Archiv štítku: SWE

Švédsko

Watain – Reaping Death

Watain - Reaping Death
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Reaping Death
02. The Return of Darkness and Evil [Bathory cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nějaká minialba nebo singly já osobně nemám moc v oblibě. Nemám rád demáče, nemám rád proma, nemám rád ani živáky nebo bestofky. V případě EPček a prom/dem samozřejmě tvoří výjimku začínající kapely, kde není jiného zbytí. Obecně ale uznávám jen dlouhohrající desky, klasické fošny. Žádné zkurvené remixy, předělávky nebo živáky, prostě plus mínus tři čtvrtě hodina původní muziky. Občas ale nastane případ, kdy člověk prostě musí udělat výjimku…

Oukej, nastíním situaci, jak se věci mají. Představte si, že je skupina vydávající pěkně pekelné placky, jež vám přivodily nejednu probděnou noc při poslechu toho ďábelského matroše. Pak ale tahle smečka vydá absolutní monument, při jehož poslechu člověk prostě musí uchcávat blahy, a vám tak nezbývá nic jiného, než se (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) klepat na další porci toho zla. A to je u mě přesně případ Watain a jejich mistrného díla „Sworn to the Dark“, které jsem svého času dokonce v nějakém hlasování i přes silnou konkurenci dosadil na pozici nejlepší desky roku 2007 (a pořád s tím souhlasím!). A když se pak takhle po více jak tři roky klepu (samozřejmě za vydatného dávkování onoho opusu) na další porci, musím i přes svou nechuť k podobným kraťasům vzít s povděkem možnost poslechu napůl singlu, napůl minialba „Reaping Death“, které Watain předhazují lačným posluchačům (mezi něž se řadím) pár měsíců před vydáním dalšího majstrštyku (věřím tomu) „Lawless Darkness“ (už aby byl 7. červen…).

Úvodní okecávačka se nám protentokrát trochu protáhla (a o tom, že byla v podstatě o ničem, ani nemluvě…), ale co jiného dělat, když „Reaping Death“ obsahuje pouhé dvě pecky o celkové délce zuřivých 10 minut. O tom těžko vypotíte vagón odstavců. K nějaké alespoň malé představě, jak by mohl nástupce „Sworn to the Dark“ vypadat, to však napomůže.

Jako první na vás vybafne nový flák z připravované desky „Lawless Darkness“ s názvem „Reaping Death“, po němž je tento singl, celkem logicky, pojmenován. Nástup je vražedný, má to drajv jak sviňa, Watain se však samozřejmě zmůžou na víc než jen pouhou rubanici (ovšem pozor, v jejich podání je i ta hoblovačka nápaditá, sledujte třeba práci kopáků – opravdu mňamka). Změny tempa na sebe nenechají dlouho čekat, povinná pomalá a valivá pasáž má maximální možný účinek, vše prošpikováno skvěle vystavěnými kytarovými melodiemi, jedna devastující pasáž střídá druhou, prostě nářez, co vám budu vyprávět. Hodně překvapí i výborné thrashové sólíčko – takhle mají vypadat kytarové onanie!

Skladba „Reaping Death“ samozřejmě pokračuje v cestě nastolené „Sworn to the Dark“, což je ovšem logické a není to žádným velkým překvapením, tohle album totiž – a myslím, že čas mi to potvrdí – bude podle mě pro Watain určující ještě nějakou dobu (ovšem ne, že by to vadilo).

Watain

Druhou skladbou na CD verzi EPčka je cover „The Return of Darkness and Evil“ původně od legendárních Bathory. Důvod zařazení předělávky Bathory musí být každému jasný – Watain připomínají, že na domácí půdě festivalu Sweden Rock odehrají v červnu speciální vystoupení vyplněné kompozicemi Bathory. Osobně předělávky nějak extra nemusím, takže podrobnější rozbory v tomto případě nechám na někom jiném a pouze shrnu, že se Watain s touhle klasikou popasovali se ctí. Samozřejmě, originál je originál, ale zkuste napodobit Quorthonovu genialitu, že ano? Takhle je to oukej. Jen ještě dodejme, že na 7″ vinylu střídá předělávku Bathory cover „Chains of Death“ od italské oldschoolovky Death SS.

