The Great Old Ones už nějaký ten pátek prozkoumávají svět Howarda Phillipse Lovecrafta. To pro metalovou kapelu není zrovna originální téma, ale tahle francouzská pětice se úkolu zhostila svědomitě – na Lovecrafta přísahá již od první desky „Al Azif“ z roku 2012 a nic jiného pro svůj život nepotřebuje. Řekl bych, že od té doby věhlas The Great Old Ones dost narostl a dnes, při vydání čtvrté řadové nahrávky „Cosmicism“, už se jedná o zkušenou partu, na jejíž novinku asi dost lidí čekalo.
Až doposud se The Great Old Ones prezentovali dobrou muzikou. „Al Azif“ ještě vykazovalo dětské nemoci, ale následující dvě alba již ukázala, že v kapele talent skutečně vězí. Pro mě osobně se Francouzi nikdy nestali skutečně oblíbenou nebo snad dokonce srdcovou záležitostí, což v překladu znamená, že nemám potřebu si jejich hudbu pouštět nad rámec standardních poslechů v době vydání každé nahrávky. Přesto si dovolím tvrdit, že „Tekeli-li“ i „EOD: A Tale of Dark Legacy“ jsou docela povedená díla, s nimiž jsem nějakou chvíli strávil a vzpomínám na ně v dobrém.
Nebyl důvod se domnívat, že by tomu mělo být u „Cosmicism“ jinak. Zvlášť když The Great Old Ones album opět vybavili skvělou obálkou. V tomhle ohledu skupina vždycky uměla. Stejně jako u hudby platí, že debut byl ještě takovým nástřelem, ale artworky u další počinů jsou super, a to jak ty základní, tak i ty alternativní, protože „Tekeli-li“ i „EOD: A Tale of Dark Legacy“ měly jiné obaly pro CD a LP vydání. „Cosmicism“ na tom není jinak, a i když mě tentokrát o něco víc baví CD verze (vyobrazena zde), i abstraktnější matlanice na vinylu má svoje kouzlo.
Audio náplň „Cosmicism“ už mě ale tolik nepotěšila. Netvrdím, že se deska vyloženě nepovedla nebo že by snad zásadně zklamala… ona totiž vlastně ani moc zklamat nemohla, protože zní přesně tak, jak se dalo v předstihu čekat, a bez jakéhokoliv překvapení nabízí variaci toho, co již The Great Old Ones předvedli v minulosti.
To máte tak. Až doposud jsem měl pocit, že se kapela vždycky někam posouvala. „Tekeli-li“ byl oproti debutu velký posun, a když The Great Old Ones album zakončili bezmála 18minutovým opusem „Behind the Mountains“, bylo zřejmé, že dosáhli svého dosavadního vrcholu. Tato skladba dodnes zůstává nejpůsobivější kompozicí skupiny, ale „EOD: A Tale of Dark Legacy“ bylo jako celek vyrovnanější a představilo ucelenější podobu vize The Great Old Ones. Lze tedy říct, že až doteď se Francouzi s každým albem posunuli o kus dál obrousili další nedostatky.
Růst nicméně nelze donekonečna a „Cosmicism“ toho může být důkazem. The Great Old Ones nyní jen pohodlně udržují nastavený standard. Bez většího zaváhání natočili důstojnou desku moderního atmosférického black metalu. Jakože dobrých pasáží má poměrně dost. Strhující moment nicméně ani jeden. Nejblíže k němu má poslední „Nyarlathotep“, ale přijde mi, že je spíš jen o trochu zajímavější než ten zbytek, než že by byla skutečně tak úžasná. Jinak je to celé vesměs jenom ok. The Great Old Ones nedělají nic moc špatně a ani mně nedělalo problém to poslouchat; formálně to mají všechno posichrované. Jen tomu chybí jakýkoliv přesah.
