Archiv štítku: SWE

Švédsko

LIK – The Second Wind

LIK - The Second Wind
Země: Švédsko
Žánr: occult rock
Datum vydání: 28.3.2011
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. The Other Realm
02. Death Breeder
03. Ed ånger
04. The Delusionist
05. Insjunken
06. A Filthy Ride
07. Kallad till bortgång
08. The Second Wind

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

LIK je jeden z oněch velice dobře ukrytých klenotů metalové (?) scény. Nebo bychom měli říct spíše byl? Tento tajemný švédský projekt za sebou zanechal celkem tři výtečná alba “Må ljuset aldrig nå oss mer” (2003), “Besvärtade strofer” (2005) a “Lekamen illusionen kallet” (2007) a pak se nad ním zavřela voda. Jenže jak už to tak občas bývá, po pár letech začaly hlavního hybatele LIK, Graava (nebo také Stoifa – těch jmen má víc), svrbět prsty a rozhodl se své dítko obnovit.

První známky nových aktivit se objevily v březnu 2010, kdy všechny tři desky znovu vyšly u Frostscald Records s novými obaly v graficky hezky sladěné edici (každé album limitováno na rovných tisíc kousků), a v červnu definitivní znovuzrození, které vyvrcholilo v letošním roce vydáním čtvrté dlouhohrající nahrávky “The Second Wind”. Na závěr úvodní omáčky jen dodejme, že po obnově nastala mírná úprava názvu na plné jméno Lekamen Illusionen Kallet, odpuste však starému nebohému H., že budu v recenzi skupinu stále nazývat zkratkou LIK, pod níž kapela působila v dřívějších letech a na niž jsem zvyklý…

LIK mají tu výhodu, že jejich zvuk je naprosto unikátní, originální… ani mezi tisícem jiných skupin si tuhle nespletete. To je sice pro posluchače velice dobrá zpráva, horší však už pro recenzenta, a tak zatímco z pohledu fanouška chrochtám nad muzikou těchto svojských Švédů blahem, z pohledu recenzentského nevím, jak bych vám to přiblížil. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybyste si to zkusili na vlastní kůži a vlastní uši, ale což, pojďme to zkusit…

Představte si nemocnou okultní atmosféru, za níž by se kolikrát ani nemusela stydět kdejaká black metalová sebranka; rozdíl je jen v tom, že LIK nehrají metal (proto ostatně ten otazník v první větě úvodního odstavce), ale… rock’n’roll. Ale právě to dělá z LIK tak posluchačsky přitažlivou záležitost – rockem vytvářejí pocity pro svůj styl naprosto netypické, anebo, z druhého úhlu pohledu, tvoří black metalové nálady postupy pro žánr naprosto netypickými. Asi to takhle řečeno zní trošku neohrabaně, ale věřte, že ve výsledku z toho leze nehorázně originální muzika. I když se to slovy popisuje velice kostrbatě, samotná hudba zní velice nenuceně, organicky, přirozeně a “lehce”.

Ke cti novinky “The Second Wind” slouží, že nic z toho, co bylo dříve pro LIK typické a co na kapele těch několik málo zasvěcených posluchačů milovalo, nehodila za hlavu a onen charakteristický sound si s přehledem udržuje. Přesto to je ale něco jiného. Rozhodně se nejedná o kopírku starých desek – je to přímo prototyp velkého, ale naprosto přirozeného vývoje, aniž by ta daná kapela ztratila svou tvář. Zatímco stará alba byla povětšinou hodně temná, pomalá (a takové skladby najdete i na novince, stačí jmenovat kupříkladu “Ed ånger” nebo depresivní “Insjunken”), na “The Second Wind” lze nalézt i vyložené rockůvky, energické odpichovky, třeba “Death Breeder” nebo “A Filthy Ride” (ta dokonce i s obligátním odpočítáváním “one, two, three” a jedem).

Ale nejlepší na tom je, že to pranic nevadí a oné atmosféře, na níž byla hudba LIK vždy postavena především, to vůbec neubírá; i ty rychlejší a rockovější kousky si stále udržují nezaměnitelného ducha LIK, což je zjištění nadmíru pozitivní. Před fanouškem tak totiž nestojí nedodělek, který by se jen snažil parazitovat na starých klenotech, ale deska, která se pranic nebála vykročit novým směrem podle toho nejlepšího možného kurzu. Upřímně řečeno, o kvalitách “The Second Wind” jsem neměl pochybností, ale konečný výsledek je ještě lepší, než jsem očekával. Vždycky jsem tvrdil, že téhle kapely byla opravdu škoda, a “The Second Wind” mi dává plně za pravdu. Opravdu doufám, že to Graav zase nezabalí, jelikož po poslechu jeho nejnovějšího počinu jsem přesvědčen, že bychom se od něj mohli dočkat ještě spousty opravdu skvělých nahrávek.

Co vám budu dále povídat. Pokud jste již přecpaní desítkami a stovkami skupin bez vlastního ksichtu, které znějí jedna jako druhá, a hledáte něco úplně jiného, LIK jsou tou správnou volbou. Tohle je prostě muzika, která to má v sobě. A nejzajímavější na tom je možná to, že je to vlastně hudba, která nemusí být určená jen pro metalového posluchače. Ať se LIK pohybují v bahenním tempu, energických rychlovkách nebo třeba sólování (závěrečná titulní perla “The Second Wind”), vždy je to pastva pro ucho.


Beardfish – Mammoth

Beardfish - Mammoth
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 29.3.2011
Label: Inside Out Music / Century Media Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédsko je plodné na kvalitní progresivní kapely a není divu, že z těchto krajů pocházejí i Beardfish, kteří si zajistili místo mezi největšími skupinami podobného žánru. Na rozdíl od svých tvrdších vrstevníků ze Švédska jsou známí hlavně díky svému zvuku, připomínajícímu 70. léta, kdy byly na vrcholu klasické prog rockové kapely, jako Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Vlivy těchto velikánů byly vždy v jejich tvorbě hmatatelné, ale i přesto si Beardfish dokážou vždy udržet vlastní obličej. Jaký ale vůbec je charakteristický vzhled jejich hudby?

Troufám si říct, že doopravdy se kapela našla až na novince “Mammoth”. Tím nemyslím, že by snad dříve nevěděli, co dělají, přeci jenom už se na hudební scéně vyskytují jedenáct let, každé jejich album ale bylo více nebo méně experimentální a hudebně kolísalo mezi žánry. To samozřejmě také nebylo na škodu. Právě na “Mammoth” kapela nakombinovala všechny prvky, co dělaly jejich hudbu tak jedinečnou a vynikající, a dokázala tak udělat zatím nejkomplexnější album své diskografie. Ačkoliv má album přes 50 minut, tak doba rychle uteče nejen proto, že se posluchač skvěle baví, ale také díky ucelenosti desky. Celkový zvuk alba mi připomíná hlavně desku “Sleeping in Traffic: Part Two”, která je podle mě zároveň nejlepším počinem kapely – nezní až moc metalově jako “Destined Solitaire”, ale není ani příliš retro, jako první část “Sleeping in Traffic”.

