Archiv štítku: SWE

Švédsko

Falconer – Armod

Falconer - Armod
Země: Švédsko
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem příjímal recenzi na Falconer, nebyl jsem si jistý, že mě to bude tolik bavit. Přeci jen, heavy metal už nějakých hezkých pár let nevyhledávám a neposlouchám jej tolik. Samozřejmě, jako většina jsem na tom vyrostl. Je to ale už jen docela dlouhá doba, a tak jsem se bál, že u Falconer budu spíš usínat, než se bavit jejich hudbou. O to víc jsem byl překvapen. Nejedná se o žádný agro heavy metal, jaký je obvyklý. Jsou zde velké prvky folku; omlouvám se těm, co Falconer znají, já jsem s nimi seznámen poprvé a o to víc mě potěšilo, že se takováhle hudba vyskytuje, protože mě to opravdu zaujalo.

Velice se mi také líbí to, že se zpívá v domácím jazyce kapely, a to ve švédštině. Songy poté dostanou jiný rozměr, protože angličtiny už je všude dost. Nahrávání v jiném jazyce než v angličtině je pro mě velkým plusem. Jsem si jistý, že kdyby tohle nazpívané ve švédštině nebylo, bylo by to poloviční. Žádný přehnaný řev, ale krásně čistě zpívaný text.

Písně na “Armod”, jak jdou po sobě, by se daly popsat i takto: rychlá, pomalá, rychlá, rychlá, pomalá atd. Tempa se rychle střídají a člověku poslech neupadne do stereotypu, protože se furt děje něco zajímavého. Otvíračka “Svarta änkan” nabídne na začátek rychlý rozjezd s parádním riffem. V další, jak už jsem řekl, se zpomalí – přijde výborná emocionální balada “Dimmornas drottning”. Songy se tu od sebe výborně liší, třeba například třetí “Griftefrid”, která je nejtemnější a nejtvrdší z celého alba, hitovka “Rosornas grav“, která je opravdu excelentní. “Herr peder och hans syster”, kde dojde i na ženské vokály, zase dodává úplně něco odlišného. Každá jednotlivá na “Armod” má něco do sebe. Jejich melodie mi zůstaly v hlavě a neustále se střídají a přehrávám si pořád jiné. Je to neskutečně chytlavá deska.

Falconer si na jejich práci s názvem “Armod” zřejmě dali záležet. Je to výborná deska, která nabízí skoro vše, co náročný posluchač potřebuje. Rychlou jízdu, tvrdé riffy, pomalejší balady, skvělý zpěv ve skvělém jazyce. Poslech vás chytne od začátku a do konce nepustí, po skončení budete opět zapínat od začátku, protože si to budete chtít zopakovat. K “Armod” se budu vracet hodně a často, protože se jedná opravdu o originální hudbu, kterou jsem dlouho neslyšel. Poslouchám to už po několikáté (ztratil jsem přehled o čísle) a neustále objevuji něco nového. Pro mě zatím kandidát, který se na konci roku musí umístit v závěrečném eintopfu. Jestli tohle něco překoná, bude to opravdu veledílo. Tohle k tomu má blízko.


Další názory:

“Armod” potvrzuje to, co si o Falconer myslím už nějaký čas – že jde o heavy metalovou elitu. Žádné halekačky, ale chytře pojatá hudba s mnoha folklórními vlivy, které právě na novince dostávají opravdu velký prostor. Chvílemi mi nálada “Armod” dokonce připomíná čistou severskou folkvou muziku, například takové Februari 93 (pohříchu téměř zapomenutý folk ze Švédska). Falconer tvrdí, že se jedná v rámci jejich tvorby spíše o experiment než o nový směr, což mi přijde trochu škoda, ale to je prozatím vedlejší. Ani znatelnější folklór ale “Armod” nebrání v tom, aby zároveň nabízela možná i ty nejtvrdší skladby v historii Falconer, například taková “Griftefrid” začíná skoro až black metalovou sypanicí. Moji favorité jsou ale výtečná “Herr peder och hans syster”, v níž se dostává ke slovu i skvělý ženský vokál, a na úžasné houslové lince postavená “Eklundapolskan”. Jde však o kvalitní poslech celkově. A použitá švédština tomu dodává ten správný šmrnc!
H.


Marduk – Iron Dawn

Marduk - Iron Dawn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2011
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Warschau 2: Headhunter Halfmoon
02. Wacht am Rhein: Drumbeats of Death
03. Prochorovka: Blood and Sunflowers

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou tomu již dva roky, co se švédská black metalová vichřice Marduk přihlásila s poslední dlouhohrající deskou “Wormwood”. Už bylo tedy docela načase začít se ptát, co bude dál? Odpovědí skupiny je aktuálně vydané minialbum “Iron Dawn”. A že je v tomto případě označení minialbum opravdu na místě, jelikož EP nabízí tři skladby s celkovou hrací dobou pouhopouhých třinácti a půl minuty. Dobrou zprávou však je, že oněch třináct minut je našlapaných od první vteřiny do poslední.

Posledních pár let jsem docela často slýchával na hlavy Marduk kritiku, že v novém tisíciletí citelně zpomalují, že s výjimkou brutální bestie “Plague Angel” – jež byla bržděna pouze valivou “Seven Angels, Seven Trumpets”, majestátním opusem “Perish in Flames” a mrazivým intermezzem “Deathmarch” – je na každé desce více pomalých a střednětempých skladeb, než by bylo zdrávo. Poslední nahrávka “Wormwood” byla navíc přijata řekněme rozporuplně z toho důvodu, že až příliš nápadně připomínala Funeral Mist, jednočlenný projekt zpěváka Mortuuse, v němž působí pod jménem Arioch (upozorňuji, že mě osobně pomalejší songy vůbec nevadily a podobnost s Funeral Mist mi taky zrovna nijak extrémně neležela v žaludku). Kde jsou ti staří Marduk, jejichž alba vždy drtila vše okolo, ptali se mnozí…

…tihle mnozí by ihned měli zavřít svá ústa a okamžitě si poslechnout “Iron Dawn”. První dvě skladby na EP – “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” a “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” – jsou totiž opět nekompromisní smrtící projektily bez slitování, zběsilá kulometná palba bez milosti, která člověka zničí a zabije. Dovolím si tvrdit, že minimálně “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” by se s klidem uchytila i na kultovním vyhlazováku “Panzer Division Marduk”, což je, jak mi znalci jistě dají za pravdu, jedna z nejrychlejších black metalových nahrávek vůbec (ne nadarmo se jí občas přezdívá “Reign in Blood” black metalu). Obě písně nabízí přesně to, na co jsme byli vždy od vypalovaček Marduk zvyklí – drtivou rychlost, v níž se však nerezignuje na zajímavé nápady, a vysokou kvalitu. Zatímco “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” je šílený nátěr od začátku do konce, v druhé “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” se najde místo i na pár několikavteřinových zpomalení. To je ale jen nádech před další palbou, výměna zásobníku v kulometu před další salvou zničujících riffů a úderů bicích do vašich uší.

