V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.
Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.
Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…
Onotius:
Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.
Metacyclosynchrotron:
Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.
Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!
Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.
Cnuk:
Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.
Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.
Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean
Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.
Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…
Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.
Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.
Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.
Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.
Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.
Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!
Setlist Fleshgod Apocalypse:
01. The Hypocrisy
02. Minotaur (The Wrath of Poseidon)
03. The Violation
04. Pathfinder
05. The Egoism
06. Elegy
07. The Forsaking
Ježura:Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.
Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.
Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!
Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.
Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.
Atreides:První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.
Ježura:První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.
Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.
Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.
Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!
Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.
Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.
Skvrn:The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!
Ježura:Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.
Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.
Setlist Manes:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Diving with Your Hands Bound (Nearly Flying)
03 The Cure-All
04. Deeprooted
05. The Nature and Function of Sacrifice
06. Nobody Wants the Truth
07. Ende
08. White Devil Black Shroud
Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.
Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.
Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.
Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. Blackjazz Rebels
06. The Madness and the Damage Done
07. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…
Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.
Atreides:“We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.
Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.
Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. With Hearts Toward None III
07. With Hearts Toward None VII
Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.
Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.
Němečtí milovníci koncepčních alb The Ocean se na novince “Pelagial” ponořili z hvězdných výšek až do nekonečných hlubin oceánu a opět ukázali, že jejich hudby se člověk jen tak nenasytí. Poslední dvojice spřízněných alb “Heliocentric” a “Athropocentric” byla jednoduše skvělá a říkal jsem si, že navázat na tak vysoce nasazenou laťku bude sakra těžké, ale The Ocean to zvládli.
S každým albem totiž rostou výš a výš a skladatelsky se pomalu přibližují k tomu, co by se dalo nazvat jako dokonalé album. Bohužel, nebýt lehce nedotaženého závěru, kdy už “Pelagial” ztrácí na svůj našlapaný úvod, šel bych s hodnocením ještě výš. S přibývajícími minutami se The Ocean na novince noří stále hlouběji a s rostoucím tlakem se vzdalují progresivně post-rockovým vodám s čistým zpěvem a jejich projev je hrubší a agresivnější. Najdou se pochopitelně i výjimky, takže v úvodu devítiminutové “Hadopelagic II: Let Them Believe” jako bychom se vynořili zpět k hladině o pěkných pár kilometrů výš. V případě tak ucelené desky, jakou novinka The Ocean je, se těžko vybírá nějaký vrchol, protože z každého tónu je jasné, že kapela se snažila, aby album fungovalo především jako celek, nikoli jako sbírka samostatně stojících písní, ale subjektivně mě nejvíc baví “Bathyalpelagic III: Disequillibrated”. Taková ta semknutost může na někoho ve výsledku působit jako jedna padesátiminutová skladba rozdělená na dílčí části, což automaticky vyvolává dojem nepřístupného díla, na nějž je nezbytné se pekelně soustředit, avšak buďte si jisti, že nic takové nenastane a hlavně díky kompoziční rozmanitosti se spoustou melodických vokálů je “Pelagial” relativně vstřícným posluchačským zážitkem, který ale na druhou stranu nelze brát jako pouhou kulisu.
Těžko odhadovat, kam se The Ocean příště posunou, ale rozhodně si jejich další snažení nenechám ujít, protože pokud budou nadále takhle růst, můžeme očekávat ještě velké věci. Vážně skvělá práce, která mne i po mnoha posleších nepřestává bavit.
Druhý pohled (Zajus):
Dva roky uběhly jako voda a německý kolektiv The Ocean se vrací s dalším koncepčním albem. Oproti minulým deskám se však pozornost kapely obrátila, a tak zatímco “Heliocentric” a “Athropocentric” směřovalo své zkoumání směrem k vesmíru (a lidskému poznání o něm), “Pelagial” se vydává opačným směrem – do nekonečných hloubek oceánů. A zatímco provedení konceptu dvou předchozích alb nebylo úplně přesvědčivé, na “Pelagial” je vše úplně jinak. Každá další skladba představuje ponoření hlouběji do temných vod, což je symbolizováno nejen texty a zpěvem, ale také hudbou.
V první části alba tak nalezneme technický, ovšem převážně melodický alternativní metal plný refrénů a snadno zapamatovatelných momentů. Důraz bych zde kladl na slovo technický – The Ocean asi nikdy nedali takový prostor složitým kytarovým linkám a často se měnící rytmice. To nejvíce vynikne na druhém disku s instrumentální verzí alba, na které lze odhalit mnoho zajímavých drobností. Jak postupujeme dále do hlubších vrstev oceánu, album hrubne, je stále syrovější a kapela se více vrací ke svým sludgovým kořenům. Čistý zpěv prakticky ustane a vše zpomalí. Je to hezký efekt dávající najevo, že kapela koncept alba bere vážně. Přesto mám však dojem, že druhá polovina nevyvolává pocit beznaděje a zoufalství, který bych v naprosté tmě hluboko v oceánu očekával. Ztrátu chytlavosti tak nekompenzuje příslušným zhutněním atmosféry, což ji činí o něco slabší.
