System of a Down vydali první novou muziku po dlouhých patnácti letech. Songy „Protect the Land“ a „Genocidal Humanoidz“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: System of a Down
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 44:05 Odkazy:
|
Situaci okolo System of a Down asi není nutné nějak zevrubně rozebírat. Kapela sice hraje koncerty, ale co do tvůrčí činnosti stagnuje už mnoho let. Již poslední dvojalbum „Mezmerize“ / „Hypnotize“ evidentně nevznikalo v úplné celo-kapelní pohodě a od té doby System of a Down mlčí. I přes návrat k živému hraní k očekávanému a vytouženému oznámení další studiové nahrávky doposud nedošlo a vše nasvědčuje tomu, že ani jen tak nedojde.
Alespoň mírnou záplatou se stal projekt Scars on Broadway, jehož první eponymní deska vyšla v roce 2008 a podíleli se na ní hned dva členové System of a Down, Daron Malakian a John Dolmayan. Což mně osobně vlastně stačilo. Vždyť právě Malakian vždy byl hlavní skladatelskou silou za System of a Down a i na „Scars on Broadway“ byl jeho talent zatraceně cítit. Šlo o skvělou záležitost. Dokonce jsem i toho názoru, že by se System of a Down bez Serje Tankiana, který je nyní zřejmě hlavní brzdou skupiny, klidně obešli, mně by nijak nevadilo, kdyby to celé odzpíval Malakian. Právě ve Scars on Broadway ostatně jednoznačně ukazuje, že na to má.
O to větší bylo zklamání, když se hned po prvním počinu zasekla i činnost Scars on Broadway. Již v roce 2012 se hovořilo o dalším albu, vyšlo dokonce demo jednoho songu a Daron názvy písniček zmiňoval v rozhovorech. Deska plánovaná na začátek roku 2013 ovšem nevyšla a jakékoliv informace o jejím případném vydání se dál neobjevovaly, nastalo regulérní ticho po pěšině.
Trvalo to dalších pět let, než se mlha protrhala a konečně se přiblížilo vydání druhé nahrávky „Dictator“. Z kapely se stal prakticky regulérní sólový projekt, v důsledku čehož se upravilo i jméno na Daron Malakian and Scars on Broadway, ale to je nakonec jen kosmetický detail, protože i ve dřívější sestavě bylo dost zřejmé, kdo je tím hlavním tahounem.
„Dictator“ nakonec vyšel přesně dekádu po „Scars on Broadway“ a s ohledem na dřívější informace není těžké si spočítat, že se na něm nacházejí skladby staré nějakých šest let. Snad i proto už je v přípravě třetí počin, přestože pro posluchače je „Dictator“ zcela čerstvou záležitostí. Může to sice znít jako klišé, ale chce se prostě říct, že je moc dobře, že „Dictator“ nakonec vyšel, protože stejně jako debut je to album opravdu dobré… moc dobré na to, aby zůstalo navždy ležet v šuplíku.
Daron Malakian zde opětovně potvrzuje svou skládat obyčejné rock/metalové písničky s triviální strukturou sloka-refrén neobyčejným způsobem. V jeho podání se totiž nejedná o plytkou konzumní mrdku, nýbrž skladby, které mají nějaké charisma a neznějí vůbec hloupě. Vezměme si třeba úvodní „Lives“, která má připomínat nešťastnou kapitolu arménské historie. Pořád je to písnička, ale Malakianova kytarová hra v kombinaci s melodií zpěvu dokážou navodit specifickou náladu a mají hloubku sahající daleko za hranice, kde se pohybují jiné velké a populární metalové skupiny typu Disturbed, Avenged Sevenfold nebo Five Finger Death Punch. Oproti nim System of a Down i Scars on Broadway jsou a vždy byli chytřejší a hodnotnější hudbou. Bez prvoplánovitosti, bez berliček v podobě vlezlých melodií, bez instantní hitovosti.
