Archiv štítku: Taake

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Taake, Bölzer, One Tail, One Head

Datum: 16.10.2018
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Bölzer, One Tail, One Head, Slegest, Taake

Cnuk: Na Novou Chmelnici jsem se vydal vůbec poprvé. Překvapilo mě, že se jedná o docela veliký prostor, a ještě více to, že se ho blackmetalistům podařilo obstojně zaplnit. Nad účastí jsem dlouho váhal, ale když jsem si vybavil ten parádní koncert Bölzer na letošním Brutal Assaultu a zjistil, že lupeny budou k dostání i na místě, řekl jsem si, že teda jo. Samozřejmě lákavé pro mě byly i zbylé tři norské smečky, jelikož jsem žádnou z nich nikdy naživo neviděl.

Cnuk: Vše začali Slegest, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani potuchy. Protože jsem se fakt rozhodl až na poslední chvíli, žádné předkoncertní přípravy jsem nestihl, takže jsem ani pořádně nevěděl, co hrají. No když spustili, tak jsem docela čuměl. Čekal jsem všechno, jen ne primitivní black křížený se sedmdesátkovým rockem. Líbila se mi ta oddanost, se kterou do vystoupení zpěvák s basákem šli, přesto mi ty jejich odrhovačky ze začátku přišly až nechtěně vtipné. Postupně jsem tomu začínal přicházet na chuť, bohužel právě v tu chvíli skončili. Času moc nedostali, parket zrovna nezaplnili a já vím, že doma si tohle jen tak nepustím.

H.: Slegest byli oukej, jejich black‘n‘roll šlapal jak bulharská kurva, ale žádný velký zázrak. Vůbec mě to neuráželo, to bych kapele zase křivdil, nicméně jsem si z toho ani nesednul na prdel, prostě takový nevyčnívající standard na rozjezd. Navíc se mi zdálo, že svou chytlavostí se Slegest ke zbytku sestavy tak úplně nehodí. Co si budeme povídat, tady se ještě temnotou nešpikovalo a krystaly čistého zla sbírat nešlo.

Cnuk: To One Tail, One Hand už byli někde jinde. Hned od prvních tónů bylo jasné, že tohle bude ta pravá blackmetalová jízda, a taky že byla. Energie z pódia prýštila do všech stran a odezva publika na sebe nenechala dlouho čekat. Brzo se to mlelo hlava nehlava, zběsilé, kolikrát až punkové tempo nenechávalo odpočinout a u výjezdů silných riffů se hrozilo o sto šest. Neurvalé, syrové, špinavé, takhle nějak bych si to představoval, vše v naprostém pořádku, laťka byla pro hlavní kapely nastavena hodně vysoko.

H.: One Tail, One Head dle očekávání zabejčili jako svině. Tady už se temnotou špikovalo zodpovědně a krystaly čistého zla se válely všude po zemi. One Tail, One Head dle svého zvyku sypali do publika ohromnou porci energie a to jim oplácelo stejnou měrou. Kotel se roztočil prakticky okamžitě a setrval až do konce. Sice je pravda, že když jsem kapelu viděl prvně, byl to ještě větší zážitek, ale i tak si One Tail, One Head svým posledním koncertem na našem území rozhodně neudělali ostudu a loučili se sakra důstojně.

One Tail One Head

Cnuk: Pak už přišel na řadu můj hlavní akt, Bölzer. Když se spustilo intro a borci přišli na scénu, přemístil jsem se k pódiu a při pohledu kolem sebe jsem zjišťoval, že je tu najednou nějak málo lidí. Sice se to zaplnilo, ale docela to trvalo. Z toho usuzuji, že trve blackaři je asi moc nemusí. K mému potěšení byl podle očekávání zážitek ze stanu Brutal Assaultu překonán, takže dobře, že jsem se sem vydal. Zahráli tak nějak všechny „povinnosti“, tvrdé údery HzR do bicích hřměly v kombinaci s majestátnými riffy a vytím barda KzR na výsost dobře a osvětlení způsobující epileptické záchvaty za tím vším přidávalo na magické atmosféře písní. Byli všechno, jen ne neutrální. Za mě super, Bölzer prostě jsou jednou z nejlepších formací současné podzemní scény.

