Archiv štítku: Swallow the Sun

Brutal Assault 22 (pátek)

Brutal Assault 22

Datum: 11.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Treha Sektori

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Igorrr

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Wrekmeister Harmonies

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Electric Wizard

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.


Swallow the Sun: detaily o novince

Finové Swallow the Sun zveřejnili bližší informace o svém nadcházejícím trojalbu „Songs from the North“, které vyjde 13. listopadu u Century Media Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje níže. Jen pro připomenutí – první disk se ponese v klasickém stylu Swallow the Sun, druhý bude akustický a ve třetím se kapela vydá do vod funeral doom metalu.

Tracklist „Songs from the North I“:
01. With You Came the Whole of the World’s Tears 02. 10 Silver Bullets 03. Rooms and Shadows 04. Heartstrings Shattering 05. Silhouettes 06. The Memory of Light 07. Lost & Catatonic 08. From Happiness to Dust

Tracklist „Songs from the North II“:
01. The Womb of Winter 02. The Heart of a Cold White Land 03. Away 04. Pray for the Winds to Come 05. Songs from the North 06. 66°50´N,28°40´E 07. Autumn Fire 08. Before the Summer Dies

Tracklist „Songs from the North III“:
01. The Gathering of Black Moths 02. 7 Hours Late 03. Empires of Loneliness 04. Abandoned by the Light 05. The Clouds Prepare for Battle


Novinky 19-6-15

Graveyard - Innocence and Decadence

>>> Francouzi Dagoba pustili do světa nový videoklip k songu „Born Twice“ pocházejícím z novinkového alba „Tales of the Black Dawn“ (vychází 22. června). Sledujte na YouTube.

>>> Švédští retro rockeři Graveyard vydají svou čtvrtou desku 25. září – jmenovat se bude „Innocence & Decadence“ a její přebal můžete prohlížet tady.

>>> Američané Miss May I mají na 7. srpna naplánované vydání dalšího alba „Deathless“ a nyní z něj streamují song „I.H.E.“ – poslouchejte na YouTube.

>>> Změny sestavy u Morbid Angel pokračují – po frontmanovi Davidu Vincentovi a bubeníkovi Timu Yeungovi v kapele končí i kytarista Thor Anders Myhren alias Destructhor.

>>> Němci Oomph! ohlásili vydání dalšího dlouhohrajícího počinu – jmenovat se bude „XXV“ a do obchodů se dostane 31. července. Jeho tracklist vypadá takto:

01. Dein Retter 02. Alles aus liebe 03. Jetzt oder nie 04. Als wärs das letzte mal 05. Mary Bell 06. Jede Reise 07. Unter diesem Mond 08. All deine Wunden 09. Fleisch und Fell 10. Tick Tack 11. Nicht von dieser Welt 12. Spieler 13. Zielscheibe 14. Leis ganz Leis

>>> Britští veteráni Satan odhalili detaily o své chystané studiové nahrávce. Jmenovat se bude „Atom by Atom“ a k mání bude v říjnu u Listenable Records. Seznam songů je následující:

01. Farewell Evolution 02. Fallen Saviour 03. Ruination 04. The Devil’s Infantry 05. Atom by Atom 06. In Contempt 07. My Own God 08. Ahriman 09. Bound in Enmity 10. The Fall of Persephone

>>> Finové Swallow the Sun uzavřeli nový kontrakt s firmou Century Media Records, jež se tím pádem postará o vydání několika příštích desek. Nejbližší z nich, na níž kapela právě pracuje, by měla vyjít v zimě.

>>> Whyzdom z Francie zveřejnili video na podporu svého letošního alba „Symphony for a Hopeless God“. „Tears of a Hopeless God“ sledujte na YouTube.


Pain, Moonspell, Swallow the Sun

Pain, Moonspell, Swallow the Sun
Datum: 17.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Pain, Moonspell, Swallow the Sun, Lake of Tears, Scar of the Sun

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Matně si vzpomínám, že putovní podnik jménem Into Darkness Tour byl jedním z prvních klubových koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Od té doby uplynulo několik let a letos jedno z dalších jeho pokračování opět upoutalo moji pozornost. Horní místa sestavy totiž okupovali nejen elektro metaloví Pain Petera Tägtgrena, které na Masters of Rock totálně zazdil zvukař, a možnost reparátu byla poměrně lákavá, ale hlavně skvělí Portugalci Moonspell, které jsem sice už viděl dvakrát, jenže regulérní set s novými skladbami z desky “Alpha Noir”, který odehráli pro změnu na Brutal Assaultu, rovněž zabil nemožný zvuk, a když touha konečně vidět Moonspell v klubu přemluvila i nepříliš spolupracující peněženku, bylo o náplni sváteční soboty 17. listopadu 2012 rozhodnuto.

