Archiv štítku: The Black Dahlia Murder

Obscure oznamuje: CANNIBAL CORPSE v únoru 2018 v Praze a Bratislavě

Cannibal Corpse (USA), The Black Dahlia Murder (USA), No Return (FRA)
21. 2. 2018 – Palác Akropolis, Praha
22. 2. 2018 – Majestic Music Club, Bratislava

Američtí řezníci Cannibal Corpse přivezou další porci vnitřností, krve a prvotřídní death metalu! Legenda žánru v únoru v Praze a Bratislavě představí novou už čtrnáctou desku Red Before Black. Na turné je doprovodí američtí The Black Dahlia Murder a francouzští No Return.

Cannibal Corpse

Nová deska kabinalů, která navazuje na tři roky zdařilou kolekci A Skeletal Domain z roku 2014, vychází 3. listopadu. Z novinky zatím vyšel singl “Code of the Slashers”.

https://www.youtube.com/watch?v=afrGiaxOorc

Vstupenky jsou k dispozici od pátku 22. září od 11:00 v běžných předprodejních sítích a na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

[tisková zpráva]


Novinky 12-6-15

>>> Americká kapela Butcher Babies, v jejímž čele stojí hned dvě zpěvačky, ohlásila první detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Take It Like a Man” a vyjde 21. srpna pod hlavičkou Century Media Recods. První song z nahrávky, „Monsters Ball“, můžete poslouchat na YouTube, obal pak najdete tady.

>>> Gloryhammer, což je vedlejší projekt Christophera Bowese z Alestorm, mají před vydáním své druhé desky. Její název zní „Space 1992: Rise of the Chaos Wizards“ a k mání bude od 25. září u Napalm Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Infernus ad astra 02. Rise of the Chaos Wizards 03. Legend of the Astral Hammer 04. Goblin King of the Darkstorm Galaxy 05. The Hollywood Hootsman 06. Victorious Eagle Warfare 07. Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress! 08. Universe on Fire 09. Heroes (of Dundee) 10. Apocalypse 1992

>>> Zámořští black metalisté Kult ov Azazel s okamžitou platností ukončili svou činnost (všechny nadcházející koncerty byly zrušeny). Zpěvák a kytarista Xaphan, který byl posledním zakladatelem v sestavě, se nechal slyšet, že důvodem je především nedostatek motivace některých členů. Poslední velkou nahrávkou skupiny je „Destroying the Sacred“ z roku 2009.

>>> Vypadá to, že další deska Meshuggah by mohla vyjít v příštím roce. Kytarista Mårten Hagström v rozhovoru prohlásil, že po létě by se kapela měla soustředit na psaní materiálu a na přelomu letošního a příštího roku začít s nahráváním.

>>> Sepultura pustila do světa nové lyric video k songu „Sepultura Under My Skin“, který pochází z nového stejnojmenného singlu. Sledujte na YouTube.

>>> Švédové Spiritual Beggars pilně pracují na svém studiovém počinu. Ten by měl podle všeho vyjít někdy v roce 2016.

>>> Američané The Black Dahlia Murder ohlásili vydání svého dalšího, celkově již sedmého studiového alba. „Abysmal“, jak se novinka bude jmenovat, vyjde 18. září pod značkou Metal Blade Records. Přebal najdete na odkazu.

>>> Rakušané Tulsadoom vydají svůj druhý dlouhohrající počin 30. června. Jmenovat se bude „Storms of the Netherworld“, jeho obal se nachází zde a tracklist najdete níže. Titulní song můžete poslouchat na Bandcampu kapely.

01. Storms of the Netherworld 02. Skulls 03. Nightwind 04. Riders of Doom 05. Shadows Over Lemuria 06. Tyrantfall 07. Stormride 08. Dustlands 09. The Coal of Blue Fire 10. Subraion Xan 11. Final Cataclysm


The Black Dahlia Murder – Everblack

The Black Dahlia Murder - Everblack
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. In Hell Is Where She Waits for Me
02. The Goat of Departure
03. Into the Everblack
04. Raped in Hatred by Vines of Thorn
05. Phantom Limb Masturbation
06. Control
07. Blood Mine
08. Every Rope a Noose
09. Their Beloved Absentee
10. Map of Scars

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Poněkud ironicky musím na počátku dnešní recenze připomenout svůj eintopf z června letošního roku, ve kterém jsem psal, že si “Everblack” rozhodně neposlechnu. Když jsem pak dostal příležitost ho nejen poslouchat, ale také recenzovat, řekl jsem si, že neuškodí dát mu šanci a případně osvětlit, proč si The Black Dahlia Murder nezaslouží pozornost. Můj odpor k této kapele nebyl zcela bezdůvodný. Když v roce 2007 vyšlo povedené album “Nocturnal”, zařadil jsem si The Black Dahlia Murder rázem mezi nejzajímavější mladé kapely, jejichž budoucí alba budu pečlivě sledovat. K “Nocturnal” se ostatně občas stále vracím, zejména díky hitu “Deathmask Divine”. O dva roky novějším albem “Deflorate” jsem pak byl vyloženě zklamaný. “Deflorate” totiž nenabízelo nic nového, ale ani to staré už nebylo tak dobré. K “Ritual” jsem tudíž přistupoval již s despektem, a možná proto jsem ho odsoudil ještě dříve, než se mi stihlo dostat do žil. Proto tedy ta původní nevraživost k “Everblack”. A tak zde sedím, vařím se pod horkým sluncem, píšu recenzi a připadám si jako blbec, protože “Everblack” je prostě skvělé album.

