Archiv štítku: Terra Tenebrosa

Terra Tenebrosa – The Reverses

Terra Tenebrosa - The Reverses

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Makoria
02. Ghost at the End of the Rope
03. The End Is Mine to Ride
04. Marmorisation
05. Where Shadows Have Teeth
06. Exuvia
07. Fire Dances

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Terra Tenebrosa, řekl bych, patří k tomu druhu kapel, jež v době vydání první nahrávky zaznamenali jen takoví ti hledači, kteří si libují v dolování obskurních undergroundových skvostů z hlubin internetu. O pár let později už však jejich jméno rezonuje alternativním odvětvím extrémní hudby, nicméně nutno uznat, že zrovna v tomto případě ne neprávem. Ačkoliv s odstupem času se radši vracím k mocnému debutu „The Tunnels“, i druhá deska „The Purging“ má vysoké kvality a nejeden skutečně silný moment; nehledě na fakt, že talent těchto maskovaných Švédů následně stvrdilo i EP „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“, na němž Terra Tenebrosa nabídli svou doposud nejdelší kompozici.

Bylo jen otázkou, kdy po takhle zajímavém jméně s takto extrémně vysokým potenciálem sáhne nějaký label s velkým renomé. Naštěstí Terra Tenebrosa neskončila pod žádnou komerční velkomrdkou, které se tu a tam podobné špeky také snaží ulovit, a přešla pod křídla jedné z dle mého názoru nejlepších metalových nahrávacích společností v podobě francouzských Debemur Morti Productions. To je přesně značka, jaká formacím typu Terra Tenebrosa vysoce sluší, takže já jsem to kvitoval. A v takové chvíli už stačilo jen počkat, jak tahle spolupráce dopadne na třetí dlouhohrající nahrávce, jež nakonec dostala název „The Reverses“. A víte co? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zbytečně to prodlužovat – The Cuckoo & spol. na své novince definitivně stvrzují, že Terra Tenebrosa na mapu extrémní metalové avantgardy rozhodně patří.

Měl-li bych „The Reverses“ srovnat s předcházejícími alby Terra Tenebrosa, pak bych si dovolil říct, že novinka svého přímého předchůdce, tedy „The Purging“, překonává a že se dokonce dotahuje na úroveň „The Tunnels“. Sice se zde nenachází nějaký ultimátní monument jako „The Mourning Stars“ (dost dobře možná ta nejlepší skladba, jakou kdy Švédové stvořili) a také je pravda, že nějaký skutečně zásadní posun „The Reverses“ nepřináší, ale musí se nechat, že Terra Tenebrosa ten svůj sound zase vypilovali o kousek dál, nenacházejí se zde slabší místa a některé momenty jsou naopak zkurveně silné. Jisté písně sice mírně vystupují nad rámec celku (k tomu se samozřejmě ještě dostaneme), ale jinak mám z „The Reverses“ takový pocit, že jde o doposud nejvyrovnanější album kapely. A to říkám i navzdory tomu, že „The Tunnels“, „The Purging“ a nakonec i „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“ chovám ve velké oblibě.

Samozřejmě nemohou chybět takové ty věci, jaké bychom už nyní snad mohli označit za trademarky Terra Tenebrosa. Spletitá masa zvuku, plíživé melodie, skoro až sludgový nátlak, jakási elitářská avantgardní aura a v neposlední řadě jistě i nervózní sugestivní atmosféra. A kromě toho se mi zdá, že „The Reverses“ přináší snad nejhnusnější vokály v diskografii skupiny, neboť to, co The Cuckoo předvádí ve skladbách jako „The End Is Mine to Ride“ či „Fire Dances“ je doslova jedovaté. A za to rozhodně palec nahoru.