H.: Na řadu přicházejí neutrální Bölzer, kteří se pro mě nakonec stali vrcholem večera, ačkoliv jsem v předstihu sázel spíš na One Tail, One Head. Kytara sice nebyla úplně čitelná, ale ty vole, tahle kapela má prostě živě charisma jak kráva. Atmosféra v tom byla, navíc podpořená chaotickým nasvětlením… dokonce bych si dovolil říct, že šlo o asi nejlepší koncert Bölzer, co jsem zatím viděl. Tady už se temnotou špikovalo mocně a krystaly čistého zla padaly od stropu.

Bolzer

Cnuk: Od klasiků norského metalu Taake nešlo čekat nic jiného než černý kov vysoké kvality, a také že se jim povedlo očekávání naplnit. Musím ale přiznat, že když se za večerem s odstupem ohlédnu, u One Tail, One Hand jsem se bavil přeci jenom o něco více. To nemá ani tak ukazovat, že by Taake nezahráli tak dobře, jako spíš že One Tail, One Hand byli fakt výborní. Parta kolem skinheadské verze Hoesta neúnavně sypala jeden flák za druhým, sám Hoest kromě chorobného výkonu zvládal obstojně kočírovat i svůj nástroj, tedy stojan na mikrofon, a nezapomínali si ani ťukat pěstmi s fanoušky v první brázdě. Kromě plachty s logem za zády a pomalovanými ksichty nedali na žádné další serepetičky, takže šlo hlavně o hudbu, která spouštěla tu správnou vřavu, a v „Myr“ došlo i na banjo. Těžko tomu něco vytýkat, Taake jsou držák toho pravého norského black metalu a naživo umí.

H.: Taake sice měli být hlavním tahákem večera, ale oproti One Tail, One HeadBölzer trochu ztráceli. Namísto vyvrcholení večera se tady temnotou jen došpikovávalo. Částečně to mohlo být i tím, že muzika Taake je víc žánrově usedlá a konzervativnější, částečně i tím, že to prostě není živá kapela, nýbrž jednočlenný projekt, takže je to vesměs celé o Hoestovi a zbytek jen dělá křoví. Což o to, nenudil jsem se a Hoest sám je prostě ďábel, ale to zásadní už bylo za námi.

Taake

H.: Co se organizační stránky týče, bylo by fajn, kdyby Obscure přestali posouvat program dvě hodiny před koncertem. Minule jsem na Hetroertzen jsem díky tomu přišel o polovinu první kapely. Tady nakonec, snad i díky shitstormu od lidí, k avizovanému posunu nedošlo a začalo se hrát, jak bylo v plánu původně. Každopádně mi to přijde jako docela amatéřina, jaké by se pořadatel s takovými zkušenostmi měl vyvarovat.

H.: To samé lze říct i o promu na koncert. Ty srance typu „svátek pro všechny ortodoxní vzývače“, „podzimní Prahu zahalý do temné mlhy black metalový rituál“ (všimněte si hrubky), „sférický večer“, „zlem a temnotou prošpikovaná událost“, „neutrální Bölzer“ nebo „posbírej krystaly čistého zla“ prostě nikoho nezajímají. Promovat koncert takovou snůškou blití je prostě trapas. Příště se na to už prosím vyserte.


Koncertní eintopf – říjen 2018

Hetroertzen, Sektarism, LvxCaelis

H.:
1. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Emma Ruth Rundle, Jaye Jayle – Praha, 16.10. (event)

Onotius:
1. Minsk, Zatokrev – Praha, 23.10. (event)
2. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
3. Soviet Soviet, Baical, Don Juan – Praha, 5.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)

Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)

H.

H.:

V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.

V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.

Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.

Onotius

Onotius:

Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.

Na TaakeBölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?

No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.

Taake

Cnuk

Cnuk:

Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.

V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!


Taake – Kong vinter

Taake - Kong vinter

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Sverdets vei
02. Inntrenger
03. Huset i havet
04. Havet i huset
05. Jernhaand
06. Maanebrent
07. Fra Bjoergegrend mot glemselen

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.

Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.

Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.

Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.

Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.

Taake

„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.

Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.

„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid­… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.


Taake: info o albu

Nová deska Taake se jmenuje „Kong vinter“ a vyjde 24. listopadu skrze Dark Essence Records. Tracklist a obálka následují.

