Archiv štítku: Swans

Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


Reportová nálož v příštích dnech

V blízké době nás čeká dost reportů. Už včera vyšlo povídání o koncertu Christian Death a Whispers in the Shadow (viz http://sicmaggot.cz/dLou1u). Dále budou následovat reportáže z vystoupení Enslaved / Ne Obliviscaris (Praha), Swans / Anna von Hausswolff (Praha) nebo Venom Inc. / Vital Remains / Mortuary Drape (Ostrava).

Aby toho nebylo málo, tak rovněž chystáme povídání o jednom koncertu, který již není úplně aktuální, ale zrovna za Priessnitz hrajících v Priessnitzových léčebných lázních stojí za to se ohlédnout i s odstupem. A jestli všechno půjde dle plánu, objeví se u nás kecy také o nějaké nehudební akci a případně ještě něco dalšího, u čeho si nejsme jisti napsáním, tudíž se o tom zatím nebudeme šířit.

A než tohle všechno stačí vyjít, tak už budeme budit veřejné pohoršení na dalších koncertech, tudíž příznivci reportů mezi vámi rozhodně nebudou strádat!

Swans


Swans: info o albu

Slibované nové album legendárních Swans se začíná blížit. Novinka s názvem „The Glowing Man“ vyjde 17. června a k mání bude jako 2CD, 2CD+DVD a 3LP. Úryvek titulní skladby poslouchejte na YouTube. Obal tady, tracklist následuje:

01. Cloud of Forgetting 02. Cloud of Unknowing 03. The World Looks Red / The World Looks Black 04. People Like Us 05. Frankie M. 06. When Will I Return? 07. The Glowing Man 08. Finally, Peace


Novinky u Swans

Michael Gira, lídr legendárních experimentátorů Swans, poodhalil budoucí plány kapely. V dohledné době je na pořadu dne nahrávání další studiové desky. Na zaplacení všech potřebných výdajů na tvorbu alba má posloužit živá nahrávka „The Gate“, již Swans také chystají. Po vydání nové desky bude následovat turné.

Zároveň však Gira prohlásil, že nadcházející album a turné bude poslední „v této verzi / iteraci Swans. Nejsem si jistý, jaký potom bude další krok, ale to je možná dobře…“


Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind

CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom

Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code

Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways

Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014

Videoklip roku:
’68 – Track 2 E

Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta
působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Nachtmystium - The World We Left Behind

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn - Black Shine of the Gloom

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn
se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jason Rubenstein - New Metal from Old Boxes

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans
jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Ne Obliviscaris

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.


Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.


Swans – To Be Kind

Swans - To Be Kind
Země: USA
Žánr: noise rock / experimental
Datum vydání: 12.5.2014
Label: Young God Records

Tracklist:
CD 1:
01. Screen Shot
02. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
03. A Little God in My Hands
04. Bring the Sun / Toussaint l’ouverture
05. Some Things We Do

CD 2:
06. She Loves Us
07. Kirsten Supine
08. Oxygen
09. Nathalie Neal
10. To Be Kind

Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou v zásadě dva způsoby, jak psát o Swans. První volbou je napsat hutný sloh a rozebrat desku řádně do hloubky. Probrat ji nejen po stránce technické, hudební či umělecké, nebo ji porovnat s předchozími počiny, ale dotknout se při její charakteristice filosofie existencialismu, přihodit trochu nihilismu a Nietzscheho nadčlověka. To kdyby nestačilo, že samotná hudba Swans, zejména na posledních albech, je dost komplikovaná a neschůdná sama o sobě. Vstříc práci, která by vydala na kvalitní seminárku o pár desítkách stran, stojí druhá možnost, totiž vysrat se na tohle všechno spisování a říct vám, ať si to poslechnete, že Swans beztak nejdou slovy pořádně popsat, a i kdybych se snažil sebevíc, stejně si z nějakého textu s největší pravděpodobností odnesete hovno. Jenže jak jistě tušíte, v takovém případě bychom mohli rovnou zavřít krám a nepsat vůbec nic, tudíž přede mnou leží několik odstavců, které se pokusím napsat tak, aby z nich něco měli i ti, kteří tuhle desku ještě neslyšeli, případně v životě (o) Swans neslyšeli vůbec.