Zatím tu stále mluvím o prvních dvou písničkách. Neznamená to snad, že ta třetí stojí za velké kulové? Ani v nejmenším! Jen vyznívá trochu jinak. “Prochorovka: Blood and Sunflowers” je totiž pomalý kousek, který řeže až na kost, jen jinými prostředky. Vždy jsem tvrdil, že Marduk jsou sakra silní i v pomalejším tempu a “Prochorovka: Blood and Sunflowers” mě tenhle názor rozhodně nenutí měnit, spíš mi jej ještě potvrzuje. Táhlé riffy přímo smrdící krví a Mortuus, který svým jedovatým hlasem cedí skrze zuby obrazy z bojiště největší tankové bitvy historie, dokonávají dílo zkáza. Extrémně silný kus!

Po dvou morbidních a protinábožensky zaměřených deskách přichází s “Iron Dawn” opět návrat k válečné tématice. A že je to materiál plně hodný jména Marduk. Jsem až překvapen, jak moc je to dobré – a to říkám jako někdo, kdo nad Marduk nikdy nezlomil hůl. I když podobné kraťasy hodnotím nerad, u “Iron Dawn” udělám výjimku už jen z toho důvodu, že je to tak dobré, že si vyjádření kvality vysokým číslem EP zaslouží.


Arch Enemy – Khaos Legions

Arch Enemy - Khaos Legions
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 27.5.2011
Label: Century Media Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7/10
nK_! – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arch Enemy se po dlouhé době vydávání všeho možného, jen ne nového materiálu, opět vrátili k tomu, co je nejdůležitější – a to ke studiové desce. Posledně se kapela prezentovala se znovunahranými songy na “The Root of All Evil”, které podle mě dopadly docela dobře. Ač se znovunahrávání spoustě lidí nelíbílo, myslím, že to byl docela povedený krok. Přiblížila se starší tvorba nové generaci, která s tím nemusela přijít do styku. Dále pak Arch Enemy do světa vydali DVD se záběry z koncertů. To jsem bohužel neviděl, takže sloužit nemohu. Nic tedy, co by musela přímo kapela tvořit sama (že by nebyly nápady?). Dočkali jsme se až teď a čekání to bylo zbytečné. Proč? Dozvíte se níže.

První, co mě ihned překvapilo, je počet songů a délka alba. Je to strašně dlouhé! Dohromady to má 14 písní (+ bonusy) a vydá skoro na hodinu, konkrétně 54 minut. To je opravdu moc. Můj odhad je, že po dlouhém čekání nám asi musí naservírovat dvakrát více, než by bohatě stačilo. Délka samozřejmě zabíjí i hudbu samotnou, po čase se prostě začne nudit každý. Tedy kromě těch, co mají plakáty Arch Enemy všude po bytě a nad fotkou Angely provádí… no, víte co. Producenti zde prostě přepískli, v klidu bych dokázal vyškrtat spoustu zbytečností a “Khaos Legions” by na tom bylo mnohem lépe. Takhle je to všechno moc zdlouhavé a poslouchat pořád to samé dokola? Koho by to bavilo… Arch Enemy přehrávají staré jistoty a vydali něco, co si poslechnete a málokdy to otevřete znovu. Spoustu věcí jste prostě mnohokrát slyšeli a ne jen z historie Arch Enemy; s tím, kolik hudby dneska vychází a jak snadno se dá sehnat, je to zkrátka omleté furt to stejné dokola. Vyzdvihnout však musím výkon Angely Gossow, její vokály jsou prostě radost poslouchat. Přijde mi ještě brutálnější než dříve. A to je dobře. Z ženského pole, které se tomuto zpěvu věnuje, patří stále ke špičce. A trumfne i několik mužských zpěváků. Písně jednotlivě se hodnotit nedají, mění se to jen sporadicky.

“Khaos Legions” představuje to samé, co každý už několikrát slyšel. Já se u toho docela dost nudím, už po pátém songu mám tendenci vypínat a pouštět něco, co se dá poslouchat celé. Tato deska se podle mě vůbec nevyvedla, protože není nijak originální a nijak dokonalá. Je to prostě práce, nic navíc. Lépe se snad “Khaos Legions” nazvat nedá. Bohužel začínám mít pocit, že se toto stává většině kapelám, že radši než to, aby připravily opravdu pořádný materiál a vydávaly desky jen málokdy, tak každý radši bude vydávát furt to stejné každé dva roky. Peníze…


Další názory:

Novinka Arch Enemy není vůbec špatná muzika, to ne, a nekritiční fanoušci z ní budou jistě u vytržení, přesto má “Khaos Legions” několik mušek, které mi vcelku vadí. Jednak mi přijde, že se kapela začíná docela opakovat. Tím nemám na mysli, že by “Khaos Legions” nepřinášelo nic nového do diskografie Arch Enemy – což doopravdy nepřináší, ale čert to vem, to by ještě nebyl tak hrdelní zločin -, spíše mi vadí, že se zde vyskytují motivy, jež opravdu silně evokují některé starší skladby. A to jsem člověk, který Arch Enemy určitě nemá naposlouchané skrz naskrz! Druhá věc – album je na můj vkus možná až moc dlouhé, díky čemuž mu v druhé polovině docela dochází dech. Rozhodně bych se nebál vyhodit klidně i celé dva songy a srazit hrací dobu o deset minut na rovnou třičtvrtěhodinku (v základní verzi). Podle mého názoru by to nebylo tak úplně na škodu. Pokud ale pominu tyto záležitosti, zbude mi nahrávka, která je jistě kvalitní. Ano, svým způsobem čisté řemeslo, ale pořád dobré. Pokud vám k hudební extázi stačí další kytarové hrátky bratrů Amottových (riffy a melodie tihle chlápci sypou z rukávu, to se jim musí nechat) a growling Angely Gossow, budete jistě spokojeni. Za mě úplně normální sedmička.
H.

