Archiv štítku: Tankard

Reporty

Brutal Assault 24 (sobota)

Napsat komentář
Brutal Assault 24

Datum: 10.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Altarage, Animals as Leaders, Antaeus, Carcass, Combichrist, Demolition Hammer, Exumer, Mgła, Midnight, Napalm Death, Necros Christos, Tankard, Violator, Vltimas

Dantez: Sobota. Něco před desátou. Chystám se posnídat a hrozně se nafrčet kofeinem. Při návštěvě prvních potravin pozoruji několik lidí, kteří ve velkém pořizují hajzlpapíry a štětky do záchodu. Až po chvíli mi dochází, že se davově začíná zbrojit na Gutalax. Celkem by mě zajímalo, co si ti Vietnamci o sobotních ranních nákupech mysleli. Já na Gutalax každopádně seru. Poté jen z fotek vidím, že tohle hovno přilákalo v 10 ráno dav, za který by se nemusel stydět ani headliner okolo jedenácté večer. Rovněž pobavila i stagedivující (teď už poměrně virální) toika. Fanouškem hudby Gutalax nejsem, ale pozorovat je jako fenomén s ambicemi přesáhnout extrémní škatuli je celkem prdel.

Dantez: Proč to sem ale cpu. Hodinu po Gutalax mají na stejné pódium nastoupit Altarage, kteří si letos z logistického hlediska vytáhli černého petra. Nejenom že je tenhle kakofonní, závoji halený death metal nucen hrát během jasného dopoledne. Teď to ty inkognita ještě musí odrubat na půdě zdobené hajzlpapíry a zbytky nafukovacích hraček. Atmosféra, která je u podobně laděného koncertu poměrně důležitá, je proto v prdeli a já už jen doufám, že alespoň hudba bude působit tak, jak má. Zvuk naštěstí vychází a Altarage komunikují přesně to, co od nich očekávám. Hodně lidí kapele vyčítá, že jde jen o laciný derivát Portal. Zvukově je to určitě pravda. Do kompozic jsou podle mě ale jinde. Portal se snaží komplexními skladbami primárně posílat lidi do sfér myslí nepolapitelného chaosu. Altarage na druhou stranu bahenní produkci využívají k jednodušší, ale zato mocnější zvukové opresi. To se jim podařilo i na Brutalu. Zvuk solidně trestá, utlačuje a v pomalejších pasážích mlátí po hlavě. Je to dost masivní i s ohledem na to, že jde jen o jednu kytaru, bicí a basu. Vokál je až nepochopitelně nelidský a skvěle se doplňuje s monolitickými riffy, během kterých kytarista ani jednou nesahá po spodní části hmatníku. I navzdory nepříznivým podmínkám si set Altarage fest užívám. Rád bych si dal repete; tentokrát ale buďto v hodně tmavém klubu, nebo alespoň na oriental stage v pozdější hodinu (kam se to podle mě dalo v klidu propašovat i letos).

Cnuk: Já poslední festivalový den zahajuji až s pozdějšími Exumer. Těmto německým veteránům jsem nikdy příliš neholdoval a o to víc mě jejich vystoupení překvapilo. Tvrdý a odsýpající thrash metal mi na začátek dne sednul moc dobře a pánové mě tak přesvědčili, že by jejich tvorba stála možná za něco víc než pouze pár letitých poslechů klasiky „Possessed by Fire“. Došlo i na dva kusy z nové placky „Hostile Defiance“, které mě ze studia vůbec nebavily, ale zde bylo vše rázem lepší. Dobrý start.

Cnuk: Ihned na to navazují takřka v hodině své smrti jejich krajané Necros Christos. Ambiciózní materiál, jímž se prezentovali na studiovkách, nevyznívá naživo tak úderně a majestátně, ale z velké části to přisuzuji především době, kdy hráli, jelikož třetí hodina odpolední není pro ponurý death metal zrovna to pravé. Ani nekončící déšť to nevylepšoval. I tak se svého setu zhostili důstojně, ale mohlo to být přeci jenom lepší.

