Archiv štítku: SWE

Švédsko

Grand Magus – Sword Songs

Grand Magus - Sword Songs

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight

Hrací doba: 34:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.

Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.

Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.

Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.

V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB ChristofferssonFox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.

„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.


Candlemass – Death Thy Lover

Candlemass - Death Thy Lover

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Death Thy Lover
02. Sleeping Giant
03. Sinister and Sweet
04. The Goose

Hrací doba: 25:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Abych řekl pravdu, současné situaci v Candlemass ne úplně rozumím. Kapela před vydáním posledního alba „Psalms for the Dead“ ohlásila, že toto bude úplně poslední a že tímto počinem bude ukončena studiová kariéra skupiny. Již od počátku však bylo jasně řečeno, že jen nebude vznikat nová muzika, ale koncertování bude probíhat i nadále. V pohodě, to beru, i když mě to hodně mrzelo, protože pro Candlemass jsem měl vždycky slabost a tahle kapela má u mě prostě trochu speciální místo. Sice jsem už několikrát prohlásil, že mám metalovou scénu u prdele a zajímá mě jen tak muzika, ale je to pravda jen do jisté míry. Tenhle žánr mě přece jen provází skoro celý můj život, tudíž k tomu mám poněkud sentimentální vztah, a tak je mi prostě smutno, když to takhle skvělé kapely balí, zatímco mrdky jako Sabaton za nadšeného potlesku plní haly. Ale co se dá dělat.

Hlad po tvorbě hudby však zjevně jen tak utnout nejde, pročež se hlavní skladatel Leif Edling takřka okamžitě pustil do nové kapely Avatarium, jejíž produkce je rovněž výborná. Na druhém albu si to Avatarium namířili víc do retra, takže snad z touhy po čistokrevném doom metalu si Leif udělal nový osobní projekt The Doomsday Kingdom, s nímž před pár měsíci vydal povedené ípko „Never Machine“. No, a aby to náhodou nebylo příliš jednoduché, tak zničehonic přestalo platit, že Candlemass už novou muziku nenahrají. Nejsem si jist, jestli to bylo skutečně myšleno skutečně jako „nebudeme nahrávat nic nového“, anebo spíš mírnější „nebudeme nahrávat desky, ale sem tam písničku třeba jo“, to už si úplně přesně nevzpomínám, ale já jsem to pochopil tím prvním způsobem. A přesto tu nový materiál je – trvá 25 minut, jmenuje se „Death Thy Lover“ a je onálepkován jako EP.

V případě „Death Thy Lover“ se ale sluší vypíchnout ještě jednu věc. Candlemass měli vždycky trochu trable se zpěváky. Však historku o tom, jak byl Messiah Marcolin vyhozen, dostal druhou šanci a pak byl vyhozen znovu, protože je to diplomaticky řečeno komplikovaná povaha a i navzdory jeho nespornému pěveckému talentu s ním nešlo vyjít, všichni známe. Nehledě na epizody s dalšími pěvci. Zdálo se, že situace byla vyřešena, když Candlemass do svých řad přijali Roberta Lowea ze Solitude Aeturnus. S ním dali dohromady několik velmi dobrých alb, ale těsně po vydání „Psalms for the Dead“ byl Lowe taktéž odejit – prý kvůli tomu, že flákal koncerty.

Candlemass

Na Robertovo místo nastoupil ostřílený Mats Levén, jenž zpíval třeba v kapele Yngwieho Malmsteena, u At Vance, v Therion a v mnoha dalších formacích, mezi nimiž nechybí ani dva projekty, v nichž se potkal s Leifem Edlingem. Jedná se o seskupení Krux a Abstrakt Algebra (což je kapela kterou Edling založil po prvním rozpadu Candlemass, aby pak Candlemass obnovil, když o Abstrakt Algebra nahrávací společnosti nejevily zájem… je to všechno pěkně zamotané, což?). Nehledě na fakt, že už v roce 2006 se v samotných Candlemass mihl. Původně byl Levén veden jen jako koncertní host, ale v loňském roce byl pasován na regulérního člena a „Death Thy Lover“ je vůbec prvním studiovým počinem (oficiálním, několik raritních demáčů už v minulosti vyšlo na kompilacích či B-stranách singlů), na němž se Levén představuje jako zpěvák Candlemass.

