Archiv štítku: SWE

Švédsko

Watain – Lawless Darkness

Watain - Lawless Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Death’s Cold Dark
02. Malfeitor
03. Reaping Death
04. Four Thrones
05. Wolves Curse
06. Lawless Darkness
07. Total Funeral
08. Hymn to Qayin
09. Kiss of Death
10. Waters of Ain

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain v roce 2007? Watain v roce 2007 nemají obdoby. Tenkrát totiž vydali opus „Sworn to the Dark“, nenapodobitelné veledílo, na němž bylo zhmotněno samotné peklo, monument, který nejenže pohřbil vše, co kdy Watain udělali v minulosti, ale nechal daleko za sebou i drtivou většinu desek, jež onen rok vyšly (a že konkurence malá rozhodně nebyla). „Sworn to the Dark“ je přesně ten typ nahrávky, jaká rozděluje kapely výjimečné od těch „jenom“ dobrých.

A Watain v roce 2010? Rok 2010 je pro fanoušky Watain rok očekávání, neboť právě letos vychází (resp. už vyšel) přímý nástupce „Sworn to the Dark“„Lawless Darkness“. Hlavní mozek Erik Danielsson nešetří superlativy, promo materiály čítající prohlášení jako „Black Metal shall be reborn“ nebo „The return of Black Metal“ působí až troufale… člověk musí mít opravdu kuráž propagovat svůj výtvor takhle, anebo doopravdy mít v kapse materiál, který bude bořit světy. A jaké tedy „Lawless Darkness“ ve skutečnosti je? Abych řekl pravdu, první poslech mě zklamal. A to hodně. Tohle že má být pokračování té bestiality, kterou bez zaváhání považuji za jedno z nejlepších blackmetalových alb vůbec? Není to špatné, ale nástupce takřka dokonalé desky? Uff…

Naštěstí mám stále ještě v paměti, jak se mi na prvních pár poslechů jevilo „Sworn to the Dark“. Řečeno diplomaticky, rozhodně ne tak kvalitní, jako se mi jeví teď. Rovněž mají noví Watain štěstí i v tom, že já nejsem někdo, kdo by alba zahazoval po prvním ochutnání, zvláště pak jedná-li se o záležitost, na niž jsem tak dlouho čekal a od níž jsem toho i hodně očekával. A tak jsem dal „Lawless Darkness“ šanci, nechal si odstup (ještěže jsem recenzi nepsal hned po vydání!)… a kurva, ono to tam je! Síla jak hovado! Ještě před měsícem jsem to tam neslyšel a teď mi přijde, že jsem asi byl hluchý. Watain rozhodně nezklamali. Veřejně se přiznávám, že je mi hanba, že jsem o nich pochyboval. Watain stvořili opus, který prostě potřebuje čas, ale věřte mi, vyplatí se to, protože pak je to orgasmus pro uši. Těžko to popsat, nevím, co byste chtěli slyšet, a tím pádem ani nevím, co napsat. Snad jen… je to prostě nářez. Znáte ten pocit, kdy dvě kapely hrají relativně to stejné, stejný styl, ale zatímco u jedné to zavání průměrem, u druhé ty riffy dýchají něčím speciálním? Tak to druhé je přesně případ Watain, akorát ještě minimálně dvakrát znásobené.

Nelehké je porovnávat desky „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“. Zatímco jednu poslouchám už celé tři roky a znám ji takřka zpaměti i pozadu, druhá mi leží v uších teprve něco málo přes dva měsíce. I z tohoto důvodu si u mě zatím na o něco vyšším stupínku stojí právě ten o tři léta starší kousek, což je i důvod, proč ve výsledném hodnocení nakonec dávám „Lawless Darkness“ o jeden bod méně, než by ode mne dostal jeho předchůdce. I když, kdo ví, jak budu aktuální počin hodnotit v době, kdy jej budu mít možnost poslouchat nějakých pár let. Nevím, uvidíme, zeptejte se za těch pár let.

V jednom oboru však, a to s jistotou mohu prohlásit už dnes, dává „Lawless Darkness“ svému staršímu pekelnému bratříčkovi přece jenom na frak – jsou to kytarová sóla. Dvěma slovy: naprostá nádhera. A nemám tím na mysli jednu konkrétní skladbu, ale všechny, každé sólo na „Lawless Darkness“ do jednoho je absolutní lahůdka pro posluchačovo ušní ústrojí. Víte, já nejsem člověk, který by se v poslouchání kytarových masturbací nějak vyžíval, ale když to stojí za to, jsem ochoten kdykoliv a bez meškání smeknout svůj pomyslný klobouk. A tady to za to stojí. Smekám!