Necros Christos

Cnuk: Violator dávám tak od třetí písničky. Poslední nahrávky kapely neznám, ale stejně se jede především v kolejích „Chemical Assault“. Energií nabitý brazilský thrash má tu správnou valivou sílu, a přestože nejsem jejich kdovíjakým příznivcem, baví mě to. Borci potí krev, což je vždy sympatické, a kotel jim byl odměnou. Předchozí Exumer mě bavili o něco víc, ale i tohle bylo rovněž povedené, především díky intenzitě Jihoameričanům vlastní, se kterou do toho šli.

Cnuk: Demolition Hammer mě před dvěma lety naprosto zničili, takže jsem si je ani letos nemohl nechat ujít. Vysoká očekávání se i nyní podařilo naplnit, jelikož opět cupovali všechno a všechny na kusy. Nekompromisní brutální thrash metal znovu zabíjel a na seznam skladeb si v jejich případě nelze nikdy stěžovat, protože z nepovedeného „Time Bomb“ těžko někdy něco zahrají a zbylá dvě alba jsou kurva klenoty. Možná to nebylo tak uhrančivé jako poprvé, ale v tom asi hraje velikou roli právě ono poprvé.

Vltimas

Cnuk: Maraton pokračuje s Vltimas. Jejich album „Something Wicked Marches In“ mě zrovna nenadchlo, ale podívat se po letech na Vincenta, když ho mám před sebou, mě nakonec dostalo před pódium. Koneckonců, desku mám díky recenzi naposlouchanou až až, takže dobře vím, co mě čeká, a mohu porovnávat. Vltimas nic nevymýšleli a prostě ji celou přehráli od začátku do konce. Nebylo to nijak lepší ani horší, prostě tak nějak stejně, jak je to nahrané. Na mém názoru na jejich tvorbu se tedy i přes koncert nic nezměnilo. Jen si asi ponesu následky z těch kreací a tanečků co Vincent předváděl. Když má v ruce basu tak ho tyhle chujoviny nenapadají, takže bych doporučil současného basáka vyhodit a dát tento nástroj do pazour právě jemu. Ale zas to byla prdel.

Cnuk: Z povzdálí sleduji ekvilibristiku borců Animals as Leaders. Ty jsem žral v době debutu, pozdější desky znám jen zběžně. Je nesmírně zajímavé sledovat, co předvádějí takto živě. Vystoupení bavilo a až překvapivě rychle uteklo. Navíc jsou to sympaťáci a podobné uvolnění atmosféry přišlo vhod. Jako předěl mezi dosavadními kapelami a chystanou pauzou posloužili suprově. Rád bych je však viděl ještě v intimnějším klubovém prostředí.

Combichrist

Dantez: Během skrývání se před vehementním deštěm zjišťuji, že se Anaal Nathrakh někde sekli, a tak zaměňují svůj set s Combichrist, od kterých dosvědčuji dvě poslední věci – na jednu trochu zatrsám, při druhé mě zaráží naprosto dementní mash-up jejich songu a „War Pigs“ od Black Sabbath. V závěru mě trochu mrzí, že jsem neviděl více. Mohla to být geniálně kreténská zábava.

Dantez: Poté si krátím čekání na mord jménem Antaeus talk-show s Barneym z Napalm Death, která se uskutečňuje v nově otevřeném zákoutí pevnosti. Interview má vážný ráz – řeší se otázky týkající se migrace, brexitu, rasismu a nacionalismu. Barney se poslouchá fajn, ale čas tlačí a řezaní masa společně s uctíváním satana nepočká. Odcházím tedy dříve, abych Antaeus stihnul se vším všudy.

