Archiv štítku: The Darkness

The Darkness – Last of Our Kind

The Darkness - Last of Our Kind
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / glam rock
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Canary Dwarf

Tracklist:
01. Barbarian
02. Open Fire
03. Last of Our Kind
04. Roaring Waters
05. Wheels of the Machine
06. Mighty Wings
07. Mudslide
08. Sarah O’Sarah
09. Hammer & Tongs
10. Conquerors
11. Messenger [bonus]
12. Always Had the Blues [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že letos jsou tomu již čtyři roky, co se do britské mainstreamové rockové scény vrátila zpět teatrálnost a pompézně arénový přístup. Právě před čtyřmi roky se totiž na scénu vrátili britští glam rockeři The Darkness, kteří se v té době vzpamatovávali z nucené pauzy, jež byla zapříčiněna drogovou závislostí frontmana Justina Hawkinse, a o rok později vydali velmi povedenou placku „Hot Cakes“, která dokázala se vztyčenou hlavou navázat na první dva počiny „The Permission to Land“ a „One Way Ticket to Hell… and Back“.

The Darkness se v období své několikaleté oficiální nečinnosti přetvořili na Stone Gods, Justin Hawkins zase paběrkoval pod hlavičkou Hot Leg, přičemž obě kapely stihly vydat po jedné desce, nicméně s úspěchem, který přinesl návrat v původní sestavě, se dalo čekat, že nástupce na sebe nenechá dlouho čekat, a výsledkem je tak „Last of Our Kind“. Nahrávka jako taková v podstatě pokračuje na cestě, již The Darkness započali před dvanácti lety svým debutem, ovšem s přibývajícími léty se jejich nablýskané hadříky a kalhoty pokryté flitry stávají čím dál civilnějšími a právě „Last of Our Kind“ jde v tomto ohledu zatím nejdál. Album je stále prostoupeno mocným Justinovým falzetem, který si nelze splést, avšak kytary Dana Hawkinse jsou zemitější a rockové rytmy jednodušší, ačkoli rukopis kapely zůstal v jádru nezměněn, takže převratné stylové přeměny nečekejte.

S oněmi rockově jednoduššími rytmi je nutné zmínit, že s příchodem „Last of Our Kind“ se v kapele udály menší personální změny, protože novinka je vůbec prvním albem, které nenabouchal zakládající člen Ed Graham, jenž se před nástupem do studia pakoval. Náhradou se překvapivě stala sympaťačka Emily Dolan Davies. Ta do nahrávacího procesu zapadla na jedničku, ačkoli mám pocit, že dostala za úkol hlavně držet rytmus a nijak moc se nepředvádět. Na společných fotkách křehká blondýna vedle Frankieho Poullaina a Justina Hawkinse, kteří spolu snad soupeří v disciplíně o nejpodivnější knírek, příliš nezapadá, ovšem její účelná hra splnila potřeby a svým způsobem je škoda, že těsně před vydáním novinky řady The Darkness opustila, aby její místo zaujal Rufus Tiger Taylor, tedy syn Rogera Taylora z oblíbené kapely bratrů Hawkinsů, britské legendy Queen.

Teď ale něco málo k albu samotnému. O nějaké dílčí změně oproti předešlým počinům již pár slov padlo, ale co je u The Darkness hlavní, je, že ani novinka nestrádá co do počtu povedených skladeb, a přestože oproti minulejšku je na ƒ„Last of Our Kind“ ke slyšení hluchých míst přeci jen o trochu víc, tak není problém desku o deseti písních bez újmy na zdraví vyslechnout. Jak už je u bratrů Hawkinsových zvykem, to nejlepší nacpali na úvod desky, který je předčasným vrcholem díky trojici „Barbarian“, „Open Fire“ a hybné skladbě titulní. „Barbarian“ je asi největším překvapením této placky. Hlavně díky nezvykle hutným kytarám v úvodu a refrénu této vikinskou tématikou inspirované písně baví, a když se k tomu s ohromnou dávkou charismatu přidá Justin v chytlavém refrénu, tak není pochyb o tom, že předešlý počin nebyl dílem náhody, ale že The Darkness stále umí psát skvělé písně, které se hodí na velká pódia. Totéž mě napadlo zejména u poslechu „Mighty Wings“, jež díky syntezátorům probouzí 80. léta, případně u klipové “Open Fire”. Ta se ihned po vydání stala terčem obvinění z plagiátorství The Cult a jejich klasiky „She Sells Sanctuary“, ale co na tom záleží, když sborové halekání v refrénu a parádní vokální melodie s útočným riffem z této položky činí jeden z nejsilnějších momentů „Last of Our Kind“.