Sečteno podtrženo, první ukázka „Reaping Death“ jasně naznačuje, že na „Lawless Darkness“ bude stát za to se těšit, a že to bude určitě peklo!


Avsky – Scorn

Avsky - Scorn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Moribund Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Nebudu vám lhát, předchozí dva počiny Avsky“Mass Destruction” (2007) a “Malignant” (2008) – nastudované nemám. Věděl jsem sice, co je tahle kapela (nebo spíše jednočlenný projekt) zač, že se pohybuje v hájemství black metalu, a ony první dvě desky jsem si už delší dobu chystal poslechnout, než jsem se však k tomu dokopal, vyšla třetí, aktuální placka “Scorn”. Tak proč nezačít právě s ní? Věřte mi, že za váš čas stojí.

Tenhle vyhlazovací nářez mě osobně sejmul hned napoprvé a ještě mě to nepustilo. Avsky produkují black metal dřevního střihu, který se však v jejich podání mění na maximálně vypilovanou lahůdku se skvělými nápady.

O co tady půjde, značí již první zásek “As the Mountains Collapse”, jehož název sílu téhle hereze plně vystihuje. Deska se rozjíždí mrazivým, “bahnitým” umíráčkem, který se brzy protrhává ve skvostné sólo. To plynule přechází až do dronového kytarového vazbení, což tvoří most do následujícího oldschoolového náklepu, jenž pokračuje dalších několik minut, přesto však nemá sebemenší šanci nudit, neboť je v něm narvána taková spousta skvělých momentů, že ani nebudete věřit svým uším.

“Scorn” obsahuje celkem pět dlouhometrážních (hrací doba každé z nich se pohybuje v rozmezí 7-10 minut), mezi nimiž je vklíněna nesmírně uhrančivá instrumentální mezihra “The Beyond”, při níž doslova běhá mráz po zádech a která zároveň dělí album na dvě části. Zatímco první trojice “As the Mountains Collapse”, “No Compassion, No Regrets” a “Dead End” vyznívá i přes nejednu pomalejší pasáž neurvaleji, rychleji a brutálněji. Oproti tomu závěr, reprezentovaný titulní “Scorn” a zejména posledním mega-opusem “The Sickness Within”, je lehce pomalejší, avšak řezavější a neuvěřitelně působivý. A právě závěrečná “The Sickness Within” celé už tak výborné kolekci nasazuje umrlčí korunu a doslova bortí světy!

Mírným handicapem by pro někoho mohl lehce garážový zvuk, ale… je to v rámci stylu a napomáhá to celkovému vyznění desky, takže se to rozhodně nedá klasifikovat jako negativum.

Celkově se jedná o 50 minut výborného black metalu oldschoolovějšího ražení a s myšlenkou. Jestli se i minulé počiny nesou ve stejném duchu, určitě se vyplatí mrknout na zoubek i jim. Tak či tak, s jistotou mohu tvrdit to, že “Scorn” je kurevsky povedená placka, hodná vaší pozornosti a možná i koupi.


Dream Evil – In the Night

Dream Evil - In the Night
Země: Švédsko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ač power metal nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, čas od času se tu objeví skupina, která mě zabaví na hodně dlouho. Naposled to byli u nás profláklí Němci Edguy, ale ty mi jeden nejmenovaný redakční kolega ve svém reportu na loňský Masters of Rock “znechutil” tak, že jsem si je už nepustil. Teď se tu objevila švédská parta Dream Evil a power metal v této formě mě velice baví. Pro mě osobně zatím jedno z největších překvapení roku 2010.

Ve skupině působil dříve i Gus G., kterého si k sobe vybral jako nahrádu za Zakka i samotný Ozzy Osbourne. Gus G. společně s Dream Evil nahrál tři desky a na čtyři roky starém “United” hostoval. Po čtyřech letech se Dream Evil vrátili, sice v hodně pozměněné sestavě, ale ve formě. Z poslední nahrávky “United” tu zůstal pouze bubeník – Pat Power.

