 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 60:27 K recenzi poskytl:
|
Jestliže někdo sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě musel před pár lety narazit na jméno Morbus Chron. Ti sice začali jako klasická švédská rubačka uctívající nejen tamní žánrové legendy a zombie kulty, ale nedlouho po vydání prvotiny „Sleepers in the Rift“ už se začali poohlížet po něčem docela jiném. Jemné progresivní vlivy na EP „A Saunter Through the Shroud“ ještě nedávaly moc tušit, s čím Morbus Chron nakonec přijdou na další řadovce nazvané „Sweven“. A právě toto album položilo základy dnešní stejnojmenné kapele – Sweven.
Morbus Chron se v roce 2015 rozpadli. Zatímco se kytaristé z poslední sestavy, Edvin Aftonfalk (nevlastní bratr Nickieho Anderssona) a Dag Landin, uchýlili ke speedmetalovému Tørontu a bubeník Adam Lindmark přesedlal do rockového uskupení Dead Lord, hlavní skladatel, kytarista a zpěvák Robert Andersson založil kapelu Temisto. Ta byla ke zvuku Morbus Chron nejblíže, ale zároveň stále daleko od toho, čím se jeho bývalá formace prezentovala na svém posledním opusu. K tomu se Andersson přiblížil až se Sweven.
Album „Sweven“, vydané roku 2014, je ve svém pojetí death metalu unikátní. Vlivy, které tento zvuk stvořily, jsou sice zřejmé, avšak výsledek je originál. Ze zlověstné a agresivní metalové smrti se posunuli k rozvážnějším až surreálným polohám. Psychedelické vyznění protkalo celou tvorbu jak hudebně, tak textově. Konec byl hororovým báchorkám o kýchání v rakvi. Morbus Chron se nyní soustředili na poznávání neznáma, což k novým kompozicím sedlo na výbornou. Nelze opomenout ani silnou progresivní stránku, v níž se projevily zejména rockové kapely sedmdesátých let. Mísení různých stylů samozřejmě patří k hudební tvorbě od nepaměti a i v tomto případě můžeme najít několik jmen, které to dělaly/dělají podobně. K nejvýraznějším lze zařadit Chapel of Disease, Reveal, Tribulation, Venenum, poslední Obliteration nebo třeba Speglas, uskupení, v němž působí zbylí členové Sweven, tedy kytarista Isak Koskinen Rosemarin a bubeník Jesper Nyrelius. Chceme-li jít dále do minulosti, musí se zmínit také průkopníci experimentů na extrémním poli jako Atheist, Death a především Cynic. I přesto je pojetí Morbus Chron a nyní také Sweven dosti svojské.
Sweven na Morbus Chron navazují, to je zcela zjevné už ze samotného názvu kapely. Důležité ale je, že na něj skutečně navazují. Nesnaží se předešlé formaci vyrovnat, ani ji opakovat. To si dovolím říci, že by byla cesta k neúspěchu. Sweven na „The Eternal Resonance“ berou album „Sweven“ a pokračují v něm dál. Hlavní rozdíl mezi oběma nahrávkami je v tom, že v případě „Sweven“ se stále bavíme o death metalu, zatímco na „The Eternal Resonance“ je toho ze smrtícího žánru minimum. Jako obecný popis nejlépe poslouží označení progresivní metal. Samozřejmě, z hlediska návaznosti tu velikou roli stále hraje také psychedelie a progresivní rock.
Skladby na „The Eternal Resonance“ lze otevřeně popsat jako krásné. Díky minimálnímu kytarovému zkreslení působí deska klidným až relaxačním dojmem. Touha po něčem vyhrocenějším se výrazněji zažehne pouze ve skladbě „Visceral Blight“, která nabídne i chvilku blastbeatů, ale spíše v blackmetalovém duchu. Ostatně i to byl prvek na desce „Sweven“ slyšitelný. Z death metalu zůstal nanejvýš vokál, ovšem to neznamená, že by hudba nemohla být rychlá a znít temně. Nálada nahrávky je převážně melancholická, vykreslující vícero obrazů a zabývající se filozofickými otázkami, čímž rovněž volně navazuje na předchozí práci „Sweven“. Atmosféra jednoduše funguje skvěle a nabídne hned několik vrcholů, z nichž za ten úplně nejsilnější považuji závěrečnou majestátní věc „Sanctum Sanctorum“.
Ze skladatelského pohledu jsou písně progresivní, ne nijak technicky náročné, avšak velice pečlivě vybudované. Práce s přechody – nejen hudebními, ale i pocitovými – je parádní, ostatně vše se naplno projeví už s úvodním intrem a následující „By Virtue of a Promise“. Bohaté kytarové linky a dramatizující se rytmika dokáží zapůsobit zvláštním dojmem, aniž by sklouzávaly do připosraného kýče. Má to v sobě jazzovou preciznost, ale není to zaprděné, jak by se s tímto příměrem mohlo zdát. I díky trefné produkci je „The Eternal Resonance“ živočišným dílem neztrácejícím nic z metalové podstaty a s přetrvávajícím otiskem bývalé extrémní esence. Pohled na uhrančivou obálku od Raúla Gonzáleze pak vše jen umocňuje.
„The Eternal Resonance“ dosahuje hodinové stopáže. Podobné číslo mě většinou děsí, ale v tomto případě mi všechny poslechy utíkají nebývale rychle. Do alba jsem se dostal vcelku snadno, stačilo pár pozorných poslechů, až mě to překvapilo, jak dokázalo pohltit. Schválně jsem zkusil ho na několik dní vyřadit z přehrávače a dát si trochu pauzu. Po opětovném nasazení se ale moje zalíbení v novince Sweven nijak nezmenšilo.
Do kvalitativního porovnávání „Sweven“ a „The Eternal Resonance“ se pouštět nechci. Užívám si je obě. Obě žijí svým vlastním životem, přestože k sobě neodmyslitelně patří. Nejsou ani zcela bezchybné, ale tady by byly připomínky spíše malichernostmi, které na tom, že tohle by měl každý zkusit, nic nemění. „The Eternal Resonance“ poslouchám jako odpočinkovou hudbu. Možná, že má až meditativní účinky. Nerad bych Sweven přechválil, uvidím, jak budu mluvit za půl roku nebo u ročního zúčtování, avšak v současnosti si mě plně získali.