S přibývajícími minutami se lehce polevuje a The Darkness si vybrali s dvojicí „Mudslide“ a „Hammer & Tongs“ slabší chvíli. Proti přímočaře orientované „Mudslide“ jsem zprvu neměl výhrad, ale tato jednoduchá halekačka, která zní jako dítě pomyslného vztahu AC/DC a Queen, mi velmi rychle zevšedněla a ztratila svůj lesk, díky čemuž jsem ji v pozdější fázi náslechu alba tak nějak vypouštěl. „Hammer & Tongs“ je naproti tomu taková nijaká hned od prvního poslechu a nebýt alespoň trochu nápadité sólové kytary, jež celou písní prostupuje, tak mi z ní v hlavě nic neuvízne. Dojem vylepšuje rytmicky výrazná „Sarah O’Sarah“, což je další z písní, jež jsou přímo stvořené k pódiové prezentaci. Slabší závěr je pak ještě umocněn při poslechu limitované edice, kdy po závěrečné baladě „Conquerors“, která je mimochodem vážně skvělá, následuje dvojice bonusů „Messenger“ a „Always Had the Blues“, přičemž ani jedna z nich není z těch nezapomenutelných kusů, takže své místo ve skupině skladeb navíc si tak akorát zaslouží.

Je fajn, že jsou The Darkness zpět. Jejich hudba má v sobě ohromnou porci energie a zábavy na rozdávaní, a přestože pánové opustili životní krédo ve stylu sex, drogy a rock’n’roll a jejich hudba je tomu lehce podřízena a ubylo takové té bláznivé teatrálnosti z prvních počinů, tak nemám důvod otáčet se k této čtveřici zády, protože si až na pár drobných přehmatů drží svůj po-návratový standard. Ten sice první dvě alba sleduje z bezpečné vzdálenosti, ale dokud budou Hawkinsové sypat z rukávu skladby jako „Open Fire“, „Mighty Wings“ a „Conquerors“, tak můžu pořád ještě spokojeně pokyvovat hlavou tak jako v případě „Last of Our Kind“.


Redakční eintopf #77 – červen 2015

Paradise Lost – The Plague Within
Nejočekávanější alba měsíce:
God Is an Astronaut – Helios | Erebus
Paradise Lost – The Plague Within


H.:
1. Author & Punisher – Melk En Honing
2. Tempel – The Moon Lit Our Path
3. Abyssal – Antikatastaseis

Ježura:
1. Blaze of Perdition – Near Death Revelations
2. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Kaša:
1. The Darkness – Last of Our Kind
2. Paradise Lost – The Plague Within
3. High on Fire – Luminiferous

nK_!:
1. Paradise Lost – The Plague Within
2. iwrestledabearonce – Hail Mary

Atreides:
1. Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
2. Of Monsters and Men – Beneath the Skin
3. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Zajus:
1. Refused – Freedom
2. Muse – Drones

Skvrn:
1. God Is an Astronaut – Helios | Erebus
2. Vallendusk – Homeward Path
3. Vattnet Viskar – Settler

Onotius:
1. Shape of Despair – Monotony Fields
2. God Is an Astronaut – Helios | Erebus

Některé měsíce se stane, že v našem redakčním eintopfu nějaké album zvítězí zcela jednoznačně a s naprosto suverénním náskokem si pro sebe uzme titul nejočekávanější desky měsíce našeho bezvýznamného plátku. Pak jsou ale měsíce, kdy je tomu přesně naopak a je pomalu problém najít nahrávku, kterou v naší eintopfové rubrice zmínil víc než jeden člověk. Červen 2015 naprosto ukázkově spadá do té druhé kategorie. Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiná alba a mnohdy dokonce i úplně odlišné žánry. V červnovém eintopfu tím pádem najdete tipy na vše od extrémních metalových stylů, přes industriální humus, odbočky k hip-hopu či punku až po indie pop. Tak jako tak to vypadá, že asi bude co poslouchat (což je ale ostatně každý měsíc vzhledem k tomu, kolik toho v dnešní době vychází, to si zase nalijme čistého vína).

