Archiv štítku: The Great Old Ones

Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu

Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř

Brutal Assault doplňuje poslední zahraniční kapely do letošní sestavy. Prostor tentokrát dostávají menší undergroundové kapely, například post metaloví The Great Old Ones, hardcore v podání Mercy Ties, funerální doom Monolithe nebo prog metal Soen.

Prvními na seznamu jsou The Great Old Ones. Jak jejich název naznačuje, kapela se inspiruje mystériem H. P. Lovecrafta. Stejně jako jeho povídky je jejich hudba potemnělá a zlověstně vtíravá a bere na sebe podobu post metalu a ambientu. Higher Power přivezou ostrý ostrovní hardcore, zatímco Phurpa předvede jeden ze svých očišťujících hudebních rituálů dle záhrobní tibetské tradice Bönismu. Polská Furia má velmi osobitou představu o black metalu s přesahy do různých stylů. Mercy Ties jedou turné s Birds in Row s nimiž jsou prostřednictvím svého schizofrenního punk rocku s elementy math rocku a grindu i stylově spříznění.

Norská avantgardní pětice Madder Mortem v čele s nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou zpěvačkou Agnete Kirkevaag si získala řadu fanoušků na Brutal Assaultu již před lety, jejich velmi expresivní, živelná a emotivní muzika i projev kapely nechá málokoho lhostejným. Německý black metal pod názvem Ultha představuje svojský mix mezi skandinávským a americkým black metalem, představte si ošklivé dítě zplozené Emperor a Leviathan.

První sobotní slot tradičně znamená odpočinkovou záležitost v podobě chrochtajícího goregrindu, který letos obstarají Nuclear Vomit. A stejně tak bude dodržena i tradice vyždímání zbylé energie poslední kapelou na festivalu hrající funeral doom, letos šanci dostanou Francouzi Monolithe. Jako poslední kapelu vám přinášíme Soen, super-projekt bývalého bubeníka Opeth a Amon Amarth a ex-členů Willowtree, ve kterém si mihl i Steve DiGiorgio. Můžete čekat melodickou, těžkotonážní a spletitou směs mísící se v osobitém prog metalu.

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

YouTube:
1349 – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=7DpRGr4-qa4
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE
Textures – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=DqhDijlwefc
Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70

[tisková zpráva]


Redakční eintopf – leden 2017

The Great Old Ones - EOD: A Tale of Dark Legacy
Nejočekávanější alba měsíce:
The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy


H.:
1. Laster – Ons vrije fatum
2. Kant Kino – Kopfkino
3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Kaša:
1. Kreator – Gods of Violence

Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence

Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire

Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal

H.

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

The Great Old Ones

Onotius

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Kreator

Cnuk

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel GrindToxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.


The Great Old Ones: ukázka z nové desky

R’lyehští Francouzi The Great Old Ones představují skladbu z chystaného alba „EOD – Tale of Dark Legacy“, které vyjde 27. ledna u Season of Mist. Novinka je koncipována jako další díl Lovecraftova příběhu „Shadow Over Innsmouth“, což je také název zveřejněné písně, kterou si můžete pustit na stránkách magazínu Terrorizer. Album vyjde jako CD digipak a 2LP s 36-stránkovým bookletem.


The Great Old Ones – Tekeli-li

The Great Old Ones - Tekeli-li
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Je ne suis pas fou
02. Antarctica
03. The Elder Things
04. Awakening
05. The Ascend
06. Behind the Mountains

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / youtube

Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící…

Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu při názvu The Great Old Ones v hlavě okamžitě nenaskočí Howard Phillips Lovecraft, ten by se měl spíš stydět. Opravdový znalci totiž podle názvu nové desky “Tekeli-li” poznají rovnou i to, že se francouzští black metalisté budou na své novince nejspíše věnovat slavnému Lovecraftovu dílu “At the Mountains of Madness” neboli “V horách šílenství” – a opravdu je tomu tak, protože celý koncept “Tekeli-li” se točí právě okolo tohoto majstrštyku, který je třeba pro mě osobně jednou z mých nejoblíbenějších věcí od Lovecrafta vůbec. Tak či onak, nyní se podíváme na to, jak se deska povedla… v minirecenzi na “Al Azif” jsem svého času prohlásil, že mocný Cthulhu by mohl mít radost… dá se to říct i o “Tekeli-li”?

Novince jsem věnoval nějaký ten poslech, podrobil ji svému zaručeně odbornému posudku a verdikt je následující – rozhodně ano, dá! Dokonce si myslím, že z “Tekeli-li” by Cthulhu mohl mít ještě větší radost… když tedy samozřejmě pomineme fakt, že se “V horách šílenství” vůbec nevyskytuje. Pojďme už však na samotnou muziku. “Al Azif” nabídlo vrstvené kompozice delšího rázu, jež se hodně vágně řečeno pohybovaly na ose mezi black metalem povětšinou ve středním až pomalejším tempu s výjezdy do rychlejších momentů, sem tam probleskl nějaký ten náznak ambientu, nejdůležitější roli hrála atmosféra. Není žádným překvapením, že “Tekeli-li” víceméně pokračuje v obdobné hudební formě a právě vyřčený hrubý popis debutu by šel vlastně vztáhnout i na novinku. Nicméně…

…nicméně i přesto se nedá tvrdit, že by bylo “Tekeli-li” jen pouhou kopírkou svého předchůdce. Spíš bych se nebál říct, že novinka jednoduše navazuje a tu formuli, jakou si The Great Old Ones definovali už na “Al-Azif”, posunuje ještě o kus dopředu. Zvukově je “Tekeli-li” ještě o něco hutnější (pochvala za krásně slyšitelnou baskytaru!), ale hlavně kompozice se mi zdají ještě uhrančivější, silnější a po všech směrech propracovanější. Důležitá je ovšem jiná věc – již jsem zmínil, že na “Al-Azif” hrála hlavní roli atmosféra, takže stěžejní je pro mě to, že na “Tekeli-li” nic ze své síly neztratila, naopak je možná je o kus koncentrovanější a působivější. A to je upřímně přesně to, v co jsem před vydáním doufal.

