Druhého října bude k dispozici benefiční kompilace „Vigor Reconstruct“, která má za účel finančně pomoci rodině Markova Soroky z Tchornobog, Aureole a dalších kapel. Úplný výčet účinkujících máte níže, kupovat můžete na Bandcampu, kde si můžete alespoň poslechnout, jak se Mare Cognitum poprali s coverem Emperor.
01. Adrasteia – Markov Song vii 02. Äkth Gánahëth – Gap ginnunga 03. An Evening Redness – The Judge 04. Book of Sand – Our Father Who Eats His Young 05. Caïna – Emi Sakura (Demo) 06. Déhà – Unanswered 07. Despondent Moon – The Crystal Dagger in the Mighty Woods 08. Ebony Pendant – Casting The Forbidden Spell 09. Esoteric – Dissident (Remixed/Remastered) 10. Fetters – Our Concrete Sepulchres 11. Ghostbound – Standing Stones (Demo) 12. Höstblod – Winter (Tori Amos Cover) 13. Këkht Aräkh – Elegy For The Memory Of Me (Lamp of Murmuur Remix) 14. Krieg – Spilling Holy Blood (Profanatica Cover) 15. Lamp of Murmuur – Blood Moon Lunacy (Re-recording) 16. Mania – Distorted Views 17. Many Blessings – I love you too much to let you near me 18. Mare Cognitum – Emerald (Thin Lizzy Cover feat. Trevor Strnad) 19. Mare Cognitum – Cosmic Keys To My Creations And Times (Emperor Cover) 05:58 20. Morgul Blade – The Five Will Ride At Dawn 21. Nocturno Volvo – Transilvanian Drifter (Darkthrone Cover) 22. Old Nick – Necromancer of… 1923 23. Panopticon – Pleiades (King’s X Cover) 24. René Aquarius – II 25. Sallow Moth – Artificial Evolution 26. Sovereign – Eunuch 27. Spectral Lore – All of Our Maps are Lost in the Wind 28. Stellar Descent – Aether (Excerpt) 29. Trapped in Shit – Three 30. Ühtceare – La Inexorable Amargura En La Existencia 31. Upir – Frostbitten Communion with the Edolon of Night 32. Wærloga – Enemy 33. Weald & Woe – Baptised in Fire and Ice (Bathory Cover) 34. Woe – The Din 35. Zothique – Domes of Yethlyreom
Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.
2. Idles – Brutalism
Začátkem tohoto roku vydali Idles konečně svoji první řadovku a na rozdíl od předchozích EPček hraje moc pěkně. Především mě zde baví zajímavě věrné texty a vůbec celkový neustále se měnící projev a nálada zpěváka Joe Talbota, který tu opravdu dominuje. Podkladem pro vyjádření jeho hněvu je nespoutaná post-hardcorová síla úderná zejména v refrénech a outrech. „Brutalism“ zároveň nelze upřít jistou hitovost až podbízivost, skvěle se však doplňující se syrovým střílením do všech možných společenských témat, díky čemuž je velice lehké se do nahrávky dostat a točit ji stále dokola. Punková lahůdka vzdávající hold svým předchůdcům a dávající naději do příštích let.
Vedlejší projekt Crovera a Osborna je velice příjemným zjevením. Sedmdesátkový rock v kombinaci s hutným stylem Melvins zní lépe, než bych čekal. „Crystal Fairy“ oplývá nápady, které dnešním Melvins zoufale chybí. Dost tomu napomáhá také zpěvačka Teri Gender Bender, jež má sex-appeal v hrdle, a ten se zde projevuje v plné kráse. Je to výlet do různých dekád, a přitom to nepůsobí jako klasická revivalová záležitost, ba naopak, je to dost originální. Škoda, že deska zůstala tak trochu zapomenuta, zasloužila by si více pozornosti.
Elder se od dob „Dead Roots Stirring“ docela posunuli. Opustili teritorium tvrdých riffů a ta uvolněnost přináší ovoce. Mnohovrstvé písně obsahují kvantum různých emocí, výjevů, nálad. Stále se tu něco děje, takže hodinová stopáž je vlastně tak akorát. Vše podchycuje vydařená atmosféra jemného psychedelického oparu, skrze nějž prostupují všechny ty melodie a zpěvy. Aby toho nebylo málo, výsledný dojem z desky ještě umocňuje výpravný obal dotvářející koncept. Povedené dílo, na které se nebude jednoduše navazovat.
