kapely bych takovou solidní nálož nečekal a věřím, že se najde mnoho fanoušků, kteří budou album protáčet pořád dokola. Já si nechám rezervu, protože věřím tomu, že po takovém debutu může přijít teprve opravdová bomba.
Páteční večer v pražském klubu Exit-Us sliboval poměrně pestrou směsici žánrů z nejrůznějších koutů světa. Coby hlavní hvězda večera byla oznámena slovensko-americká zpěvačka Snovonne prezentující poslední album “Nightmare Bride” a finská death/thrashová smečka Amendfoil jedoucí turné k letošní desce “Skyline Escape”. K nim se ještě měli připojit slovenští alternativci Hecate a zavedená domácí diskotéka Minority Sound. Ač z celého line-upu jsem znal jen a pouze je, byl jsem zvědavý i na ostatní jména. Především Snovonne slibující mix pestrého vokálu, rockové melodiky a divadelního pojetí vypadala velmi zajímavě nejen podle popisu, ale i podle poslechu skladeb z jejího Bandzone profilu. Nechal jsem se tedy překvapit, s čím každá ze čtyř kapel přijde…
Začátek byl podle všech dostupných informací stanoven zhruba na osmou večerní, přesto jsem vsadil na zpoždění, jež mi v případě Exit-Usu (a většiny hudebních akcí vůbec) přijde spíše jako zavedený standard, nežli nemilá náhoda, jakkoliv nemusí být na vině zrovna klub, jako spíše nešťastné okolnosti – a ty byly ostatně na vině i tentokrát, takže jsem ve výsledku nezameškal vůbec nic, ačkoliv jsem přišel dobře o půl hodiny později. Dopravní problémy, které postihly slovenské Hecate zpozdily jejich příjezd natolik, že začínali ladit hodinu po stanoveném začátku, a aby toho nebylo málo, čekalo se ještě na chybějící části bicí soupravy. Hrát se tedy začalo se značným zpožděním. Jakmile zvuky ze stage začaly u baru připomínat zvuky začínajícího vystoupení a ne zvukové zkoušky, odebral jsem se o patro níže, abych se podíval, co pětice pánů na pódiu předvede. První překvapní byl zvuk, který byl nad očekávání dobrý. Zdaleka ne tak dobrý, jak jsem si ho pamatoval třeba z onoho památného vystoupení Umbrtky, ale vzhledem k předchozím zkušenostem s klubem a časovému presu mě velice potěšil. Metal někde na pomezí (snad) melodického blacku a nezařaditelné moderní alternativy okořeněný slušnou porcí elektronických samplů byl dost živý a energický, překvapily slušně propracované melodie i rytmika. Kapela navíc působila jistě, sehraně a profesionálně. Ostatně korzuje vody československého undergroundu již od roku 1996 a má něco za sebou – o to víc bych ovšem očekával profesionální výkony ve všech ohledech, což zpěv frontmana Mária Maslíka poněkud kazil. Dokud Mário řval a growloval, bylo všechno v pořádku, ale čistý zpěv dost často tahal za uši, občas až nepříjemným způsobem, což byla podobně zásadní vada na kráse jako špatně vyslovovaná angličtina. Česká scéna už dávno není v plenkách a nemyslím si, že po téměř pětadvaceti letech od revoluce se pro mizernou angličtinu najde omluva. Na druhou stranu ale nemůžu Máriovi upřít notnou dávku charismatu a nasazení, které do vystoupení dával, a hádám, že u dámského publika navíc sbíral body i za namakanou postavu. Začátek setu byl tedy našláplý dobře a nijak mi nevadilo, že neznám tvorbu a nevím, co za skladbu zrovna pánové hrají. Ale možná, že kdybych písně znal (a nejspíše hlavně poslední album), užil bych si vystoupení Hecate více do hloubky, protože zhruba po polovině se mi hudba začala slévat v celek, ve kterém skladby sice byly jasně odděleny, přesto se začínaly jedna druhé navzájem nebezepčně podobat. A když jsem k tomu přičetl nepříliš uspokojivý vokál, stage jsem se rozhodl někdy po čtvrté skladbě opustit
Po krátké přestávce strávené u baru jsem se vrátil zpět do spodní části klubu, abych si nenechal ujít pražskou formaci Minority Sound, kteréou jsem tak konečně viděl i na vlastní oči. Ačkoliv jsou na scéně pár let, stihli vydat již dvě alba, přičemž poslední “The Explorer” nám bylo představeno loni. Setlist ovšem nebyl poskládán jen z aktuálního materiálu, nýbrž i ze starších, přímočařejších skladeb a toho večera nejpočetnějšího publiku se tak dostalo jak propracovanějšího industriálu, tak diskotékových tancovaček. Celý setlist vám tu z hlavy nevysázím, ale zcela určitě zazněly skladby “Load of Destruction”, “The End of All”, “Hostile in Your Skull” z posledního alba nebo “Cyberkitty” a tuším i “Never Enough” ze starší desky “Analysis”. Dobrý výběr skladeb i nasazení celé kapely, obzvláště pak frontmana Guleshe, bylo strhující a ani já se moc nenechal přemlouvat k pohazování hlavou. Nicméně zahanbit se nenechal ani zbytek kapely v čele s kytaristou Otusem, který na sebe rovněž strhával část pozornosti. Už jen proto, že když hrál, hrál seč mohl, a když zrovna nehrál, snažil se vzbudit dojem duševně nemocného člověka na vycházkách – a i to zvládal na výbornou, čímž dodával vystoupení špetku humoru a psychedelie. Technická stránka věci byla skvělá, zvuk měli pánové výborný. Jediná výtka by putovala k utopeným samplům (podobným problémem trpěli i Hecate), které místy nebyly slyšet. Nicméně jak mi bylo posléze vysvětleno, pro velkou rozmanitost a rozsah elektroniky je nejde nazvučit tak, aby byly slyšet vždy a všude a zároveň pod sebou nepohříbvaly vše ostatní. Byly tedy obětovány na úkor zbytku kapely, což se pochopit dá, nic to však nemění na tom, že mi místy docela chyběly a musel jsem si je spíš domýšlet. I přes tento nedostatek to ovšem bylo z mého pohledu nejlepší vystoupení večera a publikum to umělo patřičně ocenit – navíc v případě Minority Sound bylo, jak jsem již naznačil, největší a nejživější, bylo tedy poměrně jasné, na koho lidé přišli především.
Po Minority Sound jsem si dopřál na regeneraci trochu delší pauzu než po prvních Hecate, občerstvil se, prohodil pár slov s kapelou, pročež jsem se na stage odhodlal až zhruba v polovině setu Amendfoil – a dopředu můžu říct, že jejich směska deathu a thrashe nijak nezaujala. Vzhledem k tomu, že žánru zrovna dvakrát neholduji, jsem se šel na podívat spíše ze zvědavosti a po jedné, dvou skladbách znuděný odešel vyčkávat, až na pódium nastoupí Snovonne. Technicky nebylo moc co vytknout, zvuk také stále velmi slušný, avšak první, co mi vytanulo na mysl po pár minutách produkce, bylo něco ve smyslu “další z mnoha”. Zato zpěvačka původem ze Slovenska, v současnosti žijící ve všech možných koutech světa, přišla s mnohem zajímavější hudební náplní i vzevzřením. Dostal jsem víceméně to, co jsem očekával – divadelní kreace v hravém, progrockovém hávu se skvělým pěveckým obsazením. Tahle mladá pěnice má určitě ještě co říci, minimálně během živého vystoupení, kdy narozdíl od alba může nabídnout i poměrně originální pódiovou prezentaci plnou různých propriet (třeba mikrofon skrytý ve starožitně vyhlížejícím sluchátku byl opravdu efektní). Zhruba po polovině vystoupení se ale dostavil podobný efekt, jaký provázel i vystoupení Hecate – jednotvárnost. Tentokrát na tom byla hudba pořád docela dobře, v tom by problém nebyl, ale na první pohled originální show se začínala poněkud zajídat. Snovonne opakující stále ty samé pohyby a pózy přestala být tak přesvědčivá, jak se jí to dařilo na začátku, a ani statická kapela, která si odehrála to své a nic víc, nijak neumocňovala dění na pódiu. Únava nakonec rozhodla, že i díky značně pokročilé době je čas nabrat směr domov, a tak jsem vystoupení opustil hadám ve druhé třetině s tím, že to, co jsem slyšel nebylo marné, ale mohlo by to skončit i dřív namísto toho, aby Snovonne do značně prořídlého publika ládovala jeden song za druhým.
Shrnuto podtrženo, rozhodně to nebyl marný večer (jak by se možná mohlo zdát), ač jasně vévodili domácí Minority Sound, kteří platili za nepsaného headlinera a tento neoficiální statut si skvělým výkonem i sympatickým vystupováním rozhodně zasloužili. A ačkoliv jsem toho od zbytku vystupujících příliš mnoho neočekával, rozhodně mohli podat i lepší výkon, neb k plné spokojenosti vždy něco chybělo
Cesty hudebního undergroundu jsou nevyzpytatelné a rozbíhají se do všech myslitelných zákoutí. Všechno, co si jen dokážete představit v rozmezí od intelektuálních avantgardních experimentů až po totální výplachy z audio chlíva, zde najdete. K jakému spektru má blíže předmět našeho dnešního povídání, to dozajista velmi přesně odhadnete sami už jen dle jeho romantického názvu “In the Name of Sadism”. Jasně, je to avantgarda…
Vzhledem k tomu, že poslední dobou bohužel zjišťuji, že čím dál tím méně lidí zvládne pochopit nadsázku nebo ironii, tak jen pro jistotu – aniž bych chtěl milého čtenáře podceňovat – dodám, že poslední věta předchozího odstavce byl samozřejmě vtip. Enema Shower drtí brutální a nekompromisní goregrind, který se v odborných kruzích nazývá prasopal. Než se ale vydáme prozkoumat všechna zákoutí hudebního umění kapely, dáme si ještě malé historické okénko…
Začněme s tím úplně nudně a formálně. Enema Shower je goregrind ze Slovenska, kapela funguje od roku 2008 a aktuální počin “In the Name of Sadism” je jejím třetím demáčem. Tím pádem se člověk ani nemusí moc stydět, pokud o skupině neslyšel, což asi neslyšel, pokud není extrémní šílenec do demáčového grindcoru. A klidně se přiznám, že to já osobně nejsem, tudíž jsem s předchozími nahrávkami “The First Enema” a “XXX” neměl tu čest. Na závěr historického okénka by se ještě možná slušelo dodat, že Enema Shower aktuálně chystají i dlouhohrající prvotinu.
