Archiv štítku: SWE

Švédsko

Pain of Salvation – Linoleum

Pain of Salvation - Linoleum
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 16.11.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jste připraveni na recenzi, kde si nemůžete být jisti ničím? Nevím, asi nedokážu zkritizovat cokoliv, co Pain of Salvation vydají, i kdyby to bylo bůhvíco. Tato kapela je moje srdcovka a na novinku jsem se těšil jak hladové děcko na mámin prs. Po “Scarsick”, které mě pořád moc nechytlo (oproti ostatním kouskům), jsem se bál kterým směrem se Pain of Salvation vydají. Podle Daniela Gildenlöwa se na novince pokusil přiblížit zvuku 70. let, který si ale nedokážu představit, takže hodnotit nemůžu. Co ale můžu říct hned je, že narozdíl od “Scarsick”“Linoleum” chytlo už na první poslech a nepustilo a asi ještě dlouho nepustí.

Jaké jsou změny? Asi hlavní novinkou je, že v hudbě se klade větší důraz na riffy, kytara a další nástroje mají trochu větší slovo a hlavním tahounem už není tolik zpěv. Zpěv se taky trochu změnil, Daniel má ještě větší rozsah než dřív a dokonce si občas i pořádně zařve/zascreamuje/zaburácí. Noví spoluhráči odvádějí velmi dobrou práci a člověk by asi nepoznal, že nastaly změny v personálu. A nakonec bych chtěl pochválit produkci, která je čistá, jak jen to jde, a basa je slyšet excelentně a není “nástroj, co tam asi je, ale nikdo o něm neví” jako u Slayer.

Jelikož je na EP jenom šest skladeb, po dlouhé době prozkoumáme každou z nich jednu po druhé. Máme šest tracků, přičemž čtyři z nich jsou skladby z alba “Road Salt”, na které se bude čekat velmi obtížně, a dva jsou bonusy – kecání ve studiu a cover skladby “Yellow Raven” od Scorpions. Já osobně jsem si je rozdělil ještě trochu jinak, protože “If You Wait” je spíš intro k nějakému songu, co bude na albu, a přestože se poslouchá docela dobře, není to tak plnohodnotná skladba jako “Linoleum”, “Mortar Grind” a “Gone”.

EP začíná právě titulním songem, který odkrývá všechny změny a předvádí super riffáž a chytlavost. Skladba je na poměry Pain of Salvation celkem tvrdá a rocková a nesnaží se, stejně jako zbytek alba, plout do rapu nebo hiphopu, což mi trochu vadilo na “Scarsick”. Následuje “Mortar Grind”, asi nejagresivnější skladba, ve které Daniel nejvíc řve a je znát, že do toho jako vždy dává všechno. Dále následuje krátká, pomalá balada “If You Wait”, která, jak jsem již zmínil, pravděpodobně slouží jako nějaké intro. Po ní konečně přichází největší pecka “Gone”, která je asi nejtradičnější a taky se do ní nejhůř dostává. Obsahuje všechno, co od Pain of Salvation člověk může chtít.

Pátá “skladba” je (celkem) vtipné kecání kapely ve studiu o bonusech, co přidá na album (členové chtějí přidat své vlasy). A nakonec cover “Yellow Raven” od Scorpions, který geniálně zakončuje celé EP. Sice to není jejich vlastní tvorba, ale zní prostě skvěle. Jak teď budu hodnotit? Tak zaprvé uberu bodíky za “Bonus Track B”, protože dvakrát to vtipné je, ale napotřetí už ne a sáhnout do kapsy a přepnout na další skladbu mě stojí velké úsilí (smích). Taky uberu bodíky za to, že udělali moje čekání na “Road Salt” ještě horší. Suma sumárum to bude subjektivních srdcařských 8/10.