Už jeho začátek je jiný, než jaké si The Black Dahlia Murder pamatuji. Pomalý nástup doprovázený mluveným slovem trvá jen něco málo přes minutu, ale i tak symbolizuje změnu, kterou považuji za zcela zásadní. “Everblack” je totiž mnohem temnější než jeho předchůdci. Už nejde jen o salvu bicích, složité riffy a štěkajícího Trevora Strnada. “Everblack” má atmosféru. Jinak se však kapela nijak zvlášť kolejím, které postavila svou starší tvorbou nevzdaluje. Většina skladeb (řekl bych všechny, ale drobné výjimky se tu a tam najdou) stojí na rychlém tempu, ze kterého se neslevuje. Základním prvkem hudby jsou klasicky kytarové riffy, které však v podání The Black Dahlia Murder zní technicky a svěže. Hned úvodní “In Hell Is Where She Waits for Me” je skvělým příkladem. Celou skladbou se táhne kytarový motiv, který není vlastně riffem v užším slova smyslu, ovšem tvoří ústřední melodii a z jinak jednoduché skladby dělá mnohem komplexnější zábavu. Když si ho zkusíte odizolovat od zbytku hudby, vznikne vám líbivá melodie, kterou by šlo zahrát třeba na housle a umístit ji doprostřed nějaké symfonie. Co se tímto krkolomným popisem snažím říct, možná není úplně jasné, tak tedy jinak: riffy jsou tím, co činí “Everblack” skvělým albem. Žádná nudná a přímočará rubanice, ale komplexní nahrávka s přímočarým vyzněním.

Když už jsme u kytar, pozastavme se ještě nad sóly. Ryan Knight by se mohl dost možná honosit titulem nejlepšího sólového kytaristy v žánru. Jeho hra je silně melodická a technická, rád střídá táhlé tóny s rychlými prstoklady, a to v každé skladbě zcela novým způsobem. Knightova práce je celkově ozdobou hudby The Black Dahlia Murder. Trevor Strnad se za ty roky, během kterých jsem The Black Dahlia Murder sledoval jen zpovzdálí, nijak nezměnil. Stále střílí jedovatá slova kadencí kulometu a svůj vysoký řev střídá s hlubokým growlem. Ačkoliv se v poslední době často zamýšlím nad významem snadno zaměnitelných vokalistů v extrémním metalu, Trevor Strnad je jedním z těch, kteří by mi naopak velice chyběli. Jeho texty jsou zvrácené a morbidní, ovšem tak nějak poeticky, pokud je to vůbec možné.

Skladatelsky je vše v naprostém pořádku, jak jsem již několikrát naznačil. Všechny písně jsou uhnětené z jednoho těsta, ovšem nepostrádají množství unikátních prvků, díky kterým je lze snadno odlišit. Nejvýraznějšími jsou pak ty momenty, kde kapela vytváří onu zmíněnou atmosféru. Smyčce v “Into the Everblack” znějí hodně pekelně, zvláště když vyústí v úchvatné sólo, jedno z nejlepších na desce. Stejně dobré je i krátké piano v závěru “Every Rope a Noose”. Jsou to drobné nápady, které album neskutečně zvedají. The Black Dahlia Murder mě svým pátým počinem překvapili. Málokdy se stává, že nečekáte nic a dostanete mnoho. Je pravdou, že úplně zadarmo to nebylo a pár poslechů k pochopení desky potřeba bylo. Od té chvíle to však byla již jen jízda plná odměn. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Na závěr ještě jedno zamyšlení. Každý si určitě všiml, jak moc se občas liší evropské a americké školy stejných žánrů. Shodou okolností jsem ve stejné době jako “Everblack” poslouchal i novinku “Seventh Swamphony” Finů Kalmah a přestože je oboje nejčastěji řazeno jako melodický death metal, prakticky nemají obě kapely téměř nic společného. V případě The Black Dahlia Murder bych tedy navrhoval označení sofistikovaný death metal. Tvrdý jako death metal, ovšem žádný primitivní nářez, složitý jako technical death metal, ovšem bez jeho pompéznosti a nabubřelosti, a melodický jako melodic death metal, ovšem bez nutné podbízivosti jeho evropských učenců. Anebo pojďme přejmenovat evropskou školu melodic death metalu na power metal s growlingem. Anebo se vykašleme na škatulky, protože jsou zbytečně svazující a dají vznikat podobným nesmyslům, jako je tento odstavec. Je to na vás.