Nudnou část máme za sebou, takže teď o té muzice, jak jsem sliboval výše, ne? No, s pravdou ven, vlastně to ani není moc potřeba, jelikož už se tak stalo. Že jste si nestačili všimnout? Dobrá, tak pojďme ještě jednou – Enema Shower hrají goregrind. Tečka. Podobné žánrové vypálovaky jsou totiž tak lehce popsatelné, že stačí napsat jen žánr, řečeno na hulváta je to všechno na jedno brdo. Až takhle jednoduché to je. Netvrdím, že je to špatně, jenom to prostě tak je. Je to takové specifikum tohoto žánru, ale samozřejmě není jediný – třeba já osobně jsem fanda doom metalu, kde je to v zásadě stejně a do jisté míry se ctí určitá forma a daný přednes. Tady je to to samé – řeknete grindcore a hned víte, na čem jste. Je ale nutné dodat, že u obdobných záležitostí stojí na prvním místě především pobavení sebe sama i posluchačů (návštěvníků koncertu) a také tak je k tomu nutné přistupovat, prostě žádné velké umění, ale hudební extrém podaný s nadsázkou a patřičná stylizace (viz přiložená fotka – také hovoří za vše).
Pokud by to ale nikdo náhodou nevěděl, na čem jste, když se řekne goregrind, tak to vezmeme trochu pomaleji. “In the Name of Sadism” nabízí osm a čtvrt minuty hudebního náseru. Žádné velké přemýšlení, Enema Shower nasadí tempo a hoblují brutální grind. Je to v pohodě, bezezbytku to splňuje veškerá specifika svého stylu, a pokud vám nevadí, že jste přesně tohle samé už nejspíš x-krát slyšeli někde jinde, tak proč ne. Nicméně vzhledem k povaze muziky je asi docela zřejmé, že cílovka Enema Shower nebude nikde jinde než ve skalních příznivcích grindu a právě pro ně “In the Name of Sadism” splňuje veškerou “normu”, byť je tohle přesně ten druh muziky, která je mnohem víc koncertní než poslechová. Pro normálního smrtelníka je to přece jenom asi moc velký underground a kromě uvození písniček hláškami z (asi) filmů (skoro bych si i vsadil, že začátek “Bondaged in Barbwire” je z kultovního “The Incredible Torture Show”, známého rovněž jako “Blood Sucking Freaks”, v Čechách pod názvem “Divadlo hrůzy”) moc záchytných bodů nenajde. Bicí sypou, kytara i basa sypou, vokál extrémní, jak zákon káže – a to je, milé děti, všechno…
Země: Slovensko Žánr: dark / doom metal Datum vydání: 15.11.2013 Label: Gothoom Productions
Tracklist:
01. Evilution
02. Crucifixion DeLuxe
03. Still Not Dead Enough
04. This World Is War
05. The Last Time
06. Labyrinth
07. Mother Is Dying
08. Eosphorus
Galadriel vždy patřili mezi kapely, které jsem měl rád; když tak o tom přemýšlím, tak v rámci slovenské scény jsou vlastně dlouhodobě jedním z mých největších favoritů. Trojici starých desek “Empire of Emptiness”, “The Mirror of Ages” a “Oblivion” bych se ani náhodou nebál označit za skvělé věci s výbornou atmosférou, jež bez sebemenších problémů stále funguje i v dnešní době, ačkoliv samotné nahrávky jsou možná z obecného hlediska malinko zapomenuté a vzpomenou si na ně už jen staří fanoušci. I následující dvě alba, “From Ashes & Dust” a “World Under World”, která mnohým svého času příliš nesedla, jelikož přinesla odklon od předchozí tvorby – v případě prvního jmenovaného ještě relativně malý, v případě druhého díky koketování s lehkou elektronikou na některých místech již docela velký – jsem si dost oblíbil a také je mám rád. Šestá deska “Renascence of Ancient Spirit” už mne však bohužel zklamala… nebyla vyloženě špatná a další posun ve výrazu Galadriel nebylo to, co by mi dělalo problém, rozhodně mi z principu nevadilo, že už to není ten zastřený a neobvyklou atmosférou obklopený dark/doom, nicméně jsem do toho v uvozovkách rockovějšího pojetí prostě nedokázal dostat, díky čemuž si “Renascence of Ancient Spirit” odneslo nepříliš příznivý titul první nahrávky Galadriel, jež mě nebavila…
Tím spíš jsem ovšem vyhlížel další počin “The 7th Queen Enthroned”, na nějž Galadriel nechali své posluchače čekat prozatím nejdéle ve své historii, celých pět let. Mírnou naději, že by se skupina mohla alespoň částečně navrátit k tomu, co jí kdysi tak šlo, budil i návrat kytaristy Tomaxe Gabrise, jenž s výjimkou debutu “Empire of Emptiness” nahrál všechna alba před “Renascence of Ancient Spirit”. Novinka však – a musím říct, že z mého pohledu bohužel – víceméně pokračuje v cestě nastolené albem z roku 2007. V překladu to znamená, že v té hudbě sice nadále zůstávají základní vztyčné body zvuku Galadriel, avšak celkově nahrávka působí trochu odlehčeněji. Atmosféra již zdaleka není tak hutná, jak tomu bylo na starších deskách, a tudíž ani není tak působivá. Vlastně bych se jak v případě “Renascence of Ancient Spirit”, tak v případě “The 7th Queen Enthroned” docela zdráhal vůbec o nějaké vyložené atmosféře mluvit. Album relativně příjemně ubíhá, poslouchá se úplně v pohodě, ale na rozdíl od starší tvorby už mně osobně nic moc nedává – a právě v tom vidím ten největší problém současných počinů Galadriel. Právě tím jsem také myslel výše zmiňované “rockovější” pojetí, jelikož se jedná o notně lehčí záležitost, která však ani zdaleka člověka nedostane takovou atmosférou.
Z technického hlediska není “The 7th Queen Enthroned” vlastně co vytknout, čímž nemám na mysli pouze věci jako zvuk nebo instrumentální a vokální výkony, ale třeba i fakt, že kapela nepřešlapuje na místě a je v její tvorbě cítit nějaký vývoj směrem kupředu, což jednoznačně považuji za klad. Čistě z pocitového hlediska se však u mě “The 7th Queen Enthroned” s jakoukoliv deskou do roku 2004 nemůže příliš srovnávat. Na druhou stranu je ovšem nutno podotknout, že kdo starší věci nastudované nemá, ten by s “The 7th Queen Enthroned” rozhodně nemusel mít takový problém, jaký mám já. Zcela dobrovolně přiznávám, že mně prostě kalí úsudek vzpomínka na majstrštyky jako “The Mirror of Ages” nebo “Oblivion”; uznávám, že je to vůči “The 7th Queen Enthroned” možná trochu nespravedlivé, bohužel si však nemohu pomoct. Nevylučuji však, kde se na novince s Galadriel setká poprvé, mohl by být i nadšený.
I přesto “The 7th Queen Enthroned” nepovažuji za špatnou nahrávku a rozhodně nemůžu tvrdit, že by album nemělo své silné momenty. Jedním z nich je zcela jistě “Still Not Dead Enough”, jež zezačátku trochu paradoxně boduje právě svým odpichem – určitě tomu napomáhá i na Galadriel docela neobvyklý efekt, který ale určitě není nezajímavý. Kromě toho se skladba blýskne i hostujícím vokálem Sakise Tolise z řeckých black metalových veteránů Rotting Christ, jehož charakteristický zpěv člověk nemůže přeslechnout, ani když nemá tušení, že na “The 7th Queen Enthroned” hostuje. V paměti také utkví i hned následující “This World Is War”, která je v porovnání se zbytkem písniček trochu ostřejší… i když se v podobném duchu nese třeba i nejkratší “Labyrinth”, “This World Is War” mě osobně zaujala více. Za vrchol “The 7th Queen Enthroned” bych však označil trochu rozmáchlejší “Eosphorus” v samotném závěru.
Ve finálním verdiktu v podstatě jen musím zopakovat to, co již bylo řečeno výše – “The 7th Queen Enthroned” rozhodně není špatné album a pokud bych jej měl hodnotit bez znalosti předchozí tvorby, hodnotil bych jej mnohem kladněji; ve světle toho, jak dobré desky mají Galadriel na kontě z minulosti, ovšem musím bohužel trochu přitvrdit… ačkoliv na druhou stranu, oproti “Renascence of Ancient Spirit” se určitě jedná o zlepšení. Přesto všechno se však stále jedná o solidní a bezpochyby nadprůměrnou práci… kdybych to měl vyjádřit polopaticky, i přes výše řečené si to album stejně časem koupím, když nic jiného už jen z toho důvodu, abych si doplnil sbírku…
Přestože nahrávka “4Ever” svého času v naší recenzi získala pouze průměrné hodnocení, nic to nemění na tom, že její autoři Janesession patří na slovenské rockové scéně k tomu nejzajímavějšímu, nejviditelnějšímu a také, dalo by se říct, nejambicióznějšímu, což do jisté míry dokazuje i zpěvačka Jane Razor, která se zhostila odpovědí na několik otázek našeho malého plátku. Rozhovor sice díky několika technickým potížím vychází oproti recenzi docela s odstupem, nicméně téma – album “4Ever” – je stále aktuální, takže rozhodně bylo o čem povídat…
Zdravím na Slovensko. Mohl bych tě na úvod poprosit o krátké představení kapely pro čtenáře, kteří se s vámi dosud nesetkali? Na co se může váš potenciální posluchač těšit, co od vás má očekávat?