Antaeus

Dantez: S příchodem na oriental stage s radostí vidím, že tam není nesnesitelně plno. Zabírám pozici v rozumné dálce od pódia a nadějně čekám na největší hudební násilí festivalu (Antaeus byli na letošní soupice jedinými zástupci skutečně zlého black metalu). Borci chvilku zkoušejí a jde se na to. Očekávání se vyplňuje. Už v prvních vteřinách stěna ostrých kytar řeže do mozku a nic se nemění až do úplného konce. Riffy fakt moc pochytit nešly (s obtížemi jsem poznal jen „Condemnation“, „Inner War“ a „Words as Weapons“), a tak člověku nezbývalo nic jiného než ten intenzivní binec masochisticky přijmout. Vlastně nevím, jestli to takto bylo nazvučeno záměrné, nebo standardy oriental stage prostě na tu brutalitu nestačily. Jinak to každopádně bylo s bicíma. Pokud se nepletu, tak škopky trestal Blastum. A nutno podotknout, že svému přízvisku dělal pořádnou čest. Tolik precizních a neutuchajících variací na blastbeat se jen tak neslyší. Naprosto nekompromisní trest hudbou. Zprvu jsem chtěl koncert shrnout jako „Marduk pro pokročilé“, ale to by tu agresi nepopsalo dostatečně důstojně. Neviděl jsem všechno, ale vsadil bych si, že nic zlejšího na celém festivalu neproběhlo. Možná jen pochybělo pár rozbitých tlam pod pódiem.

Cnuk: Po delší přestávce se chystám splnit „povinnost“ vidět Tankard. Nikdy jsem je nemusel, nikdy se mi od nich nelíbilo žádné celé album, ale tak nějak cítím, že bych je, jakožto členy velké teutonic čtyřky vidět měl a nyní je ideální příležitost. Stan je slušně naplněn, lidé se baví, ale mě to nějak nebere. Nevidím v tom nic víc než standardně odehraný thrash s pár dobrými momenty. S Tankardem jsem se tak ani naživo nesetkal na stejně vlně.

Tankard

Cnuk: Vracím se do předních prostor, aniž bych věděl, kde přesně v příštích minutách zakotvím. Procházím kolem pódia, kde právě začínají vířit Napalm Death a zní to tak skvěle, že nakonec zůstávám. Barney v transu štěká na lidi, přičemž ještě před chvilkou se s nimi poklidně rozpravoval na přednášce, pódium vře a intenzita, se kterou hrají jeden vál za druhým, je obdivuhodná. Ostatně jako vždy. Napalm Death jsou jednou z mála starých kapel, které i v současnosti stále vydávají nahrávky, jež mají smysl a snášejí srovnání s těmi staršími, a zároveň jsou výborní i naživo.

Dantez: Naprostý souhlas. Napalm Death jsou tu sice už tak často, že se pomalu bojím podívat do ledničky, aby z ní na mě nehrozil Embury, ale to nic nemění na tom, že prostě umí. Osobně mě potěšil rozjezd, během kterého zazněly pozdější věci jako „Smash a Single Digit“, „On the Brink of Extinction“ nebo „Narcoleptic“. Ale i druhá půlka s ověřenýma peckama byla samozřejmě kvalitní.

Napalm Death

Cnuk: Mgła už se dávno etablovala v zavedené jméno, o čemž svědčí i časové umístění v rozpisu. Jejich koncertu se rovněž nedá moc co vytýkat. Mrazivá atmosféra se brzy proháněla vzduchem, až občas zajížděla i do zad přítomných. Došlo i na dva kusy z chystaného „Age of Excuse“ a vše nasvědčuje tomu, že to bude podobně kvalitní jako dosavadní tvorba. Tu hranu tvrdosti a melodiky mají obroušenou perfektně. Mgła umí a letošní vystoupení bych hodil ještě výše než to minulé, tři roky staré.