Jednou z výrazných změn a zároveň velkým plusem je přidání saxofonu, což je úchvatný nástroj a k hudbě Beardfish skvěle sedne. Nejvíce si ho užijete v instrumentální “Akakabotu” nebo v epické “And the Stone Said: If I Could Speak”. Druhá jmenovaná skladba je opravdu masivní patnáctiminutový epos, který shrnuje celkovou náladu alba, a celá kapela se na něm opravdu vyznamenává, ať už jde o instrumentalisty nebo o vokál Rikarda Sjöbloma. Ten jako obvykle zpívá excelentně a má velmi charakteristický hlas, se kterým se nebojí experimentovat. Na minulém albu to bylo growlování v některých částech, zde je trochu jiný styl zpěvu zastoupen v hard rockové hymně “Green Waves”. Instrumentálně je album opravdu špičkové, nejenom díky neskutečným výkonům kapely, ale hlavně díky skvělým skladatelským schopnostem Rikarda, který je očividně na vrcholu kreativity.

“Mammoth” je technické, progresivní a originální album, které je ale zároveň velmi přístupné a chytlavé. Fanoušci kapely nemusí o ničem přemýšlet, ale mohou rovnou vyběhnout do obchodů a pro ostatní může být “Mammoth” skvělým představením kapely nebo vůbec progresivního rocku. Sice není úplně dokonalé a bez chybičky, ale zaručeně se dostane mezi má top alba tohoto roku.


Amon Amarth – Surtur Rising

Amon Amarth - Surtur Rising
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. War of the Gods
02. Töck’s Taunt – Loke’s Treachery Part II
03. Destroyer of the Universe
04. Slaves of Fear
05. Live Without Regrets
06. The Last Stand of Frej
07. For Victory or Death
08. Wrath of the Norsemen
09. A Beast Am I
10. Doom Over Dead Man

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mocní Vikingové Amon Amarth nás oblažují svým severskou tematikou protkaným umem bezmála dvacet let a nejen to je samo o sobě důvodem k nemalé radosti. Na pulty obchodů připlouvá po rozbouřeném moři temné Skandinávie v pořadí již devátý drakkar těchto blonďatých výtržníků a nechává za sebou pouze vypálené vesnice, hromady mrtvých a znásilněné ženy. Co my na to?

Znalci severské mytologie i bez nápovědy jistě tuší, kdože to byl ten Surtur zmiňovaný v titulu nahrávky. Já zasvěcen sice nejsem, ale dobrý kamarád internet mi sdělil, že se jednalo o vůdce ohnivých obrů z Múspellheimu (ohnivá říše), který je shodou okolností zároveň nejstarší bytostí celé severské mytologie. Tento obávaný Surtur střeží své plamenné království na jeho samé hranici a nevpustí dovnitř žádného vetřelce. Říká se, že až nastane konec světa (tzv. Ragnarök), bude říše ohně stát na straně zla a samotný Surtur nakonec sežehne a zahubí celý svět. Tolik k návaznosti díla s historií.

Pokud vám (podobně jako mně) poslední odstavec nic moc zvláštního neříká, není zatím potřeba házet Odina pod kovadlinu. Naštěstí tady nejsme v dějepisném kroužku a můžeme se začít věnovat rozboru toho pro nás nejdůležitějšího – samotného materiálu.

Na začátek nebude od věci říci, že Amon Amarth od minule neuhnuli z nalinkované dálnice jménem repertoár ani o píď. Což samozřejmě není vůbec na škodu, protože ruku na srdce – co by měli hrát jiného? Trošičku v rozporu s hudebním stylem se tradičně nesou texty pojednávající primárně o vikinské mytologii. Opět se dočkáme oslavných ód na trestné výpravy, bujaré pitky a hněvající se bohy. Navzdory tomu jsou Amon Amarth věrni melodickému death metalu až do morku kostí. Ve svých skladbách nepoužívají rozvláčné tóny ani si nevypomáhají různými těžko pojmenovatelnými dobovými hudebními nástroji, jako je tomu u mnoha jejich skandinávských bratrů.

Charakteristickým rysem tvorby Amon Amarth jsou jednoznačně epické kytarové party a dobře promyšlené riffy, což dokazuje i aktuální počin “Surtur Rising“. Písničky se poslouchají opravdu jedna báseň a vůbec nevadí, že jsou všechny spíše ve středně rychlém tempu. Oba kytaristé předvádějí vskutku vynikající práci a nebojím se tvrdit, že od začátku roku jsem neslyšel lepší album zaměřené hlavně na kytarové části. V rámci toho se mi ale naopak basový nástroj zdá poněkud upozaděn, ale může (a pravděpodobně tomu tak je) se jednat jen o můj mylný pocit. Bicí nevynikají ničím zvláštním v kontextu podobných kapel, takže asi není potřeba se nad nimi rozplývat či je zadupávat do země. Menší kapitolkou jest vokál, který je vpravdě prakticky totožný jako kdykoliv jindy. Zpěvák Johan Hegg celé dvě dekády svého působení v kapele používá pouze dvě polohy hlasu, a to zaprvé hodně hluboký, skoro démonicky znějící growl a naopak výše posazený, “pištivý” skřek, který obvykle prolíná první variantou nebo je nasazen v refrénech. V některých chvílích se dočkáme i jakési střední cesty, která podle mého názoru zní nejlépe a výborně sedí k celkovému feelingu skladeb.

Jak jsem již zmínil, většina songů se nese na vlně středního tempa. Mezi ty nejlepší řadím každopádně “Destroyer of the Universe“, “Wrath of the Norsemen” a úvodní “War of the Gods“. Titul nejsvižnějšího kusu alba nese “A Beast Am I“, která mě však z nějakého důvodu příliš nezaujala. To samé “Slaves of Fear“. Tyto dva kousky řadím spíše k průměrnějším. Pomalejší rychlostí se může pochlubit “The Last Stand of Frej“, což ale vůbec není na škodu, protože touto písní se dostáváme k pomyslnému vrcholu nahrávky co se týče kytarového projevu. “Doom Over Dead Man” je příjemnou oddychovkou na konec, která zní když nic jiného minimálně výpravně.

