Archiv štítku: SWE

Švédsko

Quorthon – Album (1994)

Quorthon - Album (1994)

Země: Švédsko
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 27.9.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. No More and Never Again
02. Oh No No
03. Boy
04. Major Snooze
05. Too Little Much Too Late
06. Crack in My Mirror
07. Rain
08. Feather
09. Relief
10. Head over Heels

Hrací doba: 55:20

Odkazy:

Tvorbu Bathory osobně vnímám jako rozparcelovanou na různé éry, přičemž s „Twilight of the Gods“ z roku 1991 se uzavřela ta druhá. A zároveň s ní i to nejzajímavější, co Quorthon metalovému světu věnoval. Jsou to totiž právě první dvě pomyslné epochy, blackmetalová a (první) vikinská, díky nimž je Bathory uctívána jako kultovní formace.

Symbolické v tomto případě je, že „Twilight of the Gods“ bylo původně zamýšleno jako poslední deska Bathory. Po jejím vydání se Quorthon na chvíli odmlčel a následující dva roky, tedy ty s pořadovými čísly 1992 a 1993, vyplnily první dva díly kompilace „Jubileum“, které obsahovaly různě namíchané skladby z předcházejících alb doplněné o několik málo nevydaných tracků (celkem se jich na obou kompilačkách objevilo pět). Další regulérní studiové album se objevilo až v roce 1994, ale na druhou stranu, vyšly zde hned dvě řadové nahrávky, pod nimiž byl Quorthon podepsán. Vedle „Requiem“, které načalo thrashmetalovou éru Bathory a o němž si budeme povídat někdy příště, to byl i první sólový počin.

Album s prudce vynalézavým názvem „Album“, jemuž jen tak mimochodem předcházel singl s neméně výmluvným titulem „Single“, se nese v dost odlišném duchu v porovnání s muzikou Bathory. Což samozřejmě smysl dává (vždyť jinak by asi nebylo zapotřebí to vydávat pod jinou hlavičkou) a proti tomu vůbec nic. Když nic jiného, přinejmenším to značí, že Quorthon měl vždycky tak trochu na salámu názory okolí a jel si to svoje, jak to zrovna cítil, a to je nanejvýš chvályhodné. Album „Album“ (haha) nemá s black metalem ani viking metalem společného zhola nic, naopak se nese v alternativnějším pojetí rock/metalové muziky, je na něm cítit velký vliv tehdy populárního grunge i pomalu se formující vlny groove metalu, který se přibližně v téhle době pomalu začínal utvářet.

To mnohým může znít poněkud nelibě, ale Quorthonův talent byl obrovský, díky čemuž dokázal i tyhle výrazové prostředky přetavit v hudbu, která je výš než standardy zmiňovaných žánrů. Na druhou stranu, úroveň téhle sólové desky se ani vzdáleně nepřibližuje kvalitám toho, co tvořil předtím v rámci Bathory. Atmosféricky ani emočním dopadem se album „Album“ (haha) s Quorthonovýmy dřívějšími majstrštky nemůže srovnávat. Jedná se prostě o slušnou písničkovou desku, nenáročnou a docela pohodovou, ale nijak zásadně úžasnou. Povězme si upřímně, že kdyby pod tímhle nebyl podepsán Quorthon, si nikdo by si na album jako „Album“ (haha!) dnes už nevzpomněl.

Navíc se zde plně projevuje i Quorthonova slabina, kterou je zpěv. Tenhle chlap prostě nějak zásadně dobrým zpěvákem nebyl, což u Bathory nevadilo ani v nejmenším, ale zde už to místy bolí. Naopak vcelku dobrá je nahrávka, co se riffů týče. Zde se ukazuje, že Quorthon byl v tomto ohledu opravdu „mástr“. V případech, kdy se klady a zápory podaří vybalancovat do přijatelného poměru, vylezou z toho vcelku slušné songy. Úvodní „No More and Never Again“, „Major Snooze“ nebo „Feather“ jsou v cajku. Nevadí mi ani delší a pomalejší kusy jako „Boy“ a „Crack in My Mirror“, byť ta druhá jmenovaná je zajímavější, jakkoliv právě „Boy“ je jedinou stopou, která nechá alespoň vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí tvorby Bathory. Naproti tomu třebas „Oh No No“ nebo „Rain“ se hodně nepovedly, místy zavánějí až trapností a jasně ukazují, že i mistr tesař se někdy utne.

Quorthon

Album „Album“ je albem (tohle mě fakt baví), které asi – z povinnosti – neuškodí znát, ale nemohu tvrdit, že by mě lákalo si jej sám od sebe pouštět. Popravdě řečeno, dlouhé roky jsem jej neslyšel a nyní jsem ho oprášil pouze kvůli tomuhle článku. Kdyby článku nebylo, neměl bych sebemenšího důvodu tuhle desku znova poslouchat. Což myslím mluví samo za sebe.


Watain – Trident Wolf Eclipse

Watain - Trident Wolf Eclipse

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Nuclear Alchemy
02. Sacred Damnation
03. Teufelsreich
04. Furor Diabolicus
05. A Throne Below
06. Ultra (Pandemoniac)
07. Towards the Sanctuary
08. The Fire of Power
09. Antikrists mirakel [bonus]

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali.

To se ovšem týká současných Watain. Starou tvorbu v určité oblibě stále chovám (ačkoliv nějakou srdcovkou bych to nenazýval ani ve snu) a některou z prvních tří řadových nahrávek „Rabid Death’s Curse“, „Casus Luciferi“ a „Sworn to the Dark“ si tu a tam s chutí pustím. Ale možná právě tohle je důvodem, proč můj zájem o Watain strmě klesá – pozdější tvorba se prvním třem flákům prostě nemůže rovnat ani náhodou. „Lawless Darkness“„The Wild Hunt“ mě sice poměrně bavily v době vydání, ale dlouhodobé hledisko odhalilo, co jsem v období jejich čerstvosti prohlédnout nedokázal – že zkouškou časem ani jedno z těchto dvou alb neprošlo. S odstupem mohu říct, že z obou těchto nahrávek přežilo jen po jedné skladbě – „Waters of Ain“ respektive „They Rode On“, což je zejména v tom druhém případě paradoxní, jelikož se jedná o píseň pro Watain dost atypickou.

