Země: Itálie Žánr: ambient Datum vydání: květen 2013 Label: Eibon Records Odkazy: – K recenzi poskytl: Aural Music / Eibon Records

Nedávno zde vyšla recenze na italskou kapelu Colloquio, jež pod křídly Eibon Records vydala své nové album. Vydavatelství však nabídlo i druhou bandu The Blue Project. Avšak na rozdíl od svých bratrů přicházejí letos se svým úplně prvním albem “Adrift”, především díky zpěvačce Marii Cristiny Anzola. Její jméno možná neznáte, ale třeba jste dříve natrefili na EP z roku 1993 kapely The Bel Am, kde Maria figurovala.

“Adrift” je hodně éterické album, nikoliv však způsobem, jakým si mnoho z vás představí. Největší dominantu zde má právě zpěvačka se svým krásným hlasem a zajímavými melodiemi, ovšem co se týče hudby samotné, není toho moc co říct. Zpěv je podkreslený klávesovými plochami a samply, které pouze přidávají na atmosféře vyprávěných příběhů. Samotnou mě mrzí, že kapela nedodala texty, protože věřím, že jsou zajímavé a rozhodně dodávají skladbám úplně jiný rozměr. Bez jejich znalosti mi ale nic moc neříkají, protože jak jsem se zmínila, celá deska je jen o přednesu textů se špetkou atmosféry. Je to škoda, jelikož některé skladby nesou velice pěkné názvy. Milovníci ambientů a darkwave by si zde určitě přišli na své, ale upozorním na pár skutečností co se hudby samotné týče. Určitě pochválím linku zpěvu – je totiž místy opravdu působivá, ale v rámci celého alba působí ke konci už hodně monotónně. Líbí se mi, že se většinu času nachází v půltónech a melodie jsou opravdu neotřelé. Jednotlivě příjemné, ale jako celkem už to moc nefunguje. Co se týče podbarvení, místy je nezajímavé, místy pěkné, ale chybí mu jakási dynamičnost, která by v jistých částech měla linku zpěvu podpořit a neutápět ji. Gradace jsou totiž zaznamenatelné občas pouze ve zpěvu, ale i tak nejsou nijak výrazné.

Co bych vytkla víc, tak je “zvuk” skladby “Without Looking Back” a místy i v “Dirge” a “Autumn’s Spirits”. I když filtr nahrávku schválně zvukově znečišťuje, tak tady mi hrozně vadí. Řekla bych, že pro uši to určitě není nic příjemného. Kdybych měla vypíchnout nějaký výrazný moment, jeden mne zaujal ve skladbě “Still Life” zhruba v polovině, kdy jsem se konečně dočkala malé gradace, ke které k polovina skladby spěla, název sám odpovídá i pocitům, jež atmosféra skladby přináší. Album jsem se však rozhodla nehodnotit kvůli chybějícímu a nejdůležitějšímu prvku, tedy textům. Člověk sice něčemu rozumí, ne všechno však pochytí a nejlépe si okamžiky vychutná, když si texty může přečíst za hudebního doprovodu.