Archiv štítku: SWE

Švédsko

Isgärde – Jag enslig skall gå

Isgärde - Jag enslig skall gå

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2016
Label: Symbol of Domination Prod. / Black Plague Records

Hrací doba: 43:44

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Isgärde je jednočlenným projektem se vším všudy. Za touhle skupinou stojí jistý Somath, který debutovou desku „Jag enslig skall gå“ kompletně složil, nahrál i vyprodukoval. Pouze mastering svěřil do rukou někoho jiného a na nemetalové intro „Isgärde“ a outro „Korpen“ si pozval hosty. Aby toho nebylo málo, tak hned zadní obal nahrávky hrdě křičí do světa, že domovinou Isgärde není kontinentální Švédsko, nýbrž ostrov Öland, jemuž je nakonec celá nahrávka i věnována.

Vcelku amatérský přebal „Jag enslig skall gå“ (vůbec bych se nedivil, kdyby si i ten Somath vyrobil sám) věští, že zde půjde buď o blackmetalovou nudu, anebo nenápadnou podzemní chuťovku, jež v sobě skrývá víc, než se na první pohled může zdát. Poslech ovšem ukáže, že správně je bohužel ta první možnost, jelikož „Jag enslig skall gå“ je vcelku průměrným cvičením na téma severského syrového black metalu.

Potenciál probleskuje jen ve chvílích, kdy se objevují pokusy o nějakou atmosféru. Střední tempo Isgärde sedí mnohonásobně více než vichřice, které jsou v drtivé většině případů velice nepovedené. Ve středních rychlostech se tu a tam daří přijít i se slušným riffem („Ancient Forest of Witchery“) a relativně příjemné jsou občasné klávesové náznaky, jimiž si Somath pomáhá ke zdůraznění atmosféry. Výjimečně se objeví i letmý folkový motiv, jako se tomu děje ve „Funeral Fire“, ale to rozhodně nebývá pravidlem – na rozdíl od kláves, které lze zaslechnout přece jen o něco častěji. Suverénně nejlepší skladbou „Jag enslig skall gå“ je však finální pětiminutovka „Korpen“, již pro Isgärde složil a nahrál Lord AganarothWAN. Jedná se o řekněme medieval ambient, který jako první a jediný na desce skutečně disponuje nějakou náladotvorností, což pro Somatha není úplně nejlepší vizitka.

Nicméně, všechny tyto věci jsou na „Jag enslig skall gå“ pouhým kořením, protože většinovou náplní nahrávky je syrový black metal oscilující mezi průměrem a podprůměrem. Většina alba se nese ve středním tempu, což se ještě dá v pohodě strávit, a ačkoliv i zde se vyskytnou nějaké jalové pasáže, víceméně bezproblémový slabší průměr to stále je. Do regulérního podprůměru ovšem patří rychlé pasáže, které jsou největší slabinou Isgärde.

Vzato kolem a kolem je „Jag enslig skall gå“ obyčejná a nevýrazná nahrávka, jež za poslech nestojí. Sem tam nějaký solidní motiv posluchače nijak nevytrhne, takže ve výsledku je docela adekvátní, že debut Isgärde jen tak prošumí okolo, aniž by vzbudil větší zájem. Popravdě řečeno, cédéčka bylo vylisováno 500 kusů, ale vzhledem k (ne)úrovni „Jag enslig skall gå“ bych se spíš divil, kdyby se fakt našlo 500 lidí, kteří si to s chutí a dobrovolně koupí, takže asi tak…


Centinex – Doomsday Rituals

Centinex – Doomsday Rituals

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Flesh Passion
02. From Intact to Broken
03. Dismemberment Supreme
04. Generation of Flies
05. The Shameful Few
06. Doomsday
07. Exist to Feed
08. Death Decay Murder
09. Sentenced to Suffer
10. Faceless

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
facebook

Řekněme si to na rovinu… Centinex nikdy nepatřili mezi nejvěhlasnější představitele severské odnože death metalu. Jejich starší alba jsou sice považována jako kvalitní odpověď na snažení slavnějších kolegů Entombed, Dismember či Grave, ale přesto se jedná o jméno, jež si vybaví spíš jen stylový nadšenec než obecných poměrů znalý posluchač metalové hudby. Když tedy přišel v roce 2006 rozpad, nijak mě to nezasáhlo, protože jakkoli považuji starší počiny za dost slušný nářez (jmenovitě „Reflections“ a „Reborn Though Flames“), tak jsem vždy tíhnul spíše po chrastivějším pojetí z pera Grave či hymnicky šlapavějším death metalu ve stylu Unleashed.