A objevily se tedy nějaké věci, na něž by se těšil víc než jeden jediný redaktor? Nakonec se našly tři – jsou jimi „The Plague Within“ od britských veteránů Paradise Lost, „Helios | Erebus“ od post-rockerů God Is an Astronaut z Irska a „The Thief and the Fallen“ od hip-hopového dua Jedi Mind Tricks. A právě první dvě jmenované desky se bodově shodly na stejné hodnotě, jež byla v redakčním žebříčku nejvyšší, tudíž právě jim titul nejočekávanějšího počinu v naší redakci svorně připadá.

H.

H.:

Zatímco květen mě z hlediska nových alb nijak zvlášť nerajcoval, červen je na tom o mnoho lépe, a to i navzdory faktu, že byla bohužel opětovně posunuta dlouho očekávaná novinka finských funeral doom metalových bohů Skepticism. Nicméně i bez nich bude červen hodně zajímavý a to pro mě asi úplně nejzajímavější se jmenuje „Melk En Honing“. Industrial/dronový nátlak v podání projektu Author & Punisher byl vždycky nelítostný buchar a nová deska nevypadá, že by na tom měla cokoliv měnit, takže se těším na další dávku industriálního hnusu. Úplně stejně jsem ovšem zvědavý i na „The Moon Lit Our Path“ od Američanů Tempel, protože jejich čistě instrumentální post-metal mě na tři roky starém debutu „On the Steps of the Temple“ hodně překvapil a především tuze bavil. A aby byl triumvirát extrémní muziky kompletní, na poslední místo musím nominovat obskurní Brity Abyssal, jejichž dvě dosavadní desky „Denouement“ a „Novit enim dominus qui sunt eius“ byly výtečné, tudíž doufám, že i třetí „Antikatastaseis“ přinese další působivou dávku chaotického zla.

Ježura

Ježura:

Jak to tak vidím, červen se, co se týče vycházejících desek, u mě ponese v duchu doplňování vzdělání respektive objevování již objeveného, byť třeba v trochu jiném provedení, než jak tomu bylo dříve. Co tím mám na mysli? Tak předně „Next Death Revelations“ od polských black metalistů Blaze of Perdition. O téhle kapele jsem několik let slýchal a chtěl se jí podívat na zoubek, ale pravděpodobně se tak stane až s novinkou, která vychází rok a půl od tragické dopravní nehody, již Blaze of Perdition prodělali a která se podle jejich vyjádření do skládání nového alba výrazně promítla. Jsem opravdu zvědavý jak, protože tohle by mohlo být velké. Nemálo zvědavý jsem rovněž na americké hip-hopové trio Jedi Mind Tricks. Jméno téhle formace okolo mě krouží od té doby, co jsem začal hip-hop registrovat, a když už po čtyřech letech vychází novinková deska „The Thief and the Fallen“, bylo by hloupé takovou příležitost jen tak přejít – tím spíše, že singl „Deathless Light“ je docela dost solidní věc.