Arch Enemy mám osobně zaškatulkované v krabičce “srdcová záležitost” a po vynikajících posledních albech jsem byl na “Khaos Legions” velice zvědav. Po řádném naposlouchání musím říci, že se v žádném případě nejedná o špatnou desku, ale na druhou stranu ničím nepřekvapí a Angela se svým ansámblem si jedou víceméně pořád to svoje. To znamená hlavně hutný kytarový zvuk a ultraenergická živá vystoupení, o čemž jsme se mohli přesvědčit začátkem měsíce v Plzni. Za vrchol desky považuji vály “No Gods, No Masters” a “Bloodstained Cross”, které živě zní dokonce ještě lépe. Zbytek materiálu je také slušně poslouchatelný, ale chybí mi nějaká vyložená pecka, která by nahrávce dominovala, jako tomu bylo naposledy u “I Will Live Again”“Rise of the Tyrant”. Říkám to také proto, že když si člověk sjede “Khaos Legions” jen zevrubně a nevěnuje mu větší pozornost, pluje celé v jednom tempu a jednotlivé skladby se od sebe těžko dají rozeznat. To je trochu škoda, proto tohle album řadím mezi lehčí nadprůměr a těším se, s čím přijdou naši nepřátelé příště.
nK_!


HammerFall – Infected

HammerFall - Infected
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 20.5.2011
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Patient Zero
02. Bang Your Head
03. One More Time
04. The Outlaw
05. Send Me a Sign [Pokolgép cover]
06. Dia de los muertos
07. I Refuse
08. 666 – The Enemy Within
09. Immortalized
10. Let’s Get It On
11. Redemption

Hodnocení:
nK_! – 5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dva roky zpátky a mohli jsme se tady bavit o megašpatném “No Sacrifice, No Victory”, o kterém ani dnes nevím, co si mám myslet. Asi proto, že jsem na něj raději zapomněl. Jednalo se tehdy o mohutný přešlap výborné kapely do kluzkého a mazlavého vy-víte-čeho. Naštěstí jsme v roce 2011 a můžeme se těšit z nového materiálu proslulých švédských kovářů HammerFall. Opravdu naštěstí, i když zase taková výhra to není.

Na desku “Infected” jsem popravdě nahlížel zprvu velice skepticky. Například takový obal. Z dřívějška jsme byli zvyklí na barevné a plně malované přebaly a hle – co to je? Černočervený flek, popraskané sklo a ruka. Tímto jsme neoficiálně vyhlásili soutěž o nejošklivější hudební artwork desetiletí. Nevím přesně, co kapelu vedlo k myšlence, že nicneříkající a totálně podprůměrný obrázek je dobrá volba, ale budiž. Že by došly penízky? Nebo inspirace?

Další věc, která mě dosti děsila. Jak asi může vypadat pokračování již zmíněného “No Sacrifice, No Victory”? Nyní již mohu s úlevou prohlásit, že na sto honů vzdáleně (čti dobře), ale pořád to není ten starý dobrý HammerFall, který jsme slýchávali na dnes již legendárních “Legacy of Kings” nebo “Renegade”. Nebo takhle – svým způsobem je to ten starý HammerFall, ale v takovém provedení, které se od původní tvorby dalece odchyluje. Což je podle mého názoru trochu škoda, zvlášť proto, že staré písničky v sobě měly jakési sympatické kouzlo a dokázaly svým způsobem parádně rozvířit stojaté vody tehdejšího power metalu.

Ne tak “Infected”, který se za sebe nemusí úplně stydět, ale nejde zároveň o nic převratného. Všechno tady už několikrát bylo a nemálo z toho i v podání samotných kladiváků. Nejedná se přímo o prachpusté vykrádání sama sebe, ale spíše o snahu vytěžit co nejvíce z předchozí tvorby a tak ji i nechtěně asi trochu zrecyklovat. Může se zdát, že si přeji, aby se vrátily staré doby, ale když už je v nové nahrávce slyším, stěžuji si. Ano, byl bych rád, ale ne takovým způsobem. Staré pecky v sobě měly magickou vlastnost přikovat člověka k reproduktorům a nepustily ho, dokud nedozněly. Posluchač nad skladbami přemýšlel a pamatoval si je ještě na dlouhou dobu. Jenže to už se dnes slyší málokdy.

To samé texty. O čem byly dříve? Hrdinové, rytíři, středověk… a dnes? U více než třetiny nových písniček víceméně nicneříkající populární opakování několika frází, které spíše ukazují na nedostatek inspirace pana skladatele. Nebo mi chcete namluvit, že skladba, ve které se minimálně třicetkrát dokola zpívá “One More Time” (ano, dokonce se ten paskvil tak i jmenuje!) je textově zajímavá? Nedejsatan chytlavá a opakováníhodná? Pro mě rozhodně ne, děkuji. Ostatně i název songu “Bang Your Head” mluví sám za sebe, o čem asi bude a za co si stojí.

Postupně se tedy dostáváme k výčtu jednotlivých kousků. Zmíněné “One More Time”, “Bang Your Head” a podobně “Let’s Get It On” nebudu raději komentovat nebo udělím ještě nižší hodnocení, než jsem nakonec napsal o pár řádků níže. Úvodní “Patient Zero” funguje zčásti jako intro a jako taková se poměrně obstojně poslouchá. Je sice na můj vkus pomalejší, ale funguje. “The Outlaw” nasazuje rychlejší tempo a musím uznat, že se jedná o jednu z nejlepších písniček desky, hlavně co se týče kytarové části a velmi zdařeného refrénu.

Pomaličká balada “Send Me a Sign” je předělávkou, ale určitě ne špatnou a poslouchat se dá dobře. HammerFall sice už nahráli lepší balady, ale tahle se určitě neztratí. Cizokrajná “Dia de los muertos” kombinuje angličtinu s (pravděpodobně) španělštinou a nezní špatně. I kytarové pasáže jsou na dobré úrovni. “I Refuse” je taková klasika, která by neměla chybět na žádné desce a tady plní spíše takovou vycpávkovou roli. I přes klišé název je “666 – The Enemy Within” asi nejlepší věcí na celém “Infected” a musím říci, že jednou z nejlepších skladeb kladivových lordů za posledních několik let. “Immortalized” je zcela obyčejná píseň, kterou jsme slyšeli už stokrát jinde a i v lepších provedeních. Na závěr až epická a opět baladická “Redemption”, která neurazí, ale ani moc nezaujme a v paměti se neudrží dlouho.