Terra Tenebrosa

Hned po lehce experimentálnějším intru „Makoria“ nasadí Terra Tenebrosa v prvním regulérním songu „Ghost at the End of the Rope“ to, co si člověk na téhle smečce oblíbil již v minulosti. Trvá to vlastně jen pár vteřin, aby se dostavil onen kýžený pocit, že něco není v pořádku, což je samozřejmě jenom dobře. Netvrdím však, že Švédové hned v „Ghost at the End of the Rope“ začnou na stůl sázet své největší trumfy. Jedno z es ale přijde hned vzápětí v podobě „The End Is Mine to Ride“, což je náhul jak hovado. Zběsilá „groovy“ rytmika tenhle track žene neskutečně kupředu vstříc titulu jednoho z vrcholů „The Reverses“.

Následují tři velmi silné písně „Marmorisation“, „Where Shadows Have Teeth“ a „Exuvia“, jež vesměs naplňují v obecnosti výše popsanou formulku, ale to nemyslím ve zlém. Věřte tomu, že o silné nápady není nouze ani v jedné z nich, a třeba poslední jmenovaná je na poměry Terra Tenebrosa vystavěná dost zajímavě. Namísto chaosem načichlé zvukové stěny se začne plíživým motivem, jenž se proplétá celou skladbou až do konce a neustane ani tehdy, když song začne sílit a Švédové opět spustí svou blackmetalovou avantgardu (jejíž nástup je jen tak mimochodem zničující).

Druhý nejvyšší vrchol (druhý vlastně jen chronologicky, co do kvalit spíš ten první) „The Reverses“ se však nachází až v samotném závěru. Terra Tenebrosa dlouhé kompozice umí – nejen již opěvovaná „The Mourning Stars“ budiž důkazem, ono stačí vzpomenout i na „Draining the Well“ z minulého EP. 17minutová „Fire Dances“ to s přehledem opět dokazuje a zcela jasně je na ní znát, že dlouhé plochy, na nichž lze ten nastavený styl rozvinout ještě víc a ještě víc si lze pohrát se strukturou nebo gradací, téhle kapele ohromně sluší. Jak je celá deska skvělá a nabízí jeden silný song za druhým, tak „Fire Dances“ je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celé kolekci nasazuje korunu. A když to tak poslouchám, říkám si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se Terra Tenebrosa někdy pustili do nahrávky, kde by se nacházely třeba jen dva 20+ minut dlouhé kolosy.

Tak či onak, dál není moc co řešit – u mě panuje jednoznačná spokojenost. Terra Tenebrosa opětovně dokazuje, že černé umění s avantgardní aurou jí vůbec není cizí, a jestli o tom šlo do nynějška ještě pochybovat, pak po vydání „The Reverses“ už lze bez obav prohlásit, že tahle formace patří mezi nejzajímavější mladší jména na scéně alternativního black metalu. A mám takový pocit, že tohle zdaleka není konečná stanice a že budoucnost těchto Švédů bude ještě po čertech zajímavá. Každopádně, „The Reverses“ je deskou, jež má na to, aby se objevila v nejednom souhrnu (ačkoliv netvrdím, že nutně v mém) toho nejlepšího, až se začátkem příštího roku bude letošek bilancovat. A ne neprávem.

Terra Tenebrosa


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Terra Tenebrosa: info o novince

Švédové Terra Tenebrosa odtajnili detaily o svém třetím dlouhohrajícím opusu. Ten ponese název „The Reverses“ a k mání bude od 17. června na digipak CD a digitálně u Debemur Morti Productions. LP verze bude následovat později. Obal zde, tracklist následuje:

01. Makoria 02. Ghost at the End of the Rope 03. The End Is Mine to Ride 04. Marmorisation 05. Where Shadows Have Teeth 06. Exuvia 07. Fire Dances


Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels

Terra Tenebrosa - V.I.T.R.I.O.L. - Purging the Tunnels
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.4.2014
Label: Apocaplexy Records

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Jak už to tak bývá, na Terra Tenebrosa jsem svého času natrefil úplnou náhodou… nějak jsem se dostal ke skladbě “The Mourning Stars”, která mě okamžitě posadila na prdel, takže jsem neváhal si sehnat tehdy aktuální debut “The Tunnels”, díky němuž Švédové takřka ihned povýšili mezi mé oblíbené kapely. Ačkoliv se našli tací, jež pak druhá deska “The Purging” zklamala, pro mě osobně Terra Tenebrosa nastavenou laťku udržela.