01. Sverdets vei 02. Inntrenger 03. Huset i havet 04. Havet i huset 05. Jernhaand 06. Maanebrent 07. Fra Bjoergegrend mot glemselen 08. On Top [De Press cover, LP bonus]

Taake - Kong vinter


Taake: nové EP

V září vyjde nové EP „Baktanker“ od Taake. Objeví se na něm song z chystané dlouhohrající desky, covery od DarkthroneDe Press a alternativní verze skladby „Fra vadested til vaandesmed“ (původně z alba „Noregs vaapen“, 2011). Předobjednávky již běží, k mání je digipak MCD (777 kusů) a 12” MLP (555 kusů).

Taake


Redakční eintopf #70 – prosinec 2014

Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně
Nejočekávanější album měsíce:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně


H.:
Taake – Stridens hus
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 5/10

Kaša:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 7/10

nK_!:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 6/10

Atreides:
Cruachan – Blood for the Blood God
Index očekávání: 6/10

Zajus:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 5/10

Skvrn:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Index očekávání: 4/10

Thy Mirra:
AC/DC – Rock or Bust
Index očekávání: 7/10

Rubrika redakční eintopf je tu s námi přesně pět let a jeden měsíc… vážně, úplně první díl totiž připadl na listopad 2009. Sice by bylo vhodnější to zmínit minulý měsíc, kdy to bylo rovných pět roků, ale nevadí, protože nyní se mi to stejně k úvodníku hodí lépe.

Jestli jste dobří počtáři, jistě jste si už spočítali, že to znamená, že nyní se v eintopfu objevuje už šesté prosincové vydání. Ve všech pěti předchozích se objevovaly hemzy na to, jak poslední měsíc roku skoro nic nevychází – vlastně se z toho stala už taková tradice, že vánoční stromeček, sváteční obžerství a silvestrovské ožralství jsou proti tomu úplné nic. Tím pádem je zcela zřejmé, že něco takového nelze přerušit – a také jsme si nic takového nedovolili, takže ano, opětovně si většina redakce stěžuje na to, že v prosinci vychází úplné hovno.

V překladu to znamená, že až na pár dalších a vesměs paběrkujících vlaštovek se jednohrnec model prasnice (pardon, prasinec) 2014 smrskl na souboj dvou počinů, jmenovitě desky “Rock or Bust” australské hard rockové legendy AC/DC a EP “Čtvrtá symfonie ohně” československých black metalistů Cult of Fire. A vzhledem k tomu, že ten obrázek o kousíček výše zrovna nevypadá jako nový emblém veteránské party okolo Anguse Younga, jste si už nejspíš domysleli, že vítězství si nakonec uzmul Kult ohně a jeho black metalová pocta klasickému skladateli Bedřichu Smetanovi. Bylo to však skutečně těsné – o pouhý půl bod. Co dodat dál? Snad jen – hurá na čtení příspěvků jednotlivých redaktorů!

H.

H.:

Jak dost často mívám v prosinci problém si něco do eintopfu vybrat, letošek je na tom jinak, protože závěr roku se ponese v duchu syrového black metalového zla – přesně tak, jak to mám rád. V prosinci by totiž měly vyjít hned čtyři black metalové fošny, na které se skutečně těším, ale vzhledem k tomu, že máme omezení, že v eintopfech můžeme zmínit jen tři nahrávky, vynechám tu, o které mluví většina kolegů pode mnou. Každopádně, na prvním místě jsou samozřejmě Taake – tahle smečka okolo maniakálního Hoesta je pro mě obrovský kult a všechny desky mám strašně rád, ať už se jedná o geniální trilogii “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad” nebo o pozdější tvorbu v podobě eponymního “Taake” a “Noregs vaapen”. Tím pádem je natěšenost velká a očekávání taktéž… a věřím tomu, že tenhle norský ďábel opět nezklame. Na druhé pozici jsou Ascension, jejichž čtyři roky starý debut “Consolamentum” byl hodně mocnou záležitostí, tudíž i zde je zvědavost, jestli Němci dokážou s “The Dead of the World” důstojně navázat, rozhodně na místě. Třetí skupinou do party jsou pak okultní Hetroertzen se svým novým opusem “Ain Soph Aur” – to, že i v tomto případě bude na co navazovat, snad vzhledem ke kvalitě předchozích desek netřeba dodávat.

