Po dvou letech od „The Darkness at the Edge of Dawn“ je připravené nové album zámořského projektu The Howling Void s názvem „Bleak and Everlasting“. Počin vyjde 30. dubna klasicky u Avantgarde Music jako digipack CD (300 ks). Obal a titulní song k poslechu najdete v přeloženém přehrávači.
Archiv štítku: The Howling Void
The Howling Void: nový song
Jak už víme, nové album The Howling Void s názvem „The Darkness at the Edge of Dawn“ je na cestě. Nyní je z něj venku první ukázka v podobě písně „A Seed on Stone“, jejíž lyric video sledujte v přiloženém přehrávači.
The Howling Void: novinka na cestě
Ryan Wilson z The Howling Void hlásí, že nastoupil do studia a začal s nahráváním dalšího alba projektu, a slibuje, že se novinka ponese ve stejném duchu jako minulé „The Triumph of Ruin“. Počin opět vydají Avantgarde Music.
Kromě toho Ryan Wilson letos spustil nový ambientní projekt For Fevers to Come, pod jehož hlavičkou vypustil 4. července debutovou desku „The Brilliant Darkness of a Hidden Silence“. Poslouchat můžete v přiloženém přehrávači.
The Howling Void – The Triumph of Ruin
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 38:12 K recenzi poskytl:
|
Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.
Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.
Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.
The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.
K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.
Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.
Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.
The Howling Void: nahrávání
Zámořský projekt The Howling Void již začal s natáčením svého dalšího studiového počinu. Jeho pracovní název zní „The Triumph of Ruin“ a o jeho vydání se postará label Avantgarde Music.
The Howling Void – Runa
 |
| Země: USA Žánr: symphonic funeral doom metal Datum vydání: 24.10.2014 Label: Avantgarde Music Původní vydání: 9.3.2013, selfrelease Tracklist: K recenzi poskytl:
|
“Runa” je nahrávka, která si svým charakterem přímo říká o to, aby se s ní člověk neobtěžoval na “dlouhohrající” recenzi a na férovku ji napálil mezi minirecenze, kam rádi dáváme právě neřadové počiny. Jenže aby toho náhodou nebylo málo, nebudeme se zde bavit jen o pouhém minialbu, ale rovnou jen o jeho reedici. Přesto mě muzika na této nahrávce zaujala takovým způsobem, že si myslím, že si vlastní článek rozhodně zaslouží.
The Howling Void je jednočlenný projekt pocházející ze zámoří, konkrétněji řečeno z amerického státu Texas, nicméně jeho hudební náplň je diametrálně odlišná od toho, co člověk od muziky z Texasu běžně čeká. Ryan Wilson, což je právě ten jediný člověk, jenž za The Howling Void stojí, totiž produkuje bravurní funeral doom se znatelným symfonickým nádechem, a kdybych neměl bližší informace, ani by mě nenapadlo, že to není hudba odněkud z Evropy (což není myšleno ve zlém).
Když jsem ovšem hovořil o symfonickém nádechu, rozhodně si nepředstavujte nějaký bombastický orchestr – způsobem, jakým ta symfonika u The Howling Void ve skutečnosti zní, mi docela připomíná přístup, jaký praktikuje kupříkladu i Filip Mrowiński v rámci svých projektů Neoheresy a dříve Hellveto, byť to oba muzikanti uplatňují v jiných metalových subžánrech. Tak jako tak, rozhodně to není nic lacině bombastického či uměle epického, spíše se jedná o jakousi umírněnou a s rozumem dávkovanou formu, která ovšem i přesto (nebo snad právě proto?) dělá doslova divy a muziku dopuje ohromnou porcí atmosféry. A právě atmosféra je jednou z těch věcí, díky nimž “Runa” za pozornost bezesporu stojí.
Pod hlavičkou The Howling Void vyšla doposud čtyři dlouhohrající alba, z nichž to první se jmenuje “Megaliths of the Abyss” a objevilo se v roce 2009, zatímco to poslední nese název “Nightfall” a pochází z prosince 2013. Mezi třetí a čtvrtou deskou pak vyšlo právě to naše slavné EP “Runa” – konkrétně se tak stalo v březnu 2013 a objevily se na něm dvě písně “Irminsûl” a “Nine Nights” o souhrnné délce necelých 18 minut. Vysoce povedeného materiálu si ovšem všimla italská firma Avantgarde Music, jež v říjnu 2014 vypustila reedici na fyzickém nosiči, který byl vybaven odlišnou obálkou a navrch přihodil ještě třetí a novou kompozici “The Wolf and the Eclipse”, jež celkovou stopáž posunula na 25 minut.
Naštěstí lze ovšem říct, že přidáním třetí písně soudržnost počinu nijak neutrpěla, jelikož “The Wolf and the Eclipse” ke zbylým dvěma kolegyním pasuje naprosto přirozeně po hudební i zvukové stránce, díky čemuž “Runa” stále budí dojem uceleného počinu. Vrchol celého EP se však dle mého soudu přece jen nachází v jedné z oněch starších skladeb, jmenovitě hned v té první. V nejdelší “Irminsûl”, jež celé album otevírá, je totiž ona atmosféra asi nejkoncentrovanější a nápady nejpůsobivější. To způsobuje, že si “Runa” vaši pozornost vynutí hned od úvodních vteřin, a kdybyste na tom byli jako já, tedy že jste o The Howling Void nikdy předtím neslyšeli a k nahrávce přistupovali bez jakýchkoliv konkrétních očekávání, klidně se může stát, že při úvodním poslechu vám hned spadne čelist, jak výtečné to je. Na druhou stranu, ačkoliv jsem označil “Irminsûl” za vrchol, i “Nine Nights” a “The Wolf and the Eclipse” drží laťku setsakra vysoko, díky čemuž je výsledek opravdu skvělý.
Nemohu říct, jak si “Runa” stojí v porovnání s ostatními deskami The Howling Void, ale toto EP mě zaujalo takovým způsobem, že to rozhodně hodlám časem zjistit. Pokud si Ryan Wilson drží takovouhle kvalitu i na dlouhohrajících albech, pak rozhodně bude co poslouchat, o tom nepochybuji. Do té doby však můžu doporučit k poslechu alespoň toto minialbum, protože “Runa” za vyzkoušení rozhodně stojí!