Každý vyznavač poctivého zla musel zaznamenat nahrávku jménem „Eroded Corridors of Unbeing“. Ta představuje klasický death / doom metal, avšak s pořádnou dávkou smrtelné atmosféry. Nejenže hudba disponuje spoustou skvělých pasáží, ale také produkční práce je zde opravdu na výbornou a povznáší celou desku o patro výše. Ta zvláštní ozvěna zavádí posluchače do tajemných sklepení, kde vás postupně válcují smrtelné výpady, aby vás pak pomalu a dlouze mučil. A takhle až do skonání, tedy tři čtvrtě hodinky. Zkrátka staré dobré časy.
CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Bastard
Zkurvení karpatští bastardi Čad se tento rok docela vyšvihli a „Bastard“ považuji za jednu z jejich nejlepších nahrávek. Hodně tomu dopomohla vyspělá produkční práce, takhle Čad ještě nezněli. Zároveň přidali trochu melodičnosti, která k mému překvapení funguje dobře. Opět se tu nachází několik koncertních hitovek, ale to už je u Čad tak nějak očekávaný standard. Na to, jakou dělají jednotvárnou hudbu, s podivem nepřestávají bavit.
Nová deska Hentai Corporation nezklamala. Jsou stále originální, nápadití a hraví. Předčila u mě i debutové album a to svou soudržností. Skladby drží lépe po kupě a poslech uteče raz dva. Škoda je, že kapelu opustil František Koucký, který je zde podepsaný hned pod několika písněmi, ať už jako skladatel či textař. Snad to kapela ustojí a předvede v následujících letech nějaký další materiál.
Máloco mi tento rok udělalo takovou radost jako kapela Fireburn. Čtyřpísňové EP „Don’t Stop the Youth“ je ztělesněním energie. První polovina hardcore běsnění, druhá polovina reggae uvolnění. Kdybych se měl zamyslet nad otázkou, jakou píseň jsem si tento rok pustil nejčastěji, dost možná by to byla „Break It Down“. Zpěv Israel Josepha I zabíjí, stejně tak kytary Todda Jonese. Kvalitní nářez.
Tohle je jeden z těch případů, co si doslova říká o vinyl. Obálka odkazuje k tradici klasických deathmetalových desek, na které bylo vždycky radost pohledět. Neznámá planeta, rudá obloha, v pozadí hora se špičatými výstupky a velkým okem uprostřed přihlíží, jak si několikahlavé monstrum jde podat ubohého mimozemšťana (nebo snad pozemšťana?) uvíznutého v prasklině. Na svědomí ho má jistý Adam Burke. Možná budete znát i jeho další tvorbu třeba pro poslední počiny kapel Artificial Brain, Gatecreeper nebo Vektor.
O tomto albu už byla řeč. Rozhodoval jsem se mezi Spectral Voice a Fireburn, ale nakonec jsem zvolil metal. Už ono umístění v top5 svědčí o tom, jak moc se mi tohle album líbí. Fireburn sice nejsou o nic horší, ale jedná se pouze o EPčko, takže ke Spectral Voice chovám prozatím většího uznání.
Nebýt zdejší recenze od kolegy Zajuse, asi bych o tuhle srandu přišel. O existenci Ghost Bath jsem neměl nejmenšího tušení, a tak jsem byl docela zvědav, co tu sklízí takový posměch. Inu, po spuštění prvního videa bylo jasno a celá věc kulminovala krátkým zhlédnutím živého vystoupení kapely. To už jsem se musel fakt smát. Desku upřímně neznám celou, slyšel jsem pouze singlovky z klipů, ale jako názorná ukázka mi to stačilo.
Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že uvidím Master’s Hammer naživo, asi bych si zaťukal na čelo. Nemožné se však stalo skutečností, a tak v sestavě se Štormem a Silenthellem vystoupili po pražské předpremiéře také na Brutal Assaultu. Koncert to nebyl bezchybný, ale ta skutečnost, že se to opravdu děje a oni tam stojí a hrají vály z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“ byla prostě silnější. Doufám, že koncertní návrat potrvá a budu tak mít možnost se podívat ještě někdy příště, třeba s novým materiálem.
Tady se asi dá mluvit o splněném snu. Každý máme pár světových kapel, které bychom rádi někdy viděli, a u mě mezi ně patřili právě Guns n‘ Roses. Lákadlo v podobě skoro původní sestavy zafungovalo, a tak nebylo co řešit. Kdybych chtěl, tak i na tomto vystoupení najdu několik chyb, ale celkový zážitek byl znovu silnější a je zbytečné si ho kazit. Velkolepá show hodná takového jména.
