Archiv štítku: SWE

Švédsko

Dark Tranquillity – We Are the Void

Dark Tranquillity - We Are the Void
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.2.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Na začátek si dáme menší hadánku. Jak se jmenuje kapela, která před 11 lety vylezla z druhého největšího města Švédska a společně s dalšimi dvěma kolegy proslavila žánr zvaný melodický death metal? Pokud říkáte Dark Tranquillity, tipujete správně. Právě tahle kapela je jedna z trojice, díky které se začal používat výraz “gothenburg sound”, kterému se dá rozumět jako melodický death metal. Právě z Göteborgu totiž vyšli tři velikáni – At the Gates, In Flames a Dark Tranquillity.

“We Are the Void” je už devátým počinem skupiny, právě touto deskou vyrovnali počet alb svých městských kolegů In Flames. At the Gates jsou na tom s počtem studiovek nejhůře, mají jich na kontě pouze čtyři. Ale například album “The Red in the Sky Is Ours” je dle mého vůbec nejlepší album v historii všech tří kapel. Od Dark Tranquillity se mi nejvíce zamlouvá pět let starý výtvor “Character”.

Celé album se potýká s jedním velkým problémem, nejsou tu momenty, které by si člověk zapamatoval a nutily by si to celé pustit znovu. “We Are the Void” je album, které si poslechnete, řeknete si “dobrý” vrátíte do poličky a už nemáte důvod jej opět vyndat. Jako celek se to poslouchá dobře, není tu ale nic, co by z těchto songů vyčnívalo. Všechno je moc jednotvárné a není tu žádná větší změna. Album jsem si poslechnul za den čtyřikrát a stále jsem si na něco těžko vzpomínal. Nejvíce mi ale v hlavě zůstal asi song první, “Shadow in Our Blood”. Je těžké vybrat jednu píseň a vychválit ji. Ve srovnání s dřívější tvorbou je to pokles dolů. Starší alba v sobě mají nové nápady, originalitu a šťávu. Dnes jsou to jen písně, které působí skoro stejně a jen se recykluje už sto let starý zvuk. “We Are the Void” vzniklo asi tímto způsobem – vzaly se staré riffy a trošku se upravily, přidaly se bicí a změnil text. Tento děj se opakoval jedenáctkrát a nové album je na světě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jako by Dark Tranquillity došly nápady.

Není to vyloženě špatné album, poslouchá se dobře. Chybí tu ale něco navíc, nějaká specialita. Stokrát omletá věc lidi moc nepotáhne. Jsou tu dobré songy, třeba již zmiňovaná “Shadow in Our Blood”, nebo desátá “Surface the Infinite”. Zbytek je ale jen vata, která je naprosto zbytečná. Pokud Dark Tranquillity plánují vydat ještě více alb (určitě ano), měli by se vydat jiným směrem. Další deska v tomhle stylu je moc do hvězd nevynese, ba naopak, reakce některých fanoušků jsou i takové, že s Dark Tranquillity končí. Ja takhle radikální nebudu a budu je sledovat dále, mohli by ale tvorbu alb začít brát zase více vážně. Celkové hodnocení? Silnější pětka.


Månegarm – Nattväsen

Månegarm - Nattväsen
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / black metal
Datum vydání: 19.11.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

O Månegarm jsem měl vždy povědomí, ohlasy na jejich hudbu jsem zaznamenával v podstatě jen kladné, vše mi vždy nasvědčovalo, že jde o kvalitní uskupení. Přesto jsem se k poslechu jejich hudby nikdy tak nějak nedostal. Byli “v pořadí”. Znáte to, je prostě tolik dobrých kapel, že nejde poslouchat úplně všechno. S vydáním nové desky “Nattväsen” jsem se však konečně dokopal k okoštování jejich produkce a hned ze začátku předesílám, že jsem spokojen.

Od prvního soustředěného poslechu na mě Månegarm působí jako vyspělá kapela na svém místě, která ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ono se není čemu divit. Vždyť už za sebou má 14 let a šest dlouhohrajících alb včetně novinky. Každopádně jde ale o první krok k vytvoření dobré nahrávky, kterou “Nattväsen” bezpochyby je.

