Archiv štítku: Symphony X

Symphony X – Underworld

Symphony X - Underworld
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 24.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Overture
02. Nevermore
03. Underworld
04. Without You
05. Kiss of Fire
06. Charon
07. Hell and Back
08. In My Darkest Hour
09. Run with the Devil
10. Swansong
11. Legend

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Američtí progresivci Symphony X sice nikdy nebyli vyloženě nejpracovitější partou, protože své alba nesypou ve stále častějších dvouletých intervalech a třeba na poslední „Iconolast“ se čekalo čtyři roky, ale i tak jsem v koutku duše doufal, že po skvělém předchůdci si Symphony X pospíší a na novinku nechají čekat kratší dobu. To se nestalo a „Underworld“ vychází až v letošním roce, ale když jsem tak nad tím přemýšlel, tak si říkám, že je lepší dostat jednou za čtyři roky opravdu znamenitou desku než průměrný počin v polovičních intervalech.

Symphony X si během své dlouhé kariéry vypracovali titul jedné z nejlepších progresivních power metalových kapel, ne-li vůbec té nejlepší. Jen pro pořádek si řekněme, že se jedná o americké pojetí power metalu, které není takovou tou veselou evropskou variací na heavy metal, kytary jsou naopak agresivní a chytré. Vokály nemusí za každou cenu sahat do neskutečných výšin a skladby jsou, jakkoli má hudba Symphony X k čistokrevnému progresivními metalu vcelku daleko, košatě stavěné hned na několika nosných nápadech. Jasně, najde se místo i pro přímočařejší palby, jichž je na „Underworld“ několik, a leckdy si to pánové brousí až někam k thrash metalu. To platí třeba pro druhou „Nevermore“, jež následuje hned po kratkém intru „Overture“, a právě její nástup, který je jako rána pěstí, z ní činí jeden z nejvýraznějších momentů „Underworld“.

To se oproti starším albům liší snad jen v textové oblasti a navazuje tak na „Iconolast“, protože ani „Underworld“ není lyricky nijak přikryto jednotným konceptem, který byl pro dřívější alba typický. Ono to není nijak na škodu, protože kapela se nemusí za každou cenu někam tlačit, a pokud si myslíte, že „Underworld“ je jedním z těch počinů, na něž se prostě poskládalo několik písní, které zrovna Symphony X měli po ruce, tak se mýlíte. Jedenácté album této americké veličiny je jednotné, a přestože se dá orientačně rozdělit na část s progresivně laděnými skladbami a na druhou stranu na dílec plný agresivnějších položek, tak při poslechu jsem neměl pocit, že bych poslouchal nějaký slepenec. Popravdě jsem ani nic takového nečekal, protože na „Iconolast“ Russell Allen a spol. ukázali, že to jde i bez toho konceptu.

Jestli Symphony X něco odlišuje od ostatních, tak je to zcela jistě Russell Allen. Já vím, že i sebelepší zpěvák neuplete z hovna bič a nemůže zachránit úplně všechno, ale Russell Allen je jedním z těch příkladů, jenž i průměrnou hudbu táhne kupředu až neskutečným způsobem. Jestli něco podobného dokázal udělat v několika případech Warrel Dane na návratovém albu jeho Sanctuary, tak Russel nemusí sice zasahovat tolikrát, ale jeho charismatický vokál, který si nelze splést, je prostě a jednoduše fantastický. Když se člověk zaposlouchá třeba do titulky a její instrumentální náplně, tak to na poměry Symphony X není žádná klasa, ale Russell Allen, jenž ve slokách agresivně zahrozí a v refrénu ve výškách melodicky pohladí (berte s rezervou, žádné vtíravé popěvky se nekonají), z ní činí alespoň nadprůměrnou záležitost, která baví.