„Lives“ však na desce zdaleka není jediná taková. Podobně lze hovořit i třeba o titulní „Dictator“ s výtečným klenutým refrénem. Anebo o „Fuck and Kill“, jejíž název sice nemusí znít slibně, a přitom patří k nejzajímavějším kusům na desce. Anebo o skvěle vygradované „Guns Are Loaded“. Anebo „Talkin‘ Shit“. Anebo „Sickening Wars“.
Samozřejmě, že se na „Dictator“ najdou i méně strhující momenty. Naštěstí žádná skladba není vyloženě špatná, ale sem tam se objeví třeba nějaký přechod, který mi úplně neleze pod fousy. Celkový dojem z nahrávky je ovšem výborný a i po tak dlouhé pauze (budeme-li se orientovat dle vydání, nikoliv skládání) mám pocit, že Daron na výtečnou prvotinu navázal se ctí. Za mě spokojenost.
Scars on Broadway – Scars on Broadway (2008)
 |
| Země: USA Žánr: alternative rock / metal Datum vydání: 29.7.2008 Label: Interscope Records Tracklist: Odkazy:
|
SYSTÉMOVSKÝ PROLOG
Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…
Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.
Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZA z Wu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.
JIZVY NA BROADWAYI
Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.
Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.
Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.
Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.
Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.
Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.
“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.
SYSTÉMOVSKÝ EPILOG
Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.
John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.
Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…
Aerodrome Festival 2013
 |
| Datum: 14.8.2013 Místo: Praha, Incheba Účinkující: Flogging Molly, NOFX, System of a Down
|
Dne 14. srpna se v pražských Holešovicích uskutečnil první ročník Aerodrome Festivalu, který ve svém line-upu obsahoval pouze čtyři kapely, mezi nimiž však vyčnívalo jedno velké jméno, a to System of a Down, jedna z nejoblíbenějších kapel současné scény. Alba typu “Toxicity” nebo “Mezmerize” jsou mezi lidmi ceněná zlatem a není tedy divu, že veškerou pozornost přitahovali jen a pouze oni. Společně s nimi vystoupili metalcoroví Killswitch Engage, celtic punkoví Flogging Molly a punkoví NOFX. System of a Down vystoupili v Česku po dlouhých 15 letech, naposledy tu v roce 1998 dělali předkapelu legendě Slayer, v té době však Tankian a spol. nebyli ještě tak známí, a tudíž jsme se jejich plnohodnotné show dočkali až teprve letos. O akci byl velký zájem, není divu, když se kluci dali opět dohromady teprve nedávno, což je jeden z faktů, který vzbouzel pocit, že se jedná o něco výjimečného a možná už neopakovatelného. Co kdyby kapela opět přerušila svou činnost a nebyla šance je znovu vidět? Takovou příležitost si nemohl snad žádný fanoušek nechat utéct, a tak se sešlo krásných 17 000 nadšenců. Jak tedy festival probíhal?
Jelikož mě z celého akce zajímal pouze headliner, rozhodl jsem se první dvě předkapely vynechat. Z těch tří, co byly na výběr, bych se sice rád podíval na Killswitch Engage, ale protože vystupovali jako první a “protrpět” v areálu další dvě kapely mě moc nelakálo, dorazil jsem zhruba hodinu a půl před vrcholem večera a tím pádem se mohl podívat na punkery z NOFX. Punk mě nikdy nezaujal, a tak jsem to tedy bral jako nutné zlo, ale vystoupení nakonec tak špatné nebylo. Bohužel mě ale spíš bavily části mezi písněmi, NOFX nepředvedli nějak oslnivou hudbu, ale povídaní mezi mě opravdu bavilo. Bral jsem to tedy spíše jako stand-up comedian show s přestavkámi na průměrnou hudbu. Hláška “This song is about kids, because we love kids, it’s called ‘Fuck the Kids’“ mě baví doteď, dalších tisíce narážek na černochy (ne však rasistické), utahování si z lidí u pódia, z Avenged Sevenfold a homosexuálů, určení naší nové státní vlajky a mnoho dalšího. Z hudebního hlediska mi toho v hlavě moc neutkvělo, z hlášek však většina. Jednalo se o klasický punk, který mi přijde furt stejný a nudný (a jelikož je toto metalová stránka, veřím, že se mnou většina bude zde souhlasit), některé songy byly hodně do reggae, ale že bych po koncertě musel sehnat nějaký jejich materiál a naposlouchat ho, to ne.
