 |
| Země: Francie Žánr: alternative metal Datum vydání: 22.6.2014 Label: Dooweet Records Tracklist: Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Francouzská agentura Dooweet k nám v poslední době vychrlila slušnou řádku alb. “Innocence Lost”, které mají na svědomí alternativci The Milton Incident, je jedním z nich. Pro tuhle pětičlennou skvadru z Paříže jde o první album, které se na pulty (internetových) obchodů podívá na konci tohoto měsíce. A jak že se jim novopečená novinka, kterou vlastně ještě ani nevytáhli z trouby, povedla? Na to by měly odpovědět následující řádky.
V prvé řadě by bylo vhodné si ujasnit, co od The Milton Incident může posluchač očekávat. Kapela sama o sobě tvrdí, že hraje alternativní metal. Aby to nebylo málo, obsáhlou škatuli, pod kterou se může schovat kde co (a co si budeme nalhávat, především kdejaký paskvil), obohatili o vcelku nic neříkající předponu “dark”. Osobně tak docela nevím, co tím pánové chtějí říct, protože z reproduktorů se na vás nevyhrne nic jiného, než vcelku “standardní” alternativní metal kdesi na pomezí vyměklého metalcoru a zvuku raných Linkin Park, které někdo obral o synťáky, či spíše starších KoRn bez výrazné basy. Z tohoto pohledu nic nového, nic třeskutě originálního. Sic se o to kapela nepokouší, rozhodně by to ale nebylo na škodu.
Název kapely by sice k důkladnějšímu průzkumu hudby vybízet mohl, nedělejte to však. Nebude trvat dlouho a dostanete se až na dřeň, kde vám už nemá co nabídnout. Chybí výraznější, hlubší prokreslení skladeb. Ne, že by chybělo docela, pořád ale deska staví spíše na zaběhlých pokusech než na hledání originality. Z toho důvodu jde především o nenáročný, téměř odpočinkový poslech. Příjemná směsice metalu a rocku se volně prolíná mezi oběma formami a u toho vás nechává relaxovat a sem tam podupat nohou do rytmu. Příjemně ubíhá a snaží se příliš nedrhnout v uších. Občas si zařve, napálí ostrý sekaný riff téměř metalcorového střihu, občas vám mezi nimi naservíruje nefalšovaný slaďák, některé skladby jako třeba “Conspiracy of Silence” proloží silným refrénem. Rozhodně ale od “Innocence Lost” neočekávejte nějaké zázraky, které vám vykloubí čelist z pantů. Pánové kolem zpěváka Sama na to jdou v tomto ohledu velmi přímočaře a snaží se vás spíše zlákat na zápal, který se kterým hudbu vytváří a který je z alba rovněž cítit.
Občas je škoda, že The Milton Incident nerozvíjí potenciál skladeb i v rovině atmosférické – přitom vydrnkávání v úvodu “Deus Ex Machina” nebo některé volnější pasáže mají k různým post-corům až nečekaně blízko, a pokud by je kytaristé trochu více rozpracovali a navodili jimi všeobjímající vypjatou atmosféru, hned by to album posunulo o nějaký ten level výše. Stejně tak by mohli nejen kytaristé přitvrdit v metal/hardcorových pasážích a vtisknout jim nějaký svůj originální zvuk, ksicht, strukturu, cokoliv. Dave s Fabricem sice neodvádí špatnou práci, některé riffy nebo rovnou celé pasáže se ale v dnešní době nevyhnou dojmu jisté generičnosti, okoukanosti. Totéž, ovšem v mnohem větším rozsahu, pak platí i pro Samův projev, jenž je pro mne nejslabším článkem hudby, kterou na “Innocence Lost” The Milton Incident představují. Splňuje standard, zvládá čistou polohu i obstojné řvaní, není ale ničím výjimečný, je plochý, nedodává kapele nic navíc. Pokud by kapela chtěla hledat náhradu, může listovat bezmála zlatými stránkami a náhodně vybírat třeba hodem šipkou. A to pro zpěváka není úplně dobrá vizitka.
Má tedy cenu “Innocence Lost” poslouchat? Záleží na tom. Pokud hledáte nenáročnou hudbu, u které můžete pracovat nebo prostě jen hledáte bezproblémový podkres nedělního odpoledne, mohu tuhle prvotinu vřele doporučit. Problémem ale je, že přesně pro tyhle případy existuje XY dalších kapel, které si můžete namísto The Milton Incident pustit a rovněž nešlápnete vedle. Potíž je v tom, že na delší soustředěný poslech tahle deska není, neboť se díky všemožným sázkám na jistotu oposlouchává až nebezpečně rychle. Takže ačkoliv kapele nadšení rozhodně nechybí, její hudba tah na branku ve větší míře postrádá. Pár momentů se sice najde, ale jinak na padesáti minutách nabízí pařížská skvadra z dlouhodobého hlediska méně zábavy, než se na prvních pár poslechů může zdát. V uších sice nedrhne, taky v nich ale mnoho nezanechá. Což je docela škoda, protože potenciál k lepším výkonům tohle mladé uskupení rozhodně má.