Archiv štítku: SWE

Švédsko

Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.


This Ending – Dead Harvest

This Ending - Dead Harvest
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

“Dead Harvest” je teprve druhým albem těchto švédských death metalistů. Pokud vám název skupiny nic neříká, tak fanouškům Amon Amarth určitě připomeneme jméno bubeníka této skupiny, Fredrika Anderssona, který skupinu dal dohromady a dá se i říci, že jí šéfuje. Skupina vznikla v roce 1991 pod názvem A Canorous Quintet, pod nynějším názvem fungují až od roku 2005, první album nese název “Inside the Machine”. This Ending se navrátil do Offbeat Studio ve Stockholmu a po dvou měsících práce bylo album konečne hotové. Napsaných písní bylo opravdu hodně, ale nakonec bylo vybráno pouze deset. Další dvě písně však budou zveřejněny na evropském vydání tohoto alba. Skupina nezaostala ani ve výrobě videoklipu, zfilmovaná byla píseň “Parasites”.

Vše začíná výtvorem “Trace of Sin”, která má vše, co má otvíračka mít, rychlé a hlasité bubny, skvělý počáteční riff a správný death metalový zpěv. Druhá “Parasites” se nese v podobném duchu, sice se mi zdálo, že je trochu pomalejší, ale stále výborná. Dále je na řadě má oblíbená “Machinery”, bicí neopouští svojí skvělou rychlost a čeká vás tu další vynikající riff. “Instigator of Dead Flesh”, čtvrtá pořadová pecka, bubny zde již nejsou tak rychlé jako v minulých písničkách, ale zato pro kytaroholiky je tu skvělé sólo. Pod číslem pět se skrývá “Dellusionists”, ta se nese v podobném duchu – rychlé bicí, spravný death metalový zpěv a chytlavý riff. Šestá “Army of the Dying Sun” má perkusionistický úvod, dále se pak ale rozjede a přišlo mi, že bubny jsou stejně rychlé, kytara je více slyšet, přijde mi ale, že zde je pomalejší zpěv, který se i více táhne. Další tři písně – “Dead Harvest”, “Tools of Demise” a “Deathrade” – jsou víceméně stejné a není důvod je zde více rozepisovat. Desátou a poslední písní je “The Asylum”, která se s vámi rozloučí ve velkém stylu. Užijete si zde delší, vysoké kytarové sólo, ke konci se píseň pomalu ztišuje a “Dead Harvest” končí.

“Dead Harvest”, druhá pořadová práce Fredrika Anderssona a spol., má velice kvalitní bicí, vůbec jedny nejlepší, co jsem v poslední době slyšel, Fredrik se předvedl. Nicméně někteří fanoušci si stěžují, že toto není již melodický death metal z prvního alba, ale pouze death metal. Pokud máte rádi severský death metal, doporučuji toto ozkoušet.


Candlemass – Death Magic Doom

Candlemass - Death Magic Doom
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.4.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. If I Ever Die
02. Hammer of Doom
03. The Bleeding Baroness
04. Demon of the Deep
05. House of 1000 Voices
06. Dead Angel
07. Clouds of Dementia
08. My Funeral Dreams

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je to celkem náhoda, že dvě z nejznámějších doommetalových kapel vydávají svá nová alba v tak krátké době po sobě. Po My Dying Bride, jakožto představitelích té trošku extrémnější odnože, teď s novinkou přicházejí i samotní zakladatelé čistého doomu – Candlemass (to, že z dnešního pohledu dělení metalových žánrů měli ve své tvorbě některé doomové prvky už Black Sabbath, teď ponechme stranou).

Než se člověk vůbec pustí do poslechu „Death Magic Doom“, musí si ujasnit jednu věc – co vůbec od této desky čeká. Pokud to bude něco přesně ve stylu Candlemass, je to jenom dobře. Což o to, není to nic neobvyklého, že legendy svého žánru, který ještě hrají více jak 20 let, nemění své výrazivo. Důvod, proč s tím teda tady zaplácávám místo je ten, že se s tím klasickým Candlemass přístupem pojí i jedno negativum, a sice že jejich alba prostě nejdou vstřebat na jeden poslech, což platí i o novince (takže rada pana H. – pokud se vám to na poprvé nebude líbit, neházejte to ještě do koše). Já osobně se na každou novou fošnu Candlemass těším jak malej Jarda, ale když to pak slyším, říkám si něco v duchu: „To se jim ale vážně nepovedlo, fakt shit.“ Jenže mi to nedá a poslouchám to dál, abych se ujistil, že vydali špatné album. Po pár posleších ale zjišťuji, že to co se ze začátku zdá jako shit, jsou ve skutečnosti sakra dobré songy. Stačí mít jen trochu trpělivosti a dát „Death Magic Doom“ více než jednu šanci a rozkvete vám před očima (ušima).