Diablo Swing Orchestra – Sing-Along Songs for the Damned & Delirious

Diablo Swing Orchestra - Sing-Along Songs for the Damned & Delirious
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: říjen 2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původně jsem recenzi na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirous” psát nechtěl, neboť záležitosti jako Diablo Swing Orchestra jsou v podstatě nehodnotitelné, nebo přinejmenším opravdu špatně hodnotitelné. Protože ale kapela figuruje mezi prvními potvrzenými účastníky českého festivalu Brutal Assault v příštím roce, rozhodl jsem se jim nakonec věnovat prostor.

Diablo Swing Orchestra hrají hudbu mírně řečeno netradiční. Tím nechci říct, že špatnou, jen pro většinu lidí stěží pochopitelnou a poslouchatelnou. Je to taková ta nemasová záležitost pouze pro zapálené zasvěcence. Většinou jejich muzika dostává nálepku avantgarde metal, ale podle mého názoru je toto označení trochu zavádějící. Přesněji řečeno, mám na mysli to slovíčko “metal”. S metalem to má totiž společného jen to, že tam je kytara, basa a bicí. To je všechno. Abych to trochu vysvětlil… před nedávnem jsem psal recenzi na jinou avantgardní skupinu Ram-Zet. V jejich případě je základem (extrémní) metal, na nějž se nabalují vlivy velké spousty různých dalších stylů. U Diablo Swing Orchestra jsou všechny složky vyrovnané a metal má roli jen jako jeden z celku. A že těch složek je v jejich případě napěchováno opravdu velké množství. Nebudu si tady hrát na odborníka a řeknu to na rovinu, v nemetalových stylech se opravdu nevyznám, takže nemohu sloužit, co všechno je na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” ke slyšení. Co ale můžu říct s jistotou je to, že uši vám budou přecházet.

S přítomností tolika různých vlivů a stylů na nahrávce obsažených přichází i jeden problém – může z toho vzniknout dokonalost stejně jako totální splácanina bez hlavy a paty, která víc než umělecké dílo připomíná dort pejska a kočičky. Jenže u takového koktejlu ani nemůžete prohlásit, že má kapela slabší chvilku, jen že jste ti chvilku zrovna nebyli schopni pochopit. A na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” je to tak půl na půl. Přijde mi, že v některých momentech desky Diablo Swing Orchestra prostě sklouzli do zřejmě největšího nešvaru avantgardní hudby, čímž je podle mě samoúčelný exhibicionismus. Jako kdyby v některých kompozicích kapela nedokázala ukočírovat sama sebe a své nápady a upřednostnila formu nad samotným obsahem, což se děje například hned v úvodní “A Tapdancer’s Dilemma”. Netvrdím, že to platí o celém albu, naopak “Song-Along Songs for the Damned & Delirious” obsahuje i opravdu výborné písně, jako například “A Rancid Romance” nebo “Vodka Inferno”. Jenže z debutu “The Butcher’s Ballroom” jsem takovéto smíšené pocity neměl vůbec. Tam naopak bylo všechno na svém místě a koktejl byl vyvážený, výživný a chutný. Novinkový nápoj ale s jedním douškem chutná přímo královsky, zatímco s dalším se objevuje mírná pachuť.

Pozor, přesto všechno je ale “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” stále kvalitní záležitostí. Nepochopitelnou ano, ale kvalitní. Body strhávám v podstatě jen za onu mírnou nevyváženost materiálu a hlavně za již několikrát zmiňovanou nepřístupnost. Jinak ale velké doporučení na něco vskutku netradičního, a to i když mě jejich debut zaujal více.


Arch Enemy – The Root of All Evil

Arch Enemy - The Root of All Evil
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.9.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arch Enemy, švédská melodicky-death metalová skupina, přichází na scénu se svým osmým řadovým albem. Tato deska je speciální v jedné věci – nepřináší v podstatě nic nového. Album o dvanácti skladbách obsahuje předělané písně z období 1996-2000, tedy tři první alba a časy, kdy tu ještě nepůsobila zpěvačka Angela Gossow. Písně dostaly nový šmrnc, upravily se některé části a samozřejmě – nejvíce se liší ve vokálech. Panují různé názory, jestli Gossow nebo Liiva svou úlohu zvládají lépe. Mně osobně se více líbí vokály novější a dle mého názoru i originál překonali.