Jak vidno, ta personální historie Candlemass a všech spřízněných projektů, vedlejšáků, bokovek a dalších kapel je pěkně spletitá, že by to vydalo na vlastní a pěkně macatý článek (třeba se do toho i někdy pustím a napíšu to, kdo ví…), takže toho nechme. Nějakou představu, jakou pozici „Death Thy Lover“ v historii Candlemass má, jsme si snad již utvořili, tak pojďme na vlastní náplň novinkového minialba, tedy na hudbu.

Již jsem výše řekl, že Candlemass mám fakt hodně rád. Jsou lidi, pro něž tahle skupina znamená první tři desky a pak už nic, ale já mezi takové nepatřím. Fakt upřímně jsem si užíval i tvorbu v poslední dekádě, počínaje sněhobílým bezejmenným albem, které nazpíval ještě Messiah Marcolin, konče údajně labutí písní „Psalms for the Dead“ – vážně mě to bavilo. Navzdory trochu prapodivné situaci okolo konce-nekonce jsem se tedy těšil i na „Death Thy Lover“, ale tentokrát to se mnou nic moc nedělá. Hudebně se EP samozřejmě nese v typickém duchu Candlemass, čili epičtější doom metal postavený na výrazných riffech a s čistým vokálem. V tomto ohledu „Death Thy Lover“ nijak nevybočuje, což bych ale nepovažoval za negativum, protože přesně tohle od nich chci slyšet.

Jenom se mi zdá, že tentokrát to prostě nemá takovou tu sílu a lehkou skladatelskou ruku, jaká ani na posledních deskách nechyběla. „Sleeping Giant“ možná má solidní ústřední riff, „Death Thy Lover“ také není vyloženě špatná a „The Goose“ je zase příjemně zadoomaně utahaná, jenomže v tom není ona pověstná chemie jako dřív. Všechny čtyři přítomné písně jsou na úrovni těch nejslabších kusů z posledních řadových nahrávek, spíš ještě o kousek níže. Nechtěl jsem to říct na plnou hubu, ale nakonec to asi zaznít musí – „Death Thy Lover“ na mě působí jako nějaký šuplíkový materiál, k jehož vydání nedošlo kvůli nedostatečné kvalitě, jako odřezky a přebytky ze skladatelských seancí posledních desek, nyní servírovány jakožto zbrusu nový počin. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale úroveň toho materiálu takové nelichotivé dojmy vzbuzuje.

Candlemass - Death Thy Lover

Jistě, Candlemass jsou stále natolik kvalitní a zkušená formace, že nehrozí, aby se jednalo o neposlouchatelnou záležitost. Poslouchatelnost ovšem automaticky nezaručuje vysokou kvalitu. Buďme upřímní – „Death Thy Lover“ je jednoduše průměrná práce. S legendárním statusem Candlemass sice neotřese, ale v rámci tvorby skupiny patří k tomu horšímu. Chtě nechtě se vkrádá neodbytná myšlenka, že kdyby tohle EP nikdy nevyšlo, posluchači by nebyli ochuzeni vůbec o nic, což z „Death Thy Lover“ dělá docela zbytečnou nahrávku.


Flame Acausal – Contra mundum in aeternum

Flame Acausal - Contra mundum in aeternum

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 2.1.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:53

Odkazy:

Asi budu v eintopfech a jiných článcích více držkovat, že nic pořádného nevychází, protože sotva jsem si postěžoval v tom posledním jednadevadesátém, vzápětí jsem zakopnul o dvě velice slibné, krátké nahrávky, která si představíme prostřednictvím minirecenzí.

Švédské trio Flame Acausal hraje od roku 2013, ale své první čtyřskladbové demo „Contra mundum in aeternum“ vypustili do světa teprve na začátku letošního roku. Jestli jsou kazety, které si kapela v limitované edici 92 kusů vydala sama, ještě k dispozici, to nevím. Kompletní demo je ale k poslechu na YouTube a v dohledné době by tento materiál měl vyjít i na vinylu, pravděpodobně u Psychedelic Lotus Order.

