Archiv štítku: symphonic metal

Septicflesh – Communion

Septicflesh - Communion
Země: Řecko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 17.3.2008
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lovecraft’s Death
02. Anubis
03. Communion
04. Babel’s Gate
05. We, The Gods
06. Sunlight / Moonlight
07. Persepolis
08. Sangreal
09. Narcissus

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte.

První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo na celé album (no dobře, to možná přeháním, ale minimálně na pět songů ano), vždy to ale působí, že vědí, co a proč dělají.

Velmi výraznou složkou „Communion“ je orchestr, který desce dodává ten správný šmrnc a povyšuje již tak úžasnou hudbu někam do úplně jiné roviny. Obě složky, metalová i orchestrální, se vzájemně dokonale doplňují, přesto ale nikdy nebudete na pochybách, že posloucháte metalové album. Orchestrace jsou „jen“ tím správným kořením, oním pověstným „něčím navíc“, které dělí hudbu na dobrou a výjimečnou. A „Communion“ patří do té druhé sorty, to mi věřte. Jen třešničkou na dortu tak pro našince může být, že onen orchestr na albu je Filharmonický orchestr Praha a část „Communion“ tudíž vznikala v Praze. Abychom si ale nemazali med kolem huby, pánové symfoňáci přece jenom přehráli to, co jim kapela (konkrétně kytarista Christos Antoniou) poslala přepsané v notách. Nutno ale také poznamenat, že byli Septiflesh s prací českého orchestru nadmíru spokojeni a chystají se s ním spolupracovat i na další desce, jež by měla vyjít koncem příštího roku.

Pomalu se dostáváme k samotným skladbám. Možná to bude znít jako provařené klišé, ale co song, to skvost. Hned úvodní pocta slavnému spisovateli, „Lovecraft’s Death“, dává na frak všem pochybovačům, že by se comebackové „Communion“ (Septic Flesh se v roce 2003 rozpadli, aby roku 2007 opět obnovili činnost pod mírně obměněným názvem Septicflesh) nemělo vyrovnat starším počinům. Naopak právě „Communion“ je dosud jejich nejsilnějším počinem. Samotným songem pak vládne opravdu nervní atmosféra, podpořená například ničím neředěnou kombinací smyčců, dvoukopákové palby a growlingu, která se během skladbu vícekrát objeví.

Mezi absolutní pecky patří jistojistě i trojice písní „Communion“, „Babel’s Gate“ a „We, The Gods“. Například hned tu první zmiňovanou neuvěřitelně táhnou dopředu bohaté orchestrace a zabijácké tempo, které rozřízne až temný, atmosférický part, než se ale stačíte vzpamatovat, dostane vás další porce hutného death metalu (právě tuhle věc také můžete ochutnat i v živém podání na přítomném videu, snad vám dá ukázka alespoň jistou představu [zpětně nahrazeno jiným videem, pozn. 2016]). Tato trojice songů smete vše, co jí přijde do cesty, nikoliv však bezduchou rubanicí. Ačkoliv Septicflesh umí vyplodit i pěkně brutální kousky, jejich hudba má především myšlenku. Že ale kapela neselhává ani v pomalejších tempech, dokazují „Anubis“, „Sunlight/Moonlight“ nebo „Sangreal“. Co vám budu povídat, jedna velká nádhera okořeněná skvělým čistým hlasem druhého kytaristy Sotirise Vayenase v refrénech. To musíte slyšet!

I když od začátku recenze jenom chválím, stále ještě nenadešla ty chvíle s tím přestat. Před námi je totiž vrchol celé kolekce – majestátní kompozice „Persepolis“, pojednávající o zániku největšího města Perské říše. Uhrančivý a působivý kousek s lahůdkovým textem, který je však jen špičkou ledovce zvaného „Communion“. Skvělé, naprosto skvělé.

Recenzi rozhodně neberte jako dočasné pobláznění daným albem následované veřejnými výlevy. Desku již valím bratru dobré dva roky a stále mě nepřestává udivovat. Svým pojetím death metalu si Septicflesh v rámci žánru jen těžko hledají konkurenci. Jistá paralela by se dala najít snad s Poláky Behemoth v tom smyslu, že obě kapely vzaly death metal a povýšili ho na „něco víc“ (to, že pravěké počátky Behemoth jsou v black metalu, teď ponechme stranou). A že to celé zní až moc dokonale? Ano, zní, ale i to se občas stává!