Dantez: Moc rád bych také postavil letošní koncert Mgła před ten předchozí. Z oblasti, ve které jsem stál, mi to bohužel celkem kurvil divný zvuk kytar. Občas mi trvalo, než jsem z té změti poznal, o kterou skladbu se jedná (jmenovitě jsem poměrně dlouho rozkódovával „Exercises in Futility VI“ a „Age of Excuse II“). Jinak ale (už tradičně) proběhlo vše bez chyby. Celý koncert byl odehrán s profesorskou precizností a bez zbytečností kolem. Poslouchat, jak Darkside ty hajtky naživo mazlí, je k posrání. I díky tomu byla závěrečná „Exercises in Futility V“ vrcholem setu. Novinky působily rovněž velmi dobře. Kapela si to stoicky odmydlila a s mlhou v patách bez keců odešla. Výjimkou byl pouze basák, u kterého šly pozorovat pohnutky, že by se chtěl trochu více urvat. Vynahrazoval si to alespoň vyřváváním určitých pasáží textů, což přidalo materiálu ještě více na mocnosti. Nebýt přestřelených kytar, užil bych si to více. I přesto šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu.

Mgla

Cnuk: Následující Carcass si dávám pouze z dálky, jelikož se chystám na přechod do zadního stanu, kde letošní Brutal Assault ukončím s Midnight. Carcass hrají svůj vysoký standard, jejich pecky prostě neomrzí, až mě trochu štve, že musím odejít. Midnight však mají přednost. Už po pár skladbách mám jasno, že jsem udělal dobře. Tohle je prostě rokenrol, vole! Zpátečnické fláky spolu s živostí obou kytaristů strhávají dav a hity jako „You Can’t Stop Steel“ jim všichni žerou z ruky. Návrat do dekád minulých jak má být – oddanost žánru, neskutečné nasazení i smysl pro vtip. Midnight jsou pro mě spolu s Napalm Death tím nejlepším z dnešního dne a vlastně i celého festivalu.

Dantez: Midnight byli jednou z kapel, která zásadně přispěla k mému finálnímu rozhodnutí vydat se na letošní ročník. Má očekávání proto byla dost vysoká; vždyť už jenom z těch záznamů živáků je to naprosto strhující kult! S potěšením mohu napsat, že naživo se to násobí kurevskykrát. Midnight jsou vrcholem punkové autenticity, rock’n’rollové zhovadilosti a hlavně čistočisté zábavy. Během show neuplyne vteřina, která by nějak nudila. Buď se trsá, řve, crowdsurfuje nebo čumí na pódium, kde Athenar s najatým kytaristou v dementním zápalu hrozně vévodí. Dochází na tanečky, výskoky roznožmo, hraní power chordů pomocí neurvalého kroužení paže a neustálé nabíhání do davu. Průřezový setlist je výborný: fanoušci se ujebávají na hitovkách jako „Black Rock & Roll“, „Prowling Leather“ , „Who Gives a Fuck“ nebo na finální chlívárně „Unholy and Rotten“. Zásadní moment přichází, když Athenar na závěr bere lepící pásku, omotává si ji kolem ksichtu a v póze oběšence skáče z pódia. Za úprku ze stage chce ještě rychle poděkovat, ale zjišťuje, že si přelepil hubu, a tak jen mávne rukou a mizí. Vážně nepamatuju, kdy jsem se naposledy při koncertu takhle bavil. Prostě geniální tečka za celým festivalem; tak moc geniální, že jsem se vysral i na posunuté Anaal Nathrakh, a vůbec mi to nevadilo.

Midnight

Recenze

Tankard – R.I.B.