Ve zlínském Masters of Rock Café to byla moje premiéra (není se čemu divit, na poměry chudého studenta je Zlín z Prahy opravdu příliš daleko), a tak jsem první minuty přítomnosti věnoval hlavně sbírání dojmů z místa konání. Abych pravdu řekl, dojmy jsem si odnesl kapku rozporuplné. Vcelku moderní budova MoR Café je poměrně malá, jak jsem v pozdějších fázích večera zjistil, tak také dost špatně větraná, projít ze sálu do foyer nebo zcela mimo budovu je při větší návštěvnosti (co se Into Darkness Tour týče, návštěvnost se dost určitě přiblížila limitu) úkol opravdu náročný na trpělivost, a naprostým výsměchem jsou ceny piva (29 Kč za poměrně odporný Gambrinus a 39 Kč za Plzeň, kterou jsem nezkoušel, se i v obecně dražší Praze vidí jen zcela výjimečně). Co je ale nejdůležitější, Masters of Rock Café naprosto postrádá atmosféru, která v klubech hraje dost důležitou roli. Je to zkrátka prostor bez charakteru a tuto domněnku mi potvrdili i někteří ostřílení místní, takže to asi nebude jen výplod choré mysli zhýčkaného Pražáka…

Teď již ale k samotné hudbě. Večer otevřeli mně zcela neznámí Řekové Scar of the Sun, a podle velmi sympatických bicích v úvodu to chvíli vypadalo na docela zajímavé vystoupení. Bohužel, tyto naděje vzaly záhy za své, protože Scar of the Sun přišli se zcela průměrným a nezapamatovatelným metálkem, který mi neříkal absolutně nic. Uznávám, dvě skladby (jména po mně nechtějte) jakž takž poslouchat šly, ale dobré byly leda tak v kontextu ostatní prezentované tvorby Scar of the Sun, a navíc mě absolutně nepřesvědčil výkon zpěváka, který nedovedl efektivně intonovat a místy mi přišel dost mimo. Ke konci se jeho výkon sice trochu zlepšil, ale pořád to nestačilo na nic jiného, než můj potlesk za to, že konečně přestali.

To následující Lake of Tears na mě nechali úplně opačný dojem. Podle jména jsem tipoval nějaký naprosto unylý gothic doom nebo něco na ten způsob, jenže tihle pánové na to jdou úplně jinak. Jejich potemnělý rock metal mě chytl od první skladby a jak čas plynul, musel jsem přiznat, že se mi to vážně dost líbí. Kapela i její hudba působily tak nějak nenuceně, ale možná i proto neuvěřitelně charismaticky a celou dobu jsem z toho měl takový dojem, že hrají ve stylu: “Jsme staří mazáci, nejsme velcí ani známí, ale víme, že hrajeme dobře, tak sledujte jak se to dělá.” A vážně to fungovalo. Stejného názoru zřejmě došlo tou dobou již celkem početné publikum a Lake of Tears se tak dočkali na předkapelu naprosto odzbrojující odezvy, kterou soudě podle výrazů nečekali ani oni sami. Dobře tři čtvrtiny setu se hrálo ve stylu co song, to hit, a i když mě posledních pár skladeb nebavilo až tak jako ty předchozí, tak jsem odcházel doplnit tekutiny naprosto spokojen a pevně přesvědčen, že se téhle kapele podívám na zoubek určitě trochu blíže.

První kapelou večera, která pro mě nebyla velkou neznámou, byli Finové Swallow the Sun, s jejichž poměrně melodickou formou doom metalu jsem se poprvé seznámil před několika měsíci na Brutal Assaultu. A stejně jako tam, i ve Zlíně zanechali Swallow the Sun solidní dojem. Jejich výstup byl perfektně sehraný, žádný z muzikantů si nehrál jen tak pro sebe a všichni působili velmi profesionálním dojmem. Moje zraky se opět nejvíce věnovali klávesákovi a jeho výrazu, který kombinoval naprosto extrémní zkormoucenost s nějakými opravdu zlými záměry, a potom poněkud depresivnímu zpěvákovi a jeho skvělému tričku Type O Negative s Rasputinem přes celý hrudník. Zajímavé ale je, že stejně jako posledně mě i tentokrát set Swallow the Sun bavil přibližně do poloviny (a to opravdu hodně), ale pak jsem se skoro až do konce dost nudil, a netuším, jestli je to obdobně vybraným setem nebo samotnou hudbou. Věřím však, že když jsem byl s koncertem i přes slabší druhou část spokojený já, fanoušek kapely musel být vyloženě nadšen, protože Swallow the Sun rozhodně nic neodflákli a předvedli velmi solidní výkon.