Blíží se závěr. Co mám s vámi, HammerFall, dělat? Tak jsem vás dříve poslouchal a je mi líto dávat nízké hodnocení. Protože vysoké ani není za co, jestli dobře počítám, nabízí novinka všehovšudy jen tři zajímavé a skutečně zábavné skladby a to je sakra málo. Ale ve srovnání s “No Sacrifice, No Victory” je tohle album skvostné. Tak jako tak, o invenci tady nemůže být řeč, o návratu k osvědčené a zároveň obohacené klasice také ne. Místy mě “Infected” nudí k smrti a některé skladby přeskakuji. Nemůžu jinak – průměrný kousek, který si párkrát pustíte, několik písniček zařadíte do výběrového mixu a pak s ním skončíte. Mimoto se snadno obehraje. Tak snad to příště vyjde. Musí.


Další názory:

Abych řekl pravdu, u novinky HammerFall jsem větřil těžký průser. Extrémně slabé předchozí album, prapodivný obal, prohlášení o velkých změnách ve stylu, ale i tradiční kecy o nejlepší desce v kariéře… tohle všechno smrdělo už z obrovské dálky. Jenže… jenže jsem přepočítal. Ono je to totiž vážně dobré. HammerFall vsadili na zdravý vývoj, aniž by popřeli sami sebe, a hlavně napsali opravdu silné skladby. Ačkoliv je mnozí po odchodu Magnuse Roséna a Stefana Elmgrena už odepsali, HammerFall s “Infected” dokazují, že to byl planý poplach, protože stále ještě mají co říct. A nejlepší songy? Za mě určitě “The Outlaw” a “I Refuse”!
H.


Shining – VII: Född förlorare

Shining - VII: Född förlorare
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Förtvivlan, min Arvedel
02. Tiden läker inga sår
03. Människa o’avskyvärda människa
04. Tillsammans är vi allt
05. I nattens timma [Landberk cover]
06. FFF

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nedávno jsme ve škole probírali období dekadence a právě teď mi pojem “dekadentní” utkvěl v mysli. Řekl bych, že je to dokonalé přídavné jméno pro frontmana a hlavní mozek kapely Shining ze Švédska (neplést s norskými “blackjazzovými” Shining). Představitelé dekadence se projevovali pesimistickými a nihilistickými názory, narcismem, bohémským životem, nezávaznou sexualitou, pohrdáním společnosti. Niklas Kvarforth dle mého splňuje tyto požadavky na jedničku. Težko říct, zda jsou jeho homosexuální úlety, sebepoškozování nebo pohrdání absolutně čímkoliv jenom pózou pro fanoušky nebo je to opravdu takový magor, většina metalové komunity ale už ví jistě, že tento chlapík dělá kvalitní hudbu a mezi fandy žánru už si pomalu buduje kultovní status. Po několika šlamastikách s vydáním alba se k nám konečně dostala další část jeho životního díla s názvem “VII: Född förlorare” neboli “Born Loser”.

Album by se dalo velmi stručně popsat jako pokračování předchozí tvorby Shining, tudíž opět trochu více rocku, akustických kytar, experimentování a opět o něco méně blacku. Samozřejmě zůstává velmi typický emocionální Kvarforthův vokál, kterému na síle přidává ještě to, že zpívá švédsky, což přidává hudbě ještě tajemnější a znepokojivější atmosféru. Znepokojivé jsou i některé nehudební prvky, jako tuberácký kašel na začátku druhé skladby “Tiden läker inga sår”, zajisté doprovázený spoustou krve, k němuž hraje až veselá melodie na akustické kytaře. Dynamičnost hudby, změny nálad a přechody mezi hutnými riffy a krásnými akustickými pasážemi jsme také mohli slyšet už dříve, na novince se tyto prvky ale stávají jedním z hlavních tahounů a nemálo posluchačů určitě napadnou Opeth, proslulí skoky mezi brutalitou a nežností.

Poměrně překvapivým tahem od Kvarfotha je nalákání několika hostů. Ať už je to Christopher AmottArch Enemy, který si vystřihl jedno ze skvělých sól ve třetí skladbě, Erik DanielssonWatain nebo Nordman, obyčejně se angažující v popové sféře, na albu zpívající výtečný refrén čtvrté skladby “Tillsammans är vi allt”. Největší podíl na tvorbě desky měl čtvrtý host, Peter Bjärgö, ten má totiž na svědomí celou pátou skladbu “I nattens timma”. Ta sice nemá s metalem nic společného a je to jen cover, ale stejně jako cover na minulé desce má neuvěřitelnou sílu. Už jsem nakousl kytary, tak se k nim ještě na chvíli vrátím. Jestli je něco chvályhodné, tak je to mimo jiné práce kytaristů na sólech. Opravdu lahodné pasáže, hlavně sóla ve třetí skladbě jsou výtečná.

Pořád píšu, jak to zní, ale vlastně jsem ještě ani pořádně neprozradil, jestli je to dobré nebo špatné. Inu, je to vynikající a silně nadprůměrné, přece jenom je to od Shining, že? V rámci diskografie kapely je to ale po předchozích albech trochu slabší a já mám po skončení desky pocit, že bych si strašně rád pustil “VI – Klagopsalmer”. Kdo se s hudbou Shining ještě nesetkal, tak se určitě bude svíjet v křečích z hudebního orgasmu, který zažije. Ostatní se budou svíjet taky, ale jenom na pár poslechů, pak už to bude zase na návrat k minulým deskám.


Další názory:

“VII: Född förlorare” je dobré v tom, že nabízí silné skladby se silnými momenty v typickém a na první poslech jasně rozpoznatelném stylu Shining, a to i včetně tradičních nehudebních znaků (opět šest skladeb, přičemž pátá z nich je nemetalová). Co však této desce ubírá body, je to, že oba její předchůdci – tedy “VI – Klagopsalmer” a zejmená monumentální “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)” – byly prostě mnohem lepší, což na “VII: Född förlorare” vrhá jakýsi stín všednosti. Avšak nezapomínejte, že Shining už jsou dnes v takové pozici, že i standardní deska z jejich dílny je stále velice nadprůměrná a do jisté míry nevšední věc.
H.


LIK – The Second Wind

LIK - The Second Wind
Země: Švédsko
Žánr: occult rock
Datum vydání: 28.3.2011
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. The Other Realm
02. Death Breeder
03. Ed ånger
04. The Delusionist
05. Insjunken
06. A Filthy Ride
07. Kallad till bortgång
08. The Second Wind

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

LIK je jeden z oněch velice dobře ukrytých klenotů metalové (?) scény. Nebo bychom měli říct spíše byl? Tento tajemný švédský projekt za sebou zanechal celkem tři výtečná alba “Må ljuset aldrig nå oss mer” (2003), “Besvärtade strofer” (2005) a “Lekamen illusionen kallet” (2007) a pak se nad ním zavřela voda. Jenže jak už to tak občas bývá, po pár letech začaly hlavního hybatele LIK, Graava (nebo také Stoifa – těch jmen má víc), svrbět prsty a rozhodl se své dítko obnovit.