„Burn this city to the ground
Take a torch and spread the fire
Persepolis / Now a pile of dust
A blackened carcass / A land of ash
Persepolis / You lost your crown
Persepolis / Burned to the ground
Consumed by hate / Ablaze by pride
Persepolis / Naked as the sand“
(Persepolis)


Leaves’ Eyes – Njord

Leaves' Eyes - Njord
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 26.8.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Njord
02. My Destiny
03. Emerald Island
04. Take the Devil in Me
05. Scarborough Fair
06. Through Our Veins
07. Irish Rain
08. Northbound
09. Ragnarok
10. Morgenland
11. The Holy Bond
12. Frøya’s Theme

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kýč. Toto slovo mě napadá vždycky, když poslouchám nové album Leaves’ Eyes – také to bude asi nejfrekventovanější výraz recenze. Nechápejte mě špatně, není to ani tak nějaké negativum, spíš to tady zmiňuji, abyste si dokázali představit, jak „Njord“ zní. Ale nebývalo tomu tak vždycky, právě naopak. Pět let starý debut „Lovelorn“ byl svěží, symfonický metálek, nic objevného nebo výjimečného, ale příjemně se poslouchající album na dobrou náladu. Do kýče začali padat paradoxně až s příchodem druhého vokálu Alexandera Krulla (Atrocity) a druhou deskou „Vinland Saga“. Chvílemi až mírně trapné hraní si na vikingy (já si teda vikinga nepředstavuju jako blondýnku v korzetu, i když je to docela luxusní blondýnka :)) a věčné opěvování severu (už zase nebo ještě pořád? dneska to dělá každá druhá kapela), přestože pocházejí z Německa (no dobře, zpěvačka je Norka, ale co ten zbytek?). I když se asi zdá, že Leaves’ Eyes hodně kritizuju, zas tak žhavé to nebude. Nic z výše řečeného, ani chvílemi přehnaná kýčovitost, nic nemění na tom, že se stále jedná o kýč na vysoké úrovni, který nikoho neurazí.

„Njord“ by se sice dala přiřknout stejná definice, jakou jsem použil v předchozím odstavci pro první album „Lovelorn“, čili že se dobře poslouchá a klidně zvedne náladu, ale sráží jej právě ona zmiňovaná kýčovitost (nebo také klišovitost, ať neříkáte, že znám jenom jedno slovo) a „středoproudovitost“. Současní Leaves’ Eyes si v klidu plují mainstreamem dnešního gotického metalu (nebo, chcete-li, symfonického metalu, abychom byli úplně přesní), to znamená na první poslech chytlavé a zapamatovatelné melodie (ale ne tolik, abyste si je pamatovali do druhého dne). Podobně jako u popu se klade hlavní důraz na zpěv; Leaves’ Eyes disponují zpěvačkou s velice pěkným hláskem a kouzlí s ním vskutku hezké melodické linky. Na druhou stranu, onen zmiňovaný druhý zpěvák s chrčákem jen přicmrndává. Ani zrovna nepatří mezi nějaké excelentní chrliče. Kdyby to nebyl manžel oné zpěvačky (ty dva si rozhodně nemůžou stěžovat, že se jim na turné stýská po rodině), tak by v kapele ani být nemusel, jeho party by klidně utáhnul některý z kytaristů.

Důkaz toho, co jsem vyřkl v předchozích řádcích (myšleno důkaz všech těch pěkných melodií, ne toho manželství) podává hned první a zároveň titulní kousek „Njord“. Ještě patrnější to je ve druhé „My Destiny“, kterou bez sebemenšího zapření skousnou i komerční rádia. Ne nadarmo je právě tohle první singl z novinky. Podobně je na tom i většina ostatních songů. Tu jistou „komerčnost“ ale stále ještě neberte jako negativum, to totiž přijde až teď. Za těžké seky totiž považuji songy „Irish Rain“ a „Morgenland“. Jestli ostatní písničky nazývám dobře poslouchatelným a neurážejícím kýčem, tak tady už nemám slov. Jsou to dvě utahané a „uchcané“ rádoby balady. Tady nemůžu říct nic jiného než: nuda! Ještěže v dnešní době máme vymoženosti typu přeskakování jednotlivých tracků.