Månegarm se pohybují na hranici progresivní kombinace black metalu a folk metalu. Ale pozor, stále jsou více black než folk. Abych to trochu rozvedl, přijde mi, že produkují spíše neotřelý a otevřený black metal za podpory nemetalových (nebo chcete-li folkových) nástrojů. Doufám, že cítíte ten jemný rozdíl mezi tímto popisem a jednoduchým označením black/folk metal. Paralela s folkem by se však dala najít i v jisté hitovosti jednotlivých písní, jíž však není dosaženo pouze pomocí přítomných houslí. Když Månegarm spustí riffovou masáž, nohy vám budou do rytmu lítat úplně samy. Musím vás ale důrazně upozornit, že i přesto se nejedná o nějakou bezduchou skákačku, nýbrž o chytrou muziku s myšlenkou.

“Nattväsen” se mi jeví jako velmi ucelený a kvalitativně vyrovnaný počin. Deska se prostě líbí tak, jak se poslouchá. Žádný song vás při poslechu nepleskne přes uši, že by nějak vybočoval. A to mně osobně opravdu vyhovuje, protože nesnáším, když jsou na albu jeden, dva vyložené hity a zbytek vata. Tady ne. “Nattväsen” přirozeně plyne píseň po písni bez jakýchkoliv hluchých míst. Většinou v recenzích doporučím nějaké skladby, které jsou hodny vaší pozornosti. V případě novinky Månegarm se ale jedná o tak vyrovnanou kolekci, že ani nevím, jaké kousky bych měl vypíchnout. Snad bude nejlepší si poslechnout videoklipovou “Vetrarmegin”, když si ji na propagaci placky zvolila sama kapela.

Takže abychom to shrnuli, ještě jednou v kostce zopakuji výluh z předešlých odstavců. Na “Nattväsen” najdete sympaticky nápaditou hudbu, která vás chytne na první poslech, ale rozhodně vás nepřestane po chvíli bavit. Co víc si přát?


Dark Funeral – Angelus exuro pro eternus

Dark Funeral - Angelus exuro pro eternus
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. The End of Human Race
02. The Birth of the Vampiir
03. Stigmata
04. My Funeral
05. Angelus exuro pro eternus
06. Demons of Five
07. Declaration of Hate
08. In My Dreams
09. My Latex Queen

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše…

„Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní reprosoustavou a pozadu nezůstala ani sluchátka. A po takovém množství poslechů mohu s klidným srdcem prohlásit, že čtyři roky staré „Attera totus sanctus“ zůstává v mých očích nepokořeno, i když nutno dodat, že jen o vlásek. Nechci tvrdit, že by nový přírůstek do diskografie kapely byl špatný, to vůbec ne, právě naopak. „Angelus exuro pro eternus“ pokračuje v logickém vývoji Dark Funeral, aniž by však nahrávka ztratila cokoliv z poznávacích znamení skupiny.

Hned s prvním zásekem „The End of Human Race“ Dark Funeral vybalují vše, co k nim patří, bez toho, aby okatě kopírovali svou minulost, což je jedině dobře. Pokud máte naposlouchané předchozí počiny, ihned poznáte, jakouže kapelu to zrovna máte před sebou, ale rozhodně vás nepřepadne pocit „jo, tohle samý už tu bylo minule“. Ty styčné body si projdeme popořadě:

a) Kytary. Tak ty jsou rychlé jak celá armáda naspeedovaných démonů a tak to má být. V nejednom válu se samozřejmě objeví i melodické linky, které jen upevňují neotřesitelnou atmosféru, a když se jeden z pánů Lord Ahriman / Chaq Mol pustí do sólování, není co řešit. V tomto ohledu Švédové válí.

b) Basa. Tak ta není vůbec slyšet. Jasně, občas tam někde v pozadí nějaké šmrdlání zaslechnete, ale když si vzpomenu například na kolegy Marduk (jistě budete souhlasit, že právě Dark Funeral a Marduk jsou nejznámějšími představiteli švédské blackmetalové školy, proto to srovnání) a jejich nádhernou kulervoucí basu, musím Dark Funeral strhávat body dolů.