A stejně jako mě nechával chladným rozklad této čtveřice ze Stockholmu, tak jsem přešel i znovuzrození o osm let později. Když se nad tím ale zamyslím, tak návrat Centinex na scénu chápu. S tím, jak se švédských chrastivý death metal dostává v posledních letech zpět do módy a kapely, které se zarputile drží osvědčených postupů, se těší vcelku pozitivních ohlasů z řad posluchačů tvrdého kovu, tak se tato švédská drtička rozhodla, že by nebylo špatné přihrát si na tomto ohni svou polívčičku a krátce po obnově činnosti vydali novinku „Redeeming Filth“, na niž letos navázali prostřednictvím deváté řadovky „Doomsday Rituals“.

Vždy když se kapela vrací na scénu, byť v případě Centinex v relativně překopané sestavě, tak se člověk automaticky zamýšlí nad tím, jestli to mělo smysl. A bohužel musím říct, že po poslechu „Doomsday Rituals“ se přikláním k názoru, že mrtvola Centinex měla zůstat zakopána hezky pod drnem, v klidu si tam hnít a rytmická sestava čítající Martina Schulmana na basu a Kenneta Englunda za bicími (ze současné sestavy se jedná o členy, kteří zažili i minulou kapitolu příběhu Centinex) se neměla snažit vykřesat z osvědčeného jména naději na další fungování.

Čistě hudebně je totiž „Doomsday Rituals“ počinem průměrným až podprůměrným a nebýt toho, že se na velmi vydařeném obalu honosí známým jménem, tak nemá příliš co nabídnout. Noví členové, kteří se k výše uvedené dvojici v roce 2014 přidali, se snaží co jim síly stačí, ale třeba kytary Sverkera Widgrena jsou si napříč skladbami velmi podobné a i přes krátkou hrací dobu, která se zastavila na úrovni 30 minut, se jimi člověk rychle přejí. Řvoun Alexander Högbom je bestie, která bez přestání hrozí na všechny strany, a musím říct, že mu to jde dobře, ale když si vzpomenu na pekelný vokál Johana Janssona, jenž s kapelou nazpíval poslední alba před rozpadem v roce 2006, tak to bylo jiné kafe. Alexander řve většinou v nižších polohách a stává se tak snadno zaměnitelným pěvcem.

A s onou zaměnitelností to platí vlastně na aktuální tvorbu Centinex jako takovou. Většina z desítky písní se odehrává ve středním tempu, občas se rychlostní pedál sešlápne víc, ovšem i když jednotlivým písním nechybí taková ta valivost, díky níž by placka měla jako celek slušně odsýpat, tak co do kvalitativní náplně je výsledek bohužel dost daleko za posledními alby stylových souputníků. Co mi na „Doomsday Rituals“ chybí nejvíc, je energie, kterou tam prostě a jednoduše necítím. Vály jako „From Intact to Broken“, „The Shameful Few“ či „Doomsday“ jsou poctivé deathmetalové nářezy staré školy, kterou mám obyčejně rád, ovšem v podání Centinex jsou tyto fláky podávány bez špetky přidané hodnoty, což je hrozně málo, protože poslouchat stále tytéž motivy a postupy není natolik vzrušující jízda, aby ji utáhli jen tak bez hnacího motoru.

Nechápejte to tak, že by „Doomsday Rituals“ byla neposlouchatelná sračka. Kdepak. Je to solidní album plné klasických odkazů a postupů, za než by se ani slavnější party nemusely občas stydět (skvělá „Sentenced to Suffer“), ale jako celek působí strašně ploše a jednotvárně. Pro mladého posluchače, jenž s death metalem teprve začíná, má současná podoba Centinex určitě nějaké kouzlo, protože je to hutně valivé, místy docela chytlavé a ošetřené kvalitním technickým zpracováním. Ale člověku, jenž podobných alb slyšel stovky, nemají Centinex v roce 2016 co nabídnout. Za mě v každém ohledu zbytečný návrat, který si pánové mohli odpustit.