Jak to jen říct… pokud v hudbě striktně vyžadujete originalitu a jedinečnost, tak ruce pryč. Jestli si ale občas s chutí odfrknete u nějaké nenáročné oddechovky, která vámi bez vážnějších střevních potíží prolítne a zanechá dojem typu „nebylo to nejhorší“, s novinkou Leaves’ Eyes byste nemuseli šáhnout vedle. Ale dávkovat s rozvahou, nebo se překýčujete a ještě se vám to začne doopravdy líbit…


Winds of Plague – The Great Stone War

Winds of Plague - The Great Stone War
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Earth
02. Forged in Fire
03. Soldiers of Doomsday
04. Approach the Podium
05. Battle Scars
06. Chest and Horns
07. Creed of Tyrants
08. Our Requiem
09. Classic Struggle
10. The Great Stone War
11. Tides of Change

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned ze začátku vás musím upozornit na jednu věc – deathcore není zrovna hudba, kterou bych nějak extra žral, a tudíž ani nejsem přeborník v tomhle žánru. Na koncertech bývají tyto kapely hodně dobré smaženice, ale v přehrávači se mi jejich placky zrovna často netočí. Jestli se proto vyskytnout v recenzi nějaké nepřesnosti, omluvte to prosím. Správně ale tušíte, že teď přijde zápletka – ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A těm bystřejším už jistě došlo, že tou výjimkou jsou v mém případě právě recenzovaní Winds of Plague.

Winds of Plague dokázali najít recept, jak být na dnešní přecpané deathcorové scéně originální – do brutálních zasekávaček a podobných vylomenin naroubovali hutnou porci symfoniky. Osobně neznám jinou kapelu, která by dělala něco podobného… ale jak sem podotkl výše, nějak moc se neorientuji. Ne nadarmo tyhle týpky sleduju už od jejich čtyři roky starého debutu „A Cold Day in Hell“, který však zní oproti jejich současným počinům docela archaicky, což bude asi důvod, proč se o tuhle fošnu nikdo moc nezajímá (omezený náklad je už pár let beznadějně rozprodaný a tudíž nesehnatelný). Teď se řeší žhavá současnost, která patří právě vydávané novince „The Great Stone War“, nástupci loňského alba „Decimate the Weak“.

Trochu jsem se obával, jestli po výborné loňské desce stihne kapela dát dohromady další silný materiál v tak krátkém čase, zvláště pak s opravdu hodně nabitým koncertním programem. Docela klišovitý obal mě taky ze židle nezvednul, ale jak se po prvním poslechu ukázalo, moje obavy byly marné. Samotná hudba šlape jako hodinky.

„The Great Stone War“ je oproti minulým počinům znatelně méně „core“. Aktuální nahrávka zní víc metalově. Ne, že by na breakdowny apod. úplně rezignovala, to ne, ale je jich trochu míň. Doufal jsem ale v ještě větší využití oněch symfonických kláves, čehož jsem se nedočkal. Škoda. Klávesy jsou na novince trochu méně výrazné (což právě pomáhá tomu metalovějšímu vyznění) a celkově trošku zastřené, jakoby v pozadí. Když se ale ozvou naplno, vždycky to stojí za to. Klávesačka Kristen Randall nejen dobře vypadá, ale umí i opravdu dobře hrát. Očekával jsme také o kousek lepší vokály. Nechci, aby to vypadalo, že hlavní postava a zpěvák skupiny Johnny Plague neumí správně hulákat, ale na minulé placce mi jeho zpěv přišel trochu rozmanitější. Na „The Great Stone War“ sice předvádí solidní rejstřík různých extrémních poloh zpěvu, ale pořád je to „jen“ (vysoký) standard, jaký se dnes u deathcorových part nosí.