Zdravím do Čiech! :) Nie sme už mladá kapela, ako by tento rozhovor vo väčšine prípadov možno začal, pôsobíme už od roku 2003, to znamená, že už máme čo to za sebou, základňu kapely tvorí Marc B.K. bicie, Peter B. sólová gitara a moja maličkosť, ostatní členovia sa prestriedali, terajšia zostava s basgitaristom Tommym Screw je moja doslova srdcovka. Hneď na začiatku našu muziku viedla rovnaká vízia a to hrať melodický rock’n’roll s refrénmi, ktoré budú chytľavé a budú si ich naši fans spievať spolu s nami na koncertoch. Ide nám o to, aby sa ľudia na našich koncertoch zabavili a stali sa súčasťou, teda takým pomyselným piatym členom kapely JS.
Když jsem procházel vaše stránky ještě před psaním recenze, nemohl jsem si nevšimnout, že jste velmi aktivní co do počtu kompilací, kterých jste byli součástí, a desek, které jste natočili. Kolik máte na kontě vlastně řadových alb? Nepodařilo se mi je v diskografii na stránkách rozlišit. Na kterou z nahrávek Janesession jsi obzvláště pyšná a myslíš si, že obstojí i v delším časovém horizontu a lidé se ji budou pouštět i za dlouhé roky (myšleno kromě “4Ever”)? U kterého nosiče si naopak s odstupem času ty sama myslíš, že mohl dopadnout lépe?
Na konte máme štyri radové albumy, prvé dva sú dostupné a voľne stiahnuteľné z netu, posledné dva sú už lisované so všetkým, čo k tomu patrí. Na otázku, že na ktorú dosku som najviac pyšná sa mi ťažko odpovedá, všetky štyri mám veľmi rada, odviedli sme poctivú prácu, myslím, že to naši fans ocenili, majú svoje obľúbené skladby, ktoré nemôžeme na koncertoch vynechať. Prvá má u mňa samozrejme výnimočné postavenie, náš gitarista Petrer B. to veľmi výstižne pomenoval pri našom rozhovore… sú to songy napísané s čistou mladou hlavou, človek ešte nebol taký ovplyvnený okolnosťami, je to tam aj cítiť. Na otázku, ktorý nosič mohol dopadnúť lepšie z odstupom času je jednoznačná odpoveď… album “Nothin’ But Trouble”, ale to len po zvukovej stránke. K tomu sa už ale nebudem vracať, už sa toho popísalo dosť. Za materiálom si samozrejme stojím. Každopádne nie som povaha retrospektívneho typu, teraz máme na svete novú štvrtú dosku a treba sa sústrediť na ňu.
Tématem číslo jedna bude samozřejmě vaše deska “4Ever”, která spatřila světlo světa opravdu nedávno. Jak dlouho vám vlastně práce na albu trvaly? Kdy jste začali se skládáním, jak dlouho vám trvalo nahrávání a kdy přesně se dalo začít mluvit o tom, že je počin kompletně hotový? Předpokládám, že od nahrání posledního tónu už nějaký ten pátek uběhl, takže se mohu s klidem zeptat – jaký máš z “4Ever” s odstupem pocit? Podařilo se vše, jak jste doufali? A máte už nějaké zprávy o tom, jak desku přijímají vaši fanoušci?
Na albume sme robili skoro doslova až v štúdiu, mali sme čo to pripravené formou osnovy, moje spevové linky a samotné spevy sú tiež robené v čase nahrávania tej konkrétnej veci, ktorú som práve robila, čistého času to bolo cca 20 dní, tento time bol však rozťahaný do cca roka aj niečo, stále sa niečo dialo a nahrávanie prebiehalo v princípe separátne, kto kedy mohol. Z odstupom času môžem povedať, že som s albumom spokojná, človek vždy nájde niečo, čo by potom urobil možno trochu inak, ale to je u mňa normálne, stále vymýšľam, riešim, každopádne ja si album aj pustím, to už je čo povedať, lebo moja hlava stále pracuje pri každej našej nahrávke, keď ju niekde započujem. Fans album prijali skvele, vrátili sme sa k veselejším skladbám, tak to im myslím aj vyhovuje.
První, co mě na desce zaujalo, byl zvuk. Oproti předchozím albům (a zde srovnávám zejména s “II: Play It Loud!”) je zde jistě vidět posun směrem k profesionální produkci. Co mě ovšem zarazilo, byla zastřená kytara, což jsem přičítal velmi výraznému efektu. Plánovali jste takový zvuk již při psaní a zkoušení písní (kupříkladu k zvýraznění dojmu “undergroundovosti”)? Nebo se snad jedná o záležitost, která vyplynula až při samotném nahrávání ve studiu?
Na toto by mal reagovať náš gitarista… myslím si však, že to vyplynulo ako si sám povedal až pri samotnom nahrávaní. Možno je to aj tým, že sa gitara nezdvojovala…
Nejvýraznější dominantou celé nahrávky je tvůj zpěv. Je samozřejmě rockovou tradicí, že zpěváci (a zpěvačky) dávají svému hlasu opravdu zabrat a u tebe tomu není jinak. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že je mi tvůj čistý zpěv, který dostal prostoru jen opravdu málo, mnohem sympatičtější. Zajímalo by mě tedy, která poloha ti vlastně sedí nejvíc? Baví tě řvát, nebo jde o důsledek hudby, kterou hrajete a ve které pro klidnější zpěv není moc prostoru? Když už jsme u toho, mohla bys nám povědět, jakým způsobem ses vlastně učila zpívat? Patříš mezi ty zpěvačky, jež si prostě stoupnou k mikrofonu a zpívají, nebo máš za sebou třeba nějaké profesionální lekce zpěvu, hudební školy atd.?
Na začiatok chcem opraviť dojem každého, kto si myslí, že spievať agresívne je řvát… nie je to tak, ten kto tak spieva, používa techniku aby nekričal doslova, keby kričal, po koncerte by sa “odpálil” a nedopadlo by to dobre. Musí to ísť prirodzene a nie žiadne prepínanie hlasiviek a podobne. Ani ja som tak nespievala vždy, prišlo to samo od seba spolu s odvahou. Niekomu agresívny vokál nesedí a viacej sa mu páči čistý spev, ale to je už vec názoru, mne sa do našej muziky samozrejme hodí agresívny vokál a v tejto muzike mám radšej speváčky s týmto prejavom. Niekedy si napíšem linku, kde ukážem aj inú nazvime to farbu, výraz hlasu, ale u mňa bude v JS isto vždy dominantou agresívny spev. Na speve u mojej učiteľky si však otváram iné obzory, zaujímajú ma aj muzikálové melódie, černošské soulové speváčky, ktoré majú neuveriteľný dar hlasu, Tinu Turner ja osobne považujem za prvú rockovú speváčku s agresívnejším vokálom vôbec :)
Všiml jsem si, že jsi u všech skladeb napsaná jako spoluautorka hudby. Jakým způsobem vlastně vypadá psaní skladeb u Janesession? Podílíš se aktivně na vzniku písní (například s kytarou či jiným nástrojem v ruce), nebo se tvá úloha nachází až v následující fázi při formování finálního tvaru skladeb?
Ja sa venujem spevovým linkám a textom, hudbu skladá hlavne Peter a aj Marc má značný podiel autorstva. Máme aj zopár “externých” skladateľov, to je však viac menej výnimočné. Na finálnej verzii skladieb sa podielame už spoločne.
Na “4Ever” se vyskytuje hned několik hostů. Pro nás Čechy je jistě nejzajímavějším z nich Aleš Brichta. Proč jste si pozvali právě jeho? Byl to zájem vás jako jeho fanoušků, známé jméno, nebo snad díky tomu, že se jeho specifická barva hlasu hodila do samotné písně? Jak jste s ním navázali spolupráci? Byla tato spolupráce plánována již při psaní skladby “Rescue Me” a ta tak vznikla Alešovi takříkajíc na míru? V souvislosti s ním ještě jednu otázečku “mimo téma” – fanoušci Arakain se dodnes hádají, jestli byla kapela lepší ve své současné podobě nebo s Alešem… co myslíš ty?
Aleš bol pri “4Ever” jasná voľba hneď od začiatku, je to jeden z našich naj českých muzikantov a naj muzikantov vôbec. “Rescue Me” bola určená hneď pre náš duet a Aleš sa po jeho kontaktovaní zachoval ako skutočný profesionál, spolupráca prebehla bez problémov a s jeho výkonom sme nad mieru spokojní. Nerobil žiadne caviky ako by si ľudia u hviezdy jeho formátu predstavovali, skutočne to bolo z jeho strany perfektné. A odpoveď na otázečku “mimo téma” je myslím jasná, Arakain s Alešom je Arakain ako ho ja počúvam, jeho nasledovníci sú samozrejme skvelí, mala som možnosť ich vidieť aj live, čo sa mi s Alešom už žiaľ nepodarilo, kapela s nimi začala novú kapitolu, ktorá sa myslím ani nedá so “starým” Arakainom porovnávať, lebo pre mňa sú to už dve odlišné bandy. Petr a Honza sú bez pochyby úžasní speváci, moje srdiečko však viacej bije pre Arakain s Alešom.
Stejnou otázku bych měl ohledně Adama Kerďa. Sám jsem s jeho tvorbou dosud nikdy nepřišel do styku, ovšem jeho fantastický part v “Breaking the Schoolrules” mě opravdu nadchnul. Koho napadlo zpestřit skladbu takto netradičním prvkem? Je možné, že jeho jméno spoustě českých čtenářů bude cizí – mohla bys nám jej tedy v krátkosti představit, aby bylo jasné, proč jste si ho pozvali?