D.Å.R.F.D.H.S. – Förensligandet

D.Å.R.F.D.H.S. - Förensligandet

Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / industrial / ambient techno
Datum vydání: 14.4.2016
Label: Northern Electronics

Tracklist:
01. Hatets sånger
02. Bensin i Storkågeträsk
03. Minnen av morfar
04. Hedvigstad
05. Norr om Uppsalaslätten
06. Svarta orkidéer
07. Lidandets lustgård
08. Helge Holmlund
09. Svältåren
10. Öster om Hebbershålet
11. De ä där vi kom ifrån, å dit vi ska, så de ä lika bra å börja vänja av sä me å leva

Hrací doba: 66:35

Odkazy:
web / facebook

Zkratky se čas od času vážně hodí. Právě díky nim si není třeba lámat jazyk a Dard Å Ranj Från Det Hebbershålska Samfundet to ví – počátečním písmenům D.Å.R.F.D.H.S. se tento hudební projekt nepostavil zády a často je prezentován právě pod tímto shlukem liter. Co mimo jednotlivých slov písmena skrývají? Především dvojici švédských hudebníků, kteří se ve svých volných chvílích vydávají po obskurních stezkách v čele s tou ambientní. A nečiní tak jen v rámci D.Å.R.F.D.H.S. První z dvojice hudebníků, Michel Isorinne, má na kontě pár dalších počinů, nicméně je to především jeho kolega Varg, jehož projekt si dokázal vydobýt velmi dobré jméno. A zcela po právu – mnou doposud slyšené nahrávky byly víc než fajn.

Na D.Å.R.F.D.H.S. jsem kápnul loni, to když vydávali povedenou řadovku „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Ještě ve stejný rok stihli Švédové vydat hned další čtyři dlouhohrající počiny, což při zpětném pohledu na vysokou kadenci vydávaných nahrávek nemohlo překvapit. Už na adresu „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“ jsem chtěl utrousit pár řádků, ale nakonec to bez mé recenze museli D.Å.R.F.D.H.S. vydržet až dodnes, tak snad se nezlobí. Třeba já je v úmyslu zlobit nemám, „Förensligandet“ se totiž povedlo.

Poslechové obeznámení s minulostí (alespoň to mé, přiměřené) nebylo během utváření si názoru na novou desku vůbec k zahození. Už jen z poslechu dvou desek bylo možné vydedukovat zjištění zcela zásadní a pro švédské duo příznivě vyznívající. Vydání několika počinů do roka, to nedělává s kvalitou materiálu dobrotu, jenomže co jsem měl čest, kvalitu dvojice drží. Nezaznamenal jsem náznaky vaty ani zbytečné natahování skladeb, k čemuž by mohla více než hodinová stopáž nabádat. A shledání číslo dvě? „Förensligandet“ je úplně jiné než „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“. Škatulky možná setrvaly ve svých pozicích, ale nálady desek si daly sbohem. Přesto zůstávají plně nadřazeny svému stvořiteli, který je vpustil na svět za nestejných okolností a s rozdílným cílem. 

Novinka stojí kdesi na pomezí dark ambientu a inteligentně podaného techna, někdy se pot(ý)ká i s noisem, který však setrvává jen v roli občasného rušitele na pozadí, hlavním hybatelem a strůjcem směřovaní desky rozhodně není. Ústřední linka se ruchům a fyzicky náročného poslechu vyhýbá, což neznamená ani tak bezproblémový poslech jako spíš fakt, že „Förensligandet“ přímočaře nebolí.

Přesto jde v celé délce o album nesmírně náročné, na vině je ostatně hned několik faktorů. Považme už jen stopáž, víc než 65 minut hudby není vůbec málo a v případě výrazně variabilního darkambientního klystýru to platí dvojnásob. Další faktor? Je až překvapivé, jak neskonale nápaditě se D.Å.R.F.D.H.S. na celé délce prezentují – spousta vrstev, nápadů –, přesto se plynule drží jedna jasná náladová linka. Tudíž ačkoliv „Förensligandet“ vyzařuje auru pestrosti, nedochází k nepřirozeným změnám, tedy k problému, jenž sužoval právě „Mörkret, kylan, tystnaden & ensamheten“.

D.Å.R.F.D.H.S.

Novinka jde především po stěží definovatelné atmosféře. Prim možná hraje temný ambient, ale temnota zdaleka není tím jediným, co „Förensligandet“ zahrnuje. K temnu bych minimálně rovnocennou měrou přidal ještě jakési klidné vesmírné prázdno, vánek, který na pusté planetě D.Å.R.F.D.H.S. nemá o co narazit. A když už se přece jen objeví něco z lidské vynalézavosti, je to syrovost opuštěných průmyslových prostor. „Förensligandet“ ale, jak již padlo, nedrásá, má spíše relaxační účinky doplněné o zdravé napětí, které se nikdy nepřehoupne do hororových podob. Toť prosté konstatování faktu, nikoli postesknutí.

Zmiňovaná košatost díla doplněná o poměrně vláčné tempo má i svůj negativní důsledek. Často zkrátka víc než třeba půlhodinu nevyžaduji a bohužel, „Förensligandet“ není tak dobrým hypnotizérem, abych pokaždé vydržel a čtverečkem v přehrávači nevzkázal dočasné sbohem. Vyskočení z jedoucího vlaku zkrátka nebolí tak, jak bych si představoval.