První píseň, i první zfilmovaná, je “Beast of Man”, původně z alba “Stigmata”, na které “Beast of Man” také vše začínala. Novější verze je o celých osm vteřin delší než 11 let stará kolegyně. Vlastně každá novější verze je o něco delší, největší rozdíl je v páté “Bury Me an Angel”, původní nahrávka měla pouhé tři minuty a 40 vteřin. Obsah novější je o 45 sekund bohatší. Někteří lidé přenahrávání starých kousků odsuzují, najdou se i tací, kteří to ocení. Je dobré vědět, že Arch Enemy vzpomínají na svou minulost a chtějí své starší věci ukázat mladším/novějším posluchačům. Angela Gossow při nahrávání exceluje, dokazuje, že se v kapele nedrží náhodou a posouvá ji to mezi elitu ženských death metalových zpěvaček.

To jsou staro-noví Arch Enemy. Starší pecky se dočkali nového kabátu, který si zaslouží. Novější vokály nasazují novou metu a je dobré, mít několik dobrých písních pohromadě. Já jsem za toto přenahrání rád, ale např. kolegovi H. se to moc nezamlouvá. Skupina si také možná krátí čas při nahrávání úplně nového materiálu. Nebo jim došly peníze, a proto toto provedly. Nicméně jsem si poslech užil a zavzpomínal na starší alba. Kdyby se toto hodnotilo jako nové album, určitě má o bod nebo více procent navíc. Takto je to ale pouze na 6,5.


Marduk – Wormwood

Marduk - Wormwood
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Dva roky uběhly od posledního záseku “Rom 5:12” a švédské komando Marduk je už zase zpátky, tentokráte obklopené nahořklou vůní pelyňku a potřetí s ďáblem Mortuusem za mikrofonem. A opět je to vskutku vydatná porce vydatného black metalu. Pravdou sice je, že předchozí arcidílo zůstává nepokořeno, ale to “Wormwood” nikterak nebrání být výbornou deskou. A to je to hlavní.

Marduk nejsou žádná ořezávátka a přesně jak je u nich zvykem, valí podstatnou část alba ve vysokých obrátkách. Jejich rychlé songy sdírají pořád kůži, přesně jak se od nich očekává. Špatnou skladbu už snad ani neumějí napsat. A “Wormwood” není výjimkou. Typická atmosféra Marduk je jako vždy prošpikována spoustou nápadu a drtí posluchače na kousíčky. Ani nevím, jaký song bych vám doporučil, protože prostě nejde sáhnout vedle. Třeba taková “Whorecrown” se skvělou sólující kytarou je výborná. Pokud prahnete po nějaké zuřivosti sypačkoidního typu, “This Fleshly Void” je pro vás jako stvořená. Vždyť už hned úvodní “Nowhere, No-One, Nothing” je k posrání zabijácká. Není slabého songu, není slabého místa.

Druhá tvář Marduk je sice pomalejší, ale o to působivější. A stejně jako v případě “Rom 5:12” jsou i na “Wormwood” obě tyto tváře kapely vyváženy tak nějak půl na půl. Tou nejpůsobivější skladbou na novince je podle mě hned druhá “Funeral Dawn”. Kdybych měl zvolit jeden jediný vrchol desky, neváhal bych a přiřkl jej právě téhle písni. Rychlé songy Marduk vás zničí svojí silou a nenávistí, ty pomalé vás ale stáhnou z kůže mnohem bolestivěji a s hlubším účinkem. A “Funeral Dawn” je přesně taková. Jestli někdy někdo zhudebnil krásu v morbiditě, pak jedině Marduk.

Co se k mé velké radosti nezměnilo od minula ani v nejmenším, je drtivá baskytara. U Marduk tenhle nástroj nikdy nebyl jen “šmrdláním v pozadí”, ale na předchozím a novinkovém albu to dotáhli k dokonalosti. Pusťte si písničky “Unclosing the Curse” a “As a Garment” na sluchátkách a pořádně nahlas a poznáte, o čem mluvím. Z té basy vám vybouchne hlava.