Dost povedený mi přijde koncept alba (ano, „The Great Stone War“ patří do škatule alb s příběhem). Nechci tady začít rozjíždět nějaké filozofické debaty, ale mně osobně nepřijde vize z této desky nereálná – pojednává o tom, jak se lidstvo mezi sebou celé pobije, jenže „vtip“ je v tom, že se vší tou technikou nastane totální zkáza, po které nezbude nic jiného než totální chaos, kdy se zbytky lidí domlátí kameny. Odtud název „The Great Stone War“ alias „Velká kamenná válka“. A jak už to u koncepčních alb bývá, všechny skladby jsou v podstatě na stejné kvalitativní úrovni a jenom společně dávají dohromady celkový obraz. Zvláštní pozornost byste ale podle mě měli věnovat písním „Approach the Podium“ (na tuhle pecku vzniká první klip), „Chest and Horns“, „Our Requiem“ a „Classic Struggle“ (v poslední jmenované jen tak mimochodem jako host blinká i Mitch Lucker ze Suicide Silence). Všechny čtyři jsou výborné, propracované kompozice, takový reprezentativní vzorek celého alba.

Winds of Plague„The Great Stone War“ vůbec nešlápli vedle. Naopak si u mě potvrdili svojí pozici jako jedni z mých favoritů deathcoru. Dneska to necháme za velice solidních (a zasloužených) 7,5/10. Teď už jen aby je někdo konečně dotáhnul do Evropy, nejlépe i do naší malé zemičky.


Interitus – In My Hands

Interitus - In My Hands
Země: Česká republika
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 14.7.2009
Label: Avik

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Hned na první pohled upoutá album “In My Hands” svojí grafickou podobou. Konečně si Interitus pořídili opravdu pěkný obal, který na rozdíl od některých předchozích kousků v jejich diskografii nevypadá, jako kdyby jej někdo vyráběl v Malování. Rovněž booklet je vyvedený opravdu hezky, takže hned ze začátku si kapela za celkovou grafiku zaslouží pochvalu.

Tím nejhlavnějším zůstává ale pořád hudba, vždyť kvůli ní si přece všichni CDčka pořizujeme. Nutno říct, že ani na tomto poli Interitus nezklamali. Pokud se vám předchozí tvorba skupiny zamlouvala, tak prostě není možné, abyste s novinkou nebyli spokojeni. Už úvodní (a zároveň titulní) song “In My Hands” nabízí to, co jsem od desky očekával – příjemné melodie jak hudební, tak vokální, které nejsou nijak vtíravé, “jenom” se dobře poslouchají. Nechybí samozřejmě ani pro Interitus typická souhra houslí a violy (já osobně sice při poslechu nepoznám, co je co, ale hlavně, že to dobře zní).

Na rozdíl od předchozích počinů mi přijde, že “In My Hands” nemá žádné vyložené hitovky, jako byla například písnička “Střepy” z minulého alba. To bych ale rozhodně nepovažoval za chybu, protože je lepší mít vyrovnanou desku, než nahrávku se třemi výbornými songy a tunou omáčky. Celkový zvuk mi přijde také hodně v pohodě, takový, aby odpovídal výrazu kapely. Možná jen basovka mi připadá občas trochu nahlas, ale pokud to byl záměr, nedá se nic namítat.

Co mi naopak vadí (a vadilo i na minulém “Frozen Darkness”), je střídání jazyků. Kdyby bylo “In My Hands” celé v angličtině a na konci jeden, dva songy česky, neřeknu ani slovo, ale aby se jazyky přehazovaly z písničky na písničku, to mi trochu tahá uši. Vím, že do toho nemám skupině moc co kecat, ale jednojazyčné album by mně osobně sedělo více (a vzhledem k současnému projevu Interitus bych hlasoval pro angličtinu). To je ale zřejmě jediná věc, která mi na jinak velmi kvalitním albu vadí.

Přestože je mi “In My Hands” sympatické a oblíbil jsem si ho v podstatě po několika málo posleších, nemůžu jít s hodnocením nad 7/10 (pozor, kdyby to někomu nedocházelo, 7/10 pro mě znamená ještě pořád hodně dobré album). S klidným srdcem vám jej ale mohu doporučit, zvláště pak těm, kdo si libují v symfonickém metalu, protože když se to líbí takovému barbarskému praseti, jako jsem já, tak vám bude určitě taky…


Apocalyptica

Apocalyptica
Datum: 20.4.2009
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Apocalyptica