Když však posluchač onu hodinku ve společnosti D.Å.R.F.D.H.S. strávit opravdu chce, neodejde zklamán. „Förensligandet“ je nadprůměrným dílem s nadprůměrnými momenty a zdařilou atmosférou. Při jejím budování Švédové ukazují své skladatelské schopnosti a neomezují se pouze na bohapustou repetitivnost z nouze. Pro posluchače obdobných hudebních obskurit jedna z nahrávek, jíž by měl věnovat alespoň seznamovací sezení, ne-li víc.


Grand Magus – Sword Songs

Grand Magus - Sword Songs

Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 13.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Freja’s Choice
02. Varangian
03. Forged in Iron – Crowned in Steel
04. Born for Battle (Black Dog of Brocéliande)
05. Master of the Land
06. Last One to Fall
07. Frost and Fire
08. Hugr
09. Everyday There’s a Battle to Fight

Hrací doba: 34:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká.

Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? Není lepší si v pravidelných dvouletých dávkách užít poctivou porci heroických melodií, epických špinavých riffů a klišovitých hrdinských textů spojených dohromady s takovou finesou, že to prostě a jednoduše baví? Nevím jak vám, ale mně tohle ke spokojenosti stačí. Zejména když vezmu v potaz to, že snažení Grand Magus má prostě koule.

Vždycky se při poslechu nového alba těchto bardů musím pousmát nad tím, jaký kvalitativní rozdíl panuje mezi Janneho partou a parodií sebe sama – Manowar. K nim má švédské trio velmi blízko, zvlášť když základní ingredience jejich tvorby jsou naprosto totožné. Aneb když dva dělají totéž, tak to není totéž. A přestože je „Sword Songs“ albem těžce nepřekvapivým a každý, kdo slyšel „Triumph and Power“ či „The Hunt“, ví, jak bude znít, tak je to pořád pekelně chytlavá zábava.

Přestože je „Sword Songs“ studiovým zářezem číslo osm, a obsahuje tak ve své podstatě jen variace na již dříve vypuštěné songy, tak ve prospěch Grand Magus hraje fakt, že celá kolekce nových písní nepostrádá to, co mám na jejich tvorbě rád. Velké refrény, kopec energie, přímočaré hudební struktury, občasné změny temp a hlavně obrovské charisma vokálu, jimž disponuje JB. Tenhle chlápek si musí být zatraceně dobře vědomý, jak dobře jeho hlas vyznívá v epicky laděných heavymetalových válech, a umí toho patřičně využít. V nejednom případě pozvedá danou skladbu minimálně o třídu výš, což je nejpatrnější asi ve „Frost and Fire“. To je hudebně naprosto průměrná záležitost, která občas překvapiví kytarovým sólem, ovšem JB tlačí v refrénu na pilu a nejen díky skvělé melodii se z „Frost and Fire“ stala jedna z písní, již nemůžu dostat z hlavy.

V případě „Sword Songs“ se však jen těžko mluví o vrcholech. „Frost and Fire“ vyčnívá v závěru alba díky vzletnému refrénu, ovšem takových kompozic je zde hned několik. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi takové ty tutovky, které v žádném případě neurazí, patří úvodní „Freja’s Choice“, hned následující megahitovka „Varangian“ nebo svižnější „Master of the Land“. Hudebně jsou to poctivé heavymetalové hymny se severskou atmosférou, díky níž se ty písně poslouchají skoro samy. Uvěřitelné melodie a kytary nesmrdí vidláckými postupy, jak by se mohlo neznalému čtenáři na první pohled zdát, a vše je tak na svém místě. Trojice JB ChristofferssonFox Skinner a Ludwig Witt jsou samozřejmě profíci a skvěle sehraní muzikanti, takže rozebírat dopodrobna jejich výkony je zcela zbytečné. Místo toho bych pány pochválil za hutný sound, který není tak čistý jako minule na „Triumph and Power“, ale zase je roztažený do šířky a zaoblené kytary znějí perfektně.

„Swords Songs“ není dokonalé album, ovšem v rámci omezených možností, které si Grand Magus ve svém hudebním směřování vytyčili, mu nelze nic moc co vytknout. Stopáž je na rozumné úrovni, skladby samy o sobě jsou uvěřitelné, energické a navrch jako bonus je zdobí několik stěžejních melodií, které z docela obyčejných heavymetalových kompozic dělají opravdové hymny. Grand Magus sice nemůžou překvapit, ale od toho jsou tady jiní. Tahle trojice dělá svoji práci zatraceně dobře a já jim za to posílám malou poklonu, protože zatím jim to pořád vychází, i když na klasické počiny jako „Iron Will“ nebo „Hammer of the North“ novinka nemá. Ale i tak je výsledek uspokojivý a já s ním nemám žádný problém.