Zkusím to vysvětlit na příkladu. Osobně jsem měl vždycky v oblibě dlouhé písně. Když se na jakémkoliv albu nějaká taková objeví, těším se na ni a doufám ve vrchol. To samé bylo i u bezmála dvanáctiminutové „A Thousand Young“, ale v zážitek jsem tentokrát doufal marně. Snaha tam je, ale stejně jako celé „Cosmicism“ jsem ji naposlouchal, aniž by se mi někdy skutečně zalíbila. Papírově tam ty jakoby kvalitní nápady jsou, ale schopnost skutečně zaujmout, neřkuli rovnou pohltit, schází.
Za mě osobně je tedy „Cosmicism“ krokem zpět a jen řemeslně odehraný standard. Pokud někomu vyhovuje, že dostane svoji klasiku, tedy v tomto případě jen variaci na „EOD: A Tale of Dark Legacy“, ten může být spokojen. Mě to tentokrát moc neuspokojilo.
The Great Old Ones vypustili lyric video k songu „Nyarlathotep“ – sledujte níže. Píseň se objeví na nadcházejícím albu „Cosmicism“, které vyjde 25. října u Season of Mist.
První vypuštěnou skladbou z novinky The Great Old Ones je „The Omniscient“, kterou můžete poslouchat níže. Deska „Cosmicism“ vyjde 25. října u Season of Mist.
Francouzští post-blackmetalisté The Great Old Ones vydají na podzim u Season of Mist své nové album „Cosmicism“. Níže máte trailer, tracklist a krátký komentář k tématice alba od vokalisty a kytaristy Benjamina Guerryho:
“Cosmicism” is a literary philosophy developed by H.P. Lovecraft. In summary, this philosophy expresses the fact that humans are totally insignificant in the light of what is happening in the cosmos, events that we can’t understand, issues that are beyond us. Each song on this album features a specific Lovecraftian entity, as well as the protagonist who meets her, sinking into admiration and madness.”
01. Cosmic Depths 02. The Omniscient 03. Of Dementia 04. Lost Carcosa 05. A Thousand Young 06. Dreams of the Nuclear Chaos 07. Nyarlathotep 08. To a Dreamer (bonusová skladba)
Doporučovat zrovna koncert Watain asi není ukázka nějakého zásadně vytříbeného vkusu. Sám už je příliš neposlouchám a poslední album „Trident Wolf Eclipse“ bylo poměrně slabé. Nicméně živě to se vším tím divadélkem bývá dost zábava, která asi moc nemůže zklamat. O něco větším lákadlem je nicméně zámořský kult Profanatica, takže jestli tam kvůli něčemu půjdu, bude to hlavně kvůli nim. I když asi nepůjdu. Rotting Christ mě každopádně neurážejí, ale jsme je už všichni viděli tolikrát, že to není kapela, kvůli jejímuž koncertu bychom nemohli dospat.
Docela nenápadný koncert bez větší pozornosti se rýsuje na 24. listopadu. Švédové Naglfar jsou v poslední letech docela zdechlí a hrají spíš svátečně, takže když tu budou a navíc v klubu, asi to bude stát za úvahu. Vždyť jejich muzika je vlastně dost fajn, tak proč by ne. Schammasch zrovna dvakrát najeté nemám, nicméně věřím, že pro někoho budou tahákem i oni. Zato Anomalie je pičovina, kterou můžete s klidem prokalit na baru.
Fans pořádně hutné psychedelie by pak určitě měli chtít vidět koncert Dark Buddha Rising, kteří živě umí fakt hodně.
Největší škoda listopadu je každopádně zrušený koncert Mirrors for Psychic Warfare. Ten by byl jinak jednoznačně na prvním místě.
