Archiv štítku: symphonic metal

Apocalyptica

Apocalyptica
Datum: 20.4.2009
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Apocalyptica

Finští cellisté opět dorazili do naší malé zemičky, aby nám předvedli své umění, a tentokrát hned třikrát (Zlín, Ostrava a Praha). Já se zúčastnila jejich pražského koncertu a bylo to pro mě už jejich páté vystoupení. Na místo jsem dorazila někdy kolem půl druhé (ti, co mě znají ví, že miluju dlouhá čekání před koncertem, protože se spokojím jen s první řadou ;-)), více lidí se začalo trousit tak kolem čtvrté až páté hodiny. Dovnitř se začalo pouštět něco po půl sedmé. Sprintem jsem vběhla do haly, musela překonat překážku v podobě schodů a zastavila se o zábranu v první řadě mezi Anterem a Perttuem. Tento koncert byl v mnoha okolnostech jedinečný. Nejenže to byl poslední koncert z jarního miniturné, ale také to vůbec poslední koncert AnteraApocalypticou (podle mých dostupných informací je to proto, že orchestr, ve kterém hraje, mu dal ultimátum… koncertování s Apocalypticou je totiž dost časově náročné). A nastalo další dlouhé čekání, protože koncert měl začít až ve 20:15 a kluci neměli žádnou předkapelu.

Apocalyptica, přesná jako hodinky, za hlasitého potlesku nakráčela na pódium a rozjela to s předělávkou od Metallicy, “Wherever I May Roam”, a hned po ní vypalovačkou původně od Sepultury, “Refuse/Resist” (musím se přiznat, že tahle je jedna z mých nejoblíbenějších live). Mezi songy Eicca pronesl pár slov, Perttu taky občas vzal do ruky mikrofon (já si nemůžu pomoc, ale jemu fakt mám občas problém rozumět). Nezapomněli nám připomenout, že tohle je opravu poslední Anterův koncert a taky, že jsme skvělí (jako vždy). Perttu si opět k pití přinesl slavnou Kofolu (kdo se zúčastnil festivalu ve Strážnici v srpnu minulého roku, pochopí (smích)). Mnoho internetových portálů nás nadšeně informovalo o tom, že Apocalyptica k nám přiveze vokalisty a oslňovaly nás slavnými jmény, Corey Taylorem počínaje a Lauri Ylönenem konče. Někdo tomu věřil, někdo v to doufal a někdo pochyboval. Já jsem patřila k té třetí skupině, protože jsem věděla, že na předchozích koncertech nikdo z dříve jmenovaných nebyl.

Setlist Apocalyptica:
01. Wherever I May Roam
02. Refuse/Resist
03. Grace
04. Fight Fire with Fire
05. Nothing Else Matters
06. Burn
07. I’m Not Jesus
08. Life Burns
09. Hope
10. One
11. Betrayal
12. Bittersweet
13. Last Hope
14. Seek and Destroy
15. Inquisition Symphony
16. I Don’t Care
17. Enter Sandman
18. Hall of the Mountain King

Jako hostující zpěvák se nám představil Tipe Johnson z finských Leningrad Cowboys. Viděla jsem pár videí na YouTube a znělo to tak nějak podivně, ale YouTube hrozně zkresluje zvuk. Naživo mi Tipe nepřišel vůbec špatný, nebála bych se říct, že byl vynikající. “I’m Not Jesus” a “I Don’t Care” v jeho podání byly opravdu dobré, “Life Burns” se mi už tak nelíbilo a “Hope” ušlo. Jak už jsem zmínila, tak tohle byl poslední koncert našeho Mr. CO^OL, jak je Antero fanoušky nazýván, a tak si pro něj kluci samozřejmě něco připravili. Dostal růži a dort. Hned po tom se Antero vydal s dortem k Mikkovi a všem určitě došlo, co chtěl udělat. Ale došlo to i Mikkovi a utekl před ním. Za bubny pak usedl Perttu a Mikko popadl jeho cello. Musím uznat, že Perttuovi hra na bicí opravdu šla a nad Mikkovou improvizací na cello zamhouřím oko. Kluci začali hrát “Sad But True”, což pravdivě vystihlo situaci odchodu Antera. Antero chvíli stál za bicíma s dortem v ruce, ale po chvíli se zase vydal stíhat Mikka, který se před ním kryl cellem, a tak se Antero opět vrátil za bicí. Perttua se ho nejspíš zželelo, vzal si od něj dort a sám do něj obtiskl svůj obličej. Celou akci jsem samozřejmě zdokumentovala a můžete se na to podívat zde.

Všichni fanoušci věděli, že Perttu měl na začátku turné nějaké zdravotní potíže (přesněji zažívací). A bylo to na něm během koncertu vidět… hlavně na začátku, po delší době se to trochu srovnalo. Ale v jednu chvíli Perttu dokonce spadl na stupínek, na kterých stáli židle a docela se praštil. Jelikož jsem velkou fanynkou bubeníka Mikka, nechtěla jsem se smířit s tím, že bych z pátého koncertu odcházela bez paličky. Proto jsem si pro jistotu vyrobila transparent s nápisem “drumstick, please”. Zafungovalo to a palička se již krásně vyjímá u mě doma. Po koncertě také došlo k nezbytnému setkání s kapelou. Opět jsem se utvrdila v tom, že jsou to neobyčejně milí lidé. Hlavně Paavo, který rozdával úsměvy na všechny strany, jak je jeho zvykem. A Mikko mi podepsal paličku. Koncert jsem si opět pořádně užila. V případě Apocalypticy to není nic zvláštního. A kdo nějaký koncert prošvihl, může to napravit 25.6., kdy Apocalyptica vystoupí jako host na akci Finlandia Midnight Sun v Praze na Branické louce. Vstupenky už jsou v prodeji za pouhých 199 Kč a vstup je omezen věkovou hranicí 18 let.


Sirenia – The 13th Floor

Sirenia - The 13th Floor
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.

Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).

Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.

Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.


Gloomy Grim – Under the Spell of the Unlight

Gloomy Grim - Under the Spell of the Unlight
Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 26.5.2008
Label: Anticulture Records

Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.

Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.

Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.

Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.

Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.

Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.