První známky nových aktivit se objevily v březnu 2010, kdy všechny tři desky znovu vyšly u Frostscald Records s novými obaly v graficky hezky sladěné edici (každé album limitováno na rovných tisíc kousků), a v červnu definitivní znovuzrození, které vyvrcholilo v letošním roce vydáním čtvrté dlouhohrající nahrávky “The Second Wind”. Na závěr úvodní omáčky jen dodejme, že po obnově nastala mírná úprava názvu na plné jméno Lekamen Illusionen Kallet, odpuste však starému nebohému H., že budu v recenzi skupinu stále nazývat zkratkou LIK, pod níž kapela působila v dřívějších letech a na niž jsem zvyklý…

LIK mají tu výhodu, že jejich zvuk je naprosto unikátní, originální… ani mezi tisícem jiných skupin si tuhle nespletete. To je sice pro posluchače velice dobrá zpráva, horší však už pro recenzenta, a tak zatímco z pohledu fanouška chrochtám nad muzikou těchto svojských Švédů blahem, z pohledu recenzentského nevím, jak bych vám to přiblížil. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybyste si to zkusili na vlastní kůži a vlastní uši, ale což, pojďme to zkusit…

Představte si nemocnou okultní atmosféru, za níž by se kolikrát ani nemusela stydět kdejaká black metalová sebranka; rozdíl je jen v tom, že LIK nehrají metal (proto ostatně ten otazník v první větě úvodního odstavce), ale… rock’n’roll. Ale právě to dělá z LIK tak posluchačsky přitažlivou záležitost – rockem vytvářejí pocity pro svůj styl naprosto netypické, anebo, z druhého úhlu pohledu, tvoří black metalové nálady postupy pro žánr naprosto netypickými. Asi to takhle řečeno zní trošku neohrabaně, ale věřte, že ve výsledku z toho leze nehorázně originální muzika. I když se to slovy popisuje velice kostrbatě, samotná hudba zní velice nenuceně, organicky, přirozeně a “lehce”.

Ke cti novinky “The Second Wind” slouží, že nic z toho, co bylo dříve pro LIK typické a co na kapele těch několik málo zasvěcených posluchačů milovalo, nehodila za hlavu a onen charakteristický sound si s přehledem udržuje. Přesto to je ale něco jiného. Rozhodně se nejedná o kopírku starých desek – je to přímo prototyp velkého, ale naprosto přirozeného vývoje, aniž by ta daná kapela ztratila svou tvář. Zatímco stará alba byla povětšinou hodně temná, pomalá (a takové skladby najdete i na novince, stačí jmenovat kupříkladu “Ed ånger” nebo depresivní “Insjunken”), na “The Second Wind” lze nalézt i vyložené rockůvky, energické odpichovky, třeba “Death Breeder” nebo “A Filthy Ride” (ta dokonce i s obligátním odpočítáváním “one, two, three” a jedem).

Ale nejlepší na tom je, že to pranic nevadí a oné atmosféře, na níž byla hudba LIK vždy postavena především, to vůbec neubírá; i ty rychlejší a rockovější kousky si stále udržují nezaměnitelného ducha LIK, což je zjištění nadmíru pozitivní. Před fanouškem tak totiž nestojí nedodělek, který by se jen snažil parazitovat na starých klenotech, ale deska, která se pranic nebála vykročit novým směrem podle toho nejlepšího možného kurzu. Upřímně řečeno, o kvalitách “The Second Wind” jsem neměl pochybností, ale konečný výsledek je ještě lepší, než jsem očekával. Vždycky jsem tvrdil, že téhle kapely byla opravdu škoda, a “The Second Wind” mi dává plně za pravdu. Opravdu doufám, že to Graav zase nezabalí, jelikož po poslechu jeho nejnovějšího počinu jsem přesvědčen, že bychom se od něj mohli dočkat ještě spousty opravdu skvělých nahrávek.

Co vám budu dále povídat. Pokud jste již přecpaní desítkami a stovkami skupin bez vlastního ksichtu, které znějí jedna jako druhá, a hledáte něco úplně jiného, LIK jsou tou správnou volbou. Tohle je prostě muzika, která to má v sobě. A nejzajímavější na tom je možná to, že je to vlastně hudba, která nemusí být určená jen pro metalového posluchače. Ať se LIK pohybují v bahenním tempu, energických rychlovkách nebo třeba sólování (závěrečná titulní perla “The Second Wind”), vždy je to pastva pro ucho.


Beardfish – Mammoth

Beardfish - Mammoth
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Inside Out Music / Century Media Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédsko je plodné na kvalitní progresivní kapely a není divu, že z těchto krajů pocházejí i Beardfish, kteří si zajistili místo mezi největšími skupinami podobného žánru. Na rozdíl od svých tvrdších vrstevníků ze Švédska jsou známí hlavně díky svému zvuku, připomínajícímu 70. léta, kdy byly na vrcholu klasické prog rockové kapely, jako Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Vlivy těchto velikánů byly vždy v jejich tvorbě hmatatelné, ale i přesto si Beardfish dokážou vždy udržet vlastní obličej. Jaký ale vůbec je charakteristický vzhled jejich hudby?

Troufám si říct, že doopravdy se kapela našla až na novince “Mammoth”. Tím nemyslím, že by snad dříve nevěděli, co dělají, přeci jenom už se na hudební scéně vyskytují jedenáct let, každé jejich album ale bylo více nebo méně experimentální a hudebně kolísalo mezi žánry. To samozřejmě také nebylo na škodu. Právě na “Mammoth” kapela nakombinovala všechny prvky, co dělaly jejich hudbu tak jedinečnou a vynikající, a dokázala tak udělat zatím nejkomplexnější album své diskografie. Ačkoliv má album přes 50 minut, tak doba rychle uteče nejen proto, že se posluchač skvěle baví, ale také díky ucelenosti desky. Celkový zvuk alba mi připomíná hlavně desku “Sleeping in Traffic: Part Two”, která je podle mě zároveň nejlepším počinem kapely – nezní až moc metalově jako “Destined Solitaire”, ale není ani příliš retro, jako první část “Sleeping in Traffic”.

