Archiv štítku: SWE

Švédsko

Netherbird, Nocturnal Pestilence, Ghost in the Shell

Netherbird, Nocturnal Pestilence
Datum: 26.2.2012
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Damned of Light, Ghost in the Shell, Genuine Relief, Netherbird, Nocturnal Pestilence

Jak už jsem se párkrát přesvědčil, čas od času není na škodu vyrazit na UG akci za pár šušní. Je totiž až s podivem, kolikrát dovede příslušná událost návštěvníka i velmi příjemně překvapit. Tentokrát nebylo rozhodování vůbec složité, neboť mrzká padesátikoruna, investovaná do vystoupení švédských melodic blackařů Netherbird a několika českých uskupení, slibovala minimálně uspokojivou návratnost v podobě hudebních zážitků…

Místo konání, tedy libeňský klub Exit-Us asi není třeba nikterak zdlouhavě představovat. Snad jen dodám, že z pohledu diváka je Infernal Party: Eschatology přesně druh akce, pro kterou se klub hodí, a s každou další návštěvou se mi tam líbí víc. Ono je totiž vážně fajn pokecat nad pivem s headlinerem večera nebo si zahrát fotbálek s organizátorem. Nebo mít alespoň tu možnost. Ale dost řečí, přistoupíme k samotnému koncertu.

První místo programu zaujali chomutovští black metalisté Damned of Light. Z mně neznámých důvodů však začali proti plánu odhadem o nějakou půlhodinu později, pročež celá akce nabrala skluz, který se horko těžko doháněl po celý zbytek večera. Je to trochu paradox, že se o tohle zpoždění (zřejmě) zasloužila nejslabší kapela večera. A tím už jsem vlastně načal hodnocení. Tedy, ne, že by to byla úplná žumpa, to rozhodně ne. Místy se mi produkce Damned of Light i celkem pozdávala, ale celkově vzato to vážně nebylo nic moc. Hudba samotná mě až na těch pár výjimek nezaujala, vokál mě na sedínku taky neporazil a nenapadá mě vlastně nic, co by se mi na vystoupení Damned of Light vyloženě líbilo. Než se nudit pod pódiem, tak to jsem se radši vydal prověřit dění okolo baru…

Tam jsem setrval o něco déle, než trvala pauza, a zpět do sálu jsem se snesl v okamžiku, kdy už na pódiu řádili Západočeši Ghost in the Shell. Doom metal sice moc nevyznávám, ale o téhle kapele se ke mně už doneslo několik pozitivních ohlasů, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jaký dojem udělají naživo. A vážení, dojem jsem si odnesl skutečně vynikající! Bylo to úchvatně zádumčivé, melodie, které občas táhnou tu kterou kapelu ke dnu, se ukázaly jako chytlavé, ale rozhodně ne prvoplánově a to vše umocňovaly skvělé riffy a naprosto fenomenální pěvcův vokál. Prostě a jednoduše skladatelsky na úrovni a ještě k tomu precizně odprezentované. Ghost in the Shell mě zkrátka dostali. Tahle kapela má budoucnost a já doufám, že se v dohledné době opět na nějakém tom koncertu potkáme. Všem mohu jedině doporučit…

Večer pokročil a na řadu přišli organizátoři celé akce, v pražském undergroundu zavedení domorodci Nocturnal Pestilence, a i tady jsem se dočkal velmi zdařilého výkonu. Kapela za to vzala velmi zostra a od začátku do konce sypala do diváků něco na způsob death metalu, okořeněného nějakou tou melodií. Vystoupení to bylo našlapané, po všech stranách přinejmenším velmi slušné a jeho dopad na publikum nezpochybnitelný. Co jsem si stihl všimnout, tak přední řady velmi ochotně pařily, a pokud mě paměť nešálí, došlo i na nějaký ten mosh pit. Věru příjemné kratochvíle při takovém hudebním doprovodu. Poklonu se sluší vyseknout sympatické zpěvačce, která by svým vokálem s klidem strčila do kapsy kdejakého kolegu growlera, a to přitom ještě stíhala na pódiu řádit, až jsem měl strach, že to neudýchá. Udýchala to však s přehledem, a tak snad jediným mínusem vystoupení Nocturnal Pestilence zůstal ne zcela vyvážený zvuk, na který asi nejvíce doplatily klávesy. Za celé vystoupení jsem je totiž zaslechl sotva třikrát, a to jsem se musel ještě dost snažit. Byla to ovšem jen ojedinělá nedokonalost, neboť po celý zbytek večera se zvyk pohyboval v rozumných mantinelech a až na nešťastné klávesy nebyli výjimkou ani Nocturnal Pestilence. Z jejich vystoupení jsem si odnesl výtečný dojem a kapela si vysloužila můj obdiv.

Po Nocturnal Pestilence následovala pauza, která jediná dělila publikum od vystoupení headlinera večera – Švédů Netherbird. Jak jsem zjistil předešlého dne, tato kapela hraje vesměs poslouchatelný melodický black metal, a tak jsem si říkal, že naživo by pánové mohli překvapit. Jenže v kontextu výborných Ghost in the Shell a Nocturnal Pestilence se ukázala tato očekávání jako lehce nadnesená. Netherbird sice odehráli slušné vystoupení, ale na druhou stranu nepředvedli nic, z čeho by přítomným popadaly čelisti. Jenže těžko soudit, nakolik to bylo vinou kapely. Většina přítomných totiž prakticky po celý koncert nevěnovala pozornost ani tak muzikantům jako spíše neznámému idiotovi, který napůl cílevědomě a napůl nevědomky fyzicky likvidoval své bezprostřední okolí. Nemám nic proti hrátkám v kotli, ale co předvádělo tohle individuum, to bylo za hranicí. Nevím, jestli byl ten člověk pod vlivem nějakých drog, ale v kotli se choval vyloženě nepříčetně a nic se na tom nezměnilo ani v okamžiku, kdy mně neznámým způsobem přišel k tržné ráně přes celé čelo. Zalit vlastní krví a masakrujíc ostatní návštěvníky koncertu se tak dál vesele bavil, čemuž neučinilo přítrž ani pár dobře mířených ran na jeho čelist, ale až zásah personálu klubu. Když už byl ale konečně odstraněn, publikum jako by pookřálo a poslední skladbu si královsky užili snad všichni, roztomile ožralou crew kapely nevyjímaje. Fenomenální závěr a následné focení s kapelou na pódiu však zkalil poslední výstup onoho zkurvysyna, kterému se nějakým způsobem podařilo vrátit do klubu a chtěl se za každou cenu zúčastnit všeobecné družby. Dle mého skromného názoru by si zasloužil zkopat do bezvědomí, ale to je jen subjektivní náhled na věc…