c) Bubnování. Tak to je klasicky totálně šílené, jak tomu ostatně u Dark Funeral vždy bývalo. Sypačka střídá sypačku a člověk neví, jestli mu hlava už vybouchla, nebo se tak za chvíli teprve stane. Právě bicí jsou pro nahrávky Dark Funeral určující a doslova jim udávají tón. V neposlední řadě se na nich také krásně vidí rozdíl mezi rychlým a pomalým songem. Když se totiž zaposloucháte do rychlých pecek (a těch je většina), tak slyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely a rychlý virbl. Když se ale zaposloucháte do těch pomalých, uslyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely, ale pomalý virbl… už chápete, jak to myslím, když říkám, že bicí udávají tón nahrávky?

d) To nejlepší na konec – zpěv. Emperor Magus Caligula je prostě blázen. Nechápu, že mu ta tlama neupadne. Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že právě on patří mezi absolutní špičku blackmetalových vokalistů. Nejde o to, že by výsledný zvuk jeho skřehotu zněl nějak extrémně lépe než hrdelní běsy jeho kolegů. Jde prostě o techniku. Když opět použijeme srovnání s MardukMortuus je skvělý, ba přímo výborný zpěvák, ale při poslechu slyšíte, jak mu to v krku chrčí. Zato E.M. Caligula to všechno tahá naprosto čistě, a to jak klasický blackmetalový krákorák, tak hluboký chropot, i když ten na „Angelus exuro pro eternus“ zas tak moc nepoužívá, znalci deathovky Sanctification, v níž Caligula rovněž působí, však potvrdí, že ani growling mu není cizí. Je to holt frajer.

Už se s recenzí pomalu blížíme ke konci, ale ještě tam nejsme. Před námi je teď probrání se jednotlivými songy. Jasných aspirantů na „hit“ je více (skoro celá deska, hehe), podle mého názoru se ale v koncertním setlistech (alespoň na nějaký čas) zabydlí jistojistě jak první dvě pecky „The End of Human Race“ a „The Birth of the Vampiir“, tak i třeba taková titulní „Angelus exuro pro eternus“ a samozřejmě také videoklipovka „My Funeral“ (ten refrén zabíjí). Mě osobně však hodně zaujala na první pohled nenápadná, až skoro na samém konci ukrytá „In My Dreams“, která je asi nakonec asi tím nejpomalejším kousek alba, ale z mého pohledu rovněž ten nejchutnější dílek této hudební kolekce.

Dark Funeral

Teď už tedy konečně přichází ten slibovaný konec (že už bylo načase, co?), abychom ale dodrželi naší nepsanou osnovu, musím tady vyplodit ještě nějaké jakože hodnocení. Ani byste nevěřili, jak tuhle část recenze nemám rád. Ale zpátky k tomu jakože hodnocení… Jak jsem se již někde výše projevil, předchozí deska „Attera totus sanctus“ se mí jeví o trošku lepší, přesto ale i „Angelus exuro pro eternus“ stojí za to, abyste s ním provětrali své boltce. Přemýšlel jsem mezi 6,5/10 a 7/10, ale proč bych měl troškařit? Vždyť je dobrá hudba. Číselné hodnocení začínající na sedmičku není nijak nadsazené. Takovéhle fošny do mě Ahrimanova parta může rvát pořád.

P. S. A úplně na závěr: Poslední srovnání Dark Funeral vs. Marduk, tentokrát souboj celkových kvalit „Angelus Exuro Pro Eternus“ a „Wormwood“ které vyšlo před dvěma měsíci. Vítězem se bez delšího váhání stávají Marduk.


Hypocrisy – A Taste of Extreme Divinity

Hypocrisy - A Taste of Extreme Divinity
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hypocrisy, jedna z prvních skupin, co se snažila dát dohromady zvuky melodiky a death metalu. Kapela debutovala před 17 lety s deskou “Penetralia”, na kontě má celkově 11 alb včetně “A Taste of Extreme Divinity”. Hypocrisy si s každým albem drží vysoký standard a fanoušky skoro nikdy nezklamou. Toto album není výjimkou.