Surtur Rising” se prodává v několika mutacích, kde hlavním kritériem porovnávání je hustota bonusového materiálu. Dohromady je možné dohledat až tři bonusové písně, což vůbec není málo. “Balls to the Wall” zná asi každý, kdož mlátil v mládí hlavou o zeď a nestydí se za to. V podání Amon Amarth se jedná o mimořádně zábavnou vsuvku, kterou doporučím jak starším fajnšmekrům, tak nováčkům v oboru. Satanžel nemohu zasvěceně hodnotit příspěvek amerických pusinek Kiss,War Machine“, poněvadž originální verzi vůbec neznám. Posledním a určitě nejzajímavějším přídavkem budiž “Aerials” od známých System of a Down. Asi nebudu sám, když řeknu, že se cítím překvapen výběrem takové skladby. Mile překvapen.

Amon Amarth se svým “Surtur Rising” sice opět nepřinášejí nic moc nového na pole středověkých bitev, ale nabízí k prodeji svou tradiční a nepolevující porci poctivé muziky a já jim ji pořád žeru. Nemůžu si pomoci, ale tihle maníci si to sakra zaslouží. Příště by to ale chtělo alespoň trochu tvůrčí invence, jinak půjdu s hodnocením o něco níže. Amen.


Další názory:

Absolutním vrcholem Amon Amarth je pro mě stále a stále deska “With Oden on Our Side” – už jsem se i vyjadřoval, že si myslím, že ji překonat nedokážou. Se “Surtur Rising” se jim to opět nepovedlo, nevzniklo ani nic “extra”, co by bořilo standardy dnešní hudby. Tato deska splňuje kvality, které se od Amon Amarth očekávají, výrazně je ale nějak nepřekračuje. “Surtur Rising” je ale slušná nahrávka, lehký nadprůměr, který mě nějak výrazněji neoslovil. Za mě tedy slabší sedmička.
Seda


Evergrey – Glorious Collision

Evergrey - Glorious Collision
Země: Švédsko
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 25.2.2011
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Leave It Behind Us
02. You
03. Wrong
04. Frozen
05. Restoring the Loss
06. To Fit the Mold
07. Out of Reach
08. The Phantom Letters
09. The Disease…
10. It Comes from Within
11. Free
12. I’m Drowning Alone
13. …and the Distance

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Progresivní metal má určitě také několik svých titánů a mezi ně patří například Evergrey. Nerad se zabývám škatulkováním, ale osobně bych v jejich hudbě nehledal nějaké extra množství progrese a radši bych je nazval hodně temným, hutným a tvrdým metalem. Těžko říct kolik fanoušků už Evergrey mají v našich končinách a ještě hůře se mi odhaduje, kolik lidí brodících se v bažinách Sicmaggotu má s touto kapelou zkušenosti, proto všichni, které zaujal můj skromný popis jejich hudby, čtěte dále.

Evergrey měli vždy velmi charakteristický zvuk, hlavně díky originálnímu vokálu Toma Englunda a specifickým kytarám, jež se vryjí do paměti svými ostrými tóny. Na “Glorious Collision” tomu není o moc jinak. Proč by se také něco mělo měnit? Kdo sleduje dění okolo kapely, tak moc dobře ví, že v období mezi novinkou a nepříliš úspěšnou plackou “Torn” se na skupinu vybodl kytarista, baskytarista a dokonce i bubeník. Těžko říct proč, ale asi se jim moc nezdál směr, kterým se kapela ubírala po posledním mistrovském díle “The Inner Circle”, tedy směr do kopru. Přeživšími se tedy stali Englund s vokály a klávesák Rikard Zander, postava, co nedostávala na posledních albech moc prostoru.

Jako by si Englund uvědomil, kdože je ten chlápek, který s ním zůstal v kapele, a podle toho změnil sound kapely a zaměřil se na skládání klávesových partů. Nebudu říkat, že klávesy jsou první věc, které si všimnete při poslechu alba, protože Evergrey potřebují trochu času, ale určitě brzy zjistíte, že takhle výrazné a nabušené klávesy kapela dlouho neměla. O další výraznější změny se nepostaral ani basák Johan Niemann (tento nástroj opravdu nikdy netvořil jejich zvuk), ani bubeník Hannes van Dahl (který je sice kvalitní, ale zní v podstatě stejně jako předchozí bicmeni), ale nový kytarista Marcus Jidell. Poslouchat jeho sóla je opravdu radost – ať už jsou pomalá a procítěná nebo rychlá a zběsilá.

Takže, už máme charakteristický zvuk kapely, ale kdo slyšel “Monday Morning Apocalypse” nebo “Torn”, moc dobře ví, že to nestačí. V čem je tedy novinka lepší? No, skupina už na nějaké pokusy o složitější kompozice (i přestože jsou tu hmatatelné náznaky návratu k pravé tváři kapely – tu vystrčí prstíček album “Recreation Day”, tu zase “In Search of Truth”) nebo koncepty alba rezignovala, takže nám zůstává písničkovost. To ovšem neznamená nic špatného, i bez návaznosti alba Evergrey dokázali to, co jim chybělo naposledy – zapamatovatelnější melodie a hlavně masivní refrény, jež vždy byly hlavním tahounem jejich hudby. Po několika posleších se vám stane skoro s každou skladbou z alba, že si na ni najednou vzpomenete a budou vám v hlavě hrát některé pasáže. V refrénech se vrací i Englundova žena Carina, která s kapelou spolupracuje už od třetího alba “In Search of Truth”, a i když ne nijak výrazně, dokáže Toma podpořit a přidat skladbě trochu šťávy.

Evergrey se na “Glorious Collision” čvachtají ve svém oblíbeném středním až rychlém tempu a občas se naskytne i nějaká pomalejší skladba jako například “Free”. Pořadí skladeb a střídání nálad je na tomto albu opravdu chytře provedeno a konzistence bude pravděpodobně jedním z velkých plusů. Když narazíte při poslechu na nudnější místo, nemusíte dlouho čekat a něco upoutá vaši pozornost. Myslím si, že když kapela nahází hitovky na začátek alba a ve druhé polovině se posluchač topí v žumpě, je jedním z velkých problémů mnoha kapel a za vynikající řešení ode mne mají Evergrey palec nahoru.