Začátek alba se dá označit jako více než luxusní. “Immortal”, “In the Night” a “Bang Your Head” se dají s přehledem označit jako vůbec nejlepšími songy na celé desce. Album v podstatě nezpomaluje a přes další velice dobré songy “See the Light”, “Electric”, “Frostbite” a “On the Wind” se dostáváte k ploužákové “The Ballad”. Až tahle píseň zpomaluje skvěle rozjetý začátek, po takové půlhodince hazení hlavou byste si měli dojít pro své chotě a jeden ploužáček si s nima dát. Ale pozor, nenechávejte je u sebe delší dobu, po baladě tu opět začíná skvělá jízda, tentokrát v podobě “In the Fires of the Sun”. Dále to pokračuje ve stejném duchu, nářez, jak má být. Jednoduše toto album nemá žádné hlušší místo, s výjimkou “The Ballad”, kterou bych spíše umístil až na konec alba jako rozloučení. Doporučuji si ještě sehnat verzi alba s dvěma bonusovými nahrávkami “Good Nightmare” a “The Return”, i když se jedná pouze o bonusové písně, jsou stejně kvalitní jako songy předtím.

Jediné, co se mi na albu trochu nezamlouvá, jsou texty. Ohrané texty typu “We are immortal, we just cannot die”, “Metal forever” anebo vůbec nejlepší kus v “The Ballad “Sometimes we get tired, Ohh… of being metal stars, Sometimes we get hired, to play on Jupiter and Mars”. Ne že bych byl nějaký posedlý texty, o které se většinou nezajímám, v tomto případě jsem ale musel udělat výjimku. Možná by neuškodilo trochu originality, ale pro pobavení dobré. S tímto se setkáte na všech výtvorech skupiny.

In the Night” je velice povedeným albem, které by mohlo zaujmout hodně lidí. Hudební část skvělá, deska šlape, jak má, a není tu moment, kde bych se vyloženě nudil. Lyrická část trochu pokulhavá, pokud ale toto vypustíte, čeká vás 46 minut skvělé zábavy.


Dark Tranquillity – We Are the Void

Dark Tranquillity - We Are the Void
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.2.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Na začátek si dáme menší hadánku. Jak se jmenuje kapela, která před 11 lety vylezla z druhého největšího města Švédska a společně s dalšimi dvěma kolegy proslavila žánr zvaný melodický death metal? Pokud říkáte Dark Tranquillity, tipujete správně. Právě tahle kapela je jedna z trojice, díky které se začal používat výraz “gothenburg sound”, kterému se dá rozumět jako melodický death metal. Právě z Göteborgu totiž vyšli tři velikáni – At the Gates, In Flames a Dark Tranquillity.

“We Are the Void” je už devátým počinem skupiny, právě touto deskou vyrovnali počet alb svých městských kolegů In Flames. At the Gates jsou na tom s počtem studiovek nejhůře, mají jich na kontě pouze čtyři. Ale například album “The Red in the Sky Is Ours” je dle mého vůbec nejlepší album v historii všech tří kapel. Od Dark Tranquillity se mi nejvíce zamlouvá pět let starý výtvor “Character”.

Celé album se potýká s jedním velkým problémem, nejsou tu momenty, které by si člověk zapamatoval a nutily by si to celé pustit znovu. “We Are the Void” je album, které si poslechnete, řeknete si “dobrý” vrátíte do poličky a už nemáte důvod jej opět vyndat. Jako celek se to poslouchá dobře, není tu ale nic, co by z těchto songů vyčnívalo. Všechno je moc jednotvárné a není tu žádná větší změna. Album jsem si poslechnul za den čtyřikrát a stále jsem si na něco těžko vzpomínal. Nejvíce mi ale v hlavě zůstal asi song první, “Shadow in Our Blood”. Je těžké vybrat jednu píseň a vychválit ji. Ve srovnání s dřívější tvorbou je to pokles dolů. Starší alba v sobě mají nové nápady, originalitu a šťávu. Dnes jsou to jen písně, které působí skoro stejně a jen se recykluje už sto let starý zvuk. “We Are the Void” vzniklo asi tímto způsobem – vzaly se staré riffy a trošku se upravily, přidaly se bicí a změnil text. Tento děj se opakoval jedenáctkrát a nové album je na světě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jako by Dark Tranquillity došly nápady.