Hypocrisy určitě zvolili dobrou cestu, jak své album propagovat. Na svém YouTube kanálu postupně zveřejňovali videa ze studia a s ukázkami, které by se na albu mohly objevit. Je to dobrý způsob, jak fanoušky ke své tvorbě nalákat, a pokud je Hypocrisy skupina vašeho srdce, určitě vám to musí udělat radost.

Album otevírá song “Valley of the Damned”, podle tohoto songu poznáte, ve kterém duchu se zbytek nahrávky ponese. Tvrdé riffy, rychlé bicí, zkrátka to, na co jste od Hypocrisy zvyklí. Druhou písní na albu je “Hang Him High”, pro mě nejpovedenější song ze všech jedenácti. Na “Hang Him High” se mi líbí hlavně propracovanost a detaily, to, co přesně v tu chvíli potřebujete, se objeví, tuto píseň jsem si dával i několikrát za sebou. Opravdu skvělý výtvor. Další velice dobrou písní je “No Tommorow”, ta si mě získala především díky zpěvu a refrénu. I když je trochu pomalejší než ostatní, svou kvalitu má. Ostatní songy jsou si velice podobné, melodika nechybí, zpěvák do toho správně “zvrací” a vše šlape, jak má. Na tomto albu si můžete vybít svou zlost (pokud nějakou máte), pokud jste fanouškem headbangingu, bude vás po chvíli bolet krk. Toto CD je proto jako dělané.

“A Taste of Extreme Divinity”, není nijak světoborné, co by rozbíjelo žebříčky, nicméně to kvalitní album je. Hypocrisy jsou zpět ve formě, užijete si agresivních riffů, na albu mi sice trochu chybí rychlejší tempo a hlasitost bicích, které by si větší prostor zasloužily. “A Taste of Extreme Divinity” mi poměrne (až s rozdílem ve vokálech a hlasitosti bubnů) připomíná poslední album Divine Heresy. Pokud jste velikým fanouškem této bandy, budete nadšeni.


Pain of Salvation – Linoleum

Pain of Salvation - Linoleum
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 16.11.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jste připraveni na recenzi, kde si nemůžete být jisti ničím? Nevím, asi nedokážu zkritizovat cokoliv, co Pain of Salvation vydají, i kdyby to bylo bůhvíco. Tato kapela je moje srdcovka a na novinku jsem se těšil jak hladové děcko na mámin prs. Po “Scarsick”, které mě pořád moc nechytlo (oproti ostatním kouskům), jsem se bál kterým směrem se Pain of Salvation vydají. Podle Daniela Gildenlöwa se na novince pokusil přiblížit zvuku 70. let, který si ale nedokážu představit, takže hodnotit nemůžu. Co ale můžu říct hned je, že narozdíl od “Scarsick”“Linoleum” chytlo už na první poslech a nepustilo a asi ještě dlouho nepustí.

Jaké jsou změny? Asi hlavní novinkou je, že v hudbě se klade větší důraz na riffy, kytara a další nástroje mají trochu větší slovo a hlavním tahounem už není tolik zpěv. Zpěv se taky trochu změnil, Daniel má ještě větší rozsah než dřív a dokonce si občas i pořádně zařve/zascreamuje/zaburácí. Noví spoluhráči odvádějí velmi dobrou práci a člověk by asi nepoznal, že nastaly změny v personálu. A nakonec bych chtěl pochválit produkci, která je čistá, jak jen to jde, a basa je slyšet excelentně a není “nástroj, co tam asi je, ale nikdo o něm neví” jako u Slayer.

Jelikož je na EP jenom šest skladeb, po dlouhé době prozkoumáme každou z nich jednu po druhé. Máme šest tracků, přičemž čtyři z nich jsou skladby z alba “Road Salt”, na které se bude čekat velmi obtížně, a dva jsou bonusy – kecání ve studiu a cover skladby “Yellow Raven” od Scorpions. Já osobně jsem si je rozdělil ještě trochu jinak, protože “If You Wait” je spíš intro k nějakému songu, co bude na albu, a přestože se poslouchá docela dobře, není to tak plnohodnotná skladba jako “Linoleum”, “Mortar Grind” a “Gone”.