Dalším faktorem, díky kterému deska pravděpodobně udrží vaši pozornost, bude to, že na albu není žádná vyloženě nudná skladba. Kdyby nebyla starší tvorba o něčem trochu jiném a dalo by se to porovnávat, asi bych řekl, že se zde dá najít i pár hitů, jež se řadí k top peckám od Evergrey. Například taková “The Phantom Letters” nebo “You”, jež si asi nejvíce zaslouží nálepku “progressive” ze všech skladeb na albu nejvíce – a nejenom proto, že je nejdelší. Riffy připomínají album “Recreation Day” a přitom kytary celou dobu ladně doprovází zvuk kláves… refrén se nejprve může zdát nic moc, ale časem se dostane hodně hluboko do hlavy. Po refrénu přichází mini basová mezihra jako příprava na další sloku, při níž dostane posluchač pořádný kopanec do koulí díky skvělému harmonickému riffu kytar. Před druhým refrénem Englund oproti konci první sloky nenápadně vygraduje svůj zpěv, čehož si možná málokdo všimne, ale hodně to přidává na atmosféře. A potom přichází sólo. Velmi rychlá a melodická záležitost, nad kterou zůstává rozum stát. Po něm následuje pořádná mezihra v podobě zpomalení a zmizení kytary za zvuku temných kláves, přičemž se kytara po chvíli zase vynoří a drtí to o sto šest. A úplně na konci vygradování v podobě refrénu za asistence ženského vokálu.

Dalším momentem, který musím vyzdvihnout, je skladba “I’m Drowning Alone”. Sama o sobě je absolutně bezchybná a má vše, co si od Evergrey můžete přát, jenže je v ní jedna chvíle, při které mi automaticky naskakuje husí kůže. Ve skladbě se totiž angažuje i Englundova desetiletá dcera Salina (ne, nemá to nic společného se šalinou) a předvádí svůj nevinný, emotivní, ale mocný hlas v tiché a strašidelné pasáži. Za foukání větru se jakoby z dálky ozývá až děsivě její nevinný hlas a stačí krátké verše “See me, cause here I am… Hear me, cause here I am… Remember me, cause here I am… Notice me, cause here I am…” a bradu máte až na zemi a oči někde venku z důlků. Znovu připomínám, že napoprvé to nemusí mít takový efekt, je to víceposlechová záležitost.

Evergrey - Glorious Collision

Už jsem se zmínil snad o všem, ale čemu jsem se úspěšně vyhýbal, je produkce. U Evergrey je standardní křišťálově čistá produkce, bez jediné chybičky. Jenže z nějakého důvodu se to na “Glorious Collision” udělalo jinak. Nahrávka je celkově trochu rušnější a nástroje jsou tak nějak zastrčeny vzadu. Hlavně bicím chybí jistá údernost, známá z předchozích alb, kdy vám divoká dvojšlapka svým zvukem dokázala rozdrtit lebku.

Zpočátku jsem byl trochu rozčarován s vydáním singlu “Wrong”, který mě hned nijak nenadchnul, ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Odklon od průseru “Monday Morning Apocalypse” a už ne zas tak moc špatné “Torn” dopadl jako opravdu skvělá deska, která je jen krůček od geniality starších alb, nad nimiž jsem se tak často rozplýval. Nepočítám s tím, že by kapela ještě někdy dokázala vydat podobná mistrovská díla jako dříve, ale “Glorious Collision” mě ujistilo, že umí pořád dělat zatraceně dobrou hudbu.


Sparzanza – Folie à cinq

Sparzanza - Folie à cinq
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / stoner metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Temple of the Red-Eyed Pigs
02. Alone with a Loaded Gun
03. Mr Fish
04. Follow Me
05. Crone of Bell
06. Phoenix Down
07. Night of the Demons
08. Eyes Wide Shut
09. Hell Is Mine
10. Devil’s Rain
11. The Reckoning

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne.

Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) alba. Kapela pochází ze Švédska, kde započala svou cestu za slávou již v roce 1996. Po patnácti letech tuhého stoner metalu přišel čas na v pořadí páté studiové album, které jen čeká, až ho pořádně protáhneme CD přehrávači.

Předchozí alba díru do velkého světa sice neudělala, ale vzbudila celkem záviděníhodný dojem v lokálních podmínkách mrazivého a v hokeji věčně třetího Švédska. Oficiální motto nové placky by se dalo slovem laika popsat přibližně jako: “Teď do toho pořádně řízneme a tu díru prostě vytvoříme, děj se co děj.” A nutno podotknout, že se nedá označit za přehnané nebo namyšlené. Možná právě naopak.

Nikde jsem se nedočetl, co by měl nebo má znamenat název alba, který je zřejmě francouzsky, tak jsem sáhl po osvědčeném google překladači. Ten vyplivl “Pět šílenství”, což je vzhledem k obalu i samotnému obsahu celkem pochopitelné. Texty se točí převážně kolem všelijakých psychóz, psychopatie, sebevražd nebo i pekla. Skutečně nejde o zrovna povzbudivé poslouchání, ale v dnešním světě, který je výše zmíněnými neduhy kompletně protkán, se není ani moc čemu divit. Osobně mi taková témata nevadí, ba naopak. Je ale na každém, jestli je ochotný ponořit se do kalných vod smutných veršů, nebo se naopak zaměřit na poměrně kontrastní vokál. Je až zajímavé, jak se dá z podstaty duše pochmurné téma zabalit do svěžího a příjemného vánku uchopitelného hlasového projevu. Každopádně má text hlavu a patu a některé pasáže určitých písní jsou vyloženě vynikající. Konkrétněji se více rozpovídám za chviličku.

Technicky a zvukem album prakticky nevybočuje ze zavedené klasiky. Kytara místy řvavá a utržená ze řetězu, jindy působící skoro až akustickým dojmem podkreslená dynamickým nebo naopak jemným bicím nástrojem. Vokály, jak jsem již zmínil, příjemné, čisté a snadno poslouchatelné. Při pohledu na tento odstavec a celkové hodnocení asi zůstává rozum stát. Nevím čím to, pravdou však zůstává, že dohromady jako celek se celé album poslouchá nadmíru excelentně. Výborný mix, celkové vyznění nebo magie? Nechám posoudit každého případného nového posluchače.

Téměř na konec bych si dovolil vypíchnout několik písniček, které stojí minimálně za týdenní nepřetržitý poslech. Prvním je první song na albu, klipová “Temple of the Red-Eyed Pigs“. Celá deska začíná tímto rychlejším kusem, který vyniká především působivým refrénem a místy ne zrovna čistým vokálem. Pokračujeme hned kusem číslo dva, který si říká “Alone with a Loaded Gun“. Již z titulu je jasné, že se nejedná zrovna o veselou záležitost na červánkový podvečer. Přeskočíme několik dalších kousků (neznamená, že ne výborných) a podíváme se podrobně na “Hell Is Mine“. Myslím, že se jedná o nejlepší pecku celé kompilace. Nejvýraznější je refrén, který prostě nemá obdoby. Jen tak dál a houšť i na dalších fošnách. Celé album uzavírá středně rychlá “The Reckoning“, která se přesně hodí na konec pelotonu. Dovolím si ocitovat kousek textu: “I have heard it all before, now you are face against the wall, as I finish with your lies…” Bravurní.

