Archiv štítku: synthwave

Perturbator – The Uncanny Valley

Perturbator - The Uncanny Valley

Země: Francie
Žánr: synthwave
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Neo Tokyo
02. Weapons for Children
03. Death Squad
04. Femme Fatale [feat. Highway Superstar]
05. Venger [feat. Greta Link]
06. Disco Inferno
07. She Moves Like a Knife
08. Sentient [feat. Hayley Stewart]
09. Diabolus ex machina
10. Assault
11. The Cult of 2112
12. Souls at Zero [feat. Astronoid]
13. The Uncanny Valley

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

James Kent a.k.a. Perturbator je jméno, které v posledních měsících začalo na metalové scéně – a obzvláště na té v České republice – docela rezonovat, ačkoliv samotná muzika tohoto projektu neviděla metal ani z rychlíku. Na vině jsou hned dvě skutečnosti. Tou první je koncertní činnost, protože Perturbator se objevil dvakrát po sobě na slovutném festivalu Brutal Assault – nejprve loni na menším třetím pódiu a pak i letos na právě skončivším ročníku, kde už roztancoval plochu před hlavním pódiem. Ani nemluvě o tom, že se v mezičase mezi oběma Brutal Assaulty objevil i v pražském Rock Café, kde mu koncert uspořádali Obscure Promotion, tedy promotér spojený výhradě s tvrdě-kytarovou muzikou.

Druhou skutečností pak je Kentův vydavatel, jehož jméno pomohlo k propagaci projektu zase v zahraničí. Perturbatora se totiž ujali finští Blood Music, kteří se sice již od svých počátků (label vznikl v roce 2011) nebojí zabrousit i do experimentálnějších vod a těch mimožánrových věcí ve svém portfoliu mají jistě více, přesto jsou napojeni především na metalovou hudbu.

Nicméně samotný Perturbator – ačkoliv prý kdysi dávno hrával v nějakých blackmetalových kapelách – produkuje taneční elektroniku. K onomu přívlastku je ovšem nutno přihodit dodatek, že se tak děje ve formě, která dokazuje, že ani taneční hudba nemusí být tupým výplachem, na nějž se jen dobře kroutí zadkem na vesnické diskošce, ale nic navíc. Perturbatorova tvorba je skladatelsky dostatečně zmáknutá na to, aby fungovala i při domácím poslechu a jako deska. Což platí i o letošním „The Uncanny Valley“ – které je jen tak mimochodem koncepčním sci-fi příběhem.

Vedle toho má Perturbatorova hudba ještě výrazný znak – znatelný retro nádech (což si znalci hudebních žánrů jistě domysleli už jen ze zařazení do škatulky synthwave, která toto rovnou říká). Synťáky jako by kolikrát vypadly z naivních osmdesátek, takže jestli jste vyrůstali na kultovních béčkách z této dekády, vaše srdíčko musí při poslechu Perturbatora zjihnout nostalgií. A patříte-li mezi mladší ročníky, pak vás Perturbator potěší třeba v případě, že jste královsky bavili u loňského hitu „Kung Fury“ a také jeho ústřední skladby „True Survivor“, již nazpíval David Hasselhoff. Ale pozor – na rozdíl od Hasselhoffova hitu není Pertubator jen nostalgické nadsazené retro, jeho hudba je pořád současná a dává smysl i dnes.

Měl-li bych ukázat na největší hity „The Uncanny Valley“, tak mi nebude činit problém něco vybrat – spíš budu mít problém se rozhodnout, co vybrat dřív. Skvělá pecka je třeba hned úvodní „Neo Tokyo“, ale mí osobní favorité jsou ještě jinde. Triumvirát toho nejlepšího na desce pro mě tvoří „Death Squad“, „Assault“ a „The Cult of 2112“. Nicméně uznávám, že ten výběr toho nejzábavnějšího je jistě subjektivní a pro někoho jiného mohou ty vrcholy vězet v jiných písničkách, protože i tracky jako „Disco Inferno“, „She Moves Like a Knife“ či „Diabolus ex machina“ jsou dozajista parádní.

Perturbator

Jak již ovšem nepřímo padlo, „The Uncanny Valley“ není jen o nakažlivě chytlavé elektronice, která vás roztancuje, ať už se vám to líbí nebo ne. Nachází se zde i několik pomalejších skladeb, jež tomu dodávají onu potřebnou variabilitu a díky jejichž přítomnosti si nelze stěžovat na jednotvárnost. K takovým patří „Femme Fatale“, „Venger“ či „Sentient“. Druhé dvě jmenované – ačkoliv je Perturbatorova hudba jinak čistě instrumentální – navíc ozvláštňují hostující ženské vokály, což je také příjemné zpestření.

Další klidnější kusy se pak nacházejí v samotném závěru nahrávku, nicméně „Souls at Zero“, kde si zahostovali američtí Astronoid (kolegové ze stejného vydavatelství), je jediným slabým článkem „The Uncanny Valley“. „Air“, debutové album téhle skupiny, u nás v recenzi před nedávnem dostalo hejt, a ač jsem článek nepsal, tak jen dle ukázek mi bylo jasné, že je jejich tvorba na můj vkus moc gay. No, a jejich vklad je v „Souls at Zero“ dost cítit, takže nijak nepřekvapí, že je tenhle song nudný. A bohužel se jedná o takovou zívačku, že to zabije i následující titulní věc, která je jinak sama o sobě docela zajímavá, jenže posluchačovu pozornost už se po šedesáti minutách stopáže nedaří zas nakopnout zpátky.