Komentáře: 4
Tankard - R.I.B.
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. War Cry
02. Fooled by Your Guts
03. R.I.B. (Rest in Beer)
04. Riders of the Doom
05. Hope Can’t Die
06. No One Hit Wonder
07. Breakfast for Champions
08. Enemy of Order
09. Clockwise to Deadline
10. The Party Ain’t Over ‘Til We Say So

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou tomu bezmála dva roky, co jsem hodnocení posledního alba Tankard jménem “A Girl Called Cerveza” končil slovy, že si dám ještě několik málo letních poslechů a po chvíli na další dva roky na tyhle německé opilce zapomenu. No, a protože jsem chlap, tedy tvor od přírody vychloubačný, tak se můžu s hrdostí veřejně pochlubit, že došlo na má slova a přesně tak se stalo. “A Girl Called Cerveza” (a vlastně žádné jiné album z bohaté diskografie kapely) jsem od té doby neslyšel. A ruku na srdce, nebýt toho, že letos pánové vypustili do světa svou novou řadovku “R.I.B.”, která se chlubí vysokým pořadovým číslem 16, tak se na tom zřejmě ani nic nezmění.

Tím samozřejmě nechci dehonestovat Tankard na partu sráčů, která neumí natočit solidní album, jemuž bych během těch dvou let klasického odstupu nedokázal věnovat hodinku poslechu, to zase aby bylo jasno. Takových bych totiž vyjmenoval hned několik, jen nějak nemám potřebu ten jejich šlapavý thrash vyhledávat cíleně, a to se považuji za fanouška žánru. Upřímně řečeno si radši pustím jiné party (a teď mluvím i o německých kolezích, kteří spolu s Tankard tvoří něco jako “The Big 4” německého thrashe, tedy Sodom, Destruction a Kreator). Tolik ale úvodních řečí, kterými se akorát snažím dát veřejně najevo svůj vztah k této partě, který je z mého pohledu tak trošku specifický. Mám je rád, ale ve volných chvílích si je přesto nepouštím, takže asi tak.

K samotnému “R.I.B.”, což je zkratka pro “Rest in Beer”, by stačilo říct tolik, že Tankard natočili další album. Nic víc. No opravdu. Co čekat od kapely, která už na svém debutovém albu v podstatě definovala vlastní verzi jednoduchého thrash metalu, který hobluje bez jakékoli přestávky, lyricky se točí kolem chlastu a nějakých experimentů či závanu progrese se vyhýbá pěkně širokým obloukem. A tím širokým myslím tak širokým, jako když na ulici potkáte bývalku a rychle už v předstihu mažete na druhou stranu oné ulice. Neříkám, že to je vyloženě špatně, protože tahle čtveřice jede přesně podle zavedeného hesla, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale problém je, že když poslouchám “R.I.B.”, tak to se mnou oproti předešlým studiovým zářezům nic moc nedělá.

Já vím, že by se mi to svým způsobem mělo líbit, protože hned několik alb Tankard mám vážně rád a “R.I.B.” je na první poslech úplně stejné, jako bylo předchozích sedm počinů z tohoto tisíciletí, ale “R.I.B.” je takové nemastné a neslané, že mě okamžitě napadají úvahy o vyčpělosti a vyčerpání posledních zásob doposud svěžích nápadů. Oproti “A Girl Called Cerveza” určitě postrádá letošní zásek víc skladeb, které by mne chytly na první poslech a díky kterým bych si album zařadil jako jednoduchou záležitost několika letních poslechů a jako album vhodné někam na pařbu. To mi zde až na výjimky v silném úvodu dost výrazně chybí.

Nechápejte to tak, že by Tankard začali vymýšlet blbosti, nebo že by bylo “R.I.B.” obrovským propadem oproti předchozím zářezům, jen mi přijde, že to letos tolik nefrčí. Pokud pominu úvodní čtyřku silných kousků, tak mě novinka do kolen nepoložila. A to je u takové hudby nemalý problém. Jak už jsem zmínil, ne všechno je vyloženě špatně, protože třeba “War Cry” je solidně natlakovaná jízda dle žánrových požadavků na ostrou thrashovou hoblovačku, jež se do vás zabodne díky úsečnému refrénu a tvrdému riffu. “R.I.B. (Rest in Beer)” a hned následující “Riders of the Doom” jsou velmi příjemné hitovky, které sice udržují rychlé tempo nastavené úvodní “War Cry”, ale svou strukturou nejsou tolik agresivní a představují spíš takové ty pijácké hitovky, bez nichž by to nebyli Tankard. Prvně uvedenou ještě táhnou kupředu mohutné sbory v refrénu.