Kaša

Kaša:

Vybrat tři nejočekávanější desky měsíce června nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel, ačkoli o prvním místě jsem přemýšlet dlouho nemusel. Začnu klasicky od pomyslné bronzové medaile. Rozhodně si nenechám ujít „Luminiferous“ svých oblíbenců High on Fire, kteří s každým albem pravidelně rostou, a papírově by tak měli být schopní navázat na povedené záležitosti let předešlých. To s Paradise Lost to mám složitější, protože poslední roky mě jejich tvorba baví méně, než bych u takové legendy čekal, ovšem první ukázky chystaného „The Plague Within“ znějí skvěle a doufám, že borci, jejichž dvě ústřední postavy se v uplynulém roce předvedly ve velmi dobrém světle v řadách bočních projektů Vallenfyre a Bloodbath, se nenechají zahanbit a spolu s proklamovaným přitvrzením a návratem k oldschoolovému soundu se kvalitativní laťka zvedne o několik tříd. No, a nakonec jsem si nechal anglické glam rockery The Darkness a jejich čtvrtou řadovku „Last of Our Kind“, která přistane na pultech obchodů hned první červnový den a na kterou se namlsán hitovým singlem „Open Fire“ těším jako malé děcko.

nK_!

nK_!:

Na nové Paradise Lost jsem docela zvědav. Ačkoliv nejde o kapelu, kterou bych měl kdovíjak naposlouchanou, vždy mi přišlo, že jejich nahrávky jsou konzistentní a minimálně zajímavé. Nikdy mě žádná náhodně vybraná deska přímo neodradila, a tak se tedy na „The Plague Within“ těším. S iwrestledabearonce je to horší, tam jsem zatím viděl jen pár klipů. Loni na Brutal Assaultu mě ale tahle pošahaná smečka docela zaujala, takže v červnu bude konečně důvod proniknout do hlubin magorovy duše. Snad se z toho nakonec nezblázním.

Atreides

Atreides:

Pokud sekce reportů nastartovala činnost našeho webu směrem mimo veškeré žánrové hranice, červnová nadílka alb ji v tomto ohledu vydatně podporuje. A nijak nezáleží na tom, že vyjdou ještě na jaře, protože já mám naprosto suverénně Vánoce v létě. Novou desku popové královny Florence and the Machine očekávám již od doby, kdy jsem se prvně přežral její druhotiny „Ceremonials“, takže dobře již třetím rokem. Má očekávání byla letošního roku vyslyšena – a ukázky z „How Big, How Blue, How Beautiful“ zní naprosto kulervoucně. Elektrická kytara, žestě, silné refrény a stále famózní hlas Florence Welch. Víc asi netřeba dodávat, neočekávám jiný výsledek než další úžasné album. Z hranic popu nevybočuje ani další očekávaná deska, byť islandští Of Monsters and Men spíše než na bohaté, vrstevnaté kompozice spoléhají na jednoduché folkové melodie a uhrančivou atmosféru své domoviny, kterou dokážou předat stejně přesvědčivě jako tamní metalové smečky. Na „Beneath the Skin“, soudě dle singlů, odhodili závoj fantastična a věnují se spíše civilním symbolům, avšak pracují s nimi se stejnou citlivostí, s jakou se jim dařilo čarovat atmosféru na „My Head Is an Animal“. Posledním pánem na holení jsou pánové hned dva. Dvojice Vinnie PazStoupe the Enemy of Mankind aka Jedi Mind Tricks pouští do světa osmou řadovku „The Thief and the Fallen“ a vzhledem k tomu, že z jejich tvorby znám především starší placky, jsem náramně zvědavý, kam až se za ty roky od „Visions of Ghandi“ nebo „Legacy of Blood“ stihli dostat.

Zajus

Zajus:

17 let od přelomového „The Shape of Punk to Come“ se na konci června na novém albu představí obnovení Refused, a moje volba nejočekávanějšího alba měsíce tak nemohla být jednodušší. Výše zmíněné album je působivé i po dlouhé době od vydání a soudě dle živelné energie, s jakou se Refused v posledních letech vrátili na pódia, mají stále co říci. Vedle Refused, jedné z nejvýraznější protisystémových skupin konce 20. století, vydá novinku i jedna z nejvýraznějších protisystémových (v tomto případě spíše slovem než činem) skupin začátku století 21. Muse z novinky zatím představili tři skladby, které mě o kvalitě nového materiálu rozhodně nepřesvědčily. I tak si ale „Drones“ poslechnu už jen proto, že na předchozích albech se nakonec vždy pár zajímavých kousků našlo. Jestliže u Refused očekávám kvalitu, v případě Muse doufám jen v krátkodobé pobavení.