Nyní přichází na řadu nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”. To završuje celý provázaný koncept a obsahuje dvě skladby, které vznikly v průběhu natáčení prvních dvou alb. I z toho důvodu myslím nebyl důvod se obávat, že by tentokrát Terra Tenebrosa zklamala – a opravdu se tak nestalo, protože se zase jedná o opravdu skvělý poslech, byť tentokrát relativně krátký.

“Draining the Well” je doposud suverénně nejdelší kompozicí skupiny, ale i v minulosti se Terra Tenebrosa nebála ne úplně nejkratších songů, takže není překvapení, že stopáž téměř 18 minut utáhne v pohodě. První část písně se nese v klasickém duchu předchozí tvorby, tedy v poměrně chaotickém (ale ne úplně) avantgardním (black) metalu se specifickou atmosférou. V polovině songu se nachází až dark ambientní předěl, po němž Terra Tenebrosa načne ještě silnější druhou polovinu, jež pomalu narůstá do mocného závěru. Finále s klávesovým podmazem podle mě patří k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co Švédové doposud stvořili, takže super.

“Apokatastasis” už tak rozmáchlá sice není, naopak je oproti “Draining the Well” vlastně i posluchačsky přívětivější, zejména díky zapamatovatelné melodii v rozjezdu, nicméně i tenhle kus po všech stránkách hravě naplňuje kvalitativní standard tvorby Terra Tenebrosa a zase jej zdobí perfektní gradace. Celkový dojem je tedy pro mě zcela jasný – opětovně obrovská spokojenost a další porce výtečné muziky.


Druhý pohled (Atreides):

Švédské trio vystupující pod názvem Terra Tenebrosa se s vydáním své druhé desky “The Purging” postupně ustálilo na avantgardně industriální scéně black metalu a v rámci pražské zastávky Neurosis předvedlo své koncertní kvality i českému publiku. Mě si získalo právě s druhou deskou, brzy jsem ale přišel na chuť i staršímu materiálu a pohlcení hudbou tohoto spolku tak nestálo vůbec nic v cestě.

Nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tak jedině vítám, neboť obě vydaná alba jsou v mých očích majstrštykem a upřímně jsem doufal, že mě právě tohle ípko utvrdí v tom, že Terra Tenebrosa neumí vydat špatný materiál. EP nabízí dvě skladby, které vznikaly v průběhu skládání a nahrávání obou předchozích desek a nijak nepřekvapí, že nabízí průřez obou dosti rozdílných alb. První sedmnáctiminutová kompozice “Draining the Well” se přelévá mezi pomalým industriálním blackem a dark ambientními/noisovými plochami, přičemž obou těchto poloh nabízí do systosti. Obě jsou vysoce kvalitním koncentrátem zloby a tajuplných vesmírných hlubin. Do nich se nejvíce noří až samotný závěr, který propojuje obě polohy do jednoho celku a vytváří mimořádný zážitek.

Stejně jako “Draining the Well” je i druhá, podstatně kratší skladba “Apokatastasis” silně atmosférickým počinem. O něco intenzivnějším, kytarovějším a hrubším, nabízí odlišnou, melodičtější a méně chorou tvář, oproti prvé kompozici však v ničem neztrácí. Zejména téměř čistě black metalový závěr v duchu druhé desky “The Purging” je velmi povedený. Gradace zvládnutá na výbornou.

Celkově na mě působí EPko jako velmi dobrá tečka za oběma předchozími alby. Vnímám jej jako myšlenkové a hudební završení jedné kapitoly a se zvědavostí hledím do budoucnosti, s čím Terra Tenebrosa přijde příště. Tentokráte totiž nabídla necelou půlhodinu našlapanou do poslední vteřiny a opět jí to žeru i s navijákem.