O nějaké sračky se však ani u „Lawless Darkness“, ani u „The Wild Hunt“ nejednalo. A když nic jiného, alespoň jisté dočasné uspokojení poskytnout dokázaly. A právě tohle se s příchodem „Trident Wolf Eclipse“ mění – novinka totiž nezvládne ani to.

Po „The Wild Hunt“, které bylo dejme tomu lehce otevřenější jiným vlivům, představuje „Trident Wolf Eclipse“ návrat k surovému black metalu, akorát s typickým rukopisem Watain. Ten je na desce stále přítomen, což lze jistě považovat za klad, ale výsledku schází divokost a autentičnost „Rabid Death’s Curse“ a „Casus Luciferi“. Chybí i skutečně nosné nápady, na nichž se dají stavět hymny a silné skladby, jako se to v hojné míře dařilo na „Sworn to the Dark“ (a částečně nakonec i na „Lawless Darkness“). Některé dílčí motivy a riffy můžou být vcelku dobré, kupříkladu určité pasáže v „Teufelsreich“, „A Throne Below“ nebo „The Fire of Power“ se mi poměrně líbí, ale z celkového hlediska prostě „Trident Wolf Eclipse“ nedokáže strhnout a jednotlivé písně se od sebe mnohdy rozeznávají jen dost těžko. Kdo nás čte pravidelněji, ten jistě ví, že já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na nedostatek záchytných bodů, ale takový stav musí vyvážit jiné přednosti. A to se v případě „Trident Wolf Eclipse“ nedaří.

Upřímně ani nevím, co víc bych k tomu měl říct. Myslím, že jsem „Trident Wolf Eclipse“ zkoušel poslouchat vcelku intenzivně a že jsem té nahrávce dal dostatek prostoru, aby odhalila své případné kvality, ale i přesto jsem zde nic zásadního nenašel. Nakonec jsem tedy dospěl k závěru, že nejnovější počin Watain je jednoduše slabý. Až takhle prozaické to evidentně může být.

Jistěže určitou úroveň „Trident Wolf Eclipse“ má, o tom se asi nemusíme nijak zásadně přít, ale to je do jisté míry dáno i zkušenostmi a profesionalitou. Album není nějaká mrdka z krtka, pouze je nepříjemně obyčejné, neurážející, nevyčnívající. Watain zde rozhodně nehrají žádný vysoký nadprůměr. A to je příliš málo na skupinu, která se dlouhodobě tváří jako žánrová elita a která patří k nejviditelnějším představitelům black metalu. Dnes jsou Watain formací, jež má skvělou vizuální stránku a obecně estetiku a která vypadá dobře na fotkách, ale co se hudby týče, její aura a kouzlo už se vytratily.

Watain


Panphage – Jord

Panphage - Jord

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.1.2018
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Odalmarkerna
02. Måtte dessa bygder brinna
03. Ygg (En visa om julen)
04. Skadinawjo
05. Den tyste åsen
06. Som man sår får man skörda
07. Osådda skall åkrarna växa

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
bandcamp

„Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb.

Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází vlastně posmrtně. Což mi přijde jako ohromná škoda, jelikož úroveň všech tří řadových nahrávek Panphage je natolik vysoká, že věřím, že by tahle formace ještě byla schopna dát blackmetalové scéně několik skvělých alb. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se tak nejspíš nestane. Internetové zdroje navíc zatím mlčí o případném dalším hudebním směřování Fjällbrandta a další kapely, které jsou u jeho jména uvedené na Metal-Archives, tedy Dientalpia a Panzerkampf, se rovněž netváří dvakrát aktivně. A to zamrzí, poněvadž Fjällbrandt prostřednictvím Panphage jasně ukazuje, že má pro staromilský černý kov se severským feelingem velký cit.

Pro důkaz svých slov ostatně nemusím chodit daleko. Hned úvodní skladba „Jord“ mi dává za pravdu. „Odalmarkerna“ je hymna jako svině a musí zabrat snad na každého, kdo slyší třeba na rané klasiky od norských Kampfar. Podobně by se daly nalézt paralely i se starší tvorbou Arckanum anebo se jmény jako Goatmoon, Taake či Angantyr. Pokud vás kterákoliv z právě jmenovaných skupin (anebo jim podobných) oslovuje, pak věřte tomu, že u Panphage najdete muziku, která by vás rozhodně měla zajímat.

Asi je zřejmé, že bych své nadšení trochu krotil, respektive bych zřejmě žádné neměl, kdyby „Odalmarkerna“ byla jedinou povedenou písní na desce. Žádné strachy, tak to rozhodně není, Fjällbrandt hraje vysokou ligu až do konce celé kolekce. Severská atmosféra je doslova hmatatelná, ve skladbách jako „Skandinawjo“ nebo „Den tyste åsen“ samozřejmě dojde i na „povinné“ nordické sbory, nechybí ani množství typických mrazivých melodií a vyhrávek, ani takřka učebnicové riffy – kolikrát ani ne tak v tom smyslu, že je Fjällbrandt opsal z blackmetalové učebnice, ale spíš že by do té učebnice měly patřit.

Panphage

Jasně, já chápu, že to asi nezní dvakrát přesvědčivě, ale v Panphage všechny standardní žánrové postupy vyústily do strhujícího celku, jemuž neschází onen pověstný feeling. Samozřejmě, „Jord“ formálně vzato pouze cituje letité žánrové kulty, ale činí tak natolik přesvědčivě, až se na ně svou kvalitou mnohdy dotahuje. A to se rozhodně nestává často! Kupříkladu „Ygg (En visa om julen)“ anebo „Som man sår får man skörda“ jsou jednoduše majstrštyky, při jejichž poslechu se obrovská síla Panphage projevuje naplno.

„Jord“ v sobě mísí severskou divokost, výpravnost i chladnost v natolik lákavé formě, až se veškeré případné formální nedostatky stávají zcela nepodstatnými. V neposlední řadě mi Panphage evokuje dobu, kdy jsem teprve pronikal do tajů severského black metalu, což byla magická doba objevování největších klasik, po jejichž naposlouchání už člověk nenarazil na nic, co by se jim přiblížilo zvukem i kvalitou zároveň. U Panphage se tak ovšem děje, čehož si ohromně cením. I bez nostalgického přičinění bych se však nebál „Jord“ označit jako povinnost pro vás všechny, kdo danému druhu black metalu holdujete.