Vyzdvihovat zpěváka na úkor ostatních není úplně fér, ale když ono to u „Underworld“ snad ani jinak nejde. Ostatní hráči jsou samozřejmě skvělí na území, jež okupují, ovšem s tím člověk už tak nějak počítá. To, že Michael Romeo drtí jeden skvělý riff za druhým a rytmická sekce boří zdi, je prostě standard. Překvapením je pro mě ale Michael Pinnella, který možná se svými klávesami nemá tolik prostoru jako ostatní, ale když spustí sólo v titulním válu nebo v „Charon“, tak nestačím mrkat. Většinou se drží jen tak v pozadí a dokresluje táhlými melodiemi vrstvenost materiálu, takže kolikrát jsem si jeho nástroje ani nevšiml. Třeba ve „Without You“, což je taková příjemně hitová melodka, jsem jej zaregistroval až po několika posleších, a přitom ty melodie, které v této písni hraje, jsou velmi líbivé a byla by škoda je promeškat.

Vlastně ani nevím, jestli má cenu nějak vyzdvihovat nejlepší písně, protože bychom tady byli dlouho, ale takovou tu povinnou trojici, která se mi zalíbila nejvíc, si odpustit nemůžu. O úderné „Nevermore“ na úvod již řeč byla, takže poté se moje zraky stáčí k delší, nikterak však roztahané „Charon“. Naopak takové „To Hell and Back“ by lehké zkrácení prospělo. Zpět ale k „Charon“. Ve středním šlapavém tempu působí sofistikovaněji než rychlovky z první poloviny a zejména díky velmi silné melodii v refrénu a zasekávaným kytarám v refrénu s orientálními aranžemi v pozadí se z ní rychle stal můj osobní favorit. Totéž platí o závěrečné „Legend“. Ta se navíc v závěru desky musí potýkat s oslabenou pozorností, a může tak znít nenápadně a šedě, ale navzdory tomu se z ní díky skvělým kytarám a vokálu rychle stal jeden z top momentů „Underworld“.

No, a protože vyložených záporů jsem na „Underworld“ moc nezpozoroval, tak utnu recenzi v tom nejlepším, protože bych už beztak jen omílal několikrát vyřčené. V kontextu posledních alb Symphony X je „Underworld“ možná o něco slabším počinem a na předchozí „Iconolast“ nestačí určitě, ale vzhledem k tomu, že si tahle parta může stále nechat označení jako přední představitel progresivního power metalu, tak má před svou konkurenci stále výrazný náskok a udržuje si prvenství. Nemyslete si, že se mi „Underworld“ líbí jen proto, že se jedná o novinku Symphony X, které mám rád a nechal bych pozlatit všechno, co kdy vydají. Tato pětice přišla totiž opět s vyrovnaným a kompozičně výrazným materiálem, jenž je okamžitě rozpoznatelný. Škoda jen toho hnusného obalu, který mi lehounce kazí dojem, ale co se hudby týče, tak je novinka na top počin a tak je třeba k Symphony X přistupovat. Jako k profesionálům, kteří se s každým albem stávají zaslouženě většími a uznávanějšími.


Druhý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že přestože jsem na novinku amerických Symphony X byl zvědav, nicméně nějakou nesnesitelnou nedočkavostí jsem nehořel. Prvním důvodem byl fakt, že poslední deska „Iconoclast“ ve mně zanechala namísto očekávané posluchačské satisfakce spíše rozpačitý dojem. Nahrávka byla na první pohled ambiciózní, ve výsledku však chladně profesionální a neosobní, přičemž místy působila podivně nuceně a nepřesvědčivě. A navzdory progresivnějšímu formátu nakonec paradoxně zněla jednotvárněji, než bylo zvykem i u relativně přímočarého (avšak silných nápadů plného) předchůdce „Paradise Lost“. Tím druhým pak bylo zveřejnění obalu desky, jenž byl… no uznejte, že celkem odpudivý photoshop. Novinka ale přinesla příjemné překvapení, neboť pod ošklivým obalem se skrývá deska, jakou melodický metal potřeboval jako sůl.