Watain

(Zde bych si dovolil menší vsuvku, která se sem zdánlivě nehodí. Při psaní recenze samozřejmě „Lawless Darkness“ poslouchám, právě hraje předposlední píseň „Kiss of Death“, pasáž okolo třetí minuty s dech beroucím sólem. Umírám. Promiňte, ale muselo to ven…)

Nerad bych se dostal do situace, kdy bych měl vypíchnout nějaké jednotlivé kompozice nad ty ostatní. Shrňme to obligátním rčením, že každý kousek „Lawless Darkness“ má své pevné místo a smysl. Ale přece jenom… přijde mi, že to Watain snad dělají schválně, že jejich beztak už kvalitní nahrávky neuvěřitelně kulminují ve svém závěru. Zatímco „Sworn to the Dark“ působivě zakončovala uhrančivá hymna „Stellarvore“, novinka na svém konci ukrývá absolutní nádheru, pro níž už snad ani neznám dostatečná superlativa. Zcela vážným aspirantem na post možná té nejlepší kompozice Watain vůbec je kolosální „Waters of Ain“. Nemám ponětí, kde Erik na ty nápady chodí, tohle opravdu musel vytáhnout ze samotného Pekla. Zcela vážně, komu se tohle nelíbí, nemá uši! Snad to budou hrát i živě. Ze zajímavosti můžeme dodat, že si v tomto opusu zahostoval i Carl McCoyFields of the Nephilim.

Před samotným závěrem recenze je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu věc, která taktéž tvoří nedílnou součást „Lawless Darkness“. Mám na mysli přenádhernou grafickou podobu alba. Nenapadá mě nic jiného, než jenom skvost, skvost a ještě skvost.

Nebudu zastírat fakt, že Watain přece jenom patří k mým velkým oblíbencům, což mi možná lehce kalí úsudek, ale nemůžu pomoct, „Lawless Darkness“ si ke mně i přes počáteční nedůvěru cestu našlo. Je to skvělá deska, já jsem plně spokojen, a nemám tak jiné možnosti než jít s hodnocením vysoko, z mého pohledu však zcela zaslouženě. A fakt, že se nahrávka neotevře hned s prvním poslechem, jí v konečném důsledku ještě zvedá kredit.

(P. S. Právě teď se pomalu chýlí ke konci závěrečná „Waters of Ain“. Opravdový klenot.)


Istapp – Blekinge

Istapp - Blekinge
Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 8.6.2010
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Vinterriket
02. Köldens union
03. 1160 (Miovik)
04. I väntan på den absoluta nollpunkten
05. Evig köld koncentrerad
06. Snö
07. Fjällhöga nord
08. Bortgång af alvrödul, ljusets förfall
09. –
10. Blekinge

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Istapp jsou relativně nová akvizice na blackmetalové scéně. Říkám „relativně“, protože v podstatě fungují už deset let, první demosnímky však přišly až o pět let později a první oficiální dlouhohrající debut „Blekinge“ až nyní. Z podzemí si je vytáhl jeden z největších vydavatelských hráčů na metalovém poli – firma Metal Blade, díky čemuž se Istapp dostává značné pozornosti, vyvstává tudíž ale otázka, čím to, že vlastně neznámá kapela dostala důvěru od tak velkého labelu? Odpověď bude samozřejmě nejlepší hledat právě v čerstvé desce „Blekinge“

Sluší se hned z kraje podotknouti, že Istapp potenciál opravdu mají. Předně je nutné mít na paměti, že kapela neprodukuje žádné extrémní peklo, ale pohybuje se v mantinelech melodického a ve své podstatě vlastně i „hitového“ (byť se mi tento výraz ve spojitosti s jakoukoliv formou žánru příčí) black metalu. Přílišnou originalitou sice Istapp neoplývají, se samotnou kvalitou je to už ale o poznání lepší (a to je v mnoha případech lepší než originální, ale na hranici poslouchatelnosti vyhnaná muzika).

Základním atributem, na němž je atmosféra „Blekinge” vystavěna, je zimní období. Spíše než k pojetí zimy, kterým se vyznačuje kupříkladu tvorba nedávno recenzovaných Forest Silence, mají Istapp blíže k vyjadřovacím prostředkům legendárních norských sousedů Immortal, avšak v omnoho melodičtějším pojetí a méně riffovějším podání. Tempo nahrávky je po většinu času kvapíkové, kytary do něj kouzlí jednu vyhrávku za druhou, tu a tam je to proložené nějakou patřičně mrazivou vybrnkávačkou, většinou využitou jako intro/outro jednotlivých skladeb. Chybět nemůže ani obligátní krkavčí vokál.

Za těch deset let si Istapp na svůj debut nastřádali hezky vyrovnaný materiál, který postupným obrušovaným vypilovali do té evidentně nejlepší podoby. Rovnou osm skladeb z „Blekinge“ se již dříve objevilo na demo počinech (popř. kompilaci „Köldens union“) v o něco hrubších verzích. Pokud se pustíme do srovnání těchto písní v podobě z „Blekinge“ s podobou dřívější, jasně – alespoň u mne tomu tak je – vítězí ty současné verze, které jsou přece jenom viditelně nabroušenější a (nejen zvukově) propracovanější.