Skvrn

Skvrn:

Začátek letošního roku byl až do posledního květnového týdne, kdy vyšla novinka norských Leprous, extrémně plodný. Dødheimsgard, A Forest of Stars, Solefald, Enslaved, Arcturus… jo, bylo to fajn období. Nyní však začínají průměrnější časy. Při letmém pohledu do seznamu červnových nahrávek mě zaujalo snad jen ostřílené jméno God Is an Astronaut. Tihle post-rockoví snílci mi nikdy vyloženě neučarovali, avšak vzhledem k slabší červnové konkurenci novince „Helios | Erebus“ první místo rezervuji. Aby to nevypadalo, že v červnu budu na čerstvou muziku úplně rezignovat, přidávám ještě dva spolky, které jsem si vždy dával tak nějak k sobě – Vallendusk a Vattnet Viskar. Není divu, jména obou atmo blackových kapel začínají na V (Vattnet Viskar v tomto ohledu bodují hned dvojnásobně) a shodně před dvěma roky téhle dvojici vyšly debutové záseky. Pamatuji si, že nešlo o nějaká veledíla, nicméně především v hudbě Vallendusk jsem cítil možný kvalitativní vzestup.

Onotius

Onotius:

V podobném trendu, jaký nastolil květen, pokračuje i červen, ovšem tentokrát je zde pro mě skutečně lákavých jmen ještě o něco méně. I přesto však alespoň dvě alba jmenovat dovedu. Ačkoliv tvorbu irských God Is an Astronaut znám zatím jen zběžně, jsem zvědav, kam se jejich instrumentální pojetí post-rocku za využití elektronických samplů pohne na novém albu nesoucím název „Helios | Erebus“. Ještě o něco větší zvědavost ve mně však vyvolává nová deska doom metalových Shape of Despair, kteří po dlouhých 11 letech vydají novinku „Monotony Fields“. I přesto, že jsem jejich tvorbu svého času sjížděl pravidelně, na dlouhou dobu u mě upadli v zapomnění. A co je lepší motivace k opáčku starých časů než vydání novinky?


Novinky 9-5-15

Ad hominem - Antitheist

>>> Kontroverzní Francouzi Ad hominem v letošním roce konečně vydají následovníka desky „Dictator – A Monument of Glory“ z roku 2009. Novinka se jmenuje „Antitheist“ a vyjde 26. června u Osmose Productions. Obal je následující, tracklist vypadá takto:

01. No Hope 02. Go Ebola! 03. Antitheist 04. Death & cunt 05. Compulsive Extermination 06. The One and Only 07. Impaled Muhammad 08. Glory Hole Jesus 09. I Am the Heretic 10. Anus of Yahweh 11. Before You Turn Blue 12. The Anger Syndrome 13. Tomb of Holiness

>>> Italští thrash metalisté Eversin už za pár dnů vypustí svou třetí řadovou fošnu. „Trinity: The Annihilation“ bude k mání od 18. května u My Kingdom Music. Obal je tady, ukázku „Chaosborn“ najdete na YouTube, tracklist následuje:

01. Flagellum dei 02. Fire Walk with Me 03. Chaosborn 04. We Will Prevail 05. Crown of Nails 06. Beneath an Atomic Sun 07. Litanies of War 08. Trinity

>>> Švédové Galvano si na letošní rok připravili svou druhou desku. Počin se jmenuje „Trail of the Serpent“ a vyjde 25. května pod hlavičkou Candlelight Records. Obal zde, song „Stench of Prey“ se nachází k poslechu na Bandcampu vydavatele, tracklist vypadá takto:

01. The Gathering 02. Following the Trail 03. Stench of Prey 04. Driven Snow

>>> Řecký kytarista Gus G. hlásí, že dokončil nahrávání svého dalšího sólového alba. To se bude jmenovat „Brand New Revolution“ a vyjde pod křídly Century Media Records v červenci.