Není to vyloženě špatné album, poslouchá se dobře. Chybí tu ale něco navíc, nějaká specialita. Stokrát omletá věc lidi moc nepotáhne. Jsou tu dobré songy, třeba již zmiňovaná “Shadow in Our Blood”, nebo desátá “Surface the Infinite”. Zbytek je ale jen vata, která je naprosto zbytečná. Pokud Dark Tranquillity plánují vydat ještě více alb (určitě ano), měli by se vydat jiným směrem. Další deska v tomhle stylu je moc do hvězd nevynese, ba naopak, reakce některých fanoušků jsou i takové, že s Dark Tranquillity končí. Ja takhle radikální nebudu a budu je sledovat dále, mohli by ale tvorbu alb začít brát zase více vážně. Celkové hodnocení? Silnější pětka.


Månegarm – Nattväsen

Månegarm - Nattväsen
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / black metal
Datum vydání: 19.11.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

O Månegarm jsem měl vždy povědomí, ohlasy na jejich hudbu jsem zaznamenával v podstatě jen kladné, vše mi vždy nasvědčovalo, že jde o kvalitní uskupení. Přesto jsem se k poslechu jejich hudby nikdy tak nějak nedostal. Byli “v pořadí”. Znáte to, je prostě tolik dobrých kapel, že nejde poslouchat úplně všechno. S vydáním nové desky “Nattväsen” jsem se však konečně dokopal k okoštování jejich produkce a hned ze začátku předesílám, že jsem spokojen.

Od prvního soustředěného poslechu na mě Månegarm působí jako vyspělá kapela na svém místě, která ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ono se není čemu divit. Vždyť už za sebou má 14 let a šest dlouhohrajících alb včetně novinky. Každopádně jde ale o první krok k vytvoření dobré nahrávky, kterou “Nattväsen” bezpochyby je.

Månegarm se pohybují na hranici progresivní kombinace black metalu a folk metalu. Ale pozor, stále jsou více black než folk. Abych to trochu rozvedl, přijde mi, že produkují spíše neotřelý a otevřený black metal za podpory nemetalových (nebo chcete-li folkových) nástrojů. Doufám, že cítíte ten jemný rozdíl mezi tímto popisem a jednoduchým označením black/folk metal. Paralela s folkem by se však dala najít i v jisté hitovosti jednotlivých písní, jíž však není dosaženo pouze pomocí přítomných houslí. Když Månegarm spustí riffovou masáž, nohy vám budou do rytmu lítat úplně samy. Musím vás ale důrazně upozornit, že i přesto se nejedná o nějakou bezduchou skákačku, nýbrž o chytrou muziku s myšlenkou.

“Nattväsen” se mi jeví jako velmi ucelený a kvalitativně vyrovnaný počin. Deska se prostě líbí tak, jak se poslouchá. Žádný song vás při poslechu nepleskne přes uši, že by nějak vybočoval. A to mně osobně opravdu vyhovuje, protože nesnáším, když jsou na albu jeden, dva vyložené hity a zbytek vata. Tady ne. “Nattväsen” přirozeně plyne píseň po písni bez jakýchkoliv hluchých míst. Většinou v recenzích doporučím nějaké skladby, které jsou hodny vaší pozornosti. V případě novinky Månegarm se ale jedná o tak vyrovnanou kolekci, že ani nevím, jaké kousky bych měl vypíchnout. Snad bude nejlepší si poslechnout videoklipovou “Vetrarmegin”, když si ji na propagaci placky zvolila sama kapela.

Takže abychom to shrnuli, ještě jednou v kostce zopakuji výluh z předešlých odstavců. Na “Nattväsen” najdete sympaticky nápaditou hudbu, která vás chytne na první poslech, ale rozhodně vás nepřestane po chvíli bavit. Co víc si přát?


Dark Funeral – Angelus exuro pro eternus

Dark Funeral - Angelus exuro pro eternus
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. The End of Human Race
02. The Birth of the Vampiir
03. Stigmata
04. My Funeral
05. Angelus exuro pro eternus
06. Demons of Five
07. Declaration of Hate
08. In My Dreams
09. My Latex Queen

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše…

„Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní reprosoustavou a pozadu nezůstala ani sluchátka. A po takovém množství poslechů mohu s klidným srdcem prohlásit, že čtyři roky staré „Attera totus sanctus“ zůstává v mých očích nepokořeno, i když nutno dodat, že jen o vlásek. Nechci tvrdit, že by nový přírůstek do diskografie kapely byl špatný, to vůbec ne, právě naopak. „Angelus exuro pro eternus“ pokračuje v logickém vývoji Dark Funeral, aniž by však nahrávka ztratila cokoliv z poznávacích znamení skupiny.