Název kapely i dema by mohl připomínat jiné, starší tzv. anti-cosmic kapely ze Švédska, ale Flame Acausal kráčejí trochu jinde. O podstatě hudby samotné totiž více vypovídá rohaté, špičaté logo. Vliv neučesané ranné tvorby německých Katharsis prosvítá chaosem Flame Acausal asi nejvíce a stejně jako KTHRSS chovají Švédi evidentně velkou úctu vůči chorému bordelu australských Sadistik Exekution. Zmínku by si zde zasloužili i takoví Kill (SWE), Necrovore, možná i Nifelheim a samozřejmě nestoři black/grindové brutality Blasphemy. Ze současných kapel bychom mohli Flame Acausal postavit vedle takových Obscure Burial nebo Vorum.

15 minut „Contra mundum in aeternum“ není jen o maniakálním vzteku, ale kapela vyvíjí znatelnou snahu svůj materiál různě ozvláštnit. Flame Acausal totiž chytli „trueness/opravdovost“ za správný konec, a tak zde cítím nejen zapálený worship černých kultů, ale i chuť si hrát po svém; tedy tak, jak by to mělo být pokaždé. Musím uvést, že ono ozvláštnění prozatím spočívá v různých zefektovaných vokálních kreacích už tak velice výrazného vokalisty. Do příště doufám, že se „mentálnější“ stane i stránka instrumentální, kde je závan něčeho „jiného a netypického“ cítit jen velice letmo a zřídka, ale je tam. Srovnání se Sadistik Exekution se mi výše totiž nabízelo nejen kvůli hysterické agresi hudby. Jak fanoušci australského kultu ví, SadEx na deskách kromě rubaček nabídli vždy i pár nemocných skladeb, které byly prostě „jinde“. Něco takového by se mi v hojnější míře zamlouvalo i u mladých Švédů, uvidíme…

Pamatujme ale, že se stále jedná o první demo. I když jakkoliv slibné, stále má své mouchy. Některé pasáže jsou docela plané, a jak jsem již naznačil, sám bych ocenil více „zvrácenosti“, klidně i na úkor agrese, protože si nejsem zrovna jistý, zda by hudba Flame Acausal na současné úrovni ustála dlouhohrající formát. Ale budu věřit, že vše dopadne tím nejhorším způsobem a laťka bude opět stažena trochu hloub do těch nejsmradlavějších, nejhnusnějších pekel. Death Me(n)tal or die, kurvo!


Katatonia – The Fall of Hearts

Katatonia - The Fall of Hearts

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Peaceville

Tracklist:
01. Takeover
02. Serein
03. Old Heart Falls
04. Decima
05. Sanction
06. Residual
07. Serac
08. Last Song Before the Fade
09. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer

Hrací doba: 67:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.


Terra Tenebrosa – The Reverses

Terra Tenebrosa - The Reverses

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Makoria
02. Ghost at the End of the Rope
03. The End Is Mine to Ride
04. Marmorisation
05. Where Shadows Have Teeth
06. Exuvia
07. Fire Dances

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Terra Tenebrosa, řekl bych, patří k tomu druhu kapel, jež v době vydání první nahrávky zaznamenali jen takoví ti hledači, kteří si libují v dolování obskurních undergroundových skvostů z hlubin internetu. O pár let později už však jejich jméno rezonuje alternativním odvětvím extrémní hudby, nicméně nutno uznat, že zrovna v tomto případě ne neprávem. Ačkoliv s odstupem času se radši vracím k mocnému debutu „The Tunnels“, i druhá deska „The Purging“ má vysoké kvality a nejeden skutečně silný moment; nehledě na fakt, že talent těchto maskovaných Švédů následně stvrdilo i EP „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“, na němž Terra Tenebrosa nabídli svou doposud nejdelší kompozici.