Jednou z výrazných změn a zároveň velkým plusem je přidání saxofonu, což je úchvatný nástroj a k hudbě Beardfish skvěle sedne. Nejvíce si ho užijete v instrumentální “Akakabotu” nebo v epické “And the Stone Said: If I Could Speak”. Druhá jmenovaná skladba je opravdu masivní patnáctiminutový epos, který shrnuje celkovou náladu alba, a celá kapela se na něm opravdu vyznamenává, ať už jde o instrumentalisty nebo o vokál Rikarda Sjöbloma. Ten jako obvykle zpívá excelentně a má velmi charakteristický hlas, se kterým se nebojí experimentovat. Na minulém albu to bylo growlování v některých částech, zde je trochu jiný styl zpěvu zastoupen v hard rockové hymně “Green Waves”. Instrumentálně je album opravdu špičkové, nejenom díky neskutečným výkonům kapely, ale hlavně díky skvělým skladatelským schopnostem Rikarda, který je očividně na vrcholu kreativity.

“Mammoth” je technické, progresivní a originální album, které je ale zároveň velmi přístupné a chytlavé. Fanoušci kapely nemusí o ničem přemýšlet, ale mohou rovnou vyběhnout do obchodů a pro ostatní může být “Mammoth” skvělým představením kapely nebo vůbec progresivního rocku. Sice není úplně dokonalé a bez chybičky, ale zaručeně se dostane mezi má top alba tohoto roku.


Amon Amarth – Surtur Rising

Amon Amarth - Surtur Rising
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. War of the Gods
02. Töck’s Taunt – Loke’s Treachery Part II
03. Destroyer of the Universe
04. Slaves of Fear
05. Live Without Regrets
06. The Last Stand of Frej
07. For Victory or Death
08. Wrath of the Norsemen
09. A Beast Am I
10. Doom Over Dead Man

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mocní Vikingové Amon Amarth nás oblažují svým severskou tematikou protkaným umem bezmála dvacet let a nejen to je samo o sobě důvodem k nemalé radosti. Na pulty obchodů připlouvá po rozbouřeném moři temné Skandinávie v pořadí již devátý drakkar těchto blonďatých výtržníků a nechává za sebou pouze vypálené vesnice, hromady mrtvých a znásilněné ženy. Co my na to?

Znalci severské mytologie i bez nápovědy jistě tuší, kdože to byl ten Surtur zmiňovaný v titulu nahrávky. Já zasvěcen sice nejsem, ale dobrý kamarád internet mi sdělil, že se jednalo o vůdce ohnivých obrů z Múspellheimu (ohnivá říše), který je shodou okolností zároveň nejstarší bytostí celé severské mytologie. Tento obávaný Surtur střeží své plamenné království na jeho samé hranici a nevpustí dovnitř žádného vetřelce. Říká se, že až nastane konec světa (tzv. Ragnarök), bude říše ohně stát na straně zla a samotný Surtur nakonec sežehne a zahubí celý svět. Tolik k návaznosti díla s historií.

Pokud vám (podobně jako mně) poslední odstavec nic moc zvláštního neříká, není zatím potřeba házet Odina pod kovadlinu. Naštěstí tady nejsme v dějepisném kroužku a můžeme se začít věnovat rozboru toho pro nás nejdůležitějšího – samotného materiálu.

Na začátek nebude od věci říci, že Amon Amarth od minule neuhnuli z nalinkované dálnice jménem repertoár ani o píď. Což samozřejmě není vůbec na škodu, protože ruku na srdce – co by měli hrát jiného? Trošičku v rozporu s hudebním stylem se tradičně nesou texty pojednávající primárně o vikinské mytologii. Opět se dočkáme oslavných ód na trestné výpravy, bujaré pitky a hněvající se bohy. Navzdory tomu jsou Amon Amarth věrni melodickému death metalu až do morku kostí. Ve svých skladbách nepoužívají rozvláčné tóny ani si nevypomáhají různými těžko pojmenovatelnými dobovými hudebními nástroji, jako je tomu u mnoha jejich skandinávských bratrů.

Charakteristickým rysem tvorby Amon Amarth jsou jednoznačně epické kytarové party a dobře promyšlené riffy, což dokazuje i aktuální počin “Surtur Rising“. Písničky se poslouchají opravdu jedna báseň a vůbec nevadí, že jsou všechny spíše ve středně rychlém tempu. Oba kytaristé předvádějí vskutku vynikající práci a nebojím se tvrdit, že od začátku roku jsem neslyšel lepší album zaměřené hlavně na kytarové části. V rámci toho se mi ale naopak basový nástroj zdá poněkud upozaděn, ale může (a pravděpodobně tomu tak je) se jednat jen o můj mylný pocit. Bicí nevynikají ničím zvláštním v kontextu podobných kapel, takže asi není potřeba se nad nimi rozplývat či je zadupávat do země. Menší kapitolkou jest vokál, který je vpravdě prakticky totožný jako kdykoliv jindy. Zpěvák Johan Hegg celé dvě dekády svého působení v kapele používá pouze dvě polohy hlasu, a to zaprvé hodně hluboký, skoro démonicky znějící growl a naopak výše posazený, “pištivý” skřek, který obvykle prolíná první variantou nebo je nasazen v refrénech. V některých chvílích se dočkáme i jakési střední cesty, která podle mého názoru zní nejlépe a výborně sedí k celkovému feelingu skladeb.

Jak jsem již zmínil, většina songů se nese na vlně středního tempa. Mezi ty nejlepší řadím každopádně “Destroyer of the Universe“, “Wrath of the Norsemen” a úvodní “War of the Gods“. Titul nejsvižnějšího kusu alba nese “A Beast Am I“, která mě však z nějakého důvodu příliš nezaujala. To samé “Slaves of Fear“. Tyto dva kousky řadím spíše k průměrnějším. Pomalejší rychlostí se může pochlubit “The Last Stand of Frej“, což ale vůbec není na škodu, protože touto písní se dostáváme k pomyslnému vrcholu nahrávky co se týče kytarového projevu. “Doom Over Dead Man” je příjemnou oddychovkou na konec, která zní když nic jiného minimálně výpravně.

Surtur Rising” se prodává v několika mutacích, kde hlavním kritériem porovnávání je hustota bonusového materiálu. Dohromady je možné dohledat až tři bonusové písně, což vůbec není málo. “Balls to the Wall” zná asi každý, kdož mlátil v mládí hlavou o zeď a nestydí se za to. V podání Amon Amarth se jedná o mimořádně zábavnou vsuvku, kterou doporučím jak starším fajnšmekrům, tak nováčkům v oboru. Satanžel nemohu zasvěceně hodnotit příspěvek amerických pusinek Kiss,War Machine“, poněvadž originální verzi vůbec neznám. Posledním a určitě nejzajímavějším přídavkem budiž “Aerials” od známých System of a Down. Asi nebudu sám, když řeknu, že se cítím překvapen výběrem takové skladby. Mile překvapen.