Poté, co dohráli Swallow the Sun, jsem měl za sebou jeden mizerný a dva velice slušné koncerty, ale ten opravdu skvělý měl teprve přijít. A přes všechny obavy, které mě jímaly během zvučení, za něj byli zodpovědní Moonspell, kteří jako by vzali moji rozpačitou vzpomínku na Brutal Assault a udělali to znovu a mnohem lépe. Dokonale mě uzemnili hned fenomenálním úvodem v režii skladeb “Axis Mundi” a “Alpha Noir” z novinky, neboť tyhle přímočaré pecky dostaly v živém provedení naprosto drtivý a nakopávací charakter. Průbojné bicí zatloukaly fanoušky do podlahy, masivní kytary byly nezastavitelné jak přílivová vlna a nad tím vším zcela strhujícím způsobem hřímala z řetězu utržená bestie v těle Fernanda Ribeira, jemuž na hlavě nasazená řecká helma ještě přidávala na majestátu. Moonspell zahájili set v opravdu velkém stylu a po celou jim vyhrazenou hodinu neslevili ani o kousek. Všichni muzikanti odváděli skvělou práci, ale i tak jim kraloval neuvěřitelně charismatický a fantasticky zpívající Fernando, který jel celou dobu na 110%, i když z něj v tropickém podnebí, které v klubu panovalo, odkapával pot po litrech. Koncert Moonspell byl zkrátka strhujícím zážitkem, který mi dokázal, že nadšené ohlasy na klubová vystoupení Moonspell nepatří k těm vycucaným z prstu. Jednu výhradu si ale přeci neodpustím. Přijde mi totiž trochu škoda, že Moonspell poslední dobou hrají akorát novinky a pak klasické pecky z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, což s povědomím o všech těch skvostných skladbách z “Night Eternal”, “Antidote” nebo dalších poněkud zamrzí. Doufám tedy, že až se s Moonspell setkám příště, stane se tak v podmínkách, které nabídnou dostatek prostoru k přehrání maličko pestřejšího setu. Pokud se tak stane a vše ostatní se vydaří stejně skvěle jako ve Zlíně, bude to naprosto nezapomenutelná událost.

Můj hlavní tahák tedy naplnil očekávání do něj vkládaná měrou vrchovatou a vidina další výpravy do parní lázně za účelem zhlédnutí koncertu Pain mi najednou nepřišla moc lákavá. Nic lepšího jsem ale na práci stejně neměl, a tak jsem se vydal zjistit, jak parta okolo šílence Petera Tägtgrena obstojí ve srovnání s formálně výborným, ale zvukově naprosto zabitým vystoupením z Masters of Rock, které shodou okolností celý večer hrálo na obrazovkách v předsálí (vskutku brilantní nápad pouštět z DVD živák kapely, která za pár hodin zahraje vedle… inu, prodávat se musí). Jakkoli se celý večer dodržoval program prakticky na minutu přesně (až na to, že se končilo vždy o pět minut dříve), Pain začali s desetiminutovou sekerou. Čekání se však vyplatilo, protože se pánové ani v tom šíleném horku (dokonce i mistr Tägtgren prohlásil, že v evropském klubu ještě nezažili větší vedro, takže si to vážně nevymýšlím) nijak nešetřili a o něco řidšímu publiku, než jaké měli Moonspell, naservírovali velice solidní koncert, hodný kapely takového jména. Peter vypadal s očními linkami a ve svěrací kazajce opravdu vyšinutě, stejně jako ostatní hrál pěkně naplno a na pódium byl díky tomu všemu velmi příjemný pohled – zkrátka profíci každým coulem. Jelikož však Pain prakticky neposlouchám, tak jsem se bavil spíš skladbu od skladby, přičemž hlavní vliv na to měla hitovost a chytlavost příslušného díla. Opět ale platí to, co jsem říkal o Swallow the Sun, tedy že pro fanouška to musel být opravdu hodnotný zážitek. Koneckonců hitovky “Dirty Woman”, “The Great Pretender” nebo “Shut Your Mouth” spolehlivě rozhýbaly nejen všechny přítomné, ale dokonce i mojí tělesnou schránku, takže to rozhodně mělo hodně co do sebe. Pain tedy odvedli navýsost poctivý a profesionální výkon, za který jim patří poklona už jen kvůli tomu nelidskému podnebí, které mezi stěnami sálu Masters of Rock Café panovalo (na závěr v režii “Shut Your Mouth” se Peter dokonce vysvlékl ze svěrací kazajky a já dost dobře nechápu, že to v ní vydržel tak dlouho), a i když skvostné Moonspell rozhodně nepřekonali, post headlinera obhájili i přes to, že se jejich skočná muzika k tvorbě ostatních kapel nijak zvlášť nehodila.