Toto extempore však zůstalo jediným výrazným záporem celé akce a celkově pozitivní náladu večera to nemohlo ohrozit. Díky za to směřují především na adresu Ghost in the Shell a Nocturnal Pestilence, kteří toho večera vážně excelovali. Vyzdvihnout si však zaslouží rovněž Netherbird, kteří na pódiu sice nepředvedli nic světoborného, ale mimo něj se ukázali jako velmi přátelští a komunikativní lidé. Co jiného taky očekávat od kapely, která je ochotna předvést plnohodnotnou show i za tak směšnou cenu (a to nemluvím o koncertě na Slovensku, kde si za vstup účtovali neuvěřitelné jedno Euro!). Účast se nakonec ustálila na nějakých čtyřiceti osobách, což je na undergroundovou akci myslím vesměs obstojné. Spokojenost tak mohla zavládnout na obou stranách…

Vystoupením Netherbird pro mě večer skončil a závěrečnou kapelu večera, Genuine Relief, jsem si už bohužel musel nechat ujít. I tak jsem ale odcházel navýsost spokojen. Víc takových akcí!


Steelwing – Zone of Alienation

Steelwing - Zone of Alienation
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.1.2012
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. 2097 A.D.
02. Solar Wind Riders
03. Full Speed Ahead!
04. Breathless
05. Tokkotai (Wind of Fury)
06. Zone of Alienation
07. The Running Man
08. They Came from the Skies
09. Lunacy Rising
10. 2097 A.D. (Extended Cut) [bonus]
11. Hit ‘Em Hard! (2010 Demo) [bonus]

Hodnocení:
Ellrohir – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Mladá švédská parta na mě při vší úctě působí poněkud rychlokvašeným dojmem. Vynořili se v podstatě odnikud v roce 2009, vydali první album, které sklidilo až mimořádné ovace, vykoplo je na stránky renomovaných metalových magazínů a poslalo předskakovat takovým jménům jako Blind Guardian, Sabaton či Accept. Fanoušci a optimisti mohou tvrdit, že to je nespornou kvalitou tvorby. Cynikové a konspirátoři v tom zase budou hledat “tlačenku” a zákulisní nitky.

Faktem je, že tu máme kapelu, která jako by z oka vypadla ikonám heavy metalu z 80. let. A to ovšem téměř doslova. Když jsem se s nimi střetl poprvé na pražském koncertě, můj první dojem byl, že jde o nějaké Judas Priest revival. Tento názor bych možná při podrobnějším poslechu přehodnotil, zvlášť protože nové album, v pořadí druhé, které se fanouškům dostává do rukou nyní, vůbec ze všeho nejvíc přípomíná staré dobré osmdesátkové Iron Maiden. Dalo by se tomu snad říct i “vykrádačka”. Když budu schovívavější, tak řeknu, že Steelwing, potažmo jejich manažer, vsadili na osvědčenou kvalitu a poptávku metalového posluchačstva po “klasickém hevíku britské školy”. Ten jim servírují v řádném a neředěném množství a ať už si o tom myslí kdo chce, co chce, sklízejí s ním úspěch.

Management a promo rozhodně kapele šlape na výbornou. Vedle toho nelze než pochválit a vyzdvihnout výkony zpěváka Rileyho. Svými kvalitami a zvučným hlasem mě dokázal upoutat hned během prvních pár okamžiků. Na úspěchu Steelwing má z mého pohledu lví podíl, byť samozřejmě ostatní chlapíci zodpovědní za jednotlivé instrumenty odvádějí svou práci taktéž zodpovědně a kvalitně. Po autorské stránce už to tak valné není. Osobně bych za tím ale neviděl ani tak nedostatek samostatné tvůrčí invence, jako spíš pevně daný záměr držet se prověřených postupů s cílem oslovit co nejširší publikum. Težko říct, jak se k tomu postavit jakožto pravověrný metalový fanda, který se vyhýbá “mainstreamu” zaměřenému na tvorbu záměrně líbivé “komerční” hudby. Zřejmě bych mu měl doporučit utéct od Steelwing co nejdál.

Ti z vás, co jste ještě neutekli, vězte, že po hudební stránce se můžete těšit na čtyřicetiminutovou nálož příjemně odsýpajícího heavy metalu. Vliv Iron Maiden je ovšem více či méně znatelný takřka na každém kroku. Sem tam se člověku připomenou i jiní interpreti a minimálně dvakrát jsem měl pocit, že “tohle už jsem přece musel někde slyšet”, ale ani po konzultaci s kolegou H. jsme si na prapůvodce našich pocitů nevzpomněli. Konkrétně to bylo u riffu z druhé minuty “Tokkotai (Wind of Fury)” (velmi podobný se pak objevuje ještě v “Lunacy Rising”) a u refrénu sedmé “The Running Man”. Pokud někdo odhalí viníka, budiž odměněn mou nekonečnou vděčností ;)

Každopádně zcela s jistotou mohu tvrdit, že při poslechu sloky “Běžícího muže” jsem si vybavil “Be Quick or Be Dead” od Iron Maiden a že v následující instrumentální skladbě “They Came from the Skies” se to motivy typickými pro “Železnou pannu” jenom hemží. Některými zatracovaný čtvrtý song “Breathless” mi dal pro změnu vzpomenout na Alice Coopera a v závěru tohoto kousku jsem zřejmě konečně pochopil, proč se o nových Edguy říká, že už to není žádný pořádný power metal, ale prachmizerný hard rock, protože na okamžik bych přísahal, že jsem právě slyšel zpívat Tobiase Sammeta.

Na albu ovšem jsou i světlé momenty originality. Za nejvýznamnější z nich bych označil intro “2097 A.D.”. Krásně vrací člověka do světa sci-fi 80. let a do světa osmibitových herních zvuků. Nejlepším prvkem jsou bicí se zvláštním efektem evokujícím cosi jako zvuk phaserové palby. Sci-fi atmosféra je navozena dokonale, škoda, že se jí nedaří držet v dalším průběhu. Texty sice jakýsi slibovaný sci-fi příběh evokují, nicméně podle samotné hudby by to klidně mohlo být album třeba o chování slepic. Ještě daleko více vyniká ona intro skladba v dvojnásobně dlouhé a jinak zahrané “extended cut” verzi, která je ovšem pohříchu přítomná pouze na bonusové edici. Za druhý velmi světlý moment považuju závěrečnou “Lunacy Rising”. Je to deset minut dlouhý kousek, i když fakticky sestává z nejméně tří částí, které k sobě pojí zřejmě pouze jakási příběhová linie. Zřejmě se hoši zhlédli v epických zakončeních jednotlivých alb z dílny Rhapsody. Zajímavá je ale zejména ta třetí část, kdy najednou hudba i zpěv začne připomínat nějaký starý francouzský šanson. Je to jenom malé zpestření, ale beru to jako důkaz, že Steelwing mají na víc než pouze otrocky kopírovat staré Iron Maiden.