|
Setlist System of a Down: |
Když se ale měl blížit čas System of a Down (plánovaný start byl 20:30) a ve 20:25 nás NOFX pořád otravovali nějakými kecy, tak už i publikum začlo reagovat negativně. Start headlinera se tedy neobešel bez zdržení, když se však kolem deváté spustila otevírací “Aerials”, propuklo obrovské nadšení. Lidé byli na System of a Down natěšení, není divu. Show byla plynulá, Tankian ani Malakian se do proslovů jako jejich předchůdci nepouštěli, šlo hlavně o hudbu a tu mají zvládnutou perfektně. Kapela je ve formě, Tankian předvádí neskutečnou podívánou, kdy dokáže během chvíle změnit z pořádného řevu (před koncertem bych neřekl, že takový klidný člověk něco podobného dokáže) do klidného zpěvu. Serj je pro mě obrovská osobnost, která má velmi osobitý styl. Nepotřebuji u něj vidět nějaké bláznivé poskakování, sice zpívá v metalové kapele, ale vyžaduji od něj tu noblesnost, kterou je proslulý. Na jeho tanečky na místě se skvělě dívá a po většinu času svou noblesu právě dodržuje, když ale chce, dokáže se pořádně rozjet. Jeho kolega na kytaře působí podobně, o největší pohyb se tedy stará baskytarista Odadjian.
V repertoáru měli System of a Down připraveno 22 songů a nechyběly největší klasiky a očekávané písničky typu “Toxicity”, “Chop Suey”, “B.Y.O.B.” a podobně. Jednalo se o výběr toho nejlepšího ze všech alb, co kapela za svou kariéru vyprodukovala. Pokud jste System of a Down kvůli nějaké písničce poslouchat začali a dostali se k nim přes ní, určitě tam nechyběla. Je však škoda, že se neprodukuje žádný nový materiál. Diskuze ohledně nové desky sice probíhají, jsou to však jen spekulace a podle posledních informací, vše zdržuje právě Tankian. Pokud by se na vystoupení aspoň nějaká novinka předvedla, dostalo by se to na úplně jiný level. Kapela momentálně žije z toho, co kdysi vyrobila. Není to však kritika, jejich materiál je i po takové době perfektní a velmi dobře poslouchatelný, návštěva tomu jest důkazem. Nicméně nějaké oživení je do budoucna určitě potřeba, není to aktuální problém, ale pokud za dva, tři roky stále nic nového nepřijde, mohli by upadnout do stereotypu, snad se tedy nečeho dočkáme. Na druhou stranu si zase samotní interpreti koncert poměrně užívali, a proto bylo překvapení, že se nedostalo na přídavek. Spousta lidí tento jev příkládala tomu, že se nestíhalo včas skončit, ale po nastudování setlistů z jejich evropského turné se přídavek neodehrál nikde. Je to samozřejmě škoda, atmosféra byla po celý čas koncertu vynikající a byla by dvojnásobně kvalitní, pokud by kluci opět z backstage vylezli. Tento fakt však již nezměníme a sám nemám odhady, proč se přídavky nekonají, zůstane to tedy tajemstvím kapely. Toto je možná jediná kaňka na jinak výborném večeru.
System of a Down zkrátka přivezli to, co se od nich očekávalo. Byla to výborná show, která za návštěvu stála. Vidět Tankiana na pódiu s touto kapelou patřil k jednom z mých snů a jsem rád, že 14. srpna 2013 se nejen mně splnil. Aerodrome Festival byl povedený a dle všeho se chystá i příští ročník, pokud přijede opět nějaká podobně veliká kapela anebo znovu samotní System of a Down, jenom dobře. Podobně velké akce potřebuje jak samotná Praha, tak celá Česká republika.