Poslední zářez na pažbě dlouhohrající mašiny Sparzanza ve mně na delší čas zanechá příjemné, byť díky textům poněkud mrazivé vzpomínky. To samozřejmě neznamená, že bych jej měl již naposlouchán. Naopak mám za to, že přede mnou skrývá ještě mnohá tajemství, která odhalí několik dalších (desítek) poslechů. Hlavně díky textové stránce projektu. Doporučuji.


Arckanum – Sviga læ

Arckanum - Sviga læ
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Læ elr
02. Gylðir algørir
03. In følva felr
04. Goðin eru blekkt
05. Gramr girnisk
06. Andskoti ferr austan
07. Múspellzheimr kemr
08. Røk

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Arckanum

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.


Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda


Sabaton, Alestorm, Steelwing

Sabaton
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Alestorm, Sabaton, Steelwing

7. listopadu 2010, KC Vltavská, Praha 20:00 – toť datum, místo a čas, které všichni příznivci Sabaton nejen z Prahy, ale i blízkého a dalekého okolí očekávali. Byla to však i událost pro příznivce doprovodných kapel Steelwing a Alestorm.

Jako první přišli na řadu švédští Steelwing se svým – jak sami tvrdili – “Fuckin’ pure heavy metal!”. Ne že bych jim chtěl brát iluze, ale zas tak slavné to nebylo. Hudebně to byl hevík, jak má být, nicméně zpěv pokulhával, takže místo Steelwing se šlo na pivo, neb v sále bylo přetopeno a vzduch byl dýchatelný pouze pod úrovní kolen.

Skotští piráti Alestorm, to už bylo jiné kafe. Přišli, začali valit a publikum se začalo i trochu pohybovat do rytmu. Ač jsem od této kapely neznal jedinou skladbu, nebyl problém si pozpěvovat druhé refrény nebo některé pasáže, protože Alestorm jsou velice předvídatelní. To nemění nic na faktu, že jako předkapela jsou obstojní a dobře připravili dav na hlavní událost večera – Sabaton.

Sabaton naběhli na pódium za zvuků intra, které využívají vždy, a bez nějakých keců spustili první song “Ghost Division”. Zpěvák Joakim Brodén byl rád, že je opět doma, a tak měl menší proslov a nakonec nám pověděl, že na četné e-mailové žádosti nám zahrají “The Final Solution”, což byla asi nejlepší skladba tohoto večera, i přestože byli Sabaton celkově ve formě velice dobré. Hrálo se svižně, diváci se dobře bavili, tedy alespoň ti, co byli namačkaní na pódiu, a nemohli se skoro nadechnout, protože vzduch byl už tou dobou absolutně nedýchatelný a všechno oblečení bylo totálně mokré. Ale to nebylo podstatné, když Joakim začal zpívat Kočka leze dírou. Pak přišlo na řadu “Primo Victoria”, lehké vytleskávání, přídavek v podání “Metal Machine”, Joakimův výlet nad hlavy snad všech diváků a na závěr “Metal Crüe”. A byl konec, při němž se všichni snažili dostat ven co nejrychleji. 23:45 a bylo po všem.


Pain of Salvation, Beardfish

Pain of Salvation
Datum: 26.10.2010
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Beardfish, Pain of Salvation

Srdcovka jaxvině. Přesně to jsou pro mě Pain of Salvation, prog metalová skupina, která poprvé zavítala do Čech, aby nás všechny obšťastnila svojí geniální hudbou. Přivezli si s sebou i švédské Beardfish, své prog rockové krajany, kteří se specializují na zvuk à la 70. léta, což se výborně hodí k poslední desce Pain of Salvation. Právě Beardfish měli začínat v 19:00, jenže co se nestalo, tou dobou ještě byly brány Futurum zavřené. Asi 20 minut jsem přešlapoval na chodbě u hlavního vchodu, stejně jako dost dalších fanoušků, a celá naše smečka byla vpuštěna dovnitř někdy před čtvrt na osm.

Čas posunutý o hodinu mi ještě umožnil chvilku překračovat na místě a vypít si jednu rundu Gambrinusu. V osm hodin už se na podiu objevili Beardfish, parta absolutních sympaťáků, která byla určitě tou nejlepší volbou pro předkapelu. Spousta lidí se určitě musela nudit, jejich hudba rozhodně není jednoduchá a orientovat se v ní na první poslech musí být peklo, zvlášť když zahráli šest skladeb během asi 50 minut. Já jsem byl naštěstí dobře připraven a každou minutu jsem si užíval. Chyběla mi sice moje oblíbená skladba “South of the Border”, ale i tak to bylo skvělé vystoupení. Všichni pařili, co to šlo, hlavně baskytarista. Někdo si mohl říct, že to byl zhulený Ježíš, nejvíc se mi ale honilo hlavou, že on je důvod, proč se jmenují Beardfish. Zpěvák někdy ve výškách nezvládal a nasadil řev, ale dojem to nekazilo. Na konci vystoupení nám Beardfish předvedli skladbu z nového alba, které se má na pultech ukázat někdy v příštím roce, a jsem si jist že se nemůžu dočkat.

Pěkně nažhavený z předchozího vystoupení jsem se už jenom těšil, jak za pár minut naskočí Pain of Salvation na pódium a úplně mě zmasakrují. Jenže, chybička se vloudila. Čekání se protáhlo asi na tři čtvrtě hodiny a spousta fanoušků už si rvala vlasy. Naše stání a nicnedělání bylo ještě podpořeno nějakými disco vypalovačkami, které zněly i na tento žánr dost nekvalitně, prostě tři čtvrtě hodinka na sebevraždu.

Setlist Beardfish:
01. Awaken the Sleeping
02. The Hunter
03. Destined Solitaire
04. Until You Comply
05. Without You
06. [nová skladba]

Jenže pak to přišlo. Z reproduktorů se ozvala skladba “Remedy Lane” ze stejnojmenného alba a z něj potom i první dvě skladby na sebe navazující – “Of Two Beginnings” a “Ending Theme”. Fanynky se po chvíli s orgasmem válely po zemi. Všichni věděli proč – Daniel Gildenlöw, hlavní mozek kapely, stejně jako jeho hlas, který je kurevsky mocný, a navíc je to docela fešák [teď ses prokecnul, Worme – pozn. H.]. Hlavní postava celého večera si koncert užívala a možná trochu masírovala svoje ego. Mnoha fanouškům to vadilo, jak jsem zjistil díky diskuzím na internetu. Ale proč? Kdybych dokázal to co on a pode mnou stála spousta lidí, o kterých bych věděl, že mě “žerou”, taky bych si to užíval a vtipkoval. Ano, při jednom momentu to už byla trochu přeháňka, ale o tom později.

