Archiv štítku: The Great Old Ones

The Great Old Ones na podzim v Modré Vopici

THE GREAT OLD ONES (FRA) + AUÐN (IS)
5. 11. 2018 – Modrá Vopice, Praha
www.obscure.cz
Vymítači dobra na podzim ve Vopici! Francouzští postblackoví THE GREAT OLD ONES, kteří dávají hororovým dílům H. P. Lovecrafta blackmetalový soundtrack, společně islandskými atmosferiky AUÐN zakročí 5.11.2018 v pražském klubu Modrá Vopice proti rozmáhajícímu se dobru!

https://www.youtube.com/watch?v=O5xDXwDdguk
https://www.youtube.com/watch?v=lC8fE1ie0L8

Vstupenky budou v předprodeji od příštího týdne, nejlevnější budou k dispozici na webu pořadatele www.obscure.cz.

[tisková zpráva]

The Great Old Ones


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu

Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř

Brutal Assault doplňuje poslední zahraniční kapely do letošní sestavy. Prostor tentokrát dostávají menší undergroundové kapely, například post metaloví The Great Old Ones, hardcore v podání Mercy Ties, funerální doom Monolithe nebo prog metal Soen.

Prvními na seznamu jsou The Great Old Ones. Jak jejich název naznačuje, kapela se inspiruje mystériem H. P. Lovecrafta. Stejně jako jeho povídky je jejich hudba potemnělá a zlověstně vtíravá a bere na sebe podobu post metalu a ambientu. Higher Power přivezou ostrý ostrovní hardcore, zatímco Phurpa předvede jeden ze svých očišťujících hudebních rituálů dle záhrobní tibetské tradice Bönismu. Polská Furia má velmi osobitou představu o black metalu s přesahy do různých stylů. Mercy Ties jedou turné s Birds in Row s nimiž jsou prostřednictvím svého schizofrenního punk rocku s elementy math rocku a grindu i stylově spříznění.

Norská avantgardní pětice Madder Mortem v čele s nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou zpěvačkou Agnete Kirkevaag si získala řadu fanoušků na Brutal Assaultu již před lety, jejich velmi expresivní, živelná a emotivní muzika i projev kapely nechá málokoho lhostejným. Německý black metal pod názvem Ultha představuje svojský mix mezi skandinávským a americkým black metalem, představte si ošklivé dítě zplozené Emperor a Leviathan.

První sobotní slot tradičně znamená odpočinkovou záležitost v podobě chrochtajícího goregrindu, který letos obstarají Nuclear Vomit. A stejně tak bude dodržena i tradice vyždímání zbylé energie poslední kapelou na festivalu hrající funeral doom, letos šanci dostanou Francouzi Monolithe. Jako poslední kapelu vám přinášíme Soen, super-projekt bývalého bubeníka Opeth a Amon Amarth a ex-členů Willowtree, ve kterém si mihl i Steve DiGiorgio. Můžete čekat melodickou, těžkotonážní a spletitou směs mísící se v osobitém prog metalu.

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

YouTube:
1349 – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=7DpRGr4-qa4
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE
Textures – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=DqhDijlwefc
Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70

[tisková zpráva]


Redakční eintopf – leden 2017

The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy
Nejočekávanější alba měsíce:
The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy


H.:
1. Laster – Ons vrije fatum
2. Kant Kino – Kopfkino
3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Kaša:
1. Kreator – Gods of Violence

Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence

Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire

Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal

H.

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

The Great Old Ones

Onotius

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Kreator

Cnuk

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel GrindToxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.


The Great Old Ones: ukázka z nové desky

R’lyehští Francouzi The Great Old Ones představují skladbu z chystaného alba „EOD – Tale of Dark Legacy“, které vyjde 27. ledna u Season of Mist. Novinka je koncipována jako další díl Lovecraftova příběhu „Shadow Over Innsmouth“, což je také název zveřejněné písně, kterou si můžete pustit na stránkách magazínu Terrorizer. Album vyjde jako CD digipak a 2LP s 36-stránkovým bookletem.