>>> Zámořští heavy metalisté Holy Grail právě vstupují do studia, kde začnou natáčet své další album. Novinka by se na trhu měla objevit na podzim.

>>> Polští folk metalisté Percival Schuttenbach vydají vydají již za pár dnů, jmenovitě 15. května, nové album „Mniejsze zło“. Obal se nachází tady, tracklist následuje níže:

01. Oberek 02. Oj tam na mori 03. Żmij i dziewczyna 04. Dzierzba 05. I nie wrócił… 06. Miodunka (Медуница) 07. Martwe zło 08. Zmora 09. Tridam 10. Nilfgaard 11. Cantara [Dead Can Dance cover]

>>> Sunset in the 12th House, což je nový vedlejší projekt členů Dordeduh, streamují píseň ze svého debutu „Mozaic“ (vyjde 5. června u Prophecy Productions). „Arctic Cascades“ poslouchejte na YouTube.

>>> Nový song streamují i Tau Cross, což je nový projekt muzikantů z kapel jako Amebix nebo Voivod. Track „We Control the Fear“, jenž se objeví na eponymním debutu (vyjde 19. května), poslouchejte na Soundcloudu anebo níže.

>>> Čínská formace Tengger Cavalry vydá i v letošním roce novou desku – „Blood Sacrifice Shaman“ bude k dostání od 18. května a tři songy z nahrávky můžete poslouchat na Bandcampu. Obal zde, tracklist následuje:

01. Соёмбо (Hymn of the Mongolian Totem) 02. Tengger Cavalry 03. Horseman 04. Rootless 05. The Wolf Ritual 06. The Native 07. Blood Sacrifice Shaman 08. Hero 09. Spirits 10. Tengger Cavalry (2009) [bonus] 11. Blood Sacrifice Shaman (2009) [bonus]

>>> Novým bubeníkem britských rockerů The Darkness se stal Rufus Taylor, což je syn Rogera Taylora, bubeníka legendární kapely Queen.


Novinky 25-4-15

Abyssal - Antikatastaseis

>>> Extrémně metaloví Britové Abyssal na letošní rok nachystali svou třetí desku. Následovník počinu „Novit enim Dominus qui sunt eius“ z roku 2013 se bude jmenovat „Antikatastaseis“ a vyjde 23. června u Profound Lore Records. První ukázku „I Am the Alpha and the Omega“ najdete na Soundcloudu, obal je napravo a tracklist následuje:

01. I Am the Alpha and the Omega 02. The Cornucopian 03. Veil of Transcendence 04. Telomeric Erosion 05. A Casual Landscape 06. Chrysalis 07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas

>>> Francouzští black metalisté Celestia se rozhodli ukončit svou činnost. Už posmrtně vyjde u Apparitia Recordings jejich finální deska s názvem „Apparitia Sumptuous Spectre“ – CD bude k dispozici v červnu, LP v září. Obal zde, tracklist vypadá takto:

01. The Awakening of the Dormant Fiancée 02. Necromelancholic Reveries 03. Wandering Through the Past Memories 04. Perverted, Decadent, Dying Love 05. Spectra 06. Morbid Romance 07. The Fragrance of the Dead Rose 08. The Radiance of the Astral Circle

>>> Norové God Seed, v jejichž čele stojí King ov Hell a Gaahl (oba ex-Gorgoroth), se pustili do natáčení své druhé desky. Na počinu by se mělo objevit devět skladeb.

>>> Speed metaloví veteráni Helloween streamují nový song z chystaného alba „My God-Given Right“, které vychází 29. května. „Lost in America“ poslouchejte na YouTube.

>>> Český kytarista Joe Karafiát (The Plastic People of the Universe, Garage) bude vydávat novou kompilaci, na níž se kromě již známých písniček objeví i tři zcela nové kusy, jejichž produkce se ujal Boris Carloff. Nahrávka bude pokřtěna 5. května v pražském klubu Podnik.

>>> Power metalisté Kamelot vypustili do světa nové video „Insomnia“, jež má propagovat jejich aktuální počin „Haven“ (vyjde 5. května). Klip sledujte na YouTube.