Amon Amarth se svým “Surtur Rising” sice opět nepřinášejí nic moc nového na pole středověkých bitev, ale nabízí k prodeji svou tradiční a nepolevující porci poctivé muziky a já jim ji pořád žeru. Nemůžu si pomoci, ale tihle maníci si to sakra zaslouží. Příště by to ale chtělo alespoň trochu tvůrčí invence, jinak půjdu s hodnocením o něco níže. Amen.


Další názory:

Absolutním vrcholem Amon Amarth je pro mě stále a stále deska “With Oden on Our Side” – už jsem se i vyjadřoval, že si myslím, že ji překonat nedokážou. Se “Surtur Rising” se jim to opět nepovedlo, nevzniklo ani nic “extra”, co by bořilo standardy dnešní hudby. Tato deska splňuje kvality, které se od Amon Amarth očekávají, výrazně je ale nějak nepřekračuje. “Surtur Rising” je ale slušná nahrávka, lehký nadprůměr, který mě nějak výrazněji neoslovil. Za mě tedy slabší sedmička.
Seda


Evergrey – Glorious Collision

Evergrey - Glorious Collision
Země: Švédsko
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 25.2.2011
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Leave It Behind Us
02. You
03. Wrong
04. Frozen
05. Restoring the Loss
06. To Fit the Mold
07. Out of Reach
08. The Phantom Letters
09. The Disease…
10. It Comes from Within
11. Free
12. I’m Drowning Alone
13. …and the Distance

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Progresivní metal má určitě také několik svých titánů a mezi ně patří například Evergrey. Nerad se zabývám škatulkováním, ale osobně bych v jejich hudbě nehledal nějaké extra množství progrese a radši bych je nazval hodně temným, hutným a tvrdým metalem. Těžko říct kolik fanoušků už Evergrey mají v našich končinách a ještě hůře se mi odhaduje, kolik lidí brodících se v bažinách Sicmaggotu má s touto kapelou zkušenosti, proto všichni, které zaujal můj skromný popis jejich hudby, čtěte dále.

Evergrey měli vždy velmi charakteristický zvuk, hlavně díky originálnímu vokálu Toma Englunda a specifickým kytarám, jež se vryjí do paměti svými ostrými tóny. Na “Glorious Collision” tomu není o moc jinak. Proč by se také něco mělo měnit? Kdo sleduje dění okolo kapely, tak moc dobře ví, že v období mezi novinkou a nepříliš úspěšnou plackou “Torn” se na skupinu vybodl kytarista, baskytarista a dokonce i bubeník. Těžko říct proč, ale asi se jim moc nezdál směr, kterým se kapela ubírala po posledním mistrovském díle “The Inner Circle”, tedy směr do kopru. Přeživšími se tedy stali Englund s vokály a klávesák Rikard Zander, postava, co nedostávala na posledních albech moc prostoru.

Jako by si Englund uvědomil, kdože je ten chlápek, který s ním zůstal v kapele, a podle toho změnil sound kapely a zaměřil se na skládání klávesových partů. Nebudu říkat, že klávesy jsou první věc, které si všimnete při poslechu alba, protože Evergrey potřebují trochu času, ale určitě brzy zjistíte, že takhle výrazné a nabušené klávesy kapela dlouho neměla. O další výraznější změny se nepostaral ani basák Johan Niemann (tento nástroj opravdu nikdy netvořil jejich zvuk), ani bubeník Hannes van Dahl (který je sice kvalitní, ale zní v podstatě stejně jako předchozí bicmeni), ale nový kytarista Marcus Jidell. Poslouchat jeho sóla je opravdu radost – ať už jsou pomalá a procítěná nebo rychlá a zběsilá.

Takže, už máme charakteristický zvuk kapely, ale kdo slyšel “Monday Morning Apocalypse” nebo “Torn”, moc dobře ví, že to nestačí. V čem je tedy novinka lepší? No, skupina už na nějaké pokusy o složitější kompozice (i přestože jsou tu hmatatelné náznaky návratu k pravé tváři kapely – tu vystrčí prstíček album “Recreation Day”, tu zase “In Search of Truth”) nebo koncepty alba rezignovala, takže nám zůstává písničkovost. To ovšem neznamená nic špatného, i bez návaznosti alba Evergrey dokázali to, co jim chybělo naposledy – zapamatovatelnější melodie a hlavně masivní refrény, jež vždy byly hlavním tahounem jejich hudby. Po několika posleších se vám stane skoro s každou skladbou z alba, že si na ni najednou vzpomenete a budou vám v hlavě hrát některé pasáže. V refrénech se vrací i Englundova žena Carina, která s kapelou spolupracuje už od třetího alba “In Search of Truth”, a i když ne nijak výrazně, dokáže Toma podpořit a přidat skladbě trochu šťávy.

Evergrey se na “Glorious Collision” čvachtají ve svém oblíbeném středním až rychlém tempu a občas se naskytne i nějaká pomalejší skladba jako například “Free”. Pořadí skladeb a střídání nálad je na tomto albu opravdu chytře provedeno a konzistence bude pravděpodobně jedním z velkých plusů. Když narazíte při poslechu na nudnější místo, nemusíte dlouho čekat a něco upoutá vaši pozornost. Myslím si, že když kapela nahází hitovky na začátek alba a ve druhé polovině se posluchač topí v žumpě, je jedním z velkých problémů mnoha kapel a za vynikající řešení ode mne mají Evergrey palec nahoru.

Dalším faktorem, díky kterému deska pravděpodobně udrží vaši pozornost, bude to, že na albu není žádná vyloženě nudná skladba. Kdyby nebyla starší tvorba o něčem trochu jiném a dalo by se to porovnávat, asi bych řekl, že se zde dá najít i pár hitů, jež se řadí k top peckám od Evergrey. Například taková “The Phantom Letters” nebo “You”, jež si asi nejvíce zaslouží nálepku “progressive” ze všech skladeb na albu nejvíce – a nejenom proto, že je nejdelší. Riffy připomínají album “Recreation Day” a přitom kytary celou dobu ladně doprovází zvuk kláves… refrén se nejprve může zdát nic moc, ale časem se dostane hodně hluboko do hlavy. Po refrénu přichází mini basová mezihra jako příprava na další sloku, při níž dostane posluchač pořádný kopanec do koulí díky skvělému harmonickému riffu kytar. Před druhým refrénem Englund oproti konci první sloky nenápadně vygraduje svůj zpěv, čehož si možná málokdo všimne, ale hodně to přidává na atmosféře. A potom přichází sólo. Velmi rychlá a melodická záležitost, nad kterou zůstává rozum stát. Po něm následuje pořádná mezihra v podobě zpomalení a zmizení kytary za zvuku temných kláves, přičemž se kytara po chvíli zase vynoří a drtí to o sto šest. A úplně na konci vygradování v podobě refrénu za asistence ženského vokálu.