Při celkovém hodnocení alba, potažmo celé kapely, je kardinální otázkou, zdali vám vadí nebo nevadí ono “půjčování si” hudebních motivů. Steelwing nepřinášejí nic převratně originálního, ale na druhou stranu servírují v podstatě přesně to, co před nějakými pětadvaceti lety spolehlivě bořilo metalové hitparády a co spoustu lidí oprávněně rajcuje do dneška. Pokud se mě zeptáte na nejlepší a reprezentativní skladby, vybral bych “Full Speed Ahead!”, “The Running Man” a coby doporučení pro ty z vás, kteří by uvažovali o pořízení si bonusové edice, ještě “Hit ‘Em Hard!”.


Druhý pohled (H.):

Po velice zajímavém intru “2097 A.D.” kapela spustí ničím výjimečný heavy metal plný toho největší klišé, který se vcelku okatě inspiruje (nebo snad vykrádá?) u klasiků svého žánru. Na první poslech jsou nejčastějším terčem Iron Maiden – ostatně i koncertní image Steelwing přípomíná Iron Maiden z 80. let opravdu hodně. Ale tím to samozřejmě nekončí, Steelwing si berou do huby i další známé kapely. Stačí si vzít například takovou “Breathless”, což je přehlídka toho nejotřepanějšího hard’n’heavy klišé, jaké si jen dokážete představit, a bude vám jasné, co mám na mysli.

Druhá stránka věci je však ta, že i přesto se to prostě poslouchat dá. Není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojem, ale nezvracím z toho. Upřímně vlastně nepochybuji o tom, že by Steelwing s tímhle neměli úspěch zaručený, neboť to je přesně to, co jim nejširší metalová obec bude vždycky zobat z ruky. Jestli bych si měl z fleku tipnout nějakou mladou kapelu, která má vyhlídky na to stát se v budoucnu velmi populární, na Steelwing bych si asi vzpomněl jako na první. Jestli se to ale nese ruku v ruce s opravdu kvalitní a originální muzikou? Ne, nenese, což je bohužel dáno celkovou situací na současné scéně – ale to už je samozřejmě úplně jiné téma, které sem nyní nepatří a na jehož rozebrání tu nemám místo.

Na “Zone of Alienation” jsou tedy z mého pohledu nejpříjemnější dvě věci: odkaz na kultovního “Běžícího muže” v songu “The Running Man” (i když podle textu Steelwing vycházejí spíše ze stejnojmenného kultovního snímku z roku 1987, nikoliv z původní knižní předlohy) a hlavně již jednou zmiňované “2097 A.D.”. Je to paradox, že právě intro mě na celé desce baví nejvíce – zvláště jeho prodloužená verze, která se nachází na limitované edici “Zone of Alienation” -, protože mi svou atmosférou neskutečně připomíná staré béčkové sci-fi bijáky z osmdesátých let, na nichž jsem svého času vyrůstal. “Útěk z New Yorku” jak vyšitý… akorát samotná ta muzika ve standardních písničkách znatelně pokulhává…


The Unguided – Hell Frost

The Unguided - Hell Frost
Země: Švédsko
Žánr: alternative / melodic death metal
Datum vydání: 30.11.2011
Label: Despotz Records

Tracklist:
01. Inherit the Earth
02. Phoenix Down
03. Betrayer of the Code
04. My Own Death
05. Serenade of Guilt
06. Collapse My Dream
07. Green Eyed Demon
08. Iceheart Fragment
09. Pathfinder
10. Where the Frost Rose Withers
11. The Miracle of Mind [Spark! cover]

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se přiznám, že nejsem žádný skalní fanda moderních melodických death metalových kapel, kterých se po úspěších Soilwork a In Flames vyrojilo v každém větším městě desítky. The Unguided jsou personálně výrazně spjati se Sonic Syndicate (účinkují zde čtyři bývalí i současní členové Sonic Syndicate, proto se jim nelze v této recenzi vyhnout) První tři alba Sonic Syndicate, zejména pak to první “Eden Fire”, patří v rámci stylu k tomu povedenějšímu, přestože se jedná v podstatě o vykrádačku výše zmíněných Soilwork.

Na posledním albu se Sonic Syndicate rozhodli stylově uhnout od melodického death metalu a získat více fanoušků tím, že se jejich hudba přiblížila více k popu. Právě toto byla příčina odchodu zakladatele The Unguided, Richarda Sjunnessona, který má na starosti agresivní vokály. A právě z tohoto důvodu jsem se na debutové album The Unguided dost těšil. Byl jsem zvědavý, jestli se podaří Richardovi navázat na to lepší ze Sonic Syndicate, když navíc ve svých prohlášeních ohlašoval nejlepší album (jasně, tvrdí to každý), na kterém se kdy podílel; nečekal jsem jeho nejlepší album, ale věřil jsem, že se bude chtít před svými ex-kumpány vytáhnout, že jim ukáže, že “We Rule the Night” není ten správný model. Nakonec to dopadlo tak na půl, Sjunnesson se podle mého bohužel snaží až příliš kopírovat songy Sonic Syndicate.

První zklamání přišlo hned při pohledu na obal desky. Stejně jako u Sonic Syndicate je hlavním motivem a počítám, že i budoucím “maskotem”, něco okřídleného. Jen s tím rozdílem, že se nejedná o vážku, ale o nějakého borce s mečem. Kdyby se místo toho kapela radši snažila přijít s něčím originálním a pokusila se vymanit ze stínu Sonic Syndicate bylo by to šťastnějším krokem. Jak už to tak u takovýchto kapel bývá, album je opatřeno vynikajícím moderně znějícím zvukem, takže po téhle stránce žádné výtky nemám, ale hlavní je obsah, takže dál.

Hudebně jsem neočekával žádnou převratnou revoluci a taky se mi žádné nedostalo. Víceméně se pokračuje přesně tam, kde se na “Love and Other Disasters” se Sonic Syndicate skončilo. Rozepisovat se o jednotlivých písních nemá smysl, protože všechny jedou “překvapivě” podle následujícího mustru: tvrdší sloky střídají dostatečně melodické refrény, ke konci kraťoučké melodické sólo, vše je tak akorát podbarveno klávesami a samply, prostě nic co byste už jednou neslyšeli. Jenže na tomhle albu mi přijde, že jsem všechno slyšel už několikrát.