Vypíchnout jsem se rozhodl celkem čtyři kompozice, které já osobně považuji za stěžejní momenty nahrávky. Nejprve musím rozhodně zmínit druhou „Köldens union“, již rozjíždí ukázkově mrazivé intro přecházející v bezesporu poslechuhodný kousek. Kytara v předrefrénové části doslova perlí vskutku výtečnou melodii, která připravuje půdu na efektní nástup sborů.

Mým osobním favoritem „Blekinge“ je skladba „I väntan på den absoluta nollpunkten“, které k dokonalosti stačí jediná věc – refrén. Ze začátku na posluchače sice číhá velice rychlá pasáž, která se však brzy strhává právě v onen zmiňovaný, nádherně čistě odzpívaný (!!!) refrén. Jedna z částí desky, při jejímž poslechu nepokrytě „umírám“.

Jako jasná koncertní tutovka se mi jeví lehce agresivnější halekačka (v tom dobrém slova smyslu) „Snö“, kde opět musím vyzdvihnout povedený refrén, jehož neustálé vyřvávání titulního slovíčka „snö“ (ke konci obměněné na „död“) se člověku prostě nemůže nevrýt napevno do mozkovny.

Další zajímavý kousek se ukrývá pod prazvláštním názvem „–“. Skladbu načíná lehce hororové intro, jež se zvrhává v jednu z nejtvrdších pasáží na „Blekinge“, která se bez uzardění otírá až o hájemství čistokrevného true black metalu, o přítomnost ukázkově mrazivých melodií však posluchač nezůstane ochuzen ani tentokrát, což je jedině dobře. Hodně silný vál.

Plný počet bodů Istapp musí získat za grafické provedení nejen alba, ale i všech věcí okolo. Stačí se podívat na obálku „Blekinge“ nebo promo fotky, radost pohledět.

Istapp

Takže, jak si tedy Istapp, potažmo jejich album „Blekinge“ stojí? Pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyplynulo… dobře. Hodně dobře, zvláště vezmeme-li v potaz, že se jedná o debutový dlouhohrající materiál kapely (i když je pravda, že nebýt kapela schopná po desetileté existenci vydat něco kvalitního, bylo by to na pováženou). Silných momentů je dostatek, přičemž některé jsou opravdu až skvostné (refrén „I väntan på den absoluta nollpunkten“… umírám… vzpomínáte?) a těch hluchých míst je opravdu poskrovnu. Nezbývá mi nic jiného než tasit opravdu hodně, hodně silnou sedmičku, avšak zcela vážně jsem uvažoval i o jeden stupeň vyšším kalibru. Každopádně si dovolím tvrdit, že se jistě vyplatí pohlídat si i budoucí aktivity téhle zajímavé chásky. Jen bych se u případného pokračování „Blekinge“ opravdu hodně přimlouval o hojnější využití onoho výtečného čistého vokálu (přece jenom Istapp hrají melodický black, tudíž by to dle mého názoru nebylo rušivé). A do té doby by je mohl mezitím někdo dotáhnout na koncert k nám, protože nevím jak vy, ale já bych si dal u téhle muziky klidně říct i naživo.


Sabaton – Coat of Arms

Sabaton - Coat of Arms
Země: Švédsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 21.5.2010
Label: Nuclear Blast

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební rok 2010 se nám nese ve znamení dobrých desek, alespoň doposud tomu tak bylo, a tak bych vám rád předkousal další z nich. Před celkovým vydáním Sabaton vylezli s ochutnávkou písně “Coat of Arms” a už tehdy bylo jasné, že to bude otvírák celého stejnojmenného alba (jako by to bylo poprvé, co to Sabaton použili). Co mě na první poslech potěšilo, že se nese ve znamení přímočarých, o albu napovídajících prvních písní z prvních alb (“Primo Victoria” a “Attero Dominatus”) a nebude to nudná citace jako na “The Art of War”. Začal jsem očekávat klasické schéma Sabatonovské tvorby, konkrétně: dobrý otvírák, následován lepšími kousky alba, nějaká ta pecka uprostřed, trocha latiny a nakonec píseň oslavujíce staré a ostřílené metalové kapely. V tomto schématu novinka “Coat of Arms” nezklamala. Přestože má jen deset songů o celkové délce 40 minut, tak plnohodnotně konkuruje předešlým deskám a možná je i díky tomu předčí.

Co se poslouchatelnosti týče, není “Coat of Arms”, žádným převratným krokem, ale i tak má ve svém kádru pár, který, dle mého názoru, vyčnívá. Je jím dvojice písní “Coat of Arms” a “The Final Solution”, ve kterých dostávají velký prostor klávesy, které se mohou zdát “laciné”, přesto jsou účinné, a tak znějí i v ostatních písní. Dále tu máme jednu písničku, která potěší českého posluchače. Je jí “Aces in Exile”, kde jsou mj. zmiňováni čeští letci, bojující v Bitvě o Británii. Zbytek písní nás hudebně nijak nepřekvapí, a proto jej dále nebudu rozebírat, jen si dovolím malou citaci od kolegy H.: “První půlka je celkem dobrá, druhá už tak dobrá není, od ‘The Final Solution’ to jde z kopce.”