Bylo jen otázkou, kdy po takhle zajímavém jméně s takto extrémně vysokým potenciálem sáhne nějaký label s velkým renomé. Naštěstí Terra Tenebrosa neskončila pod žádnou komerční velkomrdkou, které se tu a tam podobné špeky také snaží ulovit, a přešla pod křídla jedné z dle mého názoru nejlepších metalových nahrávacích společností v podobě francouzských Debemur Morti Productions. To je přesně značka, jaká formacím typu Terra Tenebrosa vysoce sluší, takže já jsem to kvitoval. A v takové chvíli už stačilo jen počkat, jak tahle spolupráce dopadne na třetí dlouhohrající nahrávce, jež nakonec dostala název „The Reverses“. A víte co? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zbytečně to prodlužovat – The Cuckoo & spol. na své novince definitivně stvrzují, že Terra Tenebrosa na mapu extrémní metalové avantgardy rozhodně patří.

Měl-li bych „The Reverses“ srovnat s předcházejícími alby Terra Tenebrosa, pak bych si dovolil říct, že novinka svého přímého předchůdce, tedy „The Purging“, překonává a že se dokonce dotahuje na úroveň „The Tunnels“. Sice se zde nenachází nějaký ultimátní monument jako „The Mourning Stars“ (dost dobře možná ta nejlepší skladba, jakou kdy Švédové stvořili) a také je pravda, že nějaký skutečně zásadní posun „The Reverses“ nepřináší, ale musí se nechat, že Terra Tenebrosa ten svůj sound zase vypilovali o kousek dál, nenacházejí se zde slabší místa a některé momenty jsou naopak zkurveně silné. Jisté písně sice mírně vystupují nad rámec celku (k tomu se samozřejmě ještě dostaneme), ale jinak mám z „The Reverses“ takový pocit, že jde o doposud nejvyrovnanější album kapely. A to říkám i navzdory tomu, že „The Tunnels“, „The Purging“ a nakonec i „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“ chovám ve velké oblibě.

Samozřejmě nemohou chybět takové ty věci, jaké bychom už nyní snad mohli označit za trademarky Terra Tenebrosa. Spletitá masa zvuku, plíživé melodie, skoro až sludgový nátlak, jakási elitářská avantgardní aura a v neposlední řadě jistě i nervózní sugestivní atmosféra. A kromě toho se mi zdá, že „The Reverses“ přináší snad nejhnusnější vokály v diskografii skupiny, neboť to, co The Cuckoo předvádí ve skladbách jako „The End Is Mine to Ride“ či „Fire Dances“ je doslova jedovaté. A za to rozhodně palec nahoru.

Terra Tenebrosa

Hned po lehce experimentálnějším intru „Makoria“ nasadí Terra Tenebrosa v prvním regulérním songu „Ghost at the End of the Rope“ to, co si člověk na téhle smečce oblíbil již v minulosti. Trvá to vlastně jen pár vteřin, aby se dostavil onen kýžený pocit, že něco není v pořádku, což je samozřejmě jenom dobře. Netvrdím však, že Švédové hned v „Ghost at the End of the Rope“ začnou na stůl sázet své největší trumfy. Jedno z es ale přijde hned vzápětí v podobě „The End Is Mine to Ride“, což je náhul jak hovado. Zběsilá „groovy“ rytmika tenhle track žene neskutečně kupředu vstříc titulu jednoho z vrcholů „The Reverses“.

Následují tři velmi silné písně „Marmorisation“, „Where Shadows Have Teeth“ a „Exuvia“, jež vesměs naplňují v obecnosti výše popsanou formulku, ale to nemyslím ve zlém. Věřte tomu, že o silné nápady není nouze ani v jedné z nich, a třeba poslední jmenovaná je na poměry Terra Tenebrosa vystavěná dost zajímavě. Namísto chaosem načichlé zvukové stěny se začne plíživým motivem, jenž se proplétá celou skladbou až do konce a neustane ani tehdy, když song začne sílit a Švédové opět spustí svou blackmetalovou avantgardu (jejíž nástup je jen tak mimochodem zničující).