Myslím, že to bol nápad Marca, on tam ten saxík počul ešte pred tým, než sme tú skladbu nahrali, vždy sa mu páčilo spojenie dychovej sekcie s rockovou muzikou, myslím, že to nie je až také neobvyklé, Aerosmith a Cinderella a mnoho iných super kapiel nás už predbehli. Adam Kerďo hrá na dychové nástroje v latino kapele nášho bývalého basgitaristu Miňa Lemmy Bulíka s názvom La3no Cubano. Ja osobne Adama nepoznám, to boli kontakty Petra, prišli do štúdia, nahrali sólo a bolo to na svete, chceli sme ho mať ako špeciálneho hosťa aj na krste, vtedy bol však mimo Bratislavy. Veľmi mu ďakujeme za jeho skvelý výkon, snáď ešte bude príležitosť sa niekedy hudobne stretnúť.
Když se bavíme o “4Ever”, nelze se nezeptat na obal, který je, řekněme, zajímavý (smích). Proč jste se rozhodli pro takovéto ztvárnění obálky? Čí to byl vlastně nápad? Nabídla ses k tomu sama, nebo tě ukecali kolegové z kapely?
Obal mal byť “trošku” iný, mali sme tam byť všetci, ale ako naschvál, keď sa malo fotiť, neboli sme celá kapela kvôli pracovným povinnostiam v Bratislave, nedalo sa to už odložiť, termíny nás tlačili, tak som sa tam ocitla sama s mojim postojom a fotograf trošku viac rozopol zips na bunde.
Po vydání alba běžně následuje koncertní šňůra. V minulosti jste často koncertovali v zahraničí. Máte nějaké plány či nabídky na turné při kterém byste se opět podívali “do Evropy”?
Plány samozrejme sú, realizácia však potrebuje financie, uvidíme ako to dopadne, v princípe vždy plány tohto typu krachujú na peniazoch, ktoré vládnu svetu.
V únoru vaše řady opustil kytarista Shipko. Už jste za něj našli náhradu? Ohrozí jeho odchod naplánované koncerty?
No každopádne to nie je sranda, Peter je vyťažený aj v iných projektoch a kapelách, takže zosúladiť sa niekedy je dosť problém. So Shipkom sme zažili naozaj super koncertnú sezónu, veľmi rýchlo sa stal plnohodnotný člen kapely, dá sa povedať okamžite, keďže hneď prvý koncert bol krst ohňom u vás v Čechách. Musel sa naučiť playlist tak na 45 minút a to v priebehu týždňa, zvládol to však bravúrne, publikum u vás aj u nás to náležite ocenilo. Naše cesty sa samozrejme nerozišli v zlom, Maťo má svoju vlastnú kapelu, ktorej sa chce venovať na 100%, ale je viac než pravdepodobné, že sa ešte na stage-i stretneme.
Uživit se hudbou je v dnešní době velmi náročné, ne-li téměř úplně nemožné. Umíš si Janesession představit jako kapelu která ti takříkajíc vydělává na živobytí, i za cenu toho že byste ve své hudbě museli dělat kompromisy? Myslíš, že je v dnešní době vůbec možné uspět a získat si celosvětovou popularitu bez podpory velkého labelu za zády?
Každý muzikant, pokiaľ to robí ako my, si vie predstaviť, že sa bude živiť hudbou. JS je pre nás priorita a podriaďujeme tomu skoro všetko. Otázka kompromisov je však aspoň pre mňa veľká stopka, každopádne to záleží od toho, aké kompromisy by to boli. Získať celosvetovú popularitu bez manažmentu na svetovej úrovni je momentálne asi nemožné.
Jaký je tvůj postoj k digitální distribuci, která se poslední dobou velmi rychle prosazuje? Myslíš, že má stažená (a zaplacená) mp3 menší hodnotu než fyzický nosič s kompletním obalem a texty? Bude “4Ever” možné koupit digitálně? Jak jsi na tom ty sama s posloucháním a také kupováním muziky? Sleduješ nějak podrobněji, co se na scéně (ať už rockové, metalové, slovenské,…) děje?
Digitálna distribúcia je absolútne na poriadku, aj “4Ever” sa dá stiahnuť na iTunes. Nie každý chce mať v dnešnej dobe cd nosič keďže sa dá počúvať hudba cez mp3. Pre mňa osobne má však najvyššiu hodnotu originálne cd. Nie som ten typ, čo sťahuje a napaľuje nosiče. Mám kompletné diskografie všetkých mojich top kapiel. Tie kapely mi za to stoja a nie je ich málo. Počúvam všetko možné, nie len rock a metal. Je dobré si rozšíriť obzory aj inými smermi. Každopádne rock ‘n’ roll je moja srdcová záležitosť.
Na závěr jednu zcela nehudební otázku. Na Slovensku nedávno proběhly předčasné volby, ve kterých zvítězila opoziční strana SMER-SD. Na adresu jejího předsedy již létá slýchám silnou kritiku a čekal bych tak spíše jeho sestup, přesto se však zdá že má u voličů silnou podporu. Jak vidíš budoucnost Slovenska, ať už co se nové vlády týče či v dlouhodobějším horizontu? Jsi v tomto ohledu optimista?
Politika nie je zrovna môj obor, priznám sa, že mi je z nej zle. Budúcnosť Slovenka vidím takú, akú si ju urobíme my. Nech sa nikto nesťažuje, pokiaľ nebol voliť. Ľudia volili Smer preto, lebo si myslia, že im zaručí nejaké istoty. Fico to teraz nebude mať jednoduché…každopádne mi neprináleží hodnotiť túto situáciu nejako verejne. Nie som politológ.
Díky za rozhovor. Jestli máš cokoliv, co bys ráda vzkázala naším čtenářům, zde k tomu máš prostor. Ať se daří!
Ja ďakujem za rozhovor, veľmi zaujímavé otázky. Čitateľom by som chcela popriať veľa kvalitnej muziky a koncertov, dúfam, že sa aj my stretneme na nejakom našom live vystúpení, budeme sa na Vás tešiť!!! A Tebe prajem čo najviac spokojných čitateľov!!! Rock On!!!
Před časem se tu objevila recenze na počin “Damned” od slovenských Dementor, která byla později doplněna i rozhovorem, v jehož rámci přišla řeč také na kapelu God Defamer, současné působiště Reného Blahušiaka, dlouholetého tahouna Dementor. Na oba články pak navázala taktéž recenze na debut God Defamer, “Heavenly Hell”. Aby bylo téma definitivně uzavřeno, hodili jsme řeč i se samotným Reném. Záměrně jsme mu kladli některé otázky analogicky k tomu, na co odpovídal už Rasťo z Dementor, tudíž máte k dispozici pěkné srovnání hned dvou názorů. Došlo ovšem samozřejmě i na témata, týkající se čistě God Defamer…
Ahoj, René! Než se pustíme do probírání ohledně záležitostí okolo God Defamer a stále ještě aktuální nahrávky “Heavenly Hell”, chtěl bych se nejdříve trochu povrtat v historii, pokud ti to nevadí. Tou historií mám samozřejmě na mysli především Dementor, s nimiž bylo tvé jméno spjato po dlouhé roky. Pokud správně počítám, Dementor za dobu tvého působení vydali celkem pět velkých desek, vydávali u velké zahraniční firmy, odehráli koncerty po celé Evropě… když se na to nyní s odstupem a nezaujatě (alespoň předpokládám, když zde už nějaký pátek nehraješ) podíváš, kdy podle tebe byla kapela na tom nejvyšším vrcholu? Co považuješ za největší úspěch Dementor?
Ahoj. V pohode, môžeme sa trochu povŕtať v dávnej minulosti. Čo sa týka Dementor, myslím si, že ten maximálny vrchol bol v období spolupráce s Osmose Productions. Pri “Enslave the Weak” sme mali dobrú zostavu. A aj keď sa v tom období udiali veľké personálne zmeny, dokázali sme to prekonať a plynulo pokračovať k albumu “God Defamer”. Pre nahranie tohto materiálu sme dostali maximálnu podporu labelu, k dispozícii Stage 1 štúdio a turné so Suffocation. Po tomto albume sa to postupne začalo kaziť. Osmose nám nepredĺžil zmluvu, čo spolu s ďalšími aspektmi, aspoň u mňa mierne znížilo motiváciu. V podstate som už aj spomenul najväčšie úspechy. Boli to kontrakt s Osmose, turné so Suffocation.
Svého času byla skupina opravdu hodně rozjetá, viz zmiňovaná smlouva a spousta akcí v zahraničí. Dalo by se říct, že jste měli nakročeno opravdu vysoko… Proč to nakonec podle tebe nevyšlo a onen poslední krok k tomu, aby se Dementor stali profesionální kapelou, nebyl učiněn? Nechtěli jste? Souhra nešťastných náhod? Nebo to trochu přeháním a tak žhavé to zas nebylo?
Ako som povedal. V prvom rade bol problém v tom, že sme prišli v dôležitom momente o silný vietor v plachtách, keď nám Osmose nepredĺžil zmluvu. Ja som celý ten čas, keď som bol v skupine veril, že sa nám podarí presadiť a snažil som sa tomu podriaďovať skoro všetko. Žiaľ, nie vždy som mal pocit, že aj ostatným členom kapely ide o to isté. Postupne som si začal uvedomovať, že ma hudba neuživí a začal som si budovať kariéru v civilnom živote. To zapríčinilo, že už som sa nedokázal venovať propagácii tak ako kedysi. Keďže nikto iný to za mňa nechcel, alebo nevedel robiť, celkom som na to rezignoval a odsunul hudobnú kariéru na bočnú koľaj, kde jazdia vlaky s nápisom “beautiful hobby”. Nemyslím si, že to bolo o nešťastných náhodách. Bolo to hlavne o nedostatku spoločnej túžby a snahy presadiť sa ako kapela. Nebola u nás tá potrebná tímová práca a entuziazmus ako v podobných kapelách, ktoré si to naozaj vydreli ako Behemoth, Krisiun, ale aj Krabathor. O tomto by sa dalo hovoriť ďalšiu hodinu, ale na to tu asi nie je priestor.