Sabaton“Coat of Arms” je dobrá volba pro každého příznivce klasické švédské metalové školy, každý si na ní najde tu svou.


Watain – Reaping Death

Watain - Reaping Death
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Reaping Death
02. The Return of Darkness and Evil [Bathory cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nějaká minialba nebo singly já osobně nemám moc v oblibě. Nemám rád demáče, nemám rád proma, nemám rád ani živáky nebo bestofky. V případě EPček a prom/dem samozřejmě tvoří výjimku začínající kapely, kde není jiného zbytí. Obecně ale uznávám jen dlouhohrající desky, klasické fošny. Žádné zkurvené remixy, předělávky nebo živáky, prostě plus mínus tři čtvrtě hodina původní muziky. Občas ale nastane případ, kdy člověk prostě musí udělat výjimku…

Oukej, nastíním situaci, jak se věci mají. Představte si, že je skupina vydávající pěkně pekelné placky, jež vám přivodily nejednu probděnou noc při poslechu toho ďábelského matroše. Pak ale tahle smečka vydá absolutní monument, při jehož poslechu člověk prostě musí uchcávat blahy, a vám tak nezbývá nic jiného, než se (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) klepat na další porci toho zla. A to je u mě přesně případ Watain a jejich mistrného díla „Sworn to the Dark“, které jsem svého času dokonce v nějakém hlasování i přes silnou konkurenci dosadil na pozici nejlepší desky roku 2007 (a pořád s tím souhlasím!). A když se pak takhle po více jak tři roky klepu (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) na další porci, musím i přes svou nechuť k podobným kraťasům vzít s povděkem možnost poslechu napůl singlu, napůl minialba „Reaping Death“, které Watain předhazují lačným posluchačům (mezi něž se řadím) pár měsíců před vydáním dalšího majstrštyku (věřím tomu) „Lawless Darkness“ (už aby byl 7. červen…).

Úvodní okecávačka se nám protentokrát trochu protáhla (a o tom, že byla v podstatě o ničem, ani nemluvě…), ale co jiného dělat, když „Reaping Death“ obsahuje pouhé dvě pecky o celkové délce zuřivých 10 minut. O tom těžko vypotíte vagón odstavců. K nějaké alespoň malé představě, jak by mohl nástupce „Sworn to the Dark“ vypadat, to však napomůže.

Jako první na vás vybafne nový flák z připravované desky „Lawless Darkness“ s názvem „Reaping Death“, po němž je tento singl, celkem logicky, pojmenován. Nástup je vražedný, má to drajv jak sviňa, Watain se však samozřejmě zmůžou na víc než jen pouhou rubanici (ovšem pozor, v jejich podání je i ta hoblovačka nápaditá, sledujte třeba práci kopáků – opravdu mňamka). Změny tempa na sebe nenechají dlouho čekat, povinná pomalá a valivá pasáž má maximální možný účinek, vše prošpikováno skvěle vystavěnými kytarovými melodiemi, jedna devastující pasáž střídá druhou, prostě nářez, co vám budu vyprávět. Hodně překvapí i výborné thrashové sólíčko – takhle mají vypadat kytarové onanie!

Skladba „Reaping Death“ samozřejmě pokračuje v cestě nastolené „Sworn to the Dark“, což je ovšem logické a není to žádným velkým překvapením, tohle album totiž – a myslím, že čas mi to potvrdí – bude podle mě pro Watain určující ještě nějakou dobu (ovšem ne, že by to vadilo).

Watain

Druhou skladbou na CD verzi EPčka je cover „The Return of Darkness and Evil“ původně od legendárních Bathory. Důvod zařazení předělávky Bathory musí být každému jasný – Watain připomínají, že na domácí půdě festivalu Sweden Rock odehrají v červnu speciální vystoupení vyplněné kompozicemi Bathory. Osobně předělávky nějak extra nemusím, takže podrobnější rozbory v tomto případě nechám na někom jiném a pouze shrnu, že se Watain s touhle klasikou popasovali se ctí. Samozřejmě, originál je originál, ale zkuste napodobit Quorthonovu genialitu, že ano? Takhle je to oukej. Jen ještě dodejme, že na 7″ vinylu střídá předělávku Bathory cover „Chains of Death“ od italské oldschoolovky Death SS.

Sečteno podtrženo, první ukázka „Reaping Death“ jasně naznačuje, že na „Lawless Darkness“ bude stát za to se těšit, a že to bude určitě peklo!


Avsky – Scorn

Avsky - Scorn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Moribund Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Nebudu vám lhát, předchozí dva počiny Avsky“Mass Destruction” (2007) a “Malignant” (2008) – nastudované nemám. Věděl jsem sice, co je tahle kapela (nebo spíše jednočlenný projekt) zač, že se pohybuje v hájemství black metalu, a ony první dvě desky jsem si už delší dobu chystal poslechnout, než jsem se však k tomu dokopal, vyšla třetí, aktuální placka “Scorn”. Tak proč nezačít právě s ní? Věřte mi, že za váš čas stojí.

