Archiv štítku: The Devil and the Universe

The Devil & the Universe: info o albu

Rakouští The Devil & the Universe zveřejnili kompletní info o svém dalším albu „Folk Horror“, které vyjde 22. září. Předobjednávky na CD (limit 999 kusů) i bílé LP (300 kusů) již běží u aufnahme + wiedergabe. Následuje tracklist a přehrávač, v němž se nachází přebal a dvě zveřejněné skladby.

01. Alchemical Landscape 02. Willow Dance 03. The Ash Tree 04. A Fiend in the Furrows 05. Black Harvest 06. Wyrd 07. The Church of the Goat 08. When We Were Trees


Redakční eintopf – září 2017

Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun


H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place

H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck DPublic Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.


The Devil & the Universe: nové EP

The Devil & the Universe i letos dodrželi svou tradici vydat na Valpuržinu noc nové EP. Letošní počin nese název „Walpern – Redux“, ale na rozdíl od jeho předchůdců se zde nenachází nová hudba, nýbrž zremixované a přepracované písně z předchozích tří „Walpern“-minialb (vyjma remixových kousků z „Walpern II – The Blocksberg Sessions“), a to ve dvou dlouhých souvislých stopách. Na 500 kusů limitované LP je k dispozici u aufnahme + wiedergabe.


Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia

Ordo rosarius equilibrio, The Devil & the Universe, Sophia, Der blaue Reiter

Datum: 24.9.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Der blaue Reiter, Ordo rosarius equilibrio, Sophia, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Sanctuary

H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…

Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.

H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.

H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.

Der blaue Reiter

Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.

H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).

The Devil & the Universe

H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!

Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.

H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.

H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio„The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.

Ordo rosarius equilibrio

Atreides: The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.

H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.

Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.

Sophia

H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.

H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.


Apokalyptická mše s řadou významných celebrantů se blíží

V sobotu 24. září proběhne v Exitu rituál v režii těles Ordo Rosarius Equilibrio, Der Blaue Reiter, The Devil & The Universe a Sophia.

Švéd Tomas Pettersson byl s ambientním zjevením Ordo Equilibrio jedním z nejdůležitějších artefaktů kultovního labelu Cold Meat Industry. Po třech albech bylo jméno projektu upraveno na dnešní Ordo Rosarius Equilibrio a Pettersonův apocalyptic pop, jak autor svoji tvorbu sám označuje, se stal v běhu let o něco „písničkovějším“. Pořád však jeho tvorba přímo mokvá libertinstvím, temnotou a sexuálním obžerstvím. Po šestileté pauze letos vyšlo nové dlouhohrající album „(Vision: Libertine) – The Hangman´s Triad“ a perverzní hvězda Ordo Rosarius Equilibrio zazáří i u nás.

Svoje epické vystoupení si ten samý večer odbude i Sathorys Elenorth, dorazivší z Barcelony v čele neoklasického martial monstra Der Blaue Reiter. Jeho až soundtrackové pojetí oscilující od klavírní křehkosti po kataklysmatické poryvy smyčců a perkusí vykreslí tragické scénáře z desek i našemu publiku. Bude záhodno vzít si na sebe (zcela výjimečně) něco černého, neboť nás čeká drásavý funus čehokoliv hezkého. Stejně jako na poslední desce i v Praze Sathorysovi vypomůžou Bjärgövé z Arcany o což bude jeho vystoupení ještě zajímavější.

Ordo Rosarius Equilibrio a spol.

Okultní špetku do rituálního kruhu přijedou přihodit i rakouští kozlíci The Devil & The Universe. Ti jsou u nás poměrně častým hostem, ale jejich účast jim nezařídila žádná nekalá woodoo praktika, nýbrž skvělé album „Benedicere“, které českému publiku kapela živě představí poprvé. Jejich klasické tribal výrazivo je nyní okořeněno biblickou mystikou, v jejímž odrazu se mísí andělská poetika s mystickou temnotou.

Kýbl nečistoty vám na hlavy vychrstne s rozvířením prvních tónů setu švédského projektu Sophia. Peter Bjärgö, Cecilia Bjärgö, Stefan Eriksson – oklikou se vracíme ke Cold Meat Industry, jejichž další hvězdou kdysi byla neoklasická Arcana. Sophia je její martial industriální levoboček, v němž se jeho tvůrci zbavují temnějších nápadů, které se do konceptu křehčího hvězdného jména nehodí. Nejde však o žádný odpad – čekejte jen koma plné obrazů malovaných barvami zkázy a destrukce.

24. září 2016 se klub Nová Chmelnice změní v pohřebiště plné mrtvých těl i duší. Buďte při tom a nechte se vnitřně vydrancovat. Bude to stát za to!