To, co na posledním albu těchto progresivně powerových Američanů začínalo zavánět lehkým sebeopakováním, případně chladnou snahou o progresivitu za každou cenu, byl na novince vyškrtnuto a namísto toho byl kladen důraz na to, aby vynikly nosné nápady. Aby technická ekvilibristika byla prostředek a nikoliv cíl. A to se vydařilo. Ačkoliv nápady novinky na první poslech mohou znít oproti klasickým věcem z „V: The New Mythology Suite“ a „The Odyssey“ méně melodicky, určitě je zde čeho se chytit. Deska působí celkem kompaktně a jako celek funguje solidně. Občas jsou znát odrazy staršího rukopisu, na druhou stranu zní syrověji a upřímně. Kompozice ale nikterak nestrádají co se týče transformací motivů a progresivních meziher. Díky většímu důrazu na kytarový zvuk a méně klasickou melodičnost znějí celkem neoposlouchaně i místy solidně hoblují.

Hned singlová „Nevermore“ předvede kolekci interesantní řízné kytarové práce s melodickým refrénem, ovšem ještě lépe to funguje v následující „Underworld“. Ta si sice, než přijde se silným refrénem, dává na čas (je zde vypozorovatelná kompoziční paralela například s „Inferno (Unleash the Fire)“„The Odyssey“), o to více pak funguje a Russell Allen v ní exceluje. A ta melodie – ano, slyším v tom záblesky něčeho už dříve slyšeného, ale zní to fenomenálně. Z těch, co zaujmou na první poslech, nejde nezmínit baladickou „Without You“, chytlavou „In My Darkest Hour“ i nekompromisní „Kiss of Fire“, jež využívá temných sborů a orchestrace, které evokují Dimmu Borgir.

Přitlačení na pilu Symphony X vůbec neuškodilo. Je to deska plná silných nápadů a lahůdkové instrumentace a především deska, jež si nemusí na nic hrát, neboť disponuje energií a elánem, který jí může nejeden konkurent závidět.


Redakční eintopf #78 – červenec 2015

Locrian - Infinite Dissolution
Nejočekávanější album měsíce:
Locrian – Infinite Dissolution


H.:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Ježura:
1. Madchild – Silver Tongue Devil

Kaša:
1. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
2. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
3. Symphony X – Underworld

nK_!:
1. Oomph! – XXV
2. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
3. Cradle of Filth – Hammer of the Witches

Atreides:
1. Locrian – Infinite Dissolution

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Locrian – Infinite Dissolution

Skvrn:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Alda – Passage
3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Onotius:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Symphony X – Underworld

Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.

Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God„VII: Sturm und Drang“.

P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.

H.

H.:

Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.

Ježura

Ježura:

Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…

Kaša

Kaša:

Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.

nK_!

nK_!:

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.

Atreides

Atreides:

Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.

Zajus

Zajus:

Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.

Skvrn

Skvrn:

Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.

Onotius

Onotius:

Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.


Novinky 23-5-15

Author and Punisher - Melk En Honing

>>> Zámořský industriální projekt Author & Punisher vydá 30. června u Housecore Records novou desku „Melk En Honing“. K mání bude CD, černé LP, bílé LP a černo-bílo-stříbrné LP. První song „Callous and Hoof“ poslouchejte na YouTube. Obal vpravo.

>>> Maďarští folkaři Dalriada ohlásili vydání hned dvou počinů. Prvním bude kompilace „Mesék, Álmok, Regék“, jež vyjde jako příloha letního čísla maďarské mutace časopisu Metal Hammer a bude obsahovat akustické předělávky starších písniček (obal tady). Druhou nahrávkou pak bude nová dlouhohrající deska, která se bude jmenovat „Áldás“ a vyjde v září. Objeví se zde deset skladeb.

>>> Fear Factory hlásí, že jejich chystané album ponese název „Genexus“ a vyjde 7. srpna u Nuclear Blast.

>>> Britští black metalisté Lychgate streamují druhou píseň ze své chystané desky „An Antidote for the Glass Pill“, jež vyjde 18. srpna u Blood Music. „An Acousmatic Guardian“ poslouchejte na YouTube.