Další názory:

Ve svém jádru je “Everblack” vlastně dost dobré album. Rytmika ukázkově uhání dopředu, seč jejím autorům ruce a nohy stačí, kytarová práce na vysoké úrovni, zpěvák Trevor Strnad řve jak pomatený – papírově zní všechno super. Bohužel mě to ale nijak extra nebere, přičemž ten důvod je hned na ráně – ta deska je jednoduše strašně jednotvárná, přičemž tohle není ten případ, kdy by to nemělo vadit. Nicméně to rozhodně není poprvé, co mám s nějakým počinem The Black Dahlia Murder podobný problém. Osobně kapelu vnímám podobně jako kolega, jen s tím rozdílem, že mě svého času nebavilo “Nocturnal”, ale “Miasma” (a taktéž jsem tam měl jednu skvělou hitovku – “Statutory Ape”). Později jsem ovšem The Black Dahlia Murder v podstatě přestal sledovat, každé album jsem poslechnul tak jednou, dvakrát a dál to nijak neřešil. A poslední rozdíl oproti kolegovi – ani “Everblack” na tom zhola nic nemění. Sice tam je několik náznaků snahy o nějaké ozvláštnění, ale nic moc to se mnou nedělá. Jediný song, který mě opravdu dokázal zaujmout a něco mi dal, je až úplně závěrečný kousek “Map of Scars”, jenž se vážně povedl a jednoznačně je tak pro mě vrcholem “Everblack”. Jinak proti té muzice vůbec nic nemám, je to úplně v pohodě, ale zároveň nemám potřebu to slyšet znovu.
H.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.


The Black Dahlia Murder – Ritual

The Black Dahlia Murder - Ritual
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Black Dahlia Murder jsem poslouchal docela dost před loňským Brutal Assaultem. Na jejich vystoupení jsem se tešil, ale kluci mě zklamali. Nevím proč, ale zkrátka mě jejich show vůbec nebavila. Po návratu domů jsem je tedy dost zanedbával a v podstatě jsem je neslyšel až doteď, kdy je poslouchám kvůli recenzi na “Ritual”. Tuto partu mám zafixovanou jako jednu z lepších metalcorových kapel současnosti. V současné konkurenci metalcoristů je opravdu těžké prorazit a The Black Dahlia Murder svou kvalitou dokazují pokaždé s novou deskou. I když se od sebe alba nijak zázračně neliší, poslech je pokaždý stejně kvalitní a dodržují si úroveň, kterou nastolili už od první desky “Unhallowed”.

Na “Ritual” najdete 12 písní. Všechno to jde shrnout jednoduše do jedné věty: klasický, dobře poslouchatelný metalcore. Nic víc, nic míň. Takovýto mám rád, nicméně je to furt to stejné. Žádné oživení, bohužel asi musím konstatovat, že metalcore už je mrtvý žánr a nemyslím si, že se nějaké kapele povede tento styl hudby posunout někam dál a jinam. Metalcore dostávám na recenze pravidelně a pokaždé musím psát skoro to stejné, protože to ani nijak jinak nejde. Nevím, co vede kapely k tomu, aby neustále tvořily stejné a stejné desky dokola. Pomineme-li peníze, tak už to ani ty lidi nemůže bavit, když počtvrté vyjde to stejné, akorát s jinými názvy. Můžeme být ale rádi, že The Black Dahlia Murder nedopadli třeba jako Architects, kteří to až překombinovali a vytořili opravdu špatnou desku. The Black Dahlia Murder aspoň se drží svého standardu a drží si určitou, i když už stereotypní, kvalitu. Z jednotlivců je těžké vyzdvihnout nějakého favorita, ale nejvíce mi v hlavě asi zůstala úvodní “A Shrine to Madness”.

“Ritual” je naprosto typická metalcorová deska. Neurazí, nenadchne a ani nic jiného. Poslechnete, řeknete si OK a zase vypnete a málokdy pustíte znova. Aspoň tak to udělám já. Doufejme v lepší zítřky metalcoru, nebo všichni umřeme na to, jak je to furt stejné, stejné, stejné a stejné…


Další názory:

Na muzice The Black Dahlia Murder neshledávám ve své podstatě nic špatného, přesto ale nemohu říct, že by jejich novinka “Ritual” oplývala byť i jen jednou jedinou věcí, která by mne donutila si tu nahrávku někdy v budoucnu zase pustit. Jako jo, když si to pustím, nemám s tím problém a nemám ani tendenci to vypínat, nepůsobí to však na mě ničím extra. Prostě hudba v pohodě, nic víc. Možná, že nenapravitelným hltačům modernějších metalových žánrů to bude stačit, ale mě to nestačí. Další, co mi na The Black Dahlia Murder trochu vadí, je to, že mezi jejich jednotlivými alby nevidím žádný velký rozdíl. Každé dva roky se někdy kolem léta objeví jejich nová fošna, pokaždé je to v pohodě, ale nikdy nic, co by mě osobně nějak nadzvedlo (ať v pozitivním či negativním slova smyslu). Zábavná satanášská grafika “Ritual” nijak nezachrání.
H.