A pak je tady ještě zpěvák Mortuus, který tomu celému nasazuje svým nelidským hlasem korunu. To, co on předvádí, je chvílemi opravdu neuvěřitelné. Tohle je ten jediný správný vokální ďábel pro Marduk. Nic proti Legionovi, to byl taky výborný zpěvák a měl jsem ho rád, ale v jeho současném působišti Devian mu to sekne víc. Mortuus je král.

Marduk v roce 2009 neztratili nic ze svého kouzla a ničí stejně jako kdykoliv předtím. Jak již bylo řečeno, mistrovské “Rom 5:12” je nepřekonáno, “Wormwood” se ale také neztratí a má co nabídnout. Máte Marduk rádi? Jestli ano, pak neváhejte, věřím, že jejich nový opus vás nezklame, stejně jako nezklamal ani mě.


Marduk – Rom 5:12

Marduk - Rom 5:12
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.4.2007
Label: Blooddawn Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

“Rom 5:12” je druhé album Marduk se stále ještě novým vokalistou Mortuusem. Zatímco předchozí řadovka “Plague Angel” byla zkouška ohněm jak pro právě příchozího pěvce, tak i pro zbytek kapely, na “Rom 5:12” se nemusela kapela už nijak omezovat. Nová krev vlila Marduk do žil spoustu sil, všechny trumfy hrály jen pro ně a Švédové příležitost využili a onoho roku 2007, kdy “Rom 5:12” vyšlo, zatřásli samotným peklem.

Od první vteřiny “The Levelling Dust” vás Marduk uvrhnou do bahna a hnusu. Rychlé a nenávistné, nelidské. Taková je i následující “Cold Mouth Prayer”. Mortuus hned od začátku exceluje a jeho chorobný vokál proniká až do morku kostí. To snad ani není člověk, to je ďábel, jenž má v hrdle čiré zlo. A svým hlasem cituje samotnou Smrt.

“And as an echo of the black death, still lingers forgotten under the song of the wind”
(The Levelling Dust)

První dva zářezy jsou misantropickým vyhlazením, ale stále jen předzvěstí věcí příštích. V extrémních obrátkách Marduk zabíjejí, ale v těch pomalých mučí a trýzní. Imago Mortis” sdírá kůži z těl, dokud nezbude jen hnijící maso, aby tu krvavou a zuboženou hromádku, jež zbyla, opět zasypali vědrem nenávisti s názvem “Through the Belly of Damnation”. Ani následující funerální mezihra “1651” neskýtá odpočinek. Spíše naopak. Vypjatá koncentrace strachu, nad kterou ční Mortuusův temný recitál. A to jsme teprve v polovině.

Honest like a mother’s love, a spear of famine, a wingless dove,
raging teeth and the pang of death,
to carve out a fourth from the curse that is man
(Through the Belly of Damnation)

Naprostým vrcholem celého “Rom 5:12” je “Accuser / Opposer”, kde fascinace hnusem a odporností dosahuje maxima. Pomalá a bolestivá oslava morbidity, z níž mrazí v zádech. Tomu konkuruje už jen další hrůzný kostlivec v podobě “Womb of Perishableness” s přenádherným sólem.

“I ate of death to cleanse my flesh of god,
to make me thy entrance to the veins of the world
I drank of hell, to cleanse my soul of god,
to reach the light on which thou dwellest
(Accuser / Opposer)

“Rom 5:12” je jeden velký chorobný žalm, jenž Marduk vyrvali ze chřtánu samotné Smrti a jako takový, je jedním z nejděsivějších a nejlepších děl, jaké kdy Švédské komando stvořilo. Korunu z lidských kostí tomu všemu nasazuje chorobný obal a booklet.

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt;
a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
(Bible, List Římanům, Kapitola 5., Verš 12)


Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.


