Archiv štítku: SWE

Švédsko

Reveal – Flystrips

Reveal - Flystrips

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. I Am Going to Eat You
02. Leopard Cunt
03. Heart
04. Cadmium
05. Comes Crashing Down
06. Stale Smoke
07. Old Speckled One
08. Tame Your Neighborhood (with Knives)

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jak jinak vykročit do nového roku než recenzí přehlížené perly? Reveal ze švédské Upsally nemohu vystavovat jako černý poklad nejhlubšího undergroundu, protože už první album „Nocturne of Eyes and Teeth“ nevyšlo na ultra-limitované DIY pásce, ale u renomovaných Invictus Productions a Higher Roller Records. O debutové desce se ve své době mluvilo, i když si nevybavuji, že by snad chytla nějakou výraznější vlnu „hypu“. Ale to bude možná tím, že jsem ji sám moc neposlouchal a tudíž situaci kolem kapely tolik nesledoval, což teď považuji za chybu. Reveal totiž prohnilý pitevně-morbidní sound oživili výlety do 70. a 80. let metalové historie a nyní s novou nahrávkou „Flystrips“ naložili s dary průkopníků zase trošku jinak. Možná neuctivě, podivně, ale rozhodně po svém.

Co hrají, to neví ani Reveal sami, ale jako pisálek bych se o nějakou kategorizaci pokusit měl. Jistá spojitost s raným, syrovým death metalem se zde nachází. Ale kdyby tohle album vyšlo pod jiným názvem, bez žánrového stigma předchozí desky, uvědomil by si to někdo? Nevím. Co je ale na „Flystrips“ doslova hmatatelné je mám-v-pičismus a přidrzlost skutečných rockových a punkových kultů. Snad by se dalo říct, že deska zní, jako by banda vyjetých maniaků obdržela inspiraci a esenci, které vedly ke stvoření „Divus de mortuus“ a „Abominations of Desolation“ už někdy v 70. letech, jakkoliv podivně to zní. Možná by i někteří z nebožtíků a nestorů skutečného rock’n’rollu vůči snaze Reveal souhlasně přikývli, než by po mladíčcích vrhli flašku vodky, ať neserou a přitáhnou radši ňáký baby. Švédi vlastně vykonali podobný krok jako Tribulation nebo Repugnant, kteří se po tradicionalistickém, respektovaném debutu metalu smrti oddálili a začali hrát… no prostě jinak. Ale ku cti kapely slouží, že pařáty ponechali obnažené, špinavé a připravené zabít.

Rychlosti Reveal zrovna neholdují, ale živelné energie tu je dost na to, aby posluchač, naladěný na podobnou vlnu s kapelou, dostal chuť někoho, třeba i sebe, pobodat nebo praštit. Je tu také spousta chytlavých riffů, jež jsou naštěstí prosté samoúčelné líbivosti. Náladotvorné, hravé, někdy i zajímavým způsobem „kýčovitě tupé“. Jsem třeba docela zvědavý, kdo si spolehlivě oblíbí retardovaný závěr první skladby, což klidně berte jako varování. Ale nejmarkantnější je zde přítomná duševní nevyrovnanost a pevné přesvědčení, že i zhýralost je umění. Vokalista toto s radostí podtrhuje a rozhodně nemám pocit, že by to mohl být můj kamarád. Pokud by se tak přece jen tvářil, rozhodně bych si v nonstopu dával sakra bacha, zda mě ten vůl nevezme po hlavě popelníkem, kdybych mu řekl, že jeho přednes bývá kapku monotónní.

„Flystrips“ má nápadů dost a uteče jak nic. Za sebe bych jako top songy jmenoval „Leopard Cunt“, „Heart“, „Stale Smoke“ a „Tame Your Neighborhood (with Knives)“, ale je možné, že za týden bych řekl zas něco jiného (poznámka dopsaná o dva týdny později: je to pravda). Dovedu si také představit, že by posluchače skrze možné počáteční rozpaky mohla provést vymazlená a svojská produkce. Rytmickou sekci je radost poslouchat a kytary dovedou hladit i drásat; někdy i oboje zároveň.