Mezi skladbami si vybral snad každý, i kdyby měl oblíbené jen jedno z alb. Po skladbách z “Remedy Lane” nastoupila debutovka s “People Passing By” a z prvního alba později zazněla i “Winning a War” (s intrem “Welcome to Entropia”). Zástupce mělo v setlistu i nové album “Road Salt” – stejnojmennou skladbu, mezihru “Of Dust”, geniální “No Way” (jeden z vrcholů večera) a “Linoleum”. Při poslední jmenované skladbě si kapela s fanoušky chvíli pohrála a po prvním zahrání riffu všichni měli jásat a zvedat ruce. Daniel nejprve dělal nespokojeného, pak přemlouval všechny včetně barmanů a napotřetí už byl spokojen. Pro některé známka egoismu, já se skvěle bavil.

Setlist Pain of Salvation:
01. Remedy Lane
02. Of Two Beginnings
03. Ending Theme
04. People Passing By
05. Linoleum
06. Ashes
07. Diffidentia
08. Welcome to Entropia
09. Winning a War
10. No Way
11. Road Salt
12. Of Dust
13. Kingdom of Loss
14. Falling
15. The Perfect Element
– – – – –
16. Hallelujah [Leonard Cohen cover]

Po “Linoleum” jsme si mohli vychutnat dvě z nejlepších skladeb Pain of Salvation vůbec. Nejprve “Ashes” s alba “The Perfect Element”, jejíž refrén zpíval snad každý, a potom fantastickou “Diffidentia (Breaching the Core)” z desky “Be”, jež je pro mne jedno z nejlepších alb všech dob. Ke konci přišel čas i na zástupce z alba “Scarsick”, “Kingdom of Loss”. Jelikož jsem už jakž takž věděl, co mě bude čekat, tušil jsem, že přijede připravený stolek à la politický projev, ze kterého nám má Daniel kázat (to je ta přeháňka), ale byl jsem překvapen. Místo stolku, který asi byl mimo provoz, se Daniel musel prodrat publikem a stoupnout si na stůl uprostřed klubu, odkud odzpíval celou skladbu. Škoda, že většina lidí se koukalo na opačnou stranu od kapely, kytarista Johan Hallgren tam předváděl parádní výkon.

Když už jsem nakousnul kytaristu, podíváme se na členy kapely. Johan Hallgren byl zřejmě tradičně, jak známe z DVD “Ending Themes”, bez trika a šklebil se na diváky, co jen to šlo. Po Gildenlöwovi jistě druhý největší sympaťák. To se rozhodně nedalo říct o baskytaristovi se jménem Per Schelander. Jeho vzhled mě až odpuzoval, culíček a obrovské nevkusné brýle mě chvíli nechaly na pochybách o jeho pohlavní příslušnosti. Klávesák se možná tvářil trochu zle, ale asi toho měl moc na práci. Bubeníka jsem bohužel téměř nespatřil, takže mi nějak zmizel z paměti. Všichni podávali výtečný výkon, a to i pěvecký, ten večer byly takzvané backing vocals dost slyšet.

Jediné chybky byly technické, sem tam se mikrofon rozhodl, že se ohne níž, někdy kytara kvůli pedálům jela moc tiše… Každopádně zvukař má můj obdiv, ten večer bylo vše slyšet skvěle, to se často nevidí/neslyší. Ale zpět k dění na pódiu. Poslední dvě skladby z alba “The Perfect Element I” byly i poslední dvě na koncertě. Instrumentální “Falling” a 10+ minutová titulní skladba byly opravdu kulervoucí, a jak je u tohoto finiše zvykem, po dohrání posledního tónu ještě chvíli posluchač sedí s otevřenou pusou. Tady to dlouho nevydrželo, fanoušci začli volat kvůli přídavku téměř ihned a po pár minutách jsme ho přeci jen dostali.

Přišel Daniel a začal nás přemlouvat, ať se posadíme, že už jsme stáli dost dlouho a že si trochu zarelaxujeme. Trvalo docela dlouho, než se podařilo všechny usadit (“Vy tam vzadu, co jenom procházíte, sedněte si, klidně procházejte dál, ale seďte! A vy u toho sloupu se neschovávejte za bundou, vidím že nesedíte!”) a potom jsme ještě chvíli poslouchali vtipný meditační projev doprovázený akordy, díky kterým už každý věděl, že zazní skladba “Hallelujah” od Leonarda Cohena (asi po sedmi minutách povídání a stejných akordů – “Tomu už z toho musí dost hrabat co?”). Opravdu jsem netušil, že se na koncertě tak nasměju.

Nakonec se Daniel rozezpíval, stejně jako celý sál při refrénu a v půli songu se posadil na pódium i zbytek kapely. Atmosféra byla vážně fantastická, přišel jsem si jako hipík a měl jsem všechny rád. Bohužel to jednou muselo skončit, a tak se po “Hallelujah” kapela rozloučila a já jsem plný zážitků opustil Futurum. Byl to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) koncertů, na kterých jsem kdy byl, a myslel jsem si, že se z toho zážitku nevzpamatuju a hipícká nálada mi zůstane navždy. Jenže o dva dny později jsem šel… ne, o tom vlastně až příště.


Watain, Deströyer 666, Root

Watain, Deströyer 666
Datum: 23.10.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Deströyer 666, Root, Watain, Zlo

Akci odpaluje domácí undergroundová horda Zlo s patřičně špinavou image. Džísky, černé brýle a hlavně slušný hoblovací black metal ze staré školy. Sestavu tvoří pro každého vymetače domácích podzemních koncertů známé tváře, namátkou jmenujme kytaristu Seta ze Sekhmet (jen tak mimochodem… vždycky, když jej vidím čas od času na nějakém koncertě, tak má pokaždé jiný účes) nebo Vlada Blasphemera (Maniac Butcher) drtícího škopky. Rychlé skladby jsou sice naživo zábavné, ale rozhodně ne jakkoliv výjimečné. Oproti tomu některé vály ve středním tempu, chvílemi se blížící až k black’n’rollu, mají opravdové koule, viz třeba taková “Posedlost” nebo “Satan a smrt”. Vrchol invence to není, ale živě mě tahle muzika baví. Zlo rozehřáli klub na správnou provozní teplotu, zvláště pakliže jim na poměry otvírací skupiny přihlížel celkem početný dav. Na závěr svého setu si střihli kultovní vypalovák “Věčný návrat” od Master’s Hammer, což byl asi největší kámen úrazu jejich půlhodiny. Jasně, přehrát Štormovce není jen tak, to uznávám, a hudebně to ještě šlo, jenže zpěvák Chainsaw těžce nestíhal, zvláště v refrénu to až rvalo uši. I tak jsem se ale u jejich setu bavil.