Pokud bych měl vypíchnout opravdu povedené písně, tak u mě jasně vyhrála “Phoenix Down”, která sice ničím nepřekvapí, ale za svůj povedený refrén, který jsem nemohl dlouho dostat z hlavy, ji řadím nejvýše. Hodně se podle mě povedla dvojice “Collapse My Dream” a “Pathfinder”. V poslední jmenované si dokonce zahostoval Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přestože jeho přínos není takový, jaký by si zasloužil. V této dvojici skladeb se povedlo dosáhnout toho, že skladby správně odsýpají, nenudí a přichází se zajímavými melodickými nápady. Tedy dosahují úrovně prvních dvou desek bývalého působiště dvojice zpěváků The Unguided. Na limitované edici “Hell Frost” se nachází taky předělávka jistých Spark!“Miracle of Mind”. Originál jsem bohužel nikdy neslyšel a nemůžu tak srovnávat, ani brát skladbu jako cover, ale jedná se o povedený kousek a doporučuji jej k poslechu.

Za nejslabší písně naopak považuji dvojici střednětempých skladeb “Serenade of Guilt” a “Iceheart Fragment”. Tyhle skladby bych z alba vypustil, čímž by se o něco zkrátila stopáž a album by alespoň působilo údernějším, přímočařejším dojmem, což by nemuselo být úplně na škodu. Ale jen na těchto dvou skladbách špatné stránky alba nestojí. Ostatní písně jsou takové nijaké, bez zajímavějšího nápadu. Přesně ty kousky, které kapela nahraje, aby se přehoupla přes vytyčenou stopáž, jenže tady ty skladby tvoří větší polovinu alba.

The Unguided můžu s klidným srdcem prohlásit za obyčejný klon Sonic Syndicate a nikoho tím neurazím. Fanoušci Sonic Syndicate, kteří byli již zmiňovaným albem “We Rule the Night” zklamaní, budou nejspíš nadšení, ovšem já hodnotím album celkově jako podprůměrné, v kontextu diskografie Sonic Syndicate bych ho umístil hluboce pod kvalitativní úroveň prvních tří alb. Album nenabízí žádný posluchačský zážitek, je schopné obstát maximálně jako kulisa do auta. Rozhodoval jsem se mezi 5/10 a 6/10, nakonec jsem se rozhodl pro vyšší skóre, přičemž ten 6. bod je za refrén “Phoenix Down” :-)


Souldrainer – Heaven’s Gate

Souldrainer - Heaven's Gate

Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.11.2011
Label: ViciSolum Productions

Tracklist:
01. The Quest
02. Fed by Fire
03. Low
04. Alien Terror
05. Hung on the Wall
06. The God Delusion
07. Gate Guard
08. The Legacy
09. Remember Me
10. Dying for Your Sick Belief
11. Goodbye Farewell
12. Heaven’s Gate

Hrací doba: 49:59

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Souldrainer nepatří mezi nejznámější kapely, a tak nebude na škodu na začátek alespoň stručně uvést některé informace o jejich dosavadním působení na hudební scéně. Kapelu založil v roce 1999 kytarista Marcus Edvardsson, známý především z úderky Aeon. První album “Reborn”přišlo v roce 2007 a pro mě dodnes zůstává jedním z nejlepších melodicky death metalových alb, které jsem slyšel. Kapela se na něm nebála používat smyčcové aranže či zpívané chorály a vytvářela tak velmi silné melodie, aniž by přecházela do laciné podlézavosti. Posuňme se ovšem do současnosti a podívejme se na zoubek jeho nástupci, albu “Heaven’s Gate”.

Souldrainer během čtyř let mezi vydáním alb proběhly razantní personální změny. První z nich byla výměna bubeníka. Druhou pak odchod kytaristy a zpěváka, jejichž obě místa zaujal zakladatel Edvardsson a kapela se tak z pětičlenné formace smrskla na tříčlennou. Otázka, jak taková zásadní změna ovlivní zvuk kapely, je jistě na místě. Jestliže jsme na obalu prvního alba mohli nalézt informaci, že autorem hudby je celá kapela, na “Heaven’s Gate” nalezneme jen jméno Marcuse Edvardssona. Bohužel už od úvodních poslechů je zřejmé, že rozmanitost, kterou na minulé desce zaručovala nejspíše právě skutečnost, že se na jejím psaní podílelo více lidí, je pryč. Edvardsson se pokusil o vytvoření epické atmosféry, v čemž ovšem bohužel neuspěl. U kvalit předchozího alba jsem vyzdvihoval chorály, které hudbě přidávají na hloubce, jenže na “Heaven’s Gate” jsou jednoznačně nadužívané. Vyskytují se ve větší části skladeb a po několika posleších působí spíše otravně a přebytečně. Jiným příkladem jsou však smyčce. I na ně můžeme při poslechu alba poměrně často narazit, Souldrainer s nimi však zachází mnohem šetrněji a právě tato střídmost ukazuje cestu, která funguje. Příkladem může být masivní skladba “The God Delusion”.

Kapela si i po čtyřleté pauze zachovala melodičnost, aniž by musela nějak výrazně obrušovat ostré death metalové hrany. Na “Reborn” se mi líbil právě fakt, že kapela dokáže vytvořit refrén, který posluchači zůstane v hlavě, aniž by k tomu musel zpěvák užít čistého zpěvu. Až na krátkou výjimku na konci tak bylo album celé odzpívané poctivým řevem. Tato vlastnost zůstala zachována i na novince. Na postu zpěváka však již není skvělý Johan Klitkou, vokálů se ujal sám Edvardsson. Jeho hlas zní dobře, oproti předchůdci o něco hruběji a více tak splňuje kritéria pravého growlingu, jenže kvalitativně na Johanův křik nemá. Marcus se nikdy nepokouší o změnu, zní monotónně a to je dalším důvodem, proč není “Heaven’s Gate”jako celek moc zábavné. I tak ale dokázali Souldrainer stvořit melodie, které vám uvíznou v hlavě, jako například ve skladbě “Hung on the Wall”. Tato byla mimochodem v remixové verzi vydána již před rokem na singlu “The Bitch and the Machine” a hudebním masochistům můžu tento remix jen doporučit. Ostatní však nejspíše budou pochybovat o Edvardssonově soudnosti.