Candlemass – Death Thy Lover

Candlemass - Death Thy Lover

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Death Thy Lover
02. Sleeping Giant
03. Sinister and Sweet
04. The Goose

Hrací doba: 25:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Abych řekl pravdu, současné situaci v Candlemass ne úplně rozumím. Kapela před vydáním posledního alba „Psalms for the Dead“ ohlásila, že toto bude úplně poslední a že tímto počinem bude ukončena studiová kariéra skupiny. Již od počátku však bylo jasně řečeno, že jen nebude vznikat nová muzika, ale koncertování bude probíhat i nadále. V pohodě, to beru, i když mě to hodně mrzelo, protože pro Candlemass jsem měl vždycky slabost a tahle kapela má u mě prostě trochu speciální místo. Sice jsem už několikrát prohlásil, že mám metalovou scénu u prdele a zajímá mě jen tak muzika, ale je to pravda jen do jisté míry. Tenhle žánr mě přece jen provází skoro celý můj život, tudíž k tomu mám poněkud sentimentální vztah, a tak je mi prostě smutno, když to takhle skvělé kapely balí, zatímco mrdky jako Sabaton za nadšeného potlesku plní haly. Ale co se dá dělat.

Hlad po tvorbě hudby však zjevně jen tak utnout nejde, pročež se hlavní skladatel Leif Edling takřka okamžitě pustil do nové kapely Avatarium, jejíž produkce je rovněž výborná. Na druhém albu si to Avatarium namířili víc do retra, takže snad z touhy po čistokrevném doom metalu si Leif udělal nový osobní projekt The Doomsday Kingdom, s nímž před pár měsíci vydal povedené ípko „Never Machine“. No, a aby to náhodou nebylo příliš jednoduché, tak zničehonic přestalo platit, že Candlemass už novou muziku nenahrají. Nejsem si jist, jestli to bylo skutečně myšleno skutečně jako „nebudeme nahrávat nic nového“, anebo spíš mírnější „nebudeme nahrávat desky, ale sem tam písničku třeba jo“, to už si úplně přesně nevzpomínám, ale já jsem to pochopil tím prvním způsobem. A přesto tu nový materiál je – trvá 25 minut, jmenuje se „Death Thy Lover“ a je onálepkován jako EP.

V případě „Death Thy Lover“ se ale sluší vypíchnout ještě jednu věc. Candlemass měli vždycky trochu trable se zpěváky. Však historku o tom, jak byl Messiah Marcolin vyhozen, dostal druhou šanci a pak byl vyhozen znovu, protože je to diplomaticky řečeno komplikovaná povaha a i navzdory jeho nespornému pěveckému talentu s ním nešlo vyjít, všichni známe. Nehledě na epizody s dalšími pěvci. Zdálo se, že situace byla vyřešena, když Candlemass do svých řad přijali Roberta Lowea ze Solitude Aeturnus. S ním dali dohromady několik velmi dobrých alb, ale těsně po vydání „Psalms for the Dead“ byl Lowe taktéž odejit – prý kvůli tomu, že flákal koncerty.

Candlemass

Na Robertovo místo nastoupil ostřílený Mats Levén, jenž zpíval třeba v kapele Yngwieho Malmsteena, u At Vance, v Therion a v mnoha dalších formacích, mezi nimiž nechybí ani dva projekty, v nichž se potkal s Leifem Edlingem. Jedná se o seskupení Krux a Abstrakt Algebra (což je kapela kterou Edling založil po prvním rozpadu Candlemass, aby pak Candlemass obnovil, když o Abstrakt Algebra nahrávací společnosti nejevily zájem… je to všechno pěkně zamotané, což?). Nehledě na fakt, že už v roce 2006 se v samotných Candlemass mihl. Původně byl Levén veden jen jako koncertní host, ale v loňském roce byl pasován na regulérního člena a „Death Thy Lover“ je vůbec prvním studiovým počinem (oficiálním, několik raritních demáčů už v minulosti vyšlo na kompilacích či B-stranách singlů), na němž se Levén představuje jako zpěvák Candlemass.

Jak vidno, ta personální historie Candlemass a všech spřízněných projektů, vedlejšáků, bokovek a dalších kapel je pěkně spletitá, že by to vydalo na vlastní a pěkně macatý článek (třeba se do toho i někdy pustím a napíšu to, kdo ví…), takže toho nechme. Nějakou představu, jakou pozici „Death Thy Lover“ v historii Candlemass má, jsme si snad již utvořili, tak pojďme na vlastní náplň novinkového minialba, tedy na hudbu.