Bathory – Twilight of the Gods (1991)

Bathory - Twilight of the Gods

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 29.6.1991
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A:
01. Twilight of the Gods
02. Through Blood by Thunder
03. Blood and Iron

Side B:
04. Under the Runes
05. To Enter Your Mountain
06. Bond of Blood
07. Hammerheart

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web

Veškerá alba Bathory do téhle doby přinesla nějaký citelný posun v tvorbě skupiny. „The Return……“ oproti debutu omezilo punkové vlivy a přineslo možná první skutečnou a ryzí blackmetalovou černotu. Na „Under the Sign of the Black Mark“ již byl cítit příklon k větší skladatelské rozmanitosti a „Blood Fire Death“ bylo první deskou, která se odpoutala od dřívějších témat a vnesla do světa Bathory nordickou atmosféru. Počin „Hammerheart“ pak okovy black metalu, které na „Blood Fire Death“ stále doznívaly, shodil úplně a definoval podobou takzvaného viking metalu.

Řekl bych, že „Twilight of the Gods“ je tím pádem první nahrávkou Bathory, která citelný posun nepřináší. Oproti „Hammerheart“ se toho totiž změnilo jen minimum, snad jen přibylo víc akustických kytar a „sborů“ (ve skutečnosti nejde o sbory, ale o několik vokálních stop samotného Quorthona přeložených přes sebe), ale co do atmosféry „Twilight of the Gods“ pokračuje ve šlépějích svého přímého předchůdce. Takové tvrzení však není nutné chápat jako nějaké negativum či snahu o znevážení velikosti tohoto opusu. „Twilight of the Gods“ je totiž opětovně kus majestátní a působivé muziky, a kdyby skutečně šlo o poslední desku Bathory, jak bylo původně zamýšleno, rozhodně by se dalo tvrdit, že se Quorthon se svým stěžejním projektem rozloučil na vrcholu.

Dovolím si tvrdit, že to nejlepší „Twilight of the Gods“ nabízí hned na svém začátku. Monumentální čtrnáctiminutová titulní skladba patří k vrcholům Quorthonovy tvorby, a kdyby mě někdo pod trestem kastrace nutil, abych vybral jednu jedinou nejoblíbenější píseň Bathory, myslím, že bych ukázal právě na „Twilight of the Gods“. Jakmile se po tichém intru ozvou první majestátní riffy doprovázené akustickou kytarou, tak z toho zamrazí snad pokaždé, ačkoliv už to člověk slyšel snad stokrát, ne-li víckrát. Ultimátním stvrzením Quorthonovy hudební geniality pak budiž dlouhé fenomenální kytarové sólo, které osobně považuju za jedno z nejlepších sól, jaká kdy kdo vymyslel a nahrál. Ostatně celá kompozice je pro mě ztělesněním metalové epiky a dokonalou ukázkou toho, jak by se měl výpravný metal dělat.

Titulní věc sice považuji za nejlepší, ale to rozhodně neznamená, že by deska po jejím skončení už dále neměla co nabídnout. „Blood and Iron“ nebo „To Enter Your Mountain“ jsou další nádherné epické věci, bez nichž by byl metalový žánr rozhodně chudší. Postupem času jsem si ovšem snad nejvýše z toho „zbytku“ začal cenit působivé „Bond of Blood“. V „Under the Runes“ vidím určitou paralelu k „Father to Son“„Hammerheart“ – opět jde o písničku, v níž se nacházejí úžasné momenty, před nimiž lze jenom hluboce smeknout, ale je tu i jeden motiv, který mi nikdy moc nevoněl. Podobně i „Through Blood by Thunder“ mi v jistém ohledu připomíná „Baptised in Fire and Ice“ z předcházejícího alba, poněvadž jde o kus, jenž se mi za ty roky na „Twilight of the Gods“ nejvíce oposlouchal.

Bathory

Nicméně i když to v jisté míře „kritizuju“, pořád jde o písně, k nimž mám velký respekt, které mě dlouho provázely a které se zásadně podílely na formování mého vkusu – jako ostatně celé „Twilight of the Gods“ a nakonec i celá tvorba Bathory. Jisté výhrady jen dokazují, že uctívání „Twilight of the Gods“ nemá nic společného s nostalgií, v takovém případě bych neutrousil jediné slůvko kritiky. Nicméně i s odvahou kritizovat metalové bohy nemohu jinak než hovořit o dech beroucím majstrštyku.

Což mi nakonec připomíná jednu další věc, již musím zmínit. Ať je „Twilight of the Gods“ sebevíc skvělá nahrávka, jednu výraznou nevýhodu má. Osobně bych si s klidným srdcem odpustil závěrečnou skladbu „Hammerheart“, která je Quorthonovou parafrází na melodii z orchestrální suity „The Planets“ od anglického skladatele Gustava Holsta (1874-1934). Osobně si myslím, že právě zde deska překračuje hranici mezi epičností a kýčem, a právě z toho důvodu danou písničku nemám rád, tudíž poslech alba končím vždy s „Bond of Blood“.

Bathory

Na rozdíl od mnohých jiných mi ovšem nijak nevadí zpěv, byť rozumím tomu, proč někomu neleze pod fousy. Nebudeme si nic nalhávat, Quorthon nikdy nebyl zrovna excelentní zpěvák, což je na „Hammerheart“„Twilight of the Gods“ hodně slyšet. Podle mě to ale k těm albům prostě patří a nedovedu si představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný, byť třeba formálně „lépe“.

„Twilight of the Gods“ je stejně jako „Hammerheart“ metalový monument extrémně vysokých kvalit. Desek, jako je tahle, mnoho nevzniklo, ale o to víc bychom si ji měli cenit. Nesmrtelná záležitost.


Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Dr. Living Dead! - Cosmic Conqueror

Země: Švédsko
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Coffin Crusher
02. Can’t Kill the Dead
03. The Summoning
04. Terror Vision
05. Cosmic Conqueror
06. Disease to Exist
07. Into the Eye
08. Survival Denied
09. Moment of Clarity
10. Infiltrator/Exterminator
11. Cyber Crime

Hrací doba: 41:22

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle.

Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním tvůrcem, co se týče skladatelské činnosti, což je z dnešního hlediska tou nejcitelnější ztrátou. Jeho kreativita je zjevná už z výčtu věcí pro Dr. Living Dead!, ale můžu přidat třeba jeho další kapely Negative Self a rasputinovskou one man show Ouijabeard, kde nahrává všechny nástroje, a naposledy se pustil rovnou do vesmírné rockové opery.

Zatímco první dvě alba představovala opravdu povedenou poctu crossoverovým i thrashovým titánům, třetí „Crush the Sublime Gods“, už v pozměněné sestavě se zpěvákem Dr. Mania a bubeníkem Dr. Slamem, bylo o poznání horší. Přestože se i tam našlo několik skvělých zářezů rovnajících se předešlé tvorbě, postrádalo to některé klíčové vlastnosti, zejména pak zábavnost a zajímavé nápady. Poslední opus „Cosmic Conqueror“ tuto sestupnou kvalitu ještě prohlubuje a bohužel tím nepříjemným způsobem, kdy se už nejedná o vzpomínku na třicet let staré kapel, ale recyklaci sebe sama, což je u podobně laděné kapely na pováženou.

Už si přesně nepamatuji proč Dr. Ape odcházel, ale kdyby to bylo kvůli vyčerpanosti nápadů v tomto žánrovém teritoriu, vůbec bych se nedivil. Dr. Living Dead! stále umí přijít s povedeným přechodem či riffem, ostatně to jsou také jejich největší přednosti, avšak na „Cosmic Conqueror“ už jsou to jenom takové záchvěvy, kdy se objeví něco nápaditého, ale po chvíli zase zabředne do šedivého průměru. Rovněž písně postrádají větší variabilitu a volnost. Celá nahrávka působí, jako by před sebou ve studiu měli šablonu a tu se snažili přesně splnit.

Tahle křeč se ukazuje tím, jak jsou tu obsaženy všechny „nutnosti“, jež v sobě crossover thrash ukrývá, tedy mít tu hoblovačky s pár přechody („Coffin Crusher“, „Cosmic Conqueror“, „Disease to Exist“ nebo „Infiltrator/Exterminator“), jednu střednětempou temnou skladbu s výrazným refrénem („Terror Vision“), jednu kytarovou instrumentálku („Into the Eye“) a emotivní baladu („Moment of Clarity“). Ano, s tímhle přišli Suicidal Tendencies zhruba v polovině osmdesátých let a Dr. Living Dead! to obstojně kopírovali. Až do teď. Tady prostě došly nápady, a i když se v některých jmenovaných písních objeví něco slušného, nevidím důvod to poslouchat, když už i oni sami to dokázali udělat lépe. Několikrát.

Dr. Living Dead!

K pozitivům patří jednoznačně druhá skladba „Can’t Kill the Dead“, která je uvolněná a dokáže zaujmout. Dále ústřední riff následující „The Summoning“, kterou ovšem zabíjí zbytek v podobě fádního kvapíku, no a nakonec riffovačka „Survival Denied“. To je asi tak celý výčet skutečných pozitiv překračujících laťku průměru. S největší pravděpodobností bude nový materiál znít lépe naživo, kde věřím, že nějakým způsobem zapadne i mezi starší kusy. Přeci jenom si člověk u podobné hudby v zápalu kotle nevšimne výkyvu, ale stavět na tomhle setlist asi v budoucích letech nebudou.

Závěrečné outro „Cyber Crime“ jako když podtrhuje celou desku. Prázdné a zbytečné. Čtyřicet minut nastavované nudy. Ta svěžest prvních dvou alb je ta tam, což částečně přisuzuji jemnému, ale stoupajícímu odklonu od crossoverové formy thrashe a příklonu k té klasické verzi žánru. Je to znát na poněkud bezhlavé struktuře skladeb i na jejich prodlužující se stopáži. Dr. Living Dead! se dle mého mínění blíží ustrnutí v průměru a kolovrátkové produkci dalších desek toho samého pouze s jiným přebalem. Když se rozhodnete pro podobný styl hudby, ta hranice je velmi tenká, a tak jak se obstojně drželi nad vodou, se nyní rychle potápějí.


Bathory – Hammerheart (1990)

Bathory - Hammerheart

Země: Švédsko
Žánr: viking metal
Datum vydání: 16.4.1990
Label: Noise Records

Tracklist:
Side A:
01. Shores in Flames
02. Valhalla
03. Baptised in Fire and Ice

Side B:
04. Father to Son
05. Song to Hall Up High
06. Home of Once Brave
07. One Rode to Asa Bay
08. Outro

Hrací doba: 55:43

Odkazy:
web

Dnes, když se na vše můžeme podívat zpětně a s velkým odstupem, už je docela lehké hodnotit vývoj Bathory a analyzovat žánrový oblouk, jejž tato švédská metalová legenda během své historie opsala. S lehkým srdcem tedy můžeme říct, že pátá dlouhohrající deska „Hammerheart“ z dubna roku 1990 plně dotahuje to, co naznačil již předešlý opus „Blood Fire Death“ z října 1988. Již v minulé vzpomínkové recenzi padlo, že „Blood Fire Death“ stojí rozkročeno mezi dvěma érami Bathory – zatímco střed alba se ještě ohlížel za dřívějším obdobím agresivního black metalu, začátek a konec vytyčený skladbami „A Fine Day to Die“ a titulní „Blood Fire Death“ jasně naznačil, kam budou Quorthonovy hudební kroky směřovat dál.

Není žádným tajemstvím – naopak by mělo jít o jednu z povinných znalostí každého příznivce metalové muziky – že Quorthonovo vizionářství posloužilo jako základní stavební kámen hned pro dva metalové subžánry. Raná tvorba platí za prazáklad black metalu, alba ze začátku devadesátých let zase pomohla stvořit (anebo stvořila?) to, čemu se dnes říkává viking metal – a právě „Hammerheart“ myslím můžeme považovat za první skutečnou desku tohoto stylu a zároveň monument, na nějž veškeré ostatní vikingmetalové nahrávky navazují, ať už přímo a chtěně, anebo nepřímo a nechtěně.