>>> Nový klip mají na kontě taktéž finští folk metalisté Korpiklaani. „Pilli on pajusta tehty“, které se objeví na chystaném albu “Noita” (vyjde 5. května), sledujte opět na YouTube.

>>> Italská formace Luca Turilli’s Rhapsody zveřejnila lyric video k songu „Rosenkreuz (The Rose and the Cross)“ z nového alba „Prometheus, symphonia ignis divinus“ (k mání bude od 19. června). Najdete jej na YouTube.

>>> Royal Thunder vydali na začátku tohoto měsíce svou druhou desku „Crooked Doors“, což nyní připomínají novým videoklip k písni „Time Machine“ – podívat se můžete na YouTube.

>>> Finové Stratovarius ohlásili vydání dalšího řadového alba – novinka se bude jmenovat „Eternal“ a vyjít by měla 14. srpna u firmy earMUSIC.

>>> Britští rockeři The Darkness mají na programu vydání další desky „Last of Our Kind“, která se na pultech obchodů objeví 1. června. Kapela nyní na vydání navnazuje videoklipem „Open Fire“:


The Darkness – Hot Cakes

The Darkness - Hot Cakes
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / glam rock
Datum vydání: 20.8.2012
Label: Canary Dwarf

Tracklist:
01. Every Inch of You
02. Nothin’s Gonna Stop Us
03. With a Woman
04. Keep Me Hangin’ On
05. Living Each Day Blind
06. Everybody Have a Good Time
07. She Just a Girl, Eddie
08. Forbidden Love
09. Concrete
10. Street Spirit (Fade Out) [Radiohead cover]
11. Love Is Not the Answer

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To však neplatí pro The Darkness, britské glam rockery, kteří by mohli být zářným příkladem toho, jak se dle poučky sex, drogy a rock ‘n’ roll vyvíjí kariéra učebnicové rockové kapely. Než se dostaneme k jádru věci, začněme tedy trošku zeširoka. Na počátku všeho byl hlad po rockové hudbě, která by do žil vrátila trošku pompéznosti, teatrálnosti a odkazu legendárních Queen. A to se The Darkness povedlo na jedničku. Debutové album “Permission to Land” přineslo monstrózní hit v podobě skladby “I Believe in a Thing Called Love” a parta kolem bratrů Hawkinsových měla najednou našlápnuto k zářivé kariéře. Debut se tedy povedl, a i když obsahoval několik slabších momentů, byla to skvělá jízda na cestě rockovou historií. Druhé, ještě lepší, “One Way Ticket to Hell… and Back” status The Darkness jen potvrdilo. Oproti debutu bylo mnohem víc vyrovnané, obsahovalo jednu chytlavou pecku za druhou a The Darkness se jej dali podporovat energickými živými vystoupeními (sám jsem byl svědkem koncertu v londýnské Alexandra Palace v roce 2006 a dodnes tento koncert považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil). “One Way Ticket to Hell… and Back” se sice nedočkalo takového úspěchu, jak by se možná očekávalo, ale výstup kapely na rockový Olymp nezastavil.

Jak už to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí, a tak se začaly postupně prohlubovat nejrůznější spory a neshody ohledně fungování kapely, přičemž svůj podíl na tom jistě měla závislost frontmana Justina na heroinu, alkoholu a jiných omamných látkách. Vztahy mezi ním a zbytkem kapely (zejména bratrem Danem) se začaly podstatně zhoršovat, až vše (celkem logicky) vyústilo ve zpěvákův nástup do léčebny, následovaný odchodem z kapely koncem roku 2006. Justin se snažil prorazit sólově, posléze pak v kapele s nájemnými hráči pod hlavičkou Hot Leg, přičemž zbytek rozpadnuvší se party si založil vlastní kapelu Stone Gods. Protože si všichni začali po čase chybět, staré křivdy byly odpuštěny, vztahy urovnány a všichni zřejmě zjistili, že spolu vydělávali nejvíc, tak se s velkou pompou Justin v roce 2011 vrátil a výsledkem nově získané energie, tvůrčí kreativity a kdo ví čeho ještě, je nové album “Hot Cakes”.