Jeden vyloženě slabý kus se však dá nakonec odpustit, protože jinak je „The Uncanny Valley“ skvělá jízda, jež dokáže nabídnout mocně hitové tracky se stejnou přesvědčivostí jako svěží závany a změny. Ve finále tedy nijak nevadí ani poměrně ambiciózní délka – tedy alespoň mně nevadila. Pokud jste na Perturbatora zodpovědně trsali na Brutal Assaultech, určitě si „The Uncanny Valley“ poslechněte, protože je natolik dobré, že vás bude bavit i při domácím poslechu. Kdo nechová vůči elektronice nějakou zášť, neměl by váhat.


Perturbator, GosT, Dan Terminus

Perturbator, GosT, Dan Terminus

Datum: 17.3.2016
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Dan Terminus, GosT, Perturbator

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Asi málokterý účastník loňského Brutal Assaultu minul přítomnost takových nemetalových ujetostí, jakými jsou Atari Teenage Riot, Trap či Perturbator. Zatímco někteří si klepali prstem na čelo, že něco takového na tvrdě metalový (haha) festival nepatří a vůbec je to celé jedna velká hereze vůči kovovému žánru, jiní bujaře trsali pod pódiem – mě nevyjímaje. Takže když se Perturbatorovy retro synťákové vály objevily v Praze za doprovodu velmi podobně laděných interpretů, byl program předvečera Žižkovské noci vcelku jasný.

Jako první se na pódiu zjevil Dan Terminus, krajan hlavní hvězdy večera. Za pultem překrytým černou látkou začal rozjíždět svůj zhruba 40minutový set. Vzhledem k tomu, že jsem tvorbu autora neznal, jsem jen zhruba tušil, do čeho jdu. No, ono zhruba se záhy ukázalo jako velice přesné, protože něčeho, co by vybočovalo nad rámec očekávání, se mi nedostalo. Spíše naopak – měl jsem za to, že mě tahle retro pocta osmdesátkovému sci-fi řízlá soundtrackem nintendo her živě chytne podstatně víc, ovšem nestalo se tak. Hudba byla rozhodně zajímavá, avšak ne příliš živelná. Víc než zběsilý boj o život v betonové džungli se pokoušela vykreslit rozmáchlé krajiny velkoměst, čímž se odchylovala od mého záměru vypotit duši z těla. Dan nezačal večer špatně, spíš mě ale nalákal na studiovou tvorbu, než že by mě vyloženě navnadil na následující dění.

To se povedlo až kanadskému pekelníkovi skrývajícímu se za kostlivou maskou. GosT si sice dal trochu na čas a oproti harmonogramu začal zhruba o čtvrt hodiny později, ale začal do publika sázet energičtější a dle mého soudu i o něco propracovanější hudbu. Odér osmdesátek se vznášel ve vzduchu, atmosféra houstla a stále vzrůstající tempo v závěru vykrystalizovalo v regulérní rychtu. Pekelný dojem umocňovalo rudé osvětlení a hustá mlha, do níž se halil obrys kostry za elektropultem, která celou mašinerii poháněla bičem směrem vpřed. GosT řádil jako černá ruka a povedlo se mu lidi docela rozhýbat, ačkoliv jeho set taky mohl být ještě o něco intenzivnější.

Dav pod pódiem ovšem zhoustl, pookřál, začínal žhavit svalovou hmotu, těžko tedy pekelnému pánovi něco vytýkat. To pravé Peklo s velkým P ale teprve mělo přijít – Perturbator a.k.a. James Kent měl na svojí straně dav nadržený na syntetizátory podmázlé tvrdými kytarami, navíc vizuálně stimulovaný vydatnou světelnou show, jíž kralovalo několik vertikálních stojanů a dvojice epileptických stroboskopů. Dramatický úvod vyvrcholil v songy z poslední desky „Dangerous Days“, mezi nimiž zazněla i „She Is Young, She Is Beautiful, She Is Next“, takže už od začátku bylo veselo a jen se přilévalo do kotle. Perturbator představil i pár tracků z připravované desky „The Uncanny Valley“ (tipuji na již dříve uvolněné „She Moves Like a Knife“ a snad i „Neo Tokyo“), vrchol ale přišel s „Humans Are Such Easy Prey“ a „Satanic Rites“.

Publikum bylo jako utržené ze řetězu. Těžko kolem sebe zahlédnout někoho, kdo jen tak přikyvoval hlavou do rytmu, tohle zkrátka byla jízda. Od individuálních tanečníků či tanečnic přes řádící hloučky až po regulérní mosh. Pravda, asi bych se obešel bez lidí, co pařili úplně bez ohledu na svoje okolí. A i díky tomu, že Perturbator nehrál tak dlouho, jak podle mého názoru hrát mohl (půlhodinku bych si ještě dal), to nebylo tak silné a extatické jako loni na Brutal Assaultu, ale rozhodně to stálo za to. Pokud se tady tahle ujetá diskotéka někdy v budoucnu ukáže znova, určitě mě na ní uvidíte, protože takhle si vylít mozek z hlavy se člověku vážně nepodaří každý den.