Většina skladeb je relativně krátká (i když v rámci žánru jde spíše o průměr) a již na první pohled tak zaujme téměř osmiminutová závěrečná titulní skladba “Heaven’s Gate”. Inspirací k jejímu napsání (a potažmo celého alba) byla stejnojmenná náboženská skupina, která věřila v “recyklaci” planety země. Část nahrávky projevu jejího zakladatele Marshalla Applewhitea nalezneme i ve skladbě “Heaven’s Gate”(komu by tento projev byl povědomý, vězte, že ho užili například Porcupine Tree ve skladbě “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”). Již samotné téma zavání značnou temnotou a přesně taková skladba “Heaven’s Gate” je. Poprvé na albu se v ní kapele podařilo vytvořit opravdu hutnou atmosféru a ani k tomu nebyly potřeba smyčce. Na chvíli Edvardsson využil i svého čistého vokálu a skladbě to razantně prospělo (podobný krok učinili Souldrainer i na předchozí desce, kdy se jediný čistý zpěv objevil v závěrečné “Angel Song”). K této skladbě natočila kapela videoklip, ve kterém lze mimo jiné zahlédnout i záběry, na kterých (alespoň se tak domnívám) policie prohledává dům, ve kterém 39 členů skupiny Heaven’s Gate spáchalo sebevraždu ve snaze nastoupit na mimozemskou loď. I takové věci se člověk dozví při pročítání podkladů pro recenzi metalového alba. Skladba bohužel ve zkrácené čtyřminutové verzi rozhodně nevyzní stejně dobře jako její delší kolegyně přímo z disku.

Nerad bych, aby recenze vyzněla negativně. Souldrainer natočili solidní album, bohužel však není tak dobré, jak jsem doufal, a předchůdce zdaleka nepřekonalo. Na “Heaven’s Gate” je znát talent i skladatelská vyzrálost Marcuse Edvardsona, bohužel jako celek je album příliš dlouhé a jednotvárné. Vzhledem k masivnímu přívalu kvalitních kapel v rámci tohoto žánru (jen letos vydali výborná alba například InsomniumOmnium GatherumBefore the Dawn či Torchbearer) však Souldrainer nenabízejí jediný důvod, proč si vybrat právě je. K poslechu titulní skladby alba či celého debutu “Reborn” však máte mé plné doporučení.


Pain of Salvation – Road Salt Two

Pain of Salvation - Road Salt Two
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 26.9.2011
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Fanouškovská základna Pain of Salvation má opravdu tuhý kořínek. Dalo by se říct, že mezi kapelou a posluchači funguje zákon džungle a přežijí jen ti nejsilnější. Do alba “Remedy Lane” se o kapele ještě jakžtakž dalo mluvit jako o prog metalové, ale následující “BE” všechny škatulky a předpoklady zběsile rozkousalo a zadupalo hluboko do země – a kdo přežil (a zamiloval si) žánrové skoky z folku k rapu se zastávkou na Broadwayi, podkreslovanou orchestrem, tak si určitě říkal, že už ho nic nerozhodí. Další zkouška trpělivosti a vkusu fanoušků byl “Scarsick” s plnohodnotnou rapovou skladbou, rock’n’rollem, nu-metalem a jakousi disco šíleností. Ale i za touto zdánlivě nepochopitelnou a nesourodou deskou se schovávala genialita a propracovanost. Mě dokázalo rozhodit kupodivu prosté “Road Salt One” se sedmdesátkovým zvukem.

U Road Salt One jsem se našel pouze mezi několika skladbami (hitovka “Linoleum” nebo “No Way”) a jinak tam pro mě zůstala jen šeď a nuda. “Road Salt Two” jsem v podstatě už zatratil předem a nečekal jsem vůbec, ale vůbec nic. Opak je kupodivu pravdou. Dalo by se říct, že s jedničkou má dvojka společný pouze název, zvuk sedmdesátých let a témata textů. Kvalitativně je předchůdce úplně někde jinde.

Jak už je u Pain of Salvation zvykem, velkou část zastávají pomalejší skladby a ani tentokrát to nepůsobí nijak disharmonicky ani rušivě, album je komplexní a hudba proudí přirozeně. Mezi baladami vévodí hlavně vynikající “1979” a “Through the Distance” s krátkou explozí emocí uprostřed. Rychlejší songy vůbec nezaostávají, jsou chytlavé, neméně emotivnější než balady (“Burn them away!” ve skvělé “Mortar Grind”), místy i vyvolávají nutkání si “poskočit” (rock’n’rollovější “Conditioned”), “Eleven” s nabušeným riffem nabídne dokonce i menší jam.

Všechny tyto skladby jsou suprový rock ze 70. let s typickým kytarovým zkreslením a obskurními klávesami, ale co je vyzdvihuje ještě výše, jsou jakési “ozvěny” ze zlatých časů kapely. Tuto složku zastává hlavně “The Deeper Cut” a mamutí “The Physics of Gridlock”, která se na konci trochu zvrhne. Lepší vyvrcholení než mnohohlasně, harmonicky a francouzsky (!) zpívaná pasáž pro album být nemohlo. Jediné vyloženě zbytečné skladby jsou pro mě intro “Road Salt Theme” a outro “End Credits”. Pro moje uši směska nepříjemných zvuků, nijak neoslňující melodie… prostě záležitost na přeskočení.

“Road Salt Two” kapelu jednoduše vtáhlo zpět do hry. Dobře, ani předchůdce nebyl vyloženě špatný, ale určitě byl průměrný a většinou nezajímavý, zatímco dvojka je velmi chytlavá, přístupná a má duši. Má v sobě takovou tu zvláštní esenci, co dělá hudbu Pain of Salvation jedinečnou. Rozhodně to ale není převratné album, ani nedosahuje geniality starších počinů a ty jsou znatelné jen v náznacích. Chceme ale vůbec, aby se kapela vrátila ke kořenům? Já říkám ne. Uvidíme do jakých vod se ponoříme s experimentem Pain of Salvation příště.


Arckanum – Helvítismyrkr

Arckanum - Helvítismyrkr
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Helvitt
02. Myrkrin vinna hefnt
03. Ór djúpum
04. In svarta
05. Nifldreki
06. Svartr ok Þursligr
07. Þrúðgelmis hlaut
08. Sísoltinn
09. Outro

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

No, pěkně se nám ten Shamaatae poslední dobou rozjel. Evidentně si dlouhé mlčení mezi obdobím z 90. let a současností vynahrazuje opravdu vydatně. Novinka “Helvítismyrkr” je už čtvrtou řadovkou za čtyři roky – a to ještě nepočítám několik neřadových počinů. Pokud se nebudeme zabývat těmi starými deskami (pro mě osobně naprostý kult!, minimálně “Kostogher” a “Kampen” jsou prostě dodnes excelentní nahrávky), ale čistě tím, co pod hlavičkou Arckanum vychází nyní, je kvalita jednotlivých alb dosti kolísavá. Po trochu slabším “Antikosmos” přišla až nečekaně řízná a výborná věc “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ”, po ní (to bylo už vloni) ne tak dobrá, ale stále velice kvalitní “Sviga læ” a teď konečně “Helvítismyrkr”. Jak ona dopadla, to je právě naším úkolem zjistit.