ORDO ROSARIUS EQUILIBRIO (S), DER BLAUE REITER (E/S), THE DEVIL & THE UNIVERSE (A) a SOPHIA (S)
24. září 2016 (start 20:00)
Nová Chmelnice, Koněvova 219, Praha 3
Vstupné: předprodej v síti Ticketpro, GoOut.cz – 590 Kč+poplatky/na místě 690 Kč
Více informací na www.sanctuary.cz
FB event koncertu – https://www.facebook.com/events/1798910207006383/

[tisková zpráva]


Near Earth Orbit: nový song

Near Earth Orbit – tedy společný projekt Artauda Setha (Merciful Nuns, The Garden of Delight) a Ashleyho Dayoura (Whispers in the ShadowThe Devil & the Universe) – loni, hned v prvním roce svého fungování vypustili dvě dlouhohrající alba. Další deska s názvem „Mission E.D.E.N.“ je už v přípravě a dvojice z ní nabízí první skladbu k poslechu. „Inocular“ ochutnávejte na YouTube.


Koncertní eintopf #15 – září 2016

Ordo rosarius equilibrio, Der Blaue Reiter, The Devil and the Universe a Sophia
Nejočekávanější koncerty:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9.


H.:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9. (event)

Atreides:
Ordo rosarius equilibrio, Sophia, Der blaue Reiter, The Devil & the Universe – Praha, 24.9. (event)

Onotius:
Intronaut, Shining, Obsidian Kingdom – Praha, 13.9. (event)

Metacyclosynchrotron:
Prague Death Mass III – Praha, 15.-17.9. (event)

H.

H.:

Hned září, které již tradičně otvírá podzimní část klubové sezóny, nabízí přehršel akcí, na nichž by účast nemusela být úplně od věci. Bohužel jsou to všechno jen koncerty na úrovni, kde si člověk říká, že by možná mohl zajít, ale je pomálu záležitostí, kde bych vyloženě nesměl chybět, protože by mě to kurevsky mrzelo. Když nebudu počítat festivaly, které jsou už vyprodané a já nemám lístek, tak jedinou výjimkou budiž jen 24. den v měsíci, na nějž připadá ultimátní kombo martial industrialu a dalších příbuzných laskomin. Vystoupí zde čtyři skupiny, z nichž každá je vysoce zajímavá. Okultní kozly The Devil & the Universe jsme si zde již v několika článcích představili, ale vedle nich se dále objeví Ordo rosarius equilibrio (příznivci kultovního labelu Cold Meat Industry jistě znají) a dva projekty Sophia a Der blaue Reiter, v nichž jsou nějakým způsobem zainteresováni manželé Peter a Cecilia Bjärgö z fenomenálních Arcana. Jestli se v září odehraje nějaký koncert, na nějž bych byl ochoten si vsadit, je to právě tento.


Atreides

Atreides:

Když jsem na předloňských Hradbách samoty viděl The Devil & the Universe, jeden z projektů frontmana rakouských Whispers in the Shadow, bylo to neskutečně omamné a strhující zároveň… a vzhledem k tomu, že už jsem od té doby promeškal minimálně jednu pražskou zastávku těchto rituálních pekelníků, je nejvyšší čas to změnit… nemluvě o tom, že se představí po boku kultovních Ordo rosarius equilibrio, které snad příznivcům neofolku a martial industrialu ani netřeba představovat. Zajímavá kombinace perverze a tajemna rituálu je zkrátka přitažlivá. Možná je trochu ostuda, že zbylá dvě jména (Der blaue Reiter a Sophia) se mi doposud vyhýbala, nicméně pokud to nenapraví domácí příprava, tenhle koncert to napraví určitě. A jejich popisy z úst promotérů zní tuze lákavě. Netřeba tedy váhat, ke konci září se jde na neofolky a martialy, i kdyby měly padat trakaře!


Onotius

Onotius:

Těch zajímavých akcí je rozhodně víc. Tam, kde ovšem rozhodně nesmím chybět, to je pražský koncert Intronaut po boku norských Shining. Druhé jmenované jsem si zatím vždy nechal ujít, což tentokrát nehodlám, a pokud jde o Intronaut, tak na ty jsem zatraceně zvědav. Jejich loňská „The Direction of Last Things“ je naprosto vybroušeným kouskem progressive/post-metalu a už se těším, jak ta muzika na koncertě obživne.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kam v září? No samozřejmě na Prague Death Mass. Dva předchozí ročníky mi poskytly některé z mých nejsilnějších koncertně-hudebních zážitků, takže není co řešit. Absu, Profanatica, Dark Sonority, Irkallian Oracle, Archgoat, Sinmara, Whoredom Rife jsou povinnosti, zbytek rovněž bude stát za zhlédnutí a také se těším na vynesení svého osobního verdiktu, zda je Batushka vážně taková plytká mrdka pro děcka a pitomce, co sežerou každé naleštěné hovno, anebo na těch pšoncích něco vážně je.


The Devil & the Universe – Walpern III – Hexenforst

The Devil & the Universe - Walpern III - Hexenforst

Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / ritual
Datum vydání: 30.4.2016
Label: aufnahme + wiedergabe

Hrací doba: 15:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.

Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).

„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.

Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“„Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.

Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.