Desku otevírá rychlá „If I Ever Die“ (přesně tak, rychlá – ne všechen doom metal má totiž šnečí tempo) se skvělým výkonem zpěváka Roberta Lowea. Zároveň je to přesně příklad jednoho z těch songů, které se mi ze začátku moc nezdály, ale nakonec mi došlo, že první dojem (zvláště v hudbě) někdy klame víc než osmdesátiletá babička, která vám do telefonu tvrdí, že je to sexy osmnáctka. Dost bylo ale perverzních přirovnání, protože za dobu kratší, než jsem stačil vymyslet tu úchylárnu v předchozí větě, přichází druhá „Hammer of Doom“ a přehazuje výhybku rychlosti přesně na opačnou stranu. Jedná se totiž o jeden z nejpomalejších a nejtemnějších songů, jaké kdy Candlemass napsali. A ten název se k němu hodí dokonale. Třetí „The Bleeding Baroness“ je jediná píseň na albu, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Rychlejší sloka se tady střídá s úžasným pomalým refrénem a tvoří tak jednu z největších pecek na „Death Magic Doom“. Doporučuji si všimnout skvěle využitých kláves, které slouží ke gradaci refrénu, čímž „The Bleeding Baroness“ dostává maximální šťávu. Stejný efekt je slyšení také například v „House of 1000 Voices“ nebo závěrečné „My Funeral Dreams“.

I když mají Candlemass výstřelky do vyšších i nižších rychlostí, nejsilnější jsou (a vždycky byli) ve středním tempu. Nikoho snad nepřekvapí, že právě v něm se zdržují nejvíce. Tak to bychom měli probranou rychlost. Co se týče skladatelských nápadů, snad jste mezi řádky vyčetli, že hlavní mozek a baskytarista Leif Edling vymyslel i tentokrát výborné skladby. Takže co bych mohl ještě zhodnotit? No přece zpěv! Jako člověk zatížený na vokální onanie a hlasové orgie si to nemůžu odpustit. „Death Magic Doom“ je už druhým albem s novým zpěvákem Robertem Lowem. Vypadá to, že si Candlemass našli po Messiahovi Marcolinovi (který z skupiny vyhozen snad pětkrát a pětkrát byl do ní znovu přijat) stálého vokalistu. Způsob, jakým Robert zpívá staré vály, mě sice moc nebere (to bude asi tím, že mám původní nahrávky tak zažrané v palici, že je odsud už nikdy nedostanu), ale songy psané přímo pro něj zpívá úžasně, to se musí nechat. Nedokážu si představit, že by kdokoliv jiný nazpíval „Death Magic Doom“ stejně dobře.

Candlemass

Závěr recenze nemůže být jednodušší – Candlemass ukázali, že i po více jak dvaceti letech na scéně dokážou tvořit silné desky. Jak je již ale řečeno na začátku, chce to trochu času do nahrávky proniknout, ale pak už jen… pak už je jen “Death Magic Doom”.


Marduk – Panzer Division Marduk

Marduk - Panzer Division Marduk
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2008
Label: Regain Records
Původní vydání: červen 1999, Osmose Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Marduk. To už je dnes ve světě black metalu pojem. A tenhle pojem vypustil na svět přesně před deseti lety (myšleno na den přesně) své nejslavnější album “Panzer Division Marduk”. K připomenutí odehrají Marduk i jeden speciální koncert, kde zazní celá tato deska (tím vyvoleným místem se stal festival Party San v Německu). A nakonec, v únoru loňského roku bylo “Panzer Division Marduk” znovu vydáno a právě této re-edici se dnes budeme věnovat.