Ježura

Ježura:

Jak tak koukám, co má v prosinci vyjít, říkám si, jestli tam náhodou něco nechybí. Pokud mi ale něco zajímavého opravdu neuniká, potom je to docela bída, protože prosinec mi nenabízí vlastně žádné album, na které bych se jakkoli výrazněji těšil. Když ale svoje očekávání snížím někam k lehké zvědavosti, něco se přeci jen najde. Tím něčím mám na mysli především EP “Čtvrtá symfonie ohně” od domácích black metalistů Cult of Fire, kterým jsem zatím pořád jaksi nepropadl, ale přesto jsem zvědavý, co na chystaném minialbu vymysleli. O tom, že to zřejmě bude kvalitní věc, asi není třeba nijak pochybovat. Krom Cult of Fire pak nejspíš dám pár poslechů i švédským industriálně death metalovým The Project Hate MCMXCIX respektive jejich novince “There Is No Earth I Will Leave Unscorched”, protože zrovna na tuhle partu už si brousím zuby nějaký ten pátek a nová deska mě snad konečně dokope k tomu si od nich taky něco pustit. Jinak je to ale docela bída a utrpení…

Kaša

Kaša:

Může se zdát, že tím, jak je prosinec co do chystaných alb měsícem hodně slabým, tak jsou AC/DC volbou, k níž jsem musel přistoupit jen tak z nouze. Pravdou však je, že já se na novinku “Rock or Bust” těším, takže bych dost možná volil i v měsících nabouchanějších. AC/DC už sice nemají vyloženě čím překvapit a nečekám tak nic jiného, než “jen” další porci klasického australského hard rocku, ale prostřednictvím “Black Ice” staří pardálové ukázali, že jim v těle stále proudí poctivá rocková krev, takže doufám, že takový ten svůj standard AC/DC nepodlezou a jejich novinka bude bavit minimálně stejně dobře jako minule.

nK_!

nK_!:

Ne, že bych měl pro AC/DC nějakou prazvláštní slabost, ale prosinec je pro mě opět těžce zabitý. Letos mám pocit, že asi neposlouchám žádnou zajímavou hudbu, když mi nevychází nic kloudného. Nu, beru to alespoň tak, že AC/DC jsou velká legenda a od posledního alba uplynulo už šest roků a že člověk nikdy neví, jak dlouho tady ještě budou tihle australští kašpaři strašit, a tak podobně… Kamarád mě donekonečna přemlouvá, abych s ním šel na nějaký z koncertů turné “Rock or Burst”, ale zatím sám nevím, jestli mi stojí za to vysypat podstatnou část výplaty za koncert kapely, která má sice ve světě nezlomný status, ale mně nikdy tak úžasná nepřišla. Tak nazdar zase v lednu.

Atreides

Atreides:

Favorité na prosinec byli jasní docela dlouho dopředu, snad až na jednu výjimku. Nakonec se do mého eintopfu dostali tři, nicméně vzhledem k tomu, že dva už tu zmínili kolegové, upřednostním nakonec třetího černého koně. Tím jsou folkoví Irové Cruachan. Upřímně řečeno od jejich desky nečekám kdovíjak moc, ostatně ta nejlepší léta mají už dávno za sebou, nicméně předchozí deska “Blood on the Black Robe” nebyla vůbec špatná a docela mě bavila. A po letošním vystoupení na Brutal Assaultu se na “Blood for the Blood God” (by si člověk až řekl, že to autor názvů přehání buď s krví… nebo s Warhammerem… nebo s obojím) vlastně i docela těším, protože to podle všeho tentokrát bude ještě blackovější než minule. Ale abych nezapomněl i na zbylé dva počiny, které mají v prosinci spatřit světlo světa… V prvé řadě to jsou Taake, jejichž nečekané oznámení novinky “Stridens hus” fanouškům nejspíš docela vyrazilo dech, a vynechat tuhle blackovou legendu by byla docela ostuda. Posledním favoritem budiž domácí Cult of Fire s EP “Čtvrtá symfonie ohně”. Dříve vypuštěná předělávka klasiky “Vltava” dopadla velmi slušně a v prosinci tahle drobotina zatím působí jako příjemné osvěžení v záplavě blackových desek.