Tenhle vyhlazovací nářez mě osobně sejmul hned napoprvé a ještě mě to nepustilo. Avsky produkují black metal dřevního střihu, který se však v jejich podání mění na maximálně vypilovanou lahůdku se skvělými nápady.

O co tady půjde, značí již první zásek “As the Mountains Collapse”, jehož název sílu téhle hereze plně vystihuje. Deska se rozjíždí mrazivým, “bahnitým” umíráčkem, který se brzy protrhává ve skvostné sólo. To plynule přechází až do dronového kytarového vazbení, což tvoří most do následujícího oldschoolového náklepu, jenž pokračuje dalších několik minut, přesto však nemá sebemenší šanci nudit, neboť je v něm narvána taková spousta skvělých momentů, že ani nebudete věřit svým uším.

“Scorn” obsahuje celkem pět dlouhometrážních (hrací doba každé z nich se pohybuje v rozmezí 7-10 minut), mezi nimiž je vklíněna nesmírně uhrančivá instrumentální mezihra “The Beyond”, při níž doslova běhá mráz po zádech a která zároveň dělí album na dvě části. Zatímco první trojice “As the Mountains Collapse”, “No Compassion, No Regrets” a “Dead End” vyznívá i přes nejednu pomalejší pasáž neurvaleji, rychleji a brutálněji. Oproti tomu závěr, reprezentovaný titulní “Scorn” a zejména posledním mega-opusem “The Sickness Within”, je lehce pomalejší, avšak řezavější a neuvěřitelně působivý. A právě závěrečná “The Sickness Within” celé už tak výborné kolekci nasazuje umrlčí korunu a doslova bortí světy!

Mírným handicapem by pro někoho mohl lehce garážový zvuk, ale… je to v rámci stylu a napomáhá to celkovému vyznění desky, takže se to rozhodně nedá klasifikovat jako negativum.

Celkově se jedná o 50 minut výborného black metalu oldschoolovějšího ražení a s myšlenkou. Jestli se i minulé počiny nesou ve stejném duchu, určitě se vyplatí mrknout na zoubek i jim. Tak či tak, s jistotou mohu tvrdit to, že “Scorn” je kurevsky povedená placka, hodná vaší pozornosti a možná i koupi.


Dream Evil – In the Night

Dream Evil - In the Night
Země: Švédsko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač power metal nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, čas od času se tu objeví skupina, která mě zabaví na hodně dlouho. Naposled to byli u nás profláklí Němci Edguy, ale ty mi jeden nejmenovaný redakční kolega ve svém reportu na loňský Masters of Rock “znechutil” tak, že jsem si je už nepustil. Teď se tu objevila švédská parta Dream Evil a power metal v této formě mě velice baví. Pro mě osobně zatím jedno z největších překvapení roku 2010.

Ve skupině působil dříve i Gus G., kterého si k sobe vybral jako nahrádu za Zakka i samotný Ozzy Osbourne. Gus G. společně s Dream Evil nahrál tři desky a na čtyři roky starém “United” hostoval. Po čtyřech letech se Dream Evil vrátili, sice v hodně pozměněné sestavě, ale ve formě. Z poslední nahrávky “United” tu zůstal pouze bubeník – Pat Power.

Začátek alba se dá označit jako více než luxusní. “Immortal”, “In the Night” a “Bang Your Head” se dají s přehledem označit jako vůbec nejlepšími songy na celé desce. Album v podstatě nezpomaluje a přes další velice dobré songy “See the Light”, “Electric”, “Frostbite” a “On the Wind” se dostáváte k ploužákové “The Ballad”. Až tahle píseň zpomaluje skvěle rozjetý začátek, po takové půlhodince hazení hlavou byste si měli dojít pro své chotě a jeden ploužáček si s nima dát. Ale pozor, nenechávejte je u sebe delší dobu, po baladě tu opět začíná skvělá jízda, tentokrát v podobě “In the Fires of the Sun”. Dále to pokračuje ve stejném duchu, nářez, jak má být. Jednoduše toto album nemá žádné hlušší místo, s výjimkou “The Ballad”, kterou bych spíše umístil až na konec alba jako rozloučení. Doporučuji si ještě sehnat verzi alba s dvěma bonusovými nahrávkami “Good Nightmare” a “The Return”, i když se jedná pouze o bonusové písně, jsou stejně kvalitní jako songy předtím.

Jediné, co se mi na albu trochu nezamlouvá, jsou texty. Ohrané texty typu “We are immortal, we just cannot die”, “Metal forever” anebo vůbec nejlepší kus v “The Ballad “Sometimes we get tired, Ohh… of being metal stars, Sometimes we get hired, to play on Jupiter and Mars”. Ne že bych byl nějaký posedlý texty, o které se většinou nezajímám, v tomto případě jsem ale musel udělat výjimku. Možná by neuškodilo trochu originality, ale pro pobavení dobré. S tímto se setkáte na všech výtvorech skupiny.