Redakční eintopf #25 – červen 2011

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Nejočekávanější album měsíce:
Morbid Angel – Illud divinum insanus


H.:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Symphony X – Iconoclast
Index očekávání: 10/10

Seda:
The Black Dahlia Murder – Ritual
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Morbid Angel – Illud divinum insanus
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Alestorm – Back Through Time
Index očekávání: 9/10

H.

H.:

Zatímco v několika předchozích měsících se vždy našlo album, nad nímž jsem slintal v takové míře, až jsem si poslintal veškeré šatstvo, v červnu tomu tak není. Neříkám, že se pár zajímavých desek nenajde (určitě si nenechám ujít kupříkladu Draconian nebo Chthonic), ale žádná extra bomba. A tvrdit, že se těším na “Deconstruction” od Devina Townsenda, které již pěkných pár dnů točím do zblbnutí, mi přijde přinejmenším trochu trapné (ano, přiznávám se, ukradnul jsem to, všudypřítomný duch kanadského plešatce mi však doufám odpustí, když mu vzkážu, že si to ihned po oficiálním vydání poslušně koupím na originále), takže mi nezbývá nic jiného, než najít útočiště u klasiky. A jestli se dá někdo považovat za klasiky death metalu, jsou to jistě Morbid Angel. K tomu ještě připočtěte, že “Illud divinum insanus” je první nový matroš po x letech a kapela jej náhrala v lehce netradiční sestavě, což očekávání ještě zvyšuje. Sice se určitě zase najdou nějací idioti, kterým se to nebude líbit (podobně jako u “Heretic”… vysvětlí mi někdo, proč na tohle album všichni tak nadávají?), ale to už je prostě život. Hoblujte to tam, Morbičové!

Earthworm

Earthworm:

Co si budeme nalhávat, všichni víme, že nejočekávanější “Deconstruction” od Devina už slyšeli skoro všichni. “Ghost” už rovněž prosáklo do internetového spletence, ale to bych si také přišel trochu trapně, dávat alternativu, když už teoreticky můžu hodit na trůn hlavní hvězdu. Naštěstí se našel kandidát, na kterého se třesu (skoro) stejně tak jako na novinku od Devin Townsend Project. Symphony X si s novinkou dali pořádně načas a po čtyřech letech mě “Paradise Lost” už tolik nerajcuje, ať je to sebevětší genialita. Doufám, že nová nálož bude chutnat alespoň stejně tak dobře jako předchůdce, nerad bych čekal a těšil se zbytečně.

Seda

Seda:

Červen, co se týče desek, nenabízí nic převratného. Samozřejmě je tu Devin, po kterém bude spousta lidí slintat, mě ale neoslovuje. Dále tu jsou třeba klasiky Sepultura (“Kairos”) nebo In Flames (“Sounds of a Playground Fading”), ale ty mě nelakájí už vůbec. V úvahu ještě připadají Suicide Silence“The Black Crown” nebo Draconian a “A Rose for the Apocalypse”; obě kapely si čas od času rád poslechnu, není to ale nic na přední příčky. Podobně to je i s The Black Dahlia Murder a “Ritual”. Očekávaní velká nejsou, takže mohou jen překvapit. Ale červen je zkrátka hodně průměrný měsíc.

Ježura

Ježura:

Po delší době eintopf, u něhož jsem na pochybách, který titul zvolit. Když pominu očekávání “Sounds of a Playgroud Fading” od In Flames a “Back Through Time” od Alestorm, která hraničí spíš s pustou zvědavostí, jestli se prvním zmíněným podaří vybřednout z průseru, který předvedli na poslední desce, a jestli druzí jmenovaní stvoří další porci zábavného pirátského hopsání, favorité zůstávají dva – Queensrÿche se svoji novinkou “Dedicated to Chaos” a ikoničtí Morbid Angel, kteří stvořili album po dlouhých sedmi letech. A jsou to právě Morbid Angel, které upřednostním – nehledě na fakt, že jsem je objevil teprve nedávno, nehledě na to, že všichni o novince mluví jako o naprostém odpadu (hodnotí podle jedné skladby a ukázek – oboje mě více než navnadilo) a nehledě na úctu a vztah, jaké chovám k progresivním veteránům Queensrÿche

nK_!

nK_!:

Hm, jak na to tak koukám, minulý měsíc jsem měl výběr o to snadnější, že pro mě nic moc očekávaného nevycházelo. V červnu se o prvenství perou moji miláčci In Flames s bezbožnými skotskými piráty Alestorm. Sice jsem jaksepatří po čertech zvědav na oba výtvory, leč přeci jen musím zvolit jeden, na který se těším o chlup na bradavici více. Letos dávám přednost Alestorm, poněvadž mě jejich alba neskutečně baví a energie z písniček sálá každým coulem. Co se dá dělat, In Flames holt příště.