>>> Společný projekt Františka Štorma (Master’s Hammer), Samira Hausera (Vanessa) a Řezníka (Sodoma Gomora) dostal název Mortal Cabinet. Trojice aktuálně pracuje na desce.

>>> Thrash metaloví titáni Slayer pojmenovali svou dlouho očekávanou novinku „Repentless“. Objeví se na ní 12 skladeb a vyjde 11. září pod značkou Nuclear Blast.

>>> Symphony X pustili do světa písničku z nadcházejícího alba „Underworld“, jež vyjde 24. července. „Nevermore“ poslouchejte na YouTube.

>>> Heavy metaloví veteráni U.D.O. vydají nové živé album – „Navy Metal Night“ bude k mání od 31. července u labelu AFM Records. Bude se na něm nacházet záznam vystoupení, které kapela odehrála v únoru 2014 za doprovodu orchestru. Obal zde.


Novinky 22-5-15

Helloween - My God-Given Right

>>> Kultovní německá formace Bethlehem hlásí po 24 letech fungování konec své činnosti. Zakladatel Jürgen Bartsch to zdůvodnil problémy se sestavou a také svými zdravotními problémy (zánět šlachy). Všechny nadcházející koncerty byly zrušeny; jestli někdy dojde k obnově činnosti, prý není vůbec jisté. Celé vyjádření najdete na Facebooku. Poslední deskou kapely je „Hexakosioihexekontahexaphobia“ z loňského roku.

>>> Američané Cattle Decapitation zveřejnili podrobnosti o svém další studiovém počinu. Novinka ponese název „The Anthropocene Extinction“ a vyjde 7. srpna u Metal Blade Records. Obal se nachází tady, song „Manufactured Extinct“ je k poslechu na YouTube, tracklist následuje:

01. Manufactured Extinct 02. The Prophets of Loss [feat. Phil Anselmo] 03. Plagueborne [feat. Tristan Shone] 04. Clandestine Ways (Krokodil Rot) 05. Circo Inhumanitas 06. The Burden of Seven Billion 07. Mammals in Babylon 08. Mutual Assured Destruction 09. Not Suitable for Life 10. Apex Blasphemy 11. Ave Exitium 12. Pacific Grim [feat. Jürgen Bartsch]

>>> Speed/power metaloví veteráni Helloween vypustili videoklip k titulní písničce svého nového alba „My God-Given Right“, které vyjde 29. května. Sledujte na YouTube.

>>> Lamb of God se po menší pauze zapříčiněné zatčením zpěváka Randyho Blythea v České republice opětovně vrací s novou deskou. Novinka ponese název „VII: Sturm und Drang“ a k mání bude v červenci u Nuclear Blast. První singl „Still Echoes“ si už nyní můžete pustit na webu kapely. Obal pak vypadá následovně.

>>> Ryan Shutler, bubeník zámořských thrash metalistů Lazarus A.D., zemřel ve věku pouhých 28 let. Podle některých zpráv byl příčinou smrti infarkt.

>>> Britové Lychgate odhalili detaily o své druhé desce „An Antidote for the Glass Pill“ – obal je tady, tracklist níže. Samotný počin vyjde 18. srpna. Lychgate již dříve zveřejnili skladbu „Letter XIX“, kterou stále najdete na YouTube.

01. Unto My Tempest 02. Davamesque B2 03. I Am Contempt 04. A Principle on Seclusion 05. Letter XIX 06. Deus te videt 07. The Illness Named Imagination 08. An Acousmatic Guardian 09. My Fate to Burn Forever 10. The Pinnacle Known to Sisyphus

>>> Finští doomaři Shape of Despair streamují již třetí skladbu ze svého chystaného alba „Monotony Fields“, které vyjde 15. června. „The Distant Dream of Life“ si můžete pustit tady.