Druhý nejvyšší vrchol (druhý vlastně jen chronologicky, co do kvalit spíš ten první) „The Reverses“ se však nachází až v samotném závěru. Terra Tenebrosa dlouhé kompozice umí – nejen již opěvovaná „The Mourning Stars“ budiž důkazem, ono stačí vzpomenout i na „Draining the Well“ z minulého EP. 17minutová „Fire Dances“ to s přehledem opět dokazuje a zcela jasně je na ní znát, že dlouhé plochy, na nichž lze ten nastavený styl rozvinout ještě víc a ještě víc si lze pohrát se strukturou nebo gradací, téhle kapele ohromně sluší. Jak je celá deska skvělá a nabízí jeden silný song za druhým, tak „Fire Dances“ je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celé kolekci nasazuje korunu. A když to tak poslouchám, říkám si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se Terra Tenebrosa někdy pustili do nahrávky, kde by se nacházely třeba jen dva 20+ minut dlouhé kolosy.

Tak či onak, dál není moc co řešit – u mě panuje jednoznačná spokojenost. Terra Tenebrosa opětovně dokazuje, že černé umění s avantgardní aurou jí vůbec není cizí, a jestli o tom šlo do nynějška ještě pochybovat, pak po vydání „The Reverses“ už lze bez obav prohlásit, že tahle formace patří mezi nejzajímavější mladší jména na scéně alternativního black metalu. A mám takový pocit, že tohle zdaleka není konečná stanice a že budoucnost těchto Švédů bude ještě po čertech zajímavá. Každopádně, „The Reverses“ je deskou, jež má na to, aby se objevila v nejednom souhrnu (ačkoliv netvrdím, že nutně v mém) toho nejlepšího, až se začátkem příštího roku bude letošek bilancovat. A ne neprávem.

Terra Tenebrosa


Entombed A. D. – Dead Dawn

Entombed A. D. - Dead Dawn

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Midas in Reverse
02. Dead Dawn
03. Down to Mars to Ride
04. As the World Fell
05. Total Death
06. The Winner Has Lost
07. Silent Assassin
08. Hubris Fall
09. Black Survival
10. Not What It Seems

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook

O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.

To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D.L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.

L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.

Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.

On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.

Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.

Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.


Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


Fredag Den 13:e – Domedagar

Fredag Den 13:e – Domedagar

Země: Švédsko
Žánr: hardcore / crust
Datum vydání: 4.7.2015
Label: EveryDayHate

Tracklist:
01. Apokalypserna anfaller
02. 13 procent
03. Trygghetens pris
04. Slentriankonsumtion
05. Varför ska jag lyssna?
06. Alla mår skit
07. Mera gift
08. Du ska lida
09. Gubbvrak
10. Varje dag är en domedag
11. Paria
12. Själviskt helvete
13. I ett nav av förljugenhet

Hrací doba: 36:06

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Švédská extrémní sebranka Fredag Den 13:e není v žádném případě nějaká parta zelenáčů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vznik této pětičlenné party se datuje k roku 2006, a pokud budu počítat i loňskou placku „Domedagar“, tak mají pánové na své pažbě již tři plnohodnotné studiové desky, které doplňuje několik splitek s pro mě neznámými kapelami (Dobermann Kult a Trubbel). K historii Fredag Den 13:e se příliš podrobných faktů najít nedá, ale na tom nezáleží. Účelem tohoto článku je představit jejich třetí album, jež navazuje na debut „Under iskalla fanor“ z roku 2010 a o tři roky mladšího následníka „Tjugohundratretton“, takže pojďme na to.

Přestože nemůžu kvalitu předchozích alb nijak posoudit, protože seznámení se starší tvorbou, abych si “Domedagar” dokázal alespoň rámcově zasadit do kontextu, proběhlo pouze skrze několik málo písní, tak jen na základě nejaktuálnějšího počinu je znát, že se nejedná o jejich prvotinu. Na finální placce se nachází poměrně ucelená a vyhraná forma velmi masivního hardcoru, jenž je zde silně říznutý zběsilým crustem. A přesně tak „Domedagar“ ve výsledku zní. Jako kombinace maskulinního chaotického hardcoru, který však postrádá takové to populární metalické zpracování ve stylu Hatebreed, ale který na posluchače útočí neurvalostí, jež místy hraničí až s šíleností.