Serj Tankian – Harakiri
 |
| Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 10.7.2012 Label: Reprise Records / Serjical Strike Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
Jméno Serje Tankiana bude jistě známé většině z vás. Bývalý (a zdá se, že snad i současný) frontman System of a Down se po rozpadu své domovské kapely z hudební scény ani zdaleka nestáhl. Jeho první sólové album “Elect the Dead” se ještě drželo tvrdě rockových vod a možná i díky tomu šlo o počin fanoušky velmi dobře přijatý. Dva roky staré “Imperfect Harmonies”, stavící na alternativně-symfonickém rocku již sklidilo spíše kritiku, ovšem to Tankianovi nezabránilo v přípravě opravdu velkolepého projektu. “Harakiri”, jež je předmětem dnešní recenze, je totiž pouze první ze čtyř alb, která by měla následovat v blízké budoucnosti. Jen stručně zmiňme, že půjde o jazzové album “Jazz-In-Christ”, orchestrální “Orca” a elektronické “Fuktronic”. Co nás však zajímá, je “Harakiri”. Jak dopadlo na dlouhou dobu poslední kytarové album kdysi božského Tankiana?
Kdo slyšel již zmíněné “Elect the Dead” si představu o novém materiálu udělá velmi snadno. Ačkoliv autor mluví o snaze vytvořit unikátní materiál například tím, že jeho skládání probíhalo na iPadu, již od první písně vše pokračuje v zajetých kolejích. Album otevírá “Cornucopia”, která je jako jedna z mála skladeb opravdu dobrá v celé své délce. Ať už jde o refrén, nevtíravou sloku či pomalejší sekci téměř v samotném závěru, “Cornucopia” se jednoduše povedla. “Figure It Out” pobaví přinejmenším rychlým náklepem po každém refrénu, celkově povedenou rytmikou a skvělou instrumentální vložkou v druhé třetině. Na druhou stranu samotný refrén je vyloženě utahaný, což jinak povedenou píseň v podstatě kazí. Šílenost jménem “Ching Chime” jsem nedokázal strávit ani po měsíci poslouchání alba. Serjovo podivné rapování postrádá jakýkoliv náboj, ještě že alespoň následující refrén patří mezi ty nejlepší na desce. “Butterfly” patří k intenzivnějším písním a poprvé zde ucítíme náznaky jisté atmosféry, jenže opět jen v refrénu. Ty Serjovi jednoduše jdou, ovšem ostatní části skladeb se jim povětšinou nedokážou vyrovnat.
Výjimkou potvrzující pravidlo budiž hned následující “Harakri”, titulní a jistě nejmelodičtější skladba alba. Její začátek působí ještě poněkud ubrečeným dojmem, ovšem mohutný refrén dá na jakýkoliv sentiment zapomenout. Když se pak ke konci písně ten samý refrén vzedme do ještě intenzivnějších vod, mohu poprvé Serje pochválit za kvalitní píseň. “Occupied Tears” je jaksi nijaká a nebýt (vždyť již víte sami) dobrého refrénu, patřila by jednoduše do koše, spolu s následující trojicí písní. Těm totiž ani refrén nepomůže vyhrabat se z šedivé průměrnosti. “Deafening Silence” je podbarvena jakýmsi beatboxem, což chválím už jen proto, že jde o netradiční krok, zatímco “Reality TV” místy připomíná zlaté časy System of a Down. Nic to nemění na skutečnosti, že tyto skladby nemohou v podstatě nic jiného nabídnout. Album naštěstí ke konci ještě vytahuje závěrečná dvojice rychlých punkovek “Uneducated Democracy” a “Weave On”, bohužel jinak pošramocenou reputaci Serjovi již zachránit nemůžou.