Reveal

Pravdou ale zůstává, že „Flystrips“ se ke mně dostalo pár týdnů před listopadovým náporem očekávaných desek (Void Meditation Cult, Deathspell Omega, Cultes des ghoules, Antaeus a další) a navzdory počátečnímu překvapení a nadšení jsem Reveal stejně odsunul někam až na třetí kolej. A co dělám teď? Chválím. Přeberte si sami, o čem to svědčí. Závěry, že redaktor je debil a „Flystrips“ pičovina, jsou možné, ale v tom případě bych vám tady s borcama doporučil myslet na rodinu.

Mimochodem, pokud jste si už pustili nějakou skladbu, nepřipadá vám, že tady proletělo Negativní letadlo?


Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.


Panphage – Drengskapr

Panphage - Drengskapr

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Gettir Àsmundarsonar
02. Landrensningen
03. Glam rider husen
04. Glamsyn
05. Utlagr
06. Drangey
07. Blodshämd

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordvis Produktion

Panphage je projekt, u nějž se při pohledu na fotky možná škodolibě rozesmějete a hudbu si snad ani nepustíte. A když si ji pustíte, tak se možná rozesmějete podruhé. To je v pořádku, protože fotky v kukle a teplákové soupravě Adidas úsměv budit klidně mohou (a jistě i budou), stejně tak jako muzika s prudce undergroundovou produkcí. Jednoduše řečeno, na první pohled se Panphage netváří jako něco, co byste měli chtít poslouchat, spíš jako další ze zástupu poněkud trapných amatérských projektů, které blackmetalový žánr svou přítomností akorát tak zasírají.

A přesto všechno u Panphage není úsměv na místě. Jakkoliv se tento projekt pod taktovkou jistého Fjällbrandta tváří všelijak, ve skutečnosti se na „Drengskapr“ nachází excelentní pravověrný black metal těch nejvyšších kvalit. Nezasvěcení si možná poklepou na čelo, jestli si náhodou trochu neprotiřečím, ale znalce loňského debutu „Storm“ takovéhle prohlášení jistě nepřekvapí. Nebojme se velkých slov – letošní „Drengskapr“ je prostě fantastická deska a na poli syrový black metalu patří k tomu absolutně nejlepšímu, co je letos ke slyšení. A vlastně nejen v rámci oné syrové podmnožiny.

Když se pokusím vám nějakým způsobem popsat, co je náplní „Drengskapr“, nebude vám to připadat nijak zvláštní. Formálně tomu tak skutečně je, poněvadž – jak už ostatně i padlo – Panphage je synonymem pro blackmetalovou syrovost. Očekávejte ledově mrazivé kytarové včelíny, rychlou a co do výrazu vlastně poměrně primitivní rytmiku a to vše v zastřeném soundu.

Věřím, že takhle to asi neznělo nijak zvláštně, spoustě vám to nejspíš znělo naopak přímo nevábně. Jak už ale jistě tušíte, přednosti „Drengskapr“ tkví v něčem trochu jiném. V black metalu se mnohdy hovoří o feelingu – pověstné abstraktní cosi bez přesné definice, co je vnímáno značně subjektivně, a přitom je to právě tohle, co odděluje ten dobrý black metal od špatného. Jenže „Drengskapr“ je tímhle feelingem natřískané až po okraj, doslova jím přetéká. Jestli jste si mysleli, že v roce 2016 už nelze natočit pravověrné blackmetalové album, které by bylo uvěřitelné a autentické, tak „Drengskapr“ je tím počinem, po jehož poslechu budete muset svůj názor zkorigovat.

Možná, že je hudba Panphage ohlodaná až na kost a formálně svůj žánr představuje v jeho elementární podobě, ale i tak je na „Drengskapr“ vlastně vše, co je možno po kvalitní blackmetalové nahrávce chtít. Ve skutečnosti tahle stylová čirost patří k největším devízám alba. Společně se strhující atmosférou, skvěle vystavěnými písněmi a bravurními skladatelskými nápady.