Abych nebyl svině a tvrdil bez lítosti, že od “Hope Can’t Die” směrem ke svému konci se “R.I.B.” už vůbec nedá poslouchat, tak jsem neměl v průběhu těch několika týdnů, co mám nové Tankard v přehrávači, problém s parádní agresivní záležitostí jménem “Clockwise to Deadline” a několik úvodních poslechů se mi zamlouvala i závěrečná rozjuchaná “The Party Ain’t Over ‘Til We Say So”. Ta je ale tak průhledná a vlezlá, že poslední pokusy o poslech končily zhruba v půli této písně s tím, že zas taková pecka, abych ji musel vyslyšet až do konce, to teda není. A protože stejný dojem ve mně zanechává velké množství songů, tak nemůžu pět ódy na všechny strany, to je snad jasné.

Možná, že závěrečná známka nevypadá úplně fér, ale vězte, že “R.I.B.” nic víc než obyčejný průměr není. A to mluvím o průměru jen na poměry Tankard. Kdybychom se pustili do srovnání s výše uvedenými kolegy, tak i poslední Destruction mě ve srovnání s Tankard bavili mnohem více. Gerre za mikrofonem je však pořád tím stejným křiklounem, který má nezaměnitelné charisma, a jeho výkon tak vidím jako jediný vyloženě světlý bod “R.I.B.”. Ale pokud se hudebně bude do budoucna brodit ve špíně takto nevyrovnaného materiálu, tak se obávám, že se ta moje pravidelná dvouletá pauza s poslechem alb Tankard ještě krapátko protáhne, protože po poslechu novinky mě to k tomuhle jménu v budoucnu potáhne spíše ke starším věcem jako “The Morning After”, “Two Faced”, nebo “The Beauty and the Beer”, pokud budu chtít zůstat v tomto miléniu. Bohužel, tentokrát to ale takový zázrak není.

Minirecenze

Tankard – A Girl Called Cerveza

Napsat komentář
Tankard - A Girl Called Cerveza
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vybaven znalostí dvou klasických thrashových alb od Metallicy (“Ride the Lightning” a “Master of Puppets”), výběrovky od Testament, jednoho slabšího alba od Megadeth (“The World Needs a Hero”) a návštěvou živáku Swashbuckle, jsem se nebojácně přihlásil k recenzování německých pivně-thrash metalových veteránů Tankard. Přiznávám tedy, že o jejich dvacetileté kariéře a patnácti předchozích albech tak nevím zhola nic. Zdá se ale zjevné, že svůj okruh fanoušků si našli a celkem si ho drží.

Ono taky dát dohromady thrash metal a pivo a ještě k tomu v Německu, to snad ani nemůže dopadnout jinak než dobře. Jestli dokážkou zástupy lidí táhnout Korpiklaani, proč by to nefungovalo i tady, navíc u mnohem zavedenější a tradičnější kapely, která neúnavně působí už od roku 1982. Tolik tedy mé logické dedukce předtím, než jsem se pustil do samotného poslechu.

Musím ale říct, že jsem byl vyloženě překvapen, a to velmi příjemně, tím, co na mě na albu čekalo. Usměvavá kyprá paní na obalu je sice skoro až děsivá, ale uvnitř ukrytá hudba vše vynahrazuje. Poslední dobou začínám nesmlouvavé agresi thrash metalové hudby docela přicházet na chuť, a tak jsem si vychutnal i tuhle pivní dávku, ačkoliv jinak jsem zapřísáhlý abstinent.