Když se geniální mozek celého kapely Michael Gira urval před dvěma lety ze řetězu a vydal dvouhodinový opus “The Seer”, sbíral jsem čelist ze země. Tenhle “Věštec” byl mým prvním setkáním se Swans vůbec a bez dlouhých řečí předpověděl mou další cestu vodami experimentální hudby. Přesahující veledílo se zarylo hluboko do mých uší i paměti a nepovedlo se mi jej od té doby vymazat. Zároveň nastolilo značně ambivalentní vztah mezi mnou a Girovou hudbou, jež mě chvílemi vozila na vlnách extáze, aby mě o chvíli později topila v hlubinách neuróz a nejistoty. Spolehlivě mě však dokázala pohltit a nepustit. Dotkla se mého nejniternějšího já a dalece jej přesáhla, aby jej v psychedelických stavech nechala nahé a zranitelné kdesi za sebou. Zejména, když si podala ruku s alkoholem. Všechno tohle způsobilo, že jsem se na nové album těšil i netěšil. Na jedné straně zvědavost, s čím Gira tentokrát přijde, na druhé obavy z toho, co to se mnou udělá.

Obavy vzhledem k “The Seer” byly jednoznačně na místě, nicméně “To Be Kind” je vyvrátilo do jedné. Nicméně to neznamená, že vám tahle deska nedá do těla. Kovboj z Los Angeles pokračuje v krasojízdě a opět servíruje dvouhodinový kus, který vám nedaruje ani vteřinu. “Věštci” nedalo příliš práce, aby se mi dostal pod kůži a promítl mi své apokalyptické vize, “To Be Kind” je navzdory názvu zprvu mnohem odtažitější a nepřístupnější. Alespoň mně trvalo mnohem delší dobu, než jsem do něj pronikl a začal chápat jeho širší kontext. Některé vybrané části se poslouchají samy od sebe, zejména úvodní “Screen Shot”, “A Little God in My Hands”, kterou jsem slyšel ještě před vydáním alba, nebo “Nathalie Neal”. Pobrat jej však jako celek a nejen jako sbírku jednotlivin však vyžaduje notné úsilí a soustředění. Gira se nezmítá mezi dvěma polaritami, na rozdíl od “The Seer” nedává vydechnout u uvolněnějších skladeb. Žádné takové téměř nenajdete, jen postupnou gradaci motivů a zastřený, štěkavý vokál.

Celá deska se převaluje jako zfetovaný koráb na nekonečném oceánu a postupně spěje ke svému cíli. Každá položka tracklistu vás zavede do odlišných zákoutí Girovy mysli, přesto působí dosti vyrovnaně. Když pominu nejdelší kusy “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture” a “She Loves Us”, jež tvoří bezmála polovina alba, zbylé skladby jsou mnohem srovnatelnější, a to jak délkou, tak intenzitou. Nezáleží, jestli je to zrovna zvonivá “A Little God in My Hands”, zdánlivě poklidná “Kirsten Supine” jejíž tělo je jen klidem před bouřlivým závěrem, nebo naprosto vyjetá manifestace “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Všechny skladby jsou jasně rozpoznatelné a od sebe odlišné, všechny ale nesou charakteristický rukopis Swans a zároveň přináší nový pohled na jejich hudbu. Pokud bych měl škatulkovat, noise rock si podává ruku s prog rockem, bluesem, krautrockem a tu a tam i s country. Je však jasné, že tvorba Swans jako celek nejde na žádném jejich albu popsat jen škatulemi. Michael Gira a jeho ansámbl je prostě natolik specifický, že jeho projekt se stal škatulí zcela svébytnou a samostatnou.