Hned s prvním zásekem „The End of Human Race“ Dark Funeral vybalují vše, co k nim patří, bez toho, aby okatě kopírovali svou minulost, což je jedině dobře. Pokud máte naposlouchané předchozí počiny, ihned poznáte, jakouže kapelu to zrovna máte před sebou, ale rozhodně vás nepřepadne pocit „jo, tohle samý už tu bylo minule“. Ty styčné body si projdeme popořadě:

a) Kytary. Tak ty jsou rychlé jak celá armáda naspeedovaných démonů a tak to má být. V nejednom válu se samozřejmě objeví i melodické linky, které jen upevňují neotřesitelnou atmosféru, a když se jeden z pánů Lord Ahriman / Chaq Mol pustí do sólování, není co řešit. V tomto ohledu Švédové válí.

b) Basa. Tak ta není vůbec slyšet. Jasně, občas tam někde v pozadí nějaké šmrdlání zaslechnete, ale když si vzpomenu například na kolegy Marduk (jistě budete souhlasit, že právě Dark Funeral a Marduk jsou nejznámějšími představiteli švédské blackmetalové školy, proto to srovnání) a jejich nádhernou kulervoucí basu, musím Dark Funeral strhávat body dolů.

c) Bubnování. Tak to je klasicky totálně šílené, jak tomu ostatně u Dark Funeral vždy bývalo. Sypačka střídá sypačku a člověk neví, jestli mu hlava už vybouchla, nebo se tak za chvíli teprve stane. Právě bicí jsou pro nahrávky Dark Funeral určující a doslova jim udávají tón. V neposlední řadě se na nich také krásně vidí rozdíl mezi rychlým a pomalým songem. Když se totiž zaposloucháte do rychlých pecek (a těch je většina), tak slyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely a rychlý virbl. Když se ale zaposloucháte do těch pomalých, uslyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely, ale pomalý virbl… už chápete, jak to myslím, když říkám, že bicí udávají tón nahrávky?

d) To nejlepší na konec – zpěv. Emperor Magus Caligula je prostě blázen. Nechápu, že mu ta tlama neupadne. Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že právě on patří mezi absolutní špičku blackmetalových vokalistů. Nejde o to, že by výsledný zvuk jeho skřehotu zněl nějak extrémně lépe než hrdelní běsy jeho kolegů. Jde prostě o techniku. Když opět použijeme srovnání s MardukMortuus je skvělý, ba přímo výborný zpěvák, ale při poslechu slyšíte, jak mu to v krku chrčí. Zato E.M. Caligula to všechno tahá naprosto čistě, a to jak klasický blackmetalový krákorák, tak hluboký chropot, i když ten na „Angelus exuro pro eternus“ zas tak moc nepoužívá, znalci deathovky Sanctification, v níž Caligula rovněž působí, však potvrdí, že ani growling mu není cizí. Je to holt frajer.

Už se s recenzí pomalu blížíme ke konci, ale ještě tam nejsme. Před námi je teď probrání se jednotlivými songy. Jasných aspirantů na „hit“ je více (skoro celá deska, hehe), podle mého názoru se ale v koncertním setlistech (alespoň na nějaký čas) zabydlí jistojistě jak první dvě pecky „The End of Human Race“ a „The Birth of the Vampiir“, tak i třeba taková titulní „Angelus exuro pro eternus“ a samozřejmě také videoklipovka „My Funeral“ (ten refrén zabíjí). Mě osobně však hodně zaujala na první pohled nenápadná, až skoro na samém konci ukrytá „In My Dreams“, která je asi nakonec asi tím nejpomalejším kousek alba, ale z mého pohledu rovněž ten nejchutnější dílek této hudební kolekce.