Množství kritiky směřovalo u “Pelagial” (stejně jako u dvou předchozích alb) k vokálům. Loic Rossetti není zpěvákem roku, ale rozhodně je dost dobrý na to, aby svůj díl práce odvedl velmi dobře. Jeho zpěv mi v některých momentech poslechu instrumentální verze alba naopak znatelně chyběl. Co mě ovšem nepřesvědčilo, jsou texty (opět stejně jako v případě předchozích alb). “Pelagial” je po první dvě třetiny opravdu dobrým albem, a ačkoliv se kapela k úžasnému “Precambrian” ani nepřiblížila, jde stále o chvályhodný počin.
Datum: 23.11.2010 Místo: Praha, Exit Chmelnice Účinkující: Anathema, The Ocean
I přesto, že jsem se k Anathemě dostal teprve nedávno, nemohl jsem odolat možnosti jít na jejich koncert. Většina jejich tvorby už byla zažitá v mojí hlavě a nemusel jsem se bát, že bych se při vystoupení náhodou ztrácel nebo nudil. Když nastal den D, přepadla mě lenost, takže jsem si ještě chvíli užíval pohodlí domova a rozhodl se obětovat předkapely. O hodinu později, než byl plánovaný začátek akce, se mi naskytlo kvalitní místo v první řadě, a než jsem se pořádně rozkoukal, tak na pódium naběhla parta týpků, které jsem neznal. Došlo mi, že asi nejde o Pettera Carlsena, o nějž jsem tudíž přišel, ale o The Ocean.
Ti mě celkem překvapili – vyzbrojen melancholickou náladou jsem se těšil na Anathemu a najednou na mě vybafla vcelku moderní kapela, která se stylem pohybovala kolem HC, sludge, metalcoru a podobně. Používali také docela dost samplů, vlastně možná až moc. Zčásti můj dojem ovlivnila neznalost, dost mě ale nutilo myslet si něco o jejich odchodu taky to, že se jako předkapela Anathemy žánrově vůbec nehodili. I přes moji nespokojenost jim musím uznat určitou kvalitu a splnění hlavního úkolu předkapel – rozehřátí publika, které si je užívalo.
Kolem čtvrt na deset se už po krátkém intru na pódiu objevily hlavní hvězdy a spustily skladbou “Thin Air” z nového alba. Novinka mi silně přirostla k srdci, ale naživo zněly skladby z ní ještě několikrát lépe. Zvuk byl opravdu kvalitní (chvála zvukařům!), hudebníci se o nástroje a hlasy starali opravdu precizně, člověk by ani nepoznal že neposlouchá album, pokud by se před ním nepohybovaly postavy, které mají na svědomí všechnu tu genialitu – a ten večer ještě něco málo navíc.
Po otvíráku “Thin Air”, který zároveň otevírá i nové album, se bez keců pokračovalo dalšími skladbami z “We’re Here Because We’re Here”. Této desce patřila velká část večera, stejně jako albu “Judgement”. Z obou těchto mistrovských děl bylo vybráno po sedmi skladbách. Sedm skladeb by se mohlo zdát při kdejakém koncertě jako docela dost, jenže… Anathema zahrála při dvou a půl hodinovém koncertě dohromady 25 skladeb.
Setlist Anathema:
01. Thin Air
02. Summernight Horizon
03. Dreaming Light
04. Everything
05. Closer
06. A Natural Disaster
07. Angels Walk Among Us
08. Deep
09. Pitiless
10. Forgotten Hopes
11. Destiny Is Dead
12. Empty
13. Lost Control
14. Release
15. A Simple Mistake
16. Universal
17. Judgement
18. Flying
19. Big Love [Fleetwood Mac cover]
20. Parisienne Moonlight
21. Are You There?
22. Pull the Brakes [s Petterem Carlsenem]
23. Sleepless
24. One Last Goodbye
25. Fragile Dreams
Zpočátku s námi kapela moc nekomunikovala, i tak ale bylo vidět, že si koncert užívá alespoň tak jako my. Velká část vystoupení tvořily balady, přitvrzování přišlo až po třetině, když přišel čas na album “Judgement” a nastoupila skladba “Deep”. Z tichého zasněného publika se stal kotel hodný metalového koncertu, všichni házeli hlavou o 106 a ještě u toho stíhali zpívat “Feel my heart burning, deep inside yearning, I know it is coming…” Změna proběhla i na pódiu, všichni pařili jako o život a začaly vtípky s diváky a průpovídky.
Velkým plusem pro mě byla zpěvačka Lee Douglas, bez níž by koncert byl mnohem slabší. Nejenom že se na ni dobře kouká, ale tahle drobná postavička asistovala svým mocným hlasem v dobrých osmi skladbách. Při skladbě “A Natural Disaster”, na kterou jsem byl osobně velmi zvědav se dokonce ujala vedení a spousta lidí ani nedýchala. Fantazie. Ze stejnojmenného alba došlo také například na skladbu “Closer”, kde se vyskytuje využití robotického hlasu – ten nechyběl ani naživo.