The Great Old Ones – Tekeli-li

The Great Old Ones - Tekeli-li
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Je ne suis pas fou
02. Antarctica
03. The Elder Things
04. Awakening
05. The Ascend
06. Behind the Mountains

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / youtube

Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící…

Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu při názvu The Great Old Ones v hlavě okamžitě nenaskočí Howard Phillips Lovecraft, ten by se měl spíš stydět. Opravdový znalci totiž podle názvu nové desky “Tekeli-li” poznají rovnou i to, že se francouzští black metalisté budou na své novince nejspíše věnovat slavnému Lovecraftovu dílu “At the Mountains of Madness” neboli “V horách šílenství” – a opravdu je tomu tak, protože celý koncept “Tekeli-li” se točí právě okolo tohoto majstrštyku, který je třeba pro mě osobně jednou z mých nejoblíbenějších věcí od Lovecrafta vůbec. Tak či onak, nyní se podíváme na to, jak se deska povedla… v minirecenzi na “Al Azif” jsem svého času prohlásil, že mocný Cthulhu by mohl mít radost… dá se to říct i o “Tekeli-li”?

Novince jsem věnoval nějaký ten poslech, podrobil ji svému zaručeně odbornému posudku a verdikt je následující – rozhodně ano, dá! Dokonce si myslím, že z “Tekeli-li” by Cthulhu mohl mít ještě větší radost… když tedy samozřejmě pomineme fakt, že se “V horách šílenství” vůbec nevyskytuje. Pojďme už však na samotnou muziku. “Al Azif” nabídlo vrstvené kompozice delšího rázu, jež se hodně vágně řečeno pohybovaly na ose mezi black metalem povětšinou ve středním až pomalejším tempu s výjezdy do rychlejších momentů, sem tam probleskl nějaký ten náznak ambientu, nejdůležitější roli hrála atmosféra. Není žádným překvapením, že “Tekeli-li” víceméně pokračuje v obdobné hudební formě a právě vyřčený hrubý popis debutu by šel vlastně vztáhnout i na novinku. Nicméně…

…nicméně i přesto se nedá tvrdit, že by bylo “Tekeli-li” jen pouhou kopírkou svého předchůdce. Spíš bych se nebál říct, že novinka jednoduše navazuje a tu formuli, jakou si The Great Old Ones definovali už na “Al-Azif”, posunuje ještě o kus dopředu. Zvukově je “Tekeli-li” ještě o něco hutnější (pochvala za krásně slyšitelnou baskytaru!), ale hlavně kompozice se mi zdají ještě uhrančivější, silnější a po všech směrech propracovanější. Důležitá je ovšem jiná věc – již jsem zmínil, že na “Al-Azif” hrála hlavní roli atmosféra, takže stěžejní je pro mě to, že na “Tekeli-li” nic ze své síly neztratila, naopak je možná je o kus koncentrovanější a působivější. A to je upřímně přesně to, v co jsem před vydáním doufal.

Skladby jsou sice relativně rozsáhlé (nepočítáme-li úvodní intro “Je ne suis pas fou”, pak má nejkratší kus “The Ascend” sedm a půl minuty, nejdelší “Behind the Mountains” naopak téměř 18), takže by se mohlo zdát, že – jak už tomu ostatně u podobných záležitostí bývá – že půjde o poměrně monotónní hudbu, ve skutečnosti to ovšem není tak úplně pravda. “Tekeli-li” je především masivní stěna zvuku, tudíž na první poslech opravdu může působit monotónně, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, tak zjistí, že všechny písně jsou ve své podstatě relativně pestré a v žádném případě nenudí, ačkoliv táhnou za stejný provaz a nesou se v podobném duchu.

Přesně dle očekávání (ostatně u podobných nahrávek je to skoro i nepsané pravidlo) je naprostým vrcholem celého snažení kapely ten nejdelší a nejrozmáchlejší opus – v tomto případě “Behind the Mountains”. Opravdu je tomu tak a mě osobně si The Great Old Ones tímhle 18minutovým kolosem opravdu získali. Nejsilnější atmosféra, nemocnější nápady, nejlepší pocit z výsledku… všechno, co je ke slyšení v předcházejících minutách (“Behind the Mountains” desku samozřejmě zakončuje) je zde shrnuto v ještě působivějším podání. Přesně takhle to má vypadat!