Pokud si pořád nejste jistí, co přesně od Fredag Den 13:e čekat, tak si vezměte Converge a ve své podstatě byste měli mít jasno, co si pod hudební náplní „Domedagar“ představit. Jediným rozdílem oproti zámořským mazákům je přílišná uniformnost a kvalita samotných písní, protože ačkoli není problém album na jeden zátah doposlouchat, tak jsem měl po velmi krátké době pocit, že už jsem vše podstatné slyšel a nebýt toho, že jsem musel desku poslouchat opakovaně, abych si na ni vytvořil publikovatelný názor, tak ji odložím po druhém poslechu. Půlhodinová masáž krčního svalstva je totiž v podání Fredag Den 13:e tak primitivní záležitostí, že velmi snadno sklouzává do rutinního, až unavujícího posluchačské zážitku.

Já vím, od téhle hudby se žádné progresivní kejkle nečekají a ta agresivita v tomto případě má své opodstatnění, ale přesto ke spokojenosti něco postrádám. Zcela určitě jsou to silnější písně, jež bych si dokázal zapamatovat a byl schopný je od sebe po několika společných setkání vzájemně odlišit, ale to v případě „Domedagar“ nehrozí. Pětice s neuvěřitelně vitálním zpěvákem Andersem, jehož uřvaný vokál mě baví, v úvodní „Apokalypserna anfaller“ spustí po chvilce pomalejšího riffování hudební apokalypsu, která je plná crustových kytar a úsporné, avšak pekelně rychlé rytmiky, a z tohoto mustru v následujících jedenácti písních upustí jen ve velmi výjimečných případech.

Děje se tomu tak v šesté „Alla mår skit“, jež mě překvapila čistší strukturou, díky čemuž mi Fredag Den 13:e v určitých momentech připomněli své krajany Kvelertak. Svěžím dojmem vyznívá i „Gubbvrak“, již odpálí oldschool metalový riff, jenž se následně spojí s burácející rytmikou v ukrutný nářez, který je hnán kupředu masivní dvoukopákovou salvou. Nechci, aby to vyznělo, že ten zbytek nestojí za řeč, protože tomu tak není a agresivní vály typu „Trygghetens pris“, „A Mera Gift“ a „Du ska lida“ jsou dobré ukázky post-hardcorové zběsilosti, ovšem jak už jsem řekl, po chvíli začne album působit strašně jednotvárně a nudně.

Dobrému dojmu nepomáhá ani nepříliš povedený zvuk, který je v jistém smyslu v naprostém pořádku, protože je slyšet, že borci nenahrávali v garáži na čtyřstopý magneťák, ale bohužel je výsledný sound podřízen dnešnímu trendu, kdy musí být všechny stopy vytaženy na stejnou úroveň a veškerá dynamika jde do kopru. Sice by se dalo úspěšně oponovat, že i zmínění Converge znějí naprosto stejně, ale věřte, že tady je ten dojem neforemné zvukové stěny ještě větší.

Abych to shrnul… „Domedagar“ je příliš jednotvárná deska, kterou ani krátká hrací doba a obrovská dávky intenzity nedokáže pozvednout nad rámec stylového průměru, protože když to řeknu bez obalu, tak takhle dnes hraje každá podobně znějící skupina. Třetí nahrávku této jinak sympatické pětice, na níž je slyšet, že ji hraní baví, bohužel není radost poslouchat ani z technické stránky věci. Po několika písních mám totiž v hlavě pořádný guláš, na nějž velmi rychle zapomenu, protože Fredag Den 13:e nejsou ničím výjimeční, aby ve mně rostla touha si poslech „Domedagar“ zopakovat. Bohužel.

Fredag Den 13:e – Domedagar


Fifth to Infinity – Omnipotent Transdimensional Soulfire

Fifth to Infinity - Omnipotent Transdimensional Soulfire

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro – Vindar från de osaligas ängder
02. Reapers Wake
03. Masters Unbound
04. The Fall of the Seven
05. The Will to Harm
06. Death Shall Wake Us All
07. Secrets of the Bottom
08. The Promise of Abyss
09. The Blessings of Annihilation

Hrací doba: 55:55

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Fifth to Infinity je skupina, která vznikla již na konci 90. let, ale vcelku záhy zanikla, aniž by za sebou nechala jediný počin. Na přelomu tisíciletí sice bylo v plánu album, ale k jeho uskutečnění nakonec nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2007, ale bylo to až na sklonku loňska, kdy na sebe Švédové upozornili výrazněji – vydáním debutové desky „Omnipotent Transdimensional Soulfire“.