Zajus

Zajus:

Zatímco v předchozích měsících jsem v eintopfu chrlil jedno očekávané album za druhým, poslední měsíc roku je naopak extrémně suchý. Vlastně jsem našel pouze dvojici alb, na která jsem zvědavý, ani jedno však není plnohodnotným počinem. Jestli francouzský magor Igorrr něco nepotřebuje, tak jsou to další vlivy přilévané do jeho už tak nesmírně různorodé hudby. Ovšem přesně to očekávám od pětiskladbového “Maigre”, na kterém se spojil s elektronickými Ruby My Dear. Dostane Igorrrův zběsilý mix grindu, elektroniky, klasiky a dalších asi čtyřiceti žánrů (vše v jedné skladbě) ještě silnější elektronický nádech? Jak by to mohlo dopadnout špatně? Stejnou otázku si kladu při pomyšlení na plánované EP Cult of Fire věnované Bedřichu Smetanovi. “Čtvrtá symfonie ohně” je sice jen dvouskladbová kolekce, ovšem když se jedna z nejzajímavějších českých black metalových kapel rozhodne odkazovat na jednoho z největších českých skladatelů, musí prostě zákonitě jít přinejmenším o zajímavý materiál. Cult of Fire tak souboj očekávání vyhrávají, i když na plnohodnotné album budu zvědavý mnohem víc.

Skvrn

Skvrn:

Šťavnatá podzimní nadílka byla k nezastavení až do té doby, než si pro ni přišel klasicky nevýživný prosinec. Ono by se přeci jen něco našlo a jména kapel, která poletují všude kolem mě, dávají jasně najevo, že až tak slabé to nebude, ale do vkusu se mi trefuje snad jediná nahrávka. Tuzemští black metalisté Cult of Fire totiž vzdají hold skladateli Bedřichu Smetanovi, k jehož životu se vztahují hned dvě kulatá výročí – 190 let od narození a 130 let od umělcova úmrtí. Upřímně nevím, co vlastně čekat. Otázky, jak si bude black metalová verze s originálem podobná a jestli black metal bude vůbec jediným prostředkem “Čtvrté symfonie ohně”, jsou natolik zajímavé, že jakmile to půjde, pokusím se na ně nalézt odpověď. Jelikož jsou však Cult of Fire v prosinci de facto osamoceni, celková měsíční očekávání nakonec zůstanou poměrně nízko. Inu, prosinec.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Prosinec je zřejmě měsícem, který není vhodný k poslechu metalových nahrávek, ale se hodí k tomu, aby člověk zapálil svíčky, seděl doma s rodinou, popíjel čaj a poslouchal tak nanejvýš koledy. Tak mi to tedy aspoň připadá při pohledu do výčtu alb vycházejících v následujícím měsíci. Možná do vánoční nálady má přispět neškodný rock, který AC/DC předvádí už asi stopadesát let, a tak tomu má být na 99 % i letos na novince “Rock or Bust”. Je otázkou, jestli se ošemetná situace, která v kapele nastala po nešťastném odchodu dvou dlouho působících členů, nějak podepíše na novém albu, ale upřímně o tom silně pochybuju. Spíš AC/DC předvedou to, co vždycky, ale zároveň to bude dobré jako vždycky. Co ještě stojí za zmínku – a v příspěvcích mých kolegů nade mnou se to několikrát objevilo – jsou Cult of Fire, kteří jsou pro mě velkou neznámou a dávám si u nich s poslechem dost načas a možná nové EP “Čtvrtá symfonie ohně” bude to, čím na mě udělají dojem. A pokud ne, budu je moci s klidem vypnout a dál se věnovat poslechu koled, nerušen uřvanými black metaly.


Phantoms of Pilsen 8 (čtvrtek / pátek)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 23.-24.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament
Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja

Úvod:

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.

Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.

Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.


Warm-up party:

První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.

V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.

Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.

Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…

Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.


Pátek:

Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.

Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.

Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.

Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.

Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.

Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.

Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!

Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.