EP začíná právě titulním songem, který odkrývá všechny změny a předvádí super riffáž a chytlavost. Skladba je na poměry Pain of Salvation celkem tvrdá a rocková a nesnaží se, stejně jako zbytek alba, plout do rapu nebo hiphopu, což mi trochu vadilo na “Scarsick”. Následuje “Mortar Grind”, asi nejagresivnější skladba, ve které Daniel nejvíc řve a je znát, že do toho jako vždy dává všechno. Dále následuje krátká, pomalá balada “If You Wait”, která, jak jsem již zmínil, pravděpodobně slouží jako nějaké intro. Po ní konečně přichází největší pecka “Gone”, která je asi nejtradičnější a taky se do ní nejhůř dostává. Obsahuje všechno, co od Pain of Salvation člověk může chtít.

Pátá “skladba” je (celkem) vtipné kecání kapely ve studiu o bonusech, co přidá na album (členové chtějí přidat své vlasy). A nakonec cover “Yellow Raven” od Scorpions, který geniálně zakončuje celé EP. Sice to není jejich vlastní tvorba, ale zní prostě skvěle. Jak teď budu hodnotit? Tak zaprvé uberu bodíky za “Bonus Track B”, protože dvakrát to vtipné je, ale napotřetí už ne a sáhnout do kapsy a přepnout na další skladbu mě stojí velké úsilí (smích). Taky uberu bodíky za to, že udělali moje čekání na “Road Salt” ještě horší. Suma sumárum to bude subjektivních srdcařských 8/10.


Diablo Swing Orchestra – Sing-Along Songs for the Damned & Delirious

Diablo Swing Orchestra - Sing-Along Songs for the Damned & Delirious
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: říjen 2009
Label: Ascendance Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původně jsem recenzi na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirous” psát nechtěl, neboť záležitosti jako Diablo Swing Orchestra jsou v podstatě nehodnotitelné, nebo přinejmenším opravdu špatně hodnotitelné. Protože ale kapela figuruje mezi prvními potvrzenými účastníky českého festivalu Brutal Assault v příštím roce, rozhodl jsem se jim nakonec věnovat prostor.

Diablo Swing Orchestra hrají hudbu mírně řečeno netradiční. Tím nechci říct, že špatnou, jen pro většinu lidí stěží pochopitelnou a poslouchatelnou. Je to taková ta nemasová záležitost pouze pro zapálené zasvěcence. Většinou jejich muzika dostává nálepku avantgarde metal, ale podle mého názoru je toto označení trochu zavádějící. Přesněji řečeno, mám na mysli to slovíčko “metal”. S metalem to má totiž společného jen to, že tam je kytara, basa a bicí. To je všechno. Abych to trochu vysvětlil… před nedávnem jsem psal recenzi na jinou avantgardní skupinu Ram-Zet. V jejich případě je základem (extrémní) metal, na nějž se nabalují vlivy velké spousty různých dalších stylů. U Diablo Swing Orchestra jsou všechny složky vyrovnané a metal má roli jen jako jeden z celku. A že těch složek je v jejich případě napěchováno opravdu velké množství. Nebudu si tady hrát na odborníka a řeknu to na rovinu, v nemetalových stylech se opravdu nevyznám, takže nemohu sloužit, co všechno je na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” ke slyšení. Co ale můžu říct s jistotou je to, že uši vám budou přecházet.

S přítomností tolika různých vlivů a stylů na nahrávce obsažených přichází i jeden problém – může z toho vzniknout dokonalost stejně jako totální splácanina bez hlavy a paty, která víc než umělecké dílo připomíná dort pejska a kočičky. Jenže u takového koktejlu ani nemůžete prohlásit, že má kapela slabší chvilku, jen že jste ti chvilku zrovna nebyli schopni pochopit. A na “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” je to tak půl na půl. Přijde mi, že v některých momentech desky Diablo Swing Orchestra prostě sklouzli do zřejmě největšího nešvaru avantgardní hudby, čímž je podle mě samoúčelný exhibicionismus. Jako kdyby v některých kompozicích kapela nedokázala ukočírovat sama sebe a své nápady a upřednostnila formu nad samotným obsahem, což se děje například hned v úvodní “A Tapdancer’s Dilemma”. Netvrdím, že to platí o celém albu, naopak “Song-Along Songs for the Damned & Delirious” obsahuje i opravdu výborné písně, jako například “A Rancid Romance” nebo “Vodka Inferno”. Jenže z debutu “The Butcher’s Ballroom” jsem takovéto smíšené pocity neměl vůbec. Tam naopak bylo všechno na svém místě a koktejl byl vyvážený, výživný a chutný. Novinkový nápoj ale s jedním douškem chutná přímo královsky, zatímco s dalším se objevuje mírná pachuť.