Zajímavé bude se podívat na sestavu, v níž za bicími sedí Martin Lopez – ano, přesně ten Martin Lopez, jenž hrával mnoho let v Opeth, mihnul se v Amon Amarth a v současné době je znám především díky Soen. Nehledě na fakt, že druhým zakládajícím členem Fifth to Infinity je Martín Méndez, baskytarista Opeth, nicméně ten už se na aktivitách formace po obnově činnosti nepodílí.

Klíčovou osobou Fifth to Infinity je ovšem někdo jiný – třetí zakládající člen Nader Jonas Reslan. Právě on má totiž na svědomí veškerou hudbu a texty na „Omnipotent Transdimensional Soulfire“. A kde jinde hrál? No, vlastně nikde. Kdysi dávno jen v pravěkém předchůdci Fifth to Infinity, ale toť vše.

A co že to tedy poskládal za muziku? Fifth to Infinity se prezentují nátlakovým black / death metalem. Je to přesně takový ten druh metalu, kdy je to bezpochyby ostřejší, žádné homosexuální rozjímání, ale pořád si to udržuje inteligentní formu a do nějaké bezhlavé hoblovačky to má ukrutně daleko. Reslan má zjevně vytříbený cit pro tvorbu mocných riffů, s nimiž možná nepřichází s ničím novým, ale ten výsledek má dost velkou sílu na to, aby skutečně bavil. Stejně tak zaslouží pochvalu i velice vkusně provedené proplétání melodií, které jsou rovněž výborné a dávají smysl, tudíž lze Švédům zamračenost a křiváky na fotkách stále věřit.

Jinými slovy řečeno, „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ je album, jež má mohutné koule a jede v rytmu black/deathového zla rychlejšího až středního tempa, a přitom se mu pořád daří si udržovat jakousi auru toho, že je za tím něco málo navíc, a má to příjemně jedovatou atmosféru. A právě tohle je tím, co mě na debutu Fifth to Infinity hrozně baví a čím se mi Švédové strefili do noty. Živelnost zde vítězí nad techničností nebo vyumělkovaností, avšak primitivnímu hrození a paroháčovému agru jsou Fifth to Infinity na hony vzdálení. A to je fakt super.

Deska má vlastně jen jedinou nevýhodu – jakkoliv jsou všechny skladby povedené a chytře poskládané, mezi sebou se zas tak neliší, díky čemuž je poslech poněkud jednotvárnější záležitost. Není to takový prohřešek, aby to nahrávku vyloženě položilo na lopatky, ale přesto se nejde ubránit dojmu, že to trochu splývá a že člověk namísto devíti songů poslouchá jednu dlouhou věc. Ono si nebudeme nic nalhávat, do jisté míry se na tomto pocitu podílí i fakt, že si Fifth to Infinity ukousli relativně delší kus stopáže a „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ trvá bezmála hodinu hracího času. Zároveň se běžně překračuje hranice šesti minut a v případě finální „The Blessings of Annihilation“ Švédové sahají i po devitíminutové hranici.

Nicméně i s tímto břemenem se „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ poslouchá skvěle. Jakkoliv mi ty písně mezi sebou poněkud splývaly, hodně mě to bavilo již od prvních poslechů, aniž by tomu zanedlouho došel dech. Postupem času, když se člověk album „naučí“ a seznámí se s ním podrobně (což lze bez obtíží, když to nenudí), odpadne navíc i ona jednotvárnost, skladby se začnou vybarvovat a jejich vysoký potenciál se konečně naplno rozletí a vynikne.

A když k tomuto kýženému zlomu dojde, zbude už jen jediné – vysoce nadprůměrný black / death metal. Bez otravného hypu, zato však s úctyhodnou dávkou kvality. A toho si upřímně cením. Jestli to stojí za slyšení? Že se vůbec ptáte – jistěže ano.

Fifth to Infinity