Brutal Assault 15 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault 15
Datum: 11.-12.8.2010
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Afgrund, Candlemass, Children of Bodom, Demonic Resurrection, Despised Icon, Disfigured Corpse, Ensiferum, Fear Factory, Godless Truth, Gojira, Gorgoroth, Gwar, Insania, Mindwork, Minority Sound, Obituary, Rotten Sound, Sepultura, Short Sharp Shock, Suicidal Angels, The Black Dahlia Murder, Trail of Tears, Unaffected Evolution

Středa:

H.: V letošním roce poprvé Brutal Assault kromě tří plnohodnotných festivalových dní nabobtnal rovněž o warm-up party pro nedočkavce, kteří přijedou o den dříve, což rozhodně dle mého názoru není na škodu. Nebyl by to však Shindy, aby k tomu nevymyslel ještě nějakou specialitku – exkluzivní koncert Fear Factory v jednom z místních klubů. Což o to, já sice nejsem nějaký zarytý fanoušek Fear Factory, ale jsem ten typ člověka, který toho rád vidí co nejvíc (nejlépe všechno), a tak jsem koupil lupen a čekal, co se bude dít… a ono se nakonec nedělo nic. Z blíže nespecifikovaných (a dost dobře možná i nespecifikovatelných) důvodů koncert zrušil management kapely. Mám takovou teorii, že viděli ten pajzl, kde se akce měla odehrát (těžce UG klub). Co se dá dělat, alespoň že pořadatel zajistil sličnou děvčicu s kasičkou, která lidem ihned vracela peníze za lupení.

H.: Člověk musí brát věci z té lepší stránky, takže když nebudou Fear Factory, alespoň uvidím všechny kapely na klasickém warm-upu v areálu. První hrají metalcoroví Unaffected Evolution. Ačkoliv nejsem zrovna příznivcem jejich žánru, viděl jsem už poněkolikáté, avšak snad vůbec poprvé střízlivý (smích). I tak jsem ale nijak nenudil, odsýpalo jim to pěkně, pochválit můžeme pana zpěváčka. Bezproblémová pohodovka.

H.: O něco málo bližší mi jsou Mindwork, byť progresivní death stále ještě není moje parketa. Na koncertě mě však tahle skupina zatím vždycky bavila a tradici neporušil ani letošní Brutal Assault. Zahráli dobře, natěšení návštěvníci už spustili první kotlík, a tak i přes menší technické problémy (prasklá struna) se to nemohlo nelíbit.

H.: Ještě výš laťku nahodili vsetínští Abstract Essence. Nemůžu si pomoct, ale koncert od koncertu mi přijdou lepší a lepší. Hned od úvodní pecky “I”, k níž den před koncertem zveřejnili klip, pálili do publika ostrými. Výborný frontman, výborná kapela, výborná muzika. Celkově není co vytknout.

H.: Tady měla přijít první zahraniční návštěva – Angláni Honour Is Dead. Tak jsem si dal malou pauzičku, jelikož mě nezajímali, jenže když jsem se vrátil do areálu, čekalo na mě nemilé překvapení – všechny tři zahraniční skupiny (kromě Honour Is Dead ještě And Hell Followed With a Ignominious Incarceration) z warmp-up vypadly, takže akorát dohrávali První hoře, na něž jsem se naopak těšil. Z toho závěrečného kousku, co jsem viděl, usuzuji, že mě má co štvát.

H.: Náladu moc nezvedli ani Godless Truth. Jejich jednotvárná deathová sypanice, přestože se na ni dívat dalo, mě nijak extra nesebrala. Nultý den tedy jednoznačně vyhráli Abstract Essence.


Čtvrtek:

H.: Role otvíráku padla na domácí Disfigured Corpse. Kapela se svého postu zhostila s velkou chutí a kotel k nim nebyl lhostejný. Jejich death-grindová hoblovačka drtila, jak se patří, a zároveň i dobře bavila.

H.: Short Sharp Shock předvedli jakousi prapodivnou kombinaci thrashe s nádechem hardcoru a výsledek byl lepší, než bych já osobně ze svého pohledu čekal. Ačkoliv byl zpěvák o berlích a za celý set tak neudělal jediný krok, vyzněla jejich půlhodinka hodně energicky. Příjemné překvápko.

H.: Docela špatně u mě dopadli grindoví Afgrund ze Švédska. Nezáživné, v hudbě občas nějaký slušný kousek probleskával, ale povětšinou se jednalo o bordel bez nápadu a beze změny, show taky nulová. Od nich jsem teda čekal víc.