Pozor, přesto všechno je ale “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” stále kvalitní záležitostí. Nepochopitelnou ano, ale kvalitní. Body strhávám v podstatě jen za onu mírnou nevyváženost materiálu a hlavně za již několikrát zmiňovanou nepřístupnost. Jinak ale velké doporučení na něco vskutku netradičního, a to i když mě jejich debut zaujal více.


Arch Enemy – The Root of All Evil

Arch Enemy - The Root of All Evil
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.9.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arch Enemy, švédská melodicky-death metalová skupina, přichází na scénu se svým osmým řadovým albem. Tato deska je speciální v jedné věci – nepřináší v podstatě nic nového. Album o dvanácti skladbách obsahuje předělané písně z období 1996-2000, tedy tři první alba a časy, kdy tu ještě nepůsobila zpěvačka Angela Gossow. Písně dostaly nový šmrnc, upravily se některé části a samozřejmě – nejvíce se liší ve vokálech. Panují různé názory, jestli Gossow nebo Liiva svou úlohu zvládají lépe. Mně osobně se více líbí vokály novější a dle mého názoru i originál překonali.

První píseň, i první zfilmovaná, je “Beast of Man”, původně z alba “Stigmata”, na které “Beast of Man” také vše začínala. Novější verze je o celých osm vteřin delší než 11 let stará kolegyně. Vlastně každá novější verze je o něco delší, největší rozdíl je v páté “Bury Me an Angel”, původní nahrávka měla pouhé tři minuty a 40 vteřin. Obsah novější je o 45 sekund bohatší. Někteří lidé přenahrávání starých kousků odsuzují, najdou se i tací, kteří to ocení. Je dobré vědět, že Arch Enemy vzpomínají na svou minulost a chtějí své starší věci ukázat mladším/novějším posluchačům. Angela Gossow při nahrávání exceluje, dokazuje, že se v kapele nedrží náhodou a posouvá ji to mezi elitu ženských death metalových zpěvaček.

To jsou staro-noví Arch Enemy. Starší pecky se dočkali nového kabátu, který si zaslouží. Novější vokály nasazují novou metu a je dobré, mít několik dobrých písních pohromadě. Já jsem za toto přenahrání rád, ale např. kolegovi H. se to moc nezamlouvá. Skupina si také možná krátí čas při nahrávání úplně nového materiálu. Nebo jim došly peníze, a proto toto provedly. Nicméně jsem si poslech užil a zavzpomínal na starší alba. Kdyby se toto hodnotilo jako nové album, určitě má o bod nebo více procent navíc. Takto je to ale pouze na 6,5.


Marduk – Wormwood

Marduk - Wormwood
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.9.2009
Label: Regain Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Dva roky uběhly od posledního záseku “Rom 5:12” a švédské komando Marduk je už zase zpátky, tentokráte obklopené nahořklou vůní pelyňku a potřetí s ďáblem Mortuusem za mikrofonem. A opět je to vskutku vydatná porce vydatného black metalu. Pravdou sice je, že předchozí arcidílo zůstává nepokořeno, ale to “Wormwood” nikterak nebrání být výbornou deskou. A to je to hlavní.