>>> Američané Symphony X vydají 24. července své první album po čtyřech letech. Jeho název zní „Underworld“, obal vypadá následovně, tracklist se nachází zde:

01. Overture 02. Nevermore 03. Underworld 04. Without You 05. Kiss of Fire 06. Charon 07. Hell and Back 08. In My Darkest Hour 09. Run with the Devil 10. Swansong 11. Legend

>>> Němci Todtgelichter prozradili, jak se bude jmenovat jejich chystaná deska – „Rooms“. Nahrávka by měla vyjít ještě v letošním roce.


Redakční eintopf #32.7 – speciál 2011 (Madeleine Ailyn)

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
3. Symphony X – Iconoclast
4. Serenity – Death & Legacy
5. Amon Amarth – Surtur Rising

CZ/SVK deska roku:
1. Euthanasia – IV

Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland

Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011

Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier

Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving

Zklamání roku:
HammerFall

Top5 2011:

1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.

2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.

3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.

4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.

5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth
byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.

Euthanasia - IV

CZ/SVK deska roku:

Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.

Neřadový počin roku:

Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.

Koncert roku:

Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!

Videoklip roku:

Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.

Potěšení roku:

Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.

Zklamání roku:

HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.


Symphony X – Iconoclast

Symphony X - Iconoclast
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Iconoclast
02. The End of Innocence
03. Dehumanized
04. Bastards of the Machine
05. Heretic
06. Children of a Faceless God
07. When All Is Lost
08. Electric Messiah
09. Prometheus (I Am Alive)
10. Light Up the Night
11. The Lord of Chaos
12. Reign in Madness

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, “Paradise Lost”, fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každou deskou lepší a lepší. Ne, že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba “The Odyssey”, ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.

Než začnu vysvětlovat, proč je “Iconoclast” tak super, ujasněme si jednu věc. Vydavatelství Nuclear Blast Records jsou pořádní židi (bez urážky), takže kapele oznámili, že na desku hodí jenom 9 skladeb z celkových 12, navíc v trochu jiném pořadí – kompletní deska, tak jak ji zamýšlela kapela, je vydána jako dvojalbová speciální digipacková edice. Takže z peněženek opravdových fanoušků, nehodlajících se obrat o 20 minut materiálu, se budou sypat prašule navíc. V recenzi se budu věnovat “speciální” edici, s kompletní sadou skladeb.

Jako obvykle, žádné album by se nekonalo nebýt hlavního mozku Michaela Romea. Tenhle chlapík nejenže si to všechno poskládal, postaral se o geniální kytary, přidal magickou “kickass” formuli svými neuvěřitelnými kytarovými sóly, ale dokonce se kompletně postaral i o produkci. A ta je parádní. Jediná výtka vůči ní je zastrčení baskytaristy Michaela Pinnelly někam do neznáma. Nejedná se o zastrčení ve stylu “…and Justice for All” od Metallicy, kde se baskytara jakoby nevyskytovala, ale na můj vkus je prostě příliš potichu. Ostatní nástroje (a zpěv) jsou bezpečně zesíleny natolik, aby si posluchač nemohl užít geniální zvuk baskytary a kulervoucí basové linky, jaké nám Pinnella předhazoval na čtrnáct let starém “The Divine Wings of Tragedy”.

Kvalitní produkce ale není všechno, “Iconoclast” naštěstí exceluje i ve všech ostatních aspektech. I když se kapela tématicky oprostila od bájných, mýtických a fantasy témat a vrhla se do víru sci-fi à la “Terminátor”, sound je pořád prakticky stejný. Už od prvních tónů poznáte absolutně klasickou Romeovu hutnou kytaru, podpořenou klávesami, technické, ale chytlavé bicí a Russella Allena, majitele jednoho z nejlepších hlasů, vyskytujících se na rockovém/metalovém poli. Skladby jsou rozloženy stejně klasicky jako zní, samozřejmě, že při instrumentální pasáži dochází ke známým soubojům kytary a kláves. Nekonají se ani žádné šílené experimenty, jediným překvapením pro mě byl úvodní jazz metalový riff titulní skladby, skoro jako by utekl od Augury z alba “Fragmentary Evidence”.