Nemůžu tvrdit, že bych nějak blíž bádal nad humorností textů, a vůbec, že bych se jimi příliš zabýval. To když tak zůstane na vás, já prostě jen poslouchal a bavil se samotnou hudbou. Nechci se asi přiliš pitvat, jak co je nebo není zahrané, protože nemám srovnání. Z laického, thrashem příliš nepolíbeného pohledu se úderný kytarový riff střídá s úderným riffem, neméně úderné bicí to v povedené harmonii doplňují a všemu vévodí vokál (samozřejmě také úderný). Všechno dohromady to pak má drajv, tah na bránu a nesporně to plní účel, pro který to bylo vytvořeno a nahráno. Není to zřejmě žádná hudební revoluce, ovšem pařba naživo to musí být pořádná, i když od té bych se já asi držel spíš o kus dál a ruce a nohy v kotli nechal lámat jiným.

Za zmínku snad stojí, že na pátém songu “The Metal Lady Boy” hostuje další známé jméno německé metalové scény, zpěvačka Doro Pesch, ale samotný song patří – při vší úctě k dámě – přeci jen spíš k průměru alba. Mnohem víc mě zaujaly jiné kousky, ať už titulní “A Girl Called Cerveza”, závěrečná “Running on Fumes” (nečekaně začínající baladicky pomalým akustickým intrem) a hlavně “Son of a Fridge”, která mi přijde asi vůbec nejlepší. Zbytek tak moc nevyčnívá, ale průměr tohoto alba, to pořád znamená slušnou kvalitu.

Protože neznám diskografii skupiny, nemůžu se o nic opřít a hodnotit, zda je to lepší nebo horší než to či ono. Co jsem si dělal “domácí úkoly” a pročítal názory v diskusích, tak se mi zdá, že Tankard drží relativně stále stejný styl. Sem tam nějaká deska vyčnívá, občas je nějaká maličko horší, ale v průměru jedou stále to svoje. Být sposlouchaný (podle vzoru “sečtělý”) fanda kapely, třeba by mě to začalo nudit a šel bych s hodnocením dolů, ale protože jde o mé první setkání, odnese si z něj “A Girl Called Cerveza” známku osm.

Další názory:

Můj vztah k Tankard je trošku složitější, vždycky si se zájmem poslechnu nové album, pár poslechů se dobře bavím a postupem času tak nějak zapomenu, až si na něj za pár měsíců nevzpomenu vůbec. A takhle to mám vlastně se všemi deskami legendárních německých alkoholiků. “A Girl Called Cerveza” určitě nebude výjimkou, v jejich dlouhé diskografii už nemají čím překvapit. Prostě pohodový thrash metal bez nějaké hlubší myšlenky či výraznějšího momentu překvapení. Na druhou stranu, borci se nikdy netajili tím, že o tomhle jim nejde a v jejich hudbě jde hlavně o zábavu. A té si na novince užijete dostatek, skladba titulní je parádní hitovka, “The Metal Ladyboy”, ve které se představila Doro, jakbysmet. On vlastně popis hitové skladby s chytlavými, nikoli podbízivými, melodiemi sedí téměř na každou skladbu. Kdybych měl “A Girl Called Cerveza” porovnat s posledními počiny, tak jsem toho názoru, že “The Beauty and the Beer”, či “Thirst” jsou přece jen o něco povedenější desky, svého času mi přišly výraznější a drobet vyrovnanější. Celé album ubíhá v rychlém tempu a kolikrát jsem se nenadál a už jsem měl za sebou poslední skladbu, takže v tomhle ohledu je vše v pořádku, protože se mi na mysl nevkrádal pocit nudy. Tu u Tankard rozhodně nečekejte, a pokud máte rádi nenáročnou formu thrash metalu, která má sílu pobavit, je tady čtveřice z Franfurktu nad Mohanem právě pro vás. Já si dám ještě několik letních poslechů a na další dva roky na Tankard zase zapomenu…
Kaša

Redakční eintopf

Redakční eintopf #13 – prosinec 2010

Napsat komentář
Tankard - Vol(l)ume 14
Nejočekávanější album měsíce:
Tankard – Vol(l)ume 14
H.:
Helrunar – Sól
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 4/10