Již jsem výše řekl, že Candlemass mám fakt hodně rád. Jsou lidi, pro něž tahle skupina znamená první tři desky a pak už nic, ale já mezi takové nepatřím. Fakt upřímně jsem si užíval i tvorbu v poslední dekádě, počínaje sněhobílým bezejmenným albem, které nazpíval ještě Messiah Marcolin, konče údajně labutí písní „Psalms for the Dead“ – vážně mě to bavilo. Navzdory trochu prapodivné situaci okolo konce-nekonce jsem se tedy těšil i na „Death Thy Lover“, ale tentokrát to se mnou nic moc nedělá. Hudebně se EP samozřejmě nese v typickém duchu Candlemass, čili epičtější doom metal postavený na výrazných riffech a s čistým vokálem. V tomto ohledu „Death Thy Lover“ nijak nevybočuje, což bych ale nepovažoval za negativum, protože přesně tohle od nich chci slyšet.

Jenom se mi zdá, že tentokrát to prostě nemá takovou tu sílu a lehkou skladatelskou ruku, jaká ani na posledních deskách nechyběla. „Sleeping Giant“ možná má solidní ústřední riff, „Death Thy Lover“ také není vyloženě špatná a „The Goose“ je zase příjemně zadoomaně utahaná, jenomže v tom není ona pověstná chemie jako dřív. Všechny čtyři přítomné písně jsou na úrovni těch nejslabších kusů z posledních řadových nahrávek, spíš ještě o kousek níže. Nechtěl jsem to říct na plnou hubu, ale nakonec to asi zaznít musí – „Death Thy Lover“ na mě působí jako nějaký šuplíkový materiál, k jehož vydání nedošlo kvůli nedostatečné kvalitě, jako odřezky a přebytky ze skladatelských seancí posledních desek, nyní servírovány jakožto zbrusu nový počin. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale úroveň toho materiálu takové nelichotivé dojmy vzbuzuje.

Candlemass - Death Thy Lover

Jistě, Candlemass jsou stále natolik kvalitní a zkušená formace, že nehrozí, aby se jednalo o neposlouchatelnou záležitost. Poslouchatelnost ovšem automaticky nezaručuje vysokou kvalitu. Buďme upřímní – „Death Thy Lover“ je jednoduše průměrná práce. S legendárním statusem Candlemass sice neotřese, ale v rámci tvorby skupiny patří k tomu horšímu. Chtě nechtě se vkrádá neodbytná myšlenka, že kdyby tohle EP nikdy nevyšlo, posluchači by nebyli ochuzeni vůbec o nic, což z „Death Thy Lover“ dělá docela zbytečnou nahrávku.


Flame Acausal – Contra mundum in aeternum

Flame Acausal - Contra mundum in aeternum

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 2.1.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:53

Odkazy:

Asi budu v eintopfech a jiných článcích více držkovat, že nic pořádného nevychází, protože sotva jsem si postěžoval v tom posledním jednadevadesátém, vzápětí jsem zakopnul o dvě velice slibné, krátké nahrávky, která si představíme prostřednictvím minirecenzí.

Švédské trio Flame Acausal hraje od roku 2013, ale své první čtyřskladbové demo „Contra mundum in aeternum“ vypustili do světa teprve na začátku letošního roku. Jestli jsou kazety, které si kapela v limitované edici 92 kusů vydala sama, ještě k dispozici, to nevím. Kompletní demo je ale k poslechu na YouTube a v dohledné době by tento materiál měl vyjít i na vinylu, pravděpodobně u Psychedelic Lotus Order.

Název kapely i dema by mohl připomínat jiné, starší tzv. anti-cosmic kapely ze Švédska, ale Flame Acausal kráčejí trochu jinde. O podstatě hudby samotné totiž více vypovídá rohaté, špičaté logo. Vliv neučesané ranné tvorby německých Katharsis prosvítá chaosem Flame Acausal asi nejvíce a stejně jako KTHRSS chovají Švédi evidentně velkou úctu vůči chorému bordelu australských Sadistik Exekution. Zmínku by si zde zasloužili i takoví Kill (SWE), Necrovore, možná i Nifelheim a samozřejmě nestoři black/grindové brutality Blasphemy. Ze současných kapel bychom mohli Flame Acausal postavit vedle takových Obscure Burial nebo Vorum.