Onotius:
Ohledně listopadových akcí věru je z čeho vybírat – koncertní scéna jako tradičně vrcholí a snad i ten největší zmlsanec si najde aspoň nějaký ten favorizovaný večer, kdy vytáhne zadek z kanape a nakluše pod pódium. Pro mě prvním z takových večerů bude jednoznačně zastávka The Great Old Ones a islandských Auðn v Modré Vopici. Zatímco nahrávky druhých jmenovaných lze ještě přejít s mávnutím rukou a slovy „docela fajn atmosferický blekec“, možnost dát si naživo ty první je naprostá povinnost. A to taková, že je radno kvůli nim oželet i Beyond Creation s Gorod, kteří hrají ve stejný den v jiném klubu. Výtečný pos-tblack v podání The Great Old Ones bude jistě tak pohlcující zážitek, že hnilobný puch Cthulhu budeme vydýchávat ještě řádku dní.
Kdo by si chtěl odpočinout od těch všech siláckých metalových póziček, čas od času věru není nad to dát si nějaký pořádný hip-hop. 19. listopadu nám Jedi Mind Tricks přivezou ukázat jak se naživo vyjímá jejich novinka „The Bridge & The Abyss“ , tak doporučuji. Pro jejich zběsilé rapové kázání mám docela slabost – očekávání jsou proto nastavena na solidní míru, o to víc když si uvědomím, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném hip-hopu. Přijďte taky, bude to jistě šleha.
Třetí příčku pak nemohu přenechat nikomu jinému než Ihsahnovi a Ne Obliviscaris. Jasně, oba interpreti mě s posledními alby příliš neuhranuli, ale zase chovám stále velkou úctu k jejich starší tvorbě. Zejména pak u Ihsahna, jehož nejednu starší nahrávku považuji vysloveně za srdcovku. Pokud zbudou prachy tak zaběhnu, pokud ne, alespoň zavzpomínám z přehrávače.
Cnuk:
Třináctého listopadu přijedou do pražského Futurum Music Baru britští punkáči Idles. To je pro mě zcela jistě koncertní událostí roku, protože nevím, jakou jinou kapelu bych chtěl v současnosti vidět více. Idles už dva roky představují absolutní strop punku, dost možná se nacházejí v životní formě a jejich koncertní prezentace nabírá kultovního významu. Očekávám hodně. Možná až příliš moc, takže doufám, že nebudu zklamán.
Dále vypadá zajímavě třeba Zeal & Ardor. Ty si můžete vychutnat na stejném místě jako Idles, jen o čtyři dny později. A aby toho Futura nebylo málo, čtyři dny před Idles tu vystoupí zase Armored Saint v rámci vzpomínkového turné k výbornému albu „Symbol of Salvation“ z roku 1991, takže to jistě bude stát za to.
THE GREAT OLD ONES (FRA) + AUÐN (IS) 5. 11. 2018 – Modrá Vopice, Praha www.obscure.cz
Vymítači dobra na podzim ve Vopici! Francouzští postblackoví THE GREAT OLD ONES, kteří dávají hororovým dílům H. P. Lovecrafta blackmetalový soundtrack, společně islandskými atmosferiky AUÐN zakročí 5.11.2018 v pražském klubu Modrá Vopice proti rozmáhajícímu se dobru!
Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter
Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.
Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.
Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.
Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.
U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.
CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.
2. Čad – Bastard
Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.
Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter
Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.
Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.
Objev roku:
Selbst
Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.
Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.
Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.
Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.
O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.
Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.
Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné
Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.
V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verboten s Tengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.
Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.
Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.
Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)
Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore„Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!
Zhodnocení roku:
Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.
Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo Emperor i Master’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.
Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!
Datum: 10.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones
Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.
Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.
Onotius: U Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.
Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.
Onotius:Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.
Skvrn:Masha z Аркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.
Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.
Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.
Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.
Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. Swans s Girovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.
Onotius:Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.
Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená Einarem z Leprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.
Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.
Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.
Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.
Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.
Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.
Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.
Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.
Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu
Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř
Brutal Assault doplňuje poslední zahraniční kapely do letošní sestavy. Prostor tentokrát dostávají menší undergroundové kapely, například post metaloví The Great Old Ones, hardcore v podání Mercy Ties, funerální doom Monolithe nebo prog metal Soen.