This Ending – Dead Harvest

This Ending - Dead Harvest
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

“Dead Harvest” je teprve druhým albem těchto švédských death metalistů. Pokud vám název skupiny nic neříká, tak fanouškům Amon Amarth určitě připomeneme jméno bubeníka této skupiny, Fredrika Anderssona, který skupinu dal dohromady a dá se i říci, že jí šéfuje. Skupina vznikla v roce 1991 pod názvem A Canorous Quintet, pod nynějším názvem fungují až od roku 2005, první album nese název “Inside the Machine”. This Ending se navrátil do Offbeat Studio ve Stockholmu a po dvou měsících práce bylo album konečne hotové. Napsaných písní bylo opravdu hodně, ale nakonec bylo vybráno pouze deset. Další dvě písně však budou zveřejněny na evropském vydání tohoto alba. Skupina nezaostala ani ve výrobě videoklipu, zfilmovaná byla píseň “Parasites”.

Vše začíná výtvorem “Trace of Sin”, která má vše, co má otvíračka mít, rychlé a hlasité bubny, skvělý počáteční riff a správný death metalový zpěv. Druhá “Parasites” se nese v podobném duchu, sice se mi zdálo, že je trochu pomalejší, ale stále výborná. Dále je na řadě má oblíbená “Machinery”, bicí neopouští svojí skvělou rychlost a čeká vás tu další vynikající riff. “Instigator of Dead Flesh”, čtvrtá pořadová pecka, bubny zde již nejsou tak rychlé jako v minulých písničkách, ale zato pro kytaroholiky je tu skvělé sólo. Pod číslem pět se skrývá “Dellusionists”, ta se nese v podobném duchu – rychlé bicí, spravný death metalový zpěv a chytlavý riff. Šestá “Army of the Dying Sun” má perkusionistický úvod, dále se pak ale rozjede a přišlo mi, že bubny jsou stejně rychlé, kytara je více slyšet, přijde mi ale, že zde je pomalejší zpěv, který se i více táhne. Další tři písně – “Dead Harvest”, “Tools of Demise” a “Deathrade” – jsou víceméně stejné a není důvod je zde více rozepisovat. Desátou a poslední písní je “The Asylum”, která se s vámi rozloučí ve velkém stylu. Užijete si zde delší, vysoké kytarové sólo, ke konci se píseň pomalu ztišuje a “Dead Harvest” končí.

“Dead Harvest”, druhá pořadová práce Fredrika Anderssona a spol., má velice kvalitní bicí, vůbec jedny nejlepší, co jsem v poslední době slyšel, Fredrik se předvedl. Nicméně někteří fanoušci si stěžují, že toto není již melodický death metal z prvního alba, ale pouze death metal. Pokud máte rádi severský death metal, doporučuji toto ozkoušet.


Candlemass – Death Magic Doom

Candlemass - Death Magic Doom
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.4.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. If I Ever Die
02. Hammer of Doom
03. The Bleeding Baroness
04. Demon of the Deep
05. House of 1000 Voices
06. Dead Angel
07. Clouds of Dementia
08. My Funeral Dreams

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je to celkem náhoda, že dvě z nejznámějších doommetalových kapel vydávají svá nová alba v tak krátké době po sobě. Po My Dying Bride, jakožto představitelích té trošku extrémnější odnože, teď s novinkou přicházejí i samotní zakladatelé čistého doomu – Candlemass (to, že z dnešního pohledu dělení metalových žánrů měli ve své tvorbě některé doomové prvky už Black Sabbath, teď ponechme stranou).