Dark Funeral

Teď už tedy konečně přichází ten slibovaný konec (že už bylo načase, co?), abychom ale dodrželi naší nepsanou osnovu, musím tady vyplodit ještě nějaké jakože hodnocení. Ani byste nevěřili, jak tuhle část recenze nemám rád. Ale zpátky k tomu jakože hodnocení… Jak jsem se již někde výše projevil, předchozí deska „Attera totus sanctus“ se mí jeví o trošku lepší, přesto ale i „Angelus exuro pro eternus“ stojí za to, abyste s ním provětrali své boltce. Přemýšlel jsem mezi 6,5/10 a 7/10, ale proč bych měl troškařit? Vždyť je dobrá hudba. Číselné hodnocení začínající na sedmičku není nijak nadsazené. Takovéhle fošny do mě Ahrimanova parta může rvát pořád.

P. S. A úplně na závěr: Poslední srovnání Dark Funeral vs. Marduk, tentokrát souboj celkových kvalit „Angelus Exuro Pro Eternus“ a „Wormwood“ které vyšlo před dvěma měsíci. Vítězem se bez delšího váhání stávají Marduk.


Hypocrisy – A Taste of Extreme Divinity

Hypocrisy - A Taste of Extreme Divinity
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hypocrisy, jedna z prvních skupin, co se snažila dát dohromady zvuky melodiky a death metalu. Kapela debutovala před 17 lety s deskou “Penetralia”, na kontě má celkově 11 alb včetně “A Taste of Extreme Divinity”. Hypocrisy si s každým albem drží vysoký standard a fanoušky skoro nikdy nezklamou. Toto album není výjimkou.

Hypocrisy určitě zvolili dobrou cestu, jak své album propagovat. Na svém YouTube kanálu postupně zveřejňovali videa ze studia a s ukázkami, které by se na albu mohly objevit. Je to dobrý způsob, jak fanoušky ke své tvorbě nalákat, a pokud je Hypocrisy skupina vašeho srdce, určitě vám to musí udělat radost.

Album otevírá song “Valley of the Damned”, podle tohoto songu poznáte, ve kterém duchu se zbytek nahrávky ponese. Tvrdé riffy, rychlé bicí, zkrátka to, na co jste od Hypocrisy zvyklí. Druhou písní na albu je “Hang Him High”, pro mě nejpovedenější song ze všech jedenácti. Na “Hang Him High” se mi líbí hlavně propracovanost a detaily, to, co přesně v tu chvíli potřebujete, se objeví, tuto píseň jsem si dával i několikrát za sebou. Opravdu skvělý výtvor. Další velice dobrou písní je “No Tommorow”, ta si mě získala především díky zpěvu a refrénu. I když je trochu pomalejší než ostatní, svou kvalitu má. Ostatní songy jsou si velice podobné, melodika nechybí, zpěvák do toho správně “zvrací” a vše šlape, jak má. Na tomto albu si můžete vybít svou zlost (pokud nějakou máte), pokud jste fanouškem headbangingu, bude vás po chvíli bolet krk. Toto CD je proto jako dělané.

“A Taste of Extreme Divinity”, není nijak světoborné, co by rozbíjelo žebříčky, nicméně to kvalitní album je. Hypocrisy jsou zpět ve formě, užijete si agresivních riffů, na albu mi sice trochu chybí rychlejší tempo a hlasitost bicích, které by si větší prostor zasloužily. “A Taste of Extreme Divinity” mi poměrne (až s rozdílem ve vokálech a hlasitosti bubnů) připomíná poslední album Divine Heresy. Pokud jste velikým fanouškem této bandy, budete nadšeni.


Pain of Salvation – Linoleum

Pain of Salvation - Linoleum
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 16.11.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jste připraveni na recenzi, kde si nemůžete být jisti ničím? Nevím, asi nedokážu zkritizovat cokoliv, co Pain of Salvation vydají, i kdyby to bylo bůhvíco. Tato kapela je moje srdcovka a na novinku jsem se těšil jak hladové děcko na mámin prs. Po “Scarsick”, které mě pořád moc nechytlo (oproti ostatním kouskům), jsem se bál kterým směrem se Pain of Salvation vydají. Podle Daniela Gildenlöwa se na novince pokusil přiblížit zvuku 70. let, který si ale nedokážu představit, takže hodnotit nemůžu. Co ale můžu říct hned je, že narozdíl od “Scarsick”“Linoleum” chytlo už na první poslech a nepustilo a asi ještě dlouho nepustí.