Třetím koncertem je vystoupení Demolition Hammer, opět na Brutal Assaultu. I oni se vrátili po delší odmlce a rovněž i oni velice příjemně překvapili. Litoval jsem snad jen kratšího setu okolo 40 minut, i když možná právě díky tomu tak dokonale vynikla ta intenzita a tlak na posluchače. Vůbec se s tím nepárali a rvali se kupředu bez jediného zaškobrtnutí. Opravdová demolice Josefovské pevnosti.
Poslední píseň z desky Dead Cross byla opatřena zajímavým klipem, který zapůsobí svou imaginací všeho možného utrpení vně náboženské sekty, od souboje dvou kněžích v ringu za pozoru kohouta, až po muže rodícího něco jako Vetřelce. Je tu znát odkaz k jinému videu kapely pro píseň „Obedience School“, což ukazuje, jak jsou skladby na albu propojeny. Jak přesně ví asi jenom sám Mike Patton.
Film roku:
Get Out
V uplynulém roce mě nejvíce zaujal film „Uteč“. Jedná se o psychologický horor, kde se bílá dívka sblíží s černochem a chystá se ho představit svým rodičům, svému domovu. Námět jak pro romantickou komedii se s několika podivnými scénami začíná měnit v jedno velké „co se to tam kurva děje“, přičemž se nebojí satiricky komentovat společnost a užít černého humoru. Příběh ve výsledku není nikterak složitý, ale nachází se zde několik okamžiků, díky nimž stojí za to si film pustit znovu a snažit se v něm najít další nové detaily. Zneklidňující podívaná.
Potěšení roku:
viděl jsem legendy
Sahám opět k našemu domácímu klenotu Master’s Hammer plus k americkým superhvězdám Guns n‘ Roses. Vidět tyto dvě kapely pro mě znamenalo hodně. Oba dva koncerty jsem si užil a představují nezapomenutelné zážitky. Vím, že to úzce souvisí s nejlepším koncertem, ale jiné skutečné potěšení mě opravdu nenapadá. Za celý rok jsem nezaznamenal žádnou zprávu ve stylu, že by se někdo třeba dal zpět dohromady či se něco zásadního událo na scéně. Spíš si člověk všímá těch negativních informací, což je trochu smutné, ale je to tak.
Zklamání roku:
méně výjimečných desek
Už jsem to trochu načal u prvního místa z top pětky. Ze všech těch alb, co jsem letos slyšel, mě opravdu ovlivnilo a dokonce trochu hnulo vkusem jenom to první, „Nightmare Logic“ od Texasanů Power Trip. Lépe řečeno mě přimělo si zase poslechnout crossover, a dokonce díky tomu objevit několik dalších dobrých kapel. Ostatní příčky topky jsou samozřejmě rovněž kvalitní alba, ke kterým se rád vracím, a vím, že i nadále budu, ale spadají spíše do té nižší kategorie, kam bych jich zařadil každý rok hned několik. V roce 2016 jsem podobně silných desek měl tak pět, takže tento úpadek je pro mě zklamáním. Na druhou stranu, zmiňovaný rok byl v tomto ohledu až mimořádně úspěšný.
Zhodnocení roku:
Můj rok 2017 nebyl z hudebního hlediska nijak zvlášť výjimečný. Našlo se v něm několik dobrých desek, několik horších, asi jako každý rok. Koncerty spočívaly v návštěvě Brutal Assaultu a jedné zahraniční hvězdy, stejně jako každý rok. Nechápejte mě špatně – to vše je samozřejmě super! Prostě mám dobrý standard, řekl bych, hehe. Ke zlepšení mého konečného dojmu mohlo vyjít lépe těch opravdu perfektních nahrávek anebo se mohlo na scéně objevit nějaké překvapení. Třeba zbrusu nová kapela, budoucí nástupce současných dosluhujících legend. Možná se tak stalo, někde. Kdoví. Ostatně na toto čekám už několik let. Tak nějak cítím, že přeci musí přijít nová vlna, čehosi, co přinese svěží vítr. Teď nemyslím na undergroundové úrovni, ale té populární. Nějaká nová charismatická hvězda. S každým novým oznámeným úmrtím z hudebního (rockového) průmyslu, na to myslím stále více.
Země: Ukrajina Žánr: black / death / doom metal Datum vydání: 21.7.2017 Label: I, Voidhanger Records / Fallen Empire Records
Tracklist:
01. I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)
02. II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)
03. III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)
04. IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)
Tchornobog je docela nová akvizice na blackmetalové scéně, a už se kolem ní začínají slétat superlativy, její jméno se rozeznívá žánrovými informačními kanály a poutá nezanedbatelný díl pozornosti. Ani nemluvě o skutečnosti, že červencový eponymní debut vydaly labely jako Fallen Empire Records (gramofonová deska, audiokazeta) a I, Voidhanger Records (kompaktní disk). Nejvyšší čas, abychom se na ten zázrak podívali i my, zdali je taková pozornost zasloužená.
