Země: USA Rok vydání: 1991 Žánr: medieval horror Originální název: The Pit and the Pendulum Český název: Jáma a kyvadlo Režie: Stuart Gordon Hrají: Lance Henriksen, Rona De Ricci, Jonathan Fuller Hrací doba: 97 min Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Dílo Edgara Allana Poea je dlouhodobě vděčnou filmařskou látkou a jeho povídka „Jáma a kyvadlo“ v tomto ohledu není výjimkou. Ostatně žádné překvapení, když jde o jeden z jeho nejznámějších krátkých příběhů. Téma inkvizice je navíc jako stvořené pro pořádný gotický horor s hutnou atmosférou, takže není divu, že různých zpracování lze najít hned několik. Tím nejspíš nejznámějším je klasika z roku 1961 s hororovou legendou Vincentem Pricem v hlavní roli. My si dnes ale posvítíme na verzi o třicet let mladší.

Slavnou povídku v roce 1991 zfilmoval Stuart Gordon, jehož nejvýraznějším žánrovým počinem je první díl kultovní trilogie „Re-Animator“. Znalci si ale určitě vybaví i další kousky jako „Panenky“, „Zámecká zrůda“, „Král temné síly“, „Dagon“ nebo sci-fi akčňák „Pevnost“ s Christopherem Lambertem. Jednoznačně tedy cápek, který ví, jak natočit pořádné béčko pro všechny z nás, kdo pohrdají sterilním mainstreamem. Když už jsem zmínil „Re-Animatora“, mohu dodat, že se ve filmu v menší úloze mihne i Jeffrey Combs.

Hlavní role se ovšem ujal Lance Henriksen známý zejména jako andriod Bishop z „Vetřelců“. Zde představuje historickou postavu Tomáse de Torquemada, prvního vedoucího úředníka španělské inkvizice, jenž byl ve funkci v letech 1483–1498. Podle odhadů bylo během jeho vedení úřadu odsouzeno cca 2200 lidí.

V „Jámě a kyvadlu“ je však Torquemada spíš fiktivní figurou, která toho má s realitou pravděpodobně společného jen nutné minimum. Podobně jako má film málo společného s původní povídkou, od níž si prakticky jen půjčuje název. Návaznost na Poeův text se objevuje prakticky jen v jedné scéně, kdy se do akce dostane titulní kyvadlo a jáma i další detaily z povídky jako třeba překousání provazů krysami (i když zde si hrdina pouta nepomaže jídlem, nýbrž střevy jiné krysy, kterou přeřízlo kyvadlo).

Kromě toho si jde ale film svou vlastní cestou, až se skoro zdá, že výše popisovaná scéna sem byla naroubovaná jen proto, aby se dalo nějak ospravedlnit vypůjčení známého názvu. Samotnému výsledku tahle spojitost nakonec spíš škodí, protože divák těšící se na adaptaci Poeovy „Jámy a kyvadla“ odejde s pocitem, že na známém literárním díle tenhle biják jen parazituje. Přitom samo o sobě jde o fajn inkviziční béčko, při jehož sledování jsem se nenudil i navzdory určité naivitě, která občas z příběhu táhne.

Ve středobodu událostí stojí manželé pekaři, kteří jdou prodávat chleba do města, když se tam zrovna chystá poprava. Protože kde jinde se sejde víc lidí, takže kde jinde se najde lepší příležitost vydělat? Na samotnou popravu jít nechtějí, ale dav je strhne s sebou, takže nemají na výběr. Všechno by bylo v pohodě, kdyby Maria nebyla pokroková lidumilka a nezastala se veřejně bičovaného. Upoutávat pozornost inkvizitorů se nevyplácí – okamžitě ji odvedou jakožto čarodějnici.

Odsud se děj přesouvá do kobek, kam to zanedlouho dopracuje i její choť Antonio snažící se svou milou zachránit. Přestože se minimálně dvě třetiny odehrávají v inkvizičním vězení, scén mučení a výslechů tu mnoho není. Kdo by se tedy těšil, že „Jáma a kyvadlo“ ukojí jeho zvrácené choutky, ten asi neodejde plně uspokojen. Psychický teror nebo pocity fyzického trýznění a bezmoci se totiž filmu prakticky nedaří vyvolávat, a jestli ano, pak jedině ve velmi omezené formě. Což lze samozřejmě považovat za promarněnou šanci. Ještě více mě ale zklamal závěr, který se stočil k vyslovenému happy endu, jemuž k „dokonalosti“ chybělo snad už jenom „žili spolu šťastně až do smrti“.

Své klady však „Jáma a kyvadlo“ má. Prvně je to určitě výkon Lance Henriksena, jemuž role nekompromisního, a přitom v jádru pokryteckého Torquemady, jehož se všichni bojí, dost sedla a krade si scény pro sebe. Právě on je na „Jámě a kyvadlu“ tím nejzajímavějším. V určitých pasážích má snímek i slušnou atmosféru a plusem je u mě i situování do hluboké minulosti, což mám v hororu dost rád. Trochu paradoxně filmu prospívá i to, že vypadá trochu zastarale, protože čistě na základě jeho vizuální podoby bych mu hádal o dost starší věk. Svým způsobem mě ale tohle bavilo.

Je evidentní, že „Jáma a kyvadlo“ není žádná pecka ani ukrytý klenot. Je to spíš žánrový průměr, ale na odpis tenhle biják podle mého není. Na jedno podívání je to dost fajn a já jsem se u toho nenudil.