H.: Diskotékoví Minority Sound se naopak předvedli ve velice dobrém světle. Muzika je to skočná a chytlavá, na koncerty přímo stvořená. Zpěvák a kytarista Gulesh svojí dlouhou kštici protáčel zodpovědně a dav byl k celkovému snažení téhle bandy vstřícný.

Seda: Má první kapela dne, jelikož jsem byl na Brutalu vůbec poprvé, během prvních tří kapel jsem si procházel areál a díval po metal marketu [a prd koupil (smích) – pozn. H.]. O Minority Sound jsem skoro nic nevěděl, jen to, že byli v soutěži [hlasování o účast na warm-up party, dvě první místa – Disfigured Corpse a právě Minority Sound – se nakonec dostali do hlavního programu – pozn. H.], a to, že kolega říkal, že je to disco. Docela mě to ale překvapilo, jelikož to bylo celkem chytlavé a bavilo mě to. Skvělý začátek dne.

H.: O exotickou vsuvku se postarali Indové Demonic Resurrection. Ti původně měli dorazit už loni, ale nedostali tenkrát víza, tak tedy až letos. Bylo vidět, že tu dálku rozhodně nehodlali vážit zbytečně a své vystoupení si evidentně užívali na plné kule. Jak vidno, pořádný headbanging je známý i v Asii (smích). Vřelým přijetím posluchačů byli nadšení, stejně tak jako počtem lidí, kteří se na ně přišli podívat (“Nikdy ve svém životě jsem neviděl tolik metalistů pohromadě,” jak se nám svěřil zpěvák a kytarista Sahil). Jinak se, celkem logicky, hrálo hodně z aktuálního počinu “The Return to Darkness”.

Seda: První skupina, co mě zajímala. Objevil jsem je právě díky tomuto festu a naposlouchal poslední desku, která byla velice kvalitní. A jelikož se hrálo především z posledního alba, show nemohla dopadnout jinak než dobře. Trošku to ale dle mého odnesl zvuk, protože to nebylo slyšet ideálně jako např. předchozí Minority Sound.

H.: Tradičně nezklamala ani česká Insania. Více vám o nich poví Seda, aby z toho reportu taky něco měl, a já vám mezitím alespoň řeknu, jaké ukázky zahráli z poslední fošny. Zaznělo třeba “Peklo jsou ti druzí”, “Čas nízkých pudů”, “Pověsíme celebrity!” nebo “Charisma krysy”. Jinak, koncertní vyznění písniček Insanie mi přijde ještě lepší než ze studia.

Seda: Poslední doplnění line-upu mě velice potěšilo. Díky desce “Kult hyeny” se mi začala Insania velice líbit, a tak jsem byl rád, že jsem si je mohl poslechnout naživo. Pro mě jedno z nejlepších vystoupení dne, živě chlapci umí. Chyběla mi ale pecka “Volný radikál”, kterou dle mého zahrát určitě měli. V recenzi jsem chválil Polyho hlas, který je i v živém provedení bez chyby.

H.: Až do teď jel program s mírným posunem, což značilo, že někdo hned na začátek vypadl. Jak se v tuto chvíli ukázalo, šlo o Bonded by Blood, kteří nakonec zahráli den nato místo Алконост z Ruska. Štafetu tedy přebírají Finové Rotten Sound. S odstupem je hodnotím jako jednoznačně nejlepší grindovku letošního Brutal Assaultu. Chlapi nastoupili ve slušivých černých košilích a spustili hodně brutální nářez. Oukej, inteligentní muzika to sice není, ale koule to má. Jen mi přišlo trochu nemístné, když zpěvák Keijo vzpomínal na Obscene Extreme (Rotten Sound tam hráli hned třikrát, naposled v roce 2007) a jeden song věnovali jeho pořadateli Čurbymu. Samozřejmě nic proti Čurbymu, je to borec a to, že jsou Čechy grindovou velmocí, je zčásti i jeho zásluha, ale přece jenom je to pro Brutal Assault konkurence.

H.: Žánrovou výhybku přehodili Trail of Tears. I když se potýkali s technickými problémy, dojem zanechali rozhodně hodně dobrý. Až k tomu budu mít příležitost, rozhodně se na ně rád znovu podívám. V paměti mi v jejich případě ještě utkvělo to, že vypadali cool (smích).

H.: Z řeckých thrash metalistů Suicidal Angels vidím jenom druhou půlku, neboť jsem tu první věnoval autogramiádě Candlemass. Možná, že to bylo i tím, že jsem část neviděl, ale nějak extra mě nenadchli. Že tak cca o 20 let zaspali dobu, by mi zas tak nevadilo, já oldschoolu fandím, ale prostě mě to nevzalo.

Seda: Jako kolega jsem viděl asi jen druhou půlku, kterou jsem nějak extrémně nevnímal, protože jsem je vůbec neznal a naživo mě to nechytlo.