Atmosféra i zvuk se oproti starším deskám Bathory změnil zásadně a to platí i pro obě jmenované písně z „Blood Fire Death“. Kytary na „Hammerheart“ se sice stále mohou pochlubit puncem určité špíny, ale sound alba jako celku je mnohem čitelnější a čistší. Nicméně to platí jen relativně, protože nahrávka je daleka sterilnosti. Uvěřitelnost a přirozenost nakonec podporují i četné formální nedokonalosti, z nichž nejcitelnější je určitě zpěv. Už ani nevím, kolikrát jsem dával mimo jiné právě Bathory za příklad toho, že instrumentální ekvilibristika a precizní technická úroveň nejsou věci, jichž by v metalové hudbě bylo nutně zapotřebí, a že leckdy jsou naopak spíš na obtíž. Nejdůležitější je duše a ta „Hammerheart“ v žádném případě nechybí, právě naopak. Nenajdete velké množství desek, jejichž nálada by se mohla postavit na roveň atmosféře obou korunních děl Bathory z vikinského období, tedy „Hammerheart“ a následujícím „Twilight of the Gods“, o němž ještě bude řeč někdy příště.

Na „Hammerheart“ hraje hlavní roli střední tempo, zpěv namísto řevu, agrese ustoupila atmosféře a vzývání Satana nahradily nordická výpravnost. Quorthon na „Hammerheart“ mnohdy kráčí až na hranu kýče jako třeba v písních „Father to Son“ či „Song to Hall Up High“, ale daří se mu nespadnout do propasti přepálenosti a trapnosti. Snad jedině s výjimkou jednoho motivu ve „Father to Son“, ale ani ten není natolik zlý, aby dokázal ponížit význam tohoto metalového pomníku. Nehledě na skutečnost, že i tato skladba obsahuje fenomenální chvilky. A zdaleka není jediná.

Bathory

„Hammerheart“ ve svých útrobách nabízí množství doslova magických momentů, které jsou jednoduše nesmrtelné a patří do výkladní skříně celého metalového žánru. Ve skutečnosti se to týká takřka každé skladby na desce. Kupříkladu kytarové sólo v „Shores in Flames“ je naprosto úžasné, stejně tak jako mnohé pasáže v „Home of Once Brave“, „Valhalla“ nebo „One Rode to Asa Bay“ (poslední jmenovaný song se stal doprovodem k jedinému oficiálnímu videoklipu v historii Bathory). Jejich ohromná síla navíc tkví i v obdivuhodné životnosti – jednak je „Hammerheart“ albem, jehož kvality nijak nedokázalo degradovat ani staří téměř tří dekád, jednak nezáleží na tom, kolikrát jste tenhle opus slyšeli, protože husí kůže přijde vždy. Musím říct, že snad pouze „Baptised in Fire and Ice“ se mi po desítkách přehrání trochu oposlouchala, ale i v ní se pořád nacházejí skvělé motivy a riffy, díky nimž při poslechu nikdy nepřeskočím.

Samozřejmě, že pět dnes ódy na desky jako „Hammerheart“ je nošením dříví do lesa. Tohle je zásadní žánrové dílo, jejž všichni dávno uctíváme a chováme v obrovské úctě. Ale tím spíš si zde vzpomínku zaslouží.


Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs

Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde swing metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Knucklehugs (Arm Yourself with Love)
02. The Age of Vulture Culture
03. Superhero Jugganath
04. Vision of the Pureblind
05. Lady Clandestine Chainbreaker
06. Jigsaw Hustle
07. Pulse of the Incipient
08. Ode to the Innocent
09. Interruption
10. Cul-De-Sac Semantics
11. Karma Bonfire
12. Climbing the Eyewall
13. Porch of Perception

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo.

Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy. Svým pojetím hrají Diablo Swing Orchestra spíše přitvrzelý swing, jak ostatně název napovídá, než vyměklý metal. A funguje to výtečně.

Jedním ze zdrojů kouzla byla i vokální souhra příjemného a uvolněného hlasu Daniela Håkanssona s hlubokým operním zpěvem AnnLouice Lögdlund. Ačkoli byla role AnnLouice významná, její čas přicházel vždy v dobře promyšlených dávkách a hlavní otěže tak zůstala na Danielu Håkanssonovi. AnnLouice však Diablo Swing Orchestra opustila a její roli zaujala Kristin Evegård. Vše je rázem úplně jinak.

Kristin totiž Diablo Swing Orchestra zcela ovládla. Vokálně je „Pacifisticuffs“ v podstatě její sólovou jízdou. Håkansson sice mnohdy napomáhá, ale jen výjimečně dostane více prostoru. To by samo o sobě ničemu nevadilo, jenže s touto změnou přišla i zcela odlišná nálada. Zatímco staří Diablo Swing Orchestra byli zábavní, vychytralí a výjimečně i nebezpeční (přesně v tomto pořadí), a připomínali tak ze všeho nejvíc roztomilého pejska, který vám chce většinu času dělat radost, noví Diablo Swing Orchestra jsou v první řadě sexy jako… inu Kristin Evegård.

Na „sexy“ není samozřejmě nic špatného, jenže pro „sexy“ platí zcela jiná pravidla hry. Ačkoli se na hudební náplni moc nezměnilo, výsledný dojem z poslechu je úplně jiný. A když člověk překoná úvodní překvapení, zjistí že kromě „sexy“ toho čtvrté album Švédů zas tolik nenabídne. I přes instrumentální rozmanitost a všudypřítomný efekt přehlcení smyslů je totiž „Pacifisticuffs“ nečekaně ploché. Dechové nástroje vesele trylkují okolo kytary, zatímco cello hraje dojemné melodie. Jenže je to v podstatě stále to samé trylkování okolo té samé kytary. Zejména ta je pak další potíží, neboť jsem na desce nezaznamenal vyloženě zajímavé riffy a její uniformní zvuk se rychle oposlouchá.