Když je to ale všechno stejně super jako minule, tak proč je to jejich nejlepší album? No, základní esence je stejná, ale “Iconoclast” má například výhodu v tom, že nemá žádný slabý song. No vážně. “Paradise Lost” bylo nepochybně super, ale jak naskočilo “The Walls of Babylon”, tak se mi hlavou honilo něco o průměru, nudě a nezajímavosti. Tady se nic takového rozhodně nekoná, přestože se vyskytlo na rozdíl od “Paradise Lost” o dvě skladby navíc a taky přestože má album téměř devadesát minut. A že za tu dobu by mělo být zatraceně hodně příležitostí k nudě.

Lhal bych, kdybych se vám pokoušel namluvit, že devadesát minut uteče jako voda, ale čas s poslechem alba opravdu krásně plyne. Asi je to částečně tím, že většinu času se jede v rychlém tempu a jeden drtivý riff a chytlavý refrén střídá druhý a vy ani nemáte moc času se nadechnout. Jediná pořádná pomalejší pasáž je (když nepočítám mezihru v epické “Reign in Madness”) balada “When All Is Lost”. Ale i v ní je prostor pro tvrdost, je to přece metalová balada. Hlavní je, že to není jen tak nějaká balada na uklidnění tempa, ve finále z toho vzešla jedna z nejlepších skladeb kapely. Album je samo o sobě poměrně návykové, ale tohle je panečku závislácká záležitost. A úplným vrcholem je to sólo. Kytarové sólo v této skladbě je prostě úplně neskutečné, až by se chtělo říct, že je to jedno z nejlepších sól, co jsem kdy slyšel.

Další plus body, co kapela získává pro toto album, jsou za přístupnost. Na první poslech je toho nepochybně strašně moc, ale aby dokázalo 90 minut hudby takhle skvěle bavit už napodruhé, to jsem hodně dlouho neviděl. Jediný větší problém pro posluchače asi je to nevzdat už od začátku a nevzdat to ani na konci. První a poslední skladba patří k nejdelším na albu a hlavně poslední “Reign in Madness” je trochu složitější než zbytek alba.

Už jsem nakousl sci-fi tématiku a “Terminátora”, tak se koukneme co nám chtějí básníci říci. Na rozdíl od předchůdce se nejedná o koncepční album a o příběh, ale pouze o samostatné kousky. No, tak jak to dělají normální hudebníci. A jak už naznačuje obal alba – mimochodem opět vynikající – zpívá se o robotech a podobné havěti. Konkrétně o vzpouře strojů, podmanění lidstva a samozřejmě i naší následné zkáze. Abych řekl pravdu, tak jsem texty dopodrobna nezkoumal, ale už refrén první skladby (“We are strong, we will stand and fight”) mi do hlavy promítá odboj Johna Connora.

Nevím, jestli jsem už napsal všechno, co jsem měl na mysli při poslouchání desky, každopádně už se chýlíme k verdiktu. A ačkoliv je album neskutečně super, není to na plný počet. Ne, že by se mi nechtělo kapele složit desetibodovou poklonu, ale prostě albu chybí pár věcí. Na Sicmaggotu jsem dva a půl roku a deset bodů jsem udělil pouze jednou, a to Townsendovu “Deconstruction”. Pěl jsem na to album v podstatě stejné ódy, ale na rozdíl od Symphony X nevytvořil Devin další žánrovou desku nebo další zásek do diskografie, on stvořil absolutní unikát, něco, co bylo inovativní a experimentální, něco, co ještě nikdo jiný nedal dohromady. Symphony X přišli se svou nejlepší deskou, s geniální power metalovou deskou, s vynikající prog metalovou deskou, ale ne s deskou, která by dokázala pořádně rozhýbat proudy metalových nebo jinak hudebních vod. Omlouvám se, kapelo.


Redakční eintopf #25 – červen 2011

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Nejočekávanější album měsíce:
Morbid Angel – Illud divinum insanus


H.:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Symphony X – Iconoclast
Index očekávání: 10/10

Seda:
The Black Dahlia Murder – Ritual
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Alestorm – Back Through Time
Index očekávání: 9/10

H.