Co bys nám pověděl o epizodě s francouzskými Osmose Productions? Málokteré formaci ze Slovenska nebo České republiky se podaří dostat se k takovému labelu… jak se to tenkrát podařilo vám? Co pro vás podpis smlouvy znamenal a co jste si od celé spolupráce slibovali? Francouzi údajně nebyli příliš spokojení s výsledkem prvního alba “Enslave the Weak” – v čem přesně byl tenkrát problém? Nedávno jsme dělali rozhovor i s tvým bývalým kolegou z Dementor, Rasťou, který nám řekl, že z další nahrávky “God Defamer” byli Osmose naopak nadšení. Proč tedy nedošlo k prodloužení kontraktu na další desky?
Ten kontrakt nás mal posunúť ďalej. Nie len, že sme získali super podporu a maximálne možnú propagáciu nášho mena, ale podpisom u tohto labelu stúplo aj naše sebavedomie na scéne. Na druhej strane boli na nás kladené väčšie očakávania. “Enslave the Weak” bol hudobne OK, akurát bol problém v mixáži a celkovom sounde nahrávky. Osmose očakavali niečo v surovom duchu “The Art of Blasphemy”. Takýto materiál sme im nedodali a preto sme v období po “Enslave” nedostali ani možnosť vybehnúť na turné s nejakou “major” kapelou. Toto nás samých priviedlo k rozhodnutiu, že so štúdiom Pro Art definitívne končíme a musím všetko vsadiť na istotu. Osmose nám v tom maximálne podporili. Napriek tomu, že nám odporúčali pre ďalší opus nejaké francúzske štúdio, nemali problém zaplatiť nám nahrávanie v Stage 1, kde sa nám nakoniec podarilo nahrať zvukovo náš najsilnejší album. Takže do Francúzska sa vrátila spokojnosť, bola ochota nás podporiť, viď turné so Suffo. Žiaľ, album sa nepredával podľa očakávaní ani napriek naozaj výrazne silnejšej podpore ako dostal “Enslave”. Takže ako každý podnikateľ zavrie prevádzku, ktorá neprosperuje, tak aj Dementoru sa zavreli dvere k ďalšej podpore. Ale v tom čase sme neboli jediní. Osmose sa zbavovali viacerých kapiel, ktoré sa predávali pod očakávania firmy.
Před anabází s Osmose Productions Dementor na jedno album zakotvili ještě ve Španělsku – “The Art of Blasphemy” vyšlo u místních Qabalah Records, což je nepříliš známá firma, v dnešní době již navíc dávno nefungující. Jak došlo k této spolupráci a jak bys počínání jihoevropanů zhodnotil? Šlo o dobrou firmu, nebo se jednalo o přešlap? Ptám se, jelikož u nich vyšlo jen jedno album Dementor a ani celkově toho tito Španělé příliš nevydali…
Nešlo ani tak o Qabalah, ale o to, že oni boli sublabelom Repulse Records. To bola jedna z firiem, ktorá v tom čase na scéne znamenala veľa. Nakoniec už nefunguje ani Repulse, čo ste si asi všimli. Aj keď Qabalah celkom nedodržali zmluvu a zostali nám dlžiť, beriem túto fázu ako nevyhnutnú k tomu, aby sme sa posunuli ďalej. Bol to prvý veľký krok z lokálnej scény na globálnu. Qabalah robili distribúciu cez sieť Repulse, čo dávalo záruku, že sa náš album dostane aj do veľmi vzdialených kútov sveta. A nakoniec, ak by “The Art of Blasphemy” nevyšlo u tejto firmy, ale niekde na Slovensku, asi by sme nedostali ani ponuku z Osmose. Všetko je to pekne previazené.
Když už se hrabeme v tématu labelů, tak bych si dovolil malou odbočku k God Defamer. Vaši muziku aktuálně zaštiťují slovenští Gothoom Productions, u nichž mi přijde, že je o jejich činnosti poslední dobou čím dál tím více slyšet, mimoto pod sebou mají několik dalších opravdu zajímavých skupin jako Cales nebo Galadriel. Jak jste spokojeni s jejich prací pro “Heavenly Hell”?
Gothoom je pre nás ideálnym labelom. Ich meno a práca rastie. Čím viac známych kapiel si podchytia, tým viac sa dostanú do povedomia ľudí na scéne. Myslím, že Cales bol fajn úlovok :-) Radi by sme našu spoluprácu predĺžili minimálne na jeden ďalší album.
Nyní jedno téma, které se v souvislosti s Dementor řeší neustále – tvůj odchod. Nejdřív tam tuším byl odchod, poté zase návrat, poté zase další, tentokrát již definitivní odchod… co tě tedy vedlo v roce 2006 ze skupiny odejít, proč ses do ní následně vrátil a proč jsi pak zase odešel?
Prvý odchod bol dobrovoľný. Bolo to myslím okolo roku 2004/2005 keď sa u mňa zmenila situácia v rodine. Narodila sa nám dcérka Nikolka a pracovne som bol dosť vyťažený častým cestovaním do zahraničia. Ako som už spomínal, nejaký prirodzený, silný náhradník, čo by za mňa zobral propagáciu proste v kapele neexistoval. Tak som si povedal, že to radšej zabalím, ako by som mal s kapelou upadnúť do hlbokého podzemia. Dementor pokračoval ďalej, čo bolo celkom fajn. V roku 2007 som sa kvôli práci presťahoval do Ružomberka. Jednak som bol bližšie kapele ale tiež som mal iný charakter práce, kde už nebolo takmer žiadne cestovanie. Vytvoril sa mi časový priestor, tak som sa s Rasťom dohodol, že sa do kapely vrátim ako koncertný gitarista. Nemal som záujem plne zapadnúť do toho istého kolotoča ako kedysi. Nemal som v úmysle ani tvoriť, ani pre kapelu vyjednávať koncerty alebo robiť rozhovory. Odohral som par koncertov. Keď prišlo do hry turné po Európe, povedal som, že do toho za takých podmienok nejdem. Už nie som vo veku a stave, že by som túžil jazdiť v namačkanej dodávke, večer hrať 2000 km od domova pre 40 a menej ľudí a po koncerte sa opiť aby som prežil noc v sediacej polohe na sedačke dodávky. Napriek tomu, že sme sa s Rasťom dohodli, že budem “ich chlapec” na lokálne, víkendové akcie, nakoniec ma z kapely vydrbali bez akejkoľvek informácie. Takže ma skôr odišli, ako som odišiel sám.
Teď trochu jedovatá otázečka… Rasťo nám říkal, že hlavním důvodem tvého odchodu byla tvá časová zaneprázdněnost. Po opuštění Dementor jsi pak založil God Defamer, čili se přímo nabízí se zeptat, jak je to možné, že na Dementor čas nebyl a na God Defamer je? Napadá mne snad jen to, že jsou God Defamer méně časově nároční… Pokud se mělo jednat o přílišnou časovou náročnost, jak s tím souvisí následující větička na Bandzone profilu God Defamer: “Kvôli komunikačným skratom a iným očividným nedostatkom sa René rozhodol ísť svojou vlastnou cestou a zakladá kompletne novú kapelu.”?
To je zámoteček, čo? :-) OK, takže už vieš ako som sa k hudbe vrátil a ako ma odišli. Ten odchod je komunikačný skrat o ktorom som skladal básne pri tvorení biografie God Defamer. Nikomu som sa s tým ešte nezdôveril, ale poviem ti to. :-) V čase keď ma vyhodili som opäť cítil, že sa mi do žíl vliala túžba hrať. Chcel som dokázať, že mám ešte čo povedať a tak som sa poohliadol po scéne a obklopil sa šikovnými ľuďmi. God Defamer som nezakladal s úmyslom, že si raz za mesiac zajammujeme v garáži. Je to plnohodnotná kapela, ktorej som sa rozhodol venovať. Čas som si teda nejakým spôsobom vyhradil. Na druhej strane ma do plného nasadenia nepúšťa to, že mám rodinu a tiež som zase zmenil prácu. Každopádne verím, že sa nám podarí úspešne dopracovať k novému albumu a že trochu zoptimalizujem prácu. Firma v ktorej pracujem totižto sídli v Košisiach, pričom väčšina GD muzikantov je na západnom Slovensku (Bratislava, Nitra, Trnava). Je však predpoklad, že sa presídlime do Bratislavy, čo by mi mohlo trochu rozviazať ruky.
Pojďme se už však konečně věnovat God Defamer. Už na albu “God Defamer” od Dementor mi přišlo, že tam byly znát postupy, jaké nyní používáš na “Heavenly Hell”, byť to tenkrát nebylo v takové míře. Tuším správně, že jsi pod hlavičkou God Defamer mohl naplno rozvinout nápady, které by se do repertoáru Dementor příliš nehodily? Nebo ta rozdílnost mezi současnými Dementor a God Defamer plyne i z toho, že máš kolem sebe jiné spoluhráče? Nepřispělo i tohle všechno jistou měrou k tvému odchodu z Dementor? K tomu bych přidal ještě jednu další menší otázku – sleduješ tvorbu Dementor i po opuštění kapely? Pokud ano, jak se ti třeba líbí poslední deska “Damned”?