In the Night” je velice povedeným albem, které by mohlo zaujmout hodně lidí. Hudební část skvělá, deska šlape, jak má, a není tu moment, kde bych se vyloženě nudil. Lyrická část trochu pokulhavá, pokud ale toto vypustíte, čeká vás 46 minut skvělé zábavy.


Dark Tranquillity – We Are the Void

Dark Tranquillity - We Are the Void
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.2.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Na začátek si dáme menší hadánku. Jak se jmenuje kapela, která před 11 lety vylezla z druhého největšího města Švédska a společně s dalšimi dvěma kolegy proslavila žánr zvaný melodický death metal? Pokud říkáte Dark Tranquillity, tipujete správně. Právě tahle kapela je jedna z trojice, díky které se začal používat výraz “gothenburg sound”, kterému se dá rozumět jako melodický death metal. Právě z Göteborgu totiž vyšli tři velikáni – At the Gates, In Flames a Dark Tranquillity.

“We Are the Void” je už devátým počinem skupiny, právě touto deskou vyrovnali počet alb svých městských kolegů In Flames. At the Gates jsou na tom s počtem studiovek nejhůře, mají jich na kontě pouze čtyři. Ale například album “The Red in the Sky Is Ours” je dle mého vůbec nejlepší album v historii všech tří kapel. Od Dark Tranquillity se mi nejvíce zamlouvá pět let starý výtvor “Character”.

Celé album se potýká s jedním velkým problémem, nejsou tu momenty, které by si člověk zapamatoval a nutily by si to celé pustit znovu. “We Are the Void” je album, které si poslechnete, řeknete si “dobrý” vrátíte do poličky a už nemáte důvod jej opět vyndat. Jako celek se to poslouchá dobře, není tu ale nic, co by z těchto songů vyčnívalo. Všechno je moc jednotvárné a není tu žádná větší změna. Album jsem si poslechnul za den čtyřikrát a stále jsem si na něco těžko vzpomínal. Nejvíce mi ale v hlavě zůstal asi song první, “Shadow in Our Blood”. Je těžké vybrat jednu píseň a vychválit ji. Ve srovnání s dřívější tvorbou je to pokles dolů. Starší alba v sobě mají nové nápady, originalitu a šťávu. Dnes jsou to jen písně, které působí skoro stejně a jen se recykluje už sto let starý zvuk. “We Are the Void” vzniklo asi tímto způsobem – vzaly se staré riffy a trošku se upravily, přidaly se bicí a změnil text. Tento děj se opakoval jedenáctkrát a nové album je na světě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jako by Dark Tranquillity došly nápady.

Není to vyloženě špatné album, poslouchá se dobře. Chybí tu ale něco navíc, nějaká specialita. Stokrát omletá věc lidi moc nepotáhne. Jsou tu dobré songy, třeba již zmiňovaná “Shadow in Our Blood”, nebo desátá “Surface the Infinite”. Zbytek je ale jen vata, která je naprosto zbytečná. Pokud Dark Tranquillity plánují vydat ještě více alb (určitě ano), měli by se vydat jiným směrem. Další deska v tomhle stylu je moc do hvězd nevynese, ba naopak, reakce některých fanoušků jsou i takové, že s Dark Tranquillity končí. Ja takhle radikální nebudu a budu je sledovat dále, mohli by ale tvorbu alb začít brát zase více vážně. Celkové hodnocení? Silnější pětka.


Månegarm – Nattväsen

Månegarm - Nattväsen
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / black metal
Datum vydání: 19.11.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

O Månegarm jsem měl vždy povědomí, ohlasy na jejich hudbu jsem zaznamenával v podstatě jen kladné, vše mi vždy nasvědčovalo, že jde o kvalitní uskupení. Přesto jsem se k poslechu jejich hudby nikdy tak nějak nedostal. Byli “v pořadí”. Znáte to, je prostě tolik dobrých kapel, že nejde poslouchat úplně všechno. S vydáním nové desky “Nattväsen” jsem se však konečně dokopal k okoštování jejich produkce a hned ze začátku předesílám, že jsem spokojen.

Od prvního soustředěného poslechu na mě Månegarm působí jako vyspělá kapela na svém místě, která ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ono se není čemu divit. Vždyť už za sebou má 14 let a šest dlouhohrajících alb včetně novinky. Každopádně jde ale o první krok k vytvoření dobré nahrávky, kterou “Nattväsen” bezpochyby je.