Je docela zajímavé sledovat vývoj těch novějších nahrávek Arckanum. Nejdříve animálně primitivní (to není myšleno hanlivě) “Antikosmos”, poté rychlejší, dravější a o něco techničtější “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s překvapivě průrazným zvukem, pak opět špinavější “Sviga læ”, která sázela především na atmosféru. Čili co album, to změna. A právě z tohoto pohledu mám u “Helvítismyrkr” takový problém, jelikož zde k žádnému výraznějšímu posunu jaksi nedošlo. A to mi sice přijde trochu škoda, ale dejme tomu. Avšak i tak…

Řeknu to na rovinu, “Helvítismyrkr” je sice docela slušný počin a dobře se poslouchá, nese se v typickém duchu Arckanum, ale něco mu prostě chybí. Rozhodně to není tak dobrá deska jako “Sviga læ”, o “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” ani nemluvě (a ještě více nemluvě o období 90. let), spíše tak na úrovni docela slabšího “Antikosmos”, možná ještě lehce pod ní. Ale proč si to myslím, to vám dost dobře nedokážu vysvětlit. Víte, on přece jenom black metal nikdy nebyl hudbou o technické dokonalosti, dobrém zvuku nebo hráčských výkonech, je to muzika postavená spíše na atmosféře a pocitech (ano, mnohdy i na úkor zvuku nebo hráčské technice)… a u “Helvítismyrkr” ten pocit, že poslouchám něco opravdu skvělého, nemám, což jsem třeba u minulého “Sviga læ” měl, ačkoliv jsem mu tehdá dal “jenom” 7,5 bodů.

Problém bych asi viděl v tom, že skladby na “Helvítismyrkr” jsou ve většině případů skladatelsky nenápadité a nevýrazné. I na onom ne tak dobrém “Antikosmos” se našly písně, které byly vážně dobré (viz závěrečná “Formála” – ta je dokonce přímo skvělá), ne však “Helvítismyrkr”. Vše dobré a zapamatováníhodné se totiž odehrává ne v rámci celých kompozic, ale pouze jejich částí. To ve výsledku znamená, že přestože i “Helvítismyrkr” obsahuje i opravdu výborné momenty, v té samé písní jim předcházejí (případně je následují) hluchá místa. Zvláště začátek desky je docela takový nijaký, možná tak závěrečný kousek třetí “Ór djúpum” by stál za zmínku, ale první opravdu zajímavý song se skrývá až na čtvrté pozici – “In svarta”. Nejpozději už na předchozím “Sviga læ” Shamaatae pomocí “In følva felr” ukázal, že opravdu fantastické “balady” mu nedělají problém. I v případě novinkového alba platí, že pomalejší “In svarta” patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí, byť o tak silný kousek jak “In følva felr” zdaleka nejde.

Každopádně druhá polovina “Helvítismyrkr” je zcela výrazně lepší. Taková “Svartr ok Þursligr” mě docela baví, především díky několika velice povedeným pasážím, například ta, která začíná cca po minutě a čtvrt má fakt něco do sebe, překvapí i závěr s využitím houslí (tedy… snad to jsou housle, přirození do ohně bych za to nedal…). Pokud mě paměť nešálí, tak se tento nástroj v tvorbě Arckanum vyskytnul naposledy na “Kostogher”, čili v roce 1997. Ani následující “Þrúðgelmis hlaut” není nejhorší, ačkoliv o nic objevného se nejedná. Naopak mezi ty nejzajímavější kusy “Helvítismyrkr” patří poslední pořádný song “Sísoltinn”, jehož druhá půle má opravdu silnou atmosféru.

Avšak celkově je i přes několik velice dobrých momentů můj dojem z “Helvítismyrkr” spíše rozporuplný. Abych řekl pravdu, je to tak trochu zklamání. Abychom si rozuměli, není to nějaký neposlouchatelný průser, poslouchat se to dá bez problému, ale na poměry Arckanum, jejichž tvorbu řadím dost vysoko, je to dle mého názoru docela málo. Upřímně, po “Antikosmos” jde o druhý počin kapely, který je v diskografii tohoto švédského projektu jen do počtu. Snad to příště (příští rok?) bude o hodně lepší…


Opeth – Heritage

Opeth - Heritage
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 14.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Heritage
02. The Devil’s Orchard
03. I Feel the Dark
04. Slither
05. Nepenthe
06. Häxprocess
07. Famine
08. The Lines in My Hand
09. Folklore
10. Marrow of the Earth

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Fanoušek progresivního rocku si ze všeho nejméně přeje, aby jeho oblíbená kapela byla skutečně progresivní…”Paul Stump (kniha “The Music’s All That Matters”)

Při poslouchání a zvažování mých názorů na “Heritage” mě napadl právě tento skvělý citát, přesně vystihující progrockového fanouška. Ačkoliv miluje jakousi experimentálnost hudby a často v ní vidí výzvu, když přijde opravdový twist, opravdový experiment, při kterém kapela opustí svůj již zažitý styl, fanoušek to nerad vidí. Podobná situace nyní nastala s Opeth a já si přijdu jako ten fanda. Hned na začátku si to ujasníme. Opeth už při podávání prvních informací o albu prozradili, že půjde o něco úplně jiného, konkrétně o 70. léta, a žádné growly a podobné záležitosti se konat nebudou. Jak řekli, tak taky udělali. Já Opeth zbožňuji. Zbožňuji prog. Poslední dobou zbožňuji i 70. léta. Jenže “Heritage” mi prostě nešmakuje.

Proč vlastně 70. léta? Åkerfeldt vlastně death metal nemá rád už pěkně dlouho. Od svých dvaceti let sní o tom, že stvoří desku, nemálo se blížící stylu King Crimson nebo Camel. Zvuk se podle mě ve finále od těchto kapel celkem liší a osobně si zlatá 70. v hlavě představím trochu jinak, ale je pravda, že podobný sound tehdy v některých seskupeních frčel. Představte si tedy nějakou opravdu obskurní kapelu z této doby. Přimíchejte Åkerfeldtův vokál a Opethovskou temnou atmosféru a jste doma, přímo v “Heritage”. Na první poslech se to nezdá, ale riffy, nálada i skladby jsou dost Opethovské, akorát trochu jinak.

Bohužel, přestože si “Heritage” jakž takž zachovalo tvář kapely, rozhodně nezachovalo její kvalitu a genialitu. S dynamikou a skládáním byly lehké problémy už na “Watershed” (klid/bordel/klid/bordel… bez pořádného smyslu) a nyní se to ještě prohloubilo. Åkerfeldt už prostě ani nedokáže propojit jednotlivé riffy tak, aby to znělo dobře. Nápadů a vynikajících částí je na albu hromada, jenže k čemu to je, když jsou tak nějak náhodně poházené dohromady a ono to snad nějak dobře dopadne? Některé přechody opravdu bijí svoji nesmyslností do uší a zní až disharmonicky. Kromě úplně perfektního intra “Heritage” a závěrečné instrumentálky “Marrow of the Earth” zní většina alba jako směsice pěkných motivů s přidanou vatou okolo, aby se to dalo nějak uzavřít a říkat tomu skladba.