H.:

Zatímco v několika předchozích měsících se vždy našlo album, nad nímž jsem slintal v takové míře, až jsem si poslintal veškeré šatstvo, v červnu tomu tak není. Neříkám, že se pár zajímavých desek nenajde (určitě si nenechám ujít kupříkladu Draconian nebo Chthonic), ale žádná extra bomba. A tvrdit, že se těším na “Deconstruction” od Devina Townsenda, které již pěkných pár dnů točím do zblbnutí, mi přijde přinejmenším trochu trapné (ano, přiznávám se, ukradnul jsem to, všudypřítomný duch kanadského plešatce mi však doufám odpustí, když mu vzkážu, že si to ihned po oficiálním vydání poslušně koupím na originále), takže mi nezbývá nic jiného, než najít útočiště u klasiky. A jestli se dá někdo považovat za klasiky death metalu, jsou to jistě Morbid Angel. K tomu ještě připočtěte, že “Illud divinum insanus” je první nový matroš po x letech a kapela jej náhrala v lehce netradiční sestavě, což očekávání ještě zvyšuje. Sice se určitě zase najdou nějací idioti, kterým se to nebude líbit (podobně jako u “Heretic”… vysvětlí mi někdo, proč na tohle album všichni tak nadávají?), ale to už je prostě život. Hoblujte to tam, Morbičové!

Earthworm

Earthworm:

Co si budeme nalhávat, všichni víme, že nejočekávanější “Deconstruction” od Devina už slyšeli skoro všichni. “Ghost” už rovněž prosáklo do internetového spletence, ale to bych si také přišel trochu trapně, dávat alternativu, když už teoreticky můžu hodit na trůn hlavní hvězdu. Naštěstí se našel kandidát, na kterého se třesu (skoro) stejně tak jako na novinku od Devin Townsend Project. Symphony X si s novinkou dali pořádně načas a po čtyřech letech mě “Paradise Lost” už tolik nerajcuje, ať je to sebevětší genialita. Doufám, že nová nálož bude chutnat alespoň stejně tak dobře jako předchůdce, nerad bych čekal a těšil se zbytečně.

Seda

Seda:

Červen, co se týče desek, nenabízí nic převratného. Samozřejmě je tu Devin, po kterém bude spousta lidí slintat, mě ale neoslovuje. Dále tu jsou třeba klasiky Sepultura (“Kairos”) nebo In Flames (“Sounds of a Playground Fading”), ale ty mě nelakájí už vůbec. V úvahu ještě připadají Suicide Silence“The Black Crown” nebo Draconian a “A Rose for the Apocalypse”; obě kapely si čas od času rád poslechnu, není to ale nic na přední příčky. Podobně to je i s The Black Dahlia Murder a “Ritual”. Očekávaní velká nejsou, takže mohou jen překvapit. Ale červen je zkrátka hodně průměrný měsíc.

Ježura

Ježura:

Po delší době eintopf, u něhož jsem na pochybách, který titul zvolit. Když pominu očekávání “Sounds of a Playgroud Fading” od In Flames a “Back Through Time” od Alestorm, která hraničí spíš s pustou zvědavostí, jestli se prvním zmíněným podaří vybřednout z průseru, který předvedli na poslední desce, a jestli druzí jmenovaní stvoří další porci zábavného pirátského hopsání, favorité zůstávají dva – Queensrÿche se svoji novinkou “Dedicated to Chaos” a ikoničtí Morbid Angel, kteří stvořili album po dlouhých sedmi letech. A jsou to právě Morbid Angel, které upřednostním – nehledě na fakt, že jsem je objevil teprve nedávno, nehledě na to, že všichni o novince mluví jako o naprostém odpadu (hodnotí podle jedné skladby a ukázek – oboje mě více než navnadilo) a nehledě na úctu a vztah, jaké chovám k progresivním veteránům Queensrÿche

nK_!