Panphage

Nějak vám poslední věta předchozího odstavce nesedí? Pokud jste z předešlého povídání nabyly dojmu, že je „Drengskapr“ primitivní nejen po stránce formy, ale i po stránce obsahu, pak dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Počin je narvaný působivými mrazivými melodiemi, nechybí ani čisté nápěvy a v neposlední řadě také výtečné riffy (!). Jistě to znáte sami, že spousta metalových desek vyniká v jednom ohledu, na tenhle nějaký nadstavbový prvek je kladen důraz, ale onen metalový základ je ve finále hovadina, protože jemu skladatel pozornost nevěnoval. Přesně takhle to u Panphage není. To vše navíc zastřešuje seversky pohanská nálada, která je ale prosta jakéhokoliv patosu či kýče. Kdybyste chtěli slyšet nějaké přirovnání pro představu, tak si vzpomeňte třeba na ranou tvorbu Kampfar z doby, kdy Norové vydávali své první EP a první řadovku.

Zní to až příliš dokonale? No hej, zní. Ale ono to je vážně tak dobré! Však, ty vole, si poslechněte třeba „Landrensningen“, „Utlagr“ nebo „Blodshämd“, to jsou naprosté majstrštyky a svým způsobem by se až chtělo říct, že i esence skutečného black metalu. Jistě, „Drengskapr“ má svoje vrcholy (právě jmenované písně) a jiné skladby jako třeba „Drangey“ jsou proti nim trochu slabší, nicméně u Panphage si i to zdánlivě „slabší“ uchovává vysokou kvalitu a nijak nesnižuje celkový dojem z nahrávky. A ten je skvělý.

Kdyby „Drengskapr“ vyšlo v půlce 90. let, tak by to dnes byl arcikult, jemuž bychom se všichni klaněli. Nyní je to deska určená fajnšmekrům, kteří stále mají chuť prohrabovat se podzemními vodami a kteří vzpomínají na doby, kdy byl pravý black metal na svém vrcholu. Je to album pro lidi, kteří nemají natolik omezený rozhled, aby všude rozhlašovali, že je black metal kaput, a naopak věří a vědí, že i v dnešní době může vzniknout čistokrevná žánrová lahůdka. Pro fandy žánru povinnost a snad i povinná koupě.


Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!


Greenleaf – Rise Above the Meadow

Greenleaf - Rise Above the Meadow

Země: Švédsko
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Million Fireflies
02. Funeral Pyre
03. Howl
04. Golden Throne
05. Carry Out the Ribbons
06. Levitate and Bow (Part 1 & 2)
07. You’re Gonna Be My Ruin
08. Tyrants Tongue
09. Pilgrims

Hrací doba: 43:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože mají švédští Greenleaf na svém kontě již šest řadových alb, tak se vsadím, že stejně jako já jste o této naději severského stoner rocku slyšeli poprvé až u příležitosti vydání přelomového „Trails & Passes“ v roce 2014. Greenleaf na svém dva roky starém předchůdci nezměnili prakticky nic od dob dřívějších počinů, takže jsem toho názoru, že za oním proražením do světa relativně známých kapel je doba, která podobně laděným albům prostě a jednoduše začala před několika lety přát. Úspěch krajanů Graveyard svědčí o tom, že právě retro v posledních letech táhne, a tato čtveřice je jedním z dalších případů.

Greenleaf nejsou žádní zelenáči. To je ostatně jasné už na základě početné diskografie, do níž letos přibyl poslední zářez „Rise Above the Meadow“. Pojďme ale zpět do historie, protože tahle skupina není natolik profláknutá, aby se nehodilo projít si jen tak letmo její dosavadní kariéru. Vznik Greenleaf se datuje k roku 1999, kdy se dala dohromady parta přátel, která pod vlivem klasických alb Black Sabbath a Kyuss začala tvořit klasickými postupy protkaný stoner rock, jenž byl lehce ovlivněn psychedelií 70. let. To samo o sobě není samozřejmě nic novátorského, Greenleaf ovšem potvrzují pravidlo, že v posledních letech jsou to právě evropské kapely ze severu, jež jsou schopny tu atmosféru 40 let starých počinů přenést do současnosti velmi věrohodně.