Prvními na seznamu jsou The Great Old Ones. Jak jejich název naznačuje, kapela se inspiruje mystériem H. P. Lovecrafta. Stejně jako jeho povídky je jejich hudba potemnělá a zlověstně vtíravá a bere na sebe podobu post metalu a ambientu. Higher Power přivezou ostrý ostrovní hardcore, zatímco Phurpa předvede jeden ze svých očišťujících hudebních rituálů dle záhrobní tibetské tradice Bönismu. Polská Furia má velmi osobitou představu o black metalu s přesahy do různých stylů. Mercy Ties jedou turné s Birds in Row s nimiž jsou prostřednictvím svého schizofrenního punk rocku s elementy math rocku a grindu i stylově spříznění.
Norská avantgardní pětice Madder Mortem v čele s nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou zpěvačkou Agnete Kirkevaag si získala řadu fanoušků na Brutal Assaultu již před lety, jejich velmi expresivní, živelná a emotivní muzika i projev kapely nechá málokoho lhostejným. Německý black metal pod názvem Ultha představuje svojský mix mezi skandinávským a americkým black metalem, představte si ošklivé dítě zplozené Emperor a Leviathan.
První sobotní slot tradičně znamená odpočinkovou záležitost v podobě chrochtajícího goregrindu, který letos obstarají Nuclear Vomit. A stejně tak bude dodržena i tradice vyždímání zbylé energie poslední kapelou na festivalu hrající funeral doom, letos šanci dostanou Francouzi Monolithe. Jako poslední kapelu vám přinášíme Soen, super-projekt bývalého bubeníka Opeth a Amon Amarth a ex-členů Willowtree, ve kterém si mihl i Steve DiGiorgio. Můžete čekat melodickou, těžkotonážní a spletitou směs mísící se v osobitém prog metalu.
Země: Francie Žánr: atmospheric post-black metal Datum vydání: 27.1.2017 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Searching for R. Olmstead
02. The Shadow Over Innsmouth
03. When the Stars Align
04. The Ritual
05. Wanderings
06. In Screams and Flames
07. Mare Infinitum
The Great Old Ones, jedni z mnoha uctívačů ojedinělého univerza Howarda Phillipse Lovecrafta, v roce 2012 debutovali s „Al Azif“ pod křídly Les acteurs de l’ombre Productions, což samozřejmě není žádná nýmandská firma. Takže ne, že by byli zcela neviditelní, zaregistrovat se jistě dali. Přesto jejich jméno zůstalo skryto očím širší metalové veřejnosti. S postupem času však jejich věhlas narůstal a výrazně tomu napomohly i kvality druhé desky „Tekeli-li“ z roku 2014, na níž Francouzi zúročili potenciál naznačený debutem a stvořili výborný počin s lahodným dezertem na konci v podobě bezmála 18minutového opusu „Behind the Mountains“.
Přibližně v téhle době také kolem The Great Old Ones začaly kroužit větší labely. Anebo nezačaly, třeba měl zájem jenom ten jeden, u něhož Francouzi nakonec skončili, co já vím, do toho nevidím a takhle podrobnými insider informacemi skutečně nedisponuji. Je to ale jedno, protože výsledek je stejný – třetí řadovku „EOD: A Tale of Dark Legacy“The Great Old Ones vydávají pod hlavičkou Season of Mist. Je ovšem pozitivní, že jim přestup do větší stáje nijak neuškodil. Možná skoro naopak, poněvadž „EOD: A Tale of Dark Legacy“ je oproti „Tekeli-li“ zase o kousek dál a o kousek výše.
„EOD: A Tale of Dark Legacy“ v podstatě nepřináší žádné zásadní změny. The Great Old Ones neholdují překotným změnám a žánrovým veletočům, dávají přednost rozvážné evoluci a trpělivě pilují svou tvář do čím dál lákavější podoby, obrušují nedostatky a naopak zaplňují doposud prázdné prostory. Právě takovým dojmem na mne novinka působí. Opět je o něco vyzrálejší, dospělejší a skladatelsky vytříbenější, zase výrazně ubylo míst, u nichž by si člověk řekl, že tahle pasáž mohla být dotaženější.