Into Darkness Tour 2012 tak dopadla velice sympatickým výsledkem. Večer zcela bez debat ovládli Moonspell. Pain, Swallow the Sun a Lake of Tears byli sice o něco slabší, ale pořád velmi dobří, což pro mě bylo hlavně v případě Lake of Tears velikým překvapením, a proto se u mě spolu s Pain dělí o pomyslné druhé místo. Scar of the Sun byli sice velmi nedobří, ale tak zase není každý den posvícení a alespoň díky tomu lépe vynikly kvality ostatních zúčastněných spolků. Všem pěti kapelám navíc vyšel opravdu vynikající zvuk, což je v Masters of Rock Café údajně pravidlem, takže alespoň v tomto směru mu musím přiznat důležité body. Co dodat, Into Darkness Tour 2012 se opravdu vydařila a jestli si i do budoucna udrží obdobně kvalitní sestavu, mohlo by jít o velice lákavý podnik pro široké spektrum posluchačů.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…


Swallow the Sun – Emerald Forest and the Blackbird

Swallow the Sun - Emerald Forest and the Blackbird
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 1.2.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Emerald Forest and the Blackbird
02. This Cut Is the Deepest
03. Hate, Lead the Way
04. Cathedral Walls
05. Hearts Wide Shut
06. Silent Towers
07. Labyrinth of London (Horror Pt. IV)
08. Of Dead and Corruption
09. April 14th
10. Night Will Forgive Us

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Swallow the Sun jistě není třeba nijak dlouze představovat. “Emerald Forest and the Blackbird” je jejich pátá dlouhohrající deska a během čtyř předchozích si dokázali získat nemalé množství fanoušků. Daří se jim zejména v domácím Finsku, jejich desky se zde pravidelně umísťují v Top 10 žebříčku nejprodávanějších alb, ovšem ani za hranicemi této severské kolébky metalu nejsou neznámou veličinou. Sám mám Swallow the Sun v oblibě, přestože jsem si k ani jednomu z jejich předešlých alb nevytvořil silnější vztah. To se bohužel nezměnilo ani s novinkou “Emerald Forest and the Blackbird”, přestože jsem k tomu měl tentokrát opravdu blízko.

Ale vezměme to popořádku. Moje seznamovací oťukávání s albem trvalo nezvykle dlouho. První náznaky pochopení, o čem “Emerald Forest and the Blackbird” vlastně je, se dostavily až po pěti posleších. Jedno však bylo jasné od začátku, a to že Mikko Kotamäki stále patří mezi nejlepší metalové zpěváky. Jeho hlas je zde základním stavebním kamenem a Swallow the Sun by bez něj mohli fungovat jen stěží. Velká část atmosféry alba stojí právě na jeho mnohdy fascinující symbióze s hudbou, a já si tak nedokážu Swallow the Sun představit s jiným zpěvákem. Pokud vám tedy jeho hlas nesedí (a i o takových jsem slyšel), těžko byste si “Emerald Forest and the Blackbird” mohli užít, ale to jistě už víte z desek předchozích.

Album otevírá titulní skladba, která je z celé stopáže nejdelší. Mimoto jde (snad až na jednu výjimku, ke které se teprve dostanu) o skladbu nejvíce vybočující z řady. Po postupné gradaci vyvrcholí těsně za polovinou a pak už jen pomalu zvolňuje a doznívá. Jako celek je výborná a vytváří dojem dlouhého a masivního intra. Na ní navazující “This Cut Is the Deepest” na to jde úplně jinak. S pomocí akustické kytary (a později samozřejmě i její elektrické sestry) vytváří v poklidném tempu depresivní obrazy, přesto však překvapí svou chytlavostí a prchavou přívětivostí. A i další skladba “Hate, Lead the Way!” se od své předchůdkyně výrazně odlišuje (aniž by se však jakkoliv vracela k první písni). Jako jedna z nejtvrdších skladeb obsahuje paradoxně jeden z nejchytlavějších refrénů a také výborný chaotický závěr.

