Archiv štítku: The Crown

Brutal Assault 22 (pátek)

Brutal Assault 22

Datum: 11.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Treha Sektori

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Igorrr

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Wrekmeister Harmonies

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Electric Wizard

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.


Redakční eintopf #71 – leden 2015

Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat
Nejočekávanější album měsíce:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat


Ježura:
Blind Guardian – Beyond the Red Mirror
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
Index očekávání: 9/10

nK_!:
The Crown – Death Is Not Dead
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Panda Bear – Panda Bear Meets the Grim Reaper
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Cruadalach – Rebel Against Me
Index očekávání: 3/10

Skvrn:
Subterranean Masquerade – The Great Bazaar
Index očekávání: 4/10

Rok se s rokem sešel a máme tady tradiční vydání našeho redakčního jednohrnce. Přestože lednový seznam chystaných alb skýtá daleko širší možnost výběru, než jako tomu bylo v posledním měsíci právě skončivšího roku, tak i přesto má naše mlsná redakce nejednou problém najít si v té hromadě alb svá želízka v ohni. Celkem jednoznačně si tak vítězství uzmuli birminghamští grindeři Napalm Death, jejichž novinku “Apex Predator – Easy Meat” zmiňují ve svých textech hned tři redaktoři. Svou míru pozornosti si však vysloužily i legendy Blind Guardian, Hate či Venom ve společnosti méně tradičních jmen jako The Crown a Panda Bear.

Ježura

Ježura:

S novým rokem přichází nová energie a týká se to zjevně i hudebních vydavatelů. Po nehorázně jalovém prosinci se totiž zase blýská na lepší časy a leden už má nachystáno hned několik lákavých novinek. Začneme u našich severních sousedů. Poláci Hate právem patří k nejlepším death metalovým reprezentantům své domoviny a tak jsem zákonitě zvědavý, jak se pochlapili s deskou “Crusade: Zero”, která navazuje na povedený zásek “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a je první nahrávkou kapely od úmrtí baskytaristy Mortifera v roce 2013. Stříbro si odnáší grindoví titáni Napalm Death z Velké Británie a aby také ne – jejich tři roky stará deska “Utilitarian” je prostě ultimátní nářez a já bych se zatraceně divil, kdyby tihle legendární pánové na nastavenou laťku nedosáhli. A konečně první místo – a to dnes putuje do Německa. Blind Guardian jsou prostě srdcovka a já doufám, že se deska “Beyond the Red Mirror”, s níž se bardi vrací po pěti letech studiového ticha, zařadí k těm svým předchůdcům, díky nimž Blind Guardian dlouhodobě okupují absolutní špičku power metalového žánru. Není jiná kapela, která by hrála podobně jako Blind Guardian, takže ať je ten originál také skvělý, jak se na jméno jeho tvůrců sluší!

Kaša

Kaša:

Seznam lednových novinek, které se pomalu chystají na výpravu mezi posluchače, vypadá opravdu nadupaně, ale když jsem se pořádně porozhlédl, tak jsem zjistil, že vyloženě zvučných jmen, na jejichž počiny se vážně těším, tam moc nemám. Pořádně mě napadá jen jediné jméno a jsou jím britské grindové legendy Napalm Death. Ti v posledních letech fungují v opravdu působivé tvorbě a jejich alba se po nevýrazných devadesátkách stala jistotou kvalitního přísunu hudebního zvěrstva. Předchozí “Utilitarian” bylo svého času vážně skvělé, takže minimálně stejnou kvalitativní úroveň od čtveřice z Birminghamu očekávám i letos. Věřím, že “Apex Predator – Easy Meat” bude pořádné maso, takže devítka je jasná volba.

nK_!

nK_!:

Leden vypadá z dnešního hlediska (2. prosince) pořádně našlapaně. Marilyn Manson (3/10), Napalm Death (7/10), Venom (7/10)… Samá zvučná jména, ale já stejně sáhnu po něčem nenápadnějším. The Crown jsou pro mě synonymem kvalitního death metalu a v mém playlistu mají své čestné místo už něco přes deset let. Reunionová, čtyři roky stará deska “Doomsday King” se náramně podařila a nedoufám tedy v nic menšího než dotažení nastavené laťky. Navíc se do kapely vrátil původní vokalista Johan Lindstrand, tak mi neříkejte, že to nebude stát za to!