Taake – Noregs vaapen

Taake - Noregs vaapen
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.9.2011
Label: Svartekunst Produksjoner

Tracklist:
01. Fra vadested til vaandesmed
02. Orkan
03. Nordbundet
04. Du ville ville vestland
05. Myr
06. Helvetesmakt
07. Dei vil alltid klaga og kyta

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Po třech letech, které Taake vyplnili doposud nejintenzivnějším v celé své historii, se hlavní mozek Hoest (a vlastně jediný opravdový člen skupiny, jelikož zbytek sestavy je velice nestálý a v podstatě se jedná jen o koncertní výpomoc) konečně rozhoupal i k nějaké té studiové činnosti. Jejím výsledkem bylo nejprve dubnové EP “Kveld”, uvozující právě vydanou desku “Noregs vaapen”

Hoest je do jisté míry velice kontroverzní osobou. Stačí vzpomenout tři pobyty ve vězení (z nichž jeden byl za násilné přepadení) nebo nechvalně proslulý výstup v německém Essenu se svastikou namalovanou na hrudi. To je všechno odsouzeníhodné a já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale pokud se budeme bavit pouze v hudební rovině, je naprosto evidentní, že tenhle člověk má opravdu obrovský talent tvořit fantastickou muziku. To potvrdí asi každý, kdo přišel do styku s dnes již proslulou trilogií “Nattestid ser porten vid” (1999), “Over Bjoergvin graater himmerik” (2002) a “Hordalands doedskvad” (2005), známé též pod souhrnným názvem “Nattestid… Bjoergvin… Doedskvad”, která je mnohými považována za klasiku současného black metalu a obecně uznávána jako jeden z nejlepších žánrových počinů nového tisíciletí. A ne náhodou. Všechny tři části jsou totiž opravdové skvosty s neskutečně silnou atmosférou. Oproti tomu čtvrtý počin “Taake” z roku 2008 už byl některými příznivci přijat o malinko chladněji (možná snad díky nápadným změnám ve strukturách skladeb, snad i kvůli opuštění tajemného pojmenovávání písní pouze čísly, snad možná i bez vážnějších důvodů… kdo ví), ale mně osobně moc chutnala i tato záležitost a mám ji rád v podstatě stejně jako všechny předchozí nahrávky Taake. Avšak ty, jimž “Taake” nebylo po chuti, “Noregs vaapen” jistě opětovně přesvědčí, že Hoest prostě a jednoduše umí.

Oproti svému přímému předchůdci je “Noregs vaapen” o poznání agresivnější a mrazivější záležitostí, hudebně se otáčí spíše za výše zmiňovanou trilogií. Na “Taake” se chrastící (ano, skvostný zvuk nikdy nebyl výsadou téhle kapely, její síla leží jinde…) black metalové inferno střídalo s překvapivě mírnými až přemýšlivými pasážemi (typickým příkladem může být klipová “Umenneske”… ve videu je však píseň nechutně zkrácena o víc jak polovinu, takže většina toho pomalého kousku byla spláchnuta do WC), avšak na “Noregs vaapen” se něco podobného děje minimálně, asi tak podobně často a v podobné délce jako na prvních třech deskách. Na novince se tedy jedná o velice krátké momenty, ale abych byl trochu konkrétnější, ke slyšení je to mimo jiné třeba v “Orkan” nebo “Du ville ville vestland” (zvláště zde je to výborné, začíná to krátce po čtvrté minutě).

Většinu času ale hraje prim to, čím Taake prosluli – syrovým black metalem té nejvyšší kvality. Jak již bylo řečeno, zvuk je osekaný až na morek kostí, riffy přímo řezají. V podání Taake však nejde o smyslupustou hoblovačku bez mozku. Ačkoliv je to muzika do jisté míry opravdu ortodoxní a syrová, nic to nemění na tom, že jde stále o velice chytře vystavěnou záležitost. Když se do toho nezasvěcený člověk zaposlouchá, bude se až divit, jak je to, co se nejprve zdá jako nepřetržitá sypačka, ve skutečnosti opravdu pestrou záležitostí s obrovskou spoustou výtečných nápadů. Vezměme si třeba hned úvodní “Fra vadested til vaandesmed” – typické true norwegian black metal vyznění, pod nímž klokotá výrazná baskytara, procítěné melodie, občas zazní dokonce i “o trochu čistší” vokál – to vše zakončeno naprosto fantastickým a dechberoucím využitím několika tónů kláves okolo pěti a půl minuty. Jak málo některým lidem stačí k tomu, aby tvořili skvostnou hudbu…