Månegarm se pohybují na hranici progresivní kombinace black metalu a folk metalu. Ale pozor, stále jsou více black než folk. Abych to trochu rozvedl, přijde mi, že produkují spíše neotřelý a otevřený black metal za podpory nemetalových (nebo chcete-li folkových) nástrojů. Doufám, že cítíte ten jemný rozdíl mezi tímto popisem a jednoduchým označením black/folk metal. Paralela s folkem by se však dala najít i v jisté hitovosti jednotlivých písní, jíž však není dosaženo pouze pomocí přítomných houslí. Když Månegarm spustí riffovou masáž, nohy vám budou do rytmu lítat úplně samy. Musím vás ale důrazně upozornit, že i přesto se nejedná o nějakou bezduchou skákačku, nýbrž o chytrou muziku s myšlenkou.

“Nattväsen” se mi jeví jako velmi ucelený a kvalitativně vyrovnaný počin. Deska se prostě líbí tak, jak se poslouchá. Žádný song vás při poslechu nepleskne přes uši, že by nějak vybočoval. A to mně osobně opravdu vyhovuje, protože nesnáším, když jsou na albu jeden, dva vyložené hity a zbytek vata. Tady ne. “Nattväsen” přirozeně plyne píseň po písni bez jakýchkoliv hluchých míst. Většinou v recenzích doporučím nějaké skladby, které jsou hodny vaší pozornosti. V případě novinky Månegarm se ale jedná o tak vyrovnanou kolekci, že ani nevím, jaké kousky bych měl vypíchnout. Snad bude nejlepší si poslechnout videoklipovou “Vetrarmegin”, když si ji na propagaci placky zvolila sama kapela.

Takže abychom to shrnuli, ještě jednou v kostce zopakuji výluh z předešlých odstavců. Na “Nattväsen” najdete sympaticky nápaditou hudbu, která vás chytne na první poslech, ale rozhodně vás nepřestane po chvíli bavit. Co víc si přát?


Dark Funeral – Angelus exuro pro eternus

Dark Funeral - Angelus exuro pro eternus
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. The End of Human Race
02. The Birth of the Vampiir
03. Stigmata
04. My Funeral
05. Angelus exuro pro eternus
06. Demons of Five
07. Declaration of Hate
08. In My Dreams
09. My Latex Queen

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše…

„Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní reprosoustavou a pozadu nezůstala ani sluchátka. A po takovém množství poslechů mohu s klidným srdcem prohlásit, že čtyři roky staré „Attera totus sanctus“ zůstává v mých očích nepokořeno, i když nutno dodat, že jen o vlásek. Nechci tvrdit, že by nový přírůstek do diskografie kapely byl špatný, to vůbec ne, právě naopak. „Angelus exuro pro eternus“ pokračuje v logickém vývoji Dark Funeral, aniž by však nahrávka ztratila cokoliv z poznávacích znamení skupiny.

Hned s prvním zásekem „The End of Human Race“ Dark Funeral vybalují vše, co k nim patří, bez toho, aby okatě kopírovali svou minulost, což je jedině dobře. Pokud máte naposlouchané předchozí počiny, ihned poznáte, jakouže kapelu to zrovna máte před sebou, ale rozhodně vás nepřepadne pocit „jo, tohle samý už tu bylo minule“. Ty styčné body si projdeme popořadě:

a) Kytary. Tak ty jsou rychlé jak celá armáda naspeedovaných démonů a tak to má být. V nejednom válu se samozřejmě objeví i melodické linky, které jen upevňují neotřesitelnou atmosféru, a když se jeden z pánů Lord Ahriman / Chaq Mol pustí do sólování, není co řešit. V tomto ohledu Švédové válí.

b) Basa. Tak ta není vůbec slyšet. Jasně, občas tam někde v pozadí nějaké šmrdlání zaslechnete, ale když si vzpomenu například na kolegy Marduk (jistě budete souhlasit, že právě Dark Funeral a Marduk jsou nejznámějšími představiteli švédské blackmetalové školy, proto to srovnání) a jejich nádhernou kulervoucí basu, musím Dark Funeral strhávat body dolů.

c) Bubnování. Tak to je klasicky totálně šílené, jak tomu ostatně u Dark Funeral vždy bývalo. Sypačka střídá sypačku a člověk neví, jestli mu hlava už vybouchla, nebo se tak za chvíli teprve stane. Právě bicí jsou pro nahrávky Dark Funeral určující a doslova jim udávají tón. V neposlední řadě se na nich také krásně vidí rozdíl mezi rychlým a pomalým songem. Když se totiž zaposloucháte do rychlých pecek (a těch je většina), tak slyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely a rychlý virbl. Když se ale zaposloucháte do těch pomalých, uslyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely, ale pomalý virbl… už chápete, jak to myslím, když říkám, že bicí udávají tón nahrávky?

d) To nejlepší na konec – zpěv. Emperor Magus Caligula je prostě blázen. Nechápu, že mu ta tlama neupadne. Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že právě on patří mezi absolutní špičku blackmetalových vokalistů. Nejde o to, že by výsledný zvuk jeho skřehotu zněl nějak extrémně lépe než hrdelní běsy jeho kolegů. Jde prostě o techniku. Když opět použijeme srovnání s MardukMortuus je skvělý, ba přímo výborný zpěvák, ale při poslechu slyšíte, jak mu to v krku chrčí. Zato E.M. Caligula to všechno tahá naprosto čistě, a to jak klasický blackmetalový krákorák, tak hluboký chropot, i když ten na „Angelus exuro pro eternus“ zas tak moc nepoužívá, znalci deathovky Sanctification, v níž Caligula rovněž působí, však potvrdí, že ani growling mu není cizí. Je to holt frajer.