15 minut „Contra mundum in aeternum“ není jen o maniakálním vzteku, ale kapela vyvíjí znatelnou snahu svůj materiál různě ozvláštnit. Flame Acausal totiž chytli „trueness/opravdovost“ za správný konec, a tak zde cítím nejen zapálený worship černých kultů, ale i chuť si hrát po svém; tedy tak, jak by to mělo být pokaždé. Musím uvést, že ono ozvláštnění prozatím spočívá v různých zefektovaných vokálních kreacích už tak velice výrazného vokalisty. Do příště doufám, že se „mentálnější“ stane i stránka instrumentální, kde je závan něčeho „jiného a netypického“ cítit jen velice letmo a zřídka, ale je tam. Srovnání se Sadistik Exekution se mi výše totiž nabízelo nejen kvůli hysterické agresi hudby. Jak fanoušci australského kultu ví, SadEx na deskách kromě rubaček nabídli vždy i pár nemocných skladeb, které byly prostě „jinde“. Něco takového by se mi v hojnější míře zamlouvalo i u mladých Švédů, uvidíme…

Pamatujme ale, že se stále jedná o první demo. I když jakkoliv slibné, stále má své mouchy. Některé pasáže jsou docela plané, a jak jsem již naznačil, sám bych ocenil více „zvrácenosti“, klidně i na úkor agrese, protože si nejsem zrovna jistý, zda by hudba Flame Acausal na současné úrovni ustála dlouhohrající formát. Ale budu věřit, že vše dopadne tím nejhorším způsobem a laťka bude opět stažena trochu hloub do těch nejsmradlavějších, nejhnusnějších pekel. Death Me(n)tal or die, kurvo!


Katatonia – The Fall of Hearts

Katatonia - The Fall of Hearts

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Peaceville

Tracklist:
01. Takeover
02. Serein
03. Old Heart Falls
04. Decima
05. Sanction
06. Residual
07. Serac
08. Last Song Before the Fade
09. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer

Hrací doba: 67:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.


Terra Tenebrosa – The Reverses

Terra Tenebrosa - The Reverses

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Makoria
02. Ghost at the End of the Rope
03. The End Is Mine to Ride
04. Marmorisation
05. Where Shadows Have Teeth
06. Exuvia
07. Fire Dances

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Terra Tenebrosa, řekl bych, patří k tomu druhu kapel, jež v době vydání první nahrávky zaznamenali jen takoví ti hledači, kteří si libují v dolování obskurních undergroundových skvostů z hlubin internetu. O pár let později už však jejich jméno rezonuje alternativním odvětvím extrémní hudby, nicméně nutno uznat, že zrovna v tomto případě ne neprávem. Ačkoliv s odstupem času se radši vracím k mocnému debutu „The Tunnels“, i druhá deska „The Purging“ má vysoké kvality a nejeden skutečně silný moment; nehledě na fakt, že talent těchto maskovaných Švédů následně stvrdilo i EP „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“, na němž Terra Tenebrosa nabídli svou doposud nejdelší kompozici.

Bylo jen otázkou, kdy po takhle zajímavém jméně s takto extrémně vysokým potenciálem sáhne nějaký label s velkým renomé. Naštěstí Terra Tenebrosa neskončila pod žádnou komerční velkomrdkou, které se tu a tam podobné špeky také snaží ulovit, a přešla pod křídla jedné z dle mého názoru nejlepších metalových nahrávacích společností v podobě francouzských Debemur Morti Productions. To je přesně značka, jaká formacím typu Terra Tenebrosa vysoce sluší, takže já jsem to kvitoval. A v takové chvíli už stačilo jen počkat, jak tahle spolupráce dopadne na třetí dlouhohrající nahrávce, jež nakonec dostala název „The Reverses“. A víte co? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zbytečně to prodlužovat – The Cuckoo & spol. na své novince definitivně stvrzují, že Terra Tenebrosa na mapu extrémní metalové avantgardy rozhodně patří.

Měl-li bych „The Reverses“ srovnat s předcházejícími alby Terra Tenebrosa, pak bych si dovolil říct, že novinka svého přímého předchůdce, tedy „The Purging“, překonává a že se dokonce dotahuje na úroveň „The Tunnels“. Sice se zde nenachází nějaký ultimátní monument jako „The Mourning Stars“ (dost dobře možná ta nejlepší skladba, jakou kdy Švédové stvořili) a také je pravda, že nějaký skutečně zásadní posun „The Reverses“ nepřináší, ale musí se nechat, že Terra Tenebrosa ten svůj sound zase vypilovali o kousek dál, nenacházejí se zde slabší místa a některé momenty jsou naopak zkurveně silné. Jisté písně sice mírně vystupují nad rámec celku (k tomu se samozřejmě ještě dostaneme), ale jinak mám z „The Reverses“ takový pocit, že jde o doposud nejvyrovnanější album kapely. A to říkám i navzdory tomu, že „The Tunnels“, „The Purging“ a nakonec i „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“ chovám ve velké oblibě.