V čem se tedy znovu-vydání liší od původní edice? První změna je zřejmá na první pohled – jiný obal. Tady záleží na každém samostatně, jestli se mu líbí víc ten nový, bílý nebo “verze ’99”. Podle mého skromného osobního názoru byl ten původní takový působivější (u obrázku je nový obal dole, starý nahoře). O dost více určitě potěší, že re-edice vychází na digipacku. Co si budeme povídat, skládací “leporelo” z tvrdého papíru vypadá o mnoho lépe než plastiková krabička. Na dvou stranách digipacku je pak dobová recenze na “Panzer Division Marduk” z časopisu Metal Hammer. Samozřejmě se jedná o recenzi, která album vychvaluje, jak jen to jde. Značného upgradu se dočkal i booklet, který na nové edici čítá úctyhodných 36 stran.

Vylepšen byl samozřejmě i samotný disk, který obsahuje tři bonusy. První dva jsou písně “Deathride” a “Todeskessel Kurland”. Nikde není psáno, jestli se jedná o zbrusu nové songy nebo zbytky z původního nahrávání, co je ale hlavní, ke starým flákům sednou stejně jako pověstná prdel na hrnec. Jen refrén “Deathride” nápadně připomíná refrén “Baptism by Fire”, ale jinak tyhle dvě věci stojí za hřích. Třetím bonusem je fanoušky vyrobené video k titulní písničce alba. S tímhle klipem mám trochu problém, protože se mi prostě nepovedl spustit (zkoušel jsem to na třech počítačích a dvou DVD přehrávačích). Ani nevím, jestli je chyba na mojí straně, nebo mám jen zmetka (úsměv).

A kromě toho všeho najdete na nové verzi samozřejmě i původních osm songů, včetně pecek jako “502”, “Christraping Black Metal” nebo kultovní “Baptism by Fire”. Od začátku do konce se jede v maximální rychlosti s pedálem nasranosti sešlápnutým až k podlaze. Kdybyste se mě zeptali na nejrychlejší album, které znám, odpovědí “Panzer Division Marduk” bych určitě nic nezkazil. A kdybyste si náhodou chtěli tenhle nářez pořídit, právě tahle limitovka by byla tou správnou volbou.


HammerFall – No Sacrifice, No Victory

HammerFall - No Sacrifice, No Victory
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 20.2.2009
Label: Nuclear Blast

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuhle kapelu jsem měl vždy zafixovanou jako tu, co má “každou desku stejnou” a ani tentokrát chlapci nezklamali. I přesto, že je to obvyklá práce HammerFall, je slyšet určitá změna, možná za to ale může Pontus Norgren, nový kytarista, který trochu mění sound skupiny.

Hammerfall na své nové desce splnili to co obvykle – vytvořili desku s nakažlivými a chytlavými heavy/power melodiemi a zaručili že na koncertech budou všichni zpívat s kapelou.

Otvírák “Any Means Necessary”, nasazuje albu klasické střední tempo (HammeFall nejsou žádní rychlíci), které se drží v celém albu. Jedna z nejlepších částí desky je “Punish and Enslave”, která vás chytne super riffem už od začátku a nepustí. Refrén z “Legion” asi bude hodně dlouho sedět v hlavě, vynikající je i “Hallowed Be My Name”, nebo titulní skladba. HammerFall nezapomněli ani na balady (“Between Two Worlds”) a na instrumentálku, která mi přijde trochu nezáživná a moc natažená, ale ostatním se může líbit…

Deska je super na odddech, nic složitějšího v jejich hudbě hledat nejde. HammerFall vytvořili solidní album, nikterak originální, ale je to přesně to, co se od nich čeká a co tak dobře dělají už několik let. Žádná originalita je zároveň mínusem, stejně jako jednoduchost, proto dávám 7/10.


Deathstars – Night Electric Night

Deathstars - Night Electric Night
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se (a dost často to dokonce i platí), že právě třetí album je pro kapelu to nejdůležitější. Tuhle myšlenku sice poslední dobou používá ve spojitosti k Deathstars a jejich novince spousta lidí, ale občas neuškodí ukrást cizí nápady, zvlášť když je to tak pěkný začátek recenze. Ať je to ale pravda nebo ne, nemění to nic na tom, že Deathstars právě přicházejí s novou fošnou…

Kdo čekal, že na “Night Electric Night” přehodí skupina stylovou výhybku jiným směrem, nedočkal se, ale našel se ale vůbec někdo takový? Aktuální deska hudebně navazuje a rozvíjí předchozí “Termination Bliss”. Je napěchována dobře zapamatovatelnými a chytlavými songy (podupávání nožkou do rytmu zaručeno hned během prvního poslechu). Minimálně tak polovina nových písniček by mohla v budoucnu patřit k zaručeným koncertním tutovkám (a některé z nich se jimi určitě stanou).