Finští cellisté opět dorazili do naší malé zemičky, aby nám předvedli své umění, a tentokrát hned třikrát (Zlín, Ostrava a Praha). Já se zúčastnila jejich pražského koncertu a bylo to pro mě už jejich páté vystoupení. Na místo jsem dorazila někdy kolem půl druhé (ti, co mě znají ví, že miluju dlouhá čekání před koncertem, protože se spokojím jen s první řadou ;-)), více lidí se začalo trousit tak kolem čtvrté až páté hodiny. Dovnitř se začalo pouštět něco po půl sedmé. Sprintem jsem vběhla do haly, musela překonat překážku v podobě schodů a zastavila se o zábranu v první řadě mezi Anterem a Perttuem. Tento koncert byl v mnoha okolnostech jedinečný. Nejenže to byl poslední koncert z jarního miniturné, ale také to vůbec poslední koncert AnteraApocalypticou (podle mých dostupných informací je to proto, že orchestr, ve kterém hraje, mu dal ultimátum… koncertování s Apocalypticou je totiž dost časově náročné). A nastalo další dlouhé čekání, protože koncert měl začít až ve 20:15 a kluci neměli žádnou předkapelu.

Apocalyptica, přesná jako hodinky, za hlasitého potlesku nakráčela na pódium a rozjela to s předělávkou od Metallicy, “Wherever I May Roam”, a hned po ní vypalovačkou původně od Sepultury, “Refuse/Resist” (musím se přiznat, že tahle je jedna z mých nejoblíbenějších live). Mezi songy Eicca pronesl pár slov, Perttu taky občas vzal do ruky mikrofon (já si nemůžu pomoc, ale jemu fakt mám občas problém rozumět). Nezapomněli nám připomenout, že tohle je opravu poslední Anterův koncert a taky, že jsme skvělí (jako vždy). Perttu si opět k pití přinesl slavnou Kofolu (kdo se zúčastnil festivalu ve Strážnici v srpnu minulého roku, pochopí (smích)). Mnoho internetových portálů nás nadšeně informovalo o tom, že Apocalyptica k nám přiveze vokalisty a oslňovaly nás slavnými jmény, Corey Taylorem počínaje a Lauri Ylönenem konče. Někdo tomu věřil, někdo v to doufal a někdo pochyboval. Já jsem patřila k té třetí skupině, protože jsem věděla, že na předchozích koncertech nikdo z dříve jmenovaných nebyl.

Setlist Apocalyptica:
01. Wherever I May Roam
02. Refuse/Resist
03. Grace
04. Fight Fire with Fire
05. Nothing Else Matters
06. Burn
07. I’m Not Jesus
08. Life Burns
09. Hope
10. One
11. Betrayal
12. Bittersweet
13. Last Hope
14. Seek and Destroy
15. Inquisition Symphony
16. I Don’t Care
17. Enter Sandman
18. Hall of the Mountain King

Jako hostující zpěvák se nám představil Tipe Johnson z finských Leningrad Cowboys. Viděla jsem pár videí na YouTube a znělo to tak nějak podivně, ale YouTube hrozně zkresluje zvuk. Naživo mi Tipe nepřišel vůbec špatný, nebála bych se říct, že byl vynikající. “I’m Not Jesus” a “I Don’t Care” v jeho podání byly opravdu dobré, “Life Burns” se mi už tak nelíbilo a “Hope” ušlo. Jak už jsem zmínila, tak tohle byl poslední koncert našeho Mr. CO^OL, jak je Antero fanoušky nazýván, a tak si pro něj kluci samozřejmě něco připravili. Dostal růži a dort. Hned po tom se Antero vydal s dortem k Mikkovi a všem určitě došlo, co chtěl udělat. Ale došlo to i Mikkovi a utekl před ním. Za bubny pak usedl Perttu a Mikko popadl jeho cello. Musím uznat, že Perttuovi hra na bicí opravdu šla a nad Mikkovou improvizací na cello zamhouřím oko. Kluci začali hrát “Sad But True”, což pravdivě vystihlo situaci odchodu Antera. Antero chvíli stál za bicíma s dortem v ruce, ale po chvíli se zase vydal stíhat Mikka, který se před ním kryl cellem, a tak se Antero opět vrátil za bicí. Perttua se ho nejspíš zželelo, vzal si od něj dort a sám do něj obtiskl svůj obličej. Celou akci jsem samozřejmě zdokumentovala a můžete se na to podívat zde.