Marduk nejsou žádná ořezávátka a přesně jak je u nich zvykem, valí podstatnou část alba ve vysokých obrátkách. Jejich rychlé songy sdírají pořád kůži, přesně jak se od nich očekává. Špatnou skladbu už snad ani neumějí napsat. A “Wormwood” není výjimkou. Typická atmosféra Marduk je jako vždy prošpikována spoustou nápadu a drtí posluchače na kousíčky. Ani nevím, jaký song bych vám doporučil, protože prostě nejde sáhnout vedle. Třeba taková “Whorecrown” se skvělou sólující kytarou je výborná. Pokud prahnete po nějaké zuřivosti sypačkoidního typu, “This Fleshly Void” je pro vás jako stvořená. Vždyť už hned úvodní “Nowhere, No-One, Nothing” je k posrání zabijácká. Není slabého songu, není slabého místa.

Druhá tvář Marduk je sice pomalejší, ale o to působivější. A stejně jako v případě “Rom 5:12” jsou i na “Wormwood” obě tyto tváře kapely vyváženy tak nějak půl na půl. Tou nejpůsobivější skladbou na novince je podle mě hned druhá “Funeral Dawn”. Kdybych měl zvolit jeden jediný vrchol desky, neváhal bych a přiřkl jej právě téhle písni. Rychlé songy Marduk vás zničí svojí silou a nenávistí, ty pomalé vás ale stáhnou z kůže mnohem bolestivěji a s hlubším účinkem. A “Funeral Dawn” je přesně taková. Jestli někdy někdo zhudebnil krásu v morbiditě, pak jedině Marduk.

Co se k mé velké radosti nezměnilo od minula ani v nejmenším, je drtivá baskytara. U Marduk tenhle nástroj nikdy nebyl jen “šmrdláním v pozadí”, ale na předchozím a novinkovém albu to dotáhli k dokonalosti. Pusťte si písničky “Unclosing the Curse” a “As a Garment” na sluchátkách a pořádně nahlas a poznáte, o čem mluvím. Z té basy vám vybouchne hlava.

A pak je tady ještě zpěvák Mortuus, který tomu celému nasazuje svým nelidským hlasem korunu. To, co on předvádí, je chvílemi opravdu neuvěřitelné. Tohle je ten jediný správný vokální ďábel pro Marduk. Nic proti Legionovi, to byl taky výborný zpěvák a měl jsem ho rád, ale v jeho současném působišti Devian mu to sekne víc. Mortuus je král.

Marduk v roce 2009 neztratili nic ze svého kouzla a ničí stejně jako kdykoliv předtím. Jak již bylo řečeno, mistrovské “Rom 5:12” je nepřekonáno, “Wormwood” se ale také neztratí a má co nabídnout. Máte Marduk rádi? Jestli ano, pak neváhejte, věřím, že jejich nový opus vás nezklame, stejně jako nezklamal ani mě.


Marduk – Rom 5:12 (2007)

Marduk - Rom 5:12
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.4.2007
Label: Blooddawn Productions

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

“Rom 5:12” je druhé album Marduk se stále ještě novým vokalistou Mortuusem. Zatímco předchozí řadovka “Plague Angel” byla zkouška ohněm jak pro právě příchozího pěvce, tak i pro zbytek kapely, na “Rom 5:12” se nemusela kapela už nijak omezovat. Nová krev vlila Marduk do žil spoustu sil, všechny trumfy hrály jen pro ně a Švédové příležitost využili a onoho roku 2007, kdy “Rom 5:12” vyšlo, zatřásli samotným peklem.

Od první vteřiny “The Levelling Dust” vás Marduk uvrhnou do bahna a hnusu. Rychlé a nenávistné, nelidské. Taková je i následující “Cold Mouth Prayer”. Mortuus hned od začátku exceluje a jeho chorobný vokál proniká až do morku kostí. To snad ani není člověk, to je ďábel, jenž má v hrdle čiré zlo. A svým hlasem cituje samotnou Smrt.

“And as an echo of the black death, still lingers forgotten under the song of the wind”
(The Levelling Dust)

První dva zářezy jsou misantropickým vyhlazením, ale stále jen předzvěstí věcí příštích. V extrémních obrátkách Marduk zabíjejí, ale v těch pomalých mučí a trýzní. Imago Mortis” sdírá kůži z těl, dokud nezbude jen hnijící maso, aby tu krvavou a zuboženou hromádku, jež zbyla, opět zasypali vědrem nenávisti s názvem “Through the Belly of Damnation”. Ani následující funerální mezihra “1651” neskýtá odpočinek. Spíše naopak. Vypjatá koncentrace strachu, nad kterou ční Mortuusův temný recitál. A to jsme teprve v polovině.