Každá věc na “Night Electric Night” má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný ústřední motiv, vlastní refrén, prostě všechno co k pořádnému songu patří. Přesto to ale není bez chyby. Titul “shit alba” si u mě získala v pořadí pátá “Via the End”, což je pokus o baladu, který se vážně nepovedl. Něco podobného příště radši nezkoušet. Kamarád “skip” to řeší. Zbytek desky už se ale poslouchá náramně. Za zmínku stojí například taková “Babylon”, která zní chvílemi skoro jako James Bond. Ale jak říkám, všechny písničky (až na tu jednu výjimku) jsou v pohodě (vypisovat názvy nemá cenu, dole je tracklist). Jen mě občas zatahali za uši jednotvárně využité kopáky (hlavně v částech bez kytar to je dobře slyšet). To už ale není vyložený zápor, jen takové rýpnutí…

Deathstars natočili dobře se poslouchající, nenáročné album. Nic geniálního, ale má to svoje kouzlo. V porovnání s předchozími řadovkami je u mě novinka na prvním místě. Pokud se vám líbilo předchozí “Termination Bliss”, jděte do toho, “Night Electric Night” vás nezklame.


Opeth, Cynic, The Ocean

Opeth
Datum: 7.12.2008
Místo: Vídeň, Arena (Rakousko)
Účinkující: Cynic, Opeth, The Ocean

Mikuláš sa tento rok poriadne vyznamenal a už aj tak k parádnemu darčeku v podobe Opeth pridal ešte ďalšie dve výborne zoskupenia v podobe Američanov Cynic a Nemcov The Ocean. Prvé prekvapenie nastalo už pri príchode k viedenskej Aréne. Pod týmto názvom som si predstavoval niečo iné ako starý továrensky komplex. Musím ale povedať, že to bolo prekvapenie prijemné, keďže celé to miesto malo osobitné čaro.

Ako prvý na pódium nastúpili The Ocean, ktorý sa tento krát predstavili v päťčlennej zostave a čo nemohlo byť zahraté naživo, bolo púšťané zo samplov. (Predsa len na poslednom albume sa podieľalo skoro 30 ľudí a je takmer nemožné, aby sa všetci vydali na turné.) Aj napriek tomu bolo ich vystúpenie strhujúce. Kapela prechádzala z pomalého atmosférického sludge do HC výbuchov agresie absolútne plynule bez jediného zaváhania. Najsilnejší moment prišiel zo skladbou “Orosirian”, v ktorej pozadí sa niesol pomalý samplovaný husľový motív. V kontraste s ťažkotonážnym riffovaním a energiou kapely to vyznelo výborne. Po skončení ma napadla jediná vec, treba vidieť znova a z dlhším setlistom.

Setlist The Ocean:
01. Calymmian
02. Orosirian
03. Ectasian
04. Queen of the Food Chain

Setlist Cynic:
01. Nunc Fluens
02. The Space for This
03. Evolutionary Sleeper
04. How Could I
05. Adam’s Murmur
06. King of Those Who Know
07. Integral Birth

Setlist Opeth:
01. Heir Apparent
02. The Grand Conjuration
03. Godhead’s Lament
04. The Lutos Eater
05. Hope Leaves
06. Deliverance
07. Demon of the Fall
08. The Drapery Falls

Návrat legendy. Inak sa ani minuloročný reunion skupiny Cynic nazvať nedá. Tento rok svoj návrat zavŕšila vydaním albumu “Traced in Air”. Z neho sa aj najviac čerpalo. Kapela, ktorú nedržia žiadne žánrové mantineli a v jej hudbe počuť takmer všetko od elektroniky až po death metal, hrala výborne. Zefektovaný zasnený vokál frontmana Paula Masvidala dopĺňal growling Tymona Kruideniera. Tiež by som vyzdvihol aj prácu bubeníka Seana Reinerta, radosť sledovať jeho hru. Cynic ukázali, že aj po takmer 16 rokoch nečinnosti majú stále čo ponúknuť. Dôkazom je aj skandovanie vypredanej Arény “We want more”, ktoré žiaľ kapela nevypočula.