Myslím, že si to tak nejako vyjadril už aj v tej otázke. Ale pekne po poriadku. V Dementor som mohol použiť a publikovať akýkoľvek nápad. Nikto ma nijako neobmedzoval a ani nebolo treba. Keď sme zakladali God Defamer mysleli sme si, že sa budeme pohybovať niekde na pomedzí rýchleho a brutálneho death metalu. To reflektuje skladba “The Holiest One”, ktorá je jedna z mojich 2 príspevkov na album “Heavenly Hell”. Je to jediná skladba, o ktorej sa dá povedať, že nesie prvky mojej tvorby v Dementor. Dôležité je, že ja osobne už k brutálnemu death metalu neinklinujem. Začínajú ma baviť viac melodické kapely. Alex, ktorý sa k nám pripojil má prsty ovplyvnené progresívnymi kapelami a ma široký žánrový rozhľad. On je najväčším tvorcom God Defamer. Keď prišiel so skladbou “Heavenly Hell”, povedali sme si: “Wow, páni, prečo nie? Skúsme hrať viac technicky a pritom aj melodickejšie.” Na to prišla moja odpoveď v podobe “Organization of Fear”. To už bolo niečo čo som v živote pre Dementor nezložil a ani by som to bez vplyvu God Defamer nevytvoril. Následne Alex priniesol geniálne veci ako “Murders from the Past”, “Another Day, Another Death” alebo “Relibitch”. To sú veci, ktoré sa mne absolútne páčia a ktoré sa nedajú porovnať s Dementor a ani s inou death metalovou kapelou. Tiež si myslím, že God Defamer je ťažko zaškatuľkovateľná kapela v rámci death metalu. A v podobnom duchu sa bude niesť aj nový album GD. Som rád, že mám možnosť vyvíjať sa ako gitarista v rámci GD. Posunul som sa aj hráčsky a to by som bez odchodu z Dementor nikdy nedokázal. Takže ti ďakujem Rasťo za tú ranu z milosti :-) Dementor sledujem len marginálne. Informácie o nich mám buď priamo od Rasťa, alebo od Deathera, s ktorými som v kontakte. Posledný krát som si pustil kompletný album Dementor asi v roku 2005.
Když už padla zmínka o tvých současných spoluhráčích, jak jste se vlastně dali dohromady? Je slovenská scéna natolik propojená, že jste o sobě navzájem věděli a byla to jen otázka domluvy, nebo muselo dojít na konkurzy?
Scéna je podľa mňa dosť prepojená, ale to platí v prípade ľudí, ktorí sa na nej aktívnejšie pohybujú. Napríklad Alex pozná asi každého kto hrá v kapele alebo píše pre periodiká. To nie je môj prípad, takže som skôr išiel po ľuďoch, ktorých som mal v obzore. Ako prvého som potreboval kvalitného bubeníka. S Rudym som si začal písať už dávnejšie pred založením GD. Vedel som, že je voľný a lačný po hraní v kapele. Po tom poslednom odchode z Dementor som ho okamžite kontaktoval a dohodol sa s ním, že to spoločne roztočíme. Dali sme dokopy prvé 2 skladby a keď sme zistili, že by to mohlo klapať rozhliadli sme sa po ďalších kolegoch. Spevák! Jedným z kandidátov bol Jaro Kyselica, môj bojovník z Dementor z rokov 1991 až 1994. Vedeli sme, že je voľný a že dokáže viac ako death metalový growling. Jaro súhlasí a vstupuje! Gitarista. Začínam komunikovať s Alexom, spolubojovníkom z rokov 2003 – 2004. Možnosť pripojiť sa k nám sa mu celkom pozdáva, keďže jeho Cortribe je v ruinách. Po prvej skúške sme sa dohodli. Basáka sme našli na nete. Rudy komunikoval s Majom, ktorý za sebou nemá hudobnú minulosť, ale chce pridať ruku k dielu. Konkurzy sme neriešili. Vsadili sme na osvedčené referencie. Pre informáciu musím uviesť, že Jara po nahraní proma 2009 nahradil Peter Hija. V kapele už tiež nie je Rudy, ktorého na konci 2011 nahradil Miro Raučina.
Na Slovensku se jistě vyskytuje nejedna velice zajímavá a hudebně kvalitní kapela, a to nejen v death metalovém ranku, kam patří God Defamer i Dementor. Sleduješ nějak více domácí scénu? Zaujala tě třeba nějaká nahrávka v poslední době? Já osobně jsem zjistil, že nejeden český fanoušek slovenskou scénu v podstatě nezná – které kapely bys někomu takovému ty osobně doporučil?
Ja si stále veľmi vážim Depresy. Sú profíci a dobrí muzikanti napriek tomu, že už to asi netlačia hlavou proti múru. Na Slovensku sú aj ďalšie kapely, ktoré sa mi páčia ako Rust2Dust, Brainscan, Unmourned, Disconsolate, Empyrion, My Choice sú poprdeli, ale gule majú aj Kamorthon alebo Meredith. Plus niekoľko ďalších spolkov.
Album “Heavenly Hell” jste nahrávali u Rolanda Grapowa, a pokud si mohu dovolit hodnotit, výsledek je vynikající. Bylo od začátku jasné, u koho chcete nahrávat, nebo jste uvažovali o nějakých jiných studiích? Jsi s výsledkem plně spokojený, nebo na poli produkce stále vidíš prostor pro zlepšení?
Mali sme niekoľko alternatív a na druhej strane aj obmedzený budget. Rolanda sme chceli, pretože sa nám páčila produkcia X-Core“In Hell”. Dôležité bolo, či sa budeme vedieť dohodnúť na cene. Keďže Roland je veľmi flexibilný, navrhol systém práce, ktorý by reflektoval náš rozpočet a tak sme sa nakoniec radi dohodli. Výsledok je veľmi dobrý, aj keď vždy nájdeš niečo čo by si urobil inak. Jediný problém tu asi bol vtom, že Roland príliš nesleduje a netočí podobne extrémne kapely. Ale zázemie a vybavenie má skvelé. Viem si predstaviť nahrávať s ním aj ďalší album. Priestor na zlepšenie vidím a budem ho mať na pamäti :-)
Ke skladbě “Another Day, Another Death” vznikl klip, který si co do profesionality zpracování nezadá se západní produkcí. Ostatně snad všechno, co se vztahuje k “Heavenly Hell” vykazuje vysokou úroveň profesionality… Jsi vážně takový perfekcionista, nebo vás k takovému výsledku dostrkali lidé z Gothoom Productions?
Nie je to len o mne. Podobné estetické vnímanie majú všetci v tomto reťazci od nášho kameramana a režiséra Ivana Džugana po Petra z Gothoom. Keď hovoríme o klipoch, celkom vydarený bol už aj ten k “Organization of Fear”, ktorý je nahraný na podklade proma 2009 a ešte s Jarom pri mikrofóne. “Heavenly Hell” sme chceli poňať viac svojsky aj keď sme čerpali nejaké námety na spracovanie z iných klipov. Viď tá žiarovka do ktorej spieva Peter. Predpokladám, že vieš, odkiaľ sme to vykuchali. :-)
Když jsi ještě fungoval v Dementor, krom kytary ses staral také o vokály. Proč ses tohoto postu v rámci God Defamer zřekl?
Chrochtanie v Dementor sa pre mňa ukázalo ako nevyhnutnosť, keď sme nedokázali nájsť vhodného speváka a nechceli sme zase riešiť niekoho úplne nového na koho by nebolo spoľahnutie. Vedeli sme, že pokiaľ budem v kapele ja, budeme mať aj speváka a tak som sa toho chopil. Nie je to nič čo by ma bavilo viac ako gitara a nie je to ani to čo by som chcel počuť v GD. Takže som sa toho nezriekol, ale vôbec som o tom ani len neuvažoval. Chcem, aby v GD boli variabilnejšie vokály a pokiaľ možno, čo najviac melodických liniek. Baví ma hrať na gitare a venovať sa len tejto drevenej krásavici, pokiaľ stojím na pódiu.
Kdy tě vlastně napadlo, že začneš hrát antikřesťanský death metal a co tě k tomu vedlo? Nepůsobilo ti to v začátcích problémy? Slovensko je přeci jen katolická země, takže se nabízí srovnání s děním v Polsku, kde to mají obdobně smýšlející hudebníci docela těžké. Na Slovensku to sice asi tak žhavé nebude, ale přeci jen…
Priviedlo ma k tomu detstvo, keď na dennom poriadku bola v škole bitka trstenicou od farára na hodinách náboženstva. :-) Teraz vážne, nikdy som Dementor neradil do skupiny kapiel, ktoré svoju image budovali na boji proti kresťanskej pretvárke a násiliu. V prvom rade mi išlo o death metal a keďže som bol ateisticky založený a veľmi negatívne som vnímal počínanie cirkvi v celej histórii ľudstva, zameral som sa na tieto témy pri písaní textov. Koniec-koncov, keď som prišiel do kapely v 1991, chalani už boli sami takto nasmerovaní. Tak prečo to kaziť, však? Nejaké problémy boli a to nie len na Slovensku, ale nebolo to nič, čo by nám nejako významne kazilo úmysel hrať hudbu.
Na Bandzone profilu kapely visí rozpis turné po Slovensku a Polsku, takže je vidět, že koncerty nezanedbáváte. V ČR plánujete zahrát v červenci v rámci festivalu Týnský Mazec a také v říjnu na čtvrtém ročníku Prometalfestu. Můžeme ale v dohledné době očekávat také nějaké větší turné God Defamer po Čechách a Moravě?
Zatiaľ nič väčšie pre Čechy a Moravu neplánujeme. Možno po nahraní nového albumu. Zatiaľ by sme to obmedzili na zaujímavejšie víkendové akcie u vás. Ak o nás niekto má záujem, nech nás kontaktuje.
Zajímalo by mě, kdo přišel s nápadem na ztvárnění vašeho loga. Had (nebo snad drak?) zakousnutý do vlastního ocasu evokuje severskou mytologii a metaforu nekonečna. Jakým způsobem tyto motivy odrážejí hudbu God Defamer? Nebo je to čistě stylový motiv, který se na logo dostal jen proto, že dobře vypadá?
To logo čo opisuješ nie je naše originálne logo a používame ho menej ako to pôvodné. Keď sme uvažovali o logu, nechceli sme žiadne nečitateľné čarbanice, ale niečo, čo by ľudia mohli okamžite identifikovať. Takže používame pomerne bežný logotyp, ktorý je mierne graficky upravený. To logo v kruhu vytvoril jeden známy z Holandska, s ktorým som sa spoznal na Myspace. Pre nás to nemá žiadnu symboliku, je to proste len niečo, čo sa nám graficky páči. Našu tvorbu to nijako neovplyvňuje a nechceme si tým ani vsugerovať, že tu budeme naveky.