Tak jsem “Heritage” pořádně potopil, ale úplná hrůza to zase není. První a poslední song už jsem zmínil, dále je tam asi nejkonzistnější skladba “Folklore” a pak krátká vypalovačka “Slither”. A pak už je tu schizofrenní zbytek. Hluchá místa i super nápady, ale opravdu špatné přechody (vlastně žádné) mezi nimi. Nejrozporuplnější pocit mám z “Famine”. Ta nabízí neskutečné pasáže, jenže najednou “prásk” a do uší vám hraje buď neposlouchatelný riff nebo se do vás ze sluchátek sype nuda. Přitom má takový potenciál! S orientálními perkusemi nebo flétnou ve stylu Jethro Tull mohli Opeth stvořit pořádnou pecku, ale nic moc z toho není.

Kapelu maximálně zbožňuji, ale tohle je zklamání. Těžko říct jestli třeba jen nechci podvědomě přijmout tu změnu, každopádně když budu mít chuť na Opeth, “Heritage” mě určitě nenapadne. A když budu mít chuť na sedmdesátky, vytáhnu z rukávu hromadu jiných kapel. Škoda, škoda.


Další názory:

Pokud Opeth před vydáním prohlašovali, že “Heritage” bude inspirováno 70. léty, tak kecali, jelikož tohle není inspirace, nýbrž sedmdesátkové retro jak noha. Je otázkou do pranice, jestli tohle Mikael Åkerfeldt už nepřehnal. Docela by mne zajímalo, jak se mu na to tvářili na firmě, když jim to tam donesl (smích). Ale dosti demagogie. Ono to totiž má svým způsobem své kouzlo, a když tak o tom přemýšlím, je to vlastně první nahrávka Opeth, která mě opravdu baví. Trochu se mi zdá, že se “Heritage” jaksi minulo dobou, ale na druhou stranu… poslouchá se to moc dobře, o tom žádná. Ale hodnotit nějak číselně, to si s prominutím odpustím.
H.


Pain – You Only Live Twice

Pain - You Only Live Twice
Země: Švédsko
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.

Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.

U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.

Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).

Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.

Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.


Další názory:

Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce.
H.


Draconian – A Rose for the Apocalypse

Draconian - A Rose for the Apocalypse
Země: Švédsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Drowning Age
02. The Last Hour of Ancient Sunrise
03. End of the Rope
04. Elysian Night
05. Deadlight
06. Dead World Assembly
07. A Phantom Dissonance
08. The Quiet Storm
09. The Death of Hours
10. Wall of Sighs [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem se na “A Rose for the Apocalypse” opravdu těšil, jelikož mě tuze zajímalo, s čím Draconian přijdou po předchozí, přinejmenším skvělé nahrávce “Turning Season Within”. Stejně tak se ale musím i přiznat, že jsem byl z novinky zpočátku mírně rozčarovaný, přestože obsahuje vlastně všechno, co jsem po Draconian chtěl – a to ve vrchovaté míře. Přesto mi tam něco prostě nesedělo. Nevím, možná to bylo dáno jen tím, že jsem se na album prostě jenom nedokázal dostatečně soustředit; přibližně až po nějakých třech týdnech, kdy jsem se k “A Rose for the Apocalypse” vrátil, jsem nahrávce přišel na chuť. Zato ale pořádně, to se musí nechat. Poslouchám to album teď opravdu často a musím říct, že si to opravdu užívám. Čili přesně opačný postup než kolega pode mnou.

Tak jsem vám hned v prvním odstavci vykecal to, co mělo padnout asi až tak v polovině recenze, ale to nevadí. Pojďme si teď však říct, co je zač to “ono”, co jsem od Draconian očekával, jak jsem zmiňoval na začátku. “A Rose for the Apocalypse” je ve své podstatě doomová deska, nikoliv však stoprocentně čistokrevná. Má totiž spíš než ke klasickému pojetí doomu blíž k subžánru doom/death metal, navíc říznutému gothic metalem. Rozhodně nebudeme daleko od pravdy (vlastně se do ní přímo strefíme), když řekneme, že Draconian – nejen na novince, ale v celé své tvorbě – navazují na odkaz prvních počinů takových Theatre of Tragedy.

Budeme-li předpokládat, že ani desky “Theatre of Tragedy” a “Velvet Darkness They Fear”, ani předchozí nahrávky samotných Draconian nemáte poslechnuté, jistě budete chtít vědět, co že se to vlastně na “A Rose for the Apocalypse” bude dít. I když jsem to už v podstatě řekl, podíváme se na to ještě trochu podrobněji. Dominantním prvkem muziky Draconian je prolínání oněch dvou výše zmiňovaných tváří – zatěžkaného, pochmurného doomu a lehkého, uklidněného gothic metalu. Těšit se můžete na mohutné riffové hradby, které znějí opravdu mocně, doplněné o brutální chropot a v neposlední řadě také velkou porci tklivých melodií. To vše se střídá s klidnými, až odpočinkovými pasážemi, v nichž se k hlavnímu slovu dostává ženský vokál. Sem tam sice z těchto kolejí Draconian malinko vybočí, ale spíše jen minimálně. Ve své podstatě se jedná o velmi jednoduchý recept, řeknete si, což je samozřejmě pravda, avšak stěžejní je to, že funguje. Na jednu stranu, proč vymýšlet nějaké experimentální vylomeniny, když si kapela dokáže na výtečnou poradit s tím, co už má a umí? A silnou atmosféru “A Rose for the Apocalypse” určitě má, to je to hlavní.

Hodina ve společnosti “A Rose for the Apocalypse” plyne povětšinou v pomalém tempu, nikoliv však nezábavném. Jak už jsem se vám na začátku přiznal, sice to mně osobně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť, nemyslím si však, že by to byla zbytečná námaha. Neslyším tam jedinou špatnou skladbu – a to včetně bonusové (= pouze na digipack vezi) “Wall of Sighs”. To by mě docela zajímalo, z jakého důvodu se tento kousek nedostal na regulérní verzi, jelikož svou kvalitou za zbytkem písniček nezaostává ani v nejmenším. Když k tomu připočtu pěkně udělaný digipack i booklet, vychází mi album, jež sice nebude hýbat metalovou scénou ani vaším vkusem, přesto bude velice dobře odvedenou žánrovou záležitostí, která žádného příznivce doom metalu dle mého názoru nezklame.