Všichni fanoušci věděli, že Perttu měl na začátku turné nějaké zdravotní potíže (přesněji zažívací). A bylo to na něm během koncertu vidět… hlavně na začátku, po delší době se to trochu srovnalo. Ale v jednu chvíli Perttu dokonce spadl na stupínek, na kterých stáli židle a docela se praštil. Jelikož jsem velkou fanynkou bubeníka Mikka, nechtěla jsem se smířit s tím, že bych z pátého koncertu odcházela bez paličky. Proto jsem si pro jistotu vyrobila transparent s nápisem “drumstick, please”. Zafungovalo to a palička se již krásně vyjímá u mě doma. Po koncertě také došlo k nezbytnému setkání s kapelou. Opět jsem se utvrdila v tom, že jsou to neobyčejně milí lidé. Hlavně Paavo, který rozdával úsměvy na všechny strany, jak je jeho zvykem. A Mikko mi podepsal paličku. Koncert jsem si opět pořádně užila. V případě Apocalypticy to není nic zvláštního. A kdo nějaký koncert prošvihl, může to napravit 25.6., kdy Apocalyptica vystoupí jako host na akci Finlandia Midnight Sun v Praze na Branické louce. Vstupenky už jsou v prodeji za pouhých 199 Kč a vstup je omezen věkovou hranicí 18 let.


Sirenia – The 13th Floor

Sirenia - The 13th Floor
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se podíváme do minulosti Sirenie, nebude žádným problémem si všimnout, že je jejich osud je úzce provázán s kapelou Tristania. Vše začalo v roce 1996, kdy se Morten Veland stal jedním ze zakladatelů Tristanie. Po několika letech se jeho vize o budoucnosti skupiny začaly rozcházet s vizemi ostatních členů, což logicky vyústilo v jeho odchod. Morten si pak založil Sirenii. Při poslechu posledních desek obou skupin je lehké vypozorovat rozdíly mezi nimi. Zatímco Tristania si libuje v alternativnějších vodách gothic metalu, Sirenia má blíž ke “střednímu proudu”.

Sirenia měla vždy tak trochu smůlu na zpěvačky. Každé album nazpíval někdo jiný. “The 13th Floor” je debutem pro Ailyn, která pochází ze Španělska (pověrčivý člověk by řekl, že je to opravdu osud, protože Tristania byla také nedávno nucena změnit zpěvačku a také si vybrala na jihu Evropy).

Samotné album “The 13th Floor” začíná dvěma klasickými dobře poslouchatelnými gothic metalovými cajdáky (viz přiložený videoklip). Opravdu zajímavý song pro ouška náročnějších posluchačů přichází na třetí pozici. “The Mind Maelstrom” táhne dopředu opravdu výborný refrén. Jedna z nejlepších věcí na desce. Jak minuty přibývají, Sirenia vytahuje čím dál tím lepší fláky (zkráceně řečeno má druhá polovina větší koule než ta první). Za zmínku stojí předposlední “Winterborn 77” se skvělým klávesovým motivem. Na posledním místě pak trůní “Sirens of the Seven Seas”, která obsahuje opravdu dokonalý houslový kousek – škoda, velká škoda, že nejsou housle využity na více místech.

Hlas Ailyn zní na CD dobře (a navíc je to fakt kus :)). Jestli to uzpívá i na koncertech, ukáže čas (na loňském Masters of Rock nebyl její zpěv zrovna přesvědčivý, ale to by se dalo pochopit, když v té době byla s kapelou teprve dva nebo tři měsíce). Občas probleskne i decentní “zablinkání” mr. Velanda. Velkou pochvalu si pak zaslouží výborný naleštěný zvuk. To se poslouchá doslova samo. V porovnání s předchozí celkem nudnou řadovkou “Nine Destinies and a Downfall” má novinka jasně navrch. Na špičky svého žánru sice Sirenia ještě nemá (nedávejte na reklamní kecy Nuclear Blastu), ale to nic nemění na tom, že je “The 13th Floor” prostě dobré. A teď můžeme sázet, jestli Ailyn “přežije” déle než jedno album, nebo jestli zas příště uslyšíme někoho jiného.


Gloomy Grim – Under the Spell of the Unlight

Gloomy Grim - Under the Spell of the Unlight
Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 26.5.2008
Label: Anticulture Records

Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.

Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.

Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.

Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.

Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.

Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.


Dimmu Borgir – In sorte Diaboli

Dimmu Borgir - In sorte Diaboli
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.4.2007
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?

Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.

Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.

A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.