Zde měli původně přijít francouzští ďáblové Otargos, naneštěstí však den před pražskou zastávkou z Reaping Death Tour z osobních důvodů z turné odstoupili, což mě osobně vážně nepotěšilo. Těšil jsem se nejen na nějaké pecky z poslední, velmi vyvedené fošny “No God, No Satan” v živém podání, ale byl jsem také zvědavý, zda dokážou přenést chorobnou atmosféru svých desek i na pódium. Škoda, snad někdy příště…

Na pódium se tedy chystá druhá česká kapela večera. Root je už dávno zbytečné představovat, v našich končinách již platí za nefalšovanou legendu. Doby, kdy jsem je poslouchal každý den a bez váhaní je mohl prohlásit za svou nejoblíbenější skupinu, jsou už sice dávno pryč, ale pořád mám tu jejich muziku hodně rád. BigBoss byl ten večer v hodně dobré náladě (a evidentně povzbuzený nejedním lomcovákem s vysokým obsahem ethanolu, hehe) a sázel jednu hlášku za druhou. Publikum nazval homosexuály (co se člověk o sobě na koncertech nedozví…), přiznal se, že už ho píča nevzrušuje, a dělal si prdel z Mozarta. Kromě slovních exhibic vrchního fousáče české scény však Root stihli jen tak mimochodem zahrát i nějaké ty songy a právě v souvislosti s tím mě napadá, že by se kapela nemusela bát občas sáhnout do setlistu, protože posledních pár let hrají pořád to samé dokola (konkrétně tenhle večer viz setlist) Netvrdím, že to všechno nejsou dobré fláky, ale což takhle zkusit zase někdy sáhnout i do “Hell Symphony” nebo “The Book”? To je ale jenom taková hnidopišská výtka, jinak se jednalo bylo parádní a profesionální vystoupení. Ne nadarmo se už Root dají považovat za koncertní jistotu… i když je pravda, že mě baví vždycky, takže si nevyberete (smích).

Setlist Root:
01. Talking Bones
02. Sonata of Chosen Ones
03. Hřbitov
04. Endowment
05. The Festival of Destruction
06. And They Are Silent
07. Kärgeräs
08. Píseň pro Satana
09. 666

V klubu to začíná houstnout, objevují se první ožralí a nástroje si chystají Deströyer 666. Tuhle výbornou smečku už jsem neslyšel ani nepamatuji (hanba mi!), takže jsem se s chutí těšil na osvěžení paměti, jenže ouha, Deströyer 666 schytali jednoznačně nejhorší zvuk večera, takže všechny vyhrávky takřka dokonale zanikly a atmosféru studiových nahrávek jejich vystoupení rovněž potratilo někde po cestě, čímž se nápaditá black/thrash metalová muzika ten večer smrskla na pouhopouhou hoblovačku. Kdo s jejich tvorbou obeznámen nebyl, tomu to asi moc nedalo, ten, kdo měl zodpovědně naposloucháno, to nějak překousnul a užil si to i tak, což byl jen tak mezi námi i můj případ. Zmíněným neduhům navzdory, za něž však nebyla na vině kapela, jsem ale opravdu rád, že jsem měl možnost tuhle bandu konečně vidět taky živě. Pokud se ale člověk přenesl přes roztodivné nazvučení, mohl si ze strany samotných hudebníků užít opravdu skvělý koncert s drtícím tahem na bránu.

Večer se pomalu blíží do finiše a na řadu tak přichází formace, na niž většina přítomných dorazila – Watain. Zajímavé bylo sledovat už jen přestavbu pódia. Rekvizit bylo opravdu požehnaně, takové menší ochotnické black metalové divadlo. Plachty s vlky, spousta svícnů, řetězy, prasečí hlavy, krysí (?) lebky, obrácené kříže a uprostřed pódia oltář. K tomu si připočtěte spoustu mlhy, krve a skvělého black metalu a vyjde vám po čertech (v tom případě doslova) pekelný zážitek.

Setlist Watain:
01. Malfeitor
02. Devil’s Blood
03. Satan’s Hunger
04. Reaping Death
05. Sworn to the Dark
06. Wolves Curse
07. Legions of the Black Light
08. Total Funeral
09. On Horns Impaled
– – – – –
10. Sacrifice [Bathory cover]
11. The Serpent’s Chalice

První sprška krve do publika letí už s nástupem při prvních tónech otvíráku “Malfeitor” z posledního alba “Lawless Darkness”, ta největší dávka však přichází přesně v souladu s názvem skladby až s druhou “Devil’s Blood”, kdy frontman Erik vzal do ruky kalich a bez sebemenších rozpaků vylil jeho obsah prvním řadám na hlavy. S tím se ale skupina samozřejmě nespokojila a cákance krve lítaly mezi lidi takřka po každém songu, hlavně z úst baskytaristy Alvara Lilla. Já osobně jsem zdaleka nestál v první řadě, ale stejně jsem takhle zlitý po koncertě ještě nebyl, dokonce i Gwar jsem přežil čistější. Na koncertech Watain se holt s něčím podobným musí počítat, aneb kdo neměl na konci držku od krve, jako by tam ani nebyl (smích).

Ano, do jisté míry je tohle všechno – krev, ohně, obrácené kříže atd. – jenom divadélko pro potěchu oka (a taky nosu – ta krev smrděla opravdu ukrutně, tipoval bych na pravou zvířecí), ale zrovna případě Watain je ono divadélko dost působivé a hlavně nevyznívá jako nějaká pozéřina. Když totiž pozorujete Erika, jak při zpěvu teatrálně gestikuluje, ale i zbytek kapely, jak svou hudbu prožívá, nelze se zbavit dojmu, že tihle lidé si na nic nehrají. A že je to vlastně celé jenom to nejohranější black metalové klišé dovedené k pekelné dokonalosti? Jistým způsobem možná ano, ale na druhou stranu, kolik skupin tohle “klišé” dnes v takovéto čisté podobě předvádí? A navíc… k Watain to všechno prostě patří.