Skladby jsou sice relativně rozsáhlé (nepočítáme-li úvodní intro “Je ne suis pas fou”, pak má nejkratší kus “The Ascend” sedm a půl minuty, nejdelší “Behind the Mountains” naopak téměř 18), takže by se mohlo zdát, že – jak už tomu ostatně u podobných záležitostí bývá – že půjde o poměrně monotónní hudbu, ve skutečnosti to ovšem není tak úplně pravda. “Tekeli-li” je především masivní stěna zvuku, tudíž na první poslech opravdu může působit monotónně, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, tak zjistí, že všechny písně jsou ve své podstatě relativně pestré a v žádném případě nenudí, ačkoliv táhnou za stejný provaz a nesou se v podobném duchu.

Přesně dle očekávání (ostatně u podobných nahrávek je to skoro i nepsané pravidlo) je naprostým vrcholem celého snažení kapely ten nejdelší a nejrozmáchlejší opus – v tomto případě “Behind the Mountains”. Opravdu je tomu tak a mě osobně si The Great Old Ones tímhle 18minutovým kolosem opravdu získali. Nejsilnější atmosféra, nemocnější nápady, nejlepší pocit z výsledku… všechno, co je ke slyšení v předcházejících minutách (“Behind the Mountains” desku samozřejmě zakončuje) je zde shrnuto v ještě působivějším podání. Přesně takhle to má vypadat!

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by ostatní písně byly jen chudými příbuznými, protože tak to rozhodně není. Naopak, všechny mají dost velké kouzlo, jde jen o to, že “Tekeli-li” prostě postupně a přirozeně spěje a graduje do onoho majestátního závěru v podání “Behind the Mountains”. Jinak vysokou laťku nastaví hned první regulérní věc “Antarctica”, jež ještě společně s “Awakening” patří k dalším mým oblíbeným skladbám… například moment v polovině “Awakening”, kdy se The Great Old Ones po poklidnější vsuvce rozjedou a především bubeník Léo Isnard se na chvilinku vyloženě urve ze řetězu, patří k těm, na něž se při poslechu vyloženě těším. Nicméně ani “The Elder Things” a instrumentální “The Ascend”, kterou zdobí skvělý oddechový závěr téměř plynule přecházející ve vrcholovou “Behind the Mountains”, nastavenou úroveň v žádném případě nepodlézají.

Od “Tekeli-li” jsem jednoduše dostal přesně to, co jsem od The Great Old Ones požadoval – nahrávku ve stylu “Al Azif”, avšak dotaženou na ještě lepší a vyšší úroveň. Skvělý atmosférický black metal, který si umí člověka získat a na nějakou dobu jej nepustit nikam dál. Za mě obrovská paráda a zcela zasloužená osmička…


Další názory:

Jako fanoušek extrémního metalu a tvorby H. P. Lovecrafta v jedné osobě si celkem dávám pozor na kapely, které tyto dva světy ve své hudbě propojují, a sluchovody už mi tak prošla celá řada muziky, ze které tak trochu čouhají chapadla. A kdybych měl sestavit pomyslný žebříček kvality, novinka The Great Old Ones by se umístila zatraceně vysoko. “Tekeli-li” bere Lovecraftův opus magnum za své na jednu stranu citlivě, vkusně a s úctou, na druhou stranu ale vypráví kýžený příběh s místy až strhující intenzitou a každý, kdo dílo “V horách šílenství” četl, musí uznat, že se The Great Old Ones podařilo přenést zlověstnou a zároveň majestátní atmosféru předlohy s nebývalou grácií. Nebudu tu opisovat kolegu a povídat, jak toho výsledku The Great Old Ones dosahují, ale “Tekeli-li” funguje opravdu parádně, a i když je celá skvělá, dlouho tušená závěrečná gradace v podobě skvostných “The Ascend” a “Behind the Mountains” je vážně mocná záležitost. Debut “Al Azif” jsem neslyšel, ale s “Tekeli-li” si mě The Great Old Ones získali ve velkém stylu. Berte to prosím jako doporučení pro každého Lovecraftofila a koneckonců i pro všechny fanoušky dobré hudby…
Ježura

Od prvního seznámení s The Great Old Ones jsem si říkal, že tohle je trefa do černého. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl největším odborníkem přes Lovecrafta, to vůbec… ale přesto. Kapela se nejenže tváří unikátně, ale ona unikátní prostě je. Celé to kolem The Great Old Ones má totiž hlavu a patu a zároveň svou vlastní tvář, což je v dnešní době asi největší kompliment. Ono svým způsobem konání The Great Old Ones zas tak průlomové a svérázné není, ovšem jako celek to všechno vypadá poměrně neotřele. Co jde říct o celkovém pocitu z The Great Old Ones, jde říct i o samotné hudbě. Kapela tím v zásadě neříká něco úplně nového, ale opět je to nesmírně silné jako celek, jako jednolité pásmo skvělého francouzského blacku. Od artworku až po hudbu je “Tekeli-li” nesmírně komplexní záležitostí, propracovanou až do posledního puntíku, respektive tónu. Co víc si přát?
Skvrn