Výše jsem napsal, že “Noregs vaapen” je agresivnější deskou než “Taake”, což se ale nerovná vyloženě agresivní. Abych to uvedl na pravou míru – použil jsem tento výraz spíše jako takovou berličku k tvrzení, že “Noregs vaapen” hraje po většinu času o něco rychleji než jeho předchůdce (přinejmenším tak vyznívá), avšak za vyloženě agresivní nahrávku se přece jenom považovat nedá. Zase to souvisí s tím, jak je posluchač schopen vnímat věci na první dobrou a jak je schopen chápat sdělení “pod povrchem”. Dejme tomu, že bych byl až doposud Taake-negativní a zároveň moc nemusel ten “bzučivý” black metal… pak bych asi “Noregs vaapen” na první poslech vnímal jako standardní žánrovou práci, která je klasicky “zlá”. Ale když se do toho člověk zaposlouchá… Je velice zajímavé, že já osobně hudbu Taake i přes nepopiratelnou syrovost nevnímal jako nějakou rádoby trve hovadinu, protože ta atmosféra působí spíše jako soundtrack k procházce severskou krajinou a svým způsobem to je chvílemi až příjemná záležitost, což není zrovna pocit, který by se dal od black metalu (k tomu ještě “pravého” a z Norska) primárně čekat. Ale na druhou stranu, přesně tohle je přece důvod, proč jsou některé kapely prostě lepší než jiné, že ano…

Podrobným výpisem jednotlivých skladeb se pro dnešek zdržovati nebudeme, zmíním už jenom jednu, která z “Noregs vaapen” nápadně vystupuje. Úvod “Myr” se tváří jako Taake-klasika, ale po minutě se pustí opravdu hodně moc pomalá pasáž, jež zní skoro jak od jiné skupiny. To ale ještě není to “nejhorší”… “Myr” brzy opět nasadí syrové tempo, jenže… v čase přibližně 03:20 přichází neuvěřitelný šok, kdy nad black metalovou bouří začne znít nefalšované country! A co je na tom nejlepší – ono to tomu parchantovi Hoestovi opět vyšlo. Mohlo by se zdát, že něco takového black metalovou atmosféru absolutně pohřbí, ale ono ne, nějakým záhadným způsobem to drží pohromadě. Občas se jen těžko věří, jak neortodoxní věci tvoří na první pohled ortodoxní skupiny, jen se o tom nemluví, protože to by se některým jedincům, kteří považují black metal za bezmozkovitou hudební žumpu, asi zbořil svět.

Tak si shrňme… “Noregs vaapen” je velice silná a podařená deska v typickém duchu norské black metalové školy, ve svém oboru jednoznačně vysoce nadprůměrná; byť dokonalosti prvních třech počinů nedosahuje, stále je to album do puntíku potvrzující pozici Taake na vrcholu dnešního black metalu. Popravdě řečeno, Hoest je jeden z mála lidí, kteří tento žánr i dnes dokážou produkovat v jeho původní podobě, znít dostatečně originálně, nekopírovat staré veličiny a nevypadat u toho všeho směšně. Ponechme stranou ty jeho excesy, protože po hudební stránce je to prostě borec!

Taake

Slyšel jsem “Noregs Vaapen” už relativně dostkrát a nejenže mě ještě ta deska nepřestala bavit, ona mě dokonce baví čím dál tím více, neustále objevuji nové a nové momenty, které si nepokrytě užívám. Například zrovna nyní mi neuskutečně zachutnala nádherná věc “Helvetesmakt” a při každé nový seanci s “Noregs vaapen” se na ní vyloženě těším (přičemž čas mi samozřejmě ukracují předchozí výborné vály). Možná že právě tuto kompozici bych dosadil vyhlásil jako vrchol celé placky. Ale zkuste se mě zeptat tak za týden a dost dobře možná vám řeknu jiný song. Že jde však celově o velice skvělou záležitost, to budu tvrdit neustále. Hodně silná osmička! Popravdě řečeno, většinu času jsem měl pod recenzí napsáno 8,5/10, onen symbolický půlbodík jsem ubral jen kvůli vzpomínce na geniální trilogii “Nattestid” & spol.