 |
|
Země: Nizozemsko Tracklist: Hrací doba: 15:27 K recenzi poskytl:
|
Čas letí neúprosně. Je tomu už šest let od rozpadu nizozemské okultní kapely The Devil’s Blood. Po ohlášení konce ještě stihli téhož roku vydat finální třetí studiovou desku „III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars“, již tvoří nedokončené demo nahrávky pořízené v domácím studiu kytaristy a hlavního principála celého spolku Selima Lemouchiho. Ten spáchal následujícího roku sebevraždu, což definitivně zmařilo veškeré naděje na znovuobnovení činnosti formace.
Významnou, až definující součástí The Devil’s Blood byla také Selimova sestra Farida. Právě její nezaměnitelný zpěv, ve kterém mísí krásu s temnou podmanivostí (ostatně přezdívku „The Mouth of Satan“ asi nedostala pro nic za nic), tvořil nedílnou součást kapely. Byla by tedy veliká škoda tento jedinečný hlas neslyšet i nadále. Ano, občas někde tu a tam zahostovala, ale co to je oproti regulérní nahrávce. Po vynikajících počinech s The Devil’s Blood však přichází zpět do povědomí díky seskupení Molasses. Aby toho nebylo málo, v Molasses působí i jiní členové The Devil’s Blood – Job van de Zande (baskytara), Ron van Herpen (kytara) a Oeds Beydals (kytara). K úplnosti sestavy ještě schází Bob Hogenelst (bicí) a Matthijs Stronks (klávesy).
Asi nikoho nepřekvapí, že hudebně se Molasses nikterak významně od tvorby The Devil’s Blood neodlišují. Pojmenováni podle poslední skladby, kterou Selim Lemouchi vydal v rámci projektu „Selim Lemouchi & His Enemies“ na jeho jediném EP „Earth Air Spirit Water Fire“, jako když pozvolně obnovují a navazují na ducha The Devil’s Blood, přičemž se mu ale nesnaží vyrovnat či ho rovnou napodobovat. Vyjádření Molasses na singlu „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ je jemnější, trpělivě vyčkávající, bez Selimovi animální kytarové energie, což z výsledku činí docela jiný prožitek. Společným aspektem však nadále zůstává především tajemná až rituální atmosféra něčeho uzavřeného, určeného pro pár vyvolených.
Píseň „Mourning Haze“ je na singlu tou živější. Přestože lehkost úderů bicích doplněných o klávesové motivy zní poklidným dojmem, velice brzy ji narušují dravé kytary, které si díky neustálým sólovým výjezdům často berou hlavní slovo. Potěšující byl moment, kdy se poprvé ozval hlas Faridy. Na kouzlu jejího hlasu se totiž nezměnilo vůbec nic. Stále je stejně charismatický a náladotvorný. Spolu s psychedelickou hudbou a zkreslujícím se tónem kytary představuje dokonalou kombinaci. Vše tedy funguje jak má i bez tvrdších riffů známých z The Devil’s Blood. „Mourning Haze“ ale přeci jenom něco schází. Její poslední minuty dávají dostatek prostoru všem nástrojům, a to si říká o nějaké vyvrcholení. K tomu však nedochází. Namísto toho skladba pouze vyšumí do prázdna, což je trochu škoda.
To druhá „Drops of Sunlight“, přestože ještě rozmáchlejší, nakládá se svojí délkou efektivněji. Po vkusném líbivém kytarovém intru přichází chytlavý motiv, jenž předznamenává nějaký vývoj a daří se tak posluchače držet po celou dobu v napětí. Zpěv Faridy se dostává do éterických poloh a postupně doprovází rozjíždějící se rytmiku až do samotného závěru. Za mě tedy silnější skladba než „Mourning Haze“, ale i ta se mi přes výhrady zamlouvá.
Úvodní singl Molasses tak hodnotím rozhodně kladně. Ať už „Mourning Haze“ nebo „Drops of Sunlight“, obě ukazují, že od této kapely můžeme očekávat kvalitní věci. Oceňuji, jak nenápadným a nenásilným dojmem se Molasses prezentují a nesnaží se ihned udeřit se vší silou. Naopak vydají dvě písně, které vyžadují klid a čas na vstřebání. Beru to jako velice sympatické seznámení s novou skupinou a těším se na pokračování. Na dělání závěrů a porovnávání s The Devil’s Blood je po pouhých dvou skladbách ještě brzy.