Vykládám to sice jako pohádku, ale takhle to prostě je, nicméně, pojďme se posunout časovou osou k současným událostem. Na “Hot Cakes” se vrátil původní baskytarista Frankie Poullain, který nahrál debutové album a který mi byl vždy o něco blíže než jeho nástupce Richie Edwards, jenž se údajně v The Darkness snažil převzít vůdcovské otěže a pověstnému týmovému duchu tím rozhodně nepřispěl. Hned od prvního tónu je na “Hot Cakes” jasné, že The Darkness chtějí být velké rockové hvězdy a nebojí se to dát veřejnosti najevo. Jejich verze pompézního rocku, která není zas tak odlišná od toho, jak kdysi hráli zmínění Queen nebo Aerosmith, ke kterým jsou připodobňováni asi nejčastěji, je postavena na Justinově charismatu, chytlavých refrénech, úderných riffech ála AC/DC, a to vše bez žádných velkých složitostí. Sice si nemyslím, že ještě někdy v budoucnu získají zpět své postavení, které si dokázali před léty vydobýt (jako předskokani Lady Gaga na evropské části jejího aktuálního turné se snaží, seč jim síly stačí), ale nic to nemění na to faktu, že “Hot Cakes” je prostě dobrá rocková deska. Nedošlo k tomu, čeho jsem se obával, a sice, že to bude pouze slátaninou přebytečných nápadů z minulosti. O upřímnosti připravovaného alba jsem v době jeho ohlášení taky tak trochu pochyboval, ale The Darkness předvádí, že mají stále co sdělit a že na tom jejich návratu přeci jenom bude.

Kvalitativně se The Darkness derou s “Hot Cakes” někam ke svým předešlým zásekům v diskografii. O produkci se postarala ústřední bratrská dvojice Hawkinsů, kteří se spolupodíleli na tvorbě všech písní s občasným přispěním Frankieho Poullaina, s výjimkou překvapivé předělávky “Street Spirit (Fade Out)” od Radiohead, kterou bych od The Darkness opravdu nečekal a kupodivu nedopadla vůbec špatně. Hned v úvodní singlové “Every Inch of You” se projevují hlavní, výše uvedené, atributy tvorby The Darkness, které z jejich skladeb dělají něco víc než obyčejné rockové odrhovačky. Kapela zní uvolněně a uvěřitelně, přičemž i sám Justin se snaží dokazovat, že všechno v kapele šlape na jedničku – “I’m in a band with my brother and my two best mates” je slogan, který hovoří za vše. Na ploše čtyřiceti minut se dočkáme jak skvělých skladeb (zmíněná “Every Inch of You”, “Nothin’s Gonna Stop Us”, “Everybody Have a Good Time” a “She Just a Girl, Eddie”), víceméně povedených (“With a Woman”, “Forbidden Love”) až po nějaké ty přešlapy (baladická “Living Each Day Blind” či “Keep Me Hangin’ On”). Opravdová pecka však číhá na úplném konci, a to pouze v případě rozšířené edice, která kromě zbytečných demo, akustických verzí jiných skladeb, nabízí “Cannonball” s hostující flétnistou Ianem AndersonemJethro Tull získala díky jeho atypickému (na poměry The Darkness) sólu nový rozměr.

Chvály bylo vyřčeno dost, a proto je asi jasné, že se žádné překvapení konat nebude, když “Hot Cakes” doporučím každému, kdo má hard rock s glam vlivy v lásce a nevadí mu nenáročná, nic neřešící hudba, která sice neobsahuje žádnou dechberoucí myšlenku, ale když už nic, tak se u poslechu The Darkness alespoň dobře pobavíte a nemyslím si, že hlavním účelem “Hot Cakes” bylo něco jiného. Já se bavil náramně a opět jsem se utvrdil v myšlence, že bratři Hawkinsové a jejich kumpáni jsou jedním z největších překvapení minulé dekády na britské scéně, a současně se – i přes nepřízeň své vlastní slávy – dokázali prodrat zpět a v rámci možností na své úspěchy dokonce navázat.