Co říct závěrem? Když už přehazuji logickou kompozici recenze a na začátku vám říkám to, co by mělo být na konci, povím vám na konci to, čím měl článek začínat, to znamená nějakou tu omáčku. Draconian ze Švédska, dnes už stálice doom metalové scény, přicházejí se svou novinkou “A Rose for the Apocalypse”, která je celkově čtvrtou dlouhohrající deskou v historii skupiny, po třech letech od posledního počinu “Turning Season Within”. Jak to dopadlo? Čtěte zase od začátku!


Další názory:

Draconian mají u mě jediný problém. Po častějším a delším posloucháním mě to tolik přestává bavit. Stejně to bylo i např. s deskou “Turnin Season Within”. Ze začátku skvělá zábava a dnes už to tak často, skoro vůbec, nezapínám. Stejný osud asi potká i “A Rose for the Apocalypse”. Po prvních pár posleších bych byl schopný i jít na hodnocení devět, nicméně po delší úvaze to bude “jen” 7,5, což je ale furt skvělé hodnocení. Draconian vědí, jak se k doom metalu postavit. Atmosféru to nepostrádá žádnou a musím zejména pochválit vokály. Jak ženský, tak mužský. Jen škoda, že se mi Draconian tak rychle oposlouchávají.
Seda


In Flames – Sounds of a Playground Fading

In Flames - Sounds of a Playground Fading
Země: Švédsko
Žánr: alternative rock / metal / melodic death metal
Datum vydání: 15.6.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sounds of a Playground Fading
02. Deliver Us
03. All for Me
04. The Puzzle
05. Fear Is the Weakness
06. Where the Dead Ships Dwell
07. The Attic
08. Darker Times
09. Ropes
10. Enter Tragedy
11. Jester’s Door
12. A New Dawn
13. Liberation

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jak jde čas, hudba a styl se u některých kapel mění, a když si dlouholetý posluchač a fanoušek troufne porovnávat tvorbu starší s nejnovějším materiálem, je občas notně překvapen, jak se za určitou dobu dokáže jeho oblíbená parta muzikantů prokousat z krabičky definující jeden žánr úplně mimo vyhraněné trasy moderní hudby. A tímhle případem jsou momentálně i In Flames.

Nechápejte mě špatně, výše zmíněné mi absolutně nevadí. Nemám tedy rád, když death metalová monstra začnou zničehonic drtit zamilovaný popík, to fakt ne, ale zrovna v případě In Flames jde hudebně o přerod pozvolný a dlouhodobý, čímž se dal možná tak trochu očekávat. Dávno jsou pryč ty časy, kdy Švédi kouleli tenkrát tolik oslavovaný melodický death metal. Už předchozí deska naznačovala, že kapela má zájem ubírat se směrem k možná širšímu publiku zavedením ještě melodičtějších pasáží a zmírněním kdysi tak urputného vokálu. In Flames dnes frčí spíše na vlnách modernějšího heavy metalu nebo jak se s oblibou označuje – modern metalu (osobně tento termín nemám moc rád, ale pro potřeby recenze vystihuje vše potřebné).

Opět musím říci, že mi to vůbec nevadí, hlavně s přihlédnutím k tomu, že se “Sounds of a Playground Fading” výborně poslouchá a svým způsobem funguje jako příjemný kontrast ke starší tvorbě, kterou mám rovněž (až na výjimky) velice v oblibě. Společně takto tvoří jeden z potenciálně nejnašlápnuťějších koncertních výběrů, jaký si dokážete představit, protože aktuální materiál bych se nebál označit za značně “hitotvorný”. O tomto faktu jsme už vlastně měli možnost přesvědčit se na vlastní sluchovody. In Flames na letošní české zastávce Sonisphere ukázali, jak se má hýbat s davem. Z nového materiálu zazněly dvě skladby – klipová “Deliver Us“, jejíž pohyblivé obrázky se válí někde kolem tohoto textu, a “Where the Dead Ships Dwell“. Obě písničky vynikají silnými refrény, parádně seskládaným pojetím jednotlivých nástrojů a celkově výbornou celistvostí a provázaností. Jedna radost poslouchat. Doufám, že někdy živě uvidím pecky “Ropes” a “Liberation“, které by na žádném koncertě jen tak nezapadly.

Když jsme se bavili o technickém provedení, neodpustím si maličkou poznámku, že jsem měl poněkud obavy o to, co s novým albem udělá odchod zakládajícího Jespera Strömblada. Nakonec musím říci, že jsem se obával zcela zbytečně, protože nevědět, že jedna z klíčových postav donedávna ještě současných In Flames na aktuální nahrávce chybí, vůbec bych si ničeho nevšiml. Za to opravdu palec nahoru. Možná že by se dalo říci, že jeho odchod jen uspíšil transformaci celého uskupení k rockovějšímu pojetí a tím by se dal nazvat oním symbolickým “svěžím větrem do plachet”. Celé album vyniká opravdu chytlavými melodickými linkami, kterými jsou jednotlivé skladby doslova protkané. Tu zajímavý a neočekávaný riff, támhle osvěžující obrat o stoosmdesát stupňů a náhlé zrychlení, které táhne dopředu i typický hlasový projev Anderse Fridéna. Ten nyní zpívá většinu svých partů čistě nebo jen lehce zastřeným vokálem. Dojde i na klasický death metalový tvrdý growling, ale opravdu jen v ojedinělých případech. A opět se divím, že mi to vůbec nevadí.

In Flames se zkrátka nebojí trochu experimentovat s žánrovým zasazením a na rozdíl od jiných kapel jim to perfektně vychází. Z celé desky čiší maximální nasazení a zájem o svou hudbu, který dokazuje, že kapelu prostě baví hrát pořád něco nového a vyvíjet se. Už teď se těším na podzim, kdy se na ně pojedu podívat do Prahy a užiju si atmosféru klubového koncertu. Reportáž vás určitě nemine.


Další názory:

Poslední album In Flames, které se mi líbilo, bylo “Come Clarity“. Od té doby, zdá se mi, šli Švédové hodně dolů. Sice je novinka “Sounds of a Playground Fading” určitě lepší než minulé extrémně nepovedené “A Sense of Purpose“, ale stále to se mnou nic nedělá. Možná tak jako kulisa k nějaké práci to, řekněme, alespoň nějak funguje, ale když chci podklad beze smyslu, můžu poslouchat i vrčení ledničky, jestli mi rozumíte. “Sounds of a Playground Fading” není vyložený průser, to ne, ale prostě mi současní In Flames už nic neříkají. Je to takové suché, bez chuti, jen mi to tu tak hraje a nijak to neprožívám, pomalu ani nevnímám. Že bych si to někdy znovu pustil, o tom opravdu hodně pochybuji. Za mě slabší 6.
H.