Archiv štítku: Temple Desecration

Never Surrender Fest Volume I (sobota)

Never Surrender

Datum: 3.11.2018
Místo: Berlin, Columbia Theater (Německo)
Účinkující: Black Cilice, Blasphemy, Faustcoven, Grave Upheaval, Lihhamon, Necroholocaust, Temple Desecration, Temple Nightside, Unaussprechlichen Kulten

Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.

O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.

Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.

Setlist Faustcoven:
01. Hellfire and Funeral
02. Barbarian Assault
03. Oldschool War
04. Sign of Satanic Victory
05. When the Wolves Howl
06. Marching in the Shadow
07. Under the Pagan Hammer

Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.

Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.

Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…

Setlist Temple Nightside:
01. Knell
02. Shrine of the Summon
03. Adrift in Sepulchral Entropy
04. Within the Arms of Nothingness
05. Exhumation: Miseries upon Imprecation
06. Fortress of Burden and Distress
07. Dagger of Necromantic Decay (Eater of Hearts)

Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BRGrave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.

Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.

Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.

Grave Upheaval

Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.

Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.

Blasphemy

Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.

Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.

Black Cilice

Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

silva_nigra_svetlonos_release_gig

Datum: 4.6.2015
Místo: Karviná, Hard Café
Účinkující: Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

Je pondělí ráno, začínám psát report a stále mě bolí celý člověk. Není to kvůli sportovnímu přepětí, ani za tím nestojí bezbřehé kalení, ale něco mezi; tedy vydařený sobotní koncert, který se uskutečnil v karvinském Hard Café. V ten den, kolem osmé večer, jsem dorazil do nepříliš zaplněného klubu a vyčkával nejen první kapelu, ale také zda nedorazí více lidí. Říkal jsem si, že Outre už mají dostatečné renomé, aby přitáhli slušné publikum, případně se snad známí a fanoušci dorazí podívat na takřka domácí Silva Nigra, kteří zde představovali nové album „Světlonoš“. No, a nestalo se. Příchozí jsem si sice nepočítal, ale pochybuji (pokud nepočítám lidi z kapel), že se v klubu zastavilo víc jak 20-30 lidí. Těm, kdo o koncertu věděli, a přesto nepřišli, můžu rovnou říci jediné: Zajebali jste!

Nával na první vystupující – polské Temple Desecration – jsem opravdu nečekal. Kapela se prezentuje hnusným a obhroublým black metalem ve stylu Blasphemy či Revenge, aneb jak poté zaznělo u jednoho stolu: „To znělo, jako když mi doma mlátí pračka.“ Bubeník si nechal svůj šroťák (do kterého zas tak šíleně netřískal) vytáhnout dost vysoko, až občas překrýval kytaristu i basáka, ale stále se v té brutalitě dalo slušně orientovat. Rozeznal jsem například, že před závěrečným dvojblokem songů z EP „Communion Perished“ (včetně těch kultovních samplů), zazněla i jedna poněkud výraznější skladba, která by mohla pocházet z chystaného dlouhohrající debutu. Jinak většina setlistu stála na demu „Abhorrent Rites“. Vzhledem k nízkému počtu návštěvníků a ještě menšímu počtu nadšenců, kteří o Temple Desecration projevili skutečný zájem (počet lidí před pódiem by se v nejlepších chvílích dal spočítat na prstech jedné ruky), se nedivím, že Poláci do hry nedali nic navíc. Pro ně to byla asi něco jako veřejná zkouška, pro fanouška ok koncert, pro ostatní jen výplň před „hlavními“ kapelami.

Na další Outre se přišlo podívat více přítomných a také jsem měl pocit, že s každou skladbou jich bylo v prostoru u pódia víc. Tady se ale na pozornost čumilů opravdu moc nehrálo, Outre se uzavřeli do sebe. Nový, vlasatý zpěvák si na pódiu blouznil a potácel se. Výtečně zvládnul Stawroginovy party z desky, případně si je vkusně poupravil. Basák a textař maximálně v mezičase mezi mlácením hlavou občas vrhnul pohled do hloučku před sebou, kde už podstatně více lidí dávalo najevo, že ta muzika s nimi opravdu něco dělá. Dokonce se pravidelně rozpoutávalo „pogo“. Ale hrdinou setu Outre byl stejně zfanatizovaný bubeník. Pokud jsem zrovna neřádill, tak čumět chvíli na jeho intenzivní hru bylo nezbytné.