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by ostatní písně byly jen chudými příbuznými, protože tak to rozhodně není. Naopak, všechny mají dost velké kouzlo, jde jen o to, že “Tekeli-li” prostě postupně a přirozeně spěje a graduje do onoho majestátního závěru v podání “Behind the Mountains”. Jinak vysokou laťku nastaví hned první regulérní věc “Antarctica”, jež ještě společně s “Awakening” patří k dalším mým oblíbeným skladbám… například moment v polovině “Awakening”, kdy se The Great Old Ones po poklidnější vsuvce rozjedou a především bubeník Léo Isnard se na chvilinku vyloženě urve ze řetězu, patří k těm, na něž se při poslechu vyloženě těším. Nicméně ani “The Elder Things” a instrumentální “The Ascend”, kterou zdobí skvělý oddechový závěr téměř plynule přecházející ve vrcholovou “Behind the Mountains”, nastavenou úroveň v žádném případě nepodlézají.

Od “Tekeli-li” jsem jednoduše dostal přesně to, co jsem od The Great Old Ones požadoval – nahrávku ve stylu “Al Azif”, avšak dotaženou na ještě lepší a vyšší úroveň. Skvělý atmosférický black metal, který si umí člověka získat a na nějakou dobu jej nepustit nikam dál. Za mě obrovská paráda a zcela zasloužená osmička…


Další názory:

Jako fanoušek extrémního metalu a tvorby H. P. Lovecrafta v jedné osobě si celkem dávám pozor na kapely, které tyto dva světy ve své hudbě propojují, a sluchovody už mi tak prošla celá řada muziky, ze které tak trochu čouhají chapadla. A kdybych měl sestavit pomyslný žebříček kvality, novinka The Great Old Ones by se umístila zatraceně vysoko. “Tekeli-li” bere Lovecraftův opus magnum za své na jednu stranu citlivě, vkusně a s úctou, na druhou stranu ale vypráví kýžený příběh s místy až strhující intenzitou a každý, kdo dílo “V horách šílenství” četl, musí uznat, že se The Great Old Ones podařilo přenést zlověstnou a zároveň majestátní atmosféru předlohy s nebývalou grácií. Nebudu tu opisovat kolegu a povídat, jak toho výsledku The Great Old Ones dosahují, ale “Tekeli-li” funguje opravdu parádně, a i když je celá skvělá, dlouho tušená závěrečná gradace v podobě skvostných “The Ascend” a “Behind the Mountains” je vážně mocná záležitost. Debut “Al Azif” jsem neslyšel, ale s “Tekeli-li” si mě The Great Old Ones získali ve velkém stylu. Berte to prosím jako doporučení pro každého Lovecraftofila a koneckonců i pro všechny fanoušky dobré hudby…
Ježura

Od prvního seznámení s The Great Old Ones jsem si říkal, že tohle je trefa do černého. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl největším odborníkem přes Lovecrafta, to vůbec… ale přesto. Kapela se nejenže tváří unikátně, ale ona unikátní prostě je. Celé to kolem The Great Old Ones má totiž hlavu a patu a zároveň svou vlastní tvář, což je v dnešní době asi největší kompliment. Ono svým způsobem konání The Great Old Ones zas tak průlomové a svérázné není, ovšem jako celek to všechno vypadá poměrně neotřele. Co jde říct o celkovém pocitu z The Great Old Ones, jde říct i o samotné hudbě. Kapela tím v zásadě neříká něco úplně nového, ale opět je to nesmírně silné jako celek, jako jednolité pásmo skvělého francouzského blacku. Od artworku až po hudbu je “Tekeli-li” nesmírně komplexní záležitostí, propracovanou až do posledního puntíku, respektive tónu. Co víc si přát?
Skvrn