Swans naprosto mistrovsky pracují s gradací – a to nejen skladeb, ale i celého alba. Trpělivě rozvíjí jednotlivé kusy rozmáchlými monotónními plochami, které buď postupně bobtnají a nabalují na sebe další motivy, jako se děje například v “A Little God in My Hands”, která výborně šlape již od začátku, nebo doslova rostou ze země a nabývají na intenzitě, jak Swans předvádějí v půlhodinovém majstrštyku “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture”, kde každá část této dvojskladby postupně sbírá enerigii ze svého okolí a sílí až k samé hranici únosnosti. Pokud “The Seer” vytáhlo tvorbu Swans o několik úrovní vpřed a učinilo ji ještě více propracovanou a komplikovanou, “To Be Kind” na svého předchůdce přímo navazuje a po stránce skladatelské ještě o něco překonává. Podobně jako předchůdce funguje i “To Be Kind” především jako celek, který během poslechu roste, stárne a pomalu spěje ke svému zániku. Na začátku titulní skladby, která celou pouť uzavírá, už je album monumentálním obrem, jenž nakonec hyne v jednom z nejlepších závěrů, jaký jsem kdy vůbec slyšel. A to bez přehánění.

Jak je u Swans dobrým zvykem, album rovněž roste i v průběhu času, poslech od poslechu, kdy pomalu rozkrýváte jeho vrstvy. I při poslechu “The Seer” ještě dnes tu a tam objevím nějaký detail nebo moment, na který jsem dříve nenatrefil, a věřím, že ještě propracovanější “To Be Kind” v tomto ohledu nebude jiné. Po formální stránce splňuje novinka všechno, co od alba Swans očekávám, a v některých ohledech ještě mnohem více. Můžu říct, že je téměř kandidátem na absolutní hodnocení, a kdybych neměl tu čest s předchozím materiálem, bezpochyby bych mu jej udělil. Jenže přesně z tohoto důvodu mu jej neudělím. Nemůžu říct, že bych do “To Be Kind” nepronikl nebo mu nějak vyloženě neporozuměl. Ač mi to nějakou dobu trvalo, v tomto ohledu problém rozhodně nemám.

Jediným důvodem, proč to není za 10/10 je prostý pocit. “The Seer” mě v porovnání s “To Be Kind” strhl přece jen o něco víc. Snad je to dané tím, že jsem se na jeho náladách vozil spolu s ním a užíval si všechny jeho rozmary “na vlastní duši”, kdežto instrumentálně dokonalá a rozmanitá novinka se ve výsledku pohybuje spíše v jedné poměrně specifické náladě, která sice pohlcuje, ale v porovnání s věšteckými drogami a dronovými propastmi nezanechává takový otisk. Možná mám ten dojem i proto, že “The Seer” byla mým prvním setkáním se Swans. Kdo ví. Tak či onak, neměl bych vůči němu čisté svědomí, kdybych z desítky pro “To Be Kind” ten půl bod neuloupl. V porovnání s většinou mně známé hudby se Swans pořád pohybují ve výšinách, kterých dosáhne jen málokdo, ve střetu s jejich předchozím albem však nemohu jinak.

Swans


Další názory:

Swans je už dávno kapela, jejíž alba vlastně s nadsázkou řečeno ani není potřeba recenzovat – stačí říct jen to, že je tu desku nahráli Swans, a všichni by už měli vědět, že to bude stát za to. A v případě, že by to nevěděli, tak by se za to alespoň měli stydět. Je sice pravda, že ani já nemám jejich tvorbu nastudovanou tak podrobně, jak by si asi zasloužila, a počet jejich desek, které neznám, je větší než těch, které znám, nicméně i tak má tahle formace můj respekt – a “To Be Kind” jasně ukazuje, že to v žádném případě není neoprávněné. Na první pohled je to vlastně docela jednoduché… deska je postavena na dlouhých monotónních plochách a často také na mnohaminutovém opakování relativně triviálních motivů, ale nezaměnitelný a nezařaditelný sound, hutná a uhrančivá atmosféra, působivost a v neposlední řadě rovněž schopnost své dlouhé kompozice úžasně vygradovat jsou věci, jež z muziky Swans dělají tak skvělou záležitost. Trochu škoda docela šílené grafiky, která mě osobně vůbec neoslovila, ale co se týče hudební stránky, je to síla jako prase a v podstatě tomu není co vytknout. Vážně excelentní deska.
H.