Prišiel čas pre headlinerov večera, Švédov Opeth na čele s charizmatickým Mikaelom Åkerfeldtom. Skupina si za dlhú dobu svojej existencie vybudovala silnú pozíciu a poslednými dvoma albumy sa jej podarilo dostať do širšieho povedomia. Svoj set začali skladbou “Heir Apparent” z novinkového albumu “Watershed”. Mikeal s vtipným tričkom barbara Conana pôsobil uvoľnene, nechýbali jeho monológy medzi skladbami, ani jeho priamy humor.

Zvuk bol výborný, po technickej stránke bolo všetko zahraté dokonale. Aj napriek tomu však vystúpenie Opeth skĺzlo do určitého stereotypu a k záveru začínalo trochu nudiť. Ale aj napriek tomu hodnotím ich vystúpenie pozitívne. Po skladbe “Demon of the Fall” skupina opustila pódium, aby sa po chvíle vrátila a zahrala poslednú skladbu večera “The Drapery Falls” a nastal koniec.

Po organizačnej stránke nemám čo vytknúť, aj napriek tomu, že hala bola vypredaná (1000 ludí), bolo ešte dostatok priestoru na pohyb a tlačenica nehrozila. Zvuk bol vyvážený po celý večer. Všetky skupiny podali výborne výkony a aj keď od Opeth som čakal trochu, viac domov som sa vracal s výborným pocitom.


Arch Enemy – Rise of the Tyrant

Arch Enemy - Rise of the Tyrant
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 21.9.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Blood on Your Hands
02. The Last Enemy
03. I Will Live Again
04. In This Shallow Grave
05. Revolution Begins
06. Rise of the Tyrant
07. The Day You Died
08. Intermezzo Liberté
09. Night Falls Fast
10. The Great Darkness
11. Vultures

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
Mr.Seven – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě než začnu, rád bych poděkoval za vaši přízeň a hlavně trpělivost, kterou jste mi poskytli přes prázdninové měsíce. Určitě také znáte pracovní vytížení, takže mě snad pochopíte. Nicméně dost již bylo řečí a vrhněme se na recenze!

Zatímco se většina lidí potila na koupališti, švédská melodic deathmetalová banda Arch Enemy nelenila a vydala svůj už osmý počin, čímž opět rozvířila metalové vody. Arch Enemy již dávno ukázali, že své řemeslo ovládají více než dobře a jejich hudba byla vždy plná spousty tvrdých riffů, dlouhých sól, řádně tvrdých bicích a pěkně vydrnčené basy. To vše ještě zabaleno do pekelného řevu zpěvačky Angely Gossow. Jejich dřívější počin „Doomsday Machine“ u nás „vyvázl“ s celkem vysokým hodnocením a nastavil laťku zase o něco výš. Takže, jak se „Rise of the Tyrant“ povedlo či naopak nepovedlo?

Nutno říci, těžko hodnotit. Po hudební stránce je vše tak, jak má být, nahrávka je poněkud syrovější než její předchůdce, uslyšíme více thrash rifů než heavymetalových sól, i Angelin hlas se zbavil efektů jako zdvojování atd, které trošku na minulém albu kazily autentičnost. Musím říct, že tento nový posun do brutálnějších směrů se mi velmi libí, sice už asi neuslyšíme takové sólové skvosty jako „Nemesis“, ale opravdu to nebude vadit, když zde máme písně jako „Blood on Your Hands“, které s vámi budou mlátit po místnosti s každým důrazným úderem dvojkopáku, a když se konečně z tohohle pekla vzpamatujete, tak jen proto, abyste si vyslechli úžasný, až lehce punkový refrén, po kterém vám kytarové sólo utrhne všechny končetiny a vrátí vám je zpět v jiném pořadí. Jestli stále budete dýchat, tak věřte, že ne na dlouho, protože Angelinin hlas vás nadobro uzemní a vy jen budete sípat po dalších skladbách.