H.: Velmi kvalitní smažbu předvedli The Black Dahlia Murder. Oni jsou jedna z těch kapel, které mě na deskách prostě nebaví, z pódia to ovšem zabíjí. Ze začátku jim sice nehrál do karet špatný zvuk, vynahradili to však nasazením, a když se zvuk po chvíli značně vylepšil, The Black Dahlia Murder už mohli jen masakrovat všechny přítomné. A jestliže mají normální lidé ruce k tomu, aby psali, chytali různé věci, či si drželi přirození při močení, tak zpěvák Trevor je má jenom k tomu, aby měl čím během vystoupení máchat ve vzduchu (smích).

Seda: Ač mám některé metalcorové věci rád, The Black Dahlia Murder mě z alba nebavili. O to víc jsem očekával live show, která mě utvrdila v tom, že živáky jsou doménou moderních kapel. Trošku mě ale začínaly unavovat žádosti o circle pit, které jsem za celý festival slyšel snad stokrát (smích).

H.: Jak se hobluje ve staré škole, předvedli floridští veteráni Obituary. Death metal v jejich podání prostě nudit nemůže. Soutěž o největší řepu festivalu by si jednoznačně odnesl zpěvák John Tardy, také s ní třepal o sto šest a ječák má rovněž nezaměnitelný. Na chvíli si i zabubnoval se svým bráchou Donaldem, který drtí škopky. Na závěr samozřejmě zazněla největší kulťárna “Slowly We Rot” – měli jste vidět to peklo v kotli. Mě osobně však jako die-hard fandovi dané kapely udělala největší radost překopávka letité hymny “Dethroned Emperor” od legendárních Celtic Frost. Žrádlo!

Seda: Naposloucháno jsem měl jen “Slowly We Rot”, a tak jsem se v průběhu trochu ztrácel. Nicméně to byla pořádná jízda od začátku až do konce a poslední hitovka musela chytnout i největší odpůrce. Šéfredaktora potěšil cover Celtic Frost, ale jelikož téhle scéně rozumím jako kůň kafi, nepoznal jsem, která to byla (smích) [tak to se máš ale kurva za co stydět – pozn. H.].

H.: Ensiferum se s předchozím Obituary sice rovnat nemohli, ale i tak nebylo jejich vystoupení tak průserové jako poslední řadovka “From Afar”. Ostatně, se dvěma písničkami z ní svůj set i začali (konkrétně titulní “From Afar” a “Twilight Tavern”), jak ale hodili nějakou starší věc (např. “Iron” nebo povedená “Token of Time”), šla nálada jasně nahoru. Suma sumárum, i když mi tahle kapela přijde po odchodu Jariho Mäenpää celkem zabitá, koncert mě na rozdíl od poslední studiovky neštval. Ale oproti tomu, co hrálo před nimi a po nich, to byla spíš jen taková neurážející oddechovka.

Seda: Ensiferum mě nijak nezajímali, protože mi pagan hudba přijde trošku mimo. Místo toho jsem si šel na chvíli zdřímnout do stanu a počkat si na headlinery.

H.: Dechberoucí jízdu předvedla francouzská Gojira. Neuvěřitelná energie, nasazení a zároveň návod, jak dělat nepovrchní moderní metal. Tady nemám co dodat, prostě nářez.

Seda: Spánek trval i trošku přes Gojiru, a tak jsem zastihl jen konec, show ale vypadala výborně, takže této ztráty můžu jen litovat.

H.: Další změna v programu… místo Lock Up nastupuje Sepultura, která měla být původně až další den. Jestli někdo dojel až v pátek na Sepulturu, musel mít vážně radost (smích). Každopádně i oni předvedli velmi výživnou podívanou. Přestože je už dlouhé roky neposlouchám, koncert jsem si užil královsky. Klasiky jako “Refuse/Resist”, “Territory” nebo “Roots Bloody Roots” fungují prostě vždycky. A právě setlist složený z převahy těch starých kousků určitě udělal radost spoustě fandů.

Seda: Myslel jsem si, že Sepultura s novým zpěvákem nefunguje. Živák mě ale přesvědčil o opaku, protože mě vystoupení velice chytlo a pro mě největší překvapení festivalu. A “Roots Bloody Roots” na konec? Lahůdka!

H.: I když mi včerejší povedený koncert (ehm…) v klubu Bastion pěkně zkazil náladu, na samotném festivalu Fear Factory zahráli velmi pěkně. Setlist nadupaný, nové songy (“Mechanize”, “Powershifter”, “Fear Campaign”, “Christploitation”) těm starším (např. “Edgecrusher”, “Shock”, “Replica”) nezůstaly nic dlužny, skupina ve formě, nekompromisní tah na bránu a husté tempo. Já byl spokojen.

Seda: Od začátku do konce jízda. Dobře promyšlený setlist, který potěší jak oldschool, tak i nové fandy. Sepultura ale přesto zahrála o něco lépe (alespoň pro mě).

H.: O poznání hůře než Fear Factory u mě dopadl další velký headliner – Children of Bodom. Nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše mě nebavili. Šel jsem si vystát dobrého fleka na Gorgoroth

Seda: Children of Bodom byla nuda.