Než se člověk vůbec pustí do poslechu „Death Magic Doom“, musí si ujasnit jednu věc – co vůbec od této desky čeká. Pokud to bude něco přesně ve stylu Candlemass, je to jenom dobře. Což o to, není to nic neobvyklého, že legendy svého žánru, který ještě hrají více jak 20 let, nemění své výrazivo. Důvod, proč s tím teda tady zaplácávám místo je ten, že se s tím klasickým Candlemass přístupem pojí i jedno negativum, a sice že jejich alba prostě nejdou vstřebat na jeden poslech, což platí i o novince (takže rada pana H. – pokud se vám to na poprvé nebude líbit, neházejte to ještě do koše). Já osobně se na každou novou fošnu Candlemass těším jak malej Jarda, ale když to pak slyším, říkám si něco v duchu: „To se jim ale vážně nepovedlo, fakt shit.“ Jenže mi to nedá a poslouchám to dál, abych se ujistil, že vydali špatné album. Po pár posleších ale zjišťuji, že to co se ze začátku zdá jako shit, jsou ve skutečnosti sakra dobré songy. Stačí mít jen trochu trpělivosti a dát „Death Magic Doom“ více než jednu šanci a rozkvete vám před očima (ušima).

Desku otevírá rychlá „If I Ever Die“ (přesně tak, rychlá – ne všechen doom metal má totiž šnečí tempo) se skvělým výkonem zpěváka Roberta Lowea. Zároveň je to přesně příklad jednoho z těch songů, které se mi ze začátku moc nezdály, ale nakonec mi došlo, že první dojem (zvláště v hudbě) někdy klame víc než osmdesátiletá babička, která vám do telefonu tvrdí, že je to sexy osmnáctka. Dost bylo ale perverzních přirovnání, protože za dobu kratší, než jsem stačil vymyslet tu úchylárnu v předchozí větě, přichází druhá „Hammer of Doom“ a přehazuje výhybku rychlosti přesně na opačnou stranu. Jedná se totiž o jeden z nejpomalejších a nejtemnějších songů, jaké kdy Candlemass napsali. A ten název se k němu hodí dokonale. Třetí „The Bleeding Baroness“ je jediná píseň na albu, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Rychlejší sloka se tady střídá s úžasným pomalým refrénem a tvoří tak jednu z největších pecek na „Death Magic Doom“. Doporučuji si všimnout skvěle využitých kláves, které slouží ke gradaci refrénu, čímž „The Bleeding Baroness“ dostává maximální šťávu. Stejný efekt je slyšení také například v „House of 1000 Voices“ nebo závěrečné „My Funeral Dreams“.

I když mají Candlemass výstřelky do vyšších i nižších rychlostí, nejsilnější jsou (a vždycky byli) ve středním tempu. Nikoho snad nepřekvapí, že právě v něm se zdržují nejvíce. Tak to bychom měli probranou rychlost. Co se týče skladatelských nápadů, snad jste mezi řádky vyčetli, že hlavní mozek a baskytarista Leif Edling vymyslel i tentokrát výborné skladby. Takže co bych mohl ještě zhodnotit? No přece zpěv! Jako člověk zatížený na vokální onanie a hlasové orgie si to nemůžu odpustit. „Death Magic Doom“ je už druhým albem s novým zpěvákem Robertem Lowem. Vypadá to, že si Candlemass našli po Messiahovi Marcolinovi (který z skupiny vyhozen snad pětkrát a pětkrát byl do ní znovu přijat) stálého vokalistu. Způsob, jakým Robert zpívá staré vály, mě sice moc nebere (to bude asi tím, že mám původní nahrávky tak zažrané v palici, že je odsud už nikdy nedostanu), ale songy psané přímo pro něj zpívá úžasně, to se musí nechat. Nedokážu si představit, že by kdokoliv jiný nazpíval „Death Magic Doom“ stejně dobře.

Candlemass

Závěr recenze nemůže být jednodušší – Candlemass ukázali, že i po více jak dvaceti letech na scéně dokážou tvořit silné desky. Jak je již ale řečeno na začátku, chce to trochu času do nahrávky proniknout, ale pak už jen… pak už je jen “Death Magic Doom”.


Marduk – Panzer Division Marduk

Marduk - Panzer Division Marduk
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2008
Label: Regain Records
Původní vydání: červen 1999, Osmose Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Marduk. To už je dnes ve světě black metalu pojem. A tenhle pojem vypustil na svět přesně před deseti lety (myšleno na den přesně) své nejslavnější album “Panzer Division Marduk”. K připomenutí odehrají Marduk i jeden speciální koncert, kde zazní celá tato deska (tím vyvoleným místem se stal festival Party San v Německu). A nakonec, v únoru loňského roku bylo “Panzer Division Marduk” znovu vydáno a právě této re-edici se dnes budeme věnovat.