Atreides

Atreides:

Leden je přesně takový, jaký si jej představuji. Pusto, prázdno, nikde nic, co by stálo alespoň za řeč. Nad ponurou scenérií se vznáší pár krkavců lačně vyhlížejících těch několik výjimek, které se schovávají před jejich zrakem. Zhruba tak vypadá nabídka alb pro začátek nového roku. Z metalu mě, možná trochu paradoxně, zaujala jen novinka domácích Cruadalach, “Rebel Against Me”, na niž kapela vybrala peníze před rokem skrze Startovač. Sic mám tuhle kapelu raději živě než z alba, předchozí desku mám v jistých ohledech docela rád, a i když není dokonalá, rozhodně není tak tragická, jak o ní mnozí tvrdí. Pozornost ale na sebe strhávají žánry stojící zcela mimo tvrdou hudbu, a to prostřednictvím člověka, jenž vystupuje pod jménem Panda Bear. Vcelku nenápadná osoba pohybující se ve vodách indie popu, elektroniky a jemných experimentů si mě získala již předchozím albem “Tomboy”, které, sic je dost klidné, není zdaleka tak otevřené a přístupné, a nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto jsem náramně zvědavý na to, s čím Panda Bear přijde na novince poněkud obskurního názvu “Panda Bear Meets the Grim Reaper”. Prakticky nevím, co po čtyřleté odmlce očekávat a název nenapovídá takřka nic, takže bude potřeba sečkat a zjistit na vlastní uši, co pro nás hudebník připravil.

Zajus

Zajus:

Ačkoli lednový výčet vycházejících alb obsahuje některá hodně velká jména, zjistil jsem, že mám problém vybrat alespoň jedno, na které bych se v prvním měsíci nového roku těšil. Vše jde tak nějak mimo mě, a tak jediným albem, které si v lednu určitě poslechnu, bude “Rebel Against Me” českých Cruadalach. Jejich debut “Lead – Not Follow” se mi nějakou záhadou podařilo neslyšet, ovšem ohlas, který jím Cruadalach vyvolali, byl značný. “Rebel Against Me” mi tak nabízí příležitost zjistit, v jaké formě se kapela nachází aktuálně – a případně mě vybídne k dohnání restů v podobě debutu. Mimo českou kotlinu však v lednu, zdá se, bude pěkná nuda.

Skvrn

Skvrn:

Jestliže v případě února a března své favority mám už nyní, s lednem je to o poznání složitější. Na jména není následující měsíc vůbec skoupý, nabízí snad ve všech žánrech něco k zakousnutí, jen mé ucho si s ním není s to potykat. V nepříliš velké konkurenci nakonec vyhrála zvědavost. Subterranean Masquerade jsem měl dlouho v přeplněném seznamu “na poslech” a nyní by k oné poslechové realizaci mohlo dokonce i dojít. Tihle američtí progresivci totiž přichází s očekávaným nástupcem ceněného debutu “Suspended Animation Dreams” z roku 2005 a já alespoň po deseti letech od jeho vydání zjistím, co jsou Subterranean Masquerade vlastně zač. Na německé Finsterforst nejsem o nic málo zvědavější než na novinku Subterranean Masquerade. Z klasického kolovrátkového (byť mírně nadprůměrného) folk metalu Němci postupně přešli k daleko vážnějšímu pojetí, vyvrcholeným na “Rastlos” z před dvou let. Něco ve mně sice nepříjemně hlodá, že “Mach dich frei” bude slabší, nicméně mýlit se budu moc rád.