H.: Dobré místo na Gorgoroth jsem si sice vystál, ale hned po prvním songu jsem jej zase opustil a odebral se dozadu. Jsem navyklý poslouchat všelijaké šílenosti, takže když zvuk není krystalicky čistý, já se nezblázním. Ale aby se na mě valila neidentifikovatelná koule, z níž spíš bolely uši? Abych u skupiny, jejíž tvorbu znám takřka zpaměti, nepoznal, co zrovna hraje? No nic, dál od pódia už to znělo mnohem lépe (byť do ideálu to stále ještě mělo daleko). Každopádně, já mám ty blázny prostě rád, a tak nikoho asi nepřekvapí, že mi se to opravdu hodně líbilo. Pest se vytáhl, když si naživo naprosto vychutnal čisté vokály v “Satan-Prometheus” a “Profetens åpenbaring”, to bych do něj opravdu neřekl. Taktéž se mi líbí, že současní Gorgoroth neignorují kingo-gaahlovské období, viz “Forces of Satan Storms” a má oblíbená “Unchain My Heart!!!”. Skvělé peklo byla rovněž brutální klepačka “Revelation of Doom”. Jo, jo, oblíbené skupiny to mají u recenzentů v hodnocení vždycky lehčí (smích).

Seda: Čekal jsem, že na Candlemass se podívam z tribuny, aby mi nic neuniklo. Když se ale po Children of Bodom uvolnil prostor u zábradlí, ihned jsem tam šel. Gorgoroth jsem tedy moc nevnímal a čekal na následující kapelu.

H.: Další moje srdcovka přichází hned vzápětí – Candlemass. Když mě Robert Lowe na odpolední podpisovce ujišťoval, že to bude skvělé, vůbec nepřeháněl, ba právě naopak, bylo to ještě slabé slovo. Candlemass na Brutal Assaultu, to byl můj hudební orgasmus (smích). Setlist překvapivý nebyl, doomoví klasici brali jen ze starých alb (“Mirror, Mirror”, “Dark Are the Veils of Death”, “At the Gallows End”, “Solitude”) a z období s Robertem Lowem za mikrofonem (“If I Ever Die” a “Hammer of Doom” z aktuální “Death Magic Doom”, “Emperor of the Void” z předchozí “King of the Grey Islands”), ale způsob, s jakou bravurou se svého vystoupení zhostili, už leckoho překvapit mohl. Legenda je holt legenda, ať se děje, co se děje. Bez debat nejlepší skupina prvního dne!

Seda: Výborné. Nejlepší vystoupení dne. Po odpolední autogramiádě jsem se těšil snad už jen na ně. Show otevřela skvělá “Mirror, Mirror” a po ní nasledovaly staré hitovky, které patří ke klenotům doom metalu. Stále ale lituji, že tam není bývalý frontman Messiah Marcolin, kterého mám o mnoho radši než současného [pche, ještě že se tý namyšlený primadony konečně zbavili… Robert Lowe je jinačí frajer! – pozn. H.].

H.: Letošní Brutal Assault byl nejspíš tou poslední příležitostí spatřit v naší kotlině Despised Icon, neboť se tahle banda rozhodla po dokončení aktuálního turné přerušit nadobro svojí aktivitu (i když… to známe, za rok s velkou slávou zase ohlásí comeback (smích)). Rozlučka to ale byla jak se patří! Despised Icon jsou dle mého skromného názoru ve svém žánru absolutní špička a tento můj názor do puntíku potvrdili i v Josefově. Brutální drtička od začátku do konce. Dvojice zpěváků během koncertu naběhala opravdovou spoustu kilometrů a i velké festivalové pódium jim bylo malé.

H.: Závěr prvního dne obstarali Gwar. Jelikož jsem měl představu, jak to chodí, když tahle vypečená banda řádí na pódiu, stoupnul jsem si radši hodně dozadu. Ale i tak jsem schytal pěknou dávku krve, slizu i moči (smích). Zvláště močící Hitler měl kvalitní dostřel (smích). Ne, ne, co se odehrává na koncertech Gwar, to se dost dobře na papír popsat nedá, to prostě člověk musí vidět. Co si budeme povídat, hudba sice za moc nestojí, ale hlavní je ta show. V krátkosti: po každém songu napochoduje před lidi nějaká postavička (Hitler křížený s Ježíšem, policista, monstrum s dlouhýma rukama apod.), které je následně zpěvákem Oderusem Urungusem nebo jeho kumpánem odříznutá část těla, přičemž veškerá krvavá lázeň jde samozřejmě do davu. Vrcholným číslem byl bezesporu samotný Satan – kromě toho, že přišel o podstatnou část své tělesné váhy odřezáním všech možných myslitelných výstupků, jej ještě Oderus Urungus omrdal do krku. Jak říkám, to se prostě musí vidět na vlastní oči.