Svého debutu se Greenleaf dočkali vcelku rychle, takže již v roce 2001 vyšlo „Revolution Rock“, které do detailu splňuje představu stoner rocku. Zahulená atmosféra, špinavé kytary a melancholický vokál, jenž podporuje retro vyznění desky. Zapomeňte na načančané melodie. Prim hraje přirozenost a neučesanost, díky čemuž jsou Greenleaf schopni působit věrně, ačkoli vzhledem k tomu, o jakou módu se v současné době jedná, tu upřímnost přestávám věřit čím dál více kapelám a ze jmen jako Blues Pills cítím prachsprostý kalkul. Ale o to nejde, pojďme zpět k Greenleaf. Výše uvedené prvky si skupina přenesla až do dnešních dní, takže posud je vše při starém.

V souvislosti s novinkou „Rise Above the Meadow“ se parta kolem kytaristy Tommiho Hollapy přesunula k většímu vydavatelství Napalm Records. To po úspěchu předchozí desky vsadilo na budoucnost kapely, a přestože co do prodejů si letošní placka s velkým labelem v zádech vede lépe než její předchůdci, tak co kvality se z mého pohledu jedná o zklamání. Skupina sice neopustila své dosavadní zvyky a servíruje skladby, které do poslední tečky splňují žánrové požadavky, přesto si ale nemůžu pomoct a „Trails & Passes“ pasovat do role alba povedenějšího.

Z „Rise Above the Meadow“ je cítit, že Greenleaf se jako skladatelé vyvíjí a přijdou mi o něco více progresivně ladění, takže novinka neboduje na první poslech jako „Trails & Passes“, ale ruku v ruce s tím jako by se vytratil tah na branku, jímž předchůdce nešetřil. Pokud pominu přímočaré kusy „Golden Throne“, jenž evokuje Queens of the Stone Age, či „Howl“, tak na desce převládají skladby, které bych minule označil za slabší. Zejména díky písním jako „Funeral Pyre“ a „Carry Out the Ribbons“ je „Rise Above the Meadow“ jednotvárnějším a ve výsledku méně zábavným výtvorem, k němuž se zcela určitě nebudu vracet tak často jako k předchozím dvěma albům.

Abych jen nekritizoval, tak s klidným svědomím jsem schopný uvést i nějaké vrcholy, které opravdu povedly. Mezi lepší polovinu „Rise Above the Meadow“ patří závěrečná „Pilgrims“ s povedenou rytmikou a atmosférou, jež desku uzavírá ve velkém stylu. Líbí se mi na poměry kapely tvrdší „A Million Fireflies“ a špatná není ani rozmáchlá „Levitate and Bow“. Ta působí skoro až epickým dojmem, kdy první polovina písně je o poznání komornější a atmosféričtější. Greenleaf tato podoba sluší a nenudí (vezmu-li v potaz, že jsem spílal nad nedostatkem přímočařejších momentů), takže v prvních minutách si připravují půdu pro druhou polovinu nesoucí se pod vlivem kytarové práce mistra Iommiho, jež do kontextu desky zapadá bez sebemenších problémů. Upřímně si myslím, že tohle je jedna z mála skladeb, která by se co do kvality na minulém albu neztratila.

Já vám nevím, přestože nahráli Greenleaf formálně takřka stejnou desku, jako se jim to podařilo před dvěma lety, tak nemám z poslechu „Rise Above the Meadow“ takovou radost, jakou jsem očekával. Zcela jistě je to problém celé scény, která je natolik přeplněná, že přijít s něčím, co se dokáže vyhoupnout nad rámec kvalit ostatních příbuzných kapel, je čím dál těžší. A Greenleaf, ačkoli tu káru táhnou již dlouho, na novince upadají do širších vod průměrnosti celé scény, na což bych si před vydáním nevsadil, takže pro mě osobně zůstává i s lehkým odstupem zklamáním.