Tak to bylo trochu prózy, nicméně jaká je opravdová realita celého alba? Věc se má tak, že „Rise of the Tyrant“ je album, které budete chtít slyšet až do posledního zadrnčení kytarové struny. Krom tedy syrovějšího zvuku, o kterém už byla řeč nás album překvapí instrumentálními party, ať už se bude jednat o španělské kytary ve výše zmíněné „Blood on Your Hands“ nebo naprosto efektní a až zamrazující sborové vokály v písní „The Great Darkness“, kde působí naprosto fantasticky jako pomalý kontrast k jinak celkem rychlé thrashové stylizaci písně. Na neoriginálnost si tedy rozhodně stěžovat nemůžeme. Na první poslech se vám bude zdát, že slyšíte pouze druhé „Doomsday Machine“, ale tahle nahrávka se vám hodně rychle dostane do krve a vy si její brutalitu bude vychutnávat s každým úderem srdce.

Abych ale zase nepřechválil, přece jen písně z předchozích nahrávek měli větší „hitový“ potenciál, což bylo dáno hlavně sóly, které se zde samozřejmě také vyskytují, nicméně převládají spíš tvrdší a místy také instrumentálnější písně, což někomu nemusí být po chuti. Ale třeba taková „Revolution Begins“, pěkně ostrý začátek, který se „zvrhne“ do sloky, kde Angela zpívá za doprovodu smyčců, akustické kytary a podladěné basy, jen aby nám potom ukázala řádně od plic vyřvaný refrén. Nevím jak vám, ale mně se tohle líbí. Hodně dlouho jsem přemýšlel nad celkovým hodnocením. „Rise of the Tyrant“ není lepší ani horší než předchozí nahrávky. Je prostě jiné. Dávám tedy pěknou osmičku, ale je to úplně jiná osmička, než dostalo „Doomsday Machine“. Přeberte si to, jak chcete.


Arch Enemy – Doomsday Machine

Arch Enemy - Doomsday Machine
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 26.7.2005
Label: Century Media Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nedávno jsme zde zveřejnili informaci, že kapela Arch Enemy se zavírá do studia, aby nám opět mohla ukázat druhou (a velmi zajímavou) stranu death metalu. Proč druhou? Inu, nestává se tak často, aby v takovéto hudbě vokály osedlala žena, a co si budeme povídat, ani samotná hudba neoplývá klasickými death metalovými prvky. Proto jsem se rozhodl, že si pěkně zrekapitulujeme jejich zatím nejnovější počin “Doomsday Machine”.

Tak když ne tedy klasický death metal, co nám to tahle švédská pětka servíruje do našich uší? Je to opravdu takový dortík upečený pejskem a kočičkou. Texty se nám velmi často dotýkají témat jako vítězství, odpor, pravda a hlavně chuť bojovat, tedy celkem jasné power metalové znaky, a hudba nám hlavně svými kytarovými sóly připomíná v některých částech heavy metal. Tak ingredience jsou to sice pěkné, ale co z toho Arch Enemy dokázali na “Doomsday Machine” uvařit?

Rozhodně hudební dílo, do kterého se vždycky rád a znova zakousnu. Už intro, které je zde reprezentováno čistě instrumentálně, vás dostane do té správné nálady, a poutavý hlas zpěvačky Angely Gossow (jediný cizák v kapele, je to Němka) vás hned ve druhém songu pěkně postaví na nohy. A v takovémto tempu ubíhá celá nahrávka. Kytarové riffy a sóla jsou naprosto precizní, nejde jim vytknout vůbec nic. Písně jako “Nemesis” a “Skeleton Dance” jsou naprostou úžasnou ukázkou spojení tvrdých riffů a krásných sól, po kterých nezůstane jedno oko suché.

Ani bicí nejsou jen hloupým bušením bez jakéhokoliv rytmu a i když zde nemají zrovna moc prostoru, dělají co mohou. Do toho všeho vám Angela s plnou parádou ukáže, že i ženy mohou mít hlas na death metalový “zpěv” a pěkně od plic vám vysvětlí, kdo že je ten náš úhlavní nepřítel a že otroctví je už dávno za námi. Je pravda, že právě texty jsou lehce pozadu oproti ostatním kvalitám alba. Někdy zní trochu nesmyslně a dost často se opakují, nicméně na death metal je to slušný a zcela postačující výkon. Bohužel zde najdeme i dvě tři slabší písně, které mě osobně moc nezaujaly, ale takovéhle věci se odpouští. Co říci závěrem? “Doomsday Machine” bych doporučil i těm, co death metalu moc neholdují, protože spojením právě oněch výše zmíněných faktorů vzniká velmi zajímavá a kvalitní nahrávka. Nezbývá nám, než se těšit na nové album, které vyjde v druhé polovině tohoto roku.