Další zvláštností bylo, že se hrálo takřka bez přídavku, dalo by se říct, že byla jakási pauza pro kapelu po 18 skladbách, kdy nám Danny sám zahrál a zazpíval cover “Big Love” od Fleetwood Mac. A aby nebylo málo kuriozit, Anathema udělala reklamu Petteru Carlsenovi, se kterým spolupracovala na jeho albu, a odehrála s ním skladbu s číslem 22 – “Pull the Brakes”.
Po poslední “Fragile Dreams” se fanoušci rozutekli, většina spokojená s novým životním zážitkem. Zaslechl jsem ale i pár nespokojenců, kteří si stěžovali na příliš mnoho balad. Je pravda, že skladeb s rychlejším tempem zaznělo velmi málo, takových jako “Empty” nebo “Release” mohlo být víc. I přesto jsem nadmíru spokojen, škoda jen horšího výběru předkapely, ale stejně s tím nic nenadělám.
Mikuláš sa tento rok poriadne vyznamenal a už aj tak k parádnemu darčeku v podobe Opeth pridal ešte ďalšie dve výborne zoskupenia v podobe Američanov Cynic a Nemcov The Ocean. Prvé prekvapenie nastalo už pri príchode k viedenskej Aréne. Pod týmto názvom som si predstavoval niečo iné ako starý továrensky komplex. Musím ale povedať, že to bolo prekvapenie prijemné, keďže celé to miesto malo osobitné čaro.
Ako prvý na pódium nastúpili The Ocean, ktorý sa tento krát predstavili v päťčlennej zostave a čo nemohlo byť zahraté naživo, bolo púšťané zo samplov. (Predsa len na poslednom albume sa podieľalo skoro 30 ľudí a je takmer nemožné, aby sa všetci vydali na turné.) Aj napriek tomu bolo ich vystúpenie strhujúce. Kapela prechádzala z pomalého atmosférického sludge do HC výbuchov agresie absolútne plynule bez jediného zaváhania. Najsilnejší moment prišiel zo skladbou “Orosirian”, v ktorej pozadí sa niesol pomalý samplovaný husľový motív. V kontraste s ťažkotonážnym riffovaním a energiou kapely to vyznelo výborne. Po skončení ma napadla jediná vec, treba vidieť znova a z dlhším setlistom.
Setlist The Ocean:
01. Calymmian
02. Orosirian
03. Ectasian
04. Queen of the Food Chain
Setlist Cynic:
01. Nunc Fluens
02. The Space for This
03. Evolutionary Sleeper
04. How Could I
05. Adam’s Murmur
06. King of Those Who Know
07. Integral Birth
Setlist Opeth:
01. Heir Apparent
02. The Grand Conjuration
03. Godhead’s Lament
04. The Lutos Eater
05. Hope Leaves
06. Deliverance
07. Demon of the Fall
08. The Drapery Falls
Návrat legendy. Inak sa ani minuloročný reunion skupiny Cynic nazvať nedá. Tento rok svoj návrat zavŕšila vydaním albumu “Traced in Air”. Z neho sa aj najviac čerpalo. Kapela, ktorú nedržia žiadne žánrové mantineli a v jej hudbe počuť takmer všetko od elektroniky až po death metal, hrala výborne. Zefektovaný zasnený vokál frontmana Paula Masvidala dopĺňal growling Tymona Kruideniera. Tiež by som vyzdvihol aj prácu bubeníka Seana Reinerta, radosť sledovať jeho hru. Cynic ukázali, že aj po takmer 16 rokoch nečinnosti majú stále čo ponúknuť. Dôkazom je aj skandovanie vypredanej Arény “We want more”, ktoré žiaľ kapela nevypočula.
Prišiel čas pre headlinerov večera, Švédov Opeth na čele s charizmatickým Mikaelom Åkerfeldtom. Skupina si za dlhú dobu svojej existencie vybudovala silnú pozíciu a poslednými dvoma albumy sa jej podarilo dostať do širšieho povedomia. Svoj set začali skladbou “Heir Apparent” z novinkového albumu “Watershed”. Mikeal s vtipným tričkom barbara Conana pôsobil uvoľnene, nechýbali jeho monológy medzi skladbami, ani jeho priamy humor.
Zvuk bol výborný, po technickej stránke bolo všetko zahraté dokonale. Aj napriek tomu však vystúpenie Opeth skĺzlo do určitého stereotypu a k záveru začínalo trochu nudiť. Ale aj napriek tomu hodnotím ich vystúpenie pozitívne. Po skladbe “Demon of the Fall” skupina opustila pódium, aby sa po chvíle vrátila a zahrala poslednú skladbu večera “The Drapery Falls” a nastal koniec.
Po organizačnej stránke nemám čo vytknúť, aj napriek tomu, že hala bola vypredaná (1000 ludí), bolo ešte dostatok priestoru na pohyb a tlačenica nehrozila. Zvuk bol vyvážený po celý večer. Všetky skupiny podali výborne výkony a aj keď od Opeth som čakal trochu, viac domov som sa vracal s výborným pocitom.