Třetí pohled (Skvrn):

Terra Tenebrosa je spolek, ke kterému od prvního seznámení chovám velké sympatie. Po vyslovení této věty však ostatní překvapí, že dlouhohrající desky “The Purging” a “The Tunnels” nemám téměř vůbec probádané. Vždycky to skončilo u dvou tří poslechů s tím, že je to hodně zajímavé, ale dostat se skrze onu disonantní stěnu zvuků mi nebylo souzeno. Neustále jsem však byl přesvědčen, že Terra Tenebrosa přichází s něčím novým a neokoukaným. O té hudební složce by se sice trochu dalo polemizovat, ale především vizuální prezentace je výtečná a na poli tvrdé hudby nemá obdoby. Je to vlastně hodně smutné, jak zanedbatelný zlomek metalových kapel se snaží být rozeznatelný a utvořit kolem sebe jakousi auru jedinečnosti. Teď ale konec nářků, hurá k “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”.

Jestli se předešlé desky na první poslechy tvářily takřka nerozlousknutelně, “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tento trend minimálně vyrovnává. Dlouho jsem si říkal, že to dopadne obdobně jako s posledními řadovkami a prvotní trápení po chvíli ukončím, ale kousnul jsem se a teď se to vyplácí. Tísnivá neprostupnost, bažinaté vokální výlevy, skladatelská vyspělost, skvělá práce s jednotlivými nástroji. To vše nalezneme na “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” v plné kráse (nebo snad ošklivosti?). Ohromné množství skvělých momentů, absence hluchých míst… ty nápady by vydaly snad i na plnohodnotnou desku, mnoho kapel tolik myšlenek nevměstná ani na dvojcédéčko. Fakt hodně dobré.

Až lituji, že jsem předcházející počiny pořádně nepřelouskal už dřív, abych si zachoval postupné pořadí v diskografii kapely a vytřískal z “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” ještě víc. Má-li být tohle EP završením jedné éry Terra Tenebrosa, já se během čekání na další hudbu vydám zpět a pořádně probádám “The Purging” a “The Tunnels”, abych byl do budoucna na novou porci zmatku dostatečně připraven.


Redakční eintopf #62 – duben 2014

Triptykon - Melana Chasmata
Nejočekávanější album měsíce:
Triptykon – Melana Chasmata


H.:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Edguy – Space Police – Defenders of the Crown
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Aborted – The Necrotic Manifesto
Index očekávání: 8/10

Atreides:
The Body – I Shall Die Here
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Cormorant – Earth Diver
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Аркона – Явь
Index očekávání: 7/10

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa

H.

H.:

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…

Ježura

Ježura:

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…

Kaša

Kaša:

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

nK_!

nK_!:

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

Atreides

Atreides:

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

Zajus

Zajus:

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

Skvrn

Skvrn:

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem Явь. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.


Neurosis, Terra Tenebrosa

Neurosis, Terra Tenebrosa
Datum: 1.7.2013
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Neurosis, Terra Tenebrosa

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

První pohled (H.):

Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels”“The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…

Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.

Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.

Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis

Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.

Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.

Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star

Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.

Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.

Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.


Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.

Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.


Terra Tenebrosa – The Purging

Terra Tenebrosa - The Purging
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Trust No One Recordings

Hodnocení:
Licee – 7/10
H. – 9/10
Stick – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

Pamatuji si na první poslech Terra Tenebrosa zhruba před dvěma lety, kdy jsem nemohla odolat prohlubujícímu se nadšení svých kamarádů za občasného pronesení: “Už jsi slyšela tu Terru Tenebrosu? Je to výborné!” Dlouho jsem krčila rameny neposkrvněna její temnotou, než jsem přeci jen otevřela dvířka do světa alba “The Tunnels” a nechala se jím naprosto pohltit. Bylo to stejně rychlé, jako by se pod vámi najednou otevřela sama “Terra” a spolkla vás do svých útrob. Ani jste se nestačili nadechnout. Jenomže jak rychle vás album “The Tunnels” sevřelo, tak rychle vás “The Purging” vyplivlo zpět do vašeho pokoje a pouze naznačilo, jaké to “tam dole” bylo.