Nejvíce prostoru dostaly v setlistu podle očekávání dvě poslední desky “Sworn to the Dark” z roku 2007 a aktuální, letos vydaná “Lawless Darkness”. Z předchozích dvou opusů zaznělo z každého po jedné skladbě – již zmiňovaná “Devil’s Blood”“Casus Luciferi” a závěrečná “On Horns Impaled” z debutu “Rabid Death’s Curse”, po níž se Watain odebrali do zákulisí. To ale jen proto, aby mohla být rozehrána klasická hra na přídavky (zcela upřímně by mne zajímalo, jak by se nějaká kapela zachovala, kdyby ji nikdo nevolal zpátky), v jejichž rámci zazněl cover “Sacrifice” od legendárních Bathory. Watain si sice při předělávání kultu nevylámali zuby tak jako ZloMaster’s Hammer, ale do geniality originálu to – co si budeme povídat – přece jenom mělo daleko. Je ale fakt, že slyšet staré Bathory s jiným než totálně garážovým zvukem, je divný pocit sám o sobě. Definitivní tečkou vystoupení se nakonec stal druhý přídavek “The Serpent’s Chalice”.

Jestli je hudba Watain z desek výborná, tak na koncertech nabývá na síle ještě víc. Jejich show má jednu nespornou výhodu, a sice že si ji budete ještě dlouho pamatovat, neboť, když už nic jiného, se nejedná o nic menšího než poctivé peklo. Shrnuto, podtrženo, Watain předvedli opravdu našlapané vystoupení, jehož atmosféra se s malými klubovými prostory jen násobila (v porovnání s kraťoučkým koncertem na Brutal Assaultu v srpnu). Kdo chtěl jet a nakonec nejel, může jenom litovat.

Chyb by se na celém večeru našlo opravdu požehnaně. Zrušení Otargos, debilní sloupy na pódiu, které opravdu vadily při výhledu a určitě nebyly příjemné i samotným kapelám, vybrakovaný merchandise Watain (mikiny jen ve velikosti M, žádné digipacky posledního alba… konec turné je holt poznat) a to ani nemluvím o tom, že jsem už tradičně ztratil v Praze (smích). Skvělé výkony Watain & spol. však všechno bez problému vynahradily a z celé akce tak zůstal jeden jediný, ale zcela jasný pocit – bylo to kurva dobré a dal bych si znova.


Therion – Sitra Ahra

Therion - Sitra Ahra
Země: Švédsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Introduction / Sitra Ahra
02. Kings of Edom
03. Unguentum Sabbati
04. Land of Canaan
05. Hellequin
06. 2012
07. Cú Chulainn
08. Kali Yuga, Pt. 3
09. The Shells Are Open
10. Din
11. After the Inquisition: Children of the Stone

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Therion nelze upřít jednu věc. Jejich jméno bude už navždy v metalové kronice zaznamenáno na místě patřícím inovátorům. Byli to právě oni, kdo svého času s alby „Theli“ (1996) a „Vovin“ (1998) v podstatě od základů definoval symfonický metal, přičemž tyto dvě desky dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v daném oboru vůbec vzniklo. Ty doby už jsou však dávno pryč, a pokud se kapela vyvíjí (což o Therion platí), je celkem logické, že i jejich současná tvorba bude na hony vzdálená starým opusům, a nemá tudíž cenu nějak žehrat na nynější podobu skupiny. I přesto se ale při poslechu v podstatě jakékoliv nahrávky Therion po roce 2000 nemůžu zbavit dojmu, že už to prostě není ono. Ne, že by zabředli do nějakého shitoidního bahna, to netvrdím, pořád se mi jejich tvorba relativně zamlouvá, ale už tam není ten pověstný ždibeček navíc, který dělí kapely na ty dobré a ty výjimečné a který Therion před lety měli.

A podobně je na tom vlastně i novinka „Sitra Ahra“. Pár mušek by se sice našlo, ale celkový dojem je dobrý a poslouchá se to přímo náramně… někam se však nenápadně vytratilo ono kouzlo. S chutí si to poslechnete a bude se vám to líbit, to ano, na prdel si ale nesednete, nějaký hlubší pocit v tom už skrytý není. To je možná ten důvod, proč už mě současní Therion zas tolik neoslovují – tam, kde kapela dříve k posluchači skrze svoji hudbu opravdu promlouvala, dnes zbyl jen příjemně znějící symfonický metálek, byť nadprůměrný (v rámci žánru), výborně zahraný a občas s opravdu výtečnými nápady.

„Sitra Ahra“ lehce trpí jistou nevyvážeností. Deska obsahuje některé opravdu skvostné momenty (a jejich vlastně i docela dost), stejně tak je na ní ale i dost omáčky. Nejedná se o nic extra velkého, rozhodně nic, co by vás při poslechu mohlo výrazně iritovat, a pokud o hudbě moc nepřemýšlíte, možná ani nepostřehnete, o čem mluvím, a budete si myslet něco jako „co si to tam zas ten H. vymýšlí za debility“, přesto „Sitra Ahra“ podle mě obsahuje dost pasáží, které tam jsou trošičku přebytečné. A co je možná horší, děje se to i v rámci jednotlivých skladeb, píseň tak třeba skáče z doslova dech beroucích míst k těm průměrnějším. Therion se sice nebojí uchýlit k překvapivým pasážím a lehkým experimentům (to je plus, samozřejmě) a silné nápady jim také nechybí, nedokážou to už však všechno poslepovat dohromady tak, aby si udrželi stejnou laťku kvality po celou hrací délku.

Nechci, aby předchozí řádky vypadaly, že jsem Therion úplně odepsal, jen si nemyslím, že je nutné donekonečna nějakou kapelu oslavovat jen pro to, co udělala v hluboké minulosti. Ano, Therion jsou přece jenom profesionálové a „Sitra Ahra“ tak stále má svou úroveň, připadá mi však, že se skupina bere možná až moc vážně, díky čemuž zní chvílemi snad až afektovaně. Tomu nahrává například i videoklip k „Introduction / Sitra Ahra“, ačkoliv jej netočila samotná skupina, ale jeden z jejích fanoušků – pěkné obrázky, technicky na jedničku, chvílemi je radost se na to dívat, o vteřinu později to ale zase vypadá… neuvěřitelně kýčovitě. A tak se to má i s hudbou na „Sitra Ahra“. Uznávám, dost dobře možná je to jen můj pocit, ale říkám, co si myslím… nebo už prostě vnímám věci jinak a to, co mi dřív problém nedělalo, mi už dnes vadí a staré desky Therion poslouchám jen z nostalgie. Kdo ví… Záleží na tom, co v hudbě hledáte a také co v ní dokážete skousnout.

Přese všechno ale považuji „Sitra Ahra“ určitě za lepší nahrávku, než jakou byla minulá „Gothic Kabbalah“ s lehce přestřelenou délkou. A i když se vám to možná po přečtení této recenze bude zdát divné, i tak mi pořád „Sitra Ahra“ stojí za koupi, už jen pro to doplnění sbírky. Nepochybuji však o tom, že zarytí fanoušci Therion zklamaní nebudou. Za mě to ale bude „jenom“ silná šestka.