Seda:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 2/10

Theorrow:
Tankard – Vol(l)ume 14
Index očekávání: 2/10

Kolotoč desítek vydávaných alb se na sklonku roku opět uklidňuje, nezastavuje se však úplně! Většina redakce Sicmaggot se rozhodla strávit mrazivý podzim v zaplivané pivnici německých opilců Tankard, jenže jejich alkoholem nasáklý thrash metal evidentně není zas až takové terno, neboť index očekávání oněch redaktorů se podobně jako venkovní teploty pohybuje v arktických hlubinách. A co vy? Skončíte v pivním opojení společně s většinou naší notorické redakce, nebo dáte přednost mlhou opředenému pohanskému black metalu v podání Helrunar? Nebo to snad bude úplně jiná deska? Nezapomeňte svůj názor sdělit celému světu v komentářích!

H.

H.:

Prosinec je oproti předchozím, co do vydávání desek hektickým měsícům tradičně volnější a tím pádem také trochu slabší – už jen proto, že není tolik na výběr. Na druhou stranu, i to má své výhody, neboť jsem byl tentokrát ušetřen obvyklého problému, kdy se člověk musí rozhodovat mezi dvěma alby. Nemusel jsem ani moc dlouho přemýšlet, abych zvedl svůj hnát pro novinku Helrunar, kteří v rámci německého black metalu (navíc pohansky laděného, jenž, co si budeme povídat, staví ve většině případů spíše na ohraných klišé), patří k tomu lepšímu. “Sól” navíc bude dvojnásobná nálož v podobě vlastně dvou alb “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung”. Nebudu vám věšet bulíky na nos, Helrunar přece jen nejsou skupina, díky níž bych nemohl v noci usnout, ale vzhledem k tomu, že mě poslední počin “Baldr ok Íss” dost bavil, novinku si jistě seženu, a pokud by měla být ve stejné kvalitě jako její předchůdce, vyplatí se to.

Earthworm

Earthworm:

Nic, nic a nic… stejně jako kolegové vybírám Tankard. Beer metal by si měl oblíbit snad každý Čech, ne? Když už nic jiného, tak mi novinka alespoň pomůže je nějak lépe poznat, zatím jsem slyšel jen pár skladeb. Snad to v lednu bude lepší.

Seda

Seda:

To je ale slabý měsíc… Není tu skoro nic zajímavého a nic, co by mě zajímalo. Výběr tedy musel být mezi něčím, co alespoň znám. Výběr se ztenčil na pouze dvě kapely – Tankard a Motörhead. Obě jsou už na scéně dlouho a obě se stále prezentují stejným zvukem, neočekávám tedy nic převratného. A vítězem se pro mě stávají Tankard, kteří předvedli sympatickou show na letošním Brutal Assaultu. Kdo by to byl řekl, že se mi v eintopfu někdy objeví nějaký thrash. No, uvidíme, co z desky vyleze. Já od ní skoro nic nečekám.

Theorrow

Theorrow:

Budu už se opakovat jako další, ale tenhle měsíc je snad nejhorší z celého roku. Hledal jsem důkladně a jediné, co jsem našel, byli Tankard. Já od toho bohužel vůbec nic neočekávám, protože thrash metalu moc neholduji.

Reporty

Brutal Assault 15 (sobota)

Komentáře: 10
Brutal Assault 15
Datum: 14.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain

H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.

H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.

H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.

H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.

H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…

H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.

H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.

H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.

H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).

Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.

H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.

Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.

H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.

Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.

H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.

H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).

H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?

Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.

H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.

H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.

H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).

H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.

Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.

H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire” (“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.

Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.

H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno Culto z Darkthrone a Sarke z Khold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.

H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.

H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).

Další názory:

H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).

H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying Bride–Sarke–Watain–Barren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…

Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.