Naopak ty nejsilnější momenty jsou opravdu silné. Hned si uvedeme několik příkladů. Okamžitě se nabízí první regulérní píseň „The Shadow Over Innsmouth“, která po úvodní agresivnější pasáži přidá na atmosféře, aby v závěru krásně vygradovala – především kytarová melodie na přelomu osmé a deváté minuty je výtečná. Naopak třeba v „The Ritual“ u mě vede strhující začátek v podobě prvních čtyř minut – čímž neříkám, že zbytek songu je na draka. Na konci desky pak tradičně přichází nejdelší skladba, která se tak zařazuje po bok „My Love for the Stars (Cthulhu Fhtagn)“ z debutu a již zmiňované „Behind the Mountains“ z „Tekeli-li“. „Mare Infinitum“ však není tak jednoznačným vrcholem, jakým byla závěrečná kompozice na předcházejícím albu, tentokrát je skóre vyrovnanější, přesto je písnička parádní, zejména ve své druhé půli. A o finálních cca třech minutách lze s naprostým klidem tvrdit, že nejenže „EOD: A Tale of Dark Legacy“ zakončují způsobem, jaký si takhle dobrá nahrávka bezesporu zaslouží, ale navrch jsou onou pověstnou třešničkou na dortu.
Nebál bych se prohlásit, že The Great Old Ones svou laťku posunuli opět o kousek kupředu a nabízejí své doposud nejlepší album. A s takovou je zřejmé, že jen těžko může být našinec nespokojen, když už posledně to byla setsakra výživná porce atmosféry. Když jsem svého času prvně slyšel „Al Azif“, tak jsem si říkal, že je to docela dobré, ale mohlo by být i lepší, tak uvidíme v budoucnu, jestli se potenciál podaří naplnit. Po „EOD: A Tale of Dark Legacy“ už lze s jistotou tvrdit, že se to povedlo a že The Great Old Ones dospěli v kapelu vysokých kvalit.
Druhý pohled (Skvrn):
The Great Old Ones nás v minulosti už dvakrát přesvědčili. „Al Azif“ i „Tekeli-li“ jsou kvalitní díla plná nápadů, disponují navíc ucelenou vizí a zdatně uchopeným vizuálem. Ani „EOD: A Tale of Dark Legacy“, třetí přírůstek do rodiny, nesvádí kapelu z cesty, ta naopak do vysoké míry pokračuje v nastoleném pojetí, hudebním i tematickém. Francouzi však navzdory pokračování ve stylu vytyčené linie nezamrzli, pilují nedostatky, hudebně dospívají a jako výsledek snah předkládají doposud nejpřesvědčivější materiál.
Recept je v zásadě stejný jako v minulosti. Kraluje moderně laděný black metal, který volí daleko spíš než cestu neuchopitelnosti směr post-metalový. Nesází se na změny temp, nesrozumitelnost, naopak, opěrou jsou přímočaré energické tlaky a obrovská intenzita, zároveň se ale nezapomíná na epické vyznění. Díky schopnosti držet posluchače v napětí zní album neskutečně mocně a odpočinek nepřijde ani v tichých pasážích, které jen signalizují časy dalších výpadů. Pro konkrétnost považme třeba závěrečnou „Mare Infinitum“. V polovině kompozice se Francouzi vymaňují z údernosti a přicházejí s tišší kytarovou pasáží, k níž – za trvalého napětí – přidávají na intenzitě a nakonec vše završují majestátním finále nejen skladby, ale celé nahrávky.
Kapela nepředvádí nepochopitelné hudební divy, umí ale dokonale strhnout a udržovat posluchačovu pozornost až do závěrečných momentů alba. Hudební pojetí The Great Old Ones zní dnes přímočařeji než na minulých řadovkách a je jen otázkou, zda to takhle půjde dál. Již teď je ale jasné, že „EOD: A Tale of Dark Legacy“ se bude velmi obtížně překonávat.