Karmanjaka – I törnrosdalen

Karmanjaka - I törnrosdalen

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.7.2016
Label: Black Lion Productions

Hrací doba: 09:43

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Formace s divným názvem Karmanjaka je zcela novým jménem na poli black metalu, které se navíc chlubí tím, že pochází z „nejsevernější, nejchladnější a nejopuštěnější“ části Švédska. To zní jako patřičně metalové místo původu. Když řeknete, že pocházíte z nějakého velkoměsta, tak je to každému u análu, ale když někdo pochází ze severské zamrzlé pustiny, kde (polární?) lišky dávají dobrou noc, tak je to kurva metal. O poznání méně metal je ale textové zaměření Karmanjaka, protože Metal-Archives uvádí, že Švédové opěvují „Bröderna Lejonhjärta“ (česky „Bratři Lví srdce“), což je fantasy knížka pro děti, kterou napsala Astrid Lindgren. Ééé… dokázal bych si teda představit i hustší věc než toto. Ty vole, to už rovnou mohli zhudebnit dobrodružství Pipi Dlouhé punčochy…

No, nejhorší na tom je, že tomu odpovídá i vlastní hudební produkce. Karmanjaka se možná chlubí, že pocházejí z ledového severu, ale jejich muzika teda moc mrazivá není. Fakt není radno očekávat syrové vichřice a misantropii, na debutovém ípku „I törnrosdalen“ se nachází… ehm… pohádkový black metal.

Intro „Karmanjaka“ má necelou minutu, ale i těch 50 vteřin je víc než dost, protože je to dost příšerný rozjezd. Jeho hlavní motiv mě upřímně řečeno mocně sere, je to kýč až do pekla, jak kdyby to tam uteklo z nějakého agro power metalu. Takovéhle intro si nic jiného než nekompromisní hejt nezaslouží, protože je to prostě sračka jak bič.

Žádné velké zázraky nepřicházejí ani v následujících minutách s dvojicí regulérních tracků „I törnrosdalen“ a „Katla“. Rozjezd toho titulního je vcelku ucházející a daří se mu tvořit výpravnou náladu, ale nepochybujte o tom, že mu velké míře pomáhá skutečnost, že po zvěrském intru to zní mnohem lépe, než to asi v reálu je. Přesto jsou právě úvodní tři čtvrtiny „I törnrosdalen“ tím nejposlouchatelnějším, co Karmanjaka na svém debutovém ípku nabízejí. Poslední minuta skladby s otravným sólováním se ale zase může jít zahrabat. Finální kus „Katla“ opět začíná hovadsky, protože melodická kytarová linka je dost vidlácká. Ani v dalším průběhu pak třetí song nedokáže nabídnout nic moc zajímavého – v těch stravitelnějších momentech to jde jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, ale to je ještě ten lepší případ, protože pohádkové sólování v závěrečné třetině je zas píčovina jak mraky.

Karmanjaka

Karmanjaka nehrají black metal, spíš jen takový bleček nebo black metálek. Karmanjaka produkují black metal pro návštěvníky Masters of Rock, ale rozhodně ne pro lidi, kteří vědí, že jen málokterou skutečně blackmetalovou skupinu lze vidět hrát na open air fesťáku. Klidně si říkejte, že to zní elitářsky, ale je to pravda. A Karmanjaka? Dobré leda tak pro děcka nebo vidláky. Jinak absolutně nestojí za pozornost, protože je to hluboce podprůměrná kýčovitá mrdka, jejíž poslech se rovná ztrátě času.


Isgärde – Jag enslig skall gå

Isgärde - Jag enslig skall gå

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2016
Label: Symbol of Domination Prod. / Black Plague Records

Hrací doba: 43:44

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Isgärde je jednočlenným projektem se vším všudy. Za touhle skupinou stojí jistý Somath, který debutovou desku „Jag enslig skall gå“ kompletně složil, nahrál i vyprodukoval. Pouze mastering svěřil do rukou někoho jiného a na nemetalové intro „Isgärde“ a outro „Korpen“ si pozval hosty. Aby toho nebylo málo, tak hned zadní obal nahrávky hrdě křičí do světa, že domovinou Isgärde není kontinentální Švédsko, nýbrž ostrov Öland, jemuž je nakonec celá nahrávka i věnována.