“Heavenly Hell” vyšlo v říjnu 2010, tudíž se na závěr nelze nezeptat – co nějaký jeho nástupce? Rýsuje se už něco? Pokud ano, kdy by to podle tvého odhadu mohlo být vypuštěno ven?
Samozrejme. Alex už má hotových 5 skladieb a minimálne ďalšie 2 rozpracované. Trochu nás pribrzdila výmena bubeníka, ale už sa nám podarilo dať dokopy 2 veci z toho zoznamu. Jednu už hráme na koncertoch. V pláne sme mali nahrať a vydať nový album už tento rok. Ale nie som si istý, či sa nám to podarí, keďže už je máj. Každopádne sa budeme snažiť aby medzera medzi našimi dvoma albumami bola čo najkratšia.
Nyní už zbývá prostor pouze pro obligátní výzvu o nějaký závěrečný proslov na volné téma – cokoliv, co uznáš za vhodné. Díky moc za rozhovor a ať to hraje!
Aj ja ďakujem tebe za zaujímavý rozhovor a záujem o God Defamer. Posolstvá žiadne nemám. Snáď by som len poďakoval našim fanúšikom a vyzval tých, ktorí nás ešte nepoznajú, aby skúsili navštíviť náš profil na www.bandzone.cz/goddefamer. Nech sa darí!
Až se bude na konci letošního roku bilancovat skóre na česko-slovenské metalové scéně, “Vlnobytie” bude bezesporu patřit mezi ty počiny, na něž si člověk vzpomene mezi prvními. Důvod je jednoduchý – právě zde totiž kapela dovedla svůj originální mix experimentu, extrémního metalu a nyní už i folklóru takřka k dokonalosti. Výsledkem je opravdu vynikající dílko, které vydrží po mnoho poslechů – tím spíš, že ona zajímavost není dána pouze hudební složkou, ale ostatními okolnostmi, především texty. Není tedy divu, že jsem využili možnosti zeptat se na pár otázek, na něž se jal odpovídat kytarista Hirax…
Zdravím na Slovensko! Dovolil bych si přeskočit formality typu gratulací k nové desce a spustil bych rovnou zostra. Proč to trvalo tak dlouho, než “Vlnobytie” vyšlo? Pokud mne paměť nešálí, mělo být CD původně venku již v září, nebo ne? Kromě toho, první skladbu “Duša plná ozvien” jste zveřejnili v polovině června, tudíž předpokládám, že již tehdy bylo album hotové. Jenže nakonec se objevilo až v únoru dalšího roku. Proč? Není to trochu frustrující, dodělat desku a čekat tolik měsíců?
Hľadali sme vydavateľa. S postupujúcou krízou, ktorá pochovala veľa malých labelov a veľké oslabila, som bol rád, že nám aspoň kde-tu odpisovali. Nakoniec sa však našla agentúra Duna, slovenská silná firma zaoberajúca sa skôr organizovaním obrovských konecertných podujatí a “Vlnobytie” vydala. Frustrujúce? Keď meškáte dva roky, nejaký ten mesiac vás už netrápi…
Předpokládám, že v onom odkladu hrálo jistou roli hledání firmy, která by “Vlnobytie” vydala. Proč nakonec padla volba právě na agenturu DUNA? Pokud se nemýlím, předchozí “Ante Portas” vyšlo u tvé vlastní firmy… nebylo by tedy lehčí to zopakovat a i “Vlnobytie” vydat tímto způsobem?
Ja už som nechcel vydávať CD vlastnej kapele a vysvetľovať spoluhráčom, že CD nosiče sa vôbec nepredávajú. Poznáš to určite sám z vlastnej životnej skúsenosti – človek si bude neustále namýšľať, že mu bolo odobraté. Takto som mimo hry a je to tak dobré.
Jestli správně počítám, před samotným vydáním “Vlnobytie” jste na svůj Bandzone nahráli celkem šest písní, což je více jak polovina alba. Chápu, že nějaká ta propagace být musí, ale není to v takovém počtu až kontraproduktivní? Třeba já osobně jsem na nahrávku opravdu těšil, ale ty později zveřejněné písničky už jsem si ani nepouštěl, abych měl také nějaké překvapení na plnohodnotný poslech. (smích) Nebo si naopak myslíš, že je to lepší, aby si poté fanoušek nekupoval zajíce v pytli?
V tejto dobe to ináč nejde. My tie skladby zverejníme všetky, veď kto chce, album si stiahne aj teraz raz-dva. Som ale rád, že veľa ľudí pochopilo, že držať digipack “Vlnobytie” v ruke je disponovať jedným rozmerom naviac. Cez obal, texty a predslovy k piesňam sa uzatvorí celý kruh. “Vlnobytie” nie je len o tónoch, je to celá jedna veľká nálada. Kto si album iba stiahne, minimálne tretina diela mu ujde.
Pojďme už k samotnému materiálu. Zdá se mi, že čím dál tím více se ve vaší muzice objevují folkové motivy. Na takovém “Mythus” byly v podstatě minimální, na “Ante Portas” jich znatelně přibylo, ale v případě “Vlnobytie” už se v některých pasážích stávají doslova tím hlavním, což dříve nebývalo. Souhlasil bys s tím? Považuješ to spíš za přirozený vývoj hudby, nebo tak činíte záměrně? Je tohle cesta, po níž Lunatic Gods hodlají do budoucna kráčet? Dle mého soudu s tím souvisí i posun v textech, kde se více než kdy jindy objevují, řekněme, slovenská témata…
Keby sme to vedeli, spravili by som to tak aj na “Ante Portas”. Ale vtedy sme to tak ešte necítili a hlavne by sme to nespravili od srdca. Teraz je to všetko v rovnováhe, v takejto miere sme usúdili, že tam tie národné motívy majú byť. S príklonom k folklóru som sa pri písaní textov automaticky prikláňal k truhlici pamäti národa, ináč to nešlo. Nemôžeš hrať country a spievať proti prírode. Teda môžeš, ale nikto ťa nebude počúvať…
S tím se ostatně pojí i využití houslí nebo cimbálu. Rozhodli jste se tyto nástroje na desku zakomponovat právě pro posílení té lidové složky? Myslíš, že i v budoucnu bude v muzice Lunatic Gods místo pro podobné nástroje, které nejsou pro metal zrovna typické? Nemám na mysli jen instrumenty typu cimbál nebo housle, ale třeba i saxofon, který se na “Vlnobytie” rovněž objevuje…
Ja som už dávno vyhlasoval, že si Lunatic Gods predstavujem ako cimbálovku prepojenú s metalistami. Upotení cigáni mastiaci na husliach a cimbál pekelné motívy a my do toho ako kavaléria riforezačov. Nádhera. Melodika spojená s extrémom. Vždy som chcel spájať peklo s nebom.
Mezi ty nejzajímavější kousky desky jistě patří i skladby “Od priadok po zimný čas” a “Na krížnych cestách”, alias Dobšínského povídka “O krásnej Ibronke” v hudební formě. Mohl bys nám říct, proč jste se rozhodli inspirovat se právě u Pavola Dobšínského a proč jste si od něj vybrali právě o “O krásnej Ibronke”? Osobně mne až překvapilo, že se jedná doslova o zhudebnění povídky, nikoliv jen její převyprávění, že text obou písní je v podstatě poskládán z úryvků ze samotné předlohy. Lze to tedy chápat tak, že vám šlo především o co nejvěrnější ztvárnění? Šlo v tomto případě o ojedinělou záležitost, nebo si myslíš, že byste se do něčeho podobného mohli pustit i na dalších albech?
Tip na zhudobnenie tejto poviedky nám dal náš grafik Mišo Šesták. Dobšínsky je naozaj morbídny, určite ho budem čítať mojej malej Sárke. Ale skutočne neviem, čo príde do budúcnosti. Možno zhudobníme nejakú jeho ďalšiu povesť, možno nejakú trávnicu a možno nič. Neviem, snažíme sa nerobiť muziku prvoplánovo.
Dále bych se rád také zeptal podrobněji na text “Zbojnícka”, vyprávějící o zbojníkovi Emilu Malatném. Jedná se smyšlenou postavu nebo má nějaký reálný základ? Osobně se mi nějaké bližší informace dohledat nepodařilo, tudíž předpokládám, že první možnost je správně… mýlím se? Ať tak či onak, můžeš nám o něm povědět něco víc? Když se řekne “Slovensko” a “zbojník” v jedné větě, každému se automaticky vybaví Juraj Jánošík – je zde nějaká souvislost?
Slovensko malo veľmi veľa zbojníkov, len sa o nich nevie. Také sú zákony hostórie. Prežije len pár mien, nad ktorými svietia hviezdy zviditeľnenia. Emil Malatný určite raz žil, veď o ňom spievame.
Podobně se musím zeptat i na skladbu “Starecká” – je příběh o staříkovi, který vyvraždí svou rodinu, smyšlený nebo je postaven na nějaké konkrétní události? Tady je ta otázka jistě na místě, protože vím o tom, že alespoň u nás v Čechách se minimálně jeden podobný případ v roce 1968 opravdu odehrál… Takové otázky realita nebo výmysl mi u “Vlnobytie” přijdou důležité vzhledem k faktu, že u popisu písní jsou uvedeny i roky, kdy se jejich děj odehrává, tudíž si člověk nemůže být jistý, zdali se jedná o historický základ nebo “jen” do detailů propracovanou fikci – jak to tedy je?