V čem se tedy znovu-vydání liší od původní edice? První změna je zřejmá na první pohled – jiný obal. Tady záleží na každém samostatně, jestli se mu líbí víc ten nový, bílý nebo “verze ’99”. Podle mého skromného osobního názoru byl ten původní takový působivější (u obrázku je nový obal dole, starý nahoře). O dost více určitě potěší, že re-edice vychází na digipacku. Co si budeme povídat, skládací “leporelo” z tvrdého papíru vypadá o mnoho lépe než plastiková krabička. Na dvou stranách digipacku je pak dobová recenze na “Panzer Division Marduk” z časopisu Metal Hammer. Samozřejmě se jedná o recenzi, která album vychvaluje, jak jen to jde. Značného upgradu se dočkal i booklet, který na nové edici čítá úctyhodných 36 stran.

Vylepšen byl samozřejmě i samotný disk, který obsahuje tři bonusy. První dva jsou písně “Deathride” a “Todeskessel Kurland”. Nikde není psáno, jestli se jedná o zbrusu nové songy nebo zbytky z původního nahrávání, co je ale hlavní, ke starým flákům sednou stejně jako pověstná prdel na hrnec. Jen refrén “Deathride” nápadně připomíná refrén “Baptism by Fire”, ale jinak tyhle dvě věci stojí za hřích. Třetím bonusem je fanoušky vyrobené video k titulní písničce alba. S tímhle klipem mám trochu problém, protože se mi prostě nepovedl spustit (zkoušel jsem to na třech počítačích a dvou DVD přehrávačích). Ani nevím, jestli je chyba na mojí straně, nebo mám jen zmetka (úsměv).

A kromě toho všeho najdete na nové verzi samozřejmě i původních osm songů, včetně pecek jako “502”, “Christraping Black Metal” nebo kultovní “Baptism by Fire”. Od začátku do konce se jede v maximální rychlosti s pedálem nasranosti sešlápnutým až k podlaze. Kdybyste se mě zeptali na nejrychlejší album, které znám, odpovědí “Panzer Division Marduk” bych určitě nic nezkazil. A kdybyste si náhodou chtěli tenhle nářez pořídit, právě tahle limitovka by byla tou správnou volbou.


HammerFall – No Sacrifice, No Victory

HammerFall - No Sacrifice, No Victory
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 20.2.2009
Label: Nuclear Blast

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuhle kapelu jsem měl vždy zafixovanou jako tu, co má “každou desku stejnou” a ani tentokrát chlapci nezklamali. I přesto, že je to obvyklá práce HammerFall, je slyšet určitá změna, možná za to ale může Pontus Norgren, nový kytarista, který trochu mění sound skupiny.

Hammerfall na své nové desce splnili to co obvykle – vytvořili desku s nakažlivými a chytlavými heavy/power melodiemi a zaručili že na koncertech budou všichni zpívat s kapelou.

Otvírák “Any Means Necessary”, nasazuje albu klasické střední tempo (HammeFall nejsou žádní rychlíci), které se drží v celém albu. Jedna z nejlepších částí desky je “Punish and Enslave”, která vás chytne super riffem už od začátku a nepustí. Refrén z “Legion” asi bude hodně dlouho sedět v hlavě, vynikající je i “Hallowed Be My Name”, nebo titulní skladba. HammerFall nezapomněli ani na balady (“Between Two Worlds”) a na instrumentálku, která mi přijde trochu nezáživná a moc natažená, ale ostatním se může líbit…

Deska je super na odddech, nic složitějšího v jejich hudbě hledat nejde. HammerFall vytvořili solidní album, nikterak originální, ale je to přesně to, co se od nich čeká a co tak dobře dělají už několik let. Žádná originalita je zároveň mínusem, stejně jako jednoduchost, proto dávám 7/10.