Vcelku amatérský přebal „Jag enslig skall gå“ (vůbec bych se nedivil, kdyby si i ten Somath vyrobil sám) věští, že zde půjde buď o blackmetalovou nudu, anebo nenápadnou podzemní chuťovku, jež v sobě skrývá víc, než se na první pohled může zdát. Poslech ovšem ukáže, že správně je bohužel ta první možnost, jelikož „Jag enslig skall gå“ je vcelku průměrným cvičením na téma severského syrového black metalu.

Potenciál probleskuje jen ve chvílích, kdy se objevují pokusy o nějakou atmosféru. Střední tempo Isgärde sedí mnohonásobně více než vichřice, které jsou v drtivé většině případů velice nepovedené. Ve středních rychlostech se tu a tam daří přijít i se slušným riffem („Ancient Forest of Witchery“) a relativně příjemné jsou občasné klávesové náznaky, jimiž si Somath pomáhá ke zdůraznění atmosféry. Výjimečně se objeví i letmý folkový motiv, jako se tomu děje ve „Funeral Fire“, ale to rozhodně nebývá pravidlem – na rozdíl od kláves, které lze zaslechnout přece jen o něco častěji. Suverénně nejlepší skladbou „Jag enslig skall gå“ je však finální pětiminutovka „Korpen“, již pro Isgärde složil a nahrál Lord AganarothWAN. Jedná se o řekněme medieval ambient, který jako první a jediný na desce skutečně disponuje nějakou náladotvorností, což pro Somatha není úplně nejlepší vizitka.

Nicméně, všechny tyto věci jsou na „Jag enslig skall gå“ pouhým kořením, protože většinovou náplní nahrávky je syrový black metal oscilující mezi průměrem a podprůměrem. Většina alba se nese ve středním tempu, což se ještě dá v pohodě strávit, a ačkoliv i zde se vyskytnou nějaké jalové pasáže, víceméně bezproblémový slabší průměr to stále je. Do regulérního podprůměru ovšem patří rychlé pasáže, které jsou největší slabinou Isgärde.

Vzato kolem a kolem je „Jag enslig skall gå“ obyčejná a nevýrazná nahrávka, jež za poslech nestojí. Sem tam nějaký solidní motiv posluchače nijak nevytrhne, takže ve výsledku je docela adekvátní, že debut Isgärde jen tak prošumí okolo, aniž by vzbudil větší zájem. Popravdě řečeno, cédéčka bylo vylisováno 500 kusů, ale vzhledem k (ne)úrovni „Jag enslig skall gå“ bych se spíš divil, kdyby se fakt našlo 500 lidí, kteří si to s chutí a dobrovolně koupí, takže asi tak…


Centinex – Doomsday Rituals

Centinex – Doomsday Rituals

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Flesh Passion
02. From Intact to Broken
03. Dismemberment Supreme
04. Generation of Flies
05. The Shameful Few
06. Doomsday
07. Exist to Feed
08. Death Decay Murder
09. Sentenced to Suffer
10. Faceless

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
facebook

Řekněme si to na rovinu… Centinex nikdy nepatřili mezi nejvěhlasnější představitele severské odnože death metalu. Jejich starší alba jsou sice považována jako kvalitní odpověď na snažení slavnějších kolegů Entombed, Dismember či Grave, ale přesto se jedná o jméno, jež si vybaví spíš jen stylový nadšenec než obecných poměrů znalý posluchač metalové hudby. Když tedy přišel v roce 2006 rozpad, nijak mě to nezasáhlo, protože jakkoli považuji starší počiny za dost slušný nářez (jmenovitě „Reflections“ a „Reborn Though Flames“), tak jsem vždy tíhnul spíše po chrastivějším pojetí z pera Grave či hymnicky šlapavějším death metalu ve stylu Unleashed.