Jaké jsou změny? Asi hlavní novinkou je, že v hudbě se klade větší důraz na riffy, kytara a další nástroje mají trochu větší slovo a hlavním tahounem už není tolik zpěv. Zpěv se taky trochu změnil, Daniel má ještě větší rozsah než dřív a dokonce si občas i pořádně zařve/zascreamuje/zaburácí. Noví spoluhráči odvádějí velmi dobrou práci a člověk by asi nepoznal, že nastaly změny v personálu. A nakonec bych chtěl pochválit produkci, která je čistá, jak jen to jde, a basa je slyšet excelentně a není “nástroj, co tam asi je, ale nikdo o něm neví” jako u Slayer.

Jelikož je na EP jenom šest skladeb, po dlouhé době prozkoumáme každou z nich jednu po druhé. Máme šest tracků, přičemž čtyři z nich jsou skladby z alba “Road Salt”, na které se bude čekat velmi obtížně, a dva jsou bonusy – kecání ve studiu a cover skladby “Yellow Raven” od Scorpions. Já osobně jsem si je rozdělil ještě trochu jinak, protože “If You Wait” je spíš intro k nějakému songu, co bude na albu, a přestože se poslouchá docela dobře, není to tak plnohodnotná skladba jako “Linoleum”, “Mortar Grind” a “Gone”.

EP začíná právě titulním songem, který odkrývá všechny změny a předvádí super riffáž a chytlavost. Skladba je na poměry Pain of Salvation celkem tvrdá a rocková a nesnaží se, stejně jako zbytek alba, plout do rapu nebo hiphopu, což mi trochu vadilo na “Scarsick”. Následuje “Mortar Grind”, asi nejagresivnější skladba, ve které Daniel nejvíc řve a je znát, že do toho jako vždy dává všechno. Dále následuje krátká, pomalá balada “If You Wait”, která, jak jsem již zmínil, pravděpodobně slouží jako nějaké intro. Po ní konečně přichází největší pecka “Gone”, která je asi nejtradičnější a taky se do ní nejhůř dostává. Obsahuje všechno, co od Pain of Salvation člověk může chtít.

Pátá “skladba” je (celkem) vtipné kecání kapely ve studiu o bonusech, co přidá na album (členové chtějí přidat své vlasy). A nakonec cover “Yellow Raven” od Scorpions, který geniálně zakončuje celé EP. Sice to není jejich vlastní tvorba, ale zní prostě skvěle. Jak teď budu hodnotit? Tak zaprvé uberu bodíky za “Bonus Track B”, protože dvakrát to vtipné je, ale napotřetí už ne a sáhnout do kapsy a přepnout na další skladbu mě stojí velké úsilí (smích). Taky uberu bodíky za to, že udělali moje čekání na “Road Salt” ještě horší. Suma sumárum to bude subjektivních srdcařských 8/10.


Diablo Swing Orchestra – Sing-Along Songs for the Damned & Delirious

Diablo Swing Orchestra - Sing-Along Songs for the Damned & Delirious
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: říjen 2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původně jsem recenzi na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirous” psát nechtěl, neboť záležitosti jako Diablo Swing Orchestra jsou v podstatě nehodnotitelné, nebo přinejmenším opravdu špatně hodnotitelné. Protože ale kapela figuruje mezi prvními potvrzenými účastníky českého festivalu Brutal Assault v příštím roce, rozhodl jsem se jim nakonec věnovat prostor.

Diablo Swing Orchestra hrají hudbu mírně řečeno netradiční. Tím nechci říct, že špatnou, jen pro většinu lidí stěží pochopitelnou a poslouchatelnou. Je to taková ta nemasová záležitost pouze pro zapálené zasvěcence. Většinou jejich muzika dostává nálepku avantgarde metal, ale podle mého názoru je toto označení trochu zavádějící. Přesněji řečeno, mám na mysli to slovíčko “metal”. S metalem to má totiž společného jen to, že tam je kytara, basa a bicí. To je všechno. Abych to trochu vysvětlil… před nedávnem jsem psal recenzi na jinou avantgardní skupinu Ram-Zet. V jejich případě je základem (extrémní) metal, na nějž se nabalují vlivy velké spousty různých dalších stylů. U Diablo Swing Orchestra jsou všechny složky vyrovnané a metal má roli jen jako jeden z celku. A že těch složek je v jejich případě napěchováno opravdu velké množství. Nebudu si tady hrát na odborníka a řeknu to na rovinu, v nemetalových stylech se opravdu nevyznám, takže nemohu sloužit, co všechno je na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” ke slyšení. Co ale můžu říct s jistotou je to, že uši vám budou přecházet.