Dalším momentem, který musím vyzdvihnout, je skladba “I’m Drowning Alone”. Sama o sobě je absolutně bezchybná a má vše, co si od Evergrey můžete přát, jenže je v ní jedna chvíle, při které mi automaticky naskakuje husí kůže. Ve skladbě se totiž angažuje i Englundova desetiletá dcera Salina (ne, nemá to nic společného se šalinou) a předvádí svůj nevinný, emotivní, ale mocný hlas v tiché a strašidelné pasáži. Za foukání větru se jakoby z dálky ozývá až děsivě její nevinný hlas a stačí krátké verše “See me, cause here I am… Hear me, cause here I am… Remember me, cause here I am… Notice me, cause here I am…” a bradu máte až na zemi a oči někde venku z důlků. Znovu připomínám, že napoprvé to nemusí mít takový efekt, je to víceposlechová záležitost.

Evergrey - Glorious Collision

Už jsem se zmínil snad o všem, ale čemu jsem se úspěšně vyhýbal, je produkce. U Evergrey je standardní křišťálově čistá produkce, bez jediné chybičky. Jenže z nějakého důvodu se to na “Glorious Collision” udělalo jinak. Nahrávka je celkově trochu rušnější a nástroje jsou tak nějak zastrčeny vzadu. Hlavně bicím chybí jistá údernost, známá z předchozích alb, kdy vám divoká dvojšlapka svým zvukem dokázala rozdrtit lebku.

Zpočátku jsem byl trochu rozčarován s vydáním singlu “Wrong”, který mě hned nijak nenadchnul, ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Odklon od průseru “Monday Morning Apocalypse” a už ne zas tak moc špatné “Torn” dopadl jako opravdu skvělá deska, která je jen krůček od geniality starších alb, nad nimiž jsem se tak často rozplýval. Nepočítám s tím, že by kapela ještě někdy dokázala vydat podobná mistrovská díla jako dříve, ale “Glorious Collision” mě ujistilo, že umí pořád dělat zatraceně dobrou hudbu.


Sparzanza – Folie à cinq

Sparzanza - Folie à cinq
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / stoner metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Temple of the Red-Eyed Pigs
02. Alone with a Loaded Gun
03. Mr Fish
04. Follow Me
05. Crone of Bell
06. Phoenix Down
07. Night of the Demons
08. Eyes Wide Shut
09. Hell Is Mine
10. Devil’s Rain
11. The Reckoning

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne.

Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) alba. Kapela pochází ze Švédska, kde započala svou cestu za slávou již v roce 1996. Po patnácti letech tuhého stoner metalu přišel čas na v pořadí páté studiové album, které jen čeká, až ho pořádně protáhneme CD přehrávači.

Předchozí alba díru do velkého světa sice neudělala, ale vzbudila celkem záviděníhodný dojem v lokálních podmínkách mrazivého a v hokeji věčně třetího Švédska. Oficiální motto nové placky by se dalo slovem laika popsat přibližně jako: “Teď do toho pořádně řízneme a tu díru prostě vytvoříme, děj se co děj.” A nutno podotknout, že se nedá označit za přehnané nebo namyšlené. Možná právě naopak.

Nikde jsem se nedočetl, co by měl nebo má znamenat název alba, který je zřejmě francouzsky, tak jsem sáhl po osvědčeném google překladači. Ten vyplivl “Pět šílenství”, což je vzhledem k obalu i samotnému obsahu celkem pochopitelné. Texty se točí převážně kolem všelijakých psychóz, psychopatie, sebevražd nebo i pekla. Skutečně nejde o zrovna povzbudivé poslouchání, ale v dnešním světě, který je výše zmíněnými neduhy kompletně protkán, se není ani moc čemu divit. Osobně mi taková témata nevadí, ba naopak. Je ale na každém, jestli je ochotný ponořit se do kalných vod smutných veršů, nebo se naopak zaměřit na poměrně kontrastní vokál. Je až zajímavé, jak se dá z podstaty duše pochmurné téma zabalit do svěžího a příjemného vánku uchopitelného hlasového projevu. Každopádně má text hlavu a patu a některé pasáže určitých písní jsou vyloženě vynikající. Konkrétněji se více rozpovídám za chviličku.

Technicky a zvukem album prakticky nevybočuje ze zavedené klasiky. Kytara místy řvavá a utržená ze řetězu, jindy působící skoro až akustickým dojmem podkreslená dynamickým nebo naopak jemným bicím nástrojem. Vokály, jak jsem již zmínil, příjemné, čisté a snadno poslouchatelné. Při pohledu na tento odstavec a celkové hodnocení asi zůstává rozum stát. Nevím čím to, pravdou však zůstává, že dohromady jako celek se celé album poslouchá nadmíru excelentně. Výborný mix, celkové vyznění nebo magie? Nechám posoudit každého případného nového posluchače.

Téměř na konec bych si dovolil vypíchnout několik písniček, které stojí minimálně za týdenní nepřetržitý poslech. Prvním je první song na albu, klipová “Temple of the Red-Eyed Pigs“. Celá deska začíná tímto rychlejším kusem, který vyniká především působivým refrénem a místy ne zrovna čistým vokálem. Pokračujeme hned kusem číslo dva, který si říká “Alone with a Loaded Gun“. Již z titulu je jasné, že se nejedná zrovna o veselou záležitost na červánkový podvečer. Přeskočíme několik dalších kousků (neznamená, že ne výborných) a podíváme se podrobně na “Hell Is Mine“. Myslím, že se jedná o nejlepší pecku celé kompilace. Nejvýraznější je refrén, který prostě nemá obdoby. Jen tak dál a houšť i na dalších fošnách. Celé album uzavírá středně rychlá “The Reckoning“, která se přesně hodí na konec pelotonu. Dovolím si ocitovat kousek textu: “I have heard it all before, now you are face against the wall, as I finish with your lies…” Bravurní.

Poslední zářez na pažbě dlouhohrající mašiny Sparzanza ve mně na delší čas zanechá příjemné, byť díky textům poněkud mrazivé vzpomínky. To samozřejmě neznamená, že bych jej měl již naposlouchán. Naopak mám za to, že přede mnou skrývá ještě mnohá tajemství, která odhalí několik dalších (desítek) poslechů. Hlavně díky textové stránce projektu. Doporučuji.