Tchornobog má na triku mladý ukrajinský muzikant Markov Soroka, jemuž je sice aktuálně jen 22 let, ale rozhodně nejde o jeho první hudební počin. Kdo se jen trochu rozhlíží, mohl již zachytit jeho další projekt Aureole, jenž má na kontě dvě dlouhohrající desky, pod jejichž vydáním jsou podepsáni Avantgarde Music (debut) a také Fallen Empire (oba počiny).
Debutová deska Tchornobog se hned na první pohled tváří dost ambiciózně – pouhé čtyři skladby dávají dohromady více jak hodinu muziky. Nejkratší z nich („II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“) překonala hranici dvanácti minut a ta nejdelší („I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“) se vyškrábala na celých dvacet minut. Samozřejmě, vždycky najdete i (dokonce mnohem) delší věci, nicméně je zřejmé, že se Tchornobog pohybuje ve stopážích, s nimiž už si neporadí hned tak někdo neporadí.
A bohužel ani Tchornobog mě nedokázal přesvědčit, že by takhle rozmáchlé plochy skutečně potřeboval a že by se bez nich neobešel. Napříč albem se nachází množství pasáží, které třeba samy o sobě nemusejí být špatné nebo nepovedené, ale mám u nich dojem, že by jim určité zkrácení jenom prospělo. Například v již jmenované „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ prostě hluchá místa jsou, stejně tak třeba v „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“. Říkám to docela nerad, poněvadž v zásadě je mi počínání Tchornobog vlastně sympatické, ale jistě nemá smysl se tvářit, že jde o něco dokonalého, když do dokonalosti má nahrávka přece jenom daleko.
Druhá věc je, že „Tchornobog“ se moc dobře poslouchá a navzdory některým trochu natahovaným pasážím vlastně zas tolik nenudí. Pokud něco takového nastane, myšlenky na chvíli utečou jinam a posléze se zase navrátí k vstřebávání hudby. Jenže nad hranici právě zmíněného se deska vyšvihne jen málokdy. Jako celek si počin drží svou nastavenou laťku, která vlastně špatná není, ale těch skutečně strhujících momentů je na debutu Tchornobog o poznání méně, než bych si přál. A také méně, než jsem v předstihu po prvních ohlasech doufal.
Měl-li bych zvolit vrchol, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych ukázal na „II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že je její délka nejkratší – nachází se zde totiž nejvíce výrazných a působivých chvilek. Minimálně dvě pasáže jsou tu vážně skvělé. Což o to, dobré nápady se jistě najdou i v „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ a „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“, ale u nich je výraznější onen pocit, že se Tchornobog někdy zbytečně dlouho převaluje v doomových riffech.
Trochu stranou stojí třetí „III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)“, jejíž první polovina vyklouzne z typické formule desky a pokouší se o víc atmosférický přístup se znatelnými post-vlivy. V jednom momentě se zde dokonce ozve i saxofon, jenž se postupem času bohužel stal jakýmsi prostředkem vyjádření toho, že jsem metalový intelektuál. U Tchornobog to naštěstí není tak otravné jako v jiných případech (třeba teplometství letošní debutu krajanů White Ward mě straší doteď), stejně tak by se dala ocenit slušně zvládnutá gradace, jenže ve finále – ty agresivnější části „Tchornobog“ mě oslovují více.
Možná, že prvotina Tchornobog dle recenze vyznívá jako zklamání. Pokud ano, pak se omlouvám, protože takhle černé to rozhodně není. Spíše tento text můžete chápat jako určitou protiváhu jiným nadšeným a nekritickým recenzím, protože ty si Tchornobog po mém soudu rovněž nezaslouží. Nicméně nezastírám, že jsem doufal v hodně silnou, ne-li dokonce výjimečnou záležitost, a dostal jen pohodovku, k níž se už vracet nebudu.
Po sedmi letech ve stádiu tvorby je projekt ukrajinského hudebníka M.S. (Aureole, Slow) zvaný Tchornobog připraven vystrčit růžky. Album by mělo vyjít na CD a LP díky spolupráci Fallen EmpireRecords, Invictus Productions a Dark Descent Records někdy během letošního února – března. Na Bandcampu si můžete pustit první vypuštěnou skladbou “II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgation)”, prohlédnout si obal a dočíst se detailní info o desce. Ta byla například nahrána v islandském studiu Emissary, kde bicí nabouchal Magnús Skúlason ze Svartidauði. Nebo že na úvodní skladbě přispěl svými vokály i Greg Chandler z Esoteric a Lychgate.