Abych však nemaloval čerta na zeď, jsem si jistý, že minimálně první polovina desky může při prvním poslechu posluchače nadchnout. Kabaretní nálada a country vsuvka v úvodní „Knuckehugs (Arm Yourself with Love)“ je prostě příjemně ujetá kombinace, roztančená „The Age of Vulture Culture“ pak do uší vklouzne úplně snadno. „Superhero Jagganth“ mísí mohutný sborový zpěv po vzoru Turisas s havajskou náladou, „Lady Clandestine Chaibreaker“ zase umně střídá dojemné s veselým. Asi nejzábavnější je však „Jigsaw Hustle“, popová hitovka, která by po změkčení kytar měla zaručený úspěch mezi rádiovými posluchači pozdních osmdesátých let. Jenže to je teprve první poslech. Nedlouho poté totiž vyplyne, že první jmenovaná skladba je až křečovitě teatrální a příliš nedrží pohromadě, druhá je vlastně úplně bezobsažná a třetí posluchače otráví nekonečným opakováním refrénu. A to je ta lepší část alba.

Diablo Swing Orchestra

Osmá „Ode to the Innocent“ staví jen na smyčcových houslích, jenže Kristin a její zpěv zní úplně odděleně od hudby a jednoduše nepřenáší naprosto žádné emoce. V „Interruption“ moc nefunguje propojení kytar a dechových nástrojů a refrénové „oh-aah“ je vyloženě otravné, a „Climbing the Eyewall“ je pak pomalejší a velkolepější, jenže ke konci desky naplněné hromadou chytlavých motivů působí spíš šedivě a nudně.

Vše pak asi stojí na tom, nakolik vám bude imponovat hlas Kristin Evegård, neboť je jednoduše všude. Na můj vkus Kristin až příliš mečí, a byť se mi líbí, že se snaží neznít stále stejně, její přehnaná teatrálnost mě také poměrně rychle omrzela.

Věřím, že si Diablo Swing Orchestra dali s „Pacificsticuffs“ opravdu hodně práce. To množství detailů a krkolomných propojení zcela rozličných žánrů rozhodně nemohlo být snadné. Je mi proto hrozně líto, že musím čtvrté album Švédů prohlásit za zdařilou jednohubku. Poslouchejte, bavte se, ale pokud si chcete odnést dobrý dojem, radši se už nevracejte.

Diablo Swing Orchestra


Bathory – Blood Fire Death (1988)

Bathory - Blood Fire Death (1988)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.1988
Label: Under One Flag

Tracklist:
Side A:
01. Odens Ride Over Nordland
02. A Fine Day to Die
03. The Golden Walls of Heaven
04. Pace ’till Death
05. Holocaust

Side B:
06. For All Those Who Died
07. Dies irae
08. Blood Fire Death

Hrací doba: 44:53

Odkazy:
web

Pokud první tři desky Bathory představují blackmetalovou éru skupiny a alba ze začátku devadesátých let zase definují viking metal, pak čtvrtou dlouhohrající nahrávku „Blood Fire Death“ lze chápat jako určitý mezičlánek mezi oběma obdobími. Blíže má sice stále k tomu prvnímu, ale co lehce naznačila skladba „Enter the Eternal Fire“„Under the Sign of the Black Mark“, to se v jistých částech „Blood Fire Death“ začíná projevovat již mnohem zřetelněji. Samozřejmě mluvím o směřování do stavu, kdy špinavou agresi vystřídalo vyprávění monumentálních hudebních ság.

Příklon k severské mytologii je na „Blood Fire Death“ patrný již ze samotného přebalu, na němž se nachází výřez obrazu „Asgårdsreien“ z roku 1872 od norského malíře Petera Nicolaie Arba (1831-1892). Tříminutové intro „Odens Ride Over Nordland“ nastolí mystickou severskou atmosféru, na niž posléze naváže začátek první regulérní skladby „A Fine Day to Die“. Její baladický úvod s náladotvorným kytarovým vybrnkáváním a čistým hlasem poté vyroste v blackmetalovou hymnu první jakosti. Střední tempo, rozmanitá struktura, geniální a nezapomenutelné riffy – kdykoliv člověk pomalu ztrácí víru v žánr, když vidí, jak pozérské mrdky tleskají pohádkovým kvazi-metalovým srancům a jak aktuální parodie na scénu žije lajky na Facebooku a rádoby vtipnými memečky, tak právě písně jako „A Fine Day to Die“ mu připomenou, proč je právě metal srdcová záležitost, a že na všechny kretény se může vysrat. Fenomenální kytarové sólo budiž třešničkou na dortu.

Ještě znatelněji je odklon od dřívějšího vzteklého metalu cítit v závěrečném titulním opusu „Blood Fire Death“, jejž lze myslím považovat za první skladbu Bathory ve stylu viking metalu, ne-li první žánrovou skladbu vůbec. Kytarový sound je stále syrový, ale nordické chóry vydatně podporují náladotvornost, epický riff i skvělé kytarové vyhrávky jasně hrají ve prospěch atmosféry. Výsledná kombinace je – vpravdě famózní.

„A Fine Day to Die“ a „Blood Fire Death“ desku vlastně lemují, protože se nacházejí na jejím začátku respektive konci – jedna je perfektním úvodem, druhá perfektním vyvrcholením. Mezi nimi se ovšem nachází další hromada agresivního black metalu v tradici prapůvodního žánrového zla… jak je vlastně definoval Quorthon respektive Bathory na svých předcházejících počinech. V tempu a nekompromisnosti polevuje jedině šestá „For All Those Who Died“ s jasně čitelným kytarovým motivem. Nicméně i ta může být chápana jako jistá reminiscence na debutovou nahrávku z roku 1984. Bezejmenné album mělo na obalu obraz kozla, jenž pocházel z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Text „For All Those Who Died“ tvoří báseň od téže autorky a poprvé se objevila v téže knize.

Bathory

„The Golden Walls of Heaven“, „Pace ’till Death“, „Holocaust“ a „Dies irae“ jsou už ovšem rychlé námrdy, které svou animalitou a nekompromisností důstojně navazují na tři předešlá alba. Zejména určité pasáže v posledních dvou jmenovaných dokážou běsnit takovým způsobem, že se nemusejí stydět ani vedle extrémních zvráceností mladších o dvacet a více let.

Zmiňovaná „For All Those Who Died“ není jedinou textovou zajímavostí, jaká se na „Blood Fire Death“ nachází. Například první tři sloky „A Fine Day to Die“ jsou vypůjčeny z povídkového souboru „The King in Yellow“ (1895) od Roberta Williama Chamberse. Další „vtípky“ přinášejí „The Golden Walls of Heaven“ a „Dies irae“. U první jmenované dávají první písmena řádků každé sloky dohromady slovo „SATAN“. Když zas vezmete první písmena všech řádků textu v „The Golden Walls of Heaven“, dostanete: „CHRIST THE BASTARD SON OF HEAVEN“.