nK_!:

Hm, jak na to tak koukám, minulý měsíc jsem měl výběr o to snadnější, že pro mě nic moc očekávaného nevycházelo. V červnu se o prvenství perou moji miláčci In Flames s bezbožnými skotskými piráty Alestorm. Sice jsem jaksepatří po čertech zvědav na oba výtvory, leč přeci jen musím zvolit jeden, na který se těším o chlup na bradavici více. Letos dávám přednost Alestorm, poněvadž mě jejich alba neskutečně baví a energie z písniček sálá každým coulem. Co se dá dělat, In Flames holt příště.


Symphony X – Paradise Lost

Symphony X - Paradise Lost
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.6.2007
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Oculus ex inferni
02. Set This World on Fire
03. Domination
04. The Serpent’s Kiss
05. Paradise Lost
06. Eve of Seduction
07. The Walls of Babylon
08. Seven
09. The Sacrifice
10. Revelation (Divus pennae ex tragoedia)

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů.

Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby byl obsah alespoň stejně tak dobrý.

S odstupem času a znalostí jiných desek Symphony X můžu říct, že na posledním albu celkem dost přitvrdili a že „Paradise Lost“ je spíš power než prog, ale nijak to celku neškodí. Romeo a spol. vytváří chytlavé melodie a refrény, jež ještě dlouho budou znít v hlavě – pomocí techničnosti hraní a zabijáckých riffů, které nutí házet hlavou. Po epickém a při prvním poslechu jistě zbytečném a nudném intru „Oculus ex inferni“ přichází konečně ta chvíle, která většinu posluchačů dostane do kolen.

Skladba „Set This World on Fire“ má všechno, co by skladba kapely typu Symphony X měla mít – je tvrdá, melodická, lehce zapamatovatelná, chytlavá a pořádně vám nakope prdel. Takovéto hvězdné ingredience má většina písní na albu. Ale zpátky k intru. Po několika posleších ho možná stále budete považovat za zbytečné, ale možná ho budete milovat – je to totiž fantastický způsob, jak vás nažhavit, než se na vás vrhne ta pravá smršť, a navíc je v něm skryto spousta vyhrávek lahodných pro ucho.

Síla a energie je něco, co po celou dobu jen tak nezmizí a dokáže vás pořádně nabít. Většina songů překypuje energií, co dává skupina do hraní, a vrcholí v kytarových / klávesových sólech, které začnou vždy v tu správnou chvíli a jsou opravdovou třešničkou na dortu každé skladby. Všechno se ale nepohybuje jen v rychlých nebo středních tempech, na albu jsou i dvě balady, titulní „Paradise Lost“ a „The Sacrifice“. Zpěvák Russell Allen zpívá excelentně a dává do toho všechno, obzvlášť v „Paradise Lost“ předvádí velmi emotivní výkon.

Všichni členové kapely předvádí svoji virtuozitu společně ve skvělé harmonii a v celku tvoří mistrovské dílo. Kytarové riffy jsou tvrdé, ale ve skutečnosti Romeo nepotřebuje ani moc velké zkreslení, aby to všechno znělo dobře. Kytara zní téměř čistě, stejně jako ostatní nástroje ve vynikající produkci, kterou, aby toho nebylo málo, zajistil sám Michael Romeo. Klávesák Michael Pinella výtečně doplňuje Romea při jeho riffech a sólech, občas si taky zasóluje a můžu říct, že je to souhra stejně výtečná jako u kouzelníčků Rudesse a PetruccihoDream Theater.

A jsme u konce, tam kde recenzent neví co napsat. „Paradise Lost“ je absolutní chuťovka, omračující, brutální, melodická, paraziticky chytlavá, emotivní, zapamatovatelná a vůbec skvělá. Hlavně je taková, že nechytne jen zatvrzelého milovníka progresu, ale jakéhokoliv dalšího rockera / metalistu, a také je to výborný záchytný bod pro nové posluchače Symphony X.