Problém je, že album je téměř jednostranně zaměřeno na Serjův hlas a chytlavé melodie. To samo o sobě nemusí být špatné, ostatně již zmíněné “Elect the Dead” si s touto kombinací poměrně důstojně vystačilo. Zabijákem “Harakiri” je však kvalita samotných skladeb. Až na několik výjimek si u mě většina písní prošla nejdříve krátkým obdobím nadšení, kdy jsem mohl album protočit klidně dvakrát za sebou, aby po ne mnoha posleších spadla do nefalšované nudy. Jisté výjimky se samozřejmě najdou, ovšem pokud prohlásím, že životnost “Harakiri” končí po deseti posleších, nebudu daleko od pravdy. Problém tkví v Tankianovi samotném. Za dob System of a Down se svým hlasem předváděl všelijaké šílenosti, křičel, šeptal, skuhral (a navíc ho doplňoval blázen Daron Malakian), jenže od chvíle kdy se pustil do sólové kariéry zní stále stejně. Navíc, a omlouvám se za vyloženě neodborný výraz, mi přijde, že čím dál více “mečí”. Jeho hlas mi jednoduše začal lézt na nervy a ve svém okolí zdaleka nejsem sám. Jenže Serjův zpěv je vlastně jediné, co je na “Harakiri” důležité. Kytara s baskytarou nejsou nijak zajímavé, obě jednoduše plní roli řadového nástroje. Jedině bicí znějí zajímavě a věrně. Zbytek instrumentální složky je solidně odvedená práce bez jakéhokoliv nadšení pro věc.
Dalším problémem jsou texty. Serj Tankian vystupuje jako aktivista v mnoha tématech, a tak není překvapením, že texty jsou jeho prostorem k vyjádření, jenže některé jeho myšlenky jsou přinejmenším podivné. Ve “Figure It Out” viní z problémů společnosti ředitele velkých společností, “Harakiri” pojednává o sebevraždách zvířat a “Reality TV” reaguje na televizní reality show textem tak hloupým, že by ho snad svedl napsat i průměrný účastník kritizovaných pořadů. Navíc se v písních mísí poměrně vážně míněné myšlenky se zcela záměrnými nesmysly, a jak má pak takové sdělení umělce posluchač brát vážně?
V dobách jejich největší slávy jsem System of a Down poslouchal denně, a když se kvalita jejich hudby po famózním “Toxicity” začala pomalu sunout směrem dolů, měl jsem za to, že na vině je stále menší a menší Tankianův vliv. Nyní se však musím Malakianovi pomyslně omluvit, protože v porovnání se současnou sólovou tvorbou arménského zpěváka vypadá i to nejslabší z Malakianovy tvorby jako dílo hudebního génia. A tak na závěr poněkud protimluvné recenze zbývá jen vyslovit ortel, což nebude vůbec jednoduché. Pokud bych měl hodnotit po prvních pěti posleších, nebál bych se sáhnout i na osmičku, jenže dnes se těším, až “Harakiri” založím někam hluboko do regálu mezi průměrná alba, kde se na něm bude akorát tak hromadit prach. Otázka na závěr pro všechny z vás tak zní: poslechli byste si “Harakiri”, kdyby nebyl jeho autorem slavný hudebník? Odpovědět si již musíte sami, ovšem za mě je to jednoznačné ne, i kdybych předem moc dobře věděl, co od alba mohu očekávat.
Další názory:
Musím se přiznat, že sólová tvorba Serje Tankiana mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. Přijde mi, že Tankian je mnohem lepší zpěvák než skladatel a chybí mu nějaký opravdu silný autor, jako byl Daron Malakian v System of a Down, protože celou desku čistě jen na svém nezaměnitelném hlasu prostě neutáhne. Na prvním “Elect the Dead” to ještě tolik znát nebylo a výsledek byl v pohodě, ale “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” už tohle potvrzují bezezbytku. Ne, že by se na “Harakiri” nenašlo pár podařených momentů, ale vždy je to třeba jenom jeden, dva motivy či linky na skladbu, většinou – jak již zmínil kolega v recenzi – se jedná o refrény, zbytek je však takový hluchý, případně mi rovnou neleze do uší. V hodnocení sice budu o něco shovívavější než kolega, zas tak černě bych “Harakiri” neviděl, přesto se rozhodně nejedná o nahrávku, bez jejíhož poslechu bych se neobešel. Čistě z posluchačského hlediska bych dal v tomto případě přednost tomu, aby se pánové ze System of a Down znovu pokusili dát dohromady to, co opravdu fungovalo – spojení Malakianových nápadů, Tankianova hlasu, šílených basových kreací a nápadité rytmiky. Serjova tvorba na vlastní pěst totiž značně pokulhává, byť je “Harakiri” o něco lepší než “Imperfect Harmony”. A jestli už další desky opravdu dělat nechtějí, tak dám radši přednost Scars on Broadway, jejichž stejnojmenný debut před čtyřmi lety jasně ukázal, kdo byl v System of a Down tím hlavním tahounem a tvůrcem skvělých songů…
H.
