Archiv štítku: Swans

Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Redakční eintopf – červen 2017

Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him


H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous RitualIn tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Marika Hackman

Skvrn

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Igorrr

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Vallenfyre

Mythago

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


Reportová nálož v příštích dnech

V blízké době nás čeká dost reportů. Už včera vyšlo povídání o koncertu Christian Death a Whispers in the Shadow (viz http://sicmaggot.cz/dLou1u). Dále budou následovat reportáže z vystoupení Enslaved / Ne Obliviscaris (Praha), Swans / Anna von Hausswolff (Praha) nebo Venom Inc. / Vital Remains / Mortuary Drape (Ostrava).

Aby toho nebylo málo, tak rovněž chystáme povídání o jednom koncertu, který již není úplně aktuální, ale zrovna za Priessnitz hrajících v Priessnitzových léčebných lázních stojí za to se ohlédnout i s odstupem. A jestli všechno půjde dle plánu, objeví se u nás kecy také o nějaké nehudební akci a případně ještě něco dalšího, u čeho si nejsme jisti napsáním, tudíž se o tom zatím nebudeme šířit.

A než tohle všechno stačí vyjít, tak už budeme budit veřejné pohoršení na dalších koncertech, tudíž příznivci reportů mezi vámi rozhodně nebudou strádat!

Swans


Swans: info o albu

Slibované nové album legendárních Swans se začíná blížit. Novinka s názvem „The Glowing Man“ vyjde 17. června a k mání bude jako 2CD, 2CD+DVD a 3LP. Úryvek titulní skladby poslouchejte na YouTube. Obal tady, tracklist následuje:

01. Cloud of Forgetting 02. Cloud of Unknowing 03. The World Looks Red / The World Looks Black 04. People Like Us 05. Frankie M. 06. When Will I Return? 07. The Glowing Man 08. Finally, Peace


Novinky u Swans

Michael Gira, lídr legendárních experimentátorů Swans, poodhalil budoucí plány kapely. V dohledné době je na pořadu dne nahrávání další studiové desky. Na zaplacení všech potřebných výdajů na tvorbu alba má posloužit živá nahrávka „The Gate“, již Swans také chystají. Po vydání nové desky bude následovat turné.

Zároveň však Gira prohlásil, že nadcházející album a turné bude poslední „v této verzi / iteraci Swans. Nejsem si jistý, jaký potom bude další krok, ale to je možná dobře…“


Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind

CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom

Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code

Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways

Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014

Videoklip roku:
’68 – Track 2 E

Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta
působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Nachtmystium - The World We Left Behind

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn - Black Shine of the Gloom

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn
se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jason Rubenstein - New Metal from Old Boxes

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans
jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Ne Obliviscaris

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.


Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.