Začátek alba v otevírajících skladbách “The Redeeming Teratoma” a “The Compression Chamber” je ještě dosti specifický pro hutnou, strašidelnou atmosféru, kterou Terra Tenebrosa podávala na první desce. Už zde si lze ale povšimnout, že ubrala ze své dronovější vizáže a nahradila ji metalovějšími prvky, což se hodně projevilo i v následující “Black Pearl in a Crystalline Shell”. Skladba nasadila poměrně svižné tempo, ale zhruba v půlce se opět uklidnila a naservírovala nám to známé “děsivé”, po kterém jsme od začátku tolik dychtili. “House of Flesh” má oproti tomu sice pěkný a líbivý moment, ale jinak je prázdná. Jistý zájem určitě probudí až “The Nucleus Turbine”, neboť jak sám název napovídá, určitě se budete cítit, jako byste se v jedné zrovna točili a zachycovali tak zmatené ústřižky dějících se okamžiků. Víc vám ale skladba nedá, sama je totiž zmatená a chaotická ve stylu: “Let’s make some noise”.

A jsme u titulního songu “The Purging”, započatého hypnotickou modlitbou, o což větší důraz získává nástup kytar a bicích. Kytarová linka ji přitom dodává dosti naléhavé vyznění, které nakonec vygraduje v celkem silnou pasáž za doprovodu podmanivé klávesové plochy. Dokonalejší začátek má ovšem skladba “Terra Tenebrosa” v pořadí. I když začíná celkem nenápadně, z rázu se zvedá vítr přinášející hlasy podivného davu. A ten mi opravdu nahání husí kůži. Celá skladba ve mně evokuje jakýsi post vůdce již zmíněného davu, který se v něm prochází a kontroluje své ovečky. Bohužel má ale i ona jistou slabinu, a sice konec, neboť končí dřív, než čekáte a plně si stihnete všeho vychnutat. Naštěstí ale po “At the Foot of the Tree”, přichází “Disintegration”, to nejlepší na konec. Nebála bych se říct, že je to jedna z nejlepších skladeb, kterou kdy Terra Tenebrosa nahrála. Nádherný začátek, nádherně vygradovaný konec, zkrátka geniální prožitek. Přesně díky ní nás Terra Tenebrosa přeci jen stahuje zpět do svých útrob a zahlazuje tak veškeré nedostatky, které při této skladbě sami rádi zapomínáme. Plynule pak přechází v “The Reave”, tečku na závěr.

Jak jsem se zmínila již na začátku, album “The Purging” je slabším odvarem “The Tunnels”, ale na druhou stranu obsahuje i důkaz toho, že se Terra Tenebrosa stále řadí mezi nejlepší kapely dnešní scény podobného žánru. Proto je deska celkově pořád nadprůměrná a stojí za to si ji poslechnout.


Další názory:

Terra Tenebrosa před dvěma lety nadchla snad všechny příznivce black metalové alternativy svým fenomenálním debutem “The Tunnels”, který jak blesk z čistého nebe udeřil neskutečně hypnotickou hutnou atmosférou, jejíž hloubka opravdu až překvapovala. Není tedy divu, že se toho od pokračování “The Purging” čekalo opravdu mnoho, a ačkoliv si mnozí na novinku poměrně stěžují a nejde jim pod vousy, v mých očích obstála a dokázala na svého předchůdce navázat důstojně, byť trochu odlišným pojetím – a to je vzhledem k tomu, o jak moc působivou desku šlo, rozhodně nemalá pochvala. Přesto si nemyslím, že by se ono pojetí “The Purging” od “The Tunnels” vzdalo až tak moc, možná jen po formální stránce, avšak po stránce pocitové onen vývoj vnímám jako naprosto přirozený a nenásilný, už jen z toho důvodu, že ten základ zůstal zachován. Opět je to tedy jakási “posunutá” rytmika, až skoro nerytmika, která té hudbě dodává jakýsi chaotický feeling, s nímž se pojí to hlavní, a sice atmosféra, která je opět ohromně působivá. Možná je sice malinko škoda, že “The Purging” neobsahuje žádnou hypnotickou tryznu, jakou na “The Tunnels” byla takřka geniální “The Mourning Stars”, to je však “výtka” jen malinká a čistě osobní, jinak totiž “The Purging” nemám takřka co vytknout, neboť je pro mě osobně zosobněním toho, jak si představuji kvalitní hudbu. Terra Tenebrosa v mých očích potvrdila svou výjimečnost, což rozhodně není málo…
H.