Odpoveď je podobná predchádzajúcej. Podobných prípadov bolo nespočetne veľa, len sa o nich nepíše. Aj v našej dobe masovej medializácie sa informácie vyprodukované dobou za tridsať rokov stratia. Dopátra sa k nim jedine majster hľadač…
Obecně jsem si všiml, že se na “Vlnobytie” objevují nepříliš pozitivní témata textů… zbojnictví, vyvraždění rodiny, problematika práva první noci v “Právo prvej pomsty”, pohřbení zaživa v “Duša plná ozvien” (i když okrajově), ani ta Ibronka není zrovna četba pro dítka předškolního věku (a tak dále)… když si to dáme dohromady se vzrůstajícím vlivem folklóru, vychází mi, že lidovou tvorbu nevnímáte jako něco veselého. Je to tak? Pokud ano, jak se v tom případě díváš na současný stále ještě trvající trend folk metalu, který naopak folk v mnoha případech prezentuje pouze v podobě bujarých pitek a všudypřítomné zábavy? Třeba mně osobně tohle sranda pojetí přijdou absolutně mimo mísu…
Naši otcovia a matere spievali o pití, jebačke, zábave, ale hudba a spev slúžil aj na vyplakanie duše utrápenej životnými ranami, ťažkou drinou a chudobou. Národná folklór je slovenské blues pre masy. Ľudia prišli z polí, niečo pojedli, vypili a začali hrať a spievať. Bola to ich jediná cesta k uvoľneniu sa, relaxu, zábave. Nebolo kín, televízie, internetu, mobilov. Boli len umastené husličky, klobúk s pierkom, pálenka a susedia.
Na “Vlnobytie” i na minulé “Ante Portas” se objevila jedna delší instrumentálka. Je to náhoda, nebo se, řekněme, jedná o tradici Lunatic Gods?
Na každou jednom albume už od debutu “Inhuman and Insensible” máme vždy jednu inštrumentálku. Áno, už je to taká milá tradícia. Najlepšie na tom ale je, že nikdy nevieme, ktorá pieseň sa ňou stane. Lebo mi dokážeme spraviť inštrumentálku z hociktorej skladby, do ktorej sa nenapíše text, hehe.
K minulé desce “Ante Portas” vznikl videoklip “Balada o makovom mlynčeku”. Chystáte nějaké video k “Vlnobytie”? Jestli ano, mohl bys nám k němu něco prozradit? Například k jaké skladbě, jestli půjde opět o animovanou záležitost nebo bude forma jiná, kdy by se mohl objevit finální výsledek atp.…
Chystáme klipy k obidvom Ibronkám – to by mali byť kreslené klipy. Nie animované, ale asi 200 kreslených obrázkov, ktoré poskladáme do jedného deja. No a potom taký hraný klip k “Duši plnej ozvien”. Neviem, kedy budú hotové. Dúfam, že ešte pred letom.
Malá vsuvka k předchozímu albu. Zmiňoval jsem klip “Balada a makovom mlynčeku” a právě na něj bych se rád zeptal. Jedná se totiž o opravdu zajímavý netradiční kousek. Čí to byl nápad, zpracovat celou záležitost právě tímto způsobem? Kdo se postaral o animaci? Dali jste režisérovi při zpracování volnou ruku, nebo jste si v kapele výsledek hlídali?
Klip spravil Martin Ferko, moravský klipový mág. Nie, je to človek, ktorému som nikdy nemusel nič vravieť. Klip na “Mlynček” spravil sám a dodal tak skladbe ďalší rozmer. Keď som ten klip videl, bolo to bez slov. Martin je veľký talent, ovláda veľa technológií výroby klipov. Keby sa narodil v Amerike, je milionár a robí klipy pre prvú ligu pop umelcov. My mu moc ďakujeme za jeho spoluprácu. Vždy bol kreatívny, profesionálny a zodpovedný. Žiaľ, doba sťahovania muziky uzavrela časť finančného toku pre kapely, preto sa klipy robia za pár korún a na kolene.
Co přesně vyjadřuje artwork “Vlnobytie”? Nejdominantnější je na něm onen pán – kdo to je? Vypadá, jako kdyby měl na sobě nějakou uniformu – to má nějakou souvislosti s onou inspirací v minulosti? Kromě toho se zde objevují motivy oběšence, mrtvol, stromu – ty mají jaký význam?
Tie fotografie nemajú priamu väzbu, sú to len zábery, ktoré znásobili náladu a energiu albumu. Pán na titulke je pravdepodobne kňaz. Ale má originálny výraz, vďaka ktorému sa nám zapáčil. Človek nevie, či je smutný, alebo práve v šialenstve zabil vlastného koňa rýľom.
Opět odbočka k “Ante Portas” – co jeho přebal? Co bys nám řekl o něm? Je to asi nejúchylnější obálka v historii Lunatic Gods (smích)…
To je dielo Miša Šestáka, nášho nehrajúceho člena. My len načrtneme cestu a on to celé dotvorí. Pri “Ante Portas” sme mu do toho ale kecali najmenej, to nosil v hlave dlho. Skôr teraz, pri “Vlnobytí”, sme mu asi tri prvé návrhy zamietli.
Poslední dotaz k “Vlnobytie”. Název desky je zajímavá slovní hříčka. Mohl bys ji pro ty, kterým to třeba nedocvaklo, objasnit? Rovnou to můžeme spojit s dalším dotazem – proč jste si vybrali právě tohle jméno?
Bytie myslené ako žitie ide vo vlnách. Po prežitých ranách osudu prichádzajú dni radosti a takto dookola ako vlnobitie. Aby sme sa nabili, dočerpávame silu cez kľudné obdobia. Sme tu na učení, v bolestiach sú zabalené najväčšie dary. Škoda, že ľudia svoje pády, choroby a ublíženia neanalyzujú. Ušetrili by si veľa cesty a energie. Preto “Vlnobytie” – život vo vlnách.
Osobně se musím přiznat, že více otázek mne v této chvíli ohledně “Vlnobytie” nenapadá, proto bych si dovolil naše malé povídání zakončit několika nehudebními otázkami. Pokud vím, jsi činný i na literárním poli… považuješ sám sebe více za hudebníka nebo za spisovatele? Kolik knih máš aktuálně na kontě? Dají se sehnat i v českém jazyce? Pokud se nemýlím, nejsou ti cizí ani básně – baví tě víc próza nebo poezie?
Posledné roky som skôr spisovateľ, aj keď to slovo sa na mňa moc nehodí. Mám vydaných 6 románov, tri cestopisy a tri básnické zbierky. Dva romány a to debut “Jednou i v pekle vyjde slunce” a titul “Vteřinu před zbláznením”, vyšli aj v českom jazyku. Stačí si dať do googlu, učite vám nájde nejaký knižný web, ktorý ich ponúka. Básne? Ja nepíšem básne. Iba také krátke náladovky. Nerobím s perom nič iné, ako s gitarou či s fotoaparátom. Proste všetko prenechávam srdcu, ono sa chce vypísať, stvoriť samého seba v iných dimenziách. Keď nad vecami kalkulujete, ľudia to prekúknu, vycítia, že špekulujete. Čoraz viac sa sem rodia otvorenejšie duše, ktoré nerozumejú súťaživosti, závisti, ohováraniu. Sú láska sama, pocit je pre nich základ.
Patříš k těm autorům, kteří se věnují čistě jenom své tvorbě, a nic dalšího je nezajímá, nebo sám patříš i mezi čtenáře? Pokud to druhé, jaký druh literatury máš rád? Zaujala tě třeba nějaká kniha v poslední době? Ostatně, na něco podobného se můžeme zeptat i ohledně muziky, čili – posloucháš také cizí hudbu? Jací jsou tvoji oblíbení interpreti (ať už z domácí nebo ze zahraniční scény?
Napriek tomu, že mám málo času, čítam veľa. Teraz som dočítal hudobné knihy o slovenských obroch, Jarovi Filipovi a Dežkovi Ursinym. Prekvapili ma úžasne fantasy sci-fi od China Miéville. Na záchode každé ráno skláňam poklonu slovenským poetom Válekovi a Mihálikovi. Dočítal som úžasnú knihu “Koncept kontinua” ohľadne toho, že všetky defekty a obavy duše vznikajú v detstve, kde americká autorka porovnáva juhoamerických Indiánov versus my, západní, civilizovaní a vystrašení roboti. To súvisí s malou Sárkou, ako aj kniha “Bez plenky”, kde som sa dozvedel, čo všetko sme pred sto rokmi považovali za bežne a prirodzené, a teraz je to zlé. Oprášil som aj Coelha“Piata hora” a Vonneguta a jeho “Galapágy”. Posledne menovaného autora vďaka jeho sarkazmu milujem.
Jestli mne paměť nešálí, věnuješ se také cestopisům. Které exotické země už jsi navštívil? Kde se ti líbilo nejvíce? Dostal ses třeba někdy do nějaké nebezpečné situace? Kam bys čtenářům doporučil si zajet a do které oblasti bys naopak nikdy nikoho neposlal?
Ja to nerád menujem, to nie sú závody o počte. A všade mi bolo nádherne, teda ak nerátam cestu okolo sveta, kedy som bol dva mesiace preč a to mi už veľmi chýbala priateľka. Ale aspoň sa mi tam utriasli životné rozhodnutia. Každý kút našej Matičky Zeme je nádherný. Bol by hriech vyzdvihovať nejakú oblasť. Ale milujem Áziu a Strednú Ameriku, lebo ľudia sú tam šťastní, pokojní a spokojní. Chcel by som sa pozrieť ešte do Južnej Ameriky, do Peru a Venezuely, tam ma to láka. Kam zajet? Určite do Indie a Afriky, aby každý pochopil, čo všetko máme.
Na závěr bych tě namísto obligátního vzkazu čtenářům požádal, jestli bys nám nemohl převyprávět nějakou zábavnou příhodu z tvých cest po světě, je-li nějaká. Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Hu-he, tých zážitkov je veľa. Ale najväčšie erupcie energiu sú pri strete ľudí iných kultúr. Dosť som sa zabával práve s tými, na ktorých by som to nepovedal, teda s Nemcami, Kórejcami a Japoncami. Španieli sú radosť sama, tí ma nikdy neprekvapili. A dosť crazy noc som zažil pri oslave mojich 40-tych narodením, keď som sa doslova ožral z rumu s troma moslimskými Fidžanmi a do rána preberal masturbáciu, mnohoženstvo a sex s viacerými manželkami, sex počas menštruácie a podobné témy úplne vzdialené Európanovi.
Ďakujem za podporu, dôležité stránky sú dolu… Hirax / Lunatic Gods