Serj Tankian – Elect the Dead
 |
|
Země: USA Tracklist: Hodnocení: 9/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Po delší odmlce, zaviněné jednak mým nedostatkem času a jednak poměrně suchostí co se týče nahrávek, jsem tu s další recenzí. Nyní se však vracíme ve velkém comebacku, protože pokud jste minulé měsíce neprožili v jeskyni, tak určitě víte o sólovém projektu slavného zpěváka z ještě slavnější skupiny System of a Down, Serje Tankiana. Jelikož je Serj opravdový hudebník a umělec, rozhodl se desku nahrát celou sám, od kytar, basy až po bicí (s těmi mu pomohl John Dolmayan taktéž ze System of a Down) a do všeho zamíchat svůj ojedinělý arménský hlas. Zavřel se tedy do svého domu (jeho domácí studio je možno vidět na jedné nahrávce na YouTube), kde za podpory zdravých a výživných vegetariánských jídel tvořil. Jaký tedy mělo toto prostředí a velká dávka brokolice vliv na album?
I když název moc optimistický není („Elect the Dead“ – „Volte mrtvé“), můžete si v klidu oddychnout, dopadlo to velmi dobře a především zajímavě. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, pojďme si tuto nahrávku probrat do detailů. I kdyby se Serj rozkrájel, nikdy se ze stínu System of a Down nevymaní a na zvuku této nahrávky to jde dobře znát. Vlastně na první poslech by se vám mohlo zdát, že posloucháte další nahrávku System of a Down. Ovšem pokud budete bedliví poslouchači, objevíte onu úžasnou poetiku protiválečných a rovněž protiamerických textů, skryté klasické španělské kytary, zvuky piána jako vystřižené z Mozarta a tichou, pokojnou basovou linku, která se ani vzdáleně nepodobá těm šílenostem, co na svoji basu dělá Shavo (basák System of a Down). „Elect the Dead“ vás chytne od prvního okamžiku, od prvních tónu singlu „Empty Walls“. Pak už si jen budete užívat úžasný melodický cit, chytlavé melodie, pasáže skoro až neartikulovaného řevu, které střídají jemné vokální linky. A pokud umíte anglicky na už trochu vyšší úrovni a nejste zrovna příznivci Bushe, tak budete jen přikyvovat hlavou na Serjovo vyjádření do ožehavých témat Ameriky, ale i celého světa, popřípadě i do osobních citů člověka, jak je tomu v písní „Lie Lie Lie“.
Pokud máte System of a Down odposloucháné tam i zpátky, budete vám toto album připadat asi nejvíce podobné dvojalbu „Hypnotize“/„Mezmerize“. Některým to možná dojde dřív, některým později a některým asi vůbec, ale tahle nahrávka je naprosto originální, jedinečná, pouze musíte objevit její skrytou krásu. Moc jsem se na tohle album těšil, byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne, a za sebe a co jsem zatím četl, tak můžu snad s klidem říct, že nás Serj nezklamal. Jediné, co tomuhle dílu ubírá na kráse, je fakt, že pár věcí, pár taktů, pár hudebních linek by mohlo být uděláno lépe. Serj se však rozhodl produkovat tuto desku sám, a proto mu do tohoto rozhodování nikdo „nekecal“. Na druhou stranu však díky tomuto osobnímu přístupu vznikla velmi, velmi citová a osobní nahrávka vyjadřující pocity jednoho umělce. A to se v dnešním světě mainstreamu a módních vln moc často nestává. Jen taková perlička na závěr, příští album chce Serj natočit orchestrální a s prvky jazzu. Tak to jsem tedy už opravdu zvědav.