Samozřejmě nemohou chybět takové ty věci, jaké bychom už nyní snad mohli označit za trademarky Terra Tenebrosa. Spletitá masa zvuku, plíživé melodie, skoro až sludgový nátlak, jakási elitářská avantgardní aura a v neposlední řadě jistě i nervózní sugestivní atmosféra. A kromě toho se mi zdá, že „The Reverses“ přináší snad nejhnusnější vokály v diskografii skupiny, neboť to, co The Cuckoo předvádí ve skladbách jako „The End Is Mine to Ride“ či „Fire Dances“ je doslova jedovaté. A za to rozhodně palec nahoru.

Terra Tenebrosa

Hned po lehce experimentálnějším intru „Makoria“ nasadí Terra Tenebrosa v prvním regulérním songu „Ghost at the End of the Rope“ to, co si člověk na téhle smečce oblíbil již v minulosti. Trvá to vlastně jen pár vteřin, aby se dostavil onen kýžený pocit, že něco není v pořádku, což je samozřejmě jenom dobře. Netvrdím však, že Švédové hned v „Ghost at the End of the Rope“ začnou na stůl sázet své největší trumfy. Jedno z es ale přijde hned vzápětí v podobě „The End Is Mine to Ride“, což je náhul jak hovado. Zběsilá „groovy“ rytmika tenhle track žene neskutečně kupředu vstříc titulu jednoho z vrcholů „The Reverses“.

Následují tři velmi silné písně „Marmorisation“, „Where Shadows Have Teeth“ a „Exuvia“, jež vesměs naplňují v obecnosti výše popsanou formulku, ale to nemyslím ve zlém. Věřte tomu, že o silné nápady není nouze ani v jedné z nich, a třeba poslední jmenovaná je na poměry Terra Tenebrosa vystavěná dost zajímavě. Namísto chaosem načichlé zvukové stěny se začne plíživým motivem, jenž se proplétá celou skladbou až do konce a neustane ani tehdy, když song začne sílit a Švédové opět spustí svou blackmetalovou avantgardu (jejíž nástup je jen tak mimochodem zničující).

Druhý nejvyšší vrchol (druhý vlastně jen chronologicky, co do kvalit spíš ten první) „The Reverses“ se však nachází až v samotném závěru. Terra Tenebrosa dlouhé kompozice umí – nejen již opěvovaná „The Mourning Stars“ budiž důkazem, ono stačí vzpomenout i na „Draining the Well“ z minulého EP. 17minutová „Fire Dances“ to s přehledem opět dokazuje a zcela jasně je na ní znát, že dlouhé plochy, na nichž lze ten nastavený styl rozvinout ještě víc a ještě víc si lze pohrát se strukturou nebo gradací, téhle kapele ohromně sluší. Jak je celá deska skvělá a nabízí jeden silný song za druhým, tak „Fire Dances“ je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celé kolekci nasazuje korunu. A když to tak poslouchám, říkám si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se Terra Tenebrosa někdy pustili do nahrávky, kde by se nacházely třeba jen dva 20+ minut dlouhé kolosy.

Tak či onak, dál není moc co řešit – u mě panuje jednoznačná spokojenost. Terra Tenebrosa opětovně dokazuje, že černé umění s avantgardní aurou jí vůbec není cizí, a jestli o tom šlo do nynějška ještě pochybovat, pak po vydání „The Reverses“ už lze bez obav prohlásit, že tahle formace patří mezi nejzajímavější mladší jména na scéně alternativního black metalu. A mám takový pocit, že tohle zdaleka není konečná stanice a že budoucnost těchto Švédů bude ještě po čertech zajímavá. Každopádně, „The Reverses“ je deskou, jež má na to, aby se objevila v nejednom souhrnu (ačkoliv netvrdím, že nutně v mém) toho nejlepšího, až se začátkem příštího roku bude letošek bilancovat. A ne neprávem.

Terra Tenebrosa


Entombed A. D. – Dead Dawn

Entombed A. D. - Dead Dawn

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Midas in Reverse
02. Dead Dawn
03. Down to Mars to Ride
04. As the World Fell
05. Total Death
06. The Winner Has Lost
07. Silent Assassin
08. Hubris Fall
09. Black Survival
10. Not What It Seems

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook

O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.

To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D.L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.

L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.

Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.

On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.

Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.

Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.