S přítomností tolika různých vlivů a stylů na nahrávce obsažených přichází i jeden problém – může z toho vzniknout dokonalost stejně jako totální splácanina bez hlavy a paty, která víc než umělecké dílo připomíná dort pejska a kočičky. Jenže u takového koktejlu ani nemůžete prohlásit, že má kapela slabší chvilku, jen že jste ti chvilku zrovna nebyli schopni pochopit. A na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” je to tak půl na půl. Přijde mi, že v některých momentech desky Diablo Swing Orchestra prostě sklouzli do zřejmě největšího nešvaru avantgardní hudby, čímž je podle mě samoúčelný exhibicionismus. Jako kdyby v některých kompozicích kapela nedokázala ukočírovat sama sebe a své nápady a upřednostnila formu nad samotným obsahem, což se děje například hned v úvodní “A Tapdancer’s Dilemma”. Netvrdím, že to platí o celém albu, naopak “Song-Along Songs for the Damned & Delirious” obsahuje i opravdu výborné písně, jako například “A Rancid Romance” nebo “Vodka Inferno”. Jenže z debutu “The Butcher’s Ballroom” jsem takovéto smíšené pocity neměl vůbec. Tam naopak bylo všechno na svém místě a koktejl byl vyvážený, výživný a chutný. Novinkový nápoj ale s jedním douškem chutná přímo královsky, zatímco s dalším se objevuje mírná pachuť.

Pozor, přesto všechno je ale “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” stále kvalitní záležitostí. Nepochopitelnou ano, ale kvalitní. Body strhávám v podstatě jen za onu mírnou nevyváženost materiálu a hlavně za již několikrát zmiňovanou nepřístupnost. Jinak ale velké doporučení na něco vskutku netradičního, a to i když mě jejich debut zaujal více.


Arch Enemy – The Root of All Evil

Arch Enemy - The Root of All Evil
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.9.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arch Enemy, švédská melodicky-death metalová skupina, přichází na scénu se svým osmým řadovým albem. Tato deska je speciální v jedné věci – nepřináší v podstatě nic nového. Album o dvanácti skladbách obsahuje předělané písně z období 1996-2000, tedy tři první alba a časy, kdy tu ještě nepůsobila zpěvačka Angela Gossow. Písně dostaly nový šmrnc, upravily se některé části a samozřejmě – nejvíce se liší ve vokálech. Panují různé názory, jestli Gossow nebo Liiva svou úlohu zvládají lépe. Mně osobně se více líbí vokály novější a dle mého názoru i originál překonali.

První píseň, i první zfilmovaná, je “Beast of Man”, původně z alba “Stigmata”, na které “Beast of Man” také vše začínala. Novější verze je o celých osm vteřin delší než 11 let stará kolegyně. Vlastně každá novější verze je o něco delší, největší rozdíl je v páté “Bury Me an Angel”, původní nahrávka měla pouhé tři minuty a 40 vteřin. Obsah novější je o 45 sekund bohatší. Někteří lidé přenahrávání starých kousků odsuzují, najdou se i tací, kteří to ocení. Je dobré vědět, že Arch Enemy vzpomínají na svou minulost a chtějí své starší věci ukázat mladším/novějším posluchačům. Angela Gossow při nahrávání exceluje, dokazuje, že se v kapele nedrží náhodou a posouvá ji to mezi elitu ženských death metalových zpěvaček.

To jsou staro-noví Arch Enemy. Starší pecky se dočkali nového kabátu, který si zaslouží. Novější vokály nasazují novou metu a je dobré, mít několik dobrých písních pohromadě. Já jsem za toto přenahrání rád, ale např. kolegovi H. se to moc nezamlouvá. Skupina si také možná krátí čas při nahrávání úplně nového materiálu. Nebo jim došly peníze, a proto toto provedly. Nicméně jsem si poslech užil a zavzpomínal na starší alba. Kdyby se toto hodnotilo jako nové album, určitě má o bod nebo více procent navíc. Takto je to ale pouze na 6,5.