A stejně jako mě nechával chladným rozklad této čtveřice ze Stockholmu, tak jsem přešel i znovuzrození o osm let později. Když se nad tím ale zamyslím, tak návrat Centinex na scénu chápu. S tím, jak se švédských chrastivý death metal dostává v posledních letech zpět do módy a kapely, které se zarputile drží osvědčených postupů, se těší vcelku pozitivních ohlasů z řad posluchačů tvrdého kovu, tak se tato švédská drtička rozhodla, že by nebylo špatné přihrát si na tomto ohni svou polívčičku a krátce po obnově činnosti vydali novinku „Redeeming Filth“, na niž letos navázali prostřednictvím deváté řadovky „Doomsday Rituals“.

Vždy když se kapela vrací na scénu, byť v případě Centinex v relativně překopané sestavě, tak se člověk automaticky zamýšlí nad tím, jestli to mělo smysl. A bohužel musím říct, že po poslechu „Doomsday Rituals“ se přikláním k názoru, že mrtvola Centinex měla zůstat zakopána hezky pod drnem, v klidu si tam hnít a rytmická sestava čítající Martina Schulmana na basu a Kenneta Englunda za bicími (ze současné sestavy se jedná o členy, kteří zažili i minulou kapitolu příběhu Centinex) se neměla snažit vykřesat z osvědčeného jména naději na další fungování.

Čistě hudebně je totiž „Doomsday Rituals“ počinem průměrným až podprůměrným a nebýt toho, že se na velmi vydařeném obalu honosí známým jménem, tak nemá příliš co nabídnout. Noví členové, kteří se k výše uvedené dvojici v roce 2014 přidali, se snaží co jim síly stačí, ale třeba kytary Sverkera Widgrena jsou si napříč skladbami velmi podobné a i přes krátkou hrací dobu, která se zastavila na úrovni 30 minut, se jimi člověk rychle přejí. Řvoun Alexander Högbom je bestie, která bez přestání hrozí na všechny strany, a musím říct, že mu to jde dobře, ale když si vzpomenu na pekelný vokál Johana Janssona, jenž s kapelou nazpíval poslední alba před rozpadem v roce 2006, tak to bylo jiné kafe. Alexander řve většinou v nižších polohách a stává se tak snadno zaměnitelným pěvcem.

A s onou zaměnitelností to platí vlastně na aktuální tvorbu Centinex jako takovou. Většina z desítky písní se odehrává ve středním tempu, občas se rychlostní pedál sešlápne víc, ovšem i když jednotlivým písním nechybí taková ta valivost, díky níž by placka měla jako celek slušně odsýpat, tak co do kvalitativní náplně je výsledek bohužel dost daleko za posledními alby stylových souputníků. Co mi na „Doomsday Rituals“ chybí nejvíc, je energie, kterou tam prostě a jednoduše necítím. Vály jako „From Intact to Broken“, „The Shameful Few“ či „Doomsday“ jsou poctivé deathmetalové nářezy staré školy, kterou mám obyčejně rád, ovšem v podání Centinex jsou tyto fláky podávány bez špetky přidané hodnoty, což je hrozně málo, protože poslouchat stále tytéž motivy a postupy není natolik vzrušující jízda, aby ji utáhli jen tak bez hnacího motoru.

Nechápejte to tak, že by „Doomsday Rituals“ byla neposlouchatelná sračka. Kdepak. Je to solidní album plné klasických odkazů a postupů, za než by se ani slavnější party nemusely občas stydět (skvělá „Sentenced to Suffer“), ale jako celek působí strašně ploše a jednotvárně. Pro mladého posluchače, jenž s death metalem teprve začíná, má současná podoba Centinex určitě nějaké kouzlo, protože je to hutně valivé, místy docela chytlavé a ošetřené kvalitním technickým zpracováním. Ale člověku, jenž podobných alb slyšel stovky, nemají Centinex v roce 2016 co nabídnout. Za mě v každém ohledu zbytečný návrat, který si pánové mohli odpustit.