“Cathedral Walls” jistě mnoho z vás již slyšelo, jelikož se skladba i s videoklipem na internetu objevila již měsíc před samotným albem. Nejsem žádným velkým fanouškem Annete Olzon, ovšem právě zde mě rychle přesvědčila o svých kvalitách. Navíc ona poklidná (a dalo by se říci upřímná) poloha, ve které ji Swallow the Sun představili, se mi líbí mnohem víc než teatrálnost, se kterou se prezentuje ve své domovské kapele. I s jejím hlasem je však tato skladba překvapivě těžko proniknutelná. Po několika posleších, při kterých jsem nechápal zejména death metalovou sekci v druhé třetině, se ve mně však vše takříkajíc usadilo a dnes “Cathedral Walls” s chutí řadím mezi nejlepší skladby desky.

Takový výbuch kreativity jsem od Swallow the Sun v žádném případě nečekal a v tuto chvíli bych již nedočkavě sahal po desítce. Bohužel zklamání mělo již brzy přijít. Další dvě skladby symbolizují pomalý sesuv kvality a zejména druhá z nich (“Silent Towers”) již nemá nic zajímavého, co by mohla posluchači nabídnout. To je škoda, protože řemeslně jde opět o dobře vykonanou práci. Album se pak na moment zvedne spolu s “Labyrinth of London”. V ní (stejně jako v úvodní skladbě) hostuje Aleah Stanbridge (z Trees of Eternity, projektu kytaristy Swallow the Sun, Raivia) a dodává skladbě správný šmrnc křehkosti v refrénu. Kapela zda lehce zabrnkala na progresivní strunu a vážně se jí to podařilo. “Labyrinth of London” je také čtvrtou částí celku “Horror”, který kapela započala již na svém debutu.

Zklamáním jsou pak poslední tři písně. Všechny sice spadají do kategorie “dobře napsané, ale bez nápadu”, takže bych je leckomu odpustil, jenže právě v konkurenci zbytku alba působí vyloženě špatně. Předposlední “April 14th” alespoň vybočuje z řady a asi nejvíce z “Emerald Forest and the Blackbird” spadá do klasického doom metalu. Potřebovala by ovšem zkrátit alespoň na polovinu.

Ani pátou desku Swallow the Sun jsem si tak nezamiloval. Přitom nejméně polovina (první čtyři skladby a “Labyrinth of London”) je výborná. Zbytek skladeb je bohužel průměrný či lehce nadprůměrný. “Emerald Forest and the Blackbird” působí rozpačitým dojmem a nepomůže mu v tom ani bezchybná produkce, kvalitní instrumentace či výborný Mikko Kotamäki. Tak třeba příště.


Další názory:

Já mám doom metal sice hodně rád, ale poslední počiny Swallow the Sun mě nechávají absolutně chladným. Čím novější deska, tím více jméno kapely roste, ale zároveň se mi tím více jejich hudební produkce přestává zamlouvat. Nemohu si pomoct, ale zdá se mi to takové příliš ubrečené, což rozhodně není to, co bych chtěl u doomu slyšet – radši dávám přednost depresi a zatěžkanosti. Tento pocit jsem u Swallow the Sun poprvé začal mít už na “Hope”, ale tehdy to ještě bylo takové nenápadné a nic zvláštního se nedělo, avšak od “New Moon” už mi ta muzika opravdu neleze do uší, na čemž nic nemění ani novinka “Emerald Forest and the Blackbird”. I když podobné výroky nemám moc v lásce, přesto si nemohu odpustit zmínit, že období prvních dvou desek už Swallow the Sun nejspíš nikdy nepřekonají… Ve skutečnosti vlastně nemám “Emerald Forest and the Blackbird” moc co vytknout, jelikož objektivně (v uvozovkách) to dobré je, ale bohužel mi to nic neříká a přijde mi to trochu prázdné. A to jsem při poslechu třeba “Ghosts of Loss” nikdy nic podobného necítil. Škoda, ale nemohu jít nad šest…
H.