Soubor se stal na scéně celkem zjevením, když před dvěma lety vyšla vysoce ceněná nahrávka “The Tunnels”. Někdo to miloval, někdo to nenáviděl, ale rozhodně by nešlo říct, že by jen tak prošuměla kolem. Na očekávané desce “The Purging” došlo tak trochu ke změně výraziva. Skladby se staly čitelnějšími a s větším tahem na branku. Zkrátka Terra Tenebrosa zmetalovatěli. Tam, kde se minule potáceli hlubokými mokřady černočerného bahna, vás tentokrát tlučou obrovským bucharem přímo do palice. Důkazem budiž “přímočaré” nářezy “Black Pearl in a Crystalline Shell” nebo titulka “The Purging”. Nejsilnější odkaz k minulému albu v sobě nese věc s názvem “The Nucleus Turbine”. Obecně vzato se mi letošní počin asi líbí víc po kratší době než poslední záležitost. Asi je tu na vině ta větší přístupnost, díky které si však na druhou stranu říkám, zda třeba za rok bude deska schopna působit stejnou silou jako nyní.
Stick

Terra Tenebrosa pro mě bylo do nedávna jménem, které jsem sice choval v obecném povědomí, nicméně nikdy jsem k němu blíže nepřičichl. Mé setkání s aktuální deskou “The Purging” je tedy i setkáním prvním. Dopředu jsem věděl pouze to, že se jedná o směsku industrialu s black metalem, jejíž prvotině se dostalo z řad mých přátel slušné a především kladné odezvy. Když k tomu připočítám mou zálibu v industriální hudbě, neočekával jsem album, které by mne alespoň trochu nezaujalo, což se s prvním poslechem bezezbytku potvrdilo. A co víc, “The Purging” u mě s jistotou vygradovalo mezi alba letošního roku. Proč? Album nabízí poctivou tři čtvrtě hodinu poctivé hudby, u jejíhož poslechu nezbývá než obdivovat genialitu mozku kapely, který se nechává přezdívat The Cuckoo, pro jeho skladatelský um a cit pro atmosféru. Každá skladba je pečlivě promyšlena do detailů. Se stejnou pečlivostí jsou rovněž seřazeny skladby na albu. Nahrávka je díky tomu přirozeně různorodá, přechody a zvraty nepůsobí křečovitě, a tak neustále poutá pozornost posluchače. Je tvrdá a přímočará tam, kde má být, je atmosférická tam, kde má být, a psychedelická… je naprosto všude. Těžko říci, kterou skladbu bych vyzdvihl oproti ostatním, protože ač je každá schopna obstát sama o sobě, jde o nahrávku kompaktní, celistvou. Pokud bych ale musel, byla by to ambiení “The Nucleus Turbine”, hned následující “The Purging”, jež je po předešlé srdeční arytmii skutečným očištěním, nebo eponymní sludgovku “Terra Tenebrosa”. Suma sumárum, “The Purging” je opravdu dobré album, jež mne překvapilo a potěšilo svou žánrovou rozmanitostí, hloubkou a opravdu dlouhou dobou trvanlivosti, u které se dá předpokládat, že jen tak nepropadne. A tak to má být.
Atreides