Bathory

Pro jistou část fans je „Blood Fire Death“ možná vrcholem celé historie kapely, protože v sobě spojuje oba světy, jejichž prostřednictvím jméno Bathory získalo legendární status. Nabízí agresi staré tvorby i epiku z devadesátých let a jako takové působí rozmanitěji. Pro mě osobně se o strop nejedná, ale hádám, že zrovna v případě prvních šesti desek Bathory je docela bezpředmětné řešit, která je výše než zbylé a která z nich je nejvýše, poněvadž všechny do jedné jsou kult až do pekla a každá z nich obsahuje nesmrtelné skladby. O „Blood Fire Death“ to platí jakbysmet.


Bathory – Under the Sign of the Black Mark (1987)

Bathory - Under the Sign of the Black Mark (1987)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1987
Label: Under One Flag / New Renaissance Records

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Nocternal Obeisance
02. Massacre
03. Woman of Dark Desires
04. Call from the Grave
05. Equimanthorn

Side B – Evil:
06. Enter the Eternal Fire
07. Chariots of Fire
08. 13 Candles
09. Of Doom……

Hrací doba: 35:34

Odkazy:
web

Tvorba Bathory se vcelku lehce nechá rozdělit do několika etap, z nichž ta první, ryze blackmetalová, je vymezena první trojicí desek. „Bathory“, „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ tvoří triumvirát definující black metal. První představila jeho zběsilost vycházející z punku, kteroužto druhá dovedla k dokonalosti formulaci žánru a dotáhla ji do konečného důsledku. Právě první dvě jsou ty skutečně stylotvorné, na jejichž základech vše stojí, ale až ta třetí představuje nejpropracovanější skladatelskou stránku a stává se korunním drahokamem extrémního metalu.

Krátce po vydání „The Return……“ se nyní už dvoučlenná formace Bathory vrátila do domovského studia Heavenshore, aby zde pracovala na dalším materiálu pro eventuální třetí dlouhohrající desku. Nahrávka vznikala pod pracovním názvem „Occulta“ případně „Okkulta“ a bylo pro ni natočeno celkem sedm písní (jednou z nich byla i raná verze „Call from the Grave“), nicméně jen čtyři se dochovaly. Jak známo, k vydání nedošlo, nicméně jisté nápady posloužily jako základ pro „Under the Sign of the Black Mark“.

Mezi vydáním „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ se objevila zdánlivá pauza, která ovšem nebyla způsobena nedostatkem materiálu, ale spíš sháněním nové sestavy. Ukázalo se, že dosavadní bubeník Stefan Larsson nebude schopen album nahrát z pracovních důvodů, na jeho místo tak nastoupil Paul „Pålle“ Lundburg, ačkoliv nebyl zrovna velkým příznivcem metalu. Sám Quorthon se ovšem nechal slyšet, že právě on mu otevřel cestu ke klasické hudbě, což se projevilo na pozdějších počinech. Jako baskytarista se krátce přidal Christer Sandström, ale ani on nebyl zrovna fanoušek podobné hudby, protože Bathory byli tehdy na svou oblast a dobu nevídaně extrémní. Christer na „Under the Sign of the Black Mark“ natočil dva nebo tři songy, většinu baskytarových partů nakonec odehrál sám Quorthon.

Před opravdovým nahráváním vzniklo několik demosnímků i s písněmi, které se na finální album nedostaly. Počin se měl původně jmenovat „Nocturnal Obeisance“, ale nakonec byl změněn a toto jméno dostalo jen intro – i když v prvním vydání s překlepem „Nocternal Obeisance“. Legendární je rovněž historka vzniku obalu „Under the Sign of the Black Mark“. Quorthon načerpal inspiraci pro výjev, v jehož ústředí byl ďábel obklopen čtyřmi nahými ženami, a došel k rozhodnutí, že se musí jednat o fotku, nikoliv o obraz.

Materiál pro desku již byl v té době hotov a Quorthon se začal věnovat shánění propriet a dobrovolníků (respektive spíš dobrovolnic – měly zde být čtyři nahé ženy) pro obal. Dle svých slov obvolával všechna možná divadla, filmové společnosti a televize, až nakonec našel, co hledal – ve švédském národním divadle, kde zrovna hráli „Carmen“. Ve druhém dějství se zde objevovaly rekvizity skal, jichž bylo třeba. Jejich zapůjčení a převoz by ovšem byl příliš nákladný. Quorthonovi se nicméně podařilo vyjednat, aby se fotky pro obal nafotily v krátké přestávce mezi prvním a druhým dějstvím přímo během představení. Jak se však ukázalo, dostat do záběru čtveřici nahotin i ďábla, jejž ztvárnil kulturista Leif Ehrnborg, bylo nemožné, takže nakonec vše dopadlo tak, že se zde nachází pouze démonická postava s rohy. V rychlosti prý byly pořízeny pouhé čtyři záběry.

Bathory

Hudebně je „Under the Sign of the Black Mark“ velkým posunem oproti „Bathory“ a „The Return……“, které jsou obě primitivním agresivním black metalem. Třetí album přináší větší kompoziční rozmanitost, více středních temp a hymničnosti, výraznější kytarová sóla. Což byl ale dle všeho záměr, poněvadž Quorthon cítil, že je nutné se od předcházejících počinů posunout kupředu. Povedlo se.

To ovšem neznamená, že „Under the Sign of the Black Mark“ na bestiálnost rezignovalo! „Massacre“ je přesně dle názvu učiněný masakr, stejně tak „Chariots of Fire“ a „Of Doom“. V menší míře to platí i o „Equimanthorn“, která ale zpomaluje v zabijáckém refrénu. Vedle nich se tu ale objevují i skladby, jejichž „hitový“ potenciál je značně vyšší než v případě starších alb. Názorným příkladem budiž „Woman of Dark Desires“ s chytlavými riffy a refrénem, jenž uvízne v hlavě už navěky.