Pokud se nepletu, Outre sjeli v pozměněném pořadí téměř celé „Ghost Chants“, s výjimkou ritualistické pátá kapitoly „Equilibrium“. Nejvíc pro mě ovšem byla čtyřka „Lament“, kterou na desce mám rád asi nejméně, ale naživo to byla taková rubačka, až hanba. Ostatně jako celý, až neuvěřitelně intenzivní a fanatizující koncert. Došlo dokonce i k vzácnému jevu, kdy se člověk natolik ponoří do vystoupení, až přestane vnímat čas. Mám tedy pocit, že set Outre byl o fous delší než samotná deska, což by znamenalo buď zařazení nějakých starších skladeb (vzhledem k hudebnímu posunu „Ghost Chants“ ne zcela pravděpodobné), anebo skladeb chystaných ze splitka s Barshasketh. Rozhodně nechyběl cover Armagedda„Only True Believers“, který zazněl jako předposlední. Tak jako tak (pokud vám to nedošlo z předchozích řádků) OUTRE BYLI IMPOZANTNÍ.

Ve vší úctě k posledním vystupujícím Silva Nigra… Majestát a intenzitu Outre by dokázalo překonat jen máloco, ale přeci se jim podařilo něco nezanedbatelného. Na první pohled nebyl jejich set nijak odlišný od klasiky. Na pódiu jsou Silva Nigra dost statičtí, možná až příliš. Navíc si k tomu připočtěte, že vokalista Akharon už před vystoupením pajdal okolo s viditelnými obtížemi (sport je svině). Změna ovšem spočívala v setlistu, který pochopitelně sestával z nových skladeb. Soudě dle koncertu (a první poslechy desky to potvrzují) si Silva Nigra podrželi a zároveň mírně obměnili nepříjemnou atmosféru poslední desky „Bible bolestných nářků“ (ze které taky minimálně jeden song zazněl: „Vyslanec pekla“) a celkem slušně zrychlili. Tohle všechno se do koncertního prostředí otisklo opravdu výtečně. Nejednou se v nových skladbách objevovaly kruté riffy, které byly bez keců magnetizující. Nemrzela ani absence starých, klasických válů. Po strhujících Outre už tolik energie na pořádnou kalbu nezbylo, ale kotel se stále ještě spontánně rozjížděl a na Silvu se tentokrát podívali téměř všichni přítomní. Ale po cca hodince a závěru s „Infernálním sabatem transcendence“ (aneb proč si nezahrát asi nejrychlejší song v historii kapely až na závěr) a skladbou, kterou jsem neznal, byl konec.

Konečný verdikt bude jasný asi každému. Počet příchozích/platících byl prostě mizerný. Dá se pochopit, že koncert byl ohlášen na poslední chvíli a nedostalo se mu nijak intenzivní promotion, noční cestování z Karviné taky není žádná sranda, ať už jste odkudkoliv. Ale ty kapely si zasloužily víc. Nízká účast ale jejich výkon nijak neponížila a ze sebe hodnotím tento koncertní zážitek jako výborný, nejen kvůli Outre.


Koncertní eintopf #11 – duben 2016

Primordial, Svartidauði, Ketzer
Nejočekávanější koncert:
Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.


H.:
1. Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.
2. Deströyer 666, Bölzer, Trepaneringsritualen – Praha, 12.4.

Atreides:
1. Primordial, Svartidauði, Ketzer – Praha, 24.4.

Metacyclosynchrotron:
1. Kringa, Temple Desecration, Malokarpatan, Goatcraft, Caeremoni – Bratislava, 9.4.
2. Morgoth, Incantation, Darkrise, Omophagia – Praha, 14.4.

H.

H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.

Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!

Atreides

Atreides:

V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.