Říct v krátkosti něco o “To Be Kind” není vůbec jednoduché, neboť jde o album doslova monumentální. Tak jako předloňské “The Seer” je i letošní počin Swans výletem do šílené mysli Michaela Giry, který po šedesátce nalezl novou kreativní žílu, a i druhý dvouhodinový hudební opus v řadě tak snese ta nejvyšší měřítka. “To Be Kind” je pokračovatelem “The Seer”, o tom není pochyb, ovšem tam, kde bylo “The Seer” depresivně prolezlé bahenními drony, nasazuje novinka spíše krautrockem načichlou repetici. I když není nouze o mnohaminutové plochy postavené okolo jediného motivu, zdá se “To Be Kind” býti velice rozmanitou deskou. V důsledku jde tak o album překvapivě chytlavé a zábavné od prvního poslechu, i když posluchačsky zůstává stále nesmírně náročné. Na desce není jediná slabší skladba, každá minuta má své místo a opodstatnění. Půlhodinová “Bring the Sun / Toussaint L’Ouverture” uteče jako voda, deset minut v jejím prostředku, v nichž kapela jen trpělivě buduje očekávaný klimax, patří mezi ty nejlepší části desky, a když se v úplném závěru rozpoutá hotové peklo, musím uznat, že moje milovaná “The Seer” byla pokořena. Vrcholem je ovšem “She Loves Us”, jejíž druhá polovina je pro mě absolutní hudební extází, což by však šlo říct i o “Kirsten Supine” či “Oxygen”. Přestože na albu není jediná vyloženě oddychová skladba (rozdíl oproti “The Seer”), je radost ho poslouchat celé na jedno posezení. Desítky často nedávám, ale “To Be Kind” si ji bez pochyb zaslouží.
Zajus


Redakční eintopf #63 – květen 2014

Agalloch - The Serpent & the Sphere
Nejočekávanější album měsíce:
Agalloch – The Serpent & the Sphere


H.:
Lykke Li – I Never Learn
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Dornenreich – Freiheit
Index očekávání: 10/10

Kaša:
Casualties of Cool – Casualties of Cool
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Sabaton – Heroes
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Swans – To Be Kind
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 9/10

Skvrn:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 10/10

Thy Mirra:
Killer Be Killed – Killer Be Killed
Index očekávání: 8/10

Květnový eintopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou “The Serpent & the Sphere”. Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i “The Serpent & the Sphere” velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek “Freiheit” od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)

H.

H.:

Zde se původně nacházel oslavný odstavec o “Esoteric Warfare” od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky “Wounded Rhymes” z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo “Rich Kid Blues” jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem “I Never Learn”, jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou “Wounded Rhymes”, pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin “The Serpent & the Sphere” od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou “Freiheit”, kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí “Flammentriebe” byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely – nic míň!

Kaša

Kaša:

Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu “Killer Be Killed” bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na “Casualties of Cool” spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, “Forgive Me”, napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.

nK_!

nK_!:

V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska “Carolus Rex” i předchozí “Coat to Arms” byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na “Carolus Rex” se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny “Impressions in Blood”. Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.

Atreides

Atreides:

Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará “The Seer” pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že “To Be Kind” bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval “na první dobrou” (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.

Zajus

Zajus:

Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi “To Be Kind” a “The Serpent & the Sphere” by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně “To Be Kind” dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem “Marrow of the Spirit” značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP “Faustian Echoes” vše navíc stvrdila. O tom, že “The Serpent & the Sphere” naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin “III”, který narozdíl od minulého “BBNG2” bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.

Skvrn

Skvrn:

Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se “The Serpent & the Sphere” vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě “The Serpent & the Sphere”, že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice “Freiheit” od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním “Flammentriebe” metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání “Carolus Rex” pěkná názorová přestřelka.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu “Rise of the Fallen” v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž “Necropolis” je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi “Tibi et Igni” jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá “Welcome to the Morbid Reich” moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s “Addicted” nebo “Ziltoid the Omniscient”, nebo ne jako s “Deconstruction”, každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.