Bathory - Under the Sign of the Black Mark

Podobně lehce zapamatovatelné jsou i „Call from the Grave“ a „13 Candles“, které se obě drží středního tempa. Sedmiminutová „Enter the Eternal Fire“, jež otvírá B stranu desky, pak přidává výrazný epický feeling, a z dnešního úhlu pohledu ji lze chápat jako předzvěst toho, do jakých vod se hudba Bathory stočí v následujících letech.

Ať už se ale „Under the Sign of the Black Mark“ pohybuje v kterékoliv své poloze, vždy a neustále – a stejně jako v případě „Bathory“ a „The Return……“ – platí, že máme tu čest s nadčasovým majstrštykem, na němž vlastně není písně, jež by nepatřila do zlatého fondu extrémního metalu. Jestli jsem v případě prvních dvou alb tvrdil, že správný fanoušek metalu musí povinně znát všechny riffy zpaměti, u „Under the Sign of the Black Mark“ to platí pomalu dvojnásob. Tady totiž mluvíme o jedné z největších metalových nahrávek všech dob, jejíž význam a velikost dost dobře nejde dostatečně popsat v pár slovech. Tohle je nejvyšší triumf extrémního metalu. Buď uctíváš až za hrob, anebo jsi zkurvenej pozér a měl bys zdechnout. Nic mezi tím.

Bathory


Bathory – The Return…… (1985)

Bathory - The Return…… (1985)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.1985
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Revelation of Doom
02. Total Destruction
03. Born for Burning
04. The Wind of Mayhem
05. Bestial Lust (Bitch)

Side B – Evil:
06. Possessed
07. The Rite of Darkness
08. Reap of Evil
09. Son of the Damned
10. Sadist (Tormentor)
11. The Return of the Darkness and Evil

Hrací doba: 36:57

„When the sacred oath is broken
and the lie is spoken out loud
when the angel is POSSESSED
and the virgin is stolen her pride

When the flame of love and pureness
have turned to BESTIAL LUST
when the walls of gold in heaven
close in and turn to dust

When THE WIND OF MAYHEM whispers
through the vale of tears and death
when the golden river is empty
and the SADIST tear the angels flesh

When the SON OF THE DAMNED strides the earth
and THE RITE OF DARKNESS is done
when the REVELATION OF DOOM comes closer
and the battle just begun

When the beauty is BORN FOR BURNING
and the TOTAL DESTRUCTION draws Nera
when the disciples under the sign of the black mark gathers
and the REAP OF EVIL is here

Then the clouds of death shall gather
then the night shall allways burn
then the ancient prediction comes true
and the bells of fate chaime
THE RETURN……“

Originální vydání „The Return……“, druhé desky Bathory, na zadní straně gramofonové desky neuvádělo seznam skladeb. Na jeho místě se nacházela výše citovaná báseň, v níž se objevují názvy všech písní na albu. Původně byl záměr dokonce takový, že báseň bude přednesena během intra „Revelation of Doom“, ale z toho nakonec sešlo, jelikož se ani s přidávanými efekty nepodařilo najít hlas, jenž by k ní pasoval. Navíc již bylo rozhodnuto, že nahrávku otevře song „Total Destruction“, zatímco verše zněly spíš jako úvod k „The Return of the Darkness and Evil“, která se nachází až na konci desky. Ze všech těchto důvodů nakonec se nakonec nápad neuskutečnil a slova se objevují jen na zadní straně.

Tak či onak, „The Return……“ se pro skupinu stalo zlomovou deskou, která Bathory vyslala nahoru a zajistila jim (zde je skutečně ještě pořád na místě množné číslo – druhé album bylo natočeno ve tříčlenné sestavě) pozornost fanoušků metalu z celého světa. Jen v předobjednávkách se prý udalo 10 000 kopií a celkově prodeje přesáhly 25 000 kusů, což jsou na dnešní poměry nepředstavitelné cifry, tím spíš na undergroundovou kapelu vydávající teprve své druhé album.

Bathory

Hudebně je „The Return……“ takříkajíc ještě víc black metal než předešlé „Bathory“. Nikoliv v tom smyslu, že by snad bylo agresivnější. Naopak, debut je díky znatelnějšímu punkovému feelingu takový víc neurvalý, zatímco dvojka je víc „heavy“. Dokonce bych řekl, že „The Return……“ je – navzdory tomu, že jde stále o lo-fi garážovku – kompozičně o něco propracovanější. Druhé album však ještě znatelněji sahá po krystalické podstatě black metalu. Asi ne nadarmo je jistým okruhem lidí považováno za etalon toho, jak by měl black metal ve své prapůvodní formě vypadat. Nakonec například i sám FenrizDarkthrone se v tomto duchu nechal několikrát slyšet.

Samozřejmě ani zde není nouze o další hromadu legendárních songů, jejichž riffy by měl každý správný fanda black metalu poznat po dvou vteřinách, i kdyby mu to někdo pustil ve tři ráno hned po probuzení. Vály jako „Total Destruction“, „Born for Burning“, „The Wind of Mayhem“, „Bestial Lust (Bitch)“, „Possessed“ nebo „Reap of Evil“ jsou učebnice svého žánru, který se možná v průběhu následujících dekád vyvinul do značně odlišně znějící podoby, ale to nic nemění na faktu, že tohle je prostě základ. Kdybych měl ovšem zvolit vrchol, asi bych po chvíli rozmýšlení ukázal na „titulní“ vypalovačku „The Return of the Darkness and Evil“ s nezapomenutelným refrénem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Že skutečným pohonem pravého metalu není technika ani vytříbený sound, ale fanatismus, feeling a autenticita. A toho všeho má „The Return……“ na rozdávání.

Bathory

Trochu paradoxně teď může znít subjektivní názor, že z (ne)svaté trojice prvních desek Bathory je u mě „The Return……“ až na třetím místě. Vůbec nechci znevažovat význam nahrávky, protože je to pořád majstrštyk jak svině a klasika nejvyššího kalibru, ale předchozí „Bathory“ a následné „Under the Sign of the Black Mark“ si cením ještě o chloupek výše. Nicméně plně rozumím tomu, pokud je pro někoho právě „The Return……“ vrcholem rané éry Bathory. Ale ono je to ve finále jedno, poněvadž se nakonec stejně všichni doufám shodneme na tom, že všechny tři fošny si zaslouží fanatické uctívání.