Už se s recenzí pomalu blížíme ke konci, ale ještě tam nejsme. Před námi je teď probrání se jednotlivými songy. Jasných aspirantů na „hit“ je více (skoro celá deska, hehe), podle mého názoru se ale v koncertním setlistech (alespoň na nějaký čas) zabydlí jistojistě jak první dvě pecky „The End of Human Race“ a „The Birth of the Vampiir“, tak i třeba taková titulní „Angelus exuro pro eternus“ a samozřejmě také videoklipovka „My Funeral“ (ten refrén zabíjí). Mě osobně však hodně zaujala na první pohled nenápadná, až skoro na samém konci ukrytá „In My Dreams“, která je asi nakonec asi tím nejpomalejším kousek alba, ale z mého pohledu rovněž ten nejchutnější dílek této hudební kolekce.

Dark Funeral

Teď už tedy konečně přichází ten slibovaný konec (že už bylo načase, co?), abychom ale dodrželi naší nepsanou osnovu, musím tady vyplodit ještě nějaké jakože hodnocení. Ani byste nevěřili, jak tuhle část recenze nemám rád. Ale zpátky k tomu jakože hodnocení… Jak jsem se již někde výše projevil, předchozí deska „Attera totus sanctus“ se mí jeví o trošku lepší, přesto ale i „Angelus exuro pro eternus“ stojí za to, abyste s ním provětrali své boltce. Přemýšlel jsem mezi 6,5/10 a 7/10, ale proč bych měl troškařit? Vždyť je dobrá hudba. Číselné hodnocení začínající na sedmičku není nijak nadsazené. Takovéhle fošny do mě Ahrimanova parta může rvát pořád.

P. S. A úplně na závěr: Poslední srovnání Dark Funeral vs. Marduk, tentokrát souboj celkových kvalit „Angelus Exuro Pro Eternus“ a „Wormwood“ které vyšlo před dvěma měsíci. Vítězem se bez delšího váhání stávají Marduk.


Hypocrisy – A Taste of Extreme Divinity

Hypocrisy - A Taste of Extreme Divinity
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hypocrisy, jedna z prvních skupin, co se snažila dát dohromady zvuky melodiky a death metalu. Kapela debutovala před 17 lety s deskou “Penetralia”, na kontě má celkově 11 alb včetně “A Taste of Extreme Divinity”. Hypocrisy si s každým albem drží vysoký standard a fanoušky skoro nikdy nezklamou. Toto album není výjimkou.

Hypocrisy určitě zvolili dobrou cestu, jak své album propagovat. Na svém YouTube kanálu postupně zveřejňovali videa ze studia a s ukázkami, které by se na albu mohly objevit. Je to dobrý způsob, jak fanoušky ke své tvorbě nalákat, a pokud je Hypocrisy skupina vašeho srdce, určitě vám to musí udělat radost.

Album otevírá song “Valley of the Damned”, podle tohoto songu poznáte, ve kterém duchu se zbytek nahrávky ponese. Tvrdé riffy, rychlé bicí, zkrátka to, na co jste od Hypocrisy zvyklí. Druhou písní na albu je “Hang Him High”, pro mě nejpovedenější song ze všech jedenácti. Na “Hang Him High” se mi líbí hlavně propracovanost a detaily, to, co přesně v tu chvíli potřebujete, se objeví, tuto píseň jsem si dával i několikrát za sebou. Opravdu skvělý výtvor. Další velice dobrou písní je “No Tommorow”, ta si mě získala především díky zpěvu a refrénu. I když je trochu pomalejší než ostatní, svou kvalitu má. Ostatní songy jsou si velice podobné, melodika nechybí, zpěvák do toho správně “zvrací” a vše šlape, jak má. Na tomto albu si můžete vybít svou zlost (pokud nějakou máte), pokud jste fanouškem headbangingu, bude vás po chvíli bolet krk. Toto CD je proto jako dělané.

“A Taste of Extreme Divinity”, není nijak světoborné, co by rozbíjelo žebříčky, nicméně to kvalitní album je. Hypocrisy jsou zpět ve formě, užijete si agresivních riffů, na albu mi sice trochu chybí rychlejší tempo a hlasitost bicích, které by si větší prostor zasloužily. “A Taste of Extreme Divinity” mi poměrne (až s rozdílem ve vokálech a hlasitosti bubnů) připomíná poslední album Divine Heresy. Pokud jste velikým fanouškem této bandy, budete nadšeni.