Honest like a mother’s love, a spear of famine, a wingless dove,
raging teeth and the pang of death,
to carve out a fourth from the curse that is man
(Through the Belly of Damnation)

Naprostým vrcholem celého “Rom 5:12” je “Accuser / Opposer”, kde fascinace hnusem a odporností dosahuje maxima. Pomalá a bolestivá oslava morbidity, z níž mrazí v zádech. Tomu konkuruje už jen další hrůzný kostlivec v podobě “Womb of Perishableness” s přenádherným sólem.

“I ate of death to cleanse my flesh of god,
to make me thy entrance to the veins of the world
I drank of hell, to cleanse my soul of god,
to reach the light on which thou dwellest
(Accuser / Opposer)

“Rom 5:12” je jeden velký chorobný žalm, jenž Marduk vyrvali ze chřtánu samotné Smrti a jako takový, je jedním z nejděsivějších a nejlepších děl, jaké kdy Švédské komando stvořilo. Korunu z lidských kostí tomu všemu nasazuje chorobný obal a booklet.

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt;
a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.
(Bible, List Římanům, Kapitola 5., Verš 12)


Shining – VI – Klagopsalmer

Shining - VI - Klagopsalmer
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští blázni Shining se po dvou letech vracejí s novým albem “VI – Klagopsalmer”, které pokračuje v nastolené tradici. Jeho název začíná římskou číslovkou (tentokrát je to šestka, protože se jedná – celkem logicky – o šestou desku) a obsahuje šest písní (a po vzoru třech předchozích počinů je pátá z nich nemetalovou instrumentálkou).

Přestože je “VI – Klagopsalmer” výborné (ano, říkám to hned takhle ze začátku, aby bylo jasno), má nelehkou pozici – přichází totiž po monumentálním dílu “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”. Nejeden příznivec švédských misantropů byl zvědav, jak se s tím kapela popasuje. A Shining udělali zřejmě to nejlepší co mohli udělat – nepokusili se o druhý “Halmstad”, ale pokračují dál ve svém vývoji a nesnaží se kopírovat svoji minulost. Obě alba sice mají některé vztyčné body společné, ale to je jen základ, na němž si “VI – Klagopsalmer” hledá svoje vlastní cestičky, čímž se z něj stává absolutní samorost, stejně jako tomu je u předchozích desek.

Shining urazili od svých depressive black metalových počátků již pěkný kus cesty. Kam dojdou, nikdo neví, zřejmě ani oni sami ne. Dávno se zbavili okovů depresivního blacku, již na “V – Halmstad” se dotýkali hájemství čistého rocku a na “VI – Klagopsalmer” jdou snad ještě dál. Například taková “Ohm (sommar med Siv)” (s nádherným refrénem, jen tak mimochodem) už s black metalem nemá nic společného ani s přivřením obou očí. Ne, že by skupina na black metal zanevřela, pořád se v jejich hudbě vyskytuje, ale už ne jako jediný a jako ten nejhlavnější prvek. To vše ale Shining dává nevídané možnosti vyjadřovat věci, které samotný black metal prostě nemá šanci obsáhnout. Písně jak jdou za sebou, jedna každá z nich, obsahuje obrovskou paletu emocí a nálad, jež se rozlévají do okolí a tvoří něco, co jen tak někde nezaslechnete. Shining se dnes vyvinuli do originální formy, ve které si jen těžko hledají konkurenci. Jejich hudba, přestože je jednoznačně neveselá, se už prostě nedá označit jen jako depresivní. Nejlépe by to asi vystihovalo slovo “smutná”.

Jen těžko lze “VI – Klagopsalmer” porovnávat s “V – Halmstad” nebo jinou předchozí deskou. Stojí jen samo o sobě a je to jednoduše famózní dílo. Shining mě zase dostali a já jsem absolutně spokojen. Nezbývá nic jiného, než